55 A 7/2022– 66

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X trvale bytem X zastoupen advokátem Mgr. Pavlem Slabým se sídlem Riegrova 2668/6c, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina se sídlem Žižkova 1882/57, 586 01 Jihlava o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2022, č. j. KUJI 55927/2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 19. 4. 2021, č.j. 7 T 96/2020–30, postoupil trestní stíhání žalobce pro skutek spočívající v porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích přestupkové komisi.

2. Městský úřad v Pelhřimově (dále jen „správní orgán I. stupně“) rozhodnutím ze dne 17. 9. 2021, č.j. MPe/OVVD/901/2021–10, uznal žalobce vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) a písm. f) bod 8. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že se dne 13. 6. 2020 jako řidič autobusu tov. značky Renault, RZ X, na křižovatce silnice I. třídy č. 34 s nájezdem ze silnice II. tř. č. 409, v km 63,797, v katastru obce Kamenice nad Lipou, plně nevěnoval řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemní komunikaci, nerespektoval svislou dopravní značku P4 (Dej přednost v jízdě) a nedal přednost v jízdě zleva jedoucímu motocyklu. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 3. 12. 2021, č.j. KUJI 106718/2021, bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednávání. Krajský úřad své rozhodnutí odůvodnil nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí a současně vyjádřil právní názor, že Městský úřad v Pelhřimově měl věc posuzovat jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu.

3. Správní orgán I. stupně opakovaně rozhodl a žalobce rozhodnutím ze dne 17. 2. 2022, č.j. Mpe/OVVD/901/2021–22, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) uznal vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) v souběhu s přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. f) bod 8. a § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce opětovně odvolal, přičemž namítal zejména vady právní kvalifikace, jako je absence některých znaků skutkové podstaty a chybná aplikace zásady reformatio in peius, dále namítal vady skutkových zjištění v podobě selekce či opomenutí důkazů a důkazně nepodložené závěry. V neposlední řadě namítal i neuplatnění zásady in dubio pro reo a principu omezené důvěry v dopravě, jakož i dalších základních zásad správního soudnictví.

4. O odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 6. 2022, č. j. KUJI 55927/2022, (dále jen „napadené rozhodnutí“) tak, že odvolání podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř.“) zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

5. Žalobou doručenou krajskému soudu dne 24. 6. 2022 se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto.

6. Žalobce předně namítá pochybení žalovaného uvedením, že výjimečně může být příčinou dopravní nehody jednání řidiče vozidla jedoucího po hlavní silnici, a sice tehdy, pokud řidič vozidla jedoucího po hlavní silnici v extrémní míře poruší stanovený rychlostní limit a současně rychlost jízdy vozidla jedoucího po hlavní silnici řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici fakticky znemožní splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Tento dle žalobce chybný závěr žalovaný odůvodňuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn.: 7 As 91/2012. Žalobce k tomu dále uvádí, že žalovaným citované rozhodnutí vycházelo z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009, nicméně velký senát trestního kolegia v rozhodnutí sp. zn. 15 Tdo 944/2015 konstatoval, že rozhodnutí senátu č. 7 nelze v této podobě uplatňovat, přičemž současně potvrdil správnost původních principů obsažených v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004.

7. Jako pochybení žalovaného namítá žalobce nesprávná skutková zjištění, popřípadě nepodloženě obhajoval již učiněná skutková zjištění, aniž by se relevantně zabýval námitkami, které jejich správnost zpochybňují. Konkrétně žalobce tato nesprávná skutková zjištění vidí v neodstranění důvodné pochybnosti o době (času) přesunu autobusu z křižovatky do místa střetu, kdy zpochybňuje závěry soudního znalce Ing. Uttla a odkazuje na předložené odborné vyjádření soudního znalce Ing. Vyžrálka a zároveň poukazuje na ignorování důkazního návrhu na provedení vyšetřovacího pokusu a vypracování znaleckého posudku znalcem specializujícím se na výhledové poměry v silniční dopravě, se kterými se nijak nevypořádal. Dále pak ve zjištění rychlosti motocyklu, který se dle znaleckého posudku měl pohybovat rychlostí 114 km/hod. s možnou odchylkou ± 10 %, což znamená rozmezí rychlosti mezi 103–125 km/hod., kdy žalobce poukazuje na možnou rychlost až 156 km/hod. před okamžikem začátku brzdění.

8. Žalobce má za to, že žalovaný ignoroval zásadu in dubio pro reo nepoužitím pro žalobce příznivějších hodnot.

9. Žalovaný podle žaloby nenapravil pochybení správního orgánu prvního stupně detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit důkazní postup a závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene, jakož ani pochybení týkající se hodnocení důkazů.

10. Další námitkou žalobce je, že se žalovaný nezabýval: 1) změnou směru a rychlosti jízdy motocyklu plně vyvolanou jednáním poškozeného – řidičem motocyklu R.Š. (dále jen „poškozený“); 2) námitkou místa střetu, ke kterému nedošlo v pruhu žalobce; 3) námitkou, že posouzení věci odporuje skutkově obdobné věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tz 66/2001; 4) v napadeném rozhodnutí není nijak uvedeno, jakým způsobem měl žalobce naplnit jednání podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu; 5) výhledové poměry nelze stanovit bez toho, aby znalec blíže zkoumal veškeré okolnosti, které mají zásadní vliv na výhled řidiče (např. velikost a tvar bočního okna, velikost a umístění A sloupku, výška umístění sedadla řidiče nad vozovkou apod.); 6) výhledové poměry nelze stanovit pouhým mechanickým změřením vzdálenosti v nepřítomnosti obviněného, který tak neměl možnost ověřit si správnost měření; 7) komplexní posouzení výhledů nespadá do kompetence a odbornosti znalce.

11. Žalobce rovněž namítá, že žalovaný pouze obecně zpochybnil a následně selektivně použil svědecké výpovědi, aniž by konkrétně vyhodnotil shodné tvrzení všech svědků o zcela nepřiměřené rychlosti motocyklu.

12. Vedle výše uvedeného žalobce namítá porušení zákonných povinnosti poškozeným, konkrétně se jedná o porušení ustanovení § 4 písm. a), § 11 odst. 1, § 18 odst. 1 a 5 zákona o silničním provozu. Žalovaný konstatoval, že k újmě na zdraví poškozeného vedly minimálně dvě na sebe navazující okolnosti – překročení dovolené rychlosti a nesprávný způsob jízdy poškozeného, a zároveň tvrdil, že tyto okolnosti nezbavují žalobce odpovědnosti. Tuto úvahu žalovaného považuje žalobce za zcela mylnou a poukazuje na výše uváděnou judikaturu a tvrdí, že je při rozhodování potřeba zabývat se i mírou zaviněné odpovědnosti poškozeného na vzniku nehody. Dále žalobce poukazuje na to, že žalovaný nevzal v úvahu ani skutečnost, že poškozený R. Š. daný úsek velmi dobře zná, má osobní znalost doby najíždění vozidla na hlavní silnici jakožto řidič nákladního vozidla, je si vědom možnosti obtížné viditelnosti motocyklu ostatními řidiči, opakovaně zpomaloval a prudce akceleroval před křižovatkou a běžné překračuje rychlostní limity. Úvahu žalovaného o přerušení manévru vjetí na hlavní silnici pak žalobce označil za značně absurdní.

II. Vyjádření žalovaného

13. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že vzhledem ke shodě námitek odvolacích s námitkami žalobními především odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Žalovaný má za to, že oba správní orgány se těmito námitkami dostatečně zabývaly a po řádném posouzení veškerého důkazního materiálu je oprávněně shledaly nedůvodnými. Žalovaný proto navrhl soudu, aby žaloba byla zamítnuta.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

14. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

15. Dne 13. 6. 2020 v čase kolem 18:02 hod. na křižovatce silnice I. třídy č. 34 s nájezdem ze silnice II. tř. č. 409, v km 63,797, v katastru obce Kamenice nad Lipou, došlo k dopravní nehodě autobusu tov. značky Renault, RZ X, (dále jen „autobus“), který z vedlejší silnice odbočoval na hlavní, a motocyklem tov. značky YAMAHA, RZ X (dále jen „motocykl“), jedoucím zleva po hlavní silnici.

16. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobce, že závěr žalovaného (popsaný v odst. 6 tohoto rozsudku) podpořený odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 As 91/2012 je nesprávný, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009, které bylo následně velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn.: 15 Tdo 944/2015 překonáno, když velký senát konstatoval, že rozhodnutí senátu č. 7 nelze v této podobě uplatňovat, přičemž současně potvrdil správnost původních principů obsažených v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 (č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Nicméně krajský soud považuje za důležité upozornit na skutečnost, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu nezpochybnil v usnesení sp. zn. 7 As 91/2012 uvedené podmínky, které zbavují osobu připojující se na hlavní silnici ze silnice vedlejší odpovědnosti za nedodržení pokynu dát motoristovi jedoucímu po hlavní silnici přednost, neboť tytéž podmínky stanovuje i aprobované rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., ale zabýval se procesní formulací těchto podmínek, tedy tím, jak byly písemně v rozhodnutí zaznamenány, a z této formulace plynoucím závěrem. Tak, jak jsou v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 As 91/2012 tyto podmínky formulovány, je nutno z nich vyvodit závěr, že pouze při kumulativním splnění těchto podmínek není možné vinit osobu přijíždějící z vedlejší silnice z porušení povinnosti dát motoristovi na hlavní silnici přednost.

17. Velký senát tak ve svém rozhodnutí sp. zn.: 15 Tdo 944/2015 zdůraznil, že „trestní odpovědnost řidiče jedoucího po hlavní silnici není podmíněná kumulativním splněním těchto dvou podmínek“, tj. „jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost“, ale „je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mj. z pohledu shora rozvedených teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti) a současně v mezích publikované judikatury, konkrétně rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., která otázku viny řidiče jedoucího po hlavní silnici v případě střetu s řidičem přijíždějícím po silnici vedlejší v obecnosti vyřešila.“ 18. Velkým senátem aprobované rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. stanovilo následující právní větu: „Jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi.“ Z toho je patrné, že podmínky zůstávají stejné jako v rozhodnutí použitým žalovaným (tj. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 As 91/2012), ale z této formulace již není možné činit onen sporný závěr.

19. Krajský soud při svém posuzování žalobcovi námitky ohledně nepatřičnosti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 As 91/2012 v napadeném rozhodnutí vycházel jak z rozhodnutí velkého senátu sp. zn.: 15 Tdo 944/2015, tedy že „je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ“, ale také z citované právní věty velkým senátem aprobovaného rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. a dospěl k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 As 91/2012 tak, jak je použito v napadeném rozhodnutí, bylo správně.

20. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce poukazuje nedůvodně na předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu k demonstraci skutečnosti, že obecně je za nehodu zodpovědný ten řidič, který neuposlechl dopravní značku dávající řidiči pokyn „Dej přednost v jízdě“ a nedal přednost motoristovi jedoucímu po hlavní silnici, ale v konkrétních případech, tj. v případech kdy řidič jedoucí po hlavní silnici extrémně poruší dopravní předpisy a tím si znemožní získání přednosti v jízdě, je naopak za dopravní nehodu zodpovědný řidič jedoucí po silnici hlavní.

21. Námitku žalobce ohledně nesprávných skutkových zjištění pramenících z rozporu mezi znaleckým posudkem předloženým znalcem Ing. Uttlem a odborným vyjádřením od znalce Ing. Vyžrálka soud považuje za zcela neodůvodněnou. Krajský soud konstatuje, že žalovaný postupoval správně, když vycházel ze znaleckého posudku, jakožto důkazu s odbornou vypovídající hodnotou, a tudíž i silnějším důkazním potenciálem s ohledem na formální a obsahový rozsah. Navíc jak sám znalec Ing. Vyžrálek v odborném vyjádření uvádí, vycházel při vyhotovování svého odborného vyjádření mimo jiné i ze znaleckého posudku Ing. Uttla. Soud zhodnotil znalecký posudek, který je v dané věci důkazním prostředkem ohledně odborného posouzení dopravní nehody.

22. Z tohoto znaleckého posudku i odborného vyjádření vyplývá, že rozhledová vzdálenost žalobce byla 190 metrů, autobus jel v okamžiku střetu rychlostí přibližně 25 km/hod. a rozjížděl se „z klidové polohy a zrychloval hodnotou 1,5 m/s2, tedy nikterak razantně“ (viz str. 30 znaleckého posudku Ing. Uttla). V otázce, jak moc pozvolna se autobus rozjížděl, a tedy i jak dlouho mu manévr trval se znalci rozcházejí, ale žalovaný správně ve smyslu zásady in dubio pro reo vycházel ze znaleckého posudku, který je pro žalobce výhodnější, neboť se dle něj autobus nacházel v křižovatce kratší čas a jel rychleji (opak by mohl naznačovat, že autobus v křižovatce setrvával déle, než bylo nezbytně nutné). Dále se závěry znaleckého posudku a odborného vyjádření shodují i na výši dosaženého brzdného zpomalení motocyklu během brzdění a jejich závěry se překrývají i v případě určení rozmezí výše rychlosti, kterou motocykl mohl dosáhnout ve chvíli počátku nehodového děje, když znalec Ing. Uttl stanovil rychlost na 114 km/hod jakožto průměr krajních rychlostí, kdy minimální rychlost činí 103 km/hod a maximální 125 km/hod. Znalec Ing. Vyžrálek naopak konstatuje, že maximální rychlost mohla dosáhnout až 122 km/hod.

23. Co se týče námitky popsané v odst. č. 21 tohoto rozsudku, tak krajský soud nesouhlasí s tvrzením o neodstranění pochybnosti ohledně doby přesunu autobusu do místa křižovatky. Jak bylo výše popsáno, žalovaný vycházel ze znaleckého posudku Ing. Uttla, (který byl navíc pro žalobce i příznivější,) neboť rychlejší přesun autobusu v křižovatce znamená kratší dobu, po kterou autobus blokoval jízdní pruh jedoucího motocyklu. Pro žalobce méně příznivé hodnoty plynoucí z odborného vyjádření Ing. Vyžrálka ani tak žádný rozpor v meritu věci nezakládají. Naopak připuštění, že odbočovací manévr trval déle, než je stanoveno ve znaleckém posudku Ing. Uttla, by podporovalo žalobcem napadané konstatování žalovaného, že žalobce měl dát přednost v jízdě ukončením započatého manévru, k čemuž měl mít více času, než uvedl znalec Ing. Uttl ve znaleckém posudku. S tím souvisí i následující. Krajský soud se ztotožnil i s výkladem žalovaného, že pokud by snad během počátku odbočovacího manévru žalobce motocykl neviděl, stále platí zákonem stanovené pravidlo dání přednosti v jízdě, které je ustanoveno v § 2 písm. q) zákona o silničním provozu a je definováno mimo jiné i jako povinnost řidiče v zahájeném úkonu nepokračovat. Vzhledem k tomu, že podle žalobcem vyzdvihovaného odborného vyjádření se motocykl měl nacházet 203 metrů od žalobce, tedy pouze o 13 metrů dál, než byl jeho výhled, měl žalobce dostatek času manévr přerušit ve chvíli, kdy se motocykl dostal do jeho výhledu. Motocykl se pohyboval rychlostí 103 až 125 km/hod., takže vzdálenost 13 metrů překonal za méně než 0,5 sekundy, což znamená, že autobus se nemohl rozjet rychlostí potřebnou k provedení odbočovacího manévru a ukončení právě započatého manévru odbočování by tak bylo zcela bezpečné.

24. Krajský soud odmítá argumentaci žalobce, že by na hlavní silnici nemohl vjet nikdy. Toto tvrzení vyvrací už sama skutečnost, že se bezpečně řidiči ze silnic vedlejších připojují na silnice hlavní, aniž by bylo nutné u takovéhoto manévru porušit dopravní předpisy a ohrozit lidské životy. Krajský soud taktéž odmítá tvrzení, že žalovaný učinil nesprávné skutkové zjištění o rychlosti motocyklu. Počáteční rychlost motocyklu, jak již bylo uvedeno, je jednou z věcí, na které se znalci shodly. Tvrzení o možné rychlosti až 156 km/hod. před začátkem brzdění je pouhou ničím nepodloženou domněnkou (viz citace vyjádření znalce – odst. 32 tohoto odůvodnění) a podpora této domněnky výpovědí svědků o rychlosti motorky je silně subjektivní záležitostí, neboť každý vnímá rychlost jízdy odlišně. Žalovaný správně ve svém rozhodnutí vycházel z podložených výpočtů znaleckého posudku.

25. Krajský soud ohledně námitky ignorace zásady in dubio pro reo v podobě nepoužití pro žalobce příznivějších hodnot má za to, jak již bylo popsáno výše, že žalovaný naopak tuto zásadu aplikoval, když vycházel ze znaleckého posudku, ve kterém jsou pro něj údaje příznivější, a nikoliv z odborného vyjádření.

26. Žalobce dále v žalobě namítá, že žalovaný nenapravil pochybení správního orgánu prvního stupně detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit důkazní postup a závěry o spolehlivosti použitého důkazu, jakož ani pochybení týkající se hodnocení důkazů. Žalobce však v žalobě konkrétně nerozvádí, v čem spatřuje nepřesvědčivost důkazního postupu či kde spatřuje mezery v jeho popisu, ani kde podle jeho mínění vzniká nespolehlivost důkazního prostředku. Na tuto obecnou výtku nemůže soud reagovat. S tím je spojena i obecná námitka ohledně nenapravení pochybení správního orgánu I. stupně týkající se procesu hodnocení důkazů. Žalobce opětovně neuvádí, kde konkrétně shledává ono pochybení a krajský soud se proto ani touto námitkou nemůže zabývat.

27. Námitka, že napadené rozhodnutí odporuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 7 Tz 66/2001, který ve skutkově obdobné věci rozhodl následovně. „Nejde o porušení uvedené povinnosti, pokud jízdní manévr řidiče, který byl povinen dát přednost v uvedeném smyslu, byl sice opožděný s ohledem na rychlost jízdy vozidla přijíždějícího po hlavní silnici, ale jestliže tento manévr dospěl do takového stadia, že řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, kdyby jel u pravého okraje vozovky, reálně umožňoval pokračovat v jízdě v původním směru bez podstatné změny směru a rychlosti jízdy.“ V případě citovaného rozhodnutí se jednalo o střet motocyklu a osobního auta, přičemž motocykl podstatně překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci, tj. 50 km/h. Z toho plyne, že se jedná o skutkově jinou věc, proto není možné ho aplikovat na současné řízení. V posuzovaném případě sice nakonec prostor pro průjezd poškozeného vznikl, byl však vytvořen až v okamžiku reálného střetu motocyklu s autobusem. Je nutné taktéž vzít v úvahu skutečnost, že poškozený se svým manévrem, tj. vjetím doprostřed silnice, snažil jak o upozornění na sebe ve smyslu lepší viditelnosti své vlastní osoby, tak o manévr vyhnutí se překážce na silnici (autobusu) jejím objetím. Současně s tímto úhybným manévrem poškozený i velmi razantně brzdil, což dokazuje i na vozovce viditelná brzdná dráha. Z jednání poškozeného jasně vyplývá jeho předpoklad, že žalobce si ho včas všimne, ukončí svůj odbočovací manévr, čímž dá poškozenému zákonnou přednost v jízdě a umožní mu bezpečně se autobusu vyhnout jeho objetím. Z pozice poškozeného, který měl svůj jízdní pruh zcela zablokovaný překážkou, nešlo očekávat, že se rozhodne překážku tzv. podjet zprava, když z tohoto směru autobus stále více najížděl do křižovatky. Zde se zásadně liší tento případ od zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, neboť v odkazované věci se jednalo o překážku v podobě osobního automobilu tov. zn. Škoda 125 L, která na délku podle údajů udávaných výrobcem měří 4 metry a 16 cm. Naproti tomu v této věci byl překážkou autobus o délce 12 metrů, tzn. objekt téměř třikrát tak delší a mnohonásobně těžší, tedy i při rozjezdu pomalejší, než byl osobní automobil v citovaném rozhodnutí. V uváděném rozhodnutí šlo taktéž ze strany řidiče motocyklu o podstatné překročení nejvyšší povolené rychlosti. V tomto případě nejvyšší povolená rychlost sice poškozeným překročena byla, nicméně nebyla překročena podstatným způsobem, neboť dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např.: již zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 či 4 Tdo 1378/2021) se za podstatné překročení nejvyšší povolené rychlosti považuje překročení rychlosti o více jak 70 %, k čemuž v posuzovaném případě rozhodně nedošlo. Krajský soud má za to, že případ popsaný v judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 66/2001 a projednávaná věc jsou sice skutkově obdobné kauzy, nicméně v podstatných okolnostech, jsou oba případy zcela odlišné a není tedy možné daný judikát aplikovat. Nicméně krajský soud by rád upozornil, že i toto usnesení Nejvyššího soudu definuje povinnost „Dát přednost v jízdě“ jako „povinnost řidiče počínat si tak, aby řidič, který má přednost v jízdě, nemusel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy“. Připustíme–li, že by poškozený nemusel měnit směr své jízdy díky vzniklému prostoru, stále by musel výrazně měnit rychlost své jízdy, a to velmi razantním brzděním, neboť bez její změny by žalobce neměl dostatek času na vytvoření daného prostoru umožňujícího bezpečně za autobusem projet, a to ani pokud by jel zákonem povolenou rychlostí 90 km/hod. Z toho vyplývá, že žalobcem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze na daný případ aplikovat.

28. S popsaným souvisí i námitka žalobce ohledně „nedůvodného a velice riskantního manévru“ v podobě změny směru a rychlosti jízdy poškozeným a námitka směřující k místu střetu. Jak již bylo popsáno v předchozím odstavci, změnou směru a rychlosti se poškozený snažil na sebe upozornit žalobce a objet překážku v podobě autobusu, která se objevila v jeho jízdním pruhu, čímž se snažil zabránit hrozícímu střetu. Totéž uvedl i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Žalovaný při svém rozhodování o zavinění nehody taktéž vzal v úvahu skutečnost, že poškozený překročil nejvyšší dovolenou rychlost a nedržel se u pravé strany svého jízdního pruhu. Nicméně žalovaný zdůraznil, že právě pro porušení dopravních předpisů (maximální povolené rychlosti) byla celá věc u Okresního soudu v Pelhřimově vyhodnocena nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), ale pouze jako přestupek. Žalovaný se v tomto směru se vznesenými námitkami řádně vypořádal mimo jiné i tím, když osvětlil, proč zásada příčinné gradace je zde ve slabším postavení než porušení povinnosti dát přednost v jízdě. Žalovaný taktéž správně upozornil na fakt, že „nikdy nelze obhajovat své protiprávní jednání možným protiprávním jednáním jiného.“ S tímto závěrem se soud se žalovaným zcela ztotožňuje.

29. Žalobce dále namítá, že v rozhodnutí není vůbec uvedeno, jakým konkrétním jednáním měl žalobce naplnit skutkovou podstatu podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Ustanovení § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu uzákoňuje, že fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že způsobí dopravní nehodu, při které je jinému ublíženo na zdraví. Celý průběh dopravní nehody, tj. jak konkrétně k nehodě došlo, a tedy i kdo, jak a proč ji způsobil, bylo předmětem tohoto řízení. Krajský soud proto považuje tuto neodůvodněnou námitku za naprosto irelevantní, neboť i z výrokové části je patrno, že tohoto přestupku se žalobce dopustil.

30. Námitky žalobce směřující k nekompetentnosti znalce ve věci stanovení výhledových poměrů, a to jak ve smyslu nezkoumání vlivů jako jsou velikost a tvar bočního okna, umístění a velikost A sloupku, výška umístění sedadla nad vozovkou apod., tak ve smyslu kompetence a odbornosti znalce, taktéž není zcela namístě. Na určené dohledové vzdálenosti se shodli oba znalci. Není proto pochyb o tom, jak daleko žalobce dohlédl, a tedy i z jak velké vzdálenosti poškozeného mohl vidět. Velice podrobně vše zaznamenal spolu s připojením fotografií z místního šetření provedeného za přítomnosti příslušníků Policie České republiky a propočítal znalec Ing. Uttl ve svém znaleckém posudku a následně jeho závěry potvrdil i znalec Ing. Vyžrálek v žalobcem předloženém odborném vyjádření. Námitka směřující na nepřítomnost žalobce u měření vzdálenosti Ing. Uttlem není důvodná, jestliže byli na místě šetření přítomni příslušníci Policie České republiky, jakožto zcela nestraní a na případu nijak zainteresovaní pozorovatelé. Zjištěné informace potřebné pro stanovení dohledové vzdálenosti (a následně i sama určená dohledová vzdálenost) je tak prokázána bez jakýchkoliv pochybností. K tomu krajský soud navíc poznamenává, že podle názoru Nejvyššího správního soudu, který byl předestřen např. v rozsudku ze dne 21. 1. 2016, č. j. 6 As 126/2015–42: „policistu lze obecně považovat za nestranného a věrohodného svědka, neprokáže–li se v konkrétním případě něco jiného. Je tomu tak proto, že policista zásadně nemá na věci a jejím výsledku jakýkoliv zájem, vykonává jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Krajský soud má proto za to, že přítomnost Policie ČR ve spojení s fotodokumentací je dostatečnou zárukou správnosti měření. Stejně tak má krajský soud za to, že dohledová vzdálenost určená znalci shodně ve výši stovek metrů, není vlivy jako jsou velikost a tvar bočního okna, velikost a umístění A sloupku a výška umístění sedadla řidiče nad vozovkou do té míry ovlivnitelná, aby se natolik zmenšila, že by tím i znemožnila žalobci si poškozeného včas všimnout a podle toho začít jednat. Tím spíš, když poškozený jede tak, aby se stal co nejvíce pro žalobce viditelným.

31. Krajský soud se při posuzování námitek žalobce, že žalovaný některé výpovědi svědků selektoval, jiné pouze zcela obecně zpochybnil a navržený důkaz pokusem spolu s vypracováním znaleckého posudku znalcem specializujícím se na výhledové poměry zcela opomenul, zaměřil na odůvodnění napadeného rozhodnutí v širším kontextu celého odůvodnění. Krajský soud na základě toho dospěl k závěru, že žalovaný se s hodnocením svědeckých výpovědí dostatečně vypořádal. Před samotným zkoumáním žalovaný připomněl, že v rámci zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v § 50 odst. 4 s. ř. hodnotí důkazy dle svého uvážení. Následně zhodnotil důkazy, přičemž zdůvodnil, proč jsou důkazy (např. předložený videozáznam pokusu) k rozhodování ve věci nevhodné a proč jiné (např. výpovědi svědků) jsou neobjektivní. Taktéž uvedl, že správní orgán I. stupně měl takové důkazy získané během trestního řízení, že na jejich základě bylo možné ve věci vydat meritorní rozhodnutí a pořizování dalších důkazů (např. znaleckého posudku znalcem specializujícím se na výhledové poměry) by bylo nadbytečné. Tento jeho závěr i soud považuje za správný.

32. Žalobce dále namítl, že žalovaný nechal zcela bez povšimnutí vyjádření znalce ve výpovědi z hlavního líčení ze dne 14. 4. 2021. Znalec Ing. Uttl zde na žalobcem položenou hypotetickou otázku uvedl, že aby žalobce poškozeného neviděl, musela by rychlost motocyklu být 156,5 km/hod. Taktéž uvedl, že „[j]á vše odvíjím od zanechaných stop a vypočítal jsem rychlost od začátku reakce, nemůžu mluvit o rychlosti, kterou vozidlo jelo před tím, aniž by zanechalo brzdné stopy, pro to nemám žádné podklady.“ Žalovaný proto správně vycházel pouze z podložených údajů, nikoliv z nepodložených domněnek a jelikož toto byla znalcova odpověď na hypotetickou otázku položenou zástupcem žalobce během výslechu znalce při hlavním líčení, a žalobce tuto hypotetickou rychlost motocyklu žádným způsobem nedoložil, není možné k této výpovědi v rozhodnutí jakkoliv přihlížet.

33. Podobná je situace i u námitky svědeckých výpovědí. Jak již bylo výše uvedeno (viz odst. 31 tohoto odůvodnění), tyto výpovědi označil žalovaný za neobjektivní a více se jimi nezabýval. Neobjektivitu výpovědí svědků lze kromě žalovaným uvedeného zkresleného výhledu daného místem, kde svědci v autobusu seděli (např. střední až zadní část autobusu či na pravé straně u okna), demonstrovat také tím, že výpověď „jel strašně rychle“ je zcela subjektivní vjem, neboť nelze objektivně určit, co to znamená „jet strašně moc rychle“. Každý vnímá rychlost jízdy odlišně.

34. Poslední námitkou žalobce je poukázání na porušení zákona poškozeným. Žalobce se domnívá, že žalovaný učinil zcela chybný závěr, když sice podotkl, že poškozený minimálně překročením dovolené rychlosti a nesprávným způsobem jízdy přispěl ke své újmě na zdraví, ale současně konstatoval, že to nezbavuje žalobce odpovědnosti. Žalobce své tvrzení podpořil odkazy na výše uváděnou judikaturu. Krajský soud uvádí, že není možné své protiprávní jednání obhajovat protiprávním jednáním jiného a porušení povinnosti dát přednost v jízdě je v tomto případě mnohem závažnějším porušením zákona, než je překročení maximální povolené rychlosti.

35. Žalobce ve své poslední námitce mimo jiné poukazuje na skutečnost, že poškozený daný úsek silnice s křižovatkou velmi dobře zná a má osobní zkušenost s najížděním obdobně velkého dopravního prostředku jako je autobus (konkrétně s nákladním vozidlem) na hlavní silnici. Je zřejmé, že právě na základě této své znalosti se poškozený choval tak, jak je výše popsáno, tedy najížděl doprostřed silnice, aby byl i přes dobrou dohledovou vzdálenost ještě lépe vidět, a snažil se využít pomalosti autobusu při najíždění k tomu, aby mohl autobus jakožto překážku na silnici bezpečně objet. Ostatně i žalovaný správně uvádí, že princip omezené důvěry hraje ve prospěch právě poškozeného jakožto řidiče jedoucího po hlavní silnici. S tím souvisí i očekávání poškozeného, že žalobce svůj odbočovací manévr ukončí hned jak poškozeného uvidí, přičemž toto očekávání je zcela validní, neboť vychází ze zákonné povinnosti dát přednost v jízdě. Jakékoliv úvahy o jeho absurditě, kterých žalobce ve své žalobě má hned několik, jsou naprosto nesprávné.

IV. Závěr a náklady řízení

36. Krajský soud uzavírá, že žalovaný zjistil skutkový stav bez pochybností. Žádná z žalobních námitek není důvodná.

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo tvrzeno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z tohoto důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení