55 A 3/2022 – 14

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X, narozený dne X státní příslušnost X zastoupený advokátem Mgr. Umarem Switatem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha 4 proti žalované: Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly pátrání a eskort sídlem Pražská tř. 558, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 1. 2022 č. j. KRPC 133237–48/ČJ.–2021–020023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor cizinecké policie, České Budějovice se ruší a věc se vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 800 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Umara Switata, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Dne 25. 1. 2022 bylo vydáno rozhodnutí podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterým byla prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění stanovená rozhodnutím žalované ze dne 6. 11. 2021 o 60 dnů. Doba zajištění byla prodloužena za účelem zajištění víz pro policisty, kteří budou žalobce eskortovat do jeho domovského státu, kdy žalovaný má za to, že doba 60 dnů je potřebná k vyřízení víz pro eskortující policisty, když tato lhůta se jeví jako dostatečná a přiměřená. Vzhledem k tomu, že je patrno z jednání žalobce na území České republiky, že mírnější donucovací opatření by nebyla účelná a uložení zvláštních opatřeních za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců bylo nedostačující, žalovaný přistoupil k prodloužení doby zajištění. Žalobce totiž vědomě a úmyslně neoprávněně pobýval na území ČR a navíc i bez cestovního dokladu. Na území ČR by žalobce pobýval nadále, pokud by nebyl dne 5. 11. 2021 kontrolován policejní hlídkou. Jeho jednání tedy neskýtá záruku, že bude spolupracovat s orgány policie a v době stanovené k vycestování z území ČR vycestuje.

2. Žalobce při kontrole dne 5. 11. 2021 na výzvu hlídky nepředložil žádný cestovní doklad, předložil pouze kopii ID strany cestovního pasu znějícího na jméno žalobce. Dne 6. 11. 2021 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění ve smyslu § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, kterým byla stanovena doba trvání zajištění na dobu 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Rozhodnutí o správním vyhoštěním ze dne 6. 11. 2021 nabylo právní moci dne 17. 11. 2021. Žalobce požádal dne 15. 12. 2021 o propuštění ze zajištění, žádost byla zamítnuta. Po dobu trvání zajištění nedošlo k realizaci správního vyhoštění. Žalovaný dospěl po opětovném posouzení důvodů zajištění, že důvody zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění trvají, proto dne 25. 1. 2002 vydal rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění, když proti tomuto rozhodnutí byla žalobcem podána žaloba.

3. Při výslechu zaznamenaném do protokolu dne 5. 11. 2021 žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval v létě v roce 2019 z Ruské Kazaně. V Kazani rok studoval, přičemž do České republiky přicestoval na platný cestovní pas Alžírska, přičemž hned po příletu do České republiky požádal o azyl. Poté byl propuštěn, bydlel na ubytovnách v Praze. Žalobce si je vědom, že se zdržuje na území České republiky nelegálně, ovšem nemůže vycestovat do Alžíru z důvodu špatné politické situace a z obavy o svůj život v Alžírsku. V současně době bydlí v bytě u kamaráda v Českých Budějovicích, přesnou adresu bydliště nezná. Disponuje finanční částkou zhruba 5 500 Kč. V České republice nemá žádné příbuzné, má zde pouze známé. V Alžírsku má rodiče, bratra a sestru.

4. V řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo pravomocně ukončeno a následně bylo žalobci vydáno výjezdní vízum s platností od 10. 9. 2020 do 24. 9. 2020, přičemž žalobce v uvedené lhůtě z území ČR nevycestoval. Na území České republiky pobýval bez platného oprávnění, proto mu bylo dne 29. 9. 2020 vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států Evropské Unie, kdy mu byla stanovena doba k vycestování na 40 dnů. Odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu bylo potvrzeno. Přesto žalobce z území ČR nevycestoval a ode dne 11. 3. 2021 pobýval na území ČR bez platného oprávnění.

II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného

5. Žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí namítá, že prodloužení doby trvání zajištění je nezákonné, neboť pro zajištění neexistují důvody stanovené v § 124b odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Žalobce má za to, že rozhodnutí o uložení správního vyhoštění není vykonatelné, jestliže žalobce podal proti rozhodnutí žalobu, o které nebylo dosud rozhodnuto. Dále uvedl, že má vážný rodinný vztah na území ČR s E.P., narozenou X, kdy v případě propuštění zajištění se bude zdržovat na adrese X, přičemž jeho družka je schopna žalobci zajistit stálé bydlení i finančně ho podporovat do doby vycestování. Žalobce má i dostatek finančních prostředků na zajištění potřeb k pobytu na území ČR i k vycestování z území členských států Evropské unie. Žalobce si je i vědom své povinnosti z území vycestovat. Žalobce v žalobě uvádí, že trvá na výslechu své družky před soudem, jejíž účast je schopen zajistit, neboť tímto důkazem lze prokázat existenci jeho bydliště i zajištění finančních prostředků. Žalobce se bude pravidelně osobně dostavovat ve stanovené lhůtě k policejnímu orgánu, a proto trvá na tom, aby byl žalovaný soudem vyzván ke složení vyměřené finanční záruky ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním. Proto má za to, že neexistují důvody pro prodloužení zajištění. Napadené rozhodnutí považuje za nezákonné a nepřezkoumatelné. Žalobce se sice dopustil protiprávního jednání, ale tato skutečnost není důvodem pro prodloužení zajištění. Má za to, že i pominulo nebezpečí, že by v budoucnu mařil výkon správního vyhoštění nebo narušoval veřejný pořádek. Rozhodnutí správního orgánu je nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života, kterým je omezena jeho svoboda pobytu i soukromý život. Má za to, že správní orgán nezjistil řádně finanční možnosti žalobce a nezohlednil jeho solventnost. Rozhodnutí žalovaného se jeví jako spekulativní a nemá oporu ve spise. Správní orgán řádně nepřezkoumal, zda pominuly důvody pro jeho zajištění. Dovozuje z toho porušení článku 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a článku 8 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách, neboť žalovaný nepřiměřeně zasáhl do jeho soukromého a rodinného života. Proto je žalobcem navrhováno zrušení napadeného rozhodnutí.

6. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť má za to, že dostatečně a správně zjistil skutkový stav věci. Žalobce se při kontrole neprokázal hlídce policie platným cestovním dokladem, o čemž není pochyb, neboť fotokopie první strany cestovního pasu, přestože zní na jméno žalobce, nemůže být považována jakožto dostatečná. Žalobce není držitelem žádného oprávnění k pobytu na území České republiky, ani ostatních států Evropské unie. Ke správnímu vyhoštění bylo přistoupeno z toho důvodu, že předchozí jednání žalobce na území České republiky nasvědčovalo tomu, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž žalobce před žalovaným uvedl, že se do svého domovského státu nehodlá vrátit. Žalobce nepobýval na území ČR v souladu se zákonem o pobytu cizinců, jestliže se žalobce nacházel na území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění pobytu. Tuto skutečnost potvrdil žalobce do protokolu při jeho výslechu, rovněž i uvedl, že odmítá do domovského státu vycestovat. Za účelem realizace správního vyhoštění byl proto žalobce zajištěn a následně byla doba trvání zajištění přiměřeně prodloužena podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný má za to, že žalobce nemůže s jím uvedenou osobou, E.P. narozenou X, udržovat vztah druh – družka, jestliže se jedná o osobu starou ani ne jeden rok. Označení této osoby považuje žalovaný za zcela účelové. Žalovaný rovněž poznamenal, že v protokolu o výslechu žalobce jakékoliv soukromé nebo rodinné vazby na území ČR popřel. K uložení zvláštního opatření ve smyslu § 123b) zákona o pobytu cizinců nebylo přistoupeno, neboť žalobce dlouhodobě a zcela bezostyšně ignoroval povinnost uloženou mu zákonem, pobývat na území pouze s platným cestovním dokladem a oprávněním k pobytu a následně ani nerespektoval rozhodnutí jiných orgánů ohledně jeho vycestování. Kromě toho se vyjadřoval v tom smyslu, že za žádných okolností zpět do Alžírska nevycestuje. Není tedy zde na straně žalobce žádná záruka, že tato opatření bude dodržovat a nebude se vyhýbat své povinnosti vycestovat nebo jinak ztěžovat či znemožňovat výkon správního vyhoštění, což znemožňuje uložení zvláštních opatření dle § 123b) zákona o pobytu cizinců. Dále žalovaný uvedl, že dne 3. 2. 2002 bylo zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění ukončeno, po zániku důvodů zajištění, z důvodu jeho žádosti o mezinárodní ochranu byl žalobce dne 3. 2. 2002 ze Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty propuštěn.

III. Právní hodnocení krajského soudu

7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.

8. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované, které však nepřisvědčil. V otázce požadavků na kvalitu odůvodnění správního rozhodnutí lze poukázat například na rozsudek ze dne 16. 6. 2006, čj. 4 As 58/2005–65, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodnutí správního orgánu musí být mimo jiné patrno, „proč správní orgán považuje námitky účastníka za liché, mylné, nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů“. Jinými slovy z rozhodnutí správního orgánu musí plynout, jaký skutkový stav vzal správní orgán za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil.

9. V daném případě žalobce neuvedl, proč považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, pouze namítá, že neexistují důvody nezbytnosti zajištění a že bylo možno využít zvláštních opatření. Krajský soud však neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné. Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nejprve shrnula zjištění učiněná v průběhu kontroly a z výslechu žalobce, kdy za klíčové považovala skutečnost, že se žalobce nebyl schopen prokázat platným cestovním dokladem, když tato skutečnost snížila důvěryhodnost žalobce natolik, že bylo od možnosti využít zvláštních opatření dle § 123b) zákona o pobytu cizinců upuštěno, a to i s ohledem na skutečnost, že žalobce opakovaně uváděl, že se nehodlá do Alžírska vrátit. Proto žalovaná v důsledku předchozího jednání žalobce vyjádřila obavu, že by žalobce dobrovolně do Alžírska nevycestoval a rovněž tak neskýtá záruku, že bude s policejními orgány spolupracovat. Rovněž nedostatek finančních prostředků žalobce k pobytu v České republice a k vycestování vedl k závěru o nemožnosti využít institutu finanční záruky. Žalovaná proto na základě podkladů obsažených ve správním spisu dospěla k závěru, dle něhož v případě žalobce existuje reálný předpoklad, že případné správní vyhoštění bude realizováno, když k prodloužení bylo přistoupeno z důvodu, že je nutno zajistit víza pro eskortující policisty. Na těchto úvahách krajský soud nic nepřezkoumatelného ve smyslu shora vytýčených kritérií nespatřuje.

10. Žalobce nepředložil platný cestovní doklad a rovněž tak pobývá na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, tím je snížena důvěryhodnost žalobce natolik, že užití mírnějších opatření nepřicházelo v úvahu. Protikladu této skutečnosti nestálo nic, co by závažné protiprávní jednání mohlo jakýmkoliv způsobem vyvážit. Žalobce při výslechu konaném dne 5. 11. 2021 uvedl, že zde nemá žádné rodinné ani soukromé vazby, které by snad potenciálně snižovaly pravděpodobnost, že se bude spolupráci s žalovanou v průběhu správního řízení vyhýbat. Teprve až následně v odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce uvádí, že zde má rodinný vztah s E.P. narozenou dne X, což reálně možné není, jestliže se jedná o osobu starou několik měsíců 11. Krajský soud nikterak nezpochybňuje žalobkyní obsáhle zdůvodňovaný závěr, dle něhož zajištění cizince (tedy omezení jeho osobní svobody coby ústavně chráněné hodnoty) zpravidla představuje institut mimořádný; to plyne již ze samotného čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, k jehož interpretaci se Soudní dvůr vyjádřil mimo jiné v žalobkyní citovaném pilotním rozsudku ve věci El Dridi (v novější judikatuře se Soudní dvůr k závěrům o v tomto rozhodnutí uvedeným opětovně přihlásil například v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, C–47/15, Affum, ECLI:EU:C:2016:408).

12. V daném případě žalovaný shledal podmínky pro zajištění žalobce, jestliže se žalobce nebyl schopen hlídce prokázat platný dokladem totožnosti a rovněž bylo zjištěno, že na území ČR pobýval bez platného oprávnění k pobytu, když, jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce na výzvu hlídky nepředložil žádný cestovní doklad, policejní hlídce předložil pouze kopii ID první strany svého cestovního pasu. Tato skutečnost je tedy signálem toho, že žalobce je připraven závažně porušovat pravidla České republiky regulující pobyt cizinců. Tato samotná možnost užití tohoto dokladu je dostatečným důvodem k důkladnému zvážení, zda cizince zajistit, jestliže žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem, je zde předpoklad, že se žalobce vzdálí z dosahu orgánů na dodržování cizineckého práva.

13. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je žalovaná oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud „je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“. Z dikce citovaného je patrno, že v něm uvedený výčet případů, v nichž lze dovodit nebezpečí maření či ztěžování řízení o správním vyhoštění, má pouze demonstrativní charakter.

14. Podle § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců policie vydá nové rozhodnutí o zajištění, nerozhodlo–li ministerstvo zákona o azylu, jde–li o cizince zajištěného podle tohoto zákona, který požádal o udělení mezinárodní ochrany, a existují oprávněné důvody se domnívat, že ač mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu se propuštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny nebo je pozdržet. Nové rozhodnutí o zajištění policie vydá do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.

15. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je–li to nezbytné k pokračování přípravy k výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to opakovaně. V nyní projednávané věci je předmětem řízení rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce. Rozhodnutí o prodloužení zajištění je nutno chápat jako rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí o zajištění. V rámci přezkumu rozhodnutí správního orgánu o prodloužení zajištění se proto soud musel zabývat tím, zda jsou splněny podmínky pro to, aby zajištění cizince nadále pokračovalo.

16. Ustanovení § 46a) odst. 1 písm. e) zákona o azylu stanoví, že ministerstvo vnitra může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo zařízení pro zajištění cizinců, nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle Evropského zatýkacího rozkazu, k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

17. Z citovaných ustanovení vyplývá, že § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců je vůči § 46 a zákona o azylu subsidiární a lze podle něj žadatele o mezinárodní ochranu zajistit pouze v případě, že ministerstvo vnitra o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a) odst. 1 písm. e) zákona o azylu nerozhodne, ačkoliv k tomu byly splněny podmínky. Pokud je zajištění žadatele o mezinárodní ochranu nařízené podle § 46a) zákona o azylu ukončeno, nelze již žadatele podle § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců opětovně zajistit.

18. Z toho pak vyplývá, že v případě žalobce, který byl zajištěn podle zákona o pobytu cizinců a podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, mohlo ze strany příslušných správních orgánů dojít k dvojí reakci vzájemně se vylučující. Buď mělo rozhodnout ministerstvo vnitra o zajištění podle § 46a) odst. 4 zákona o pobytu cizinců nebo měla rozhodnout Policie ČR novým rozhodnutím o zajištění podle § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které však musí odůvodnit tím, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána účelově s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení. Toto ustanovení totiž neřeší tzv. zpětné přezajištění, to je možnost nového zajištění cizince, který nepozbyl postavení žadatele, avšak již uplynula doba zajištění podle § 46a) zákona o azylu.

19. Žadatele o udělení mezinárodní ochrany přitom nelze zajistit ani podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, jelikož podle § 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců platí, že tento zákon se nevztahuje na cizince, který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, cizincem, který je strpěn na území, azylantem, nebo osobou požívající doplňkové ochrany, nestanoví–li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. V daném případě není sporu o tom, že žalobce je žadatelem o mezinárodní ochranu a v době vydání napadeného rozhodnutí žalované žadatelem o mezinárodní ochranu byl. Ustanovení § 46a) odst. 1 zákona o azylu obsahuje samostatnou úpravu zajištění žadatele o mezinárodní ochranu a s výjimkou situace předpokládané § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců žadatele o mezinárodní ochranu podle zákona o pobytu cizinců zajistit nelze. Podle § 124 odst. 1 a odst. 4 zákona o mezinárodní ochranu neumožňuje zajistit cizince, který již byl podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu zajištěn, přičemž byl ze zajištění propuštěn a stále má status žadatele o mezinárodní ochranu podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

20. V daném případě, žalobce poté, co byl zajištěn rozhodnutím ze dne 6. 11. 2021, podal dne 19. 11. 2021 žádost o mezinárodní ochranu. Z toho plyne, že ministerstvo vnitra mělo vydat rozhodnutí o zajištění žadatele o mezinárodní ochranu podle § 46a) odst. 1 písm. e) a zákona o azylu a v případě, že nerozhodlo, přestože k tomu byly splněny podmínky, mělo být rozhodnuto dle § 124 Sb. 4 zákona o pobytu cizinců.

21. Podle § 46 a) odst. 4 věty první zákona o azylu, jde–li o cizince, který je zajištěn podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, rozhodne ministerstvo o zajištění podle odstavce 1 do pěti dnů ode dne podání žádosti o mezinárodní ochrany. V souvislosti s tím soud odkazuje na rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2015 č. j. 4 Azs 228/2014–34, jehož závěry o povaze lhůty pro vydání rozhodnutí o zajištění podle § 46a) odst. 1 zákona o pobytu cizinců lze použít i na danou věc. Z toho plyne, že uplyne–li lhůta k rozhodnutí o zajištění podle zákona o azylu, nelze žadatele v tomto režimu již zajistit. Nové rozhodnutí o zajištění musí policie vydat do 3 dnů od doby, kdy mělo ministerstvo rozhodnout o zajištění.

22. Vydat nové rozhodnutí o zajištění cizince dle § 124 odst. 4 zákona je tedy možné pouze v případě, kdy cizinec je zajištěn dle zákona o pobytu cizinců, podá žádost o mezinárodní ochranu a z individuálních okolností případu vyplývají skutečnosti svědčící o tom, že cizinec podal žádost o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a současně ministerstvo nerozhodlo o zajištění cizince dle zákona o azylu. V daném případě nastala situace, kdy ze strany ministerstva vnitra podle § 46a) odst. 4 zákona o azylu rozhodnuto nebylo. Policie ČR nevydala nové rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Jestliže po podání žádosti o mezinárodní ochranu žádné rozhodnutí o zajištění žalobce vydáno nebylo, proto bylo vydání napadeného rozhodnutí o prodloužení zajištění s ohledem na uvedené okolnosti zcela bezpředmětné.

23. Soud z úředního záznamu pořízeného žalovaným dne 2. 2. 2022 zjistil, že tohoto dne bylo správnímu orgánu sděleno, že došlo k pochybení ze strany policistů v zařízení pro Zajištění cizinců Bělá Jezová, kde žalobce dne 19. 11. 2021 požádal o mezinárodní ochranu, neboť teprve až dne 2. 2. 2022 byla správnímu orgánu sdělena skutečnost, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu. Proto nemohlo být vydáno rozhodnutí o povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a) zákona o azylu. Jestliže žalobce je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, zákon o pobytu cizinců se na jeho osobu nevztahuje. Vzhledem k tomu, že je žalobce v současné době zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákony o pobytu cizinců za účelem správního vyhoštění, kdy správní vyhoštění cizince v současné době není možné, musel být žalobce v souladu s ustanovením § 127 odst. 1 písm. a) o zákona o azylu bez zbytečného odkladu propuštěn.

IV. Závěry a náklady řízení

24. Soud proto shledal žalobu důvodnou, ovšem z jiných důvodů než bylo navrhováno žalobcem. Soud proto rozhodnutí žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodne soud dle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl v řízení úspěšný, proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, která představuje náhradu za zastupování ve výši 6 800 Kč (2 x 3 100 Kč, 2 x 300 Kč režijní paušál).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žaloby a vyjádření žalovaného III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěry a náklady řízení