55 A 39/2023 – 89

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobců: a) P. M. b) T. T. oba zastoupeni advokátkou Mgr. Irenou Bohatou, sídlem náměstí Republiky 202/28, Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2023, č.j. PK–RR/1258/23, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Pan M. M. a paní T. T. (dříve M.) se společnou žalobou ze dne 10. 7. 2023, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2023, č.j. PK–RR/1258/23 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, odboru výstavby (dále též jen „stavební úřad“ či „prvoinstanční orgán“) ze dne 13. 2. 2023, č.j. OV–Ška/4471/2023 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo dle § 129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) rozhodnuto tak, že nelze dodatečně povolit stavbu „zemědělského objektu pro rostlinnou výrobu, dřevěné kolny, oplocení z poplastovaného pletiva, skleníku“ na pozemku parc. č. X. (orná půda), v katastrálním území P.; žádost o dodatečné povolení stavby podali pan M. M. žalobce a) a paní T. T. žalobkyně b) .

II. Žaloba

2. Žalobci v bodě III. žaloby uvedli, že jsou podílovými spoluvlastníky parc. č. X. – orná půda, o výměře 7300 m2, v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň–sever na LV č. XA. pro k.ú. a obec X (dále jen „Pozemek“). Dne 15. 8. 2019 zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby. Dne 9. 9. 2019 požádali účastníci řízení o dodatečné povolení stavby. O žádosti o dodatečné povolení stavby rozhodl stavební úřad prvoinstančním rozhodnutím tak, že stavbu na Pozemku v katastrálním území P. nelze dodatečně povolit. V rámci řízení o dodatečném povolení stavby požádali žalobci dne 18. 12. 2019 o vydání závazného stanoviska k využití Pozemku u Městského úřadu Nýřany, odboru územního plánování. Ten vydal dne 15. 1. 2020 pod č.j. OÚP–Kru/1793/2020 závazné stanovisko, kterým zamítl umístění stavby – zázemí pro rostlinnou výrobu na Pozemku jako nepřípustný záměr. Uvedl, že přezkoumal záměr podle § 96b odst. 3 stavebního zákona, zda je přípustný z hlediska souladu s politikou územního rozvoje a územně plánovací dokumentací a z hlediska uplatňování cílů a úkolů územního plánování, či nikoliv. Dále uvedl, že Pozemek se nachází mimo zastavěnou i zastavitelnou část obce P. v ploše určené Územním plánem P. jako plochy zemědělské. Jako přípustné je zde možné umístění staveb pro nezbytnou technickou vybavenost, pro související dopravní obslužnost. Stavbu zázemí pro zaměstnance a pro prodej a skladování dle doložené dokumentace na pozemku umístit nelze. Po posouzení předložené projektové dokumentace dospěl k závěru, že záměr je nepřípustný. Negativní závazné stanovisko pak bylo podkladem pro vydání prvoinstančního rozhodnutí, které napadli žalobci včasným odvoláním. Žalovaný si pak dle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) vyžádal v rámci přezkumu potvrzení nebo změnu závazného stanoviska od správního orgánu nadřízeného správnímu orgánu příslušnému k vydání závazného stanoviska. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje, vydal dne 13. 4. 2023 závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování, kterým potvrdil závazné stanovisko Městského úřadu Nýřany, odboru územního plánování.

3. Žalobci dále v bodě IV. žaloby uvedli, že podle „ÚP P.“ ve znění změny č. 2, datum účinnosti ke dni 15. 5. 2017, je zemědělsky využívaná půda vymezena jako plocha orné půdy, travních porostů a trvalých a speciálních kultur včetně nezbytných staveb a objektů sloužících zemědělské výrobě. Pro plochy zemědělské NO – orná půda je pak přípustné využití mimo jiné stavby a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost, stavby a zařízení pro nezbytnou související dopravní obslužnost. Pozemek je veden v „KN“ v druhu pozemku orná půda, o rozloze 7300 m2, třída ochrany III. – bodová výnosnost půdy číselně vyjádřena na stupnici od 0 do 100 hodnotou 44 (málo produkční). Dle vyhlášky č. 48/2011 Sb., o stanovení tříd ochrany se u III. třídy ochrany jedná převážně o půdy vyznačující se průměrnou produkční schopností, které je možné využít v územním plánování pro výstavbu a jiné nezemědělské způsoby využití. Stavba je situována v okrajové části Pozemku přilehlé k zastavěné části obce tak, aby nedošlo k narušení organizace půdního fondu, narušení cestní sítě a přístupu k volnému obhospodařování zbylé části pozemku. Stavba nenarušuje celkový urbanismus obce a navazuje na stávající zastavenou plochu obce. Není však pravda, že by Pozemek (parc. č. X. k.ú. X) byl zcela situován mimo zastavitelné území, neboť část Pozemku se nachází v zastavitelné části stávajícího platného územního plánu, a to v části určené pro venkovské bydlení. Na zemědělsky využívaných plochách lze umístit stavby pro zemědělství s tím, že pokud bude stavba sloužit ke skladování produktů rostlinné výroby, musí splňovat podmínky upravené v prováděcí vyhlášce ke stavebnímu zákonu, konkrét. § 52 vyhl. č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“).

4. V další pasáži tohoto bodu žaloby žalobci v zásadě citovali znění § 3 písm. f), § 8, § 52, § 53a a § 55 vyhlášky č. 268/2009 Sb. a uvedli, že z této právní úpravy vyplývá, že navrhovaná stavba vyhovuje obecným i zvláštním požadavkům na charakter staveb pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby a jejich technické řešení a staveb pro skladování přípravků a prostředků na ochranu rostlin, zároveň splňuje obecné požadavky na stavby a odpovídá účelu využití dané lokality specifikovanému v územním plánu obce, resp. mu neodporuje. Žalovaný však neposuzoval záměr žalobců z hlediska té skutečnosti, že část Pozemku je situována i v zastavitelné části obce. Závazné stanovisko, a to i závazné stanovisko nadřízeného orgánu územního plánování, tak nereflektuje danou skutečnost. Žalobci byli historicky vlastníky pozemku parc. č. XB. – orná půda, o rozloze 8 300 m2, v k.ú. X, ze kterého vznikly se souhlasem obce P. s dělením pozemku vydaným dne 4. 3. 2015 rozdělením dva nové pozemky, a to pozemek parc. č. XC. – orná půda, o rozloze 1000 m2, a Pozemek, tedy parc. č. X., o výměře 7300 m2. Po rozdělení pozemků přesto stavební úřad vydal žalobcům dne 13. 5. 2016 pod č.j. OV–Ška/13796/2016 územní souhlas k umístění stavby – vodovodní přípojka na pozemku parc. č. XD. – ostatní plocha (pozemek ve vlastnictví obce X) a parc. č. X. – orná půda, a to jako vodovodní přípojku pro Pozemek. Stejně tak územní souhlas k umístění stavby přípojky NN. Žalobci tak legitimně očekávali, že dojde k realizaci jejich záměru a že stavba bude povolena. Namítají tak v této souvislosti, že postup správního orgánu musí splňovat požadavek předvídatelnosti. Žalobci mají za to, že žalovaný postupoval v rozporu se zásadou legality, jakož i v rozporu se zásadou materiální pravdy vyjádřenými v § 2, § 3 správního řádu a že žalovaný porušil rovněž i zásadu legitimního očekávání.

5. V bodě V. žaloby žalobci pouze citovali znění § 96b odst. 1 věta prvá až odst. 7 stavebního řádu a § 149 odst. 1 až odst. 6 správního řádu.

6. V bodě VI. žaloby pak žalobci konstatovali, že mají za to, že na straně žalovaného došlo k pochybení, když nesprávně aplikoval zákonné i podzákonné předpisy, stejně tak jako územní plán obce, zejména pak vycházel z neúplného skutkového stavu věci, ke kterému se nijak nevyjádřil, a vydal tak chybné a nezákonné rozhodnutí.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že stavební úřad v řízení o dodatečném povolení stavby postupoval podle § 149 odst. 6 správního řádu, podle kterého jestliže bylo v průběhu řízení o žádosti vydáno závazné stanovisko, které znemožňuje žádosti vyhovět, neprovádí správní orgán další dokazování a žádost zamítne. K záměru bylo dne 15. 1. 2020 pod č.j. OÚP–Kru/1793/2020 vydáno Městským úřadem Nýřany, odborem územního plánování, podle § 96b stavebního zákona nesouhlasné závazné stanovisko, podle kterého je stavba v rozporu s územním plánem obce Přehýšov a s cíli a úkoly územního plánování vyplývajícími z § 18 a 19 stavebního zákona. Stavební úřad nepochybil, když žádost o dodatečné povolení stavby na základě nesouhlasného závazného stanoviska zamítl. Na základě odvolání žalobců, které směřovalo proti nesouhlasnému závaznému stanovisku, postupoval žalovaný v souladu s § 149 odst. 7 správního řádu a požádal nadřízený orgán úřadu územního plánování o potvrzení nebo změnu závazného stanoviska. Nesouhlasné závazné stanovisko bylo oddělením územního plánování Krajského úřadu Plzeňského kraje přezkumným závazným stanoviskem ze dne 13. 4. 2023, č.j. PK–RR/1507/23, potvrzeno. Žalovaný ověřil, že přezkumné závazné stanovisko je přezkoumatelné a že nadřízený orgán reagoval na odvolací námitky, a proto rozhodnutí stavebního úřadu o zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby potvrdil. Pro posouzení možnosti dodatečného povolení dané stavby nebylo rozhodující, zda provedená stavba svým stavebně–technickým provedením odpovídá stavbě pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby a pro skladování přípravků a prostředků na ochranu rostlin. Podstatné je, že podle územního plánu nelze ani takovou stavbu na pozemek p.č. X. v k.ú. X umístit. Z porovnání katastrální mapy a hlavního výkresu územního plánu obce X vyplývá, že část pozemku p.č. X. sice je zahrnuta do plochy pro venkovské bydlení, ale jedná se o tu část pozemku, na které dodatečně povolovaná stavby nestojí, a žalobci prohlašují, že se jedná o stavbu pro zemědělství, nikoliv pro venkovské bydlení. K povoleným přípojkám žalovaný uvádí, že v praxi je častá situace, kdy se přípojky vody a elektrické energie zřizují k zemědělsky užívaným pozemkům za účelem jejich obhospodařování a údržby, a povolení a realizace přípojek nijak vlastníkům pozemku nezaručuje, že na něm budou povoleny další stavby. IV.

8. Usnesením soudu ze dne 4. 4. 2024, č.j. 55 A 39/2023–77, bylo rozhodnuto, že do řízení o žalobě na místo dosavadního žalobce a) M. M. vstupuje pan P. M., zastoupen advokátkou Mgr. Irenou Bohatou. Důvodem takového postupu byla mimo jiné skutečnost, že dne 31. 10. 2023 došlo s účinky ke dni 9. 10. 2023 k převodu vlastnického práva k podílu o velikosti na pozemku dotčeného napadeným rozhodnutím z žalobce a) M. M. na pana P. M. Pan P. M. tedy po zahájení tohoto soudního řízení nabyl práva a povinnosti žalobce a), o která v tomto řízení jde.

V. Posouzení věci soudem

9. Vzhledem k tomu, že žalobci i žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), o věci samé bez jednání.

10. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A.

11. Jak vyplývá z prvoinstančního rozhodnutí a napadeného rozhodnutí, byla žádost žalobců o dodatečné povolení stavby „zemědělského objektu pro rostlinnou výrobu, dřevěné kolny, oplocení z plastového pletiva, skleníku” zamítnuta z důvodu vydání negativního závazného stanoviska Městského úřadu Nýřany ze dne 15. 1. 2023, které bylo v odvolacím řízení potvrzeno závazným stanoviskem Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 13. 4. 2023.

12. V závazném stanovisku ze dne 13. 4. 2023 Krajský úřad Plzeňského kraje uvedl: „Předmětem záměru na pozemku parc.č. X. v k.ú. X je stavba o jednom nadzemním podlaží, ve které jsou umístěny dvě umývárny, šatna, chodba, 2 kanceláře, společný prostor s kuchyňským koutem a sklad. Součástí stavby vodovodní přípojka, kanalizační přípojka, ČOV a přípojky elektřiny.” Dále uvedl: „Záměr je skutečně umísťována do nezastavěného území do ploch zemědělských, konkrétně pak kdo ploch „NO orná půda, pole”, ve kterých je povoleno umísťovat záležitosti uvedené přezkoumávaném stanovisku. Plochy smíšené nezastavěného území, plochy zemědělské, NO – orná půda, pole. Hlavní využití: Pozemky zemědělsky využívané půdy (plochy zahrnující pozemky tříděné podle druhů, včetně polních cest, rozptýlené zeleně, mezí, teras a terénních úprav). Přípustné využití: Plochy pro prvky ÚSES, stavby a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost, stavby a zařízení pro nezbytnou související dopravní obslužnost, proti rozumu opatření, cyklostezky. Nepřípustné využití: Veškeré činnosti, stavby a zařízení narušující hlavní využití a přípustné využití (rodinné domy, bytové domy, objekty rekreace, objekty výroby, oplocení,…). Dále uvedl: „Lze tedy konstatovat, že závěry uvedené v přezkoumávaném stanovisku vycházejí z Územního plánu Přehýšov a že Záměr nemůže být v souladu s plochami NO – orná půda, pole, jelikož se jedná o zázemí pro zemědělskou výrobu, které není v daných plochách přípustné. Záměrem není ani zemědělsky využívaná půda (hlavní využití ploch NO), ani prvek ÚSES, či stavba pro nezbytnou technickou vybavenost či související dopravní obslužnost (přípustné využití ploch NO). Naopak lze Záměr jeho charakterem označit jako blížící se k pojmu objekt výroby, které jsou v plochách NO uvedeny jako nepřípustné. Na základě výše uvedeného se tedy nadřízený orgán ztotožňuje se závěrem uvedeným v přezkoumávaném stanovisku, a sice že Záměr není v souladu s Uzemním plánem P.” K obsahu odvolání pak uvedl: „ Nadřízený orgán se dále zabýval odvolání. V odvolání je z hlediska územního plánování argumentováno zejména tím, že Záměr je umístěn v plochách zemědělské výroby, a proto v nich lze umístit zázemí pro rostlinou výrobu. Z výše uvedeného vyplývá, že Záměr je umisťován do ploch zemědělských, konkrétně pak do ploch NO – orná půda, pole, nikoliv do ploch zemědělské výroby. V plochách NO — orná půda, pole, není přípustné, dle Územního plánu P., umisťovat objekty pro výrobu, tedy ani Záměr, který je definován jako zázemí pro zemědělskou výrobu. V plochách NO — orná půda, pole není přípustné umísťovat ani stavby pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby, což je tvrzeno v odvolání. V odvolání tedy dochází k argumentaci z hlediska ploch zemědělské výroby, zatímco Záměr je, dle Územního plánu Přehýšov, umisťován do ploch NO — orná půda, pole. Nadřízený orgán tedy neshledal argumenty z hlediska územního plánování uvedené v Odvolání jako relevantní, jelikož je argumentováno využitelnosti zcela jiných ploch, než do kterých je Záměr umísťován.” B.

13. Podle § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že není umístěna v rozporu s cíli a úkoly územního plánování, politikou územního rozvoje, s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území nebo s předchozími rozhodnutími o území.

14. V řízení o dodatečné povolení stavby je výlučnou povinností stavebníka nebo vlastníka stavby krom jiného tvrdit a prokázat, že je stavba umístěna v souladu s územně plánovací dokumentací, zde územním plánem.

15. Žalobci tedy byli povinni tvrdit a prokázat, že umístění předmětné stavby odpovídá některé ze staveb, kterou je možné v ploše „NO – orná půda, pole”. Tedy že se jedná, a na základě jakých konkrétních skutečností, o jednu ze staveb „přípustných”, konkrétně o prvek ÚSES, stavbu a zařízení pro nezbytnou technickou vybavenost, stavbu nebo zařízení pro nezbytnou související dopravní obslužnost, protierozní opatření nebo cyklostezku.

16. Namísto toho žalobci tvrdí, že je v územním plánu „zemědělsky využívaná půda vymezena jako plocha orné půdy, travních porostů a trvalých a speciálních kultur, včetně nezbytných staveb a objektů sloužících zemědělské výrobě”. Toto tvrzení je ale nesprávné a v přímém rozporu s obsahem územního plánu, neboť územní plán výslovně v „nepřípustném využití” uvádí „objekty výroby”. „Objekt výroby”, jakožto pojem obecný, v sobě zahrnuje i „objekt zemědělské výroby”. Platí tedy naprostý opak toho, co žalobci tvrdí. V předmětné ploše nelze umisťovat „nezbytné stavby a objekty sloužících zemědělské výrobě”.

17. Obdobné platí i pro tvrzení žalobců o tom, že „na zemědělsky využívaných plochách lze umístit stavby pro zemědělství”. Územní plán v regulativech týkajících se předmětné plochy pojem „stavby pro zemědělství” nepoužívá. Odkazují–li tedy žalobci v této souvislosti na § 3 písm. f), § 52, § 53a a § 55 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve snaze prokázat, co se rozumí stavbou pro zemědělství, že jednou z těchto staveb je stavba pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby a stavba pro skladování přípravků a prostředků na ochranu rostlin, a jaké jsou technické požadavky na tyto stavby, a že slouží–li části jedné stavby rozdílným účelům, posuzují se jednotlivé části samostatně podle příslušných ustanovení této vyhlášky, snaží se naplnit a vyložit právní pojem, který však pro posouzení věci není vůbec podstatný. To, že jsou stavba pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby a stavba pro skladování přípravků a prostředků na ochranu rostlin stavbami pro zemědělství, neznamená, že jsou prvkem ÚSES, stavbami nebo zařízeními pro nezbytnou technickou vybavenost, stavbami nebo zařízeními pro nezbytnou související dopravní obslužnost, protierozními opatřeními nebo cyklostezkami.

18. Žalobci opřeli odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí o tvrzení, že pozemek je „v územním plánu obce P. zahrnut v části určené pro zemědělskou výrobu”, že „na zemědělsky využívaných plochách lze umístit objekty sloužící zemědělské výrobě”, že „územní plán obce P. v části týkající se ploch pro zemědělskou výrobu reguluje zemědělsky využívanou půdu tak, že se jedná o plochy orné půdy, travních porostů a trvalých a speciálních kultur včetně nezbytných staveb a objektů sloužících zemědělské výrobě”. Pokud za této situace správní orgány neshledaly „argumenty z hlediska územního plánování uvedené v odvolání jako relevantní, jelikož je argumentováno využitelností zcela jiných ploch, než do kterých je záměr umísťován”, nelze jejich závěru, za situace, kdy v předmětné ploše nelze umisťovat objekty výroby, a žalobci netvrdili a neprokázali, že by se jednalo o některou ze staveb „přípustných”, nic vytknout. Dlužno v této souvislosti doplnit, že územní plán obce P. ma samostatně vymezeny „Plochy zemědělské výroby“, avšak předmětná stavba se v žádné z těchto ploch nenachází.

19. Správní orgány tedy dospěly ke správnému závěru, že v řízení o dodatečném povolení předmětné stavby nebylo žalobcům možmné pro neplnění podmínek uvedených v § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Nemohly se tudíž dopusti žalobci namítaných porušení zákona.

20. Nejsou–li splněny podmínky uvedené v § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona, nelze stavbu dodatečně povolit. Je proto nerozhodné, jak je pozemek veden v katastru nemovitostí, že jde o půdu III. třídy ochrany podle vyhlášky č. 48/2021 Sb., že je stavba situována v okrajové části pozemku přiléhající zástavbě, nenarušuje celkový urbanismus obce apod.

21. Nepodstatné je i tvrzení žalobců o tom, že část jejich pozemku se nachází v zastavitelné části obce. Tato skutečnost totiž nic nemění na regulativech stanovených pro plochu, na které se předmětná stavba nachází. Tudíž na závěru správních orgánů není způsobilá cokoli změnit.

22. Skutečnost, že v minulosti došlo k rozdělení pozemku žalobců, a že byl vydán územní souhlas na vodovodní přípojku a přípojku NN, nemění nic na tom, že žalobci v řízení o dodatečném povolení stavby neprokázali naplnění jedné z podmínek uvedených v § 129 odst. 3 písm. a) stavebního zákona. Žalobci nemohli nabýt oprávněného očekávání o tom, že jejich stavba bude dodatečně povolena, neboť se jim od dotčeného orgánu státní správy, posuzujícího soulad stavebního záměru s územně plánovací dokumentací, nedostalo žádného ujištění o tom, že je předmětná stavba v souladu s územním plánem obce P. Nemohlo tedy dojít k porušení oprávněného očekávání žalobců.

VI. Rozhodnutí soudu

23. Soud neshledal žádný z žalobci uvedených žalobních bodů důvodným, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.

VII. Odůvodnění neprovedení důkazů

24. Soud neprovedl žádný z navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

VIII. Náklady řízení

25. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

I. Napadené rozhodnutí II. Žaloba III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. V. Posouzení věci soudem VI. Rozhodnutí soudu VII. Odůvodnění neprovedení důkazů VIII. Náklady řízení