55 A 4/2024–95

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou, ve věci žalobce: Q. T. L. narozený dne státní příslušnost trvale bytem v zahraničí t. č. zastoupený Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1 – Nové město proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Pražská tř. 558, 370 04 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí ze dne 16. 3. 2024, č. j. KRPC–37413–22/ČJ–2024–020023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto, že se žalobce podle ustanovení § 124 b) odst. 1 písm. a) zákona o pobytů cizinců zajišťuje za účelem vycestování. Podle § 124 b odst. 4 zákona o pobytu cizinců správní orgán stanovil dobu trvání zajištění na 30 dnů ode dne omezení jeho osobní svobody. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobce na území České republiky jednal v rozporu s právními předpisy a chráněnými zájmy, kdy poté co by mu byl vydán výjezdní příkaz s dobou vycestování do 18. 2. 2019 nevycestoval. Dne 26. 7. 2019 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z území Evropské unie a byla mu stanovena doba zákazu vstupu na území členských států Evropské unie na dobu 3 měsíců s dobou k vycestování do 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Jak odvolání proti správnímu vyhoštění, tak žaloba i kasační stížnost byla zamítnuta, když rozsudek Nejvyššího správního soudu nabyl právní moci dne 27. 11. 2020. Následně podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, čímž se stalo rozhodnutí o správním vyhoštění nevykonatelným a žalobce byl oprávněn k pobytu na území ČR. Poté byl vydán výjezdní příkaz za účelem vycestování, ovšem žalobce nevycestoval po pravomocném ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Bylo zjištěno, že žalobce není nahlášen v evidenci ubytovaných cizinců na území České republiky. Proto žalovaný má za to, že je by mírnější donucovací opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123 b zákona o pobytu cizinců je z hlediska jednání žalobce nedostačující.

2. V žalobě žalobce namítá, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno až poté, co marně uplynula maximální možná doba trvání omezení osobní svobody žalobce, neboť doba zajištění podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii ČR může trvat maximálně 48 hodin. Žalobce měl být tedy nejpozději dne 16. 3. 2024 v 10:00 hodin propuštěn, neboť rozhodnutí o zajištění žalobce bylo vydáno až dne 20. 3. 2024 v 9:38 hodin. Podle žalobce vydáním rozhodnutí se podle § 71 odst. 2 správního řádu rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení. Žalovaný totiž nesprávně doručil žalobci rozhodnutí dne 16. 3. 2024 v 8:40 hodin, přestože byl žalobce zastoupen advokátem, proto mělo být rozhodnutí doručováno jeho právnímu zástupci, kterému žalobce udělil plnou moc a který byl přítomen i sepsání protokolu o podání vysvětlení.

3. Žalobce má za to, že v době 16. 3. 2024 v 10:00 hodin až 20. 3. 2024 v 9:38 hodin tak, neexistoval právní titul, na základě kterého by mohl být žalobce omezen na osobní svobodě, neboť doba zajištění podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o policii může trvat maximálně 48 hodin, proto měl být žalobce nejpozději dne 16. 3. 2024 v 10:00 hodin propuštěn na svobodu.

4. Dále žalobce považuje napadené rozhodnutí nevhodné a nadbytečné, neboť nerespektuje požadavky na proporcionalitu obdobných druhů rozhodnutí, neboť podle žalobce nelze dovozovat, že užití mírnějších prostředků by neplnilo svůj účel. Žalobce do protokolu dne 15. 3. 2024 uvedl, že ve lhůtě stanovené výjezdním příkazem nevycestoval, neboť výjezdní příkaz byl udělen jen na 15 dní a žalobce potřeboval vyřešit některé záležitosti před vycestování do Vietnamu a musel se postarat o dítě, neboť jeho přítelkyně je nemocná. Žalobce má na území ČR tři děti a přítelkyni, kteří mají všichni povolení k trvalému pobytu, a proto navrhl přijetí zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123 b) zákona o pobytu cizinců na území ČR a složení finanční záruky. Dále uvedl, že má v úmyslu dobrovolně vycestovat z území do Vietnamu, jen potřeboval poskytnout dodatečnou lhůtu k vycestování. Žalobce nemá v úmyslu mařit výkon správního vyhoštění či se skrývat, a proto se i dobrovolně dostavil k cizinecké policii. Žalovaný měl tedy přistoupit k vydání rozhodnutí o zajištění až poté, co po zvážení všech okolností daného případu by se jevila možnost uložení mírnějších opatření jako jednoznačně neúčinná. V případě žalobce závažné důvody pro zajištění shledány nejsou, jestliže žalobce pobýval legálně na území České republiky, dlouhodobě vytvářel si zde rozsáhlé rodinné zázemí a dobrovolně se i dostavil na pracoviště odboru cizinecké policie a uvedl adresu místa pobytu, kde se zdržuje. Proto je postup žalovaného nadbytečný, neboť v případě žalobce by postačilo opatření mírnější.

5. Podle žalobce správní orgán nesprávně odmítá možnost využití zvláštních opatření s odkazem, že žalobce v rozporu s povinnostmi cizince nenahlásil změnu místa svého pobytu, jestliže žalobce má stálou adresu, kterou správnímu orgánu sdělil, a to X. Doklad o zajištění ubytování i nájemní smlouva rovněž potvrzuje jeho bydliště. Na žalobce se totiž povinnost hlásit pobyt podle zákona o pobytů cizinců nevztahovala, neboť byl řešen v režimu zákona o azylu. Neměl tedy povinnost hlásit pobyt policii podle zákona o pobytů cizinců. Poté co vypršela platnost výjezdního příkazu žalobce svou adresu nahlásit.

6. Žalobce namítá, že správní orgán se nezabýval možností přijetí záruky, jejíž složení žalobce navrhoval. Dále je žalobcem namítáno, že není řádně odůvodněna nemožnost využití zvláštních opatření za účelem vycestování ani stanovení doby trvání zajištění. Tento závěr správní orgán založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích o údajné účelovosti jednání žalobce. Žalobce se dostavil k žalovanému z toho důvodu, že chtěl požádat o udělení nového výjezdního příkazu, aby mohl vyřešit záležitosti spojené s vycestováním. Skutečnost, že se žalobce sám dostavil na policii svědčí o tom, že bude s policií za účelem vycestování spolupracovat a nemá v úmyslu mařit své vycestování či se skrývat. Rovněž závěr o údajné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu není dostatečně zdůvodněn, účelovost nelze spatřovat v tom, že žádost byla podána poté, co bylo žalobci uloženo správní vyhoštění. Azylově relevantní důvody ze subjektivního pohledu žalobce mohly nastat právě až poté co na území již pobýval, respektive co mu bylo uloženo správní vyhoštění.

7. Dále nelze z odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodit předpoklad realizace vycestování v době stanovené v rozhodnutí o zajištění, když je nepřezkoumatelným způsobem pouze správním orgánem odkazováno na svou běžnou praxi. Dle žalobce doba 30 dnů zjevně nebude dostatečná pro realizaci vycestování.

8. Správní orgán důvodnost zajištění dovozuje rovněž z nedobrovolného vycestování ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu, když tato skutečnost je pouze jen jednou z kumulativně stanovených podmínek pro zajištění cizince, když kumulativně musí být splněny i podmínky další jako je nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření za účelem vycestování a také reálný předpoklad realizace vycestování v době stanovené v rozhodnutí o zajištění. Ani jedna z těchto dvou podmínek však v případě žalobce naplněna nebyla.

9. Dále žalobce namítá, že je napadené rozhodnutí pro nedostatek důvodů i nepřezkoumatelné. Stručný obsah vyjádření žalovaného 10. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. K námitce, že rozhodnutí o zajištění nebylo dosud řádně vydáno a že neexistuje právní titul na základě kterého byl žalobce omezen na svobodě, žalovaný uvedl, že žalobce byl zajištěn dne 14. 3. 2024 v 10:00 hodin, když jeho zajištění může trvat podle § 27 odst. 1 nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení svobody. Dne 15. 3. 2024 v 9:45 hodin byl žalobce zajištěn podle § 27 odst. 2 zákona o policii s tím, že celková doba zajištění nesmí být delší než 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Podle § 124 b) odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., byl žalobce napadeným rozhodnutím zajištěn dne 16. 3. 2024 v 8:40 hodin, proto byly zákonné lhůty zajištění dodrženy.

11. Žalovaný se řádně zabýval možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, a to na straně 5, 6, 7 napadeného rozhodnutí. Žalobce se dostavil k žalovanému v době svého neoprávněného pobytu prokazatelně za účelem legalizace svého pobytu zahájením správního řízení o správním vyhoštění. Ovšem vzhledem k tomu, že se dostavil se svým právním zástupcem ohledně přijetí zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123 b) zákona č. 326/1999 Sb., pak nemůže jeho tvrzení obstát, neboť si musel být vědom naplnění zákonných důvodů pro jeho zajištění. V souvislosti s tím pak odkázal na § 50 zákona č. 326/1999 Sb. s tím, že zákonné důvody pro udělení dalšího výjezdního příkazu u žalobce nenastaly, proto se dostavil k žalovanému zcela účelově. Z jednání žalobce v Zařízení pro zajištění cizinců Balková vyplývá, že se žalobce odmítl přihlásit do programu dobrovolných návratů s tím, že se do země odmítá vrátit, tím je potvrzen jeho úmysl nevycestovat.

12. K argumentaci žalobce, že na územní ČR v minulosti dlouhodobě legálně pobýval a vytvořil si zde rozsáhlé rodinné zázemí, žalovaný uvedl, že z pobytové historie žalobce je známo, že již v roce 2020 pobýval na území ČR neoprávněně, poté v době, kdy mu z důvodu neoprávněného pobytu hrozilo správní vyhoštění po neúspěšném využití všech přípustných opravných prostředků, podal pak žádost o udělení mezinárodní ochrany na územní ČR a poté co mu nebyl udělen azyl, opět pobýval na území neoprávněně. Proto se jedná o osobu, u níž nelze předpokládat, že bez institutu zajištění by došlo k jejímu dobrovolnému vycestování. Dobrovolné dostavení se žalobce k žalovanému nelze zohlednit tak, že proto mělo být přistoupeno z důvodu přiměřenosti k mírnějším opatřením.

13. Nedůvodná je argumentace předchozím dlouhodobým pobytem na území ČR, jestliže žalobce právě z tohoto důvodu měl dodržovat právní pořádek ČR a tím mohl prokázat, že je schopen se integrovat.

III. Právní hodnocení krajského soudu

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců.

15. Žalobce namítá, že žalovaným bylo rozhodnutí ze dne 16. 3. 2024 o zajištění vydáno až poté, co marně uplynula možná doba trvání omezení osobní svobody žalobce, neboť doba zajištění může trvat maximálně 48 hodin. Žalobce byl zastoupen advokátem, proto měl být tedy nejpozději dne 16. 3. 2024 v 10.00 hodin propuštěn na svobodu, jestliže rozhodnutí o zajištění žalobce pak bylo vydáno až dne 20. 3. 2024 v 09.38 hodin, kdy bylo doručováno advokátovi, neboť vydáním rozhodnutí se podle § 71 odst. 2 s. ř. s. rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení. Podle § 34 odst. 2 s. ř. s. mělo být rozhodnutí doručeno jeho právnímu zástupci, neboť v tomto řízení byl jím žalobce zastoupen. V době mezi 16. 3. 2024 v 10.00 hodin až 20. 3. 2024 v 09.30 hodin tak dle žalobce neexistoval právní titul, na základě kterého by mohl být žalobce omezen na osobní svobodě, jestliže maximální doba zajištění trvá 48 hodin dle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb.

16. Krajský soud již ve věci rozhodoval, a to rozsudkem č.j. 55 A 4/2024–51 ze dne 15. 4. 2024, když žalobu zamítl pro nedůvodnost. Na základě kasační stížnosti Nejvyššího správního soudu rozsudek krajského soudu ze dne 15. 4. 2024 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to rozsudkem ze dne 16. 1. 2025 č.j. 3 Azs 91/2024–32.

17. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, č. j. 3 Azs 91/2024–32, uložil krajskému soudu, aby žalobce poučil o možnosti změny žalobního typu, neboť námitka žalobce „nemíří na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a postup žalované v tomto řízení, ale na její postup, jenž tomuto rozhodnutí předcházel. Postup žalované při zajištění stěžovatele podle zákona o policii nemohl mít vliv na zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí (jeho vydání je prvním úkonem v řízení – viz § 124b odst. 3 zákona o pobytu cizinců), ale měl být posuzován v samostatném řízení. (…) Uvedená argumentace stěžovatele, představující relativně samostatné tvrzení o zásahu do jeho veřejných subjektivních práv postupem žalované, (…) měla být vyhodnocena jako (potenciální) žaloba proti nezákonnému zásahu žalované podle § 82 a násl. s. ř. s.“ 18. Žalobce na výzvu soudu změnil žalobu na návrh na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu ohledně námitek proti postupu žalované, který předcházel vydání rozhodnutí ze dne 16. 3. 2024 č.j. KRPC – 37413–22/ČJ–2024–020023. Nezákonný zásah podle žalobce spočívá v tom, že v době mezi 15. 3. 2024 v 10:00 hodin až 20. 3. 2024 v 6:38 hodin neexistoval právní titul na základě kterého by mohl být žalobce omezen na osobní svobodě, neboť doba zajištění podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb. o Policii ČR může trvat maximálně 24 hodin, proto měl být žalobce nejpozději dne 15.3. 2024 v 10:00 hodin propuštěn na svobodu. Soud usnesením č.j. 55 A 4/2024–89 žalobu na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu vyloučil k samostatnému projednání.

19. Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí nebylo vůbec vydáno s ohledem na dikci § 71 odst. 2 správního řádu, neboť tento okamžik je vázán na předání rozhodnutí k doručení zástupci žalobce a nikoli jemu samotnému. Tato námitka dle soudu důvodná není.

20. Podle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu se vydáním rozhodnutí rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle § 19 popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí–li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „vypraveno dne“, b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§ 72 odst. 1), c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je–li doručováno podle § 25, d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu, nebo e) odeslání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí do datové schránky kontaktního místa veřejné správy podle § 19 odst. 3; na písemnosti se tato skutečnost vyznačí slovy „vypraveno dne“.

21. Vydání rozhodnutí pak předchází faktické vyhotovení rozhodnutí. Datum vyhotovení rozhodnutí i datum vydání rozhodnutí jsou formálními náležitostmi rozhodnutí správního orgánu. O vydání správního rozhodnutí, které se nevyhlašuje, nelze mluvit, pokud rozhodnutí doposud nebylo učiněno navenek vůči svým adresátům. Z toho tedy plyne, že pod pojmem vydání rozhodnutí nelze rozumět okamžik jeho vyhotovení, podepsání a založení do spisu, aniž by bylo rozhodnutí vypraveno k doručení účastníkům řízení (rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2008, č.j. 1 Ans 2/2008–52). Z toho plyne, že je nutno odlišit vyhotovení správního rozhodnutí od vydání správního rozhodnutí, když teprve vydání rozhodnutí má účinky vně správního orgánu v tom smyslu, že jím je správní orgán dále zásadně vázán. Z uvedeného pak vyplývá, že aby rozhodnutí bylo řádně vydáno, musí být i předáno k doručení podle § 19 s. ř. s. V daném případě není sporu o tom, že žalobce byl zastoupen advokátem, proto primárně mělo být doručováno jeho právnímu zástupci do datové schránky. Ze záznamu na rozhodnutí ze dne 16. 3. 2024 však vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 16. 3. 2024 v 08.40 hodin, když žalobce stvrdil svým podpisem, že toto rozhodnutí převzal. Právnímu zástupci žalobce bylo pak napadené rozhodnutí doručováno až dne 20. 3. 2024 v 09.38 hodin do datové schránky.

22. V daném případě žalovaný nesprávně doručil napadené rozhodnutí žalobci, přestože mělo být doručováno jeho právnímu zástupci. Soud však považuje námitku žalobce, že rozhodnutí nebylo vydáno za nedůvodnou, jestliže žalobci bylo rozhodnutí doručeno. Proto byl žalovaným rozhodnutí vydáno ve lhůtě 48 hodin od zajištění, jestliže bylo rozhodnutí vydáno dne 16. 3. 2024 v 8.40 hodin doručením žalobci. Soud poznamenává, že vadné doručení rozhodnutí správního orgánu v opomenutí doručit rozhodnutí advokátovi s procesní plnou mocí je podstatnou vadou řízení, které zakládá k žalobní námitce, důvodu pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to jen v případě, jestliže byla ztížena účastníkovi možnost účinně zákonem zaručená obrana ve správním řízení, a pokud není následným průběhem správního řízení nijak zhojena. V daném případě však tato vada byla zhojena tím, že bylo dodatečně doručeno právnímu zástupci žalobce napadené rozhodnutí, tedy žalobce nijak nebyl zkrácen na svém procesním právu brojit proti rozhodnutí správního orgánu, neboť tím nedošlo fakticky k porušení práva žalobce na trvání lhůty k žaloby ve správním soudnictví.

23. V daném případě není sporu o tom, že rozhodnutí žalované bylo doručeno žalobci předáním dne 16. 3. 2024 v 8:40 hodin, což žalobce ztvrdil podpisem. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v době rozhodování žalované zajištěn v režimu zákona o policii, správně mu nebylo oznamováno dle § 72 odst.1 správního řádu prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Žalovaná proto mohla doručit rozhodnutí sama, což umožňuje § 19 odst. 1 věta druhá; správního řádu. Tím pak došlo v souladu s § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu k jeho vydání.

24. Z hlediska posouzení okamžiku vydání rozhodnutí správním orgánem dle § 71 odst. 2 písm. a) správního řádu není rozhodné, že bylo doručováno nesprávně přímo žalobci a nikoli jeho zástupci. Přestože se jedná o vadu doručování na samotný okamžik vydání rozhodnutí tato skutečnost vliv nemá. Skutečnost, že správní orgán pochybil při doručování, tak znamená, že takové rozhodnutí dosud nevyvolává předpokládané právní následky, rozhodnutí již je nicméně vydáno.

25. Zákon o pobytu cizinců v § 124b odst. 3 spojuje okamžik zahájení řízení o zajištění cizince za účelem vycestování s vydáním rozhodnutí, nikoliv z jeho doručováním. Rozhodnutí opustilo sféru správního orgánu dne 16. 3. 2024, neboť téhož dne bylo v 8:40 hodin žalobci doručeno, a proto byla dodržena zákonem stanovená lhůta čtyřiceti osmi hodin pro vydání rozhodnutí podle zákona o pobytu cizinců.

26. Krajský soud se k námitce žalobce zejména zabýval tím, zda žalobce pobýval na území České republiky neoprávněně, tedy zda byl vydán důvod pro jeho zajištění dle § 124 b, odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Zajištění cizince představuje mimořádný institut, neboť pro cizince znamená omezení jeho osobní svobody. Jedná se tak o citelní zásah do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného článkem 8 Listiny základních a práv a svobod, jako takový může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem, ale i ústavním pořádkem (srov. Usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 11. 2011 č.j. 7 As 79/2010–150). Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, mezi něž lze řadit také zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí splnit povinnosti plynoucí ze zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Předpokládá se, že cizinec bude při realizaci tohoto opatření se správními orgány spolupracovat a případnému výkonu správního vyhoštění se nebude vyhýbat. Pokud však existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon mařit, nelze dle § 123b odst. 3 zákona o pobytů cizinců přistoupit k aplikaci zvláštního opatření za účelem vycestování (viz. rozsudek NSS ze dne 14. 12. 2017 č.j. 2 Azs 237/2017–20).

27. Podle § 124b odst. 1 písm. b) lze zajistit na dobu nezbytně nutnou cizince neoprávněně obývajícího staršího patnácti let za účelem jeho vycestování v případě, že nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, jestliže nevycestoval po pravomocném ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany nebo po ukončení poskytování mezinárodní ochrany z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace ve lhůtě uvedené ve výjezdním příkazu nebo ve lhůtě do třiceti dnů nebyl–li výjezdní příkaz cizinci udělen.

28. V § 123b zákona o pobytu cizinců jsou upravena zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, když tímto zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území je za a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly; b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen finanční záruka) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo, peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s dlouhodobým povolením, anebo trvalým pobytem; c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené; d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

29. Z uvedeného pak vyplývá, že správní orgán je při rozhodování o zajištění cizince podle § 124b zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky povinen zvážit, zda v projednávané věci nepostačuje uložení zvláštního opatření podle § 123b odst. 1 citovaného zákona. Ovšem lze v daném případě připustit, že v případech odůvodňujících zajištění dle § 124b zákona o pobytu cizinců nelze vždy ze strany správního orgánu ke zvláštním opatřením přistoupit. V daném případě se správní orgán zabýval tím, zda v případě žalobce nepostačovalo uložit zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný dospěl k závěru, že uložení takovýchto uložení nepostačuje, když tuto právní úvahu i přezkoumatelným způsobem vyjádřil v napadeném rozhodnutí o zajištění. V daném žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na to, že se žalobcem bylo vedeno řízení o správním vyhoštění, když poté, co i kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta (rozsudek NSS nabyl právní moci dne 27. 11. 2020), přičemž od 27. 11. 2020 běžel zbytek doby k vycestování (část doby k vycestování běžela ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění do dne podání žaloby), bylo povinností žalobce z území ČR vycestovat, ovšem žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území ČR dne 14. 12. 2020, a proto se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo nevykonatelným. Poté co bylo ukončeno řízení o udělení mezinárodní ochrany na území ČR, kdy žalobci v prvním stupni správním orgánem nebyla mezinárodní ochrana udělena, když kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí i žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta, přičemž kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost, byl udělen výjezdní příkaz s dobou vycestování do 13. 3. 2024. Žalobce ovšem ve stanovené lhůtě nevycestoval a dostavil se ke správnímu orgánu za účelem legalizace svého pobytu z důvodu, aby bylo vydáno zvláštní opatření, eventuálně zahájeno jiný správní řízení. Toto jeho jednání bylo posouzeno jako účelové s ohledem na jeho předchozí postup, když bylo zjištěno, že žalobce nemá povolení k pobytu vydaného příslušnými orgány v České republice a na území s ním není ani vedeno řízení, na jehož základě by byl oprávněn k pobytu, nebyl nikdy v minulosti nahlášen v evidenci ubytovaných cizinců na území České republiky dle zákona o pobytu cizinců. Žalobce tedy pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, a proto byl dne 14. 3. 2024 zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona o Policii ČR. Dne 15. 3. 2024 pak byl žalobce v 09.45 hodin zajištěn podle § 27 odst. 2 zákona o Policii ČR za účelem provedení úkonů v souvislosti s ukončením jeho pobytu na území ČR.

30. Žalobce do protokolu uvedl, že má dostatek finančních prostředků k vycestování, když legálně v České republice pracoval v době, kdy měl pracovní povolení do vyřízení azylu. Žalobce navrhl, aby bylo postupováno podle § 123b zákona o pobytu cizinců, když v případě, že by tyto návrhy nebyly dostačující, nabízel i složení finanční záruky v přiměřené výši. Dále uvedl, že má na území ČR tři děti, což není doloženo, pouze ze spisu vyplývá, že žalobce má na území České republiky s přítelkyní nezletilou dceru. Žalobce požadoval prodloužení doby k vycestování o dva měsíce. Do současné doby nevycestoval, neboť se stará o nezletilou dceru, když jeho přítelkyně chodí do práce. S ohledem na pobytovou historii žalobce pak žalovaný učinil závěr, že jednání žalobce je účelové, že z území ČR vycestovat do domovského státu nehodlá, a proto se dostavil den po uplynutí výjezdního příkazu na odbor cizinecké policie s úmyslem vyvolat řízení o správním vyhoštění, aby mohl nadále na území České republiky pobývat a tím tedy upřednostnil svůj zájem nad dodržováním právního pořádku České republiky, přestože měl možnost dobrovolně opustit území členských států Evropské unie.

31. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval uložením zvláštních opatření ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců a dospěl k závěru, že přijetí těchto opatření by bylo neúčelné, jestliže žalobce nemá na území žádnou stálou adresu, když po celou dobu pobytu na území ČR neprocházel lustrací cizinců hlášených k pobytu na území České republiky, a proto nepřihlédl k dokladům osvědčujícím adresu jeho současného bydliště, a to právě vzhledem k jeho pobytové historii na území České republiky. V případě, že není dosud k pobytu na území České republiky nahlášen a nesplnil ani jednu ze základních povinností cizince podle zákona o pobytu cizinců, a proto nelze předpokládat, že by zvláštní opatření byla ze strany žalobce plněna. Žalobce opakuje postup z roku 2019, kdy poté co mu byl vydán výjezdní příkaz po ukončení řízení o správním vyhoštění, rovněž se dostavil první den svého neoprávněného pobytu na policii, kde požádal o mezinárodní ochranu, když i v minulosti měl možnost dobrovolně z území vycestovat, což neučinil.

32. Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění sledovat účel, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců přijato. V tomto případě byl žalobce zajištěn za účelem vycestování, neboť byla v daném případě již ukončena všechna řízení, přičemž žalobce ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu dobrovolně nevycestoval. Tvrzení žalobce o tom, že má nyní trvalé bydliště, nemůže zvrátit pochybnost, že žalobce nerespektuje veřejnoprávními povinnosti v ČR. Soud proto učinil závěr, že ze strany žalované byla správně posouzena otázka účelovosti jednání žalobce, který se poté, co neopustil dobrovolně území ČR, dostavil na policii za účelem vyvolání dalšího řízení. Vzhledem na zjištěný skutkový stav pak soud shodně se žalovaným uzavřel, že žalobce ryze účelovým jednáním usiluje o legalizaci pobytu, nejprve prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu a nyní dalším vyvoláním správního řízení. Na předchozí žádost žalobce o mezinárodní ochranu lze nahlížet jako na účelovou, jejímž cílem bylo maření správního vyhoštění, a to s ohledem na další postup žalobce, kdy ani poté, co bylo toto řízení o mezinárodní ochranu pravomocně ukončeno, opětovně ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu nevycestoval. Proto je takový závěr o účelovosti jeho žádosti odůvodněn. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že žalobce vědomě nerespektuje právní úřad České republiky a má snahu se vyhnout zákonným podmínkám ohledně pobytu cizinců řízení všemi dostupnými prostředky. Nájemní smlouva jím předložená je z roku 2022, ovšem ta neprokazuje, že tam dosud žalobce bydlí.

33. Krajský soud proto uzavřel, že žalobce nehodlá z území České republiky vycestovat a k setrvání využívá účelové veškeré možné prostředky. V okamžiku, kdy byl zajištěn nedisponoval žalobce žádným povolením k pobytu, když na správní orgán se obrátil v době, kdy mu již skončila platnost výjezdního příkazu, který nerespektoval. Dle soudu žalobce nebyl schopen splnit povinnosti žádného ze zvláštního opatření. Naopak zde existuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen jeho účel, tj. dobrovolné vycestování z území ČR. Žalobce vědomě a úmyslně v minulosti nerespektoval povinnosti, které mu byly uloženy, proto není žádná záruka, že bude spolupracovat s orgány policie. Pokud jde o tvrzení žalobce, že nebyl povinen k hlášení svého pobytu podle zákona o pobytu cizinců s ohledem na předchozí žádost o mezinárodní ochranu soud uvádí, že toto tvrzení nějak neodůvodňuje, proč tuto povinnost nesplnil v době před jeho podáním a v evidenci žalované se žádná jeho předchozí adresa nenachází.

34. Klíčovou námitkou žalobce je nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované o zajištění pro nedostatek úvahy o tom, proč v případě žalobce nepostačilo namísto jeho omezení na osobní svobodě pouhé uložení zvláštních opatření ve smyslu § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů se Nejvyšší správní soud mnohokrát zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č.j. 3 As 51/2007–84, kdy konstatoval, že z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. zřejmé, proč správní orgány považovaly námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, č.j. 1 As 66/2011–122, je rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, zejména tehdy, neobsahuje–li úvahy, kterými se správní orgán řídil v otázce naplnění zákonných podmínek pro rozhodnutí v dané věci. Míra podrobnosti těchto úvah musí vždy odpovídat konkrétním skutkovým okolnostem a úkonům učiněnými účastníky ve správním řízení.

35. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, přestože nebylo přímo reagováno na žádost žalobce o stanovení finanční záruky, neboť z napadeného rozhodnutí na straně 6–7 vyplývá, že se žalovaný přijetím zvláštního opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců zabýval a správně vyhodnotil, že uložení těchto zvláštních opatření by nebylo účelné. Žalobce nerespektoval povinnosti cizince a jeho chování nedává záruku, že by spolupracoval s orgány policie. Žalobce měl dostatečnou dobu na to, aby zrealizoval vycestování z území České republiky. Důvody, proč nevycestoval, nebyly žádnými důkazy z jeho strany podloženy. Žalobce, aniž by uvedl relevantní důvody a předložil důkazy, proč ve lhůtě stanovené ve výjezdním příkazu nevycestoval, se domáhal proto zcela účelově vydání zvláštního opatření.

36. Návrhu žalobce na stanovení nové doby k vycestování nemohlo být vyhověno, neboť takovou žádost je možné podat v případě, kdy cizinec pobývá na území České republiky oprávněně a v době stanovené k vycestování podá žádost o stanovení nové doby k vycestování s uvedením důvodu žádosti.

37. Stanovená délka doby zajištění odpovídá předpokládané době úkonů směřující k vycestování žalobce, a proto je plně v souladu se zákonem.

38. Zcela nedůvodný byl i jeho návrh, aby bylo vydáno rozhodnutí o ukončení pobytu, neboť ten byl již ukončen v řízení o správním vyhoštění a jeho pobyt byl i ukončen pravomocným skončením řízením o udělení mezinárodní ochrany. V současné době žalobce pobývá na území neoprávněně a na základě tohoto neoprávněného pobytu nemůže ani žádným způsobem vyřešit pobytové oprávnění, proto prodloužení pobytu žalobce řízení na území by nesplnilo svůj účel.

39. Jak ze spisu vyplývá, přítelkyně žalobce i jejich nezl. dcera, která se narodila X, jsou příslušnicemi X, proto nic nebrání tomu, aby se žalobcem vycestovali do svého domovského státu a případně se po vyřešení pobytové situace žalobce navrátili do ČR. Nejde proto o nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce.

40. Na základě shora uvedeného soud učinil závěr, že žalovaný nepochybil, pokud zajistil žalobce podle § 124b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jestliže bylo prokázáno, že žalobce jednal v rozporu s platnými předpisy a chráněnými zájmy, resp. v rozporu se zákonem o pobytu cizinců na území ČR, jestliže někdejší opatření nebyla účinná a uložení zvláštních opatření bylo by nedostačující.

41. Bylo povinností správního orgánu vypořádat se jak s návrhy, tak vyjádřením žalobce, což žalovaná učinila ve svém rozhodnutí. Řádně odůvodnila, z jakého důvodu návrhu žalobce nebylo vyhověno a proč se domnívá, že v jeho případě nejsou pro aplikaci tohoto ustanovení dány důvody. Soud proto uzavřel, že žalobou napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, jestliže se žalovaný vypořádal řádně s návrhy žalobce na uložení zvláštního opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Individuální skutkové okolnosti neodůvodňovaly uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona opatření cizinců.

42. Nedůvodná je i námitka žalobce, že žalovaný řádně neodůvodnil dobu zajištění, neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odůvodnění lhůty třiceti dnů je uvedeno na straně 7 napadeného rozhodnutí v odstavci 2, kde žalovaný řádně zdůvodňuje, proč bylo zajištění stanoveno na dobu třiceti dnů. V daném případě má soud za to, že je dán předpoklad realizace vycestování v době stanovené v rozhodnutí o zajištění.

43. Nedůvodná je námitka žalobce ohledně nesprávného závěru o údajné účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu, že azylově relevantní důvody u žalobce mohly nastat právě až poté, co na území již pobýval, jestliže není jím konkrétně uvedeno, jaké důvody právě u žalobce nastaly poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění.

44. Soud proto uzavřel, že žalovaná se v souladu se zákonem zabývala zjištěním a prověřením všech okolností, které je nutné vzít k potaz při rozhodování o aplikaci zvláštních opatření, když dostatečně a přezkoumatelně odůvodnila, proč by se tato zvláštní opatření minula účinkem.

IV. Závěr a náklady řízení

45. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že námitky žalobce důvodné nejsou, a proto soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

46. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce ve věci úspěch neměl, a proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť v souvislosti s tímto řízením mu nevznikly žádné náklady nad rámec její administrativní činnosti.

Poučení

Stručný obsah vyjádření žalovaného III. Právní hodnocení krajského soudu IV. Závěr a náklady řízení