55 A 14/2024– 28

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: ZPĚTNÝ LEASING, s.r.o. se sídlem Nová výstavba 218, 435 21 Obrnice zastoupen advokátkou, Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou se sídlem Krátký lán 138/8, 160 00 Praha proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutím ze dne 3. 10. 2024, č. j. KUJCK 117572/2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 9. 12. 2024 žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2024, č. j. KUJCK 117572/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Český Krumlov ze dne 9. 7. 2024, č. j. MUCK 54856/2024/OS/TF (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce, jakožto provozovatel vozidla registrační značky X, uznán vinným z přestupku dle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil tím, že v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže nezjištěný řidič dne 7. 4. 2024 v čase 7:18 hod. v Českém Krumlově, na silnici č. I/39, ulice Budějovická, ve směru jízdy od Českých Budějovic, v úseku mezi okružními křižovatkami, řídil uvedené vozidlo a úsekovým měřičem rychlosti byla vozidlu naměřena rychlost jízdy 100 km/h, po odečtení možné odchylky (+/– 3 km/h) 97 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci, stanovenou na 50 km/h, nejméně o 47 km/h, čímž porušil § 4 písm. b), § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, tedy při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o více než 40 km/h, a tím naplnil přestupek dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu.

2. Žalobce namítá, že rychlost neměřila obecní policie, respektive nebyly provedeny důkazy, které žalobce navrhoval k prokázání svého tvrzení o tom, že rychlost neměřila obecní policie.

3. Žalobce uvádí, že § 79a zákona o silničním provozu ustanovuje za orgány oprávněné měřit rychlost vozidel na pozemní komunikaci Policii České republiky a obecní policii. Jiné orgány či osoby nejsou oprávněny měřit rychlost vozidel na pozemní komunikaci. Žalobce již v odvolání odkázal na vyjádření Městské policie Český Krumlov ze dne 1. 8. 2024, z něhož plyne, že městská policie nemá o měření stacionárním rychloměrem informace, které by musela vědět, pokud by rychlost měřila. Z toho žalobce vyvozuje pochybnosti, zda rychlost opravdu měřila obecní policie, byť podala podnět k zahájení řízení o přestupku.

4. Pokud by se prokázalo, že rychlost opravdu Městská policie Český Krumlov, jakožto orgán obecní policie, neměřila, byl by jediný důkaz, který proti žalobci svědčil, získán nezákonně, a potrestání žalobce by tak nepřicházelo v úvahu. Žalobce proto navrhl provedení důkazu svědeckou výpovědí policisty, který zpracovával oznámení o přestupku, jenž by ozřejmil, kdo měření rychlosti doopravdy provedl. Tím by se mohlo prokázat tvrzení žalobce o neprovedení měření orgánem obecní policie. Žalovaný tento důkaz neprovedl a ani nezdůvodnil, proč jej neprovedl.

5. Žalobce v žalobě dále reaguje na některé výroky z napadeného rozhodnutí, kde především vyzdvihuje svou pochybnost o zákonnosti provedeného měření. Namítá, že text rozhodnutí se mu jeví poněkud genericky, nedopadající na nyní posuzovanou věc. Žalobce taktéž nezpochybňuje relevanci měření, technické nastavení rychloměru nebo pravdivost vyjádření Městské policie Český Krumlov. Zároveň ale žalobce poukazuje na skutečnost, že nic z toho nevylučuje ani nevyvrací námitku nezákonnosti měření rychlosti jinou osobou či orgánem, než–li Policií České republiky a obecní policií.

6. Na základě výše uvedeného žalobce navrhuje, aby krajský soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že námitku žalobce ohledně nedostatečnosti dokazování v rámci odvolacího řízení považuje za zcela nedůvodnou. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k žádnému pochybení. Z tohoto důvodu setrvává žalovaný na závěru uvedeném v napadeném rozhodnutí, kde jsou zachyceny veškeré správní úvahy, včetně hodnocení podkladů. Ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav na základě spisového materiálu, a proto žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu pro nedůvodnost.

8. Žalovaný má za to, že odkaz na sdělení podle zákona o svobodném přístupu k informacím nemůže zpochybnit způsobilost měřit rychlost. Dále žalovaný uvedl, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Žalovaný považuje žalobcovo tvrzení (domněnku ohledně nezákonnosti měření) za nedostatečně podložené, když ho žalobce prokazuje pouze sdělením Městské policie Český Krumlov ze dne 1. 8. 2024, které může dle žalovaného obsahovat nepřesné informace. Naproti tomu má žalovaný za to, že správní orgány prokázaly, že přestupek byl oznámen Městkou policií Český Krumlov, která zároveň dostala od Policie České republiky k tomuto měření povolení, kdy měření splňuje všechny zákonné náležitosti. Navíc byly i občané ve smyslu § 24b odst. 2 zákona o obecní policii informováni, že rychlost bude měřena prostřednictvím městské policie, a následná administrace – vyhotovení výzev, příp. další řízení, bude v kompetenci Městského úřadu Český Krumlov, a tedy není pochyb, že právě Městská policie Český Krumlov je subjektem, který je k měření rychlosti oprávněn.

9. Žalovaný přiznává, že fráze ohledně provedení měření „proškolenou obsluhou“ u bezobsluhového rychloměru je nevhodnou formulací, nicméně se stále nejedná o skutečnost, která by měla vliv na správnost rozhodnutí. Považuje skutkový stav za dostatečně zjištěný, proto nebylo třeba dalšího dokazování.

10. Žalovaný z těchto důvodů navrhuje žalobu zamítnout.

III. Replika žalobce

11. Žalobce ve své replice shrnul vyjádření žalovaného a uvedl, že s ním nesouhlasí. Žalobce zopakoval, že nerozporuje skutečnost, že bylo měřeno na místě určeném v souladu s § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích k měření, jakož i že byla zveřejněna informace o provedeném měření. Nicméně nesplnění těchto požadavků však vůbec nebylo předmětem žalobních námitek, a proto jejich splnění nemá vliv na důvodnost žaloby.

12. Žalobce dále reaguje na námitku žalovaného, že neunesl důkazní břemeno, a vytýká žalovanému jeho nesoučinnost v řízení. Žalovaný odmítnutím provést žalobcem navržený výslech strážníka zpracovávajícího oznámení o přestupku, neumožnil žalobci své důkazní břemeno unést. Žalobce má za to, že se žalovaný neprovedením výslechu svědka dopustil vady řízení.

13. Úvahy žalovaného ve vyjádření k žalobě, že informace uvedené ve vyjádření Městské policie Český Krumlov, mohou být nesprávné (a proto nepřipustil provedení žalobcem navrhovaného důkazu), považuje žalobce za ryze spekulativní. Žalovaný nijak neprokázal nepravdivost informací podaných Městkou policií Český Krumlov a žalobce nepředpokládá, že by mu Městská policie Český Krumlov poskytla lživou informaci, k čemuž ostatně nemá ani důvod. Žalobce proto odkazuje na § 6 a § 7 občanského zákoníku, podle nichž má každý jednat poctivě a má se za to, že provedené jednání bylo poctivé. Není tedy podle žalobce namístě, aby žalovaný nyní zpochybňoval pravdivost tvrzení Městské policie Český Krumlov, a nikoliv již v průběhu přestupkového řízení.

14. Žalobce dále k podpoře své argumentace odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 10 As 15/2018–36, který se zabýval možností provozování kamerového systému. NSS v daném rozsudku konstatoval, že zákonu o obecní policii odpovídá jen takový kamerový systém, který spravuje a má k němu přístup pouze obecní policie. Podle žalobce je možné zmíněnou judikaturu vztahující se na kamerové systémy aplikovat i na měření rychlosti, neboť ve věci použitý bezobslužný rychloměr je také kamerovým systémem snímajícím veřejné prostranství a zároveň je právo k jeho provozu upraveno ještě přísněji, než u „obecného“ kamerového systému. Pokud prostředek k zjišťování překročení nejvyšší dovolené rychlosti mohl mít pod správou jiný subjekt, a tento k němu mohl mít přístup, nebyl takový postup přípustný, a to ani tehdy, jednalo–li by se o městský úřad (viz bod 24. rozsudku NSS ze dne 25. 9. 2014, čj. 4 As 75/2012–28).

15. Vedle zmíněného žalobce předložil soudu vyjádření Městské policie Český Krumlov ze dne 11. 12. 2024, č. j. MP 1195/2024 MUCK, v němž je uvedeno, že úsekové měření rychlosti provozuje Město Český Krumlov. Žalobce k tomu poznamenává, že k takové činnosti není Město Český Krumlov oprávněno.

16. Žalobce má za to, že žalovaný důvodnost žalobní námitky nerozptýlil. Pochybnost, která vyvstala v průběhu přestupkového řízení, vztahující se k zákonnosti provedeného měření, trvá, a proto žalobce žalobu považuje za důvodnou.

IV. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“).

18. Krajský soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, neboť pro to byly splněny procesní podmínky.

19. Žaloba není důvodná.

20. Žalobce především namítá nezákonnost měření spočívající v tom, že měření měla podle žalobce provádět neznámá osoba odlišná od zákonem oprávněné obecní policie, a to buď přímo město Český Krumlov nebo jím najatá soukromá firma vlastnící rychloměr. To žalobce dovozuje z vyjádření Městské policie Český Krumlov ze dnů 1. 8. 2024 a 11. 12. 2024, které bylo předloženo až krajskému soudu. Vyjádřením ze dne 1. 8. 2024 se žalobce snažil prokázat nezákonnost i nepřípustnost důkazu změřené rychlosti. Tento důkazní návrh byl odmítnut. Podle žalobce se žalovaný nevypořádal s odůvodněním, proč navrhovaný důkaz nebyl proveden. S tím se krajský soud neztotožňuje z níže uvedených důvodů.

21. Žalobce tento závěr činí na základě ustanovení § 79a zákona o silničním provozu, jenž zní následovně „Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií“.

22. K žalobcově námitce nevypořádání se s odmítnutím návrhu na provedení dokazování se vztahují ustanovení § 51 odst. 1 věty 1. a § 52 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř.“).

23. Ustanovení § 51 odst. 1 věty 1. s. ř. uzákoňuje, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy.

24. Podle § 52 s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

25. K ustanovení § 52 s. ř. krajský soud odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle něhož „lze dovodit, že správní orgán není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, avšak je vždy povinen náležitě odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl (tím, že navrhovaný důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, je nadbytečný nebo že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004–89). Na splnění výše uvedených podmínek je nutné trvat, neboť jsou zárukou práva na spravedlivý proces (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010–72).“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 3 As 149/2020–27)

26. Z citovaných ustanovení vyplývá, že pouze měření provedené zákonem oprávněnou osobou, tj. policií nebo obecní policií (zde městskou policií), lze považovat za důkaz získaný v souladu s právními předpisy. Takový důkaz je pak možné použít při dokazování ve správním řízení, jedná–li se o důkaz potřebný ke zjištění stavu věci.

27. Žalobce má za to, že v dané věci provedené měření takovým důkazem není, neboť nebylo provedeno obecní, resp. městkou policií. Toto tvrzení navrhl v odvolacím řízení žalobce potvrdit výslechem strážníka městské policie, který zpracovával informace z rychloměru a podával podnět k prošetření přestupku Městskému úřadu Český Krumlov. Žalovaný takový důkaz označil v napadením rozhodnutí za nadbytečný, neboť je možné ve věci rozhodnout pouze na základě správním orgánem shromážděných důkazů, které prokazují, že „rychlost vozidel je měřena subjektem k tomu ze zákona zmocněným, zcela na základě zákonného procesu a ověřeným měřidlem, a odvolatel se jeho argumentací snaží pouze o legalizaci protiprávního jednání neznámého řidiče.“ S touto argumentací se plně ztotožňuje i krajský soud, neboť měření bylo provedeno městskou policií a výslechem svědka výsledek měření rychloměrem prokázat nelze.

28. Již v prvostupňovém rozhodnutí byl odkaz na Nájemní smlouvu k rychloměru. Následně v rozhodnutí o odvolání byl opětovně uveden odkaz na Nájemní smlouvu k rychloměru spolu s konstatováním, že „pronajímatel nemá žádný podíl či zájem na množství zjištěných přestupků a výši uložených pokut, neboť nájemné je stanoveno fixní částkou.“ Z toho vyplývá, že uvedená Nájemní smlouva k rychloměru byla obsahem správního spisu již v řízení před prvostupňovým správním orgánem a žalobce tak byl s danou smlouvu seznámen. Z obsahu smlouvy vyplývá, kdo je oprávněn, a tedy i bude provádět měření a zpracování výstupu z měřením získaných dat. Zároveň je ze smlouvy patrné, že si strany neujednaly použití konkrétního softwaru, ale pouze specifikace, které tento software musí splňovat. Už z těchto skutečností lze dovodit nedůvodnost žalobcem předložené domněnky ohledně nejistoty, která osoba měření rychlosti provádí.

29. Krajský soud z nájemní smlouvy zjistil, že smlouva k rychloměrům byla uzavřena mezi nájemcem, tj. právnickou osobou Město Český Krumlov (která je zároveň podle § 1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, i zřizovatelem městské policie jakožto orgánu obce), a pronajímatelem, tj. obchodní společností GEMOS DOPRAVNÍ SYTÉMY a.s., obsahuje ujednání ohledně nájmu přístrojů zajišťujících autonomní měření rychlosti, tzn. rychloměrů, a systému umožňujícímu zpracování naměřených informací. Mimo jiné je ve smlouvě i zakotvena povinnost pronajímatele technicky zajistit, že kromě oprávněné osoby, tj. městské policie, nebude mít nikdo jiný, tedy ani pronajímatel, jakýkoliv vliv na činnosti prováděné ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu.

30. Konkrétně je v Nájemní smlouvě v čl. 3 Předmět smlouvy odst. 3.3 uvedena tato věta: „Činnosti vyhrazené dle ust. § 79a zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, oprávněné osobě (obecní policie, městská policie) bude provádět pouze tato oprávněná osoba, nebude je provádět Pronajímatel a technický návrh řešení zajistí, že nebude mít Pronajímatel na uvedené činnosti jakýkoliv vliv.“ Dále je obdobně v příloze Nájemní smlouvy nazvané Specifikace předmětu plnění, v čl.

1. Předmět plnění uvedeno, že: „Navržené řešení předmětu plnění (měřící zařízení, systém pro zpracování naměřených dat, související HW a SW infrastruktura) bude plně v souladu se všemi souvisejícími legislativními požadavky a bude respektovat základní koncept řešení: Subjektem provádějícím a vyhodnocující měření je Zadavatel (prostřednictvím městské policie a správního orgánu). Dodavatel nemá a nesmí mít jakýkoliv vliv na provádění měření, rozsah měření, počet měření ani následné vyhodnocení měření. Veškeré přístupy a zásahy Dodavatele, po předání měřících zařízení a systému pro správu dopravních přestupků na úrovni městské police do užívání, souvisí výhradně se servisní činnosti, jsou logovány a jsou prováděny pouze na základě pokynů Zadavatele.“ 31. Z citovaných částí Nájemní smlouvy je tak zcela jasně patrné, že měření rychlosti silničních vozidel provádí pouze městská policie, která tak činí prostřednictvím plně automatizovaného rychloměru, jenž dálkově posílá zabezpečenou cestou naměřená data městské policii k dalšímu zpracování. Městská policie následně po vyhodnocení a kompletaci získaných dat předává podněty k prošetření případných přestupků městskému úřadu.

32. Daný postup je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, konkrétně s rozhodnutím NSS ze dne 17. 12. 2014, č. j. 9 As 185/2014–27, neboť nájemné je stanoveno fixní částkou, což je zmíněno i v napadeném rozhodnutí, a pronajímatel tak nemá žádný podíl či zájem na množství zjištěných přestupků nebo výši uložených pokut (viz výše uvedená citace v odst. 28). NSS v daném rozhodnutí ze dne 17. 12. 2014 konstatuje, že „není rozhodné, zda je zařízení pro měření rychlosti ve vlastnictví obce nebo zda je pronajato od soukromého subjektu.“ Pokud „však nejde o pouhý pronájem měřícího zařízení, ale o širokou míru participace na výkonu státní moci subjektem, jehož zájmem je, aby byly uloženy a vymoženy co nejvyšší pokuty (…)“, tak takovýto „(…) systém nepochybně vede k obcházení zákona a k nepřípustnému přenosu výkonu veřejné správy na soukromý subjekt.“ V daném případě k tomuto dojít nemuselo, protože za nájem je stanovena fixní částka a pronajímatel rychloměru nemá na měření žádný vliv. Taktéž není rozhodné, kdo rychloměr vlastní a kdo zřizuje jeho umístění na konkrétní komunikaci. Podstatné však je, kdo má přístup k datům rychloměrem pořízeným a kdo tyto data zpracovává. To je v napadeném rozhodnutí stručně uvedeno v odstavci „Ad. III.: Měření neprovádí Městská policie Č. Krumlov, ale jiný subjekt“. Argumentace žalovaného ohledně této námitky vypořádání je „Skutkový stav – podklady a zhodnocení“ a pak v odstavci „Ad. III.: Měření…“ Žalovaný se vypořádal i s dalšími skutečnostmi, zda byl tento rychloměr správně nastaven, řádně kalibrován a ověřena správnost jeho měření, zda byl umístěn na Policií České republiky vytyčeném úseku silnice, zda se jednalo o certifikovaný typ měřidla a v neposlední řadě, zda byli občané o skutečnosti provádění měření v daném úseku silniční komunikace dostatečně předem informování.

33. Krajský soud k tomu dodává, že úkolem žalovaného bylo řádně se vypořádat s námitkami žalobce, uplatněnými v odvolání. Obdobně již dříve opakovaně rozhodl i Ústavní soud, když konstatoval, že: „(…) není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41). Analogicky lze tyto závěry týkající se správních soudů použít i na správní orgány a jimi vydávaná rozhodnutí. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnoval nejen námitce ohledně neprovedení důkazu k prokázání, že měření provedla oprávněná osoba, ale i dalším námitkám žalobcem vzneseným v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Jako hlavní důkaz žalovaný považoval měření rychlosti na pozemních komunikacích provedeného automatizovaným stacionárním rychloměrem. Tento důkaz bylo na základě výše popsaného možné použít, neboť byl řádně zajištěn a nebyl získán nebo proveden v rozporu s právními předpisy (§ 51 odst. 1 věty 1. s. ř.). O neprovedení listinným důkazem a výpovědí svědka rozhodl žalovaný podle § 52 s. ř., přičemž neprovedení navržených důkazů řádně odůvodnil jeho nemožností zpochybnit řádnost měření. Provedení navrhovaných důkazů tak bylo nadbytečným, proto žalovaný v napadeném rozhodnutí správně konstatuje, že „nemá odvolací správní orgán žádných pochybností o tom, že rychlost je v hodnocené věci měřena subjektem, který k tomuto má ze zákona oprávnění a odvolatel neprokázal opak.“ 34. Co se týče námitky, že město Český Krumlov není oprávněno provozovat úsekové měření, tak krajský soud považuje tuto námitku za neodůvodněnou. V první řadě se ve vyjádření Městské policie Český Krumlov ze dne 11. 12. 2024 uvádí, že se úsekové měření provozuje na základě Nájemní smlouvy, tzn. že město Český Krumlov zajistilo podmínky pro umožnění měření (např. pronajalo rychloměr). Ze samotné nájemní smlouvy však zcela jasně plyne, že měření jako takové bude provádět pouze oprávněná osoba, tj. obecní (zde městská) policie. Vzhledem k tomu, že podle § 1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, je obecní (zde městská) policie orgánem obce, který zřizuje a zrušuje obecní zastupitelstvo obecně závaznou vyhláškou, je de facto měření rychlosti zřízeno a provozováno městem Český Krumlov. Městská policie je tedy orgánem obce, který zabezpečuje veřejný pořádek v rámci působnosti obce. Město Český Krumlov samo o sobě tedy ani městský úřad žádné měření rychlosti na pozemních komunikacích neprovádí. Ostatně to plyne i z výše podrobně popsaného obsahu Nájemní smlouvy. Žalobcova námitka je tak založena na tvrzení vytrženém z kontextu celého vyjádření Městské policie Český Krumlov a je zcela mylná a shora uvedenými skutečnostmi vyvrácená.

35. Krajský soud se v dané věci ztotožňuje se závěry žalovaného, které učinil na základě judikatury Nejvyššího správního soudu. A sice, že měřit rychlost na pozemních komunikacích může ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu jen Policie České republiky a obecní policie, nikoli městský úřad či soukromá společnost. Tomuto úsudku odpovídá skutkový stav zjištěný žalovaným v napadeném rozhodnutí.

36. K námitce generičnosti textu krajský soud uvádí, že lze souhlasit s žalobcem, že žalovaný nepřesně uvedl, že „měření bylo provedeno proškolenou obsluhou“. Nicméně se nejedná o takovou vadu, která by měla vliv na zákonnost rozhodnutí. Z kontextu celého rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný tím vyjádřil, že s daty z rychloměru pracují oprávněné a odborné osoby. Krajský soud se proto neztotožnil s námitkou žalobce, že text napadeného rozhodnutí je generický, nedopadající na danou věc.

37. Soudem tak byly žalobcem uvedené námitky vyvráceny, údajné pochybnosti ohledně osoby provádějící měření zcela rozptýleny a byla prokázána nadbytečnost, a tedy i správnost neprovedení žalobcem navržených důkazů.

V. Závěr a náklady řízení

38. Žádná z žalobcem uplatněných námitek nebyla krajským soudem shledána jako důvodná. Krajský soud má za to, že napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, bylo vydáno na základě zákonných důkazů a v souladu s právními předpisy.

39. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení II. Vyjádření žalovaného III. Replika žalobce IV. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení