55 A 6/2023–39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X, narozený dne X bytem na X, X zastoupen advokátem JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph. D. sídle Malostranské náměstí 5/28, Malá Strana, 118 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 01 České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2023, č. j. KUJCK 70358/2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 6. 2023, č. j. KUJCK 70358/2023 (dále jako „napadené rozhodnutí“), změnil výrok rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 28. 4. 2023, č. j. SO/26368/2022/Skl (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), v části týkající se stanovení formy zavinění tak, že se protiprávního jednání žalobce dopustil úmyslně a ve zbývající části potvrdil. Výrok o výši správního trestu a povinnosti k náhradě nákladů řízení zůstal nedotčen. Žalobce byl prvostupňovým rozhodnutím uznán vinným z přestupků podle § 125c odst. 1 písm. d) bod 1. a podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), v návaznosti na porušení § 5 odst. 1 písm. f), § 6 odst. 8, § 32 odst. 1 zákona o silničním provozu, a z přestupku dle § 16 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jako „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“). Protiprávního jednání se měl žalobce dopustit tím, že dne 11. 11. 2022 v době kolem 05:35 hodin, v Českých Budějovicích, z ul. Biskupská do ul. Široká, řídil motorové vozidlo zn. X, na kterém nesvítila obrysová a potkávací světla při snížené viditelnosti, byl následně kontrolován policisty Městské policie České Budějovice, při silniční kontrole nepředložil řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a zelenou kartu od vozidla. Poté byl vyzván k provedení orientační dechové zkoušky na alkohol, kterou odmítl, následně byl vyzván k lékařskému vyšetření a odběru biologického materiálu, což také odmítl. Za výše citované přestupky mu byla prvostupňovým rozhodnutím uložena pokuta ve výši 25 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.

2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 12. 7. 2023 žalobu, kterou se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí.

3. Žalobce předně namítá, že přestupkové řízení bylo postiženo podstatnou vadou, neboť nebyly splněny podmínky konání ústního jednání v jeho nepřítomnosti a tím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 38 odst. 2 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod (dále jako „LZPS“).

4. Uvedl, že mu byl dne 27. 1. 2023 doručen příkaz ze dne 24. 1. 2023, č. j. So/26368/2022/Skl (dále jen „příkaz“), kterým byl žalobce shledán vinným z výše citovaných přestupků. Proti tomuto příkazu podal žalobce dne 1. 2. 2023 odpor. Správnímu orgánu I. stupně byla spolu s odporem doručena generální plná moc ze dne 31. 1. 2023 k zastupování žalobce advokátem JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph. D. (dále jako „zástupce“), v předmětném správním řízení. Následně správní orgán I. stupně vyrozuměl (rozhodnutím ze dne 14. 3. 2023, č. j. SO/26368/2022; dále jen „vyrozumění“) žalobce o pokračování správního řízení spolu s poučením o jeho právech a předvolal ho k ústnímu jednání nařízenému na den 12. 4. 2023 v 9:00 hod. Toto vyrozumění bylo doručeno zástupci žalobce.

5. Dne 11. 4. 2023 se žalobce omluvil z jednání ze zdravotních důvodů prostřednictvím svého zástupce. Žalobce zdůraznil, že se chtěl ústního jednání zúčastnit za účelem svého osobního vyjádření ve věci a příp. navržení dalších důkazů (např. výslech svědků), proto požádal o náhradní termín ústního jednání, současně přislíbil zaslání potvrzení o jeho zdravotním stavu. V den ústního jednání zástupce doručil potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti žalobce.

6. Správní orgán I. stupně omluvu žalobce neakceptoval s tím, že se zástupce žalobce z ústního jednání neomluvil, ústní jednání proto proběhlo v nepřítomnosti žalobce dle § 80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jako „přestupkový zákon“). Následně bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 17. 5. 2023 odvolání. Dne 8. 6. 2023 byl žalobce přípisem vyrozuměn o tom, že žalovaný předběžnou kontrolou správního spisu zjistil, že byla uvedena chybně forma zavinění. Žalovaný napadeným rozhodnutím následně změnil formu zavinění na úmyslnou a ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

7. Žalobce v žalobě uvedl, že považuje svou omluvu za včasnou a řádnou, přitom odkázal na výklad pojmu „náležitá omluva“ v souvislosti se závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013–23. Dle citované judikatury musí být omluva neodkladná, musí v ní být uveden důvod, který znemožňuje osobní účast a musí být tento důvod doložen. Žalobce má za to, že jeho omluva splňuje všechny výše uvedená kritéria. K bezodkladnosti omluvy uvedl, že jakmile žalobce onemocněl, tentýž den odeslal svou omluvu soudu. K důvodnosti omluvy doplnil, že pracovní neschopnost je dostatečný důvod k omluvě z jednání. Nakonec k doložení důvodnosti omluvy konstatoval, že v rámci podaného odvolání doložil potvrzení jeho ošetřujícího lékaře MUDr. L.G. ze dne 11. 5. 2023, ze kterého je patrno, že žalobce byl v pracovní neschopnosti od 12. 4. 2023 a měl dodržovat klidový režim.

8. Žalobce v žalobě namítl nesprávné právní hodnocení správního orgánu I. stupně i žalovaného o tom, že zvolený zástupce žalobce se mohl ve věci na jednání vyjádřit za žalobce příp. vznést provedení dalších důkazů. Dle názoru žalobce ho zástupce nemůže zastupovat v případě úkonů vyžadující jeho osobní účast (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 As 345/2016–28). Žalobce argumentoval tím, že jeho omluvu lze vztáhnout i na zástupce. Dodal, že správní orgán I. stupně mu především nedal prostor se na místě vyjádřit k prováděným důkazům, reagovat na ně, vyjádřit se k nim a navrhnout případné další důkazy, když v omluvě trval na své osobní účasti na jednání. Toto právo žalobce je správní orgán povinen respektovat, v opačném případně hrubě zasahuje do procesních práv účastníka řízení a jeho rozhodnutí je pak nezákonné. Vyjádřil přesvědčení, že správní orgán I. stupně měl právo konat ústní jednání bez jeho přítomnosti pouze v případě, kdy by se svého práva na účast u jednání vzdal, nebo kdyby se nedostavil bez řádné omluvy nebo jiného závažného důvodu. Žalobce se však řádně omluvil a doložil závažný důvod své omluvy.

9. Z výše uvedeného žalobce trvá na tom, že bylo porušeno jeho právo osobně se účastnit jednání, právo seznámit se se spisem a navrhnout provedení dalších důkazů. Navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k novému projednání.

I. Vyjádření žalovaného

8. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že námitky žalobce nejsou důvodné, nadále trvá na svých závěrech, a navrhl soudu, aby žaloba byla zamítnuta.

9. K námitce týkající se neuznání omluvy žalovaný uvedl, že předmětem přestupkového řízení je primárně právě přestupek, nikoliv ověřování omluvy z ústního jednání a těžiště dokazování tkví v přestupku nikoliv v samotném procesním postupu.

10. Žalovaný předně uvedl, že žalobce byl zastoupen advokátem na základě plné moci ze dne 31. 1. 2023. Z jednání se omluvil pouze žalobce, nikoliv jeho právní zástupce. Žalovaný argumentoval závěry Nejvyššího správního soudu (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013–37, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, č. j. 4 As 120/2014–21, č. 3106/2014 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2017, č. j. 9 As 273/2016–48) s tím, že v případě ústního jednání o přestupku není osobní účast obviněného nezbytná a nedochází ani k porušení práva dle čl. 38 odst. 2 LZPS. Pokud je žalobce zastoupen postačí osobní účast zástupce na ústním jednání. Dodal, že osobní účast žalobce by byla nezbytná v případě potřeby výslechu obviněného z důvodu zjištěného skutkového stavu věci (k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008–61).

11. Z výše uvedeného žalovaný konstatoval, že v předmětné věci nebyla potřeba osobní účasti žalobce na jednání, když ze skutkových závěrů taková potřeba nevyplynula. Zástupce žalobce se jednání bez náležité omluvy nezúčastnil. Nelze přisvědčit námitkám žalobce, že byl zkrácen na svých právech, když v omluvě ze dne 11. 4. 2023 zástupce žalobce omlouvá toliko žalobce, nikoliv však svoji nepřítomnost. Zástupce měl řádně hájit zájmy svého klienta a měl se bez náležité omluvy dostavit na nařízené jednání.

I. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

14. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“)). Ve věci rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

15. Žaloba není důvodná.

16. Krajský soud se zabýval předně námitkou žalobce, zda byly splněny podmínky pro projednání věci bez přítomnosti žalobce, poté zkoumal, zda nebyl žalobce zkrácen na právu seznámit se se spisem, příp. navrhovat další důkazy (např. výslech policistů).

17. Z obsahu spisové dokumentace vyplývá, že žalobce dne 31. 1. 2023 udělil plnou moc advokátovi JUDr. Janu Šťovíčkovi, Ph. D., aby jej zastupoval v předmětném přestupkovém řízení. Tento zástupce dne 15. 2. 2023 nahlédl (zmocnil Š.O.) do správního spisu, přičemž byly pořizovány kopie písemností ve spise a kopie CD na vlastní flash disk. Zástupci bylo dne 15. 3. 2023 doručeno vyrozuměn a předvolání k ústnímu jednání dne 12. 4. 2023 v 9:00 hod. Zároveň byl žalobce poučen o právu seznámit se s podklady rozhodnutí. Dne 11. 4. 2023 (v 16:51 hod) doručil žalobce prostřednictvím zástupce písemnou omluvu z ústního jednání ze zdravotních důvodů. Právní zástupce se z jednání neomluvil. Správní orgán I. stupně omluvu žalobce neakceptoval, provedl ústní jednání bez přítomnosti žalobce a jeho zástupce a následně rozhodl ve věci samé. Jako důvod neakceptace omluvy správní orgán I. stupně uvedl, že se zástupce žalobce na jednání nedostavil bez náležité omluvy. Žalovaný se ztotožnil s tímto závěrem, přičemž však doplnil, že omluva se týkala toliko žalobce, nikoli jeho zástupce, který se mohl účastnit ústního jednání.

18. Dle § 80 odst. 4 přestupkového zákona: „K ústnímu jednání správní orgán předvolá účastníky řízení. Ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez vlastní přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu.“ 19. Vzhledem ke smyslu zákona se za náležitou omluvu bude považovat taková omluva, jejíž důvody skutečně znemožňují účastnit se nařízeného správního řízení. Těmito důvody může být hospitalizace nebo jiné skutečnosti prokazatelně zamezující pohybu osoby, a tedy znemožňující dostavit se na místo nařízeného jednání. Krajský soud odkazuje na závěry v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012–32, dle něhož „[l]ékařská zpráva, která nezakazuje cestování ani nepředepisuje klid na lůžku, nemůže být považovaná za řádnou omluvu, která opravňuje stěžovatele nedostavit se ke správnímu řízení“. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007–3, vyplývá, že „hodnocení toho, zda se v konkrétním případě jedná o náležitou omluvu, resp. důležitý důvod, přísluší správnímu orgánu. Jedná se o jeho zákonem svěřené diskreční oprávnění. Toto hodnocení provádí správní orgán i s ohledem na dosavadní průběh řízení“.

20. Krajský soud se nejdříve zabýval hodnocením omluvy žalobce. Žalobce se z ústního jednání písemně omluvil den před jednáním. Z omluvy ze dne 11. 4. 2023 krajský soud cituje: „Obviněný tímto žádá ze zdravotních důvodů o odročení ústního jednání, tj. tímto se z nařízeného ústního jednání omlouvá“. Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně nemohl z této omluvy prokazatelně zjistit, jaké zdravotní důvody znemožnili žalobci jeho osobní účast na jednání, tj. zda byl žalobce skutečně schopen se ústního jednání zúčastnit, neboť žalobce nedoložil lékařskou zprávu ohledně pracovní neschopnosti, event. o tom, že jeho zdravotní stav mu neumožnuje se zúčastnit jednání dne 12. 4. 2023. Potvrzení lékaře o dočasné pracovní neschopnosti žalobce bylo správnímu orgánu doručeno dne 12. 4. 2023 v 10:37 hod., tj. až po ústním jednání, které se konalo v 9:00 hod. Z tohoto potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti však nevyplývají žádné okolnosti o zdravotním stavu žalobce ke dni nařízeného jednání, které by opravňovaly žalobce nedostavit se k jednání. Až v doloženém potvrzení od lékaře spolu s odvoláním proti prvostupňovému rozhodnutí je uvedeno, že žalobce „marodil“ a měl předepsán „klidový režim“. Toto potvrzení od lékaře, že žalobce měl od 11. 4. 2023 předepsán klidový režim bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno až 17. 5. 2023, tedy po vydání prvostupňového rozhodnutí.

21. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 6 As 25/2013–23 náležitá omluva musí být neodkladná, odůvodněná a doložená. Ohledně neodkladnosti omluvy krajský soud nemá pochybnosti. Žalobce předmětnou omluvu ovšem nijak nedoložil. Potvrzení o pracovní neschopnosti nebylo doručeno správnímu orgánu I. stupně včas, tj. před zahájení ústního jednání dne 12. 4. 2023. Z potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti však není zřejmé, zda se žalobce skutečně nemohl ústního jednání zúčastnit, (k tomu srov. již citované závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 14. 6. 2012, č. j. 1 As 55/2012–32).

22. Vzhledem k výše uvedenému krajský soud dospěl k závěru, že omluva žalobce nebyla ve smyslu § 80 odst. 4 přestupkového zákona náležitá, když tvrzené zdravotní důvody nebyly k termínu jednání nijak doloženy. Zpráva o dočasné pracovní neschopnosti byla doložena opožděně, až po jednání.

23. Krajský soud přes výše uvedené závěry připomíná, že žalobce byl zastoupen advokátem. Přitom právo žalobce nechat se zastoupit a právo na projednání věci v jeho přítomnosti představují jedny z imanentních součástí široce pojímaného práva na spravedlivý proces, které je nutné respektovat ze strany správních orgánů. K institutu zastupování zdůraznil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008–61, že „účastník řízení i jeho zástupce by si měli být vědomi toho, že pokud není účast účastníka řízení na jednání zcela nezbytná, může správní orgán rozhodnout v jeho nepřítomnosti“.

24. V rozsudku ze dne 23. 12. 2013, č. j. 8 As 53/2013–37, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „v případě ústního jednání není pro uplatnění procesních práv účastníka řízení nezbytná jeho osobní účast. Povaha těchto práv nevyžaduje osobní úkon účastníka, ale účastník může tato práva uplatnit prostřednictvím svého zástupce, který může navrhovat důkazy, seznámit se s podklady pro rozhodnutí a vyjádřit se k nim, klást svědkům otázky atd. Z úkonů zástupce pak vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 34 odst. 1 správního řádu). Podmínka osobní účasti obviněného při jednání nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý obviněný právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Pokud je tedy obviněný zastoupen, zpravidla postačí, pokud se ústního jednání zúčastní pouze jeho zástupce“ (důraz doplněn). Pokud je tedy účastník řízení, procesní aktivita se přesouvá na bedra jeho zástupce, vyjma úkonů vyžadujících osobní účast.

25. Krajský soud k povaze procesních práv účastníka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2011, č. j. 2 As 111/2011–56, dle kterého ze systematického začlenění ustanovení § 36 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jako „s. ř.), vyplývá, že všechna zde uvedená práva nemusí účastník řízení vykonat osobně. V opačném případě by to vedlo ke zpochybnění smyslu zastoupení. Ad absurdum vzato by to pak znamenalo, že všechny úkony by mohli činit jen sami účastníci řízení – včetně např. podávání procesních návrhů, informací o řízení a uplatňování jakýchkoliv podání. Logika zastoupení je však přesně opačná: zástupce nemá vlastní práva, nýbrž jedná jménem zastoupeného a jeho také svými úkony zavazuje. Například právo navrhovat důkazy proto zástupce neprovádí jako svoje osobní právo, nýbrž jako právo vykonávané jménem zastoupeného. Je potřeba dostatečně od sebe odlišit potřebu výslechu účastníka od nutnosti konat ústní jednání před správním orgánem, kdy v prvním případě se jedná o výlučné právo obviněného a v druhém případě není nezbytné, aby se ústního jednání obviněný fyzicky účastnil.

26. Právem žalobce být přítomen ústnímu projednání přestupku se zabýval Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 21. 2. 2013, č. j. 9 As 101/2012 60, kde uvedl, že „[j]iž samotná povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý stupeň součinnosti také ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, v těch svým charakterem výjimečných případech, kdy se nemůže dostavit, byť se chce jednání zúčastnit“.

27. Lze odkázat též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009–66, dle kterého „[ú]stním projednáním přestupku před správním orgánem I. stupně za účasti řádně předvolaného účastníka je sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces“. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1 As 100/2008–611;). „osobní účast obviněného, který je zastoupen, by byla vyžadována pouze tehdy, vyvstala–li by potřeba jej vyslechnout z důvodu zjištění skutkového stavu. […] Správní orgán tedy může účastníka předvolat k výslechu pouze tehdy, pokud je jeho osobní účast nutná pro dosažení cíle řízení, tedy pro zjištění skutkového stavu“ .

28. Krajský soud v intencích výše uvedených závěrů dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně nepochybil, pokud zaslal předvolání k ústnímu jednání pouze zástupci žalobce. Z obsahu správního spisu není patrno, že by správní orgán I. stupně hodlal v průběhu ústního jednání provést výslech žalobce, a že by tento výslech byl nezbytný pro správné a úplné zjištění skutkového stavu. Jak totiž plyne ze spisu, správní orgán I. stupně měl k dispozici řadu důkazů (jednalo se především o kamerové záznamy a pořízené DVD ze Záznamu správního orgánu), které spáchání přestupků žalobcem dostatečně prokazovaly.

29. Dle soudu, je–li předvolání k ústnímu jednání doručováno pouze zástupci žalobce, je pro posouzení případného odročení ústního jednání v tomto případě rozhodná pouze omluva zástupce, který může všechna práva vykonat za žalobce. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. července 2014, č. j. 4 As 120/2014–21, č. 3106/2014 Sb. NSS. Právní věta citovaného rozsudku stanoví: „Ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, není zpravidla případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného“. Za podstatnou pak považuje zdejší soud především skutečnost, že v důsledku nedoručení předmětného předvolání přímo žalobci nemohla být porušena jeho práva na spravedlivé projednání věci, jelikož veškerá svoje procesní práva měl možnost uplatňovat osobně anebo prostřednictvím svého zástupce.

30. Z výše uvedeného lze shrnout, že pro posouzení podmínek konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce byla rozhodná omluva zástupce. Zástupce se bez náležité omluvy na ústní jednání konaného dne 12. 4. 2023 nedostavil. Proto krajský soud konstatuje, že správní orgán I. stupně procesně nepochybil, když projednal a rozhodl věc v nepřítomnosti žalobce ve smyslu § 80 odst. 4 přestupkového zákona.

31. K námitce žalobce, že mu nebyla dána možnost seznámit se se spisem a navrhnout další důkazy soud cituje § 36 odst. 1 větu první s. ř., dle které „nestanoví–li zákon jinak, jsou účastníci oprávněni navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení až do vydání rozhodnutí.“ Odst. 2 stejného ustanovení pak stanoví, že „účastníci mají právo vyjádřit v řízení své stanovisko. Pokud o to požádají, poskytne jim správní orgán informace o řízení, nestanoví–li zákon jinak.“ Komentářová literatura k § 36 odst. 2 s. ř. uvádí, že „účastník může vyjádřit své stanovisko v podstatě k čemukoli, co se týká řízení (např. k postupu správního orgánu či k úkonům ostatních účastníků), správní orgán musí účastníkovi dát možnost své stanovisko vyjádřit, není však tímto stanoviskem nikterak vázán“ (Jemelka, L., Pondělíčková, K., Bohadlo, D.: Správní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 228). Žalobce tak měl v průběhu celého správního řízení možnost vyjádřit se, a to i mimo ústní jednání (o této možnosti jej správní orgán prvního stupně poučil ve vyrozumění ze dne 15. 3. 2023 a umožnil mu v průběhu správního řízení seznámit se s podklady; zástupce žalobce této možnosti využil, když do správního spisu nahlížel). Fakt, že žalobce svého práva vyjadřovat se v řízení před správním orgánem I. stupně nevyužil nelze přičítat k tíži správním orgánům.

32. Krajský soud proto neshledal, že by bylo zkráceno právo žalobce seznámit se se spisem a navrhnout provedení dalších důkazů. Případná nemožnost účasti žalobce u ústního jednání zapříčiněná jeho zdravotním stavem však nebyla způsobilá omluvit také nepřítomnost jeho zástupce, který mohl a měl všechna práva účastníka řízení vykonat za žalobce (navrhnout výslech svědků, nahlížení do spisu, navrhnout osobní výslech žalobce).

I. Závěr a náklady řízení

33. Krajský soud uzavírá, že žádná z žalobních námitek není opodstatněná. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo tvrzeno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby I. Vyjádření žalovaného I. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem I. Závěr a náklady řízení