55 A 13/2019 - 62

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka v právní věci navrhovatele: T. V., bytem X, zastoupen Ing. M. V., bytem X, proti odpůrci: město Hořovice, se sídlem Palackého náměstí 2, Hořovice, zastoupen advokátem Mgr. Davidem Navrátilem, se sídlem Hluboká 55, Plzeň, o návrhu na zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu H. vydaného usnesením Zastupitelstva města H. ze dne 31. 1. 2018 č. X, takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Navrhovatel se podle § 101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení části opatření obecné povahy – územního plánu H., který byl vydán usnesením Zastupitelstva města H. ze dne 31. 1. 2018.

2. Z několika podání navrhovatele v jejich souhrnu plynou následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Navrhovatel je vlastníkem pozemků p. č. X, X a X v katastrálním území H. (dále také jen „pozemky navrhovatele“). Navrhovatel tvrdí, že zhotovitel návrhu územního plánu použil „dvojí metr“ ve vztahu k ploše X a pozemku p. č. X (viz námitka ze dne 25. 2. 2015). Navrhovatel dále tvrdí, že odpůrce nesplnil usnesení zastupitelstva ze dne 12. 8. 2010.

3. Navrhovatel považuje rozhodnutí o námitce ze dne 6. 6. 2014 za neplatné, neboť mělo být obsaženo ve dvou rozhodnutích k odpovídajícím pozemkům. Rozhodnutí o námitkách ze dne 25. 2. 2015 a 6. 3. 2017 vycházející z citovaného rozhodnutí jsou z toho důvodu také neplatná. Odpůrce je proto povinen o námitkách žalobce rozhodnout.

4. Navrhovatel dále tvrdí, že byla ignorována nastolená retroaktivita. To namítl poprvé již v námitce podané dne 25. 2. 2015. Podle navrhovatele nemůže dojít k vyloučení řízení o náhradě škody. Musí být respektována zásada věci pravomocně rozhodnuté. Tímto pravomocným rozhodnutím je usnesení zastupitelstva ze dne 12. 8. 2010, které nebylo zrušeno. Podle navrhovatele je nepřípustné změnit po osmi letech rozhodnutí, které nebránilo výstavbě na jeho pozemcích. Tím, že odpůrce ignoroval existenci nastolené retroaktivity, porušil Listinu základních práv a svobod. Dále navrhovatel namítl, že odpůrce nesplnil své usnesení ze dne 12. 8. 2010.

5. Navrhovatel se domáhá toho, aby soud rozhodl takto: 1) v opatření obecné povahy se zrušuje rozhodnutí o námitce ze dne 25. 2. 2015, 2) v opatření obecné povahy se zrušují rozhodnutí o námitkách navrhovatele ze dne 6. 6. 2014, 25. 2. 2015 a 6. 3. 2017 a 3) v opatření obecné povahy se zrušuje stanovisko města H. obsažené v písemnosti Městského úřadu H. ze dne 1. 6. 2015, čj. MUHO/1160/2015.

6. Odpůrce ve vyjádření k návrhu uvedl, že pozemky navrhovatele se nenacházely v zastavitelných plochách již před schválením zadání územního plánu. Navrhovatel nemohl být poškozen vydáním opatření obecné povahy. To jen upřesnilo hranice zastavitelných ploch tak, že části pozemků navrhovatele p. č. X a X jsou součástí zastavitelné plochy označené jako plocha X. Navrhovatel tedy nebyl nijak zkrácen na svých právech. K tomu odkázal na odůvodnění nesouhlasu s rozšířením zastavitelných ploch.

7. Navrhovatel v replice setrval na svém stanovisku.

8. Soud rozhodl o žalobě v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání; navrhovatel vyjádřil s tímto postupem výslovný souhlas, odpůrce pak udělil souhlas implicite, neboť na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nesdělil, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí. Soud dokazování neprováděl. Některé listiny, které navrhovatel předložil soudu, jsou součástí správního spisu, který měl soud k dispozici a z něhož vycházel. Jde o všechny listiny, které jsou významné pro posouzení důvodnosti návrhu (námitky navrhovatele, usnesení zastupitelstva ze dne 12. 8. 2010, napadený územní plán, rozhodnutí o námitkách apod.). Zbývajícími listinami soud důkaz neprovedl, neboť to pro posouzení věci nebylo zapotřebí.

9. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny podmínky, za nichž lze návrh věcně projednat. Jelikož návrh trpěl vadami (nedostatečně vymezený předmět řízení, absence srozumitelných návrhových bodů, nesprávně formulovaný petit), vyzval soud navrhovatele usnesením ze dne 27. 2. 2019 k odstranění těchto vad a v tomto směru jej také poučil, jak je třeba vady odstranit. Navrhovatel postupně soudu předložil několik podání, jimiž se tyto vady pokoušel odstranit. Přestože se mu nepodařilo beze zbytku napravit všechny vytýkané nedostatky (části návrhu zůstaly nesrozumitelné), přistoupil soud k věcnému posouzení návrhu, neboť dospěl k závěru, že byl zkorigován v dostatečné míře umožňující jeho projednání (alespoň v rozsahu některých návrhových bodů). Interpretací navrhovatelových podání dospěl soud k závěru, že se navrhovatel domáhá zrušení části opatření obecné povahy (územního plánu H.), a to v rozsahu pozemků p. č. X, X a X.

10. Ze změny č. X územního plánu H. ze srpna 2009 (poslední verze předchozího územního plánu, která byla účinná v době vydání napadeného opatření obecné povahy) soud zjistil, že pozemky navrhovatele jsou zahrnuty do plochy označené jako pole vně zastavěného i zastavitelného území, tedy netvořily zastavitelné plochy. Změna č. X mimo jiné vymezila zastavitelné plochy označené jako č. X – bytové a rodinné domy Z. s. v těsné blízkosti pozemků navrhovatele, aniž by do nich zasahovaly.

11. Navrhovatel podáními ze dne 14. 4. 2008 a 23. 5. 2008 požádal odpůrce, aby jeho pozemky p. č. X, X a X byly zařazeny do ploch zastavitelných rodinnými domy. Zastupitelstvo odpůrce na svém zasedání dne 22. 4. 2010 v souvislosti s projednáváním návrhu zadání územního plánu tento požadavek neschválilo, a to z krajinářského hlediska (výhled od hranice lesa). Při jednání zastupitelstva dne 12. 8. 2010 bylo schváleno zadání územního plánu, přičemž námitka navrhovatele podaná proti usnesení zastupitelstva ze dne 22. 4. 2010 ve věci částečného zařazení pozemků p. č. X a X do územního plánu jako pozemků pro bydlení byla zamítnuta. Součástí usnesení zastupitelstva je též informace, že o tomto záměru bude odpůrce uvažovat po zastavění lokality č. X – bytové a rodinné domy Z. s., současně se zohledněním krajinářského hlediska.

12. Dne 6. 6. 2014 podal navrhovatel námitky proti návrhu územního plánu k veřejnému projednání. Námitky se týkají všech tří pozemků, přičemž navrhovatel nesouhlasil s tím, že nemají být zahrnuty do územního plánu. Navrhovatel popsal, že důvod, pro který odmítlo zastupitelstvo odpůrkyně dne 22. 4. 2010 zařadit jeho pozemky do zastavitelné plochy, byl následně odstraněn, neboť navrhovatel se zavázal ponechat potřebnou část pozemků nezastavěnou, aby nebyly narušeny chráněné pohledové vztahy. Má tedy za to, že otázka zařazení pozemků do plochy bydlení v rodinných domech je otevřená, a proto navrhuje, aby bylo jeho námitce vyhověno. Poukázal na to, že část jeho pozemků je již zahrnuta do plochy X.

13. Navrhovatel dále podal námitku proti upravenému návrhu územního plánu, kterou doručil dne 25. 2. 2015 Městskému úřadu H. (dále také jen „pořizovatel“). V námitce navrhovatel jen odkázal na dodatek k námitce ze dne 6. 6. 2014, který byl pořizovateli předložen 23. 2. 2015. V tomto podání se navrhovatel vyjadřuje k návrhu rozhodnutí o námitce ze dne 6. 6. 2014. Předně poukázal na to, že pozemek p. č. X je vzhledem k jeho malé rozloze nezajímavý, proto jej z „návrhu ze dne 6. 6. 2014“ vypouští. Pozemek p. č. X je nezanedbatelnou částí zakreslen v současném návrhu územního plánu, nelze mu proto „přišít“ žádné ze stávajících odůvodnění. Zbývá tak pozemek p. č. X. Zjištění, že je pozemek součástí důležitých ekosystémů z. partie, považuje navrhovatel za platné, je však věcí architekta, aby s tím spojené problémy kvalifikovaně řešil. Navrhovatel odmítá, že by docházelo ke kolizi s interakčními prvky, ochranou X a pohledovými hranami X. Neexistenci takové kolize má zajistit zhotovitel územního plánu určením procenta využitelnosti pozemku k zástavbě. Zhotovitel územního plánu má patrně dvojí metr, jinak si nelze vysvětlit operativní vyřešení ochrany X u lokality X. Koncepce zhotovitele územního plánu spočívající v prostorovém uzavření sídla půlkruhovým ohraničením s vyloučením rozvoje z. směrem nemá oporu v žádném usnesení zastupitelstva odpůrce, jde jen o návrh architekta. Bylo patrně účelově přehlédnuto, že i pozemek p. č. X sousedí se zastavitelným územím navrženým v lokalitě Z. s.

14. Obsah námitky navrhovatele ze dne 6. 3. 2017 k dalšímu upravenému návrhu územního plánu byl vymezen odkazem na přiložený dopis starostovi H. ze dne 31. 1. 2017. Z podstatného obsahu tohoto dopisu ve vztahu k pozemkům navrhovatele plyne, že navrhovatel považuje za stále závazné usnesení Zastupitelstva města H. ze dne 12. 8. 2010, jelikož nebylo zrušeno a jiné další neexistuje. Toto usnesení nebylo respektováno, neboť nebránilo výstavbě rodinných domů na pozemcích navrhovatele. Měnit po tolika letech závěry není možné, neboť by se jednalo o nepřípustnou retroaktivitu. V dodatku č. X ze dne 5. 3. 2017 přiloženému k námitce navrhovatel odmítl závěr, že námitka předaná dne 25. 2. 2015 je shodná s námitkou ze dne 6. 6. 2014, neboť neřeší dvojí metr architekta či zvláštní postavení pozemku p. č. X. Proto navrhovatel požadoval, aby bylo rozhodnuto o námitce ze dne 25. 2. 2015.

15. Obsahem sdělení pořizovatele ze dne 1. 6. 2015, čj. MUHO/1160/2015, které navrhovatel předložil soudu, je konstatování, že město H. není oprávněno tvořit závazná stanoviska ani výklad právních pojmů. Proto nelze vydání takového stanoviska požadovat. Vyjádření prof. F. je naprosto obecné a nevypovídá o konkrétním případu.

16. Dne 31. 1. 2018 proběhlo zasedání Zastupitelstva města H.. Usnesením č. X písmeno X zastupitelstvo vydalo územní plán a zároveň rozhodlo o námitkách ve smyslu § 172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), tak, jak je uvedeno v odůvodnění opatření obecné povahy.

17. Z grafické části územního plánu soud zjistil, že pozemky navrhovatele jsou zařazeny do plochy zemědělské – trvalé travní porosty (X). Z v. strany do nich okrajově zasahuje lokalita X zařazená mezi zastavitelné plochy (plochy bydlení v rodinných domech – městské a příměstské). Lokalita X, které se navrhovatel na podporu svých domnělých nároků dovolává, je zařazena mezi zastavitelné plochy, plochy bydlení v rodinných domech – městské a příměstské.

18. Z textové části územního plánu plyne, že pro využití ploch v lokalitě X byly stanoveny jako podmínky výrazně rozvolněná urbanistická struktura a v s. části pozemku ponechání 50 m širokého pásu nezastavitelného území pro ochranu hodnoty X („O. l.“), v. a plochy smíšené nezastavěného území.

19. Opatření obecné povahy bylo publikováno veřejnou vyhláškou ze dne 31. 1. 2018 X, jehož součástí jsou i rozhodnutí o jednotlivých námitkách. Z nich plyne, že námitku navrhovatele ze dne 6. 6. 2014 k návrhu územního plánu pro veřejné projednání, které se uskutečnilo dne 4. 6. 2014, požadující zařazení jeho pozemků do zastavitelné plochy zastupitelstvo zamítlo. V odůvodnění uvedlo, že pozemky navrhovatele jsou součástí důležitých ekosystémů z. partie sídla, přičemž jsou v kolizi s interakčními prvky, ochranou hodnoty X a pohledovými hranami X. Jsou také v rozporu s urbanistickou koncepcí prostorového uzavření sídla – půlkruhové ohraničení s vyloučenými možnostmi rozvoje z. směrem, který má být rekreační a ekologickou základnou pro spádové území obce. Námitka navrhovatele ze dne 25. 2. 2015 vznesená po opakovaném veřejném projednání ze dne 18. 2. 2015, kterou se navrhovatel domáhal téhož, byla zamítnuta s tím, že není přípustná, neboť na pozemcích navrhovatele nedošlo k žádné úpravě návrhu územního plánu. Třetí námitka navrhovatele ze dne 6. 3. 2017 uplatněná po opakovaném veřejném projednání ze dne 27. 2. 2017, v níž opakovaně nesouhlasil s hranicí zastavitelné plochy X, byla také zamítnuta s odůvodněním, že je nepřípustná, neboť se netýká upravených ploch, a s odkazem na odůvodnění rozhodnutí o námitkách podaných k veřejnému projednání ze dne 4. 6. 2014 a opakovanému veřejnému projednání ze dne 18. 2. 2015.

20. Z obsahu spisu vyplývá, že navrhovatel již od roku 2008 neúspěšně usiloval o zařazení svých pozemků do zastavitelných ploch. Ve změně č. X územního plánu z roku 2009 nebyly navrhovatelovy pozemky zahrnuty do zastavitelné plochy, nýbrž byly součástí nezastavěného území (pole). Soud předesílá, že rozsah soudního přezkumu zákonnosti napadeného územního plánu limituje neexistence veřejného subjektivního práva vlastníka pozemku nacházejícího se v území řešeném územním plánem na to, aby územní plán stanovil pro takovýto pozemek způsob využití, který vlastník požaduje. V dané souvislosti totiž Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 28. 3. 2008, čj. 2 Ao 1/2008 – 51, konstatoval, „že z žádné zákonné normy či normy práva ústavního nelze dovodit existenci subjektivního práva vlastníka nemovitosti, aby v rámci územně plánovací dokumentace byla tato nemovitost zahrnuta do určitého konkrétního způsobu využití. Nejvyšší správní soud si je pochopitelně vědom skutečnosti, že právo vlastnit majetek je právem ústavně zaručeným (viz čl. 11 Listiny), přičemž z podstaty tohoto práva (vyjádřeného tzv. ‚vlastnickou triádou‘ - právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním - § 123 občanského zákoníku) v sobě nepochybně implicite zahrnuje i právo vlastníka předmět vlastnictví zhodnocovat. Tento atribut vlastnického práva však nelze vykládat tak, že by se vlastník takového zhodnocení mohl domáhat na jiných osobách, včetně veřejné moci. Jestliže tedy v projednávané věci navrhovatel jako vlastník parcely p. č. X zcela logicky poukazuje na skutečnost, že v případě, kdy by tato parcela byla zahrnuta jako zastavěné území, došlo by tím k jejímu zhodnocení, neznamená to, že by se takového zhodnocení mohl jakkoli domáhat.“ (viz též rozsudky NSS ze dne 19. 5. 2011, čj. 1 Ao 2/2011 – 17, a ze dne 30. 1. 2019, čj. 1 As 224/2018 – 62).

21. Vlastníkům pozemků proto v rámci procesu přijímání územního plánu primárně přísluší právo vyjádřit se k navrhovanému funkčnímu využití jejich nemovitých věcí, přičemž však podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2017, čj. 9 As 302/2016 – 68, „[p]rávo ‚vyjádřit se‘ neznamená veřejné subjektivní právo na to, aby územní plán určil určitý pozemek jako zastavitelnou plochu, resp. provedl změnu způsobu využití pozemku. Stanovit funkční využití pozemků a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování proto zůstává činností, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. Správním soudům nepřísluší přezkoumávat, zda by bylo pro určitý pozemek vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití pozemku. Jejich úkolem není ani dotvářet územní plány. Co jim však přezkoumávat přísluší je to, zda změnu územního plánu přijal pravomocí nadaný a kompetentní orgán a zda při tom postupoval zákonem předepsaným způsobem.“ (srov. také rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2018, čj. 4 As 281/2018 – 41).

22. K námitce týkající se rozdílného přístupu („dvojího metru“) k ploše X a pozemku p. č. X soud uvádí, že neshledal nerovný přístup. Plocha X sice byla zařazena mezi zastavitelné plochy a pozemek navrhovatele nikoliv, ale to je dáno rozdílnou polohou těchto pozemků, jak plyne z grafické části územního plánu. V případě pozemku navrhovatele bylo zohledněno, že je součástí důležitých ekosystémů, dále kolize s interakčními prvky, plochou přírodních hodnot X („O. l.“) a pohledovými hranami vyhlídkového bodu X. Nadto by zařazením pozemku do zastavitelné plochy byla narušena urbanistická koncepce prostorového uzavření sídla ve tvaru půlkruhu a vytvoření rekreační a ekologické základny pro spádové území obce (viz odůvodnění rozhodnutí o námitce navrhovatele ze dne 6. 6. 2014). Řešení plochy X územním plánem vzalo také v potaz, že v s. části sousedí s plochou přírodních hodnot X, neboť jako podmínky jejího využití stanovilo provedení výrazně rozvolněné urbanistické struktury a v s. části pozemku ponechání 50 m širokého pásu nezastavitelného území pro její ochranu. Plocha X byla vymezena jako zastavitelná plocha pro rodinné domy již v předchozím územním plánu, ve znění změny č. X, a to tak, aby doplnila již existující zástavbu (např. na pozemcích p. č. X a X).

23. Je zřejmé, že byť bylo třeba v souvislosti s plochami X a X (posledně uvedená plocha částečně zasahuje na pozemky navrhovatele) řešit některé společné problémy, např. ochranu „O. l.“, nejde o plochy, ve vztahu k nimž by byly dány totožné, územím podmíněné okolnosti. Účelem plochy X je urbanisticky uzavřít zástavbu do půlkruhu a vytvořit postupný přechod intenzivní zástavby do volné krajiny (od bytových domů přes rodinné domy k volné krajině). Pakliže se podstatná část pozemku p. č. X nachází vně půlkruhu, je logické, že nebyla do plochy X zahrnuta. V daném případě jsou akcentovány urbanistické hodnoty a ochrana nezastavěného území, které má plnit ekologické a rekreační funkce. Je zcela bez významu, že tyto urbanistické hodnoty nebyly konkretizovány již na úrovni zadání územního plánu a jsou toliko výtvorem zhotovitele územního plánu, jak opakovaně zmiňoval navrhovatel. Zadání územního plánu je výchozím dokumentem pro proces pořizování územního plánu, jenž má pouze stanovit požadavky na základní koncepci rozvoje území obce, vyjádřené zejména v cílech zlepšování dosavadního stavu, včetně rozvoje obce a ochrany hodnot jejího území (viz přílohu č. X k vyhlášce č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti). Není úkolem zadání územního plánu vymezit, jak mají být jednotlivé problémy v území řešeny. To je úkolem zpracovatele územního plánu, jenž k tomu má na rozdíl od zastupitelstva odpůrce, které je výlučně politickým orgánem, potřebnou odbornou kvalifikaci. Vymezení plochy X v územním plánu bylo předurčeno tím, že tato plocha byla jako zastavitelná vymezena i v předchozím územním plánu a je vklíněna do částečně zastavěného území k ucelení zástavby. Pokud tedy odpůrce ve vztahu k ploše X postupoval jinak než ve vztahu k pozemku navrhovatele, činil tak s ohledem na její odlišné umístění. I kdyby bylo možné vhodnou regulací prostorového uspořádání zástavby na pozemku navrhovatele dosáhnout ochrany „O. l.“ a pohledových hran, jak tvrdí navrhovatel, nezakládá mu to právní nárok na zahrnutí jeho pozemku do zastavitelné plochy (k absenci právního nároku viz výše). Je toliko na politickém rozhodnutí zastupitelstva odpůrce, které se vymyká soudnímu přezkumu, zda se rozhodne rozšířit zastavitelné plochy na úkor doposud nezastavěného území tak, aby zahrnuly i celý pozemek navrhovatele.

24. Soud se neztotožnil ani s námitkou navrhovatele, že odpůrce nesplnil usnesení zastupitelstva ze dne 12. 8. 2010. Z obsahu tohoto usnesení vůbec nevyplývá, že by se odpůrce ve vztahu k pozemkům navrhovatele k něčemu zavázal. Plyne z něj pouze to, že o částečném zařazení pozemků navrhovatele mezi pozemky pro bydlení se bude uvažovat až po zastavění lokality č. X – bytové a rodinné domy Z. s. za současného zohlednění krajinářského hlediska. Z obratu „bude se uvažovat“ nelze dovodit, že pozemky navrhovatele musí být nutně zahrnuty do plochy bydlení. Ve skutečnosti podle toho, v jaké podobě byl územní plán vydán, odpůrce udělal přesně to, co v citovaném usnesení konstatoval, tj. zvážil možnosti v dané lokalitě a část pozemků navrhovatele zahrnul do zastavitelné plochy. Není tak pravdou, že odpůrce nesplnil usnesení zastupitelstva ze dne 12. 8. 2010, dokonce tak učinil dříve, než byla plocha X zastavěna.

25. Soud nesouhlasí s navrhovatelem ani v tom, že vypořádání námitek navrhovatele ze dne 6. 6. 2014 jediným rozhodnutím souhrnně pro všechny jeho pozemky způsobilo neplatnost rozhodnutí o této námitce, tím méně neplatnost rozhodnutí o námitkách ze dne 25. 2. 2015 a 6. 3. 2017. Pozemky navrhovatele tvoří souvislou, nepříliš rozsáhlou plochu. Navrhovatel od samého počátku usiloval o to, aby všechny jeho pozemky byly zařazeny v územním plánu do zastavitelné plochy. V námitce sám uvedl, že se týká všech jeho pozemků. Jen proto, že kromě toho požadoval také rozšíření zastavitelné plochy na jednom ze svých pozemků, kam podle územního plánu zasahuje plocha X, neznamená, že odpůrce pochybil, když rozhodl o námitce souhrnně ve vztahu ke všem jeho pozemkům. Z ničeho neplyne, že by odpůrce byl povinen rozhodnout o námitce samostatně ve vztahu ke každému pozemku, když sám navrhovatel vztáhl svou námitku zcela paušálně na všechny své pozemky, aniž by svoji argumentaci individualizoval a diferencoval ve vztahu k jednotlivým pozemkům. Navrhovatel svůj požadavek na vydání několika na sobě nezávislých rozhodnutí o námitce neopřel o žádné rozumné vysvětlení. Neexistuje tedy žádný důvod, proč by odpůrce měl o námitkách navrhovatele znovu rozhodnout. V odůvodnění rozhodnutí o námitkách jsou srozumitelně uvedeny všechny důvody, pro něž nebylo námitkám vyhověno. Navrhovatel se rovněž neoprávněně podivuje nad tím, že rozhodnutí o jeho námitkách ze dne 25. 2. 2015 bylo vydáno až dne 15. 1. 2018, neboť s připomínkami a námitkami uplatněnými v průběhu celého procesu pořizování územního plánu se odpůrce vypořádává až ve schváleném územním plánu, žádné formální rozhodnutí se dříve nevydává (připomínky a námitky se pouze vyhodnocují a v závislosti na tom se upravuje návrh územního plánu určený pro další fáze jeho pořizování). Dále je třeba navrhovatele upozornit rovněž na právní názor, že pokud dojde po veřejném projednání (prvního) návrhu územního plánu k jeho podstatným úpravám, které jsou posléze projednány při opakovaném veřejném projednání upraveného návrhu územního plánu, lze v této fázi uplatňovat námitky pouze ve vztahu k provedeným úpravám (viz rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2015, čj. 8 As 47/2015 – 44). Jestliže tedy odpůrce k námitkám uplatněným navrhovatelem k upraveným návrhům územního plánu k opakovaným veřejným projednáním uvedl, že se jimi nezabýval z důvodu jejich nepřípustnosti, neboť nedošlo k úpravám návrhu ve vztahu k pozemkům ve vlastnictví navrhovatele, postupoval v souladu s § 53 odst. 2 stavebního zákona. Procesně účinné jsou tak pouze námitky navrhovatele ze dne 6. 6. 2014, o nichž bylo řádně rozhodnuto, přičemž toto rozhodnutí nelze považovat za „neplatné“.

26. Námitku navrhovatele týkající se nepřípustné retroaktivity soud také považuje za nedůvodnou. Předně je třeba zdůraznit, že argumentace navrhovatele je značně nesrozumitelná, nelze z ní spolehlivě dovodit, v čem konkrétně má tato retroaktivita spočívat. Podstatu argumentace navrhovatele nelze osvětlit ani obsahem přílohy námitky ze dne 25. 2. 2015, v níž měl navrhovatel dle vlastního tvrzení poprvé poukázat na retroaktivitu návrhu územního plánu. V příloze námitky navrhovatel uvádí, že přijetí návrhu rozhodnutí o námitce ze dne 6. 6. 2014 bude neplatné z titulu nepřípustné retroaktivity jeho obsahu vůči právnímu stavu vzniklému zněním usnesení zastupitelstva odpůrce ze dne 22. 4. 2010. Toto vyjádření navrhovatele má soud za zcela nesrozumitelné.

27. Soud v daném případě neshledává žádný aspekt, v němž by vystupovala do popředí retroaktivita opatření obecné povahy. Je zřejmé, že opatření obecné povahy se vztahuje na změny využití území, které mají být v postupech dle stavebního zákona posuzovány až po nabytí účinnosti tohoto opatření obecné povahy. Má-li navrhovatel na mysli kontinuitu územního plánování, ta byla v daném případě beze zbytku akceptována, neboť opatření obecné povahy přebírá věcné řešení obsažené v předchozím územním plánu ve znění jeho změn. Nebyla provedena žádná úprava, která by se protivila zájmům navrhovatele. Navrhovatel obecně namítl, že nemohlo dojít k vyloučení řízení o náhradě škody, aniž by toto tvrzení jakkoliv rozvedl. Z okolností je zřejmé, že tím naráží na to, že ponecháním jeho pozemků v nezastavěném území nedošlo k jejich zhodnocení, z čehož dovozuje nárok na náhradu škody. Soud připomíná, že podle judikatury (srov. body 20 a 21 výše) se nelze takového zhodnocení domáhat na jiných osobách, včetně veřejné moci. Dospěl-li pravomocí nadaný a kompetentní orgán k odůvodněnému závěru, že pozemky navrhovatele zůstanou součástí nezastavěného území, není na soudu, aby přezkoumával, zda by bylo pro určitý pozemek vhodnější zvolit ten či onen způsob funkčního využití pozemku. Navrhovateli jistě nic nebrání v tom, aby se domáhal svého domnělého nároku na náhradu škody u soudu v občanském soudním řízení.

28. Retroaktivitu nelze spatřovat ani v tom, že nebylo vyhověno námitkám navrhovatele, neboť negativní podoba tohoto rozhodnutí je projevem již opakovaně zmiňované skutečnosti, že navrhovatel nemá právní nárok na zařazení jeho pozemků do zastavitelné plochy. Z návrhu by snad bylo možné dovodit, že retroaktivita nějak souvisí s usnesením zastupitelstva odpůrkyně ze dne 12. 8. 2010, jímž nebylo vyhověno žádosti navrhovatele o zařazení pozemků do zastavitelné plochy. Navrhovatel evidentně přeceňuje význam zmíněného usnesení, neboť jím nebylo nijak závazně rozhodováno o jeho právech a povinnostech, nýbrž pouze pro účely formujícího se zadání územního plánu bylo zvažováno, zda zastupitelstvo doporučí zařazení navrhovatelových pozemků do zastavitelných ploch. Toto usnesení nezaložilo překážku věci rozhodnuté a nebylo ani závazné pro proces pořizování územního plánu v tom směru, že by bránilo zahrnutí pozemků navrhovatele do zastavitelné plochy, pakliže by se to ukázalo v průběhu dalších prací jako vhodné řešení. Zastupitelstvo ponechalo na dalším zvážení, zda a za jakých podmínek by bylo možné v budoucnu připustit na pozemcích navrhovatele výstavbu. K tomu v rámci procesu tvorby nového územního plánu skutečně došlo s tím, že v zájmu ochrany přírodní hodnoty X („O. l.“) a dalších výše zmíněných faktorů byla převážná část navrhovatelových pozemků ponechána v nezastavěném území. Závěr a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení 29. Jelikož soud neshledal žádný z návrhových bodů důvodným a ani z obsahu správního spisu nevyšla najevo vada procesu pořizování územního plánu, k níž by byl soud povinen přihlédnout i bez námitky, zamítl návrh na zrušení části opatření obecné povahy v plném rozsahu (§ 101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).

30. Navrhovatel v závěrečném petitu žádal též zrušení rozhodnutí o námitkách. Tomuto návrhu soud nevyhověl, neboť navrhovatel byl přímo dotčen na svých právech opatřením obecné povahy jako takovým, nikoliv rozhodnutím o námitkách, které je součástí odůvodnění opatření obecné povahy (§ 172 odst. 5 věta pátá správního řádu). Rozhodnutí o námitkách nezasahuje do práv navrhovatele, je toliko podkladem pro výsledný obsah opatření obecné povahy.

31. V neposlední řadě se navrhovatel domáhal také zrušení sdělení pořizovatele ze dne 1. 6. 2015, čj. MUHO/1160/2015. Soudu není jasné, jak mohlo toto obecné sdělení pořizovatele o tom, že není oprávněn tvořit závazná stanoviska ani výklady právních pojmů, zasáhnout do práv navrhovatele. Tento přípis není žádným správním aktem, neboť jím nebylo rozhodováno o právech ani povinnostech konkrétní osoby ani neurčitého okruhu osob, jde toliko o zdvořilostní reakci správního orgánu na dopis navrhovatele. Přípis pak v žádném případě nemohl jakkoliv ovlivnit obsah opatření obecné povahy nebo jeho zákonnost.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Odpůrce byl ve věci zcela procesně úspěšný, proto má právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Jeho náklady spočívají v nákladech na zastoupení advokátem. Jelikož je odpůrce městem, jehož orgán (městský úřad) vykonává působnost orgánu územního plánování i působnost stavebního úřadu, tudíž zaměstnává osoby odborně způsobilé hájit územní plán v soudním řízení, má soud náklady na zastoupení advokátem i vzhledem k nenáročnosti projednávané věci za neúčelně vynaložené (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 31. 3. 2015, čj. 7 Afs 11/2014 – 47, bod 29 a contrario). Soud tedy náhradu nákladů řízení odpůrci nepřiznal, neboť mu nevznikly účelné náklady převyšující náklady na běžnou administrativní činnost.