55 A 5/2025– 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: T.T. trvale bytem zastoupen advokátkou, Mgr. Michaelou Tvrzskou se sídlem Branická 69/66, 147 00 Praha 4 – Braník proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Ke Skalce 5907/47, 586 01 Jihlava v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJI 14351/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla usnesením Krajského soud v Brně ze dne 24. 4. 2025, č. j. 34 A 12/2025–16, z důvodu místní nepříslušnosti postoupena žaloba, kterou se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2025, č. j. KUJI 14351/2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 21. 11. 2024, č. j. Mpe/OVVD/1931/2024–12 (dále jen 2. „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrzeno. Žalobce byl uznán vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), a to v souvislosti s porušením § 18 odst. 4 téhož zákona, za který mu byl podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o silničním provozu v souladu s § 35 písm. b), § 36 a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) uložen správní trest pokuty ve výši 2 500 Kč.

3. Žalobce se uvedeného přestupku měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 17. 8. 2024 ve 13:07:57 hod. řídil v obci P., v ulici M., na sil. I. třídy č. 34, ve směru od centra, směrem na obec Kamenice nad Lipou, osobní motorové vozidlo tov. zn. Alfa Romeo, X, a v obci poblíž domu č. X, kde je obecnou úpravou stanovena nejvyšší dovolená rychlost na 50 km/h, mu byla naměřena silničním laserovým rychloměrem LTI 20/20 TruCAM II, výr. č. TC010079, rychlost 70 km/ h, kdy po odečtu možné odchylky měřícího zařízení ve výši ± 3 km/ h, byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 67 km/h.

4. Žalobce v žalobě uvádí, že správní orgán prvního stupně se dopustil v průběhu správního řízení řadu chyb. První námitkou žalobce je ignorování rozporu ve výpovědi svědků, kdy prap. Michal Kunc uvedl, že k prudkému brzdění došlo až za přechodem. Prap. Tereza Zabloudilová naopak uvedla, že ke snížení rychlosti došlo už před přechodem. Podle žalobce prap. Zabloudilová vydala pokyn k zastavení vozidla pozdě, 50 metrů za přechodem, když do vozovky vstoupila až ve vzdálenosti 20 metrů před vozidlem. Z tohoto důvodu musel žalobce provést mnohem nebezpečnější manévr. Správní orgán prvního stupně však v rozporu s výpovědí dvou svědků uvedl, že k prudkému snížení rychlosti došlo ještě před přechodem pro chodce a vzdálenost nejméně 75 metrů od stanoviště policejní hlídky byla dostatečná k bezpečnému zastavení vozidla. Žalovaný se s touto žalobcem namítanou skutečností vypořádal odkazem na to, že žalobce si měl na postup policistů stěžovat přímo u Policie České republiky. Podle žalobce žalovaný „ale zcela ignoroval dopady nezákonnosti postupu policistů, ačkoli ty mají pro prokazování případného spáchání přestupku zásadní význam.“ 5. Druhou námitkou žalobce je nevypořádání se v napadeném rozhodnutí s námitkou, že měření rychlosti nebylo prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu, a tedy bylo provedeno v rozporu s ustanovením §79a zákona o silničním provozu. Jelikož v době měření rychlosti byl v ulici M. zcela minimální provoz, žalobce proto nemohl ohrozit žádného účastníka silničního provozu. Nevytíženost komunikace žalobce prokazuje fotografií z 17. 8. 2024 pořízenou ve 13:58 hodin, tj. cca 50 minut po zastavení hlídkou PČR. Z fotografie se dokládá, že na ulici se nepohyboval žádný chodec, a proto jsou výrazně oslabeny argumenty žalovaného o škodlivosti jednání žalobce. Podle žalobce ze znění §79a zákona o silničním provozu totiž jasně vyplývá, že policie je oprávněna měřit rychlost vozidel pouze za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, což nebyl tento případ. Navíc v ulici M. se podle žalobce od roku 2014 nestala nehoda, jejíž příčinou by bylo překročení maximální povolené rychlosti. Správní orgán prvního stupně se však k této argumentaci žalobce nevyjádřil. Namísto zabývání se meritem námitky popsal, že jsou příslušníci Policie ČR oprávněni k měření rychlosti. Takový to postup (měření rychlosti vozidel bez účelu zvýšení bezpečnosti provozu a nevypořádání se s touto námitkou) považuje žalobce za „naprostou nekompetentnost a svévoli“, protože pokud není podle žalobce jeden ze zásadních důkazů údajného spáchání přestupku získán právně přípustným způsobem, nelze na něj ve správním řízení brát zřetel a případný přestupek tak považovat za prokázaný.

6. Žalovaný se k této námitce nevyjádřil a argumentuje zcela zavádějícími argumenty bez jakýchkoliv odkazů na právní zdroje, zákony či judikaturu, když tvrdí, že měření rychlosti vždy směřuje ke zvýšení bezpečnosti povozu na pozemních komunikacích, pokud není prokázáno, že by bylo prováděno zjevně šikanózním způsobem, což implicitně přenáší důkazná břemeno na žalobce. Žalobce tak má podle žalovaného dokazovat, co je a co není zjevně šikanózní způsob měření. Takový postup považuje žalobce za rozporný s principem legality výkonu veřejné moci.

7. Žalobce rovněž poukazuje na výrazy žalovaného v rozhodnutí: „fotografií údajně pořízenou“ a „pouhá fotografie pořízená obviněným nemá žádnou vypovídající hodnotu“, ke kterým uvádí, že pokud správní orgán prvního stupně a potažmo žalovaný měly v prvém případě jakékoliv pochybnosti o pravosti fotografie, bylo možné si ověřit informace uváděné žalobcem nahlédnutím do EXIF dat spojených s digitální fotografií. Ve druhém případě má žalobce za to, že uvedená citace vyvolává vážné pochybnosti o nestrannosti správního orgánu.

8. Třetí námitkou žalobce je nesprávné, resp. chybějící zdůvodnění, čím měření rychlosti přispívá ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Žalobce uvádí, že jako expert na dopravní telematiku s 20 lety zkušeností nemůže souhlasit s žalovaným, že již pouhá přítomnost barevně označených policistů na místě zvyšuje bezpečnost provozu. Naopak ze své praxe žalobce zná nebezpečnost náhlého zpomalení vozidla a potažmo celého provozu např. na dálnici, pokud je v protisměru nehoda, nebo zjistí–li řidič vozidla, že u silnice stojí policejní vůz. Žalobce v této souvislosti poukazuje i na nesprávné tvrzení prvostupňového správního orgánu, že dopravní nehodovost je pouze jedním z důvodů měření rychlosti vozidel, přestože podle zákona je jediným důvodem.

9. Žalobce rovněž považuje za zcela nesprávný postup žalovaného, který převzal argumentaci svědka prap. Kunce, a konstatoval, že v místě měření rychlosti bývá vyšší pohyb chodců a měření rychlosti se zde provádí často. Proto došlo k naplnění materiálního znaku přestupku a měření bylo provedeno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu v souladu s §79a zákona o silničním provozu. Důvody nesprávnosti takovéhoto postupu žalobce shledal v tom, že žalovaný nezkoumal vzdělání prap. Kunce v oboru dopravních věd, tedy jeho odbornost a tím i relevantnost jeho závěrů. Vztah mezi povolenou rychlostí, skutečnou rychlostí vozidel v konkrétním úseku a bezpečností silničního provozu není bezvýhradně takový, jak uvádí oba správní orgány, což dokládá žalobcem uváděná statistika nehodovosti na ulici M. za posledních 10 let, přičemž žalobce odkazuje také na 100 % zvýšení smrtelných nehod v americkém státě Montana v letech 1999–2000 po zavedení rychlostního limitu 75 mph. Německé dálnice s neomezenou rychlostí podle žalobce vyvrací tvrzení, že jízda s limitem maximální rychlosti je bezpečnější než ta bez limitu. Relevantní pro posouzení daného přestupku je stav, jaký byl na místě v době měření, tj. liduprázdno, nikoliv stav, jaký zde obvykle bývá – vyšší pohyb chodců.

10. Další námitkou žalobce je, že nebyl správním orgánem prvního stupně při ústním jednání dne 4. 11. 2024 poučen o právech a povinnostech podle zákona o odpovědnosti za přestupky a dle správního řádu. Žalobce uvádí, že sice podepsal protokol o ústním jednání, jehož součástí je i text poučení, ale ten viděl až na konci jednání, což je dle ustálené judikatury nepřípustný postup. Žalobce uvádí, že proto nemohl v řízení uplatnit všechna svá práva, především pak nemohl prověřit, zda měření rychlosti bylo provedeno řádně v souladu s návodem k použití měřícího zařízení. Absenci poučení žalobce dokládá audio záznamem ústního jednání.

11. Poslední námitkou žalobce je nesprávné odůvodnění výše pokuty. Žalobce považuje odůvodnění výše pokuty tím, že mu byla naměřena rychlost v horní polovině intervalu překročení rychlosti o více než 10 a méně než 20 km/hod. ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu za zcela svévolné bez opory v zákoně, a proto je odůvodnění výše pokuty nesprávné.

12. Žalobce závěrem žaloby shrnuje, že na základě výše popsaných důvodů má za to, že důkazy použité správním orgánem prvního stupně pro prokázání dopravního přestupku, konkrétně údaje o řidiči vozidla a údaje z měřícího zařízení, byly získány neoprávněně a nelze tak k nim přihlížet. Dále správní orgány zcela ignorovaly většinu žalobcových námitek a žalobce nebyl řádně poučen o svých právech a povinnostech. K žádným důkazům provedeným při ústním jednání dne 4. 11. 2024 tak nelze přihlížet. Proto žalobce žádá zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i prvostupňového rozhodnutí, které dle žalobce trpí totožnými vadami, a zastavení řízení.

II. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobní námitky jsou shodné jako v odvolacím řízení, a proto v celém rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

14. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí je věcně správné a zákonné, a proto navrhuje, aby krajský soud žalobu zamítl.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb, soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

16. Žaloba není důvodná.

17. První námitkou žalobce je, že žalovaný ignoroval dopady nezákonnosti postupu policistů při zastavení jeho vozidla, přestože mají zásadní význam pro prokazování případného spáchání přestupku. O jaké konkrétní dopady se jedná a v čem přesně spočívá jejich význam však žalobce neuvedl. Tato námitka je nedůvodná, neboť tato námitka je zcela obecná, a proto na ni nelze reagovat.

18. Krajský soud k dané námitce poznamenává, že žalobcem namítaný postup policistů a rozpor ve výpovědích policistů, tedy jakým způsobem a kdy byl žalobce policisty zastaven (před/za přechodem pro chodce), „nemůže mít žádný vliv na správnost výsledku měření. Tato skutečnost je ve vztahu k výsledku měření irelevantní a není způsobilá zpochybnit naměřenou rychlost stěžovatelem řízeného vozidla. Na tom nic nemění ani právo stěžovatele na postup policistů upozornit podle § 97 odst. 1 zákona o policii. Stěžovatelem tvrzené spáchání přestupku policisty však nemohlo přestupkové řízení vedené se stěžovatelem a ani následné řízení před správními soudy nijak ovlivnit.“ (rozsudek NSS ze dne 5. 5. 2016, č. j. 10 As 193/2015–34)

19. Druhou námitkou žalobce je neoprávněnost měření, které nebylo prováděno za účelem zvýšení bezpečnosti silničního provozu ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu, neboť v době měření byl v dané ulici zcela minimální provoz, přičemž toto své tvrzení žalobce dokládá fotografií pořízenou přibližně 50 minut po zastavení hlídkou Policie České republiky. K tomu krajský soud v prvé řadě uvádí, že daná fotografie je důkazem, že 50 minut po zastavení hlídkou byl na dané ulici minimální provoz, nikoliv však nulový, jak tvrdí žalobce. Na fotografii založené ve správním spise jsou dvě vozidla v místě za přechodem pro chodce, na silnici tedy provoz byl. Je však nutno zdůraznit, že tato fotografie neprokazuje, jaký byl provoz v době změření a následného zastavení žalobcova vozidla, proto není tento důkaz relevantní.

20. Skutečnost, že se v době spáchání přestupku na silnici nikdo nevyskytuje nemá vliv na odpovědnost žalobce z přestupku podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu určující maximální možnou rychlost v obci, kterou žalobce porušil. Policie České republiky má právo měřit rychlost silničních vozidel a kontrolovat řidiče, zda jedou maximální možnou povolenou rychlostí v daném úseku (§ 79a zákona o silničním provozu). Tvrzení, že tak činila v rozporu s účelem měření daným zákonem, tedy měřením nezvyšovala bezpečnost silničního provozu, neboť na dané silnici nikdo nebyl, je mylné. Jízda předepsanou rychlostí není jen „byrokratickým pravidlem“, ale jejím důvodem je především bezpečnost (reakční doba řidiče, brzdná dráha a následky nehody). Nastavení omezené rychlosti chrání všechny účastníky silničního provozu. Dalším důvodem je rovněž hluk a emise v obci, neboť vyšší rychlost znamená větší hluk a vyšší spotřebu paliva. Důvodem nižší rychlosti je hustota obyvatel, přechod pro chodce a hluková zátěž, takže je zcela nerozhodné, zda byl v době měření provoz na komunikaci či nikoliv. Žalobce však dle provedeného měření jel rychleji, než je nejvyšší povolená rychlost, čímž potencionálně ohrožoval bezpečnost provozu i sám sebe a majetek. Zákonný účel měření tak byl naplněn. Není přitom rozhodné, zda přestupkem překročení maximální povolené rychlosti došlo k následku v podobě vzniku škody na majetku nebo újmy na zdraví jiných účastníků silničního provozu.

21. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 2. 4. 2008, č. j. 1 As 12/2008–67, uvedl, že právo Policie České republiky měřit rychlost silničních vozidel „je jednoznačně zakotvena privilegovaná forma dohledu nad dodržováním dovolené rychlosti vozidel. Tato činnost je zcela nepochybně součástí celkového dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích, (…) Pro účely řízení ve věcech provozu na pozemních komunikacích a logicky též v řízeních o přestupcích spáchaných porušením zákona o silničním provozu je tedy pro orgány veřejné správy určující změření rychlosti vozidla policií“, z čehož plyne, že žalobce porušil zákonem chráněný společenský zájem na tom, aby na pozemních komunikacích bylo bezpečno, dále v ochraně zdraví a života účastníků silničního provozu a prevenci dopravních nehod.

22. Krajský soud rovněž uvádí, že skutečnost, že se v ulici M. v P. za posledních 10 let nestala žádná nehoda zapříčiněná nedodržením maximální povolené rychlosti je zcela irelevantní. Naplnění skutkové podstaty žalobcem spáchaného přestupku, tj. překročení maximální povolené rychlosti, není podmíněno vznikem následku v podobě škody na majetku nebo újmy na zdraví. Překročením maximální povolené rychlosti vzniká potenciální hrozba ohrožení bezpečnosti provozu, která se zvyšuje spolu s výší překročení daného zákonného maxima. Z těchto výše uvedených důvodů je žalobcova námitka o rozporu měření s ustanovením § 79a zákona o silničním provozu zcela nedůvodná.

23. Jestliže ke spáchání přestupku překročení maximální povolené rychlosti není třeba následku, ale postačuje samotná skutečnost nedodržení zákonem určené nejvyšší povolené rychlosti, je žalobcem předložený důkaz v podobě výše uvedené fotografie zcela nadbytečný. Námitky žalobce ohledně pochybností správních orgánů o pravosti fotografie a žalobcem s tím spojených pochybností o nestrannosti správního orgánu jsou tak zcela nedůvodné.

24. Třetí námitkou žalobce je nesprávné, resp. chybějící zdůvodnění, čím měření rychlosti přispívá ke zvýšení bezpečnosti silničního provozu. Žalobce, který se ve své profesi zabývá dopravou, v žalobě uvádí příklady ze své praxe, kdy je pouhá přítomnost policistů na dané komunikaci spíše nebezpečným prvkem. Rovněž odkazuje na příklady ze světa spojené s limitem maximální povolené rychlosti. Všechny tyto námitky jsou však pro danou věc irelevantní, stejně jako žalobcem zpochybněná odbornost policisty prap. Kunce zapříčiněná nedostatkem vzdělání v oboru dopravních věd, neboť předmětem tohoto řízení je žalobcovo překročení maximální povolené rychlosti, tedy porušení zákona. Správní orgány a soudy musí postupovat v souladu se zákonem, jinak by se jednalo o libovůli (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a § 2 s. ř. s.). Ostatně jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, č. j. 1 Ads 139/2015–37, „[n]ěkdy soudu prostě nezbývá než vyložit zákon zcela v souladu s jeho doslovným zněním.“ Správním orgánům ani krajskému soudu tak v řízení o přestupku nedodržení maximální povolené rychlosti nepřísluší posuzovat potenciální míru škodlivosti měření rychlosti či správnost nebo účelnost daného rychlostního limitu v daném úseku, jak namítá žalobce, ale to, zda žalobce zákonem stanovenou maximální povolenou rychlost překročil a porušil tak zákon.

25. Další námitkou žalobce je absence poučení žalobce správním orgánem prvního stupně při ústním jednání dne 4. 11. 2024 o jeho právech a povinnostech. K tomu krajský soud uvádí, že ani tato námitka žalobce není důvodná. Žalobce byl o jeho právech a povinnostech poučen již v Nařízení konání ústního jednání v přestupkové věci obviněného ze dne 7. 10. 2024, který mu byl doručen. Konkrétně na str. 2 tohoto Nařízení jsou uvedeny práva žalobce plynoucí ze správního řádu, a to včetně odkazů na jednotlivá ustanovení zákona. Z toho plyne, že žalobce byl již před konáním ústního jednání poučen o svých právech a povinnostech. Rovněž protokol z ústního jednání, který žalobce bez námitek a požadavků na opravu či doplnění podepsal na každé jeho straně, prokazuje, že žalobce „prohlásil, že porozuměl sdělenému obvinění a poučení o svých právech a prohlásil, že mu nejsou známy žádné zákonné překážky, které by mu bránily v projednání věci.“ Žalobce tak stvrdil svým podpisem, že mu nebránily žádné zákonné překážky v projednání daného přestupku, tedy ani skutečnost, že by nebyl poučen o svých právech a povinnostech.

26. Nejvyšší správní soud vyslovil v právní větě k rozsudku ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010–214, že „[p]oučovací povinnost správního orgánu dle § 4 odst. 2 správního řádu z roku 2004 nezahrnuje poskytování komplexního návodu, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku, ale jen pomoc k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá v řízení učinit.“ Nejvyšší správní soud pak v odst. 54 a 55 odůvodnění téhož rozsudku uvedl, následující: „Dle § 4 odst. 2 správního řádu poskytne správní orgán v souvislosti se svým úkonem dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je–li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Správní řád sice výslovně nestanoví, že poučovací povinnost správního orgánu se vztahuje pouze na procesní práva a povinnosti, nicméně z povahy správního řádu jako procesního předpisu vyplývá, že správní orgán je povinen poučit účastníky o právech a povinnostech plynoucích z právních předpisů upravujících řízení před správními orgány. Poučovací povinnost se tedy nevztahuje na poučování o otázkách hmotného práva, tedy zda a jak mají účastníci řízení hájit v řízení svá práva a jaké důsledky pro ně plynou z toho, že tak neučiní. Přiměřenost poučení o hmotných právech znamená, že účastníkům řízení se musí dostat poučení zejména o těch procesních právech, která spadají pod právo na spravedlivý proces. Poučovací povinnost se nadto váže pouze k úkonům správního orgánu. (…) Poučovací povinnost správních orgánů však nelze zaměňovat s právem účastníků na poskytování právních rad. Účastníkům řízení se může dostat návodu, co je třeba učinit, aby dosáhli žádaného účinku, v rámci právních služeb poskytovaných advokáty či jinými profesionály v oblasti práva.“ 27. Z citovaného rozsudku NSS ze dne 13. 10. 2010 tak plyne, že není nutné poučit žalobce o všech jeho právech, ale postačuje poučit ho o těch procesních právech, která jsou v dané chvíli pro žalobce potřebná k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem činit v řízení jednotlivé kroky, potenciálně vedoucí k jeho úspěchu ve věci. Takového poučení se podle krajského soudu žalobci dostalo. Žalobce byl již před samotným ústním jednáním o právech a povinnostech poučen, a to výše uvedeným Nařízením ústního jednání ze dne 7. 10. 2024. Následně, jak prokazuje protokol z ústního jednání, byl žalobce poučován o jeho právech i při jednání, kdy žalobce nevěděl, zda může svědkům klást nějaké otázky. Správní orgán prvního stupně žalobce poučil o tom, že se jedná o možnost, nikoliv povinnost. Zároveň byl žalobce poučen, že bude mít možnost se k výpovědi svědkyně vyjádřit nakonec (čas nahrávky – 4:59 až 5:31 min.). Žalobce byl rovněž seznámen s možností vyjádřit se písemně (čas nahrávky 28:37 min.), čehož využil a po dotazu správního orgánu prvního stupně si sám určil lhůtu v délce 10 dní pro dodání písemného vyjádření (čas nahrávky 28:52 min.). Žalobce taktéž využil svého práva nahlížet do spisu a činit si z něj opisy a kopie. Z toho je zřejmé, že žalobce byl správním orgánem prvního stupně opakovaně poučován, a svých práv aktivně využíval (srov. přepis žalobcem položených otázek a odpovědí svědků, zaznamenaný na str. 5–7 protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 4. 11. 2024).

28. V obdobném případě Nejvyšší správní soud konstatoval, že „[p]okud správní orgán provede dokazování znaleckým posudkem a zvukovým záznamem, aniž by nařídil jednání (§ 80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), či sepsal protokol o provedení důkazu (§ 18 odst. 1 správního řádu), zatíží řízení vadou. Tato vada nicméně nemusí mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], pokud účastník měl možnost se s obsahem důkazních prostředků seznámit a vyjádřit se k němu (§ 36 odst. 3 správního řádu).“ (právní věta k rozsudku NSS ze dne 10. 3. 2023, č. j. 8 As 169/2021–39) Z uvedeného je zřejmé, že ač v právě projednávané věci nebyl žalobce na začátku jednání výslovně poučen o všech svých právech a povinnostech, nelze považovat rozhodnutí za nezákonné, neboť se mu dostalo poučení v průběhu řízení při provádění jednotlivých úkonů, mohl se seznámit se spisem a písemně se vyjádřit ke všem skutečnostem v něm obsaženým. Námitka žalobce, že nemohl pro absenci poučení uplatnit všechna svá práva je tak neopodstatněná.

29. Poslední námitkou žalobce je nepřiměřenost výše uložené pokuty a nesprávnost jejího odůvodnění, které je svévolné bez opory v zákoně. Je na správním orgánu, aby uvážil konkrétní výši pokuty v daném případě. V daném případě byla žalobci uložená pokuta při spodní hranici zákonného rozmezí správně. Jako polehčující okolnost byla vzata forma zavinění – nevědomá nedbalost, a skutečnost, že má žalobce v bodovém hodnocení řidiče 0 bodů a jen 1 záznam o přestupku. Zároveň bylo žalobci důvodně přiznáno k tíži, že jeho rychlost ve chvíli měření byla blíže horní hranici rychlostí pro danou skutkovou podstatu, tedy žalobci naměřených 67 km/h (po odečtení odchylky měření) se blížilo horní hranici rozmezí 60 až 69 km/h. Žalovaný dále neshledal žádnou okolnost, která by odůvodňovala mimořádné snížení výše pokuty. Podle soudu námitka nepřiměřenosti výše uložené pokuty a nesprávnosti jejího odůvodnění je nedůvodná, neboť výše pokuty je přiměřená, odpovídá závažnosti přestupku – tedy míře ohrožení bezpečnosti i společenské škodlivosti, kdy bylo přihlédnuto i k tomu, že žalobce není recidivistou, proto byla pokuta uložena při spodní hranici ve výši 2500 Kč, kdy minimální pokuta byla 2000 Kč. Pokuta proto splňuje represivní i preventivně výchovnou funkci.

IV. Závěr a náklady řízení

30. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení