55 A 6/2017 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2017, č. j. KUJCK 53219/2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobou doručenou dne 3. 7. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2017, č. j. KUJCK 53219/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 12 2016, č. j. MUPI/2016/49471 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením ustanovení § 18 odst. 3 téhož zákona tím, že dne 23. 2. 2016 v čase 11:57 hodin v katastrálním území obce Selibov, na silnici č. I/20, GPS souřadnice 014°12'04.277 E; 49°14'54.798 N, ve směru jízdy od Písku na České Budějovice, řídil osobní automobil tovární značky Porsche, registrační značky x a v úseku s maximální povolenou rychlostí 90 km/hod řídil toto vozidlo rychlostí 138 km/hod, po odečtení maximální možné odchylky měřícího zařízení ± 3 % byla rychlost 133 km/hod. Za uvedený přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se domáhá rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. Žalobce v podané žalobě předně namítá prekluzi s tím, že odpovědnost za přestupek zanikla dříve, než bylo vydáno napadené rozhodnutí. K přestupku mělo dojít dne 23. 2. 2016 a bylo tedy možné jej projednat pouze do 23. 2. 2017, napadené rozhodnutí však nabylo právní moci až dne 3. 5. 2017. Žalobce dovozuje zánik odpovědnosti z tzv. dělené účinnosti novely zákona o přestupcích platného v době spáchání přestupku, kdy část novely zákona o přestupcích – zákon č. 204/2015 Sb., nabyla účinnosti ke dni 1. 10. 2015 a zbývající část ke dni 1. 10. 2016.

3. Žalobce v podané žalobě uvedl, že prekluzi namítal již v odvolání, nicméně žalovaným byla námitka posouzena jako nedůvodná s odkazem na Metodickou pomůcku Ministerstva vnitra k zákonu č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „metodická pomůcka MV“). Podle žalobce byla tato metodická pomůcka MV zásadním podkladem rozhodnutí, proto měla být obsahem spisu, provedena jako důkaz a žalobci měla být dána možnost vyjádřit se k jejímu obsahu. Ani jedna podmínka však nebyla dodržena, v čemž žalobce spatřuje pochybení žalovaného v podobě nesprávného procesního postupu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 70/2013 – 58, v němž bylo konstatováno, že účastník řízení musí mít možnost připravit se na správní řízení a má být informován o tom, jaký výklad právního předpisů považuje správní orgán za správný.

4. Žalobce namítá, že nebyla dodržena totožnost skutku, neboť řízení bylo zahájeno pro skutek spáchaný dne 23. 2. 2015 a teprve ve zrušovacím rozhodnutí o odvolání bylo žalovaným konstatováno, že správní orgán I. stupně uváděl ve všech písemnostech nesprávné datum. Žalobce zastává názor, že změna kalendářního roku musela nalézt odraz v novém sdělení obvinění z přestupku, případně v opravě sdělení obvinění z přestupku, což se nestalo. Žalobce považuje změnu kalendářního roku za zcela zásadní změnu předmětu řízení, neboť řízení bylo zahájeno pro přestupek ze dne 23. 2. 2015 a žalobce proto legitimně předpokládal, že tento přestupek byl již v době zahájení řízení o něm promlčený, a proto zvolil minimalistický způsob obhajoby v průběhu správního řízení (odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541). Žalobce v této souvislosti dále namítl nezákonný postup správního orgánu, který jej kvalifikovaně nevyrozuměl o zásadní změně předmětu řízení, kterou změna roku spáchání přestupku dle jeho názoru nepochybně je.

5. Žalobce rovněž namítá nedostatečné určení místa spáchání přestupku, neboť specifikace „v k. ú. obce Selibov, na silnici I/20, ve směru jízdy od Písku směrem na České Budějovice“ představuje úsek dlouhý cca 2 km, přičemž v jednotlivých částech neplatí stejný rychlostní limit. Správní orgán postupoval nezákonně, jestliže upřesnil předmět řízení o souřadnice GPS, aniž by o tom žalobce před vydáním rozhodnutí vyrozuměl. Tím bylo žalobci znemožněno řádně se připravit na průběh řízení o přestupku. Žalobce opět na tomto místě odkazuje na rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 – 541, v němž byl učiněn závěr, že správní orgán může v průběhu řízení zahájeného z moci úřední upřesnit jeho předmět, pokud tím nedojde k procesní újmě na straně účastníků řízení, musí s tím seznámit účastníky a dát jim možnost vyjádřit se k takovému upřesnění předmětu řízení.

6. K námitce nezákonného upřesnění místa spáchání přestupku žalobce dále uvádí, že ani po zanesení GPS souřadnic není přesné místo spáchání seznatelné, neboť GPS souřadnice zachycují polohu policejního vozidla, což není místem spáchání přestupku. Žalobce namítá vadu výroku o místě spáchání přestupku. Nadto konstatuje, že po zadání GPS souřadnic na portále www.mapy.cz zjistil, že se tato pozice nenachází v k. ú. Selibov.

7. Žalobce dále namítá nedostatečné odůvodnění výše pokuty, především důvod, proč byla pokuta po zrušení odvolacím správním orgánem snížena z původních 4 000 Kč na 3 500 Kč.

8. Žalobce rovněž vyslovil nesouhlas s úvahami žalovaného ohledně závažnosti údajného přestupku. Žalobce v tom spatřuje porušení zákazu dvojího přičítání, neboť vytýkané skutečnosti již představují obecnou závažnost dané skutkové podstaty a byly zákonodárcem hodnoceny při stanovení sankční sazby. Správní orgán při stanovení pokuty měl přihlédnout rovněž k přestupkům starším 3 let a porušil tak institut zahlazení odsouzení. Správní orgány nezohlednily míru zavinění, která by v nejnižší formě představovala polehčující okolnost.

9. Žalobce namítá, že správní orgán u jednotlivých hodnocených kritérií neuvedl, zda jej řadí mezi okolnost polehčující, přitěžující či neutrální a jaký má vliv na výši pokuty. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 63, podle kterého je správní orgán povinen zabývat se při ukládání pokuty všemi hledisky, která mu zákon ukládá.

10. Žalobce dále poukazuje na nesprávnou aplikaci § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí, neboť v době spáchání přestupku ještě toto ustanovení nebylo účinné. Aplikace § 7 odst. 1 zákona o přestupcích nebyla případná pro nepříznivost novější úpravy sankční sazby.

11. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán neodůvodnil svůj závěr o zavinění a pouze parafrázoval zákonnou definici nevědomé nedbalosti.

12. Žalobce namítá, že měření proběhlo v rozporu s návodem k obsluze. Vozidlo bylo změřeno v okamžiku, kdy činilo předjížděcí manévr a jeho osa jízdy nebyla rovnoběžná s osou jízdy měřícího vozidla. Žalobce nesouhlasí s tvrzením správního orgánu o tom, že pokud by měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, nedošlo by k pořízení fotodokumentace. Dle žalobce je sice rychloměr schopen přerušit měření pokud zaznamená některou z vad měření, tato funkce však neplatí u nedodržení předepsaného úhlu měření.

13. Podle žalobce správní orgán postupoval nezákonně, když vyhodnotil snímek z měření za pomoci šablony a metodiky distribuované výrobcem rychloměru mimo ústní jednání. Tím bylo porušeno žalobcovo právo na obhajobu a spravedlivý proces.

14. Žalobce rovněž namítá nepoužitelnost Záznamu o přestupku coby důkazu ve smyslu § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť při jeho získání porušili policisté stejné pravidlo jako žalobce, když při měřené jeli rychlostí 95 km/hod a neužívali zvláštního výstražného světla modré barvy.

15. Závěrem žalobce zmínil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Vyjádření žalovaného 16. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Neztotožnil se s argumentací žalobce ohledně jím tvrzené prekluze, k čemuž předložil vlastní argumentaci vztahující se k čl. 40 odst. 6 Listiny a okamžiku zahájení správního řízení, s tím, že účinnost č. l. II odst. 3 novely nemá vliv na nabytí účinnosti změn v hmotněprávní úpravě zániku odpovědnosti za přestupky, neboť v době spáchání přestupku žalobcem bylo již účinné ustanovení § 20 zákona o přestupcích v novelizovaném znění, podle kterého odpovědnost žalobce za předmětný přestupek nezanikla. Na podporu svého právního názoru žalovaný odkázal na Metodickou pomůcku Ministerstva vnitra, přičemž konstatoval, že se nejedná o důkaz, s jehož obsahem by bylo potřeba žalobce seznamovat. Metodická pomůcka MV ČR má obdobný charakter jako odborná literatura a jedná se o veřejně dostupný materiál. Z tohoto důvodu není dle žalovaného přiléhavý odkaz na rozsudek NSS ze dne 15. 10. 2013, č. j. 1 As 70/2013 – 58, který reagoval na odepření poskytnutí informace obsažené v interním pokynu finančního úřadu.

17. Ohledně namítané podstatné změny v předmětu řízení žalovaný uvedl, že prvoinstanční orgán tuto chybu napravil poté, co bylo jeho rozhodnutí zrušeno v odvolacím řízení. Žalobce se tudíž nemůže dovolávat zkrácení svých procesních práv, neboť bylo rozhodováno o skutku, kterého se žalobce dopustil dne 23. 2. 2016.

18. K namítanému doplnění výroku o GPS souřadnice žalovaný uvedl, že se nejedná o změnu předmětu řízení, nýbrž pouze o doplňující údaj mající pouze informativní charakter a je v podstatě nadbytečný. Dle žalovaného bylo vymezení místa spáchání přestupku ohraničením komunikace a hranicí katastrálního území standardní a dostatečné, jak plyne i z judikatury NSS (např. rozsudek ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 1/2016 – 59).

19. Žalovaný nepovažuje za důvodnou ani námitku týkající se sankce za přestupek a neshledává žádné pochybení ve snížení uložené pokuty po zrušení prvního rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Zrušením tohoto rozhodnutí nebylo nutné odůvodňovat snížení sankce a výše sankce záleží pouze na správní úvaze správního orgánu I. stupně.

20. Ohledně nedostatečného vypořádání s formou zavinění žalovaný uvedl, že se správní orgány nemohly blíže zabývat detaily zavinění, když se žalobce nezúčastnil ústního projednání přestupku. Zavinění v nedbalostní formě bylo řádně odůvodněno.

21. Žalovaný odmítl rovněž tvrzení žalobce o tom, že měření neproběhlo v souladu s návodem k obsluze. Tato námitka byla prvně vznesena až v podané žalobě. Žalovaný navrhl provést jako důkaz Ramer 10 Návod k obsluze R311 063X CZ vydaný dne 2. 4. 2013, kde jsou jasně stanoveny podmínky měření rychlosti za jízdy.

22. Ohledně nezákonně získaného důkazu a porušení povolené rychlosti ze strany policistů žalovaný odkázal na § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu, kde je uvedeno, že zákonem stanovená nejvyšší povolená rychlost neplatí pro stanovené útvary policie, je-li to nezbytně nutné k plnění jejich úkolů. Výjimka není vázána na použití výstražného světla a zvukového zařízení a překročení rychlosti bylo odůvodněno prováděním služebního zákroku spočívajícího v měření rychlosti jiných vozidel. Obsah správních spisů 23. Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti.

24. Ve spise je založen doklad o proškolení pprap.. Bc. M. K. k používání měřičů rychlosti RAMER 7M – V, AD9 C, RAMER 10 C, POLCAM PC 2006, MicroDigiCam LTI a videozařízení GESIG TRAVIMO ze dne 15. 10. 2015, ověřovací list č. 159/15 ze dne 3. 9. 2015 s dobou platnosti ověření měřidla RAMER 10 C končící dne 2. 9. 2016. V úředním záznamu ze dne 23. 2. 2016, č. j. KRPC – 29297 – 2/PŘ – 2016 – 020007 je uvedená naměřená rychlost 139 km/hod, po odečtu odchylky 134 km/hod, dále je zde uvedeno, že dle předložených dokladů byl jako řidič změřeného vozidla ztotožněn žalobce. Ten uvedl, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí zjištěnou měřičem namontovaným ve vozidle. Dále je založeno oznámení přestupku, v němž žalobce uvedl, že s přestupkem nesouhlasí, neboť jel předepsanou rychlostí. Záznam o přestupku obsahuje čitelnou fotografii, na které je zobrazeno celé vozidlo tovární značky Porshe Panamera RZ x, detailní výřez tabulky registrační značky a pod fotografií jsou uvedeny veškeré hodnoty z předmětného měření, včetně GPS souřadnic.

25. Dne 29. 6. 2016 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž shledal žalobce vinným ze spáchání projednávaného přestupku. Konstatoval, že jednání žalobce bylo dostatečně prokázáno, měření proběhlo v souladu s legislativou a o výsledcích měření nelze pochybovat. Snaha žalobce vyvinit se ze spáchání přestupku byla vyvrácena, což bylo řádně odůvodněno.

26. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včas blanketní odvolání, které nebylo přes výzvu správního orgánu I. stupně doplněno.

27. Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 10. 2016, č. j. KUJCK 131249/2016 zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání. Žalovaný konstatoval, že novelizací zákona o provozu na pozemních komunikacích došlo k úpravě výměry ukládaných sankcí a žalobci neměla být uložena sankce podle § 125c odst. 4 písm. f) tohoto zákona nýbrž podle ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Rovněž žalovaný upozornil na nesprávné datum spáchání přestupku, a to 23. 2. 2015 namísto 23. 2. 2016, které se prolínalo všemi písemnostmi v rámci správního řízení.

28. Dne 18. 11. 2016 bylo zmocněnci žalobce doručeno předvolání k ústnímu jednání na den 6. 12. 2016, na které se zmocněnec ani žalobce nedostavili.

29. Správní orgán I. stupně vydal dne 20. 12. 2016 prvostupňové rozhodnutí, v němž byly odstraněny vytýkané vady. Zmocněnec podal včasné blanketní odvolání, které opět nebylo přes výzvu správního orgánu I. stupně doplněno.

30. Napadeným rozhodnutím ze dne 24. 4. 2017, č. j. KUJCK 533219/2017 bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný konstatoval, že pochybení v nesprávném datu spáchání přestupku bylo napraveno uvedením data správného. Ohledně prekluze žalovaný odkázal na ustanovení o přerušení prekluzivní lhůty, které je nutné aplikovat na přestupky spáchané po 1. 10. 2015, což je i nyní projednávaný případ. Svůj názor žalovaný opřel o Metodickou pomůcku Ministerstva vnitra k zákonu č. 204/2015, kterým se mění zákon o přestupcích. Právní hodnocení soudu 31. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

32. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 12. 9. 2018. Žalobce i žalovaný se z jednání omluvili.

33. K žalobním bodům a následnému přezkumu napadeného rozhodnutí soudem je potřeba uvést, že účelem soudního přezkumu není opakovaně zkoumat závěry učiněné správními orgány, pokud tyto závěry byly řádně a dostatečně odůvodněny. Zástupce žalobce a s ním spolupracující osoby vyskytující se v průběhu správního řízení jsou soudu známy, neboť zastupují řidiče - přestupce opakovaně a svým postupem a vznesenými námitkami vytváří podmínky stěžující správní řízení a maří závěry správních orgánů. Nutno konstatovat, že ve věci bylo podáno blanketní odvolání, což samo o sobě předurčuje jak postup odvolacího správního orgánu, tedy žalovaného, tak i postup správního soudu. Prvostupňové rozhodnutí a napadené rozhodnutí žalovaného byly krajským soudem shledány jako řádně odůvodněné a přezkoumatelné ve smyslu § 68 odst. 3 správního řádu.

34. Krajský soud se nejprve zabýval vznesenou námitkou prekluze jednání žalobce, která je opírána o legislativní změny § 20 zákona o přestupcích v návaznosti na novelu č. 204/2015 Sb. Přechodné ustanovení obsažené v článku XXVI novely obsahuje tzv. dělenou účinnost této novely a stanovuje pro různá ustanovení různé okamžiky nabytí účinnosti. Žalobcem činěné závěry nejsou správné z následujících důvodů.

35. Článek I. bod 6 včleňuje do ustanovení § 20 zákona o přestupcích pravidla o přerušení běhu lhůty k projednání přestupku. Článek II odst. 3 obsahuje pouze základní legislativní pravidlo, že nové znění uvedeného § 20 se užije pro přestupky spáchané ode dne účinnosti novely. Pozdější účinnost článku II odst. 3 žádným způsobem nebrání nabytí účinnosti článku I bod 6 v souladu s přechodnými ustanoveními.

36. Dle § 20 zákona o přestupcích ve znění účinném ke dni spáchání přestupku nelze přestupek „projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením. Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Do běhu lhůty podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu“. Dle čl. XXVI novela nabývá účinnosti prvním dnem čtrnáctého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, s výjimkou ustanovení čl. I bodů 3 až 8, 11 až 16, 17, 18, 23 až 25 a 29, čl. III bodů 1, 4 až 32, 34 až 40, čl. IV a čl. XII bodu 3, která nabývají účinnosti prvním dnem druhého kalendářního měsíce následujícího po jeho vyhlášení, přičemž novela byla vyhlášena dne 23. 7. 2015. Právě v čl. I bodě 6 novely, který nabyl účinnosti ještě před spácháním přestupku, se uvádí, že v § 20 zákona o přestupcích se za odstavec 1 vkládají nové odstavce 2 a 3, které soud výše citoval. Novelizované ustanovení § 20 zákona o přestupcích tedy bylo v době spáchání přestupku již účinné a nelze se proto dovolávat prekluze, resp. nemožnosti přestupek projednat.

37. Jak žalobce uvádí, článek II odst. 3 nabyl účinnosti až dne 1. 10. 2016, článek I bod 6 novelizující § 20 zákona o přestupcích nabyl účinnosti 1. 10. 2015 a od tohoto dne je nutno novelizované znění ustanovení aplikovat. Pro posouzení věci je však rozhodné, že článek I bod 6 novely nabyl účinnosti dne 1. 10. 2015. Přestupkové jednání žalobce se událo dne 23. 2. 2016, tedy za účinnosti novelizovaného znění zákona o přestupcích. Podle § 20 odst. 1 zákona o přestupcích nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. V souladu s § 20 odst. 2 zákona o přestupcích byla tato lhůta přerušena doručením oznámení o zahájení správního řízení. Běh lhůty byl dále přerušen vydáním rozhodnutí ze dne 20. 12. 2016, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání předmětného přestupku. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 5. 2017. Podle § 20 odst. 3 téhož zákona platí, že přestupek nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky. Na základě uvedených dat je zcela zřejmé, že odpovědnost žalobce za přestupek nezanikla.

38. Krajský soud se neztotožnil s námitkou stran konstatování, že Metodická pomůcka MV ČR k zákonu č. 204/2015 Sb., kterým se mění zákon o přestupcích a zákon č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, byla stěžejním podkladem pro vydání rozhodnutí a jako taková měla být provedena coby důkaz. Krajský soud, stejně jako žalovaný, považuje tuto Metodickou pomůcku MV ČR za odborný materiál. V podstatě má podobný charakter jako mají důvodové zprávy či komentáře k zákonům. Nejedná se o žádný interní předpis, nýbrž o běžně dostupný materiál, s jehož obsahem se mohl žalobce kdykoliv v průběhu správního řízení seznámit. Nadto je nutné konstatovat, že žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl toliko, že jeho právní názor stran posouzení použitelnosti jednotlivých ustanovení zákona o přestupcích, je o Metodickou pomůcku MV ČR opřen. Ucelený právní názor na posouzení možné prekluze spáchaného přestupku učinil sám žalovaný a jeho závěry jsou zcela přezkoumatelné a řádně odůvodněné.

39. Krajský soud neshledal důvodnou žalobní námitku směřující do nedodržení totožnosti skutku poté, kdy žalovaný původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil mimo jiné pro nesprávně uvedené datum spáchání přestupku, namísto 23. 2. 2016 bylo uváděno datum 23. 2. 2015, a správní orgán následně měl tento nedostatek zhojit uvedením správného data. Dle krajského soudu je přesvědčen, že postup správních orgánů v tomto ohledu zcela správný a dostatečný, neboť se jednalo o písařskou chybu, která byla prvně učiněna v oznámení o zahájení správního řízení ze dne 22. 3. 2016, č. j. MUPI/2016/11892, jenž se však žalobci nepodařilo doručit. V následném oznámení o zahájení správního řízení ze dne 4. 5. 2016, č. j. MUPI/2016/17617, které bylo žalobci doručeno dne 17. 5. 2016, byla tato písařská chyba obsažena také, a to z důvodu, že se jednalo o shodné oznámení o zahájení správního řízení, jehož obsah byl z původního pouze převzat. V protokolu o ústním projednání přestupku ze dne 25. 5. 2016 je nesprávné datum zaneseno ve sdělení obvinění. V rámci dokazování, při kterém bylo prováděno čtení listin ze spisového materiálu, se již objevuje správné datum spáchání přestupku. Ve zrušovacím rozhodnutí žalovaný uložil správnímu orgánu I. stupně povinnost odstranit tuto vadu novým projednáním věci. Postupem správního orgánu I. stupně tato vada odstraněna byla, neboť věc byla znovu projednána. Žalobce byl předvolán k ústnímu jednání, na které se však nedostavil. Při ústním jednání bylo sděleno obvinění ze spáchání přestupku, kterého se měl žalobce dopustit dne 23. 2. 2016. Krajský soud tak pokládá žalobní námitku za neopodstatněnou, neboť postupem správních orgánů nedošlo k žádnému zkrácení na právech žalobce a správní orgány projednávaly přestupek, kterého se žalobce dopustil dne 23. 2. 2016.

40. K namítanému nedostatečnému určení místa spáchání přestupku krajský soud uvádí, že ze všech podkladů obsažených ve správním spise je zřejmé, že žalobce řídil předmětné vozidlo v katastru obce Selibov, okr. Písek na silnici č. I/20, v úseku, kde je povolená maximální rychlost 90 km/hod, ve směru od obce Písek na České Budějovice. Měření bylo zachyceno způsobilým měřícím zařízením a příslušným policejním orgánem. Výrok prvostupňového rozhodnutí obsahuje v souladu s § 77 zákona o přestupcích přesný popis skutku a označení místa a času jeho spáchání. V projednávané věci se jedná o komunikaci nacházející se mimo obec, kde může být nejvyšší povolená rychlost 90 km/hod. Vzhledem k této skutečnosti považuje krajský soud za zcela bezpředmětné tvrzení žalobce o tom, že na 2 km dlouhém úseku, jak je specifikován v napadeném rozhodnutí, není zřejmé, zda maximální povolená rychlost může dosahovat 50 km/hod nebo 80 km/hod, případně 90 Km/hod. Specifikace místa spáchání přestupku je dle soudu uvedena dostatečně určitým způsobem. Z uvedených údajů jednoznačně vyplývá, že nejvyšší dovolená rychlost na předmětném úseku, kde Policie ČR prováděla měření, byla 90 km/hod. Bližší specifikace by v tomto případě byla zcela nadbytečná a nadbytečný je i odkaz na GPS souřadnice. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 1/2016 – 59 konstatoval u shodné námitky, že požadavek na uvedení souřadnic GPS by vykazoval znaky přepjatého formalismu, stejně jako požadavek na správní orgán I. stupně, aby do výroku co nejpodrobněji pojal, kdy, jak a kým byl žalobce kontrolován. Krajský soud s odkazem na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu považuje specifikaci místa spáchání přestupku za zcela dostatečnou a žalobní námitku neshledal důvodnou.

41. Soud neakceptoval žalobcovu námitku ohledně nedostatečného odůvodnění výše pokuty. Nelze přisvědčit žalobci, že snížení pokuty není odůvodněno a tudíž je výše pokuty formulována vágně a obecně. Žalobce rovněž namítal, že snížení pokuty je projevem libovůle. Krajský soud však s tímto tvrzením žalobce zásadně nesouhlasí. Zrušujícím rozhodnutím žalovaného správního orgánu bylo původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které ukládalo žalobci pokutu ve výši 4 000 Kč, zrušeno. Je tedy potřeba na původní rozhodnutí správního orgánu I. stupně hledět, jako by nikdy nebylo vydáno. Správní orgán I. stupně tudíž neměl povinnost odůvodnit, proč se ve stanovení nové výše pokuty odchýlil od svého původního uvážení. Správní orgán I. stupně navíc v novém prvostupňovém rozhodnutí uloženou pokutu snížil, čímž rozhodl ve prospěch.

42. Krajský soud nesouhlasí se žalobcem stran způsobu odůvodnění a zohlednění zákonných kritérií jako polehčujících a přitěžujících okolností pro vliv na výši pokuty. Správní orgány ctily svoji povinnost stanovit výši pokuty na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Správním orgánům nelze ani vytknout, že přihlédly k přestupkům starším 3 let, neboť tyto všechny jsou zanesené v evidenční kartě řidiče. Krajský soud tak nespatřuje jakoukoliv nezákonnost v postupu správního orgánu I. stupně, stejně jako v postupu žalovaného, který se s odůvodněním prvostupňového rozhodnutí ztotožnil.

43. Z prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán I. stupně vyhodnotil všechna demonstrativně stanovená kritéria pro určení druhu a výměry sankce, tj. postupoval v souladu s platnou právní úpravou. Správní orgán I. stupně výslovně konstatoval, že z výpisu z evidenční karty řidiče (žalobce) byly vzaty v úvahu pouze tři poslední záznamy z celkových šesti. Nejedná se tedy o přitěžující okolnost ve vztahu k samotnému skutku. Obsah výpisu z evidenční karty řidiče je přitěžující při hodnocení osoby pachatele, protože jednoznačně prokazuje tendence žalobce k páchání přestupků v dlouhodobém časovém horizontu.

44. Osoba pachatele je jedním z hodnocených kritérií. Ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či jiné přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, je možno přihlédnout při hodnocení osoby a z takových okolností vyvodit příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem. Za žalobcem spáchaný přestupek mohl správní orgán uložit sankci v rozmezí od 2 500 Kč do 5 000 Kč, přičemž žalobci byla uložena pokuta ve výši 3 500 Kč, tedy ve spodní polovině zákonné sazby. Z evidenční karty žalobce se podává, že žalobce spáchal v letech 2006 - 2014 celkem 6 přestupků. Skutečnost, že správní orgán shledal u žalobce sklony k opakovanému porušování pravidel silničního provozu, je na základě shora uvedeného akceptovatelná. Je třeba zohlednit, že uložená sankce má mít také výchovný a preventivní účinek, tomuto požadavku sankce uložená žalobci vyhovuje. Soud se ztotožňuje s určením výměry výše pokuty.

45. Hlediska, která musí být správním orgánem při stanovení výše sankce akceptována, uvádí ustanovení § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, podle kterého „se při určení druhu sankce a její výměry přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“ Stanovení výše pokuty je v režimu správního uvážení správního orgánu za současného dodržení podmínek stanovených § 12 odst. 1 zákona o přestupcích. Správní orgány jsou současně vázány principy správního rozhodování. V nyní řešené věci měl správní orgán I. stupně možnost stanovit výši pokuty v rozmezí 2 500 Kč – 5 000 Kč na základě svých úvah a správního uvážení a v tomto rozmezí byla také výše pokuty stanovena. Správní orgán se nikterak neodchýlil od zákonem stanoveného vzorce pro stanovení hodnoty sankce a přihlédl ke všem rozhodným skutečnostem. Těmito skutečnostmi bylo překročení povolené rychlosti o 44 km/hod mimo obec a s tím související ohrožení ostatních účastníků silničního provozu rychlou jízdou, dále se jednalo o záznamy v registru řidičů a v neposlední řadě také doba a místo spáchání přestupku. Krajský soud se ztotožnil se stanovením a odůvodněním výše sankce. Správní orgán se zabýval všemi hledisky, která zákon předpokládá pro stanovení výše sankce. Krajský soud v tomto ohledu nepovažuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 63 za přiléhavý na nyní posuzovanou věc, neboť závěry tam učiněné nedopadají na skutečnosti zjištěné v nyní projednávané věci.

46. Krajský soud nepovažuje za důvodnou námitku nesprávné aplikace ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu ve výroku rozhodnutí, podle kterého byla určena výše sazby pokuty. Podle žalobce v době spáchání přestupku nebylo toto ustanovení účinné, tento jeho názor však není správný. Ke změně ustanovení § 125c zákona o silničním provozu došlo zákonem č. 250/2016 Sb., který nabyl účinnosti dne 20. 2. 2016, tudíž před okamžikem spáchání předmětného přestupku. Správní orgány tak aplikovaly účinné znění zákona, neboť v okamžiku spáchání přestupku žalobcem znělo ustanovení § 125c odst. 5 písm. f) tak, že za přestupek se uloží pokuta od 2 500 do 5 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9, písm. g) a i) a podle odstavce 4. Žalobce spáchal přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, a proto je aplikace úpravy ohledně sankční sazby podle § 125c odst. 5 písm. f) zákona o silničním provozu zcela správná.

47. Krajský soud se neztotožnil s namítanými závěry o zavinění žalobce. Podle § 77 zákona o přestupcích platí, že výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí mj. obsahovat formu zavinění. Tento požadavek byl v posuzované věci dodržen, neboť ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že žalobce „spáchal v nedbalosti přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu,…“. Ustanovení § 4 odst. 1 zákona o přestupcích definuje nedbalostní zavinění, přičemž pojmově nerozlišuje, zda se jedná o nedbalost vědomou či nevědomou. Rozlišení těchto forem nedbalosti nemá vliv ani na výrok o vině (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 6 As 303/2016 – 37, dle něhož pro posouzení viny je podstatné pouze rozlišení zavinění na úmyslné a nedbalostní.).

48. Správní orgán I. stupně uvedl na straně 5 prvostupňového rozhodnutí, že při hodnocení všech důkazů dospěl k závěru, že přestupek byl spáchán podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích v nevědomé nedbalosti, neboť žalobce nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním a majetkovým poměrům vědět měl a mohl. Žalobce je dlouholetým řidičem a držitelem oprávnění pro řízení vozidel skupin AM, A1, A2, A, B1, B, C1, C, BE, C1E, CE a T. Žalobce tedy vzhledem ke zkušenostem s řízením motorových vozidel měl a mohl vědět, že překročením povolené rychlosti o 44 km/hod může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Tímto zájmem chráněným zákonem je požadavek na dodržování maximální povolené rychlosti. Krajský soud v dané věci nemá výtek vůči odůvodnění zavinění ze strany správních orgánů, neboť žalobce se svými řidičskými zkušenostmi musel vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.

49. Námitku, že měření neproběhlo v souladu s návodem k obsluze, když osa jízdy vozidla žalobce nebyla rovnoběžná s osou jízdy měřícího vozidla, krajský soud odmítl jako nedůvodnou, nehledě na to, že mohla být uplatněna již v odvolání a žalobce ji předložil prvně až v žalobě podané k soudu. V řízení o přestupku postupují správní orgány tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, publikované pod č. 3014/2014 Sb. NSS, veškerá rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Krajský soud má za to, že v nyní posuzované věci správní orgány tomuto požadavku dostály. Žalobce mohl tuto svou námitku uplatnit v průběhu řízení, taktéž v rámci ústního jednání a měl k podpoře svých tvrzení přednést hodnověrné důkazy, které by jeho tvrzení podpořily. To se však nestalo a žalobce po dobu vedení správního řízení zůstal prakticky nečinný.

50. Žalovaný v souvislosti s touto námitkou navrhl krajskému soudu provedení důkazu, a to Návodu k obsluze pro zařízení RAMER 10 NÁVOD K OBSLUZE R311 063X CZ vydaný dne 2. 4. 2013, revize dne 2. 4. 2013 (dále jen „Návod k obsluze“), konkrétně pak ustanovení o podmínkách pro měření rychlosti za jízdy, bod 6.3.1.3, Zásady pro měření za jízdy RAMER 10 C, který zní: „Měření za jízdy pomocí radaru se neliší od měření z místa. Nastavení parametrů je shodné jako při měření z místa. Měřič RAMER10 C si provádí korekci podle vlastní rychlosti automaticky a vždy zobrazí jen skutečnou rychlost měřeného vozidla. Měřit je možné jak vozidla v protisměru tak i předjíždějící vozidla. V případě měření rychlosti předjíždějících vozidel musí být rozdíl mezi měřícím a měřeným vozidlem cca 20 km/h. Při měření za jízdy je důležité dodržovat konstantní rychlost měřícího vozidla a neměnit prudce směr jízdy. Měřič při nesprávném způsobu jízdy měřícího vozidla může měření vyhodnotit jako nesprávné a neuloží záznam o přestupku.“ Z tohoto znění bodu 6.3.1.3 Návodu k obsluze je zřejmé, že měření proběhlo v souladu s tímto Návodem k obsluze. Záznam o přestupku byl pořízen, což samo o sobě svědčí o správnosti provedeného měření. Veškeré údaje, které jsou v něm zachyceny, jsou jasně čitelné, přehledné a srozumitelné a nevyvolávají sebemenší pochybnost, že by se měření mohlo jakkoliv odchýlit od podmínek stanovených Návodem k obsluze. Krajský soud považuje za věrohodné závěry obsažené v Záznamu o přestupku, když na snímku je jasně zachyceno vozidlo žalobce při předjížděcím manévru, je zde zcela zřetelná osa radarového svazku, a tyto podklady zcela jasně prokazují správnost provedeného měření.

51. Nelze přisvědčit ani argumentaci žalobce ohledně nedodržení předepsaného úhlu měření. Žalobce nastínil možné problémy, které by mohly vzniknout nesprávným měřením při nedodržení předepsaného úhlu, nicméně své závěry nikterak nepodložil a zůstal v rovině holých tvrzení. Ve spise je obsažen záznam o přestupku, který na fotografii dokazuje spáchání přestupku vozidlem žalobce. V rozhodnutí se přezkoumatelným způsobem podává, že se žalobce předmětného přestupku dopustil, a závěry správního orgánu jsou dostatečným způsobem odůvodněny a důkazně podloženy.

52. Námitku porušení žalobcova práva na spravedlivý proces z důvodu, že správní orgán I. stupně vyhodnotil snímek z měření za pomoci šablony a metodiky distribuované výrobcem rychloměru mimo ústní jednání, shledal krajský soud jako nedůvodnou. Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že užití šablony je faktickým dokazováním, neboť tato šablona zcela zjevně slouží pouze jako pomůcka k jednoduššímu posouzení snímku z měření, vyhodnocení snímku je možné provést i bez této šablony. Samotné přiložení takové šablony ke snímku z měření nepovažuje krajský osud z povahy věci za provádění dokazování. V nyní posuzované věci však byl jako důkaz proveden Záznam o přestupku, který na čitelné fotografii zachycuje vozidlo žalobce včetně jeho registrační značky. Osy radarového svazku obsahuje již samotná fotografie, tudíž nebylo zapotřebí použití šablony k vyhodnocení snímku z měření. Hranice radarového svazku jsou zcela zřetelné a krajský soud má za to, že měření a následné vyhodnocení snímku z měření proběhlo v souladu s právní úpravou a podzákonnými předpisy.

53. Námitku žalobce ohledně údajného spáchání stejného přestupku, tedy překročení maximální povolené rychlosti, ze strany policistů, kteří při měření jeli rychlostí 95 km/hod a neužívali výstražného světla modré barvy, shledal krajský soud rovněž jako neopodstatněnou. Ustanovení § 18 odst. 9 zákona o silničním provozu uvádí, že „nejvyšší dovolená rychlost podle odstavců 3, 4 a 8 a nejvyšší dovolená rychlost stanovená místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích neplatí pro řidiče zpravodajských služeb, Generální inspekce bezpečnostních sborů a stanovených útvarů policie, Vojenské policie a celních orgánů, je-li to nezbytně nutné k plnění úkolů stanovených zvláštním právním předpisem, je však povinen dbát potřebné opatrnosti, aby neohrozil bezpečnost silničního provozu na pozemních komunikacích. Útvary policie stanoví ministr vnitra. Útvary vojenské policie stanoví ministr obrany. Útvary celních orgánů stanoví ministr financí.“ Zákon tak předpokládá pro řidiče stanovených útvarů policie výjimku z dodržování předepsané rychlosti při plnění úkolů v režimu zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Pro taková vozidla platí, že se nejedná o vozidla s právem přednostní jízdy ve smyslu § 41 zákona o silničním provozu, nemají žádné zvláštní označení, z něhož by plynula jejich příslušnost k uvedeným složkám a není tak pro ně stanovena ani podmínka použití výstražného světelného a zvukového zařízení. Výjimka platí pro řidiče takového vozidla pouze v případě, kdy je překročení povolené rychlosti nutné k plnění zákonem stanovených úkolů, což v daném případě při měření rychlosti vozidla žalobce jistě splněno bylo. Rovněž je nutné konstatovat, že v případě překročení povolené rychlosti policisty o 5 km/hod, resp. po odečtu možné odchylky 3 km/hod o pouhé 2 km/hod, jedná se o natolik zanedbatelné překročení rychlosti, že nelze usuzovat o spáchání stejného přestupku, jaký byl spáchán žalobcem. Záznam o přestupku byl získán zákonným způsobem, jedná se o relevantní důkaz použitelný ve správním řízení.

54. K námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci krajský soud sděluje, že námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení. Krajský soud shledává námitku za neopodstatněnou, neboť žalobce by měl tento nesouhlas adresovat Nejvyššímu správnímu soudu, jestliže má za to, že Nejvyšší správní soud na svých webových stránkách bez souhlasu zveřejňuje osobní údaje žalobce nebo jeho právního zástupce. Závěr a náklady řízení 55. Závěrem krajský soud konstatuje, že v posuzované věci správní orgány dostály požadavku na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Navíc tato zásada automaticky neznamená, že správní orgány a následně soud bude vyvracet jakékoliv účelové tvrzení uplatněné účastníkem řízení. Takový postup jistě představoval absurdní situaci a zneužití práva. K účelovým námitkám se vyjádřil Ústavní soud v tom smyslu, že je nutno prokazovat vinu a nikoliv nevinu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 1050/15). Účelem soudního přezkumu je postavit najisto, že správní řízení proběhlo v zákonném rámci a že byl skutkový stav prostřednictvím podkladů zjištěn dostatečně. Podklady, které správní orgány použily ke zjištění skutkového stavu a k prokázání viny žalobce, jsou zcela dostačující k vydání rozhodnutí. Žalobcem uváděné žalobní námitky nemohly vyvrátit závěry správních orgánů o existenci viny žalobce. Žaloba není důvodná, a proto ji soud dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

56. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení