55 A 1/2025– 44

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: A. V. bytem proti žalovaný: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 11. 2024, č. j. KUJCK 139076/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 20. 1. 2025 žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 11. 2024, č. j. KUJCK 139076/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Soběslav ze dne 11. 10. 2024, č. j. MS/23973/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

2. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 19. února 2024 v 15:34:11 hod, na silnici č. I/3 ve Veselí nad Lužnicí, ulice Budějovická, ve směru jízdy od Českých Budějovic směrem do centra Veselí nad Lužnicí, překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci nejméně o 23 km/h. V úseku obce, na kterém je nejvyšší dovolená rychlost stanovena na 50 km/h, byla vozidlu žalobce tovární značky X, RZ X, silničním laserovým rychloměrem TruCAM II změřena rychlost 76 km/h. Po odečtení možné odchylky měřícího zařízení ±3 km/h byla výsledná rychlost vozidla stanovena na 73 km/h, za což byla žalobci vyměřena pokuta ve výši 4 000 Kč a uložena povinnost zaplatit správní poplatek ve výši 1 000 Kč.

II. Vymezení věci a shrnutí žaloby

3. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, přičemž nezákonnost spatřuje v nesprávném posouzení věci, nedostatečném přezkoumání vad řízení správního orgánu I. stupně, dále skutková podstata nemá oporu ve správním spise, případně je s ním v přímém rozporu. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nezákonnost rozhodnutí spočívá také v závažném porušení jeho procesních práv v průběhu správního řízení.

4. Žalobce namítá, že bylo porušeno jeho právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“). Dne 27. 6. 2024 mu byla stanovena lhůta 7 pracovních dnů k vyjádření se k podkladům. Dle žalobce má však tato lhůta podle § 40 odst. 1 s. ř. být určena v kalendářních dnech, a tedy posledním dnem lhůty byl den 4. 7. 2024. Žádosti žalobce o zaslání elektronické verze správního spisu nebylo vyhověno a ve spise se objevily materiály datované po 4. 7. 2024. Tím bylo porušeno právo žalobce nahlížet do spisu a vyjádřit se k podkladům v něm uvedených dle § 36 odst. 3 a § 38 s. ř.

5. V souvislosti s tím žalobce namítá, že s ním nebyly učiněny žádné telefonické dohody o nahlížení do spisu. Toto tvrzení uvedené v napadeném rozhodnutí považuje žalobce za konstrukci neexistujících skutečností ve snaze dodatečně ospravedlnit procesní pochybení žalovaného.

6. Správní řízení bylo dále porušeno, když nebyl příslušníky Městské policie Veselí nad Lužnicí při zásahu o prováděných úkonech (změření rychlosti, zastavení měřeného vozidla za účelem ověření totožnosti řidiče a podání vysvětlení apod.) sepsán protokol tak, jak to vyžaduje § 18 s. ř. Toto pochybení podle žalobce zasahuje do jeho práv na spravedlivý proces a obhajobu, neboť se nemohl seznámit s detaily případu, vyjádřit se k průběhu řízení a poukázat na případné chyby v rámci správního řízení. Rovněž žalobce zpochybňuje tvrzení, že se na místě odmítl seznámit se záznamy o překročení rychlosti.

7. Žalobce rovněž namítá porušení § 3 a § 9 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, které mu dle jeho výkladu zaručují právo na užívání jazyka národnostní menšiny jako součást základní identity příslušníka menšiny, nikoliv jen jako nástroj komunikace při neznalosti češtiny a právo na užívání jazyka menšiny v úředním styku. Žalobce má za to, že právo na užívání jazyka národnostní menšiny zakotvené v zákoně č. 273/2001 Sb. není podmíněno úrovní znalosti češtiny, ale vychází z principu ochrany kulturní identity.

8. Žalobce k tomu uvádí, že správní orgán nesprávně použil rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 405/12), protože sám uznal, že žalobce mluví „lámanou češtinou“, čímž potvrdil oprávněnost podání v ruštině. Dále žalobce tvrdí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, § 4 s. ř., čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv). Správní orgán podle něj chybně aplikoval judikaturu NSS (rozsudek ze dne 28. 2. 2018, č.j. 3 As 39/2017–44), která se týká šifer, nikoli běžného použití azbuky. Argument o nečitelnosti textu je podle žalobce účelový a nepodložený – naopak žalobce předložil správnímu orgánu odborné vyjádření potvrzující čitelnost podání. Správní orgán se opírá jen o neověřený e–mail bez podpisu. I kdyby byl text obtížně čitelný, měl správní orgán zajistit překlad, nikoli podání odmítnout.

9. Další námitkou žalobce je manipulace s důkazy a jejich falšování, což má dokládat vyhotovení souboru „V. Správní orgán.pdf“ až dne 22. 2. 2024, tj. dva dny po spáchání přestupku, v softwaru PDFsharp, přičemž ten podle oficiální dokumentace jeho vývojáře nemá být takové činnosti schopen. Podle příručky k měřícímu systému TRUCAM má být výstup z měřícího zařízení TruCam II vyhotoven pouze ve specializovaném softwaru TruCAM II Office. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek NSS (č. j. 2 As 193/2016–26), podle něhož přetrvává–li „stav, kdy stěžovatel konkrétními a relevantními důkazy zpochybnil správnost výsledku měření rychlosti, aniž by se ve správním řízení či řízení o žalobě podařilo prokázat nepravdivost stěžovatelem předložených důkazů nebo jejich pravdivost vyvrátit nepřímo, a to prokázáním nepochybné správnosti výsledku měření“, je nutné považovat výsledky měření za zpochybnitelné, a proto je není možné pokládat za správné. Vedle toho žalobce odkazuje také na rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 As 485/2019–36, dle něhož „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku“.

10. Žalobce dále zpochybňuje věrohodnost důkazních materiálů a zákonnost celého řízení, když poukazuje na opakované změny tvrzení žalovaného ohledně původu a povahy důkazních fotografií údajně pořízených měřicím zařízením TruCam II. Nejprve uvedl, že přestupek je zdokumentován třemi originálními fotografiemi, následně uvedl, že originály jsou uloženy na CD kvůli snížené kvalitě tisku, a nakonec přiznal, že výstupy byly vytvořeny až dva dny po údajném spáchání přestupku. Navíc zcela chybí jakýkoli důkaz o tom, že předložené materiály skutečně pocházejí z měřicího zařízení TruCam II. Originální záznamy nejsou ve spise založeny a správní orgán nepředložil žádný technický ani procesní důkaz o jejich autenticitě. Navíc nebylo objasněno použití softwaru ARCHIV, který měl být údajně využit ke zpracování záznamů – chybí informace o jeho funkci, regulaci, uživatelích i případných úpravách důkazních materiálů. Z procesního hlediska je proto dle žalobce nutné poukázat na porušení základních zásad správního řízení, zejména zásady materiální pravdy, zákonnosti a práva účastníka řízení na seznámení se s podklady rozhodnutí. Převod důkazních materiálů do jiného formátu proběhl bez protokolu, bez informování účastníka řízení a bez jeho možnosti být tomuto úkonu přítomen. Tím došlo k porušení § 36 odst. 3 s. ř. Žalobce proto namítá, že žalovaný neunesl důkazní břemeno a nepředložil dostatečné a věrohodné důkazy o spáchání přestupku.

11. Podle žalobce bylo měření rychlosti provedeno nezákonným způsobem, neboť při odbočení z ulice Budějovická na ulici 5. května bylo služební vozidlo městské policie umístěno v rozporu s § 25 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Argumentace správního orgánu, že nezákonné parkování nesouvisí s měřením rychlosti, je nepřípustná, neboť podle rozsudku NSS, č.j. 5 As 104/2008–45, musí být měření provedeno v souladu se všemi právními předpisy. Jakékoliv porušení zákona při získávání důkazů činí tyto důkazy nezákonnými a nepoužitelnými (§ 51 odst. 1 s. ř.). Umístění služebního vozidla v rozporu s § 25 zákona č. 361/2000 Sb. navíc představovalo překážku provozu a potenciální ohrožení bezpečnosti, čímž bylo zasaženo do žalobcova práva na život a zdraví dle čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Žalobce proto konstatuje, že důkazy získané nezákonným způsobem nemohou být použity jako podklad pro rozhodnutí ve správním řízení.

12. Žalobce namítá nepřípustnost výsledků měření získaných při nedodržení stanovené metodiky výrobce. Podle žalobce nebyl dodržen postup měření – paprsek nebyl paralelní s vozovkou, neboť auto vyjíždělo do kopce a v počáteční fázi měření bylo mimo přímou viditelnost. Žalobce dále namítá nedodržení postupu zpracování dat, kdy místo autorizovaného softwaru TruCAM Image Viewer byl použit program PDFsharp a ARCHIV, čímž bylo znemožněno ověřit pravost a autentičnost důkazů. Následně nebyl žalovaný schopen vyvrátit námitky žalobce ohledně porušení postupů, naopak je svým rozhodnutím potvrdil.

13. Žalobce v žalobě namítá podjatost žalovaného, který se dopouští diskriminačních výroků v souvislosti s příslušností žalobce k ruské menšině. Ty spočívají především v označování jednání žalobce za cíleně obstrukční, přičemž žalobce pouze využívá svých práv zaručených mu zákonem č. 273/2001 Sb. a ústavně zaručeným právem na rovná zacházení. Zároveň žalobce spatřuje diskriminační jednání v odmítnutí výslechu svědků – strážníků městské policie, v odmítnutí ústního jednání a v technicky nepodložených tvrzeních – žalovaný přisuzuje měřicímu zařízení TruCam II technické schopnosti, které nemá. Žalobce má proto za to, že žalovaný nepostupoval objektivně a nestranně.

14. Poslední námitkou žalobce je zpochybnění určení místa měření rychlosti. Žalobce zde odkazuje na rozsudek NSS, č. j. 7 As 126/2020–34, podle něhož nesprávné uvedení místa měření nebo nesoulad s jeho skutečnou polohou vyvolává pochybnosti o zákonnosti správního rozhodnutí. Žalovaný se však lokalizací místa měření blíže nevěnoval. Ve správním spise absentují primární data z měřicího přístroje TruCam II, což znemožňuje jednoznačnou lokalizaci místa měření, a jediný dokument obsahující fotografickou dokumentaci byl vytvořen programem PDFsharp až dne 22. 2. 2024 bez zákonem předepsaných elektronických podpisů a certifikátů.

15. Žalobce v této souvislosti poukazuje i na samotné fotografie, kdy na hlavní fotografii chybí záměrný kříž. Doplňující fotografie zobrazuje vozidlo na jiném místě již se záměrným křížem, avšak bez uvedení data, naměřené rychlosti a limitní rychlosti. Žalobce taktéž poukazuje na tvrzení žalovaného, že k manipulaci s důkazy došlo, přičemž odůvodnění tohoto jednání – nutnost dalšího snímku z větší blízkosti za účelem možnosti přečtení státní poznávací značky, je podle žalobce zcela nerelevantním odůvodněním, neboť značka auta je zřetelně čitelná na všech předložených fotografiích. Žalobce taktéž poukazuje na rozpor v tom, co je, nebo by mělo být, na fotografiích vidět z okolí vozidla (např. obchodní dům Tesco či značka konec obce) a nesoulad s lokací těchto záchytných bodů v mapě.

16. Žalobce dále poukazuje na skutečnost, že dle fotografické dokumentace obsažené ve správním spise bylo služební vozidlo městské policie v době měření umístěno na adrese Veselí nad Lužnicí, ul. 5. května 426, přičemž tato adresa není v seznamu míst schválených Policií ČR pro měření rychlosti. Z úředního záznamu však vyplývá, že vozidlo bylo umístěno v ulici Budějovická naproti domu č.p. 359 ze směru od Českých Budějovic do Veselí nad Lužnicí na silnici č. 603, což odporuje pořízené fotodokumentaci. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možné vyfotografovat vozidlo jinak než ze strany řidiče, ale veškerá předložená fotografická dokumentace zachycuje vozidlo ze strany spolujezdce. Žalobce dále poukazuje i na rozpor v uváděných vzdálenostech jednotlivých míst v místopisné dokumentaci.

17. Na základě výše uvedených skutečností žalobce navrhuje zrušení a vrácení napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného

18. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul, že žalobce soudu předložil čtyři žalobní body, a sice procesní pochybení správního orgánu, porušení práv podání v jazyce národnostní menšiny, námitky k provedenému měření rychlosti a manipulaci s výstupy z měření a zaujatost při vedení řízení ze strany správního orgánu prvního stupně.

19. K námitce procesního pochybení žalovaný uvádí, že námitky žalobce jsou nedůvodné a postup správního orgánu byl zcela v souladu se správním řádem a práva žalobce nebyla porušena. Žalobci bylo v souladu s § 38 s. ř. umožněno nahlédnout do spisu, a ve lhůtě 7 pracovních dní, tedy od 27. 6. 2024 do 9. 7. 2024, čehož nevyužil. Zároveň byly žalobci, nad rámec zákonných povinností, postupně zaslány kopie listů správního spisu č. 1–12 a 49–50. Navíc si žalobce již dne 27. 3. 2024 sám pořídil fotokopie listů č. 1–34. Žalobce tak disponoval všemi podstatnými listinami správního spisu, které se přímo týkaly předmětného přestupku. Právo žalobce zakotvené v § 36 odst. 3 s. ř. tak nebylo porušeno. Podle žalovaného je tak zřejmé, že postoj žalobce, který namítá nesprávný postup ze strany správního orgánu prvního stupně, je pouze obstrukčního charakteru a není smyslem správního řádu vykonávat opakovaně zbytečné úkony, jen proto, že účastník řízení na těchto trvá a považuje je za svá práva, když již bylo jeho požadavkům a právům zcela vyhověno v předchozím řízení.

20. Ohledně námitky porušení práv při podání psaném v jazyce národnostní menšiny žalovaný uvádí, že žalobce běžně komunikuje v češtině – podával podání v českém jazyce, komunikoval se správními orgány při nahlížení do spisu bez tlumočníka, a tudíž rozumí českému jazyku dostatečně. Problém podání v jiném než českém jazyce tak nespočíval ve zvoleném jazyku, ale nečitelnosti ručně psaného textu podání, který nebyl ani soudní překladatelkou přečten. Žalobce navíc neprojevil snahu chybu napravit, když odmítl dodat čitelnou verzi daného podání, a místo toho předkládal správnímu orgánu vyjádření o čitelnosti podání. Právo komunikovat v rodném jazyce má sloužit k ochraně práv, ne k protahování řízení nebo zneužití práva. Podle žalovaného žalobce nebyl na svých právech nijak zkrácen.

21. Žalovaný odmítá námitky žalobce, který bez jakýchkoliv důkazů tvrdí, že došlo k manipulaci s výstupy z použitého měřiče rychlosti, neboť výstup ve formátu „pdf“ byl vyhotoven později na žádost správního orgánu za účelem možnosti manipulace s daty bez nutnosti speciálního programu. Jedná se o běžný, standartní postup. Jakákoliv manipulace s důkazy, jak ji předkládá žalobce, je zcela nepodložená a žalobcem nedoložená. V této souvislosti odkazuje žalovaný na rozsudek NSS ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 As 43/2019–22, podle něhož „[s]kutečnost, že by policisté zcela svévolně a účelově prováděli jakési montáže fotografií, shromažďovali pořízené podobné fotografie dle jednotlivých továrních značek automobilů, a poté je svévolně používali v různých řízeních, je pouze ničím nepodloženou a stěží pravděpodobnou spekulací.“ Navíc v případě, kdy „po změření rychlosti vozidla bylo toto zastaveno a řidič (žalobce) byl s vozidlem ztotožněn.“ 22. Stejně tak žalovaný odmítá pochybnosti týkající se místa provedeného měření rychlosti. Měření rychlosti městskou policií bylo provedeno za použití služebního vozidla, které bylo dle žalobce zaparkováno v rozporu s pravidly silničního provozu. Žalovaný k tomu uvádí, že i kdyby k takovému pochybení došlo, což žalobce neprokázal, nemá tato skutečnost vliv na zákonnost samotného měření rychlosti ani na použitelnost získaných důkazů, a tedy na právní relevanci samotného měření, protože se jedná o dvě oddělená jednání. Výběr místa měření byl dle žalovaného veden taktickými důvody (výborný rozhled na bezprostředně projíždějící vozidla) a městská policie byla k provedení měření oprávněna.

23. Žalovaný k námitkám na nesprávnost provedeného měření rychlosti uvádí, že měření bylo provedeno silničním laserovým měřičem rychlosti LTI 20/20 TruCAM II, výrobního čísla TC009993, přičemž bylo toto měřidlo dle ověřovacího listu č. 8012–OL–70578–23 ověřeno dne 25. září 2023 s platností ověření do 24. září 2024. Rychloměr tak byl ověřen a lze jej používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Žalovaný správní orgán trvá na tom, že ověřovací list č. 8012–OL–70578–23 použitého silničního laserového měřiče rychlosti LTI 20/20 TruCAM II, výrobního čísla TC009993 nestanovuje, jako podmínku platnosti, použití daného měřiče dle Návodu k obsluze, respektive dle Uživatelského manuálu. Posuzování případného souladu měření s vlastním návodem k obsluze přístroje je tedy zcela bezpředmětné, jelikož vlastní návod k obsluze a v něm uvedené informace slouží pouze jakožto manuál pro případné usnadnění práce obsluhy měřiče, ale na validitu hodnot zjištěných měřením nemůže mít žádný vliv. Žalobce žádným hodnověrným způsobem neprokázal žádné skutečnosti, které by mohly ovlivnit výsledek měření, které prováděli proškolení strážníci řádně ověřeným rychloměrem.

24. Taktéž tvrzení o nutnosti paralelnosti paprsku se silnicí je dle žalovaného smyšlené a zcela nereálné, přičemž žalovaný toto nepodložené tvrzení považuje za účelové. Žalovaný uvádí, že měření rychlosti je prakticky vždy prováděno pod určitým úhlem, neboť hlídka provádějící měření stojí vedle vozovky, nikoliv ve vozovce přímo naproti měřenému vozidlu. Tato skutečnost však žádným způsobem nemůže zapříčinit vadu měření, ale pouze vyvolává tzv. kosinus efekt, který však způsobuje to, že výsledná změřená rychlost je vždy o něco nižší než skutečná rychlost měřeného vozidla. Žalobce k tomu dodává, že tento efekt tak pracuje ve prospěch řidiče.

25. Žalovaný taktéž odmítá námitky žalobce týkající se přesné definice místa spáchání. Odkazuje na popis spáchání přestupku uvedený v napadeném rozhodnutí, přičemž tento popis vyplývá z podkladů předložených Městskou policií Veselí nad Lužnicí. Taktéž si žalovaný stojí za uvedenými vzdálenostmi a k námitkám ohledně objektů, které (ne)mají být na zachycených fotografiích konstatuje, že měřič se zaměřuje detailně na měřený objekt (vozidlo), nikoliv na zachycení širokého okolí. Toto zkreslené zobrazení okolí objektu měření však nemůže být považováno za zkreslený důkazní prostředek, jelikož použitý silniční laserový měřič je určen k měření rychlosti jedoucích vozidel a nikoli na přesné a reálné zobrazení prostoru okolo měření.

26. Žalovaný odmítá ničím nepodložená tvrzení žalobce týkající se porušení nestrannosti ze strany správního orgánu prvního stupně a trvá na tom, že až na procesní pochybení vedoucí k předchozím dvěma zrušujícím rozhodnutím odvolacího správního orgánu bylo řízení správního orgánu prvního stupně vedeno zcela v souladu se správním řádem. Správní orgán prvního stupně řádně odůvodnil a usnesením zamítl žádost žalobce o nařízení ústního jednání, jelikož důkazy zcela jednoznačně potvrzují vinu žalobce. Taktéž nic nenasvědčuje tomu, že by správní orgán prvního stupně byl jakkoliv předpojatý vůči ruské menšině či přímo žalobci. Žalobcovo jednání – předložení vyjádření k podkladům před vydáním rozhodnutí hůře čitelné, rukou psané a v ruském jazyce, jevilo znaky cíleně obstrukční snahy.

27. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k žádnému pochybení, a proto navrhuje zamítnutí žaloby.

IV. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

28. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastnící projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 s. ř. s.).

29. Žaloba není důvodná.

30. Úvodem krajský soud předesílá, že není povinností moci soudní detailně odpovědět na každou žalobcem uplatněnou námitku. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 připouštějí možnost soudu reagovat komplexním a uceleným názorem na množství přednesených námitek, aniž by soud musel vypořádávat zvlášť každou jednotlivou žalobní argumentaci. Ústavní soud konstatoval, že: „(…) není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41). Úkolem krajského soudu je vypořádání se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Námitky žalobce se často opakují a vzájemně prolínají, proto je krajský soud vypořádá nikoli jednotlivě každou zvlášť, ale jako soubory několika kompaktních celků.

31. V první řadě se krajský soud zabýval jednacím jazykem v řízení před správními orgány. Jednací jazyk je upraven v § 16 s. ř., přičemž obecné pravidlo zakotvené v první větě prvního odstavce konstatuje, že v řízení se jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Podle následujících odstavců daného ustanovení se podání v cizím jazyce musí správnímu orgánu předkládat včetně úředně ověřeného překladu (odst. 2) a účastník má právo obstarat si na své náklady tlumočníka (odst. 3). Čtvrtý odstavec zakotvuje výjimku z těchto pravidel. Podle něj občan České republiky příslušející k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky, má před správním orgánem právo činit podání a jednat v jazyce své národnostní menšiny. Nemá–li správní orgán úřední osobu znalou jazyka národnostní menšiny, obstará si tento občan tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Náklady tlumočení a náklady na pořízení překladu v tomto případě nese správní orgán.

32. Podle § 9 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin, příslušníci národnostních menšin, které tradičně a dlouhodobě žijí na území České republiky, mají právo na užívání jazyka národnostní menšiny v úředním styku a před soudy. Podmínky pro výkon tohoto práva upravují zvláštní právní předpisy.

33. Problematikou jednacího jazyka se zabývá i Rámcová úmluva Rady Evropy o ochraně národnostních menšin, jejíž smluvní stranou je i Česká republika (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 96/1998 Sb.). Podle ní každý příslušník národnostní menšiny má právo svobodně a bez zasahování užívat svůj menšinový jazyk, a to v soukromí i na veřejnosti, ústně i písemně (čl. 10 odst. 1). V oblastech obývaných příslušníky národnostních menšin tradičně nebo ve značném množství, pokud to tito příslušníci vyžadují a kde takový požadavek odpovídá skutečné potřebě, strany, pokud možno, usilují o zajištění podmínek, které by umožnily používání menšinového jazyka ve vztazích mezi těmito příslušníky a správními orgány (čl. 10 odst. 2). (důraz doplněn)

34. Z uvedených citací zákonů je zřejmé, že ač je oficiálním jednacím jazykem čeština, tak osoba hlásící se k národnostní menšině, která tradičně a dlouhodobě žije na území České republiky, má právo na použití své mateřštiny v úředním styku a před soudy, je–li to potřebné, nikoliv je–li to pro danou osobu výhodné. V projednávané věci žalobce opakovaně předkládal písemnosti v českém jazyce. Tyto písemnosti jsou psané srozumitelnou češtinou a po stránce jazykové nic nenasvědčuje tomu, že by žalobce český jazyk neovládal. Žalovaný uvádí, že žalobce byl dne 27. 3. 2024 nahlížet do správního spisu u správního orgánu prvního stupně bez tlumočníka a hovořil plynulou češtinou. Z úředního záznamu vyhotoveného strážníkem Městské policie Veselí nad Lužnicí Petrem Vyhnánkem sice plyne, že s hlídkou hovořil žalobce lámanou češtinou, nicméně ostatní uvedené skutečnosti nasvědčují tomu, že žalobce český jazyk ovládá na dostatečné úrovni, aby mohl samostatně komunikovat se správními orgány v úředním styku.

35. Na základě těchto skutečností tak nelze než souhlasit s žalovaným, že žalobcem předložené podání správnímu orgánu psané v jiném než českém jazyce, lze hodnotit jako obstrukční chování, neboť v žalobcově případě nebylo užití jeho mateřštiny nutné, jelikož český jazyk plně ovládá. Přesto si správní orgán prvního stupně po přijetí podání vyžádal na své náklady překlad. Ten nebylo možné vyhotovit, neboť rukou psaný text byl pro soudní překladatelku, Mgr. A. V., nečitelný. Z tohoto důvodu proto správně správní orgán vyzval žalobce k odstranění vad, a to k předložení daného podání v čitelné formě v ruštině, aby bylo možné vyhotovit jeho překlad, nebo v českém jazyce. Dle soudu žalobcem předložené odborné vyjádření o čitelnosti podání, vyhotovené Mgr. G. V., která bydlí na téže adrese jako žalobce, je pro správní orgán podáním nevyžádaným. Na základě něho nedošlo k odstranění vad podání. Tímto žalobce výzvě nevyhověl a podání v čitelné podobě nepředložil. Krajský soud proto ve shodě s žalovaným uzavřel, že k porušení práva na užívání mateřského jazyka národnostní menšiny žijící dlouhodobě na území České republiky nedošlo.

36. Žalobcovo vysvětlení, že k podání učiněném rukou psaným textem byl nucen z důvodu technické závady na počítači, je účelové, neboť podání bylo správnímu orgánu zasláno skrze datovou schránku, naskenované a doplněné o strojem psaný český text obsahující toto vysvětlení. Jedná se tak o skutečnost nasvědčující tomu, že technická závada na počítači nebyla.

37. Krajský soud se neztotožnil ani s námitkami žalobce ohledně porušení jeho práva na vyjádření se k podkladům, nahlížení do spisu a k tomu určené lhůty. Žalobce podáním ze dne 22. 2. 2024 zažádal o zaslání správního spisu v elektronické podobě. Téhož dne žalobce obdržel kopii úplného správního spisu, konkrétně čl. 1–12. Následně žalobce podáním datovaným na den 25. 5. 2024, které však správní orgán obdržel již 25. 3. 2024, zažádal o nahlížení do spisu, přičemž navrhl konkrétní dny (26. a 27. 3. 2024). Správní orgán žádosti vyhověl a žalobce tak byl dne 27. 3. 2024 nahlížet do spisu, přičemž si pořídil fotokopie listin č. 1–34, tedy opětovně úplného spisu. Poté bylo žalobci dne 22. 4. 2024 umožněno ve lhůtě do 7 pracovních dní nahlédnout do spisu. Dne 2. 5. 2024 byly žalobci správním orgánem prvního stupně zaslány čl. 49–50. Podle čl. 52 správního spisu tak bylo učiněno na základě ústní domluvy ze dne 30. 4. 2024 na žádost žalobce. Dne 27. 6. 2024 byl žalobce opětovně vyzván k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a oznámení o ukončení dokazování, č. j. MS/04706/2024, s možností nahlédnout do spisu. K tomu byla žalobci určena lhůta 7 pracovních dní od doručení. Žalobce tak měl možnost nahlížet do spisu až do úterý 9. 7. 2024 včetně. Dne 1. 7. 2024 žalobce požádal o opětovné zaslání elektronické verze celého spisu. Ze sdělení ze dne 3. 7. 2024 vyplývá, že žalobci nebylo vyhověno v žádosti o opětovné zaslání celé spisové dokumentace, neboť na to nemá žalobce nárok. Tímtéž sdělením bylo žalobci oznámeno, kdy je mu správním orgánem umožněno do spisu nahlédnout a co bylo do spisu naposledy vloženo. Z toho plyne, že žalobce nebyl na svém právu nahlížet do spisu a činit si z něj opisy a kopie ve smyslu § 38 odst. 1 a 4 s. ř. zkrácen, neboť mu bylo v průběhu celého řízení opakovaně umožněno nahlížet do spisu a činil si z něj fotokopie. Žalobce disponuje celým správním spisem, neboť listiny, které si sám neofotil nebo mu nebyly zaslány na jeho žádost jako součást spisu, obdržel od správního orgánu z úřední povinnosti – jedná se o oznámení, výzvy a rozhodnutí, anebo je naopak sám správnímu orgánu zaslal – vyjádření a odvolání.

38. Dále krajský soud ve shodě s žalovaným uvádí, že na zaslání celého správního spisu v elektronické podobě není právní nárok. Například Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2020, č. j. 3 As 124/2018–61, uvedl, že správní orgány nepochybily, umožnily–li stěžovateli pouze fyzické nahlížení do spisu, neboť povinnost zajistit účastníkům vzdálený přístup ke spisové dokumentaci jim žádný právní předpis neukládá a odkázal přitom na svůj předcházející rozsudek ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 16/2011–106. K tomu Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku ze dne 25. 3. 2021, č. j. 72 A 48/22019–31 konstatoval, že „[v]e všech případech se soudy shodly a je tomu tak i v posuzovaném případě, že právní nárok na poskytnutí fotokopií ze správního spisu účastník řízení nemá a nelze ho dovodit z žádného zákonného ustanovení. Zákonodárce tento způsob získávání informací ze správního spisu zkrátka neumožnil. Nelze ho vyvodit ani žádným výkladem práva, jak vyplývá z právních názorů v rozhodnutích soudů. Na tyto právní závěry nemají vliv ani technické možnosti nebo praxe některých správních orgánů. Orgány veřejné moci, tedy správní orgány a soudy, mohou v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy (č. 1/1993 Sb.) postupovat pouze v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Pro orgány veřejné moci neplatí, že mohou činit vše, co není zakázáno, jak je tomu u občanů (čl. 2 odst. 4 Ústavy), jak to požadoval žalobce s tímto odůvodněním po magistrátu ve správním řízení.“ Bylo–li tak žalobci umožněno do správního spisu nahlédnout, ale nebylo vyhověno jeho žádosti o opakované zaslání celého správního spisu, žalobcovo právo na nahlížení do spisu nebylo porušeno, jak správně konstatoval žalovaný v napadeném rozhodnutí. Tato námitka je tak vyvrácena.

39. Rovněž námitka, že podle § 40 s. ř. jsou lhůty počítány ve dnech kalendářních, a proto měla lhůta k nahlížení uplynout již 4. 7. 2024 je nedůvodná. Ustanovení § 40 s. ř. pojednává o počítání času, nikde však nezmiňuje „kalendářní den“. Pokud správní orgán při určení lhůty pro nahlížení do správního spisu výslovně specifikoval, že tato lhůta se počítá v pracovních dnech, zákon neporušuje. Žalobce tím nebyl nijak krácen ve svých právech, jestliže mu byla v důsledku toho poskytnuta lhůta delší. Žalovaný tím lhůtu prodloužil, neboť z ní vyňal dny pracovního klidu, kdy není možné právo žalobce na nahlížení do spisu vykonat.

40. Žalobce dále namítá, že s ním nebyl na místě sepsán protokol o zásahu a úkonech prováděných hlídkou městské policie. Vzhledem k tomu, že žalobce odmítl spáchání přestupku a jeho projednání na místě a trval na správním řízení, není protokol vypracovat nutné. Zde postačuje úřední záznam strážníka P. V., neboť žalobce jakožto domnělý pachatel přestupku má následně v průběhu celého správního řízení možnost seznámit se se všemi relevantními důkazy a okolnostmi spáchání přestupku. Zároveň má osoba podezřelá ze spáchání přestupku možnost uplatňovat svá práva a povinnosti v průběhu celého řízení. Jak vyplývá ze správního spisu a výše uvedených okolností (viz odst. 37 tohoto odůvodnění, kde jsou uvedeny všechny žalobcem učiněné kroky k seznámení se se spisem – nahlížení, činění fotokopii apod.), žalobce měl příležitost se s celou věcí podrobně seznámit a činit v ní potřebné úkony. Nevyhotovením protokolu tak nijak nebyly narušeny žalobcova práva na řádný a spravedlivý proces. Krajský soud proto konstatuje, že tato námitka je nedůvodná.

41. Krajský soud zde považuje za nutné upozornit na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je obecně policista, neprokáže–li se opak, důvěryhodnou osobou. Např. v rozsudku ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015–42, se NSS vyjádřil tak, že „policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže–li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Zároveň NSS konstatoval v rozsudku ze dne 2. 5. 2012, č. j. 8 As 100/2011–70, že „[u]vedené by neplatilo zejména v případě, že by v průběhu správního řízení vyšla najevo skutečnost, která by založila důvod pochybovat o jejich nestrannosti.“ V jiných případech NSS upozornil, že ne každý nestandardní postup či poklesek vůči profesionálním standardům výkonu policejního povolání zakládá pochybnosti o nepodjatosti policisty – srov. rozsudek NSS č. j. 9 As 139/2012–30. Podle rozsudku NSS č. j. 6 As 22/2013–27 správní orgán rozhodně nevystačí s tím, že by bez bližšího zkoumání jednu či druhou „stranu“ označil za nevěrohodnou již z povahy věci. Dále srov. např. rozsudky NSS č. j. 6 As 47/2005–84, č. j. 1 As 64/2008–42, č. j. 2 As 52/2011–47 a č. j. 4 As 19/2007–114. Uvedené právní názory je vždy třeba aplikovat na konkrétně zjištěný skutkový stav v každé jednotlivé rozhodované věci. Krajský soud má za to, že tytéž závěry je možné vztáhnout i na správní orgány. Ostatně takový požadavek vyplývá přímo ze správní řádu, když dle § 7 odst. 1 věty druhé s. ř. správní orgán postupuje vůči dotčeným osobám nestranně. Dále dle § 2 s. ř. správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (odst. 1). Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena (odst. 2).

42. Na základě těchto premis krajský soud posoudil námitky žalobce naznačující možnou úpravu předložených důkazů a pochybnost jejich původu za nepodložené. Žalobce byl při jízdě nejprve změřen certifikovaným přístrojem určeným právě k měření rychlosti silničních vozidel a ztotožněn hlídkou městské policie. Následně bylo správnímu orgánu prvního stupně předloženo Oznámení o podezření ze spáchání přestupku včetně „Oznámení o podezření ze spáchání přestupku – dokumentace“. Ve druhém zmíněném dokumentu je mimo jiného uvedena jako první, hlavní fotografie s datem a časem měření, naměřenou rychlostí a limitem v daném místě. Dále je zde druhá, doplňující menší fotografie se záměrným křížem a třetí doplňující malá fotografie zobrazující přiblížený výřez s čitelně zobrazenou státní poznávací značkou. Fotografie jsou poměrně malé a nebýt posledního výřezu, SPZ by nebyla čitelná vůbec (viz druhá fotografie) anebo s obtížemi (viz hlavní fotografie, kde je nutné se cíleně na SPZ zaměřit, aby ji bylo možné přečíst). Soud nemá pochyb o tom, že se jedná o primární výstup z měření a následný, žalobcem zpochybněný výstup fotografií ve formátu „pdf“, vyhotovený dne 22. 2. 2024 na žádost správního orgánu, je pouhým doplňkem pro snadnější následné užití v průběhu řízení, a to bez nutnosti použití specializovaného softwaru. Krajský soud se tak plně ztotožňuje se závěry učiněnými žalovaným v napadeném rozhodnutí, že převedení snímků do formátu „pdf“ nezakládá pochybnosti o případné úpravě snímků. Navíc žalobce nepředložil soudu žádné relevantní indicie nasvědčující tomu, že by došlo k úpravě důkazů, jde o jeho čirou spekulaci. Nad rámec uvedeného krajský soud podotýká, že žalobcem požadované fotografie v původním formátu „jmf“ by žalobce nebyl schopen ve svém počítači otevřít a prohlédnout si je, jestliže nedisponuje specializovaným autorizovaným softwarem TruCAM Image Viewer, čímž by byl zmařen jejich význam a zároveň i právo žalobce seznámit se s podklady rozhodnutí.

43. Žalobcem k tomu uváděný odkaz na rozsudek NSS ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 193/2016–26, je v daném případě nepřiléhavý. Řidič v odkazovaném rozhodnutí zpochybnil správnost měření a předložil jednoznačné důkazy o své nevinně, konkrétně údaje plynoucí „z tachografického kolečka, technického průkazu vozidla (položka č. 48, dle které vozidlo pro instalovaný omezovač rychlosti nemůže překročit rychlost 90 km/h), a ze záznamu o sledování vozidla pomocí systému GPS (prostřednictvím programu POSITREX společnosti LEVEL s.r.o., včetně grafického znázornění jízdy stěžovatele v každé z minut časového rozpětí 6:20 až 6:45 hod. dne 27. 6. 2014, dle kterého vozidlo v žádném okamžiku nepřekročilo rychlost 90 km/h).“, což žalobce v právě projednávané věci neučinil.

44. Krajský soud se ztotožnil s žalovaným ohledně vypořádání námitky zobrazení, resp. nezobrazení, okolních předmětů na fotografiích (např. OD Tesco apod.). Dle soudu druhá menší fotografie automobilu se zobrazeným záměrným křížem je fotografií pořízenou v okamžiku měření rychlosti. Na té je mimo jiné možné pozorovat v protisměru svislé dopravní značení (konec obce) a tmavý billboard. Oba předměty se nacházejí za měřeným automobilem a zcela jistě již v obci, kde je limit maximální rychlosti 50 km/hod. Na hlavní (první) fotografii je, kromě měřeného automobilu, opětovně v protisměru vidět svislé dopravní značení (hlavní silnice), světlý billboard se žlutým rámem, budovu (pravděpodobně OD Tesco) a malý růžek tmavého billboardu, který se nachází ve „skulině“ uprostřed, tzn. mezi silnicí zdola, měřeným vozidlem zleva, budovou zprava a spodní hranou žlutého rámu světlého billboardu shora, přičemž vizuálně je tmavý billboard překryt kovovou stojnou od svislého dopravního značení. Je tedy nepochybné, kde se v době měření musel vůz žalobce nacházet, tedy na úrovni OD Tesco.

45. Soud má proto za prokázané, že žalobce jel po silnici č. I/3 ve Veselí nad Lužnicí, ulice Budějovická, ve směru jízdy od Českých Budějovic směrem do centra Veselí nad Lužnicí. Ze správního spisu (na čl. 15) se taktéž podává, že Policie České republiky určila Městské policii ve Veselí nad Lužnicí, že je oprávněna měřit rychlost mimo jiné na ulici Budějovická. Podle právní věty k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2022, č. j. 7 As 126/2020–34, „[m]ístem určeným Policií České republiky, na němž je obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel ve smyslu § 79a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, se rozumí místo, kde se musí nacházet vozidla, jejichž rychlost obecní policie měří, nikoliv místo, odkud mají být tato vozidla měřena.“ Námitka žalobce, že měření proběhlo na místě, které není v seznamu míst schválených Policií ČR je tak zcela nedůvodná.

46. Taktéž není důvod pro pochybnosti o správnosti provedeného měření. Námitka žalobce, že služební vozidlo bylo zaparkováno nezákonným způsobem, což odporuje závěrům judikatury NSS, že měření musí být provedeno v souladu se všemi právními předpisy, je neodůvodněná. V první řadě soud považuje za nutné opakovaně konstatovat, že měření bylo provedeno certifikovaným přístrojem určeným k měření rychlosti silničních vozidel. Krajský soud má za to, že měření bylo provedené v souladu s návodem k obsluze, neboť podle fotografie předložené žalobcem ve správním spise na čl. 18 pv. (Vyjádření žalobce k podkladům spisu ze dne 26. 2. 2024) je seznatelné, že strážníci městské policie měli na měřené vozidlo dobrý výhled po celou dobu měření. Podle této fotografie je ulice Budějovická rovnou, přehlednou silnicí, se kterou tak může měřící paprsek být ve správném postavení, tj. paralelní s vozovkou. Taktéž kosinus efekt popsaný žalovaným ve vyjádření k žalobě je zde možné velmi dobře eliminovat, a proto má krajský soud za to, že měření bylo přesné, bez většího zkreslení.

47. Z téže fotografie je zároveň viditelné, kde přesně je zaparkováno služební vozidlo městské policie a krajský soud neshledává, že by vozidlo bylo zaparkováno v rozporu se silničními předpisy, konkrétně žalobcem namítaným § 25 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Vozidlo je odstaveno vpravo ve směru jízdy co nejblíže u okraje pozemní komunikace [odst. 1 písm. a) předmětného ustanovení], v jedné řadě a rovnoběžně s okrajem pozemní komunikace [odst. 1 písm. b)], zůstal volný alespoň jeden jízdní pruh široký nejméně 3 m pro každý směr jízdy [odst. 3] a nebylo znemožněno ostatním řidičům vyjetí z řady stojících vozidel [odst. 4]. Služební vozidlo zároveň nijak nebrání ve výhledu do křižovatky. Taktéž pro přijíždějící automobily, které by chtěly odbočit z ulice Budějovická je vozidlo viditelně umístěno a nijak jim nebrání v projetí. Námitka žalobce o nezákonném umístění služebního vozidla, a tedy i nezákonnosti celého měření je z žalobcem předložené fotografie tohoto vozidla zcela jednoznačně vyvrácena.

48. Taktéž popis místa měření odpovídá předložené fotodokumentaci. Žalobce si pouze špatně vyložil popis uvedený v úředním záznamu, který zní: „Dne 19. 2. 2024 prováděla hlídka městské policie (…) měření rychlosti v ul. Budějovická naproti domu č. p. 359 ze směru od Českých Budějovic do Veselí nad Lužnicí…“ Žalobce má za to, že z daného popisu vyplývá, že služební vozidlo bylo umístěno v ulici Budějovická. Nicméně v úředním záznamu je pouze uvedeno, že automobilům projíždějícím ulicí Budějovická byla dne 19. 2. 2024 měřena rychlost jízdy, a to z místa nacházejícím se naproti domu umístěnému na ulici Budějovická č. p. 359, nikoliv před tímto domem, jak mylně dovozuje žalobce.

49. Krajský soud k námitkám týkajícím se měření, způsobu měření a místa odkud bylo měřeno, uvádí, že neshledává tyto námitky relevantními.

50. Poslední námitkou žalobce je podjatost žalovaného spočívající v diskriminujících výrocích. Krajský soud k tomu uvádí, že výše uvedenými skutečnostmi (podrobněji viz výše, především odst. 31–41 tohoto odůvodnění) bylo prokázáno, že k ničemu takovému nedošlo. Taktéž skutečnost, že žalobci byla zamítnuta žádost o ústní jednání a výslech svědků (strážníků městské policie), není pro žalobce nijak diskriminující, ani tím není zkráceno žádné jeho právo. Rozhodování žalovaného a správního orgánu prvního stupně tak bylo zcela objektivní, nestranné a v souladu se správním řádem.

51. Závěrem krajský soud konstatuje, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 As 485/2019–36, v řízení o přestupku postupoval správní orgán tak, aby byl zjištěn řádně stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. V řízení tak bylo nesporně prokázáno, že žalobce se dopustil přestupku tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozhodnutí.

52. Návrh žalobce na doplnění dokazování, aby si soud vyžádal originální soubory z měření, certifikaci softwaru PDFsharp, protokolu o provedeném úkonu měření rychlosti a následném zastavení vozidla ze dne 19. 2. 2024, videozáznam, záznam o použití měřícího zařízení a ustanovil znalce z oboru kybernetika, odvětví analýza dat k provedení znaleckého posudku originálních dat po jejich vyžádání, je nadbytečný. Z napadeného rozhodnutí a potažmo ze správního spisu vyplývá, že v průběhu správního řízení byly zajištěny všechny relevantní důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci samé.

V. Závěr a náklady řízení

53. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Žádná ze žalobcových námitek nebyla opodstatněná.

54. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení II. Vymezení věci a shrnutí žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení