55 A 10/2023– 19

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupen Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem se sídlem Vinohradská 89/90, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 9. 2023, č. j. KUJCK 110755/2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 12. 9. 2023, č. j. KUJCK 110755/2023, a rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 7. 8. 2023, č. j. MUVPK–VV 172865/23–LUK, sp. zn. spr. 100/2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Městský úřad Vimperk (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 7. 8. 2023, č. j. MUVPK–VV 172865/23–LUK, sp. zn. spr. 100/2023, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznal žalobce vinným z přestupku podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, (dále jen „ZNP“), kterého se měl dopustit tím, že úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil schválnosti, jestliže v době od 22:00 hodin dne 24.03.2022 do 22:00 hodin dne 25.3.2022 vyměnil všechny zámkové vložky u vstupních dveří do domu čp. 46 v obci J., S., (dále jen „Dům“) čímž znemožnil vstup do Domu jeho jediné majitelce A. K. Proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal.

2. O odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2023, č. j. KUJCK 110755/2023, sp. zn. OPZU–správ. 106796/2023/malovcova, (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že odvolání podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen „s. ř.“) zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

3. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 31. 10. 2023 se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, tak i prvostupňového rozhodnutí.

4. Žalobce ve třetím odstavci žaloby uvádí výčet námitek, kterými následně brojí proti napadenému rozhodnutí. Přestože žalobce v tomto výčtu opakovaně zaměňuje svou osobu, tj. osobu žalobce, za osobu žalovaného, z čehož je pak možné dospět k žalobcem výslovně uvedenému závěru, že: „Žalovaný se nedopustil žádného protiprávního jednání, …“ Dle obsahu žaloby žalobce namítá zkrácení na svých právech. Žalobce považuje rozhodnutí za nezákonná, protože jimi bylo rozhodnuto o jeho vině za spáchání skutku, který se nestal. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné, když se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval námitkami žalobce.

5. Žalobce předně namítá, že skutek se tak, jak byl vymezen v napadených rozhodnutích, nestal. Žalobce má za to, že z žádného důkazu neplyne, že by provedl výměnu zámkových vložek u vstupních dveří do Domu v úmyslu „naschvál“ zamezit vstup p. A. K. (dále jen „vlastnice domu“) do Domu. S touto námitkou vznesenou již v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí se žalovaný vůbec nevypořádal.

6. Dále žalobce uvádí, že žalovaný zcela pominul a nijak se nevypořádal s námitkou podloženou důkazy žalobce ohledně nezasáhnutí do pokojného života vlastnice domu. Vlastnice domu se před výměnou zámkových vložek vstupních dveří z Domu zcela dobrovolně odstěhovala a Dům tak přestala užívat. Výměnou zámkových vložek tak nemohlo být zasáhnuto do pokojného života vlastnice domu. Navíc žalovaný bagatelizuje skutečnost, že k výměně zámkových vložek došlo až bezprostředně poté, co z Domu byly odcizeny žalobcovy osobní věci, a to aniž by zámkové vložky vykazovaly jakékoliv známky poškození. Žalobce výměnou zámkových vložek podle žaloby jednal tak, „jako by jednal jakýkoliv jiný rozumně uvažující člověk“.

7. Vedle výše uvedeného žalobce namítá, že se žalovaný též nijak nevypořádal s námitkou žalobce ohledně práva domovní svobody. Žalobce Dům řádně užívá na základě věcného břemene zřízeného Smlouvou o věcném břemeni ze dne 1. 8. 2016 a zapsaného do katastru nemovitostí. Tím jeho užívací právo požívá ústavně garantované ochrany prostřednictvím práva domovní svobody, do kterého není oprávněn zasahovat ani vlastník nemovitosti. Vlastník nemovitosti tak ani ze svého titulu vlastnického práva (obdobně jako např. v případě nájmu) není oprávněn svévolně vstupovat do nemovitosti, kterou oprávněně užívá třetí osoba. Argumentace žalovaného, že vlastník nemovitosti je oprávněn kdykoliv vstupovat do své nemovitosti, právě proto, že je jejím majitelem, je tak podle žalobce zcela lichá.

8. Následně žalobce sděluje, že naopak je to vlastnice domu, kdo zasahuje do pokojného života žalobce, když se po opuštění Domu domáhá zjednání přístupu do Domu pro sebe a neurčitou třetí osobu. Podle žalobce je motivem jednání vlastnice domu úmysl Dům prodat, s čímž se žalovaný nevypořádal. Vedle toho žalobce uvádí i skutečnost, že vlastnice domu je pouze formálním vlastníkem, jelikož je uvedena v katastru nemovitostí. Nicméně výstavba Domu byla podle tvrzení žalobce zcela financována ze zdrojů žalobcovi rodiny a vlastnice domu se na pořízení (výstavbě) Domu nijak nepodílela.

II. Vyjádření žalovaného

9. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

10. Žalovaný se ve svém vyjádření plně odkázal na napadené rozhodnutí, kde bylo podle jeho názoru dostatečným a přezkoumatelným způsobem popsáno, jak a proč rozhodl, jak se vypořádal s námitkami žalobce a jak své závěry odůvodnil. Žalovaný taktéž uvedl, že se zabýval pouze skutkem uvedeným ve výroku prvostupňového rozhodnutí. V žalobou napadeném rozhodnutí tak posuzoval pouze to, zda jsou naplněny znaky předmětného přestupku. Zopakoval, že samotné majetkové záležitosti nejsou předmětem řízení.

11. Žalovaný dále ve vyjádření k žalobě poznamenal, že ve shodě s orgánem I. stupně dospěl k závěru, že byly naplněny formální i materiální znaky předmětného přestupku. Výměnu zámků žalobce nijak nepopírá a skutečnost, že se vlastnice domu odstěhovala, nepovažuje žalovaný za relevantní. Tvrzení o dobrovolnosti jejího odstěhování je pak podle žalovaného diskutabilní či spíše pochybné, když Dům opustila z důvodu partnerských sporů a obavy z žalobce. Tvrzení ohledně podezření o odcizení žalobcových věcí se neprokázalo a vlastnice stále zůstává majitelkou Domu, se všemi z toho plynoucími právy, a nelze tak podezření na odcizení řešit výměnou zámků a nevydáním klíčů od nich. Zároveň se neprokázalo ani tvrzení žalobce, že by klíče vlastnice domu chtěla pro nějakou třetí osobu. Podle žalobce není ani zřejmé, koho tím má žalobce na mysli.

12. Žalovaný uzavírá, že spory ohledně nemovitosti nelze řešit tím, že je výměnou zámků znemožněn vstup do nemovitosti jejímu vlastníkovi. Takový čin je podle žalovaného nutno považovat za protiprávní a naplňující znaky skutkové podstaty přestupku – schválného jednání.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci krajský soud rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

14. Žaloba je důvodná.

15. Krajský soud předně zdůrazňuje skutečnost, že „[s]právní trestání je (obdobně jako soudní trestání) ultima ratio a princip subsidiarity správnětrestní represe vyžaduje, aby prostředky správního práva trestního byly v právním státě užívány jen tehdy, vyžaduje–li to intenzita a další okolnosti útoku, a jestliže by se užití prostředků občanského práva hmotného nejevilo jako dostačující (…)“ (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 1. 8. 2014, č. j. 50 A 4/2014–59).

16. Ze spisového materiálu, jehož součástí je i spis vedený Policií České republiky, vyplynulo, že bývalí partneři (tj. žalobce a vlastnice domu) mezi sebou mají partnerské spory a z toho pramenící spory majetkové. Krajský soud má za to, že jednání žalovaného, tedy vyměnění zámkových vložek a následné nevydání klíčů od nich, není přestupkem proti občanskému soužití. Celý spor má soukromoprávní charakter. Žalobce a vlastnice domu jsou ve sporu ohledně vstupu do Domu, když vlastnice domu se dovolává vstupu do Domu na základě svého vlastnického práva k Domu, o němž svědčí i zápis v katastru nemovitostí. Naopak žalobce argumentuje tím, že jemu svědčí užívací právo k Domu na základě věcného břemene dožití taktéž zapsaného v katastru nemovitostí. Vedle toho žalobce uvádí, že vlastnice domu opustila trvale domácnost a údajně mu byly při stěhování vlastnice domu z Domu odcizeny jeho osobní věci. Proto ze strachu o další vybavení Domu zámkové vložky vyměnil (viz odpověď na dotaz č. 8 výslechu žalobce ze dne 19. 7. 2023). Tímto zamezil dalším krádežím (viz odpověď na dotaz č. 9 výslechu žalobce ze dne 19. 7. 2023).

17. Je tedy evidentní, že žalobce a vlastnice domu spolu vedou občanskoprávní spor o vydání klíčů od Domu, resp. o umožnění vstupu do Domu. Jedná se tak o soukromoprávní záležitost mezi dvěma občany, nikoliv o ochranu veřejných subjektivních práv. To dokládá i otázka č. 10 výslechu žalobce ze dne 19. 7. 2023. Žalobce zde byl dotázán, zda byl vyzván k vydání klíčů vlastnici domu. Na to žalobce odpověděl, že ano, ale i přesto klíče dosud nevydal, jelikož mu nebyl navrácen jeho majetek.

18. Dokladem správnosti popsaného závěru krajského soudu je i judikatura Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu.

19. Nejvyšší soud (dále jen „NS“) se ve své ustálené judikatuře několikrát vyjadřoval k právům, povinnostem a vzájemnému vztahu vlastníka a oprávněného z věcného břemene, a to např. v rozsudku ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, kde NS uvedl, že „Věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.“ Ve spojení s právem nedotknutelnosti obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak NS dovodil, že „[s]vědčí–li tedy oprávněnému z věcného břemene právo užívání celého bytu a ve smlouvě o zřízení věcného břemene není uvedeno něco jiného, nemá vlastník bytu nadále právo byt užívat. Oprávněný z věcného břemene se pak může domáhat vyklizení vlastníka z bytu věcným břemenem zatíženého.“ NS tímtéž rozsudkem a opětovně později v rozsudku ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, v souladu s komentářovou literaturou[1], taktéž konstatoval, že „[p]ro vztahy mezi oprávněným a vlastníkem služebné věci lze per analogiam (§ 10 odst. 1) přiměřeně použít ustanovení o vztazích mezi nájemcem a pronajímatelem“.

20. Vedle toho NS v rozsudku ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, taktéž uvedl, že ve vztahu vlastníka a oprávněného z věcného břemene je možné taktéž aplikovat ustanovení § 2219 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „podle kterého „oznámí–li to pronajímatel předem v přiměřené době, umožní mu nájemce v nezbytném rozsahu prohlídku věci, jakož i přístup k ní nebo do ní za účelem provedení potřebné opravy nebo údržby věci. Předchozí oznámení se nevyžaduje, je–li nezbytné zabránit škodě nebo hrozí–li nebezpečí z prodlení“. (…) V již shora uvedeném ustanovení § 2219 odst. 1 o. z., je pak vymezena povinnost žalovaného strpět přístup žalobce na či do jeho nemovitosti, aby mohl realizovat svá práva vlastníka (údržba či oprava nemovitosti, kontrola jejich stavu za určité období).“ 21. Oba citované rozsudky NS se zabývaly obdobnými případy k projednávané věci. Konkrétně první z nich (rozsudek NS ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007) možností užívat nemovitost vlastníkem, když danou nemovitost využívá k účelu bydlení oprávněný z věcného břemene. Druhé rozhodnutí (rozsudek ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017) umožněním vstupu vlastníkovi do nemovitosti, kde bydlí oprávněný z věcného břemene. Z uvedeného je tedy zřejmé, že právem vstupu do nemovitosti či nevydáním klíčů, a tím i znemožnění vstupu do nemovitosti, se nemají zabývat správní orgány, ale občanskoprávní soudy.

22. Naopak Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 4 As 69/2005–46, konstatoval, že „[s]oudům ve správním soudnictví nepřísluší při přezkoumávání rozhodnutí o přestupku proti občanskému soužití ani nepřímo určovat či jinak posuzovat vlastnická práva či povinnosti stěžovatele k pozemkům a práva s nimi spojená (v daném případě právo z věcného břemene), neboť předmětem posouzení ve správním soudnictví může být v dané přestupkové věci pouze zákonnost rozhodnutí přestupkové komise a krajského úřadu, které rozhodovaly o přestupkovém jednání stěžovatele.“ Z toho pak plyne i skutečnost, že judikatura NSS se zabývá především povahou a mírou hrubosti přestupkového jednání (viz níže). To vychází již z definice přestupku, jakožto společensky škodlivého protiprávního činu, který je v zákoně za přestupek výslovně označen, a který vykazuje znaky stanovené zákonem, nejde–li o trestný čin (§ 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich).

23. Zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, (dále jen „ZNP“) upravuje některé přestupky vyskytující se na různých úsecích veřejné správy, včetně druhu a výše správních trestů, které lze za jejich spáchání uložit. Ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. ZNP pak uzákoňuje přestupek proti občanskému soužití. Fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí schválnosti.

24. K omentář k ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) bod 3. NP uvádí, že „[k] naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku se předpokládá narušení občanského soužití hrubým jednáním. Narušení občanského soužití je obligatorním znakem této skutkové podstaty přestupku. Občanské soužití, jako tzv. neurčitý právní pojem, můžeme definovat jako určitý souhrn ustálených pravidel jednání a chování ve společnosti, který je založen na respektování práv ostatních lidí, jejichž dodržování v určitém čase a místě je ve společnosti obvyklé. Hrubé jednání můžeme definovat jako jednání, které má schopnost ohrozit nebo porušit zájem uvedený v § 7 a současně narušit občanské soužití. To znamená překročit rámec výše uvedených ustálených jednání a pravidel.“ (VETEŠNÍK, Pavel. § 7 [Přestupky proti občanskému soužití]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 969, marg. č. 16.)

25. K otázce narušení občanského soužití se vyjádřil i Nejvyšší správní soud. „Pojmy „občanské soužití“ a „schválnost“ představují typické neurčité právní pojmy. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 13/2007 – 56, www.nssoud.cz, uvedl, že „(n)eurčitým právním pojmem je např. pojem veřejný zájem, veřejný pořádek, občanské soužití, pohoda bydlení apod., jejichž obsah musí případ od případu posuzovat správní orgán, a na základě všestranného posouzení dané situace rozhodnout, zda je v daném případě jeho obsah naplněn či nikoliv. Dospěje–li k závěru, že v souvislosti s předmětným skutkovým stavem je obsah daného neurčitého právního pojmu naplněn, musí dále postupovat způsobem, který pro takovou situaci předpokládá daná norma správního práva (Pomahač R., Průcha P. Lexikon – správní právo. 1. vydání, Ostrava: Sagit, 2002, str. 254). Výklad neurčitého právního pojmu správním orgánem je podroben soudnímu přezkumu. Při svém rozhodování správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu.“. Odborná literatura k těmto pojmům např. uvádí, že „(s)chválnostmi je zde třeba rozumět skutky spočívající v hrubých, zřejmých a neoprávněných zásazích do pokojného života jiného v úmyslu tento stav narušit. Schválnost musí mít povahu hrubého jednání narušujícího občanské soužití (…) (o)bčanské soužití lze obecně vymezit jako souhrn pravidel chování, jejichž zachování – nad rámec právních norem – je podle obecného názoru a přesvědčení nutnou podmínkou klidného a spořádaného soužití občanů v daném místě, čase a situaci. (…)“ (cit. Červený, Z., Šlauf, V., Tauber, M.: Přestupkové právo. Komentář k zákonu o přestupcích včetně textů souvisejících předpisů, Linde, Praha 2009, str. 125). Objektem skutkové podstaty přestupku (…) je tedy občanské soužití. Narušení občanského soužití je obligatorním znakem skutkových podstat přestupků proti občanskému soužití. Narušení občanského soužití je pak trestáno tehdy, dojde–li k jeho negativnímu zasažení jednáním určité intenzity, jež je svojí povahou typově odpovídá jednáním uvedeným v demonstrativním výčtu hrubých jednání v ust. § 49 zákona o přestupcích. Jednání stěžovatele by podle Nejvyššího správního soudu mohlo být jednáním narušujícím občanské soužití, pokud by bylo hrubým jednáním (schválností) a zároveň narušilo zájem společnosti, který je objektem přestupku podle citovaného ustanovení, čili pokud by stěžovatel schválností narušil poklidné soužití občanů v daném místě.“ (rozsudek NSS ze dne 2. 7. 2010, č. j. 7 As 12/2010–65). (zvýraznění doplněno soudem)

26. K témuž závěru, a sice že schválnost musí mít povahu hrubého jednání a musí mít schopnost narušit občanské soužití dospěl ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2011, č. j. 1 A 24/2010–22, i Městský soud v Praze, jehož právní věta byla zařazena do sbírky NSS pod č. 2446/2011 a zní: „Schválnosti ve smyslu § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, musí mít povahu hrubého jednání a musí mít schopnost narušit občanské soužití. Hranice mezi hrubým jednáním a „pouhou“ nevhodností, neslušností či jinou nesprávností nejsou dány přesně, jedním z vodítek je však demonstrativní výčet uvedený ve zmíněném ustanovení. Zadržení míčů, za situace, kdy majitelé předzahrádek byli vystaveni každodennímu strachu, kdy na jejich zahradě přistane míč, není schválnost, která má povahu hrubého jednání. Nejde tedy o jednání, které by vyžadovalo přímý zásah ze strany orgánů veřejné moci.“ 27. V uvedeném případě, obdobně jako v projednávané věci, obviněný z přestupku odmítal vydat určitou věc – kopací míče, které zadržoval za účelem zjednání nápravy. Majitelé předzahrádek poblíž hřiště byli vystaveni každodennímu strachu, kdy na jejich zahradě přistane míč. V projednávané věci byly žalobcem vyměněny zámkové vložky za účelem ochrany majetku, přičemž žalobce vydání klíčů od nich podmiňuje vrácením údajně zcizených věcí. I v tomto případě je možné posuzovat čin žalobce jako jednání podmíněné strachem, kdy bude žalobci opětovně některá z jeho věcí odcizena, či že se bez jeho vědomí může po jeho domácnosti pohybovat nezvaná (neznámá) osoba, která v Domě nebydlí. Jak plyne z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 26. 4. 2022 sepsaného Policií České republiky, žalobce poté, co pojal podezření na odcizení věcí o tomto uvědomil orgány činné v trestním řízení a preventivně vyměnil zámkové vložky. Ze záznamu o podání vysvětlení taktéž plyne, že je svolný k tomu, aby vlastnice domu v jeho přítomnosti Dům navštívila. Žalobce si však nepřeje, aby tak činila bez jeho přítomnosti. Z toho je zřejmé, že žalobce svým činem sledoval určitý zájem, tj. ochranu svého majetku.

28. Žalovaný nekonkretizoval, v čem přesně shledal onu judikaturou požadovanou hrubost daného jednání. Žalovaný v napadeném rozhodnutí správně poznamenal, že „[m]ajetkové spory pak ani nejsou předmětem tohoto řízení.“ Hned v následující větě posuzoval vztah vlastníka nemovitosti a oprávněného z věcného břemene, a to ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu – rozsudku NS ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, a rozsudku NS ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017.

29. Krajský soud proto na základě výše popsaného uzavřel, že nesprávně naplnění skutkové podstaty narušení občanského soužití bylo žalovaným kvalifikováno jednání žalobce spočívající v omezení užívacího práva vlastnice domu. Správní orgány dle krajského soudu nesprávně kvalifikovaly žalobcovo jednání jako přestupek, neboť výměnu zámků nelze posuzovat jako schválnost, která má povahu hrubého jednání, v případě, že vlastnice domu opustila společnou domácnost a odstěhovala si osobní věci a žalobce měl obavy o svůj majetek. Nejde o jednání, které by vyžadovalo zásah ze strany orgánů veřejné moci, neboť jde o občanskoprávní spor ohledně přístupu do domu. Krajský soud má za to, že údajné přestupkové jednání je v daném případě pouhým sporem o majetek – vrácení údajně odcizených věcí oproti vydání klíčů od Domu a umožnění vstupu do obydlí (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2011, č. j. 1 A 24/2010–22).

IV. Závěr a náklady řízení

30. S ohledem na konstatovanou vadu krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil podle § 78 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a odměnou advokáta za zastupování v řízení o žalobě ve výši 2 × 3 100 Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby) a paušální náhradou hotových výdajů 2 × 300 Kč dle § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), celkem tedy 6 800 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem DPH, je nutno navýšit odměnu a náhradu hotových výdajů o sazbu této daně na částku 8 228 Kč. Celkem jde tedy o částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení