55 A 7/2025– 64

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: M. H. státní příslušnost: bytem zastoupeného advokátem, JUDr. Janem Noskem se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 370 01 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2025, č. j. OAM–15279–32/PP–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 9. 7. 2025 žalobu, jíž se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2025, č. j. OAM–15279–32/PP–2023, kterým byla žalobci zamítnuta žádost o prodloužení platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie podle ustanovení § 87p odst. 2 ve spojení s § 87f odst. 3 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle ustanovení § 87f odst. 4 téhož zákona byla žalobci stanovena lhůta k vycestování z území České republiky. Konkrétně tak má žalobce učinit ve lhůtě 35 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce v žalobě namítá, že aplikace důvodu pro zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie podle § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců je obcházením zákona o pobytu cizinců. Žalobce nedosahuje intenzity důvodu pro ukončení přechodného pobytu podle § 87f odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců, když nebyl odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce přesahující 3 roky, ale jen k podmíněnému trestu v trvání toliko 28 měsíců, a ani nebyl opakovaně pravomocně odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jednalo se pouze o ojedinělé odsouzení. Nejsou, proto splněny podmínky § 87f odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců, žalovaný přesto jako jediný důvod pro negativní rozhodnutí uvedl skutečnost, že žalobce byl odsouzen za úmyslný trestný čin. Z důvodu uvedeného nesplnění podmínek § 87f odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců rozhodl žalovaný podle § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, jelikož toto ustanovení je svou formulací ponecháno na širokém správním uvážení.

3. Žalobce spatřuje obcházení zákona v tom, že ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie z důvodu spáchání trestného činu je upraveno v samostatném ustanovení zákona [§ 87f odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců] a nespadá tak pod aplikované ustanovení § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, které podle jazykového výkladu dle žalobce cílí na méně závažná jednání než důvod uvedený pod zmiňovaným písm. e), avšak jedná se o jednání vícerá, trvající a přítomná. To však není podle tvrzení žalobce jeho případ, neboť se kromě dvou od sebe odlišných přečinů, za které byl odsouzen jedním rozhodnutím, nedopustil jiných jednání, která by byla kvalifikována jako přestupek či trestný čin. Je proto podle žalobce tendenční, pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že se trestněprávní útoky opakovaly. Žalobce má naopak za to, že se jednalo o ojedinělý exces, který se nikdy neopakoval a od kterého uplynuly 2 roky. Žalobce rovněž poukazuje na skutečnost, že se ke svým činům doznal a litoval jich, což potvrdil i nezávislý soud, když lítost nad jednáním přiznal žalobci jako polehčující okolnost. Podmíněný trest je dostatečnou zárukou žalobcova dalšího řádného chování.

4. Další námitkou žalobce je nesoulad opatření přijatého z důvodu ochrany veřejného pořádku, tj. napadeného rozhodnutí, se zásadou přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Přestože se v napadeném rozhodnutí uvádí, že se žalovaný tímto kritériem zabýval, vyhodnocuje ho nesprávně a tendenčně v neprospěch žalobce. Žalovaný nevyhodnotil správně intenzitu zásahu v podobě ukončení pobytu žalobce do jeho soukromého a rodinného života.

5. Žalobce uvádí, že se za dobu svého více než sedmiletého pobytu na území České republiky dobře usadil, stabilizoval a aklimatizoval, jeho jazyková úroveň češtiny je na pokročilé úrovni, má zde rodinu, která se sestává z přítelkyně D. M. a jejích dvou malých nezletilých dětí. S rodinou se pravidelně vídá každý den o svém volném čase, vypomáhá přítelkyni s péčí o její děti a přispívá na ně i finančně, skvěle vychází s její širší rodinou a má zde další sociální vazby, přátele a známé. Nemá žádné dluhy, nebere drogy a nepije alkohol, je aktivní v komunitě latinskoamerických tanců, má zaměstnání sjednané na dobu neurčitou a má zajištěné bydlení. Je za něj řádně odváděno sociální a zdravotní pojištění, nečerpá žádné sociální dávky. Se svým domovským státem, tj. s Tuniskou republikou, nemá téměř žádné vztahy, jen s umírající matkou, se kterou je v telefonickém kontaktu a zasílá jí finanční podporu. Negativní rozhodnutí ohledně žalobcova pobytu na území České republiky by tak pro něj znamenalo ohromnou komplikaci v rodinném a soukromém životě, neboť by musel odejít od své partnerky a jejích dětí a přišel by o své zaměstnání, tedy i o příjem z něj plynoucí.

6. Proto žalobce žádá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému, neboť nebyl naplněn důvod dle § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců a neprodloužení pobytu žalobce je v rozporu se zásadou přiměřenosti.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul dosavadní průběh řízení a zdůraznil, že žalobce až do okamžiku podání žaloby nevykazoval žádnou aktivitu směřující k ochraně či uplatnění svých práv, a to navzdory skutečnosti, že byl již v té době zastoupen advokátem. Žalobce na výzvu k seznámení se s podklady před vydáním rozhodnutí ze dne 15. 5. 2025 nijak nereagoval, s podklady se nejenom neseznámil, ale ani se k celé věci nijak nevyjádřil. Všechny uvedené informace uvedl žalobce až v žalobě.

8. Podle žalovaného je s podivem, že v době, kdy začal vztah a sdílení společné domácnosti s přítelkyní D. M. a jejími dvěma dětmi, se dopouštěl tak závažné úmyslné trestné činnosti se sexuální motivací na ženách. Žalovaný poukazuje na žalobcovu bagatelizaci trestných činů, kterých se dopustil. Není pravdivé jeho tvrzení, že není ohrožením veřejného pořádku do budoucna, neboť dle výpisu z rejstříku přestupků byl rozhodnutím Úřadu městské části Prahy 1 ze dne 6. 3. 2025 shledán vinným z přestupku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), kdy jinému ublížil na zdraví a byl za to potrestán pokutou ve výši 3 000 Kč. Z toho žalovaný dovozuje, že žalobce se za 7 let pobytu na území České republiky neintegroval, neboť opakovaně závažně porušuje právní řád České republiky.

9. Žalobce je zdravý a v produktivním věku, výkon svého zaměstnání u stavební firmy může vykonávat stejně tak v zemi původu, kde může i podnikat a nadále se věnovat latinskoamerickým tancům. Žalovaný tak neshledal existenci žádné hrozící újmy, která by mu vznikla odchodem z území České republiky. Žalobce zde nemá žádnou rodinu, s přítelkyní a jejími dětmi může zůstat i nadále v kontaktu skrze moderní telekomunikační prostředky. Žalovanému není známo, a žalobce ostatně ani nic takového netvrdí, že by jeho osobní přítomnost byla nezbytná při školní docházce, či výchově dětí jeho přítelkyně, nebo z nějakých zdravotních či jiných důvodů.

10. Žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která dokládají, že žalobce tíží důkazní břemeno. Podle judikatury NSS je na žalobci, aby prokázal, že jeho rodinné a socioekonomické vazby na území České republiky jsou natolik silné, že neumožnění mu dalšího pobytu by mu způsobilo závažnou újmu. Zároveň je na žalobci, aby tuto hrozící újmu podrobně definoval a prokázal dopad jejích případných následků. Přičemž z rozsudku NSS ze dne 6. 10. 2022, č. j. 3 Azs 211/2022–37, plyne, že „[d]oklady je pak nutné s ohledem na zásadu koncentrace řízení předložit již v řízení před prvostupňovým orgánem“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2020, č. j. 7 Azs 234/2020–32“). Nic takového žalobce podle žalovaného nedoložil, a ty informace, které o svém rodinném a soukromém životě poskytl, uvedl až v žalobě.

11. Žalovaný dále uvedl, že závažné narušení veřejného pořádku, ačkoliv není výslovně definováno zákonem, je v praxi vykládáno jako stav, kdy dochází k porušování zákonů České republiky, přičemž s odkazem na judikaturu NSS konstatoval, že „[j]ednání cizince však musí být dostatečně závažné, aktuální a musí směřovat proti základním zájmům ve společnosti“ (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2020, č. j. 3 Azs 33/2020–40). Žalovaný taktéž ohledně námitky uplynulé doby odkazuje na rozsáhlou judikaturu NSS, např. na rozsudek ze dne 19. 10. 2023, č. j. 7 Azs 306/2022–45, podle něhož musí od trestného činu uplynout tak dlouhá doba, aby bylo možné považovat za osvědčené, že žalobce vede řádný život a trestní jednání bylo pouhým excesem. Do této doby se však nezapočítává zkušební doba, po kterou byl žalobce v podstatě donucen vést řádný život.

12. Žalovaný má na základě výše uvedených skutečností za to, že v daném případě se nejedná pouze o jedno samotné odsouzení pro trestný čin, ale o opakování trestné činnosti, kdy chování žalobce lze prokazatelně hodnotit jako aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti. Zejména zájmu na dodržování zákonů České republiky, zájmu na ochraně veřejného pořádku a ochraně většinové společnosti.

13. K tomu žalovaný dodává odkaz na usnesení Ústavního soudu ÚS 2336/10 ze dne 16. 11. 2010, kde Ústavní soud konstatuje, že neexistuje ústavou zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky. Tzn., že na „udělení víza či povolení k dlouhodobému pobytu není dle výslovného znění zákona právní nárok (ust. § 51 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žádné z práv zakotvených v Listině nezakládá nárok cizinců na pobyt na území České republiky. Takové právo je dáno pouze občanům České republiky (po vstupu České republiky do Evropské unie též unijním občanům), a to článkem 14 odst. 4 Listiny, zatímco odst. 2 téhož článku, který se vztahuje na ostatní cizince, zakládá pouze jejich právo svobodně území České republiky opustit (sp. zn. Pl. ÚS 10/2008)“ 14. Žalovaný má z uvedených důvodů za to, že napadené rozhodnutí nebylo žalobou zpochybněno, a proto navrhuje zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

15. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastnící projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 s. ř. s.).

16. Žaloba není důvodná.

17. Krajský soud při rozhodování vycházel z následujících skutečností. Žalobce je občanem Tuniské republiky a na území České republiky pobývá na základě pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie. Tato karta opravňuje občana třetí země (tedy ne člena Evropské unie) k pobytu na území České republiky na základě příbuzenského vztahu s občanem Evropské unie a vydává se na dobu předpokládaného pobytu v Evropské unii, maximálně však na 5 let a lze ji opakovaně prodloužit (§ 87o odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Žalobce byl podle čestného prohlášení ze dne 26. 10. 2023 a dle výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR manželem H. H. H., nar. X, od roku 2016 do roku 2020. Žalobce tak již není rodinný příslušník občana Evropské unie, ale splňuje podmínky uvedené v § 87f odst. 2 písm. c) bod 2. zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2024, č. j. 4 T 122/2023–206, uznán vinným z pokusu o přečin znásilnění a z přečinu výtržnictví, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců, jež končí až dne 20. 1. 2028. Tento rozsudek byl následně potvrzen usnesením zdejšího krajského soudu ze dne 20. 1. 2025, č. j. 3 To 514/2024–228.

18. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce byl podle výpisu z rejstříku přestupků rozhodnutím Úřadu městské části Praha 1 ze dne 6. 3. 2025 uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, kdy jinému ublížil na zdraví a byl potrestán pokutou ve výši 3 000 Kč. K této skutečnosti nemůže soud přihlédnout, neboť může vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Žalovaný této skutečnosti při rozhodování nepřihlížel.

19. V první řadě se krajský soud zabýval námitkou žalobce ohledně obcházení zákona o pobytu cizinců rozhodnutím o zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti pobytové karty rodinného příslušníka občana EU podle § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Žalobce má za to, že žalovaný rozhodoval tendenčně a byl od začátku rozhodnut žádosti nevyhovět, a protože žalobce nenaplňuje podmínky uvedené v § 87f odst. odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců, tak žalovaný využil neurčitosti právního pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ uvedeného v ustanovení § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, jenž při aplikaci vyžaduje správní uvážení na základě konkrétních okolností daného případu. Žalobce toto dovozuje na základě toho, že žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí jako jediný důvod nevyhovění žádosti žalobcovu trestněprávní minulost.

20. Tato námitka není důvodná. Žalovaný správně poukazuje na neurčitost pojmu na str. 3 napadeného rozhodnutí, kde se podrobně zabývá výkladem pojmu závažného narušení veřejného pořádku s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010–151, či rozsudků NSS č. j. 7 As 112/2011–65 a č. j. 9 As 71/2010–112, dále také rozsudků NSS ze dne 28. 6. 2012, č. j. 7 As 15/2012–33, a ze dne 6. 2. 2013, č. j. 1 As 175/2012–34, a další).

21. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného učiněnými na základě uvedené judikatury NSS, neboť veřejný pořádek zahrnuje základní normy nutné (a nevyhnutelné) pro fungování demokratického státu a společnosti, přičemž vedle norem právních se taktéž jedná o normy morální, sociální, politické a případně i náboženské. Při výkladu pojmu „porušení veřejného pořádku“ je rovněž správný odkaz na rozsudek NSS ze dne 18. 4. 2013, č. j. 5 As 73/2011–149, podle nějž je nutné „přihlédnout i ke všem relevantním okolnostem, jež mohou mít vliv na závažnost jednání stěžovatele a posouzení hrozby budoucího porušení veřejného pořádku. Mezi takové skutečnosti patří nejen charakter a závažnost spáchané trestné činnosti, ale i další okolnosti, např. místo spáchání trestného činu, a zejména doba, která uplynula od jeho spáchání, chování stěžovatele po vykonání trestu odnětí svobody, délka jeho pobytu v České republice, ale i to, zda se po příchodu do České republiky dopustil další trestné či jinak protiprávní činnosti.“ 22. Ustanovení § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců je transpozicí čl. 27 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“), podle níž musí být odepření práv v ní uvedených, tedy i právo cizince pocházejícího ze státu mimo území Evropské unie na pobyt na území státu patřícího do Evropské unie, založeno na osobním chování dotyčného jednotlivce, zde žalobce. Jeho jednání musí představovat aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, čímž jistě je bezpečnost a ochrana společnosti. Tu však žalobce opakovaně porušuje. Za porušení trestního zákona byl žalobce odsouzen k podmíněnému odnětí svobody se zkušební lhůtou končící až dne 20. 1. 2028. Žalobcem úmyslně spáchané trestné činy pokusu o znásilnění a výtržnictví jsou považovány za závažné porušení právního řádu. Žalobce účelově trestnou činnost bagatelizuje poukazem na to, že se k nim přiznal a nevystavil tak poškozené nutnosti vypovídat před soudem. Dle žalovaného až do uplynutí zkušební lhůty trvá možnost recidivy. Tento závěr je v souladu s judikaturou NSS, zejména s rozsudkem ze dne 22. 5. 2025, č. j. 3 Azs 132/2024–30, který vychází ze závěrů a právní věty rozsudku NSS ze dne 13. 7. 2023, č. j. 2 Azs 285/2022–57, dovozuje, že pokud dosud neuplynula zkušební lhůta stanovená v rozhodnutí o podmíněném trestu odnětí svobody, tak v „takovém případě si ono původní jednání, kterým došlo k závažnému narušení veřejného pořádku, pro účely vydání povolení k přechodnému pobytu zachovává stále svou aktuálnost.“ NSS zde dále uvedl, že žadatel o přechodné povolení proto „i nadále představuje nebezpečí veřejnému pořádku, a to s ohledem na předchozí závažnou trestnou činnost“. Té se dopustil i žalobce, když jeho jednání nebylo jediným útokem, který by šlo označit za ojedinělý exces, ale jednalo se o útoky dva, tedy o opakované úmyslné jednání.

23. S uvedeným souvisí žalobcem uvedený jazykový výklad § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců, podle nějž dané ustanovení „předpokládá určitou trvalost (soustavnost) a přítomnost (nedokonavost) narušování veřejného pořádku. Zároveň však není stanovena podmínka ohledně závažnosti jednání, ze kterých je dovozováno narušování veřejného pořádku. Důvod dle § 87f odst. 3 písm. f) zákona o pobytu cizinců tedy patrně cílí sice na méně závažná jednání (než důvod dle § 87f odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců), avšak zato na jednání vícerá, trvající a přítomná“. Toto odpovídá popsanému jednání žalobce, když spáchal nikoliv jeden, ale dva závažné trestné činy, za které byl odsouzen, byť jedním rozsudkem (k tomu podrobněji viz následující odstavec).

24. Krajský soud taktéž nesouhlasí s námitkou žalobce ohledně tendenčnosti rozhodnutí, které žalobce spatřuje v hodnocení jeho chování, když je v napadeném rozhodnutí uvedeno, že se žalobcovy trestněprávní útoky opakovaly a na osobu žalobce byly v sauně, kde došlo k žalobcem spáchaným přečinům, vedeny stížnosti ohledně sexuálního obtěžování. Dle soudu žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela transparentně uvádí, že vychází z údajů obsažených v obžalobě, kde jsou popsány opakované stížnosti na sexuální obtěžování, přičemž výslovně v napadeném rozhodnutí na str. 4 zmiňuje, že „některé případy byly dokumentovány a řádně prokázány a vedly až k jeho [žalobcovo] odsouzení“. Dále při posuzování trestné činnosti za opakované útoky vedené obdobným motivem, tj. sexuálním, vychází žalovaný ze závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu. Konkrétně v rozsudku ze dne 28. 6. 2012, č. j. 7 As 15/2012–33, je uvedeno, že otázka opakovanosti jednání se může v jednotlivých právních oborech lišit. Tzn., že v intencích zákona o pobytu cizinců „podmínku opakovaného narušení veřejného pořádku lze naplnit i opakovanými útoky, byť by byly pro účely uplatnění trestněprávních předpisů kvalifikovány jako jediný trestný čin.“ Zde je však nutné poznamenat, že žalobci byl uložen úhrnný trest, který se podle ustanovení § 43 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ukládá pachateli za dva nebo více trestných činů. Žalobce se tak zcela evidentně dopustil dvou trestných činů, za které byl odsouzen v zájmu ekonomie řízení v rámci jediného společného řízení a potrestán jen jedním, společným (úhrnným) trestem. Krajský soud tak uzavírá, že námitka tendenčnosti je nedůvodná, neboť žalobce své útoky činil z pohledu zákona o pobytu cizinců opakovaně.

25. Taktéž námitka, že „se jednalo o ojedinělý exces (…), který se udál v dávnější době minulé, kdy od mého [žalobcova] jednání, za které jsem byl odsouzen, již uplynula podstatná doba, a to doba cca 2 let“ je lichá. Doba dvou let, během kterých probíhalo trestní řízení a následně počala běžet zkušební doba, nemůže vypovídat o řádném životě žalobce, neboť tak dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nečinil dobrovolně. NSS v rozsudku ze dne 19. 10. 2023, č.j. 7 Azs 306/2022–45 konstatuje, že tuto „uplynulou dobu nelze považovat za řádné vedení života, neboť stěžovatelka byla během této doby buď ve výkonu trestu, nebo ve zkušební době, čímž byla v podstatě „donucena“ vést řádný život, což nelze považovat za dobrovolné jednání. Ke stejnému závěru ostatně již dříve dospěl i Nejvyšší správní soud, když uvedl, že převážnou část doby, která uplynula od páchání trestné činnosti do nabytí právní moci rozhodnutí žalované, byla stěžovatelka trestně stíhána nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, a proto tuto dobu nelze hodnotit v její prospěch. Uvedené časové období tak nelze považovat za dobu, po kterou cizinec prokázal, že se již do budoucna hodlá chovat v souladu se zákony České republiky, a nepředstavuje tak již skutečné, dostatečné, závažné a aktuální nebezpečí pro veřejný pořádek (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2023, č. j. 3 Azs 370/2021–36, a ze dne 30. 5. 2023, č. j. 3 Azs 246/2021–47).“ 26. Na základě uvedených skutečností lze uvést, že žalobce opakovaně narušuje veřejný pořádek, jeho jednání je skutečné, aktuální a dostatečně závažné, přičemž hrozí další porušování právních předpisů i do budoucna, neboť ani běžící zkušební doba podmíněného trestu není u žalobce zárukou, že bude vést řádný život a dodržovat základní zájmy společnosti představované veřejným pořádkem, resp. právními předpisy České republiky.

27. Další námitkou žalobce je nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce má za to, že žalovaný neposoudil správně dopad napadeného rozhodnutí na jeho život, neboť neprodloužení pobytového oprávnění naruší jeho rodinný život s partnerkou D. M. a jejími dětmi, znemožní žalobci vykonávat svou práci, čímž žalobce přijde i o svůj příjem. Žalobce v žalobě zdůrazňuje, že na území České republiky žije již 7 let, jeho jazyková znalost českého jazyka je na pokročilé úrovni a není jiného státu, ve kterém bych se mohl usadit, neboť žalobce s domovským státem již kromě nemocné matky nic nepojí, od příjezdu do České republiky v Tuniské republice nebyl. Žalovaný tak podle žalobce nerespektoval zásadu přiměřenosti zakotvenou v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud se s žalobcem neztotožňuje, naopak poukazuje na skutečnost, že žalovaný otázku přiměřenosti zásahu do žalobcova rodinného a soukromého života řádně posoudil na straně 5 až 7 napadeného rozhodnutí, přičemž vychází ze skutečností uvedených ve správním spisu, z ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců a závěrů judikatury Nejvyššího správního soudu.

28. Žalovaný rozebírá právní rámec, ze kterého při svém rozhodování vycházel. Následně podrobně hodnotí žalobcovu životní situaci, při rozhodování vzal v úvahu žalobcův zdravotní stav, věk, možnost vykonávat práci a dopady jeho nepřítomnosti na žalobcův rodinný život i další okolnosti s tím související, přesně tak, jak požaduje zákon v ustanovení § 174a zákona o pobytu cizinců. Žalobce se s partnerkou D. M. seznámil v létě 2023. V rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2024, č. j. 4 T 122/2023–206, v bodě 9 se uvádí, že z výslechu D. M. vyplynulo, že žalobce má pronajatý byt, kde se zdržuje a jen příležitostně přebývá u ní. Žalobce je tedy s D. M. v partnerském vztahu, proto zásah do rodinného života žalobce nebude natolik intenzivní, aby žalobce umožnit pobývat na území České republiky i nadále. Žalobce byl od 30. 8. 2023 trestně stíhán a dne 29. 9. 2023 byl obviněn, tedy musel být srozuměn s reálnou možností trestu odnětí svobody a nejpozději ode dne 18. 6. 2024, kdy byl správním orgánem písemně informován a poučen, věděl o hrozbě neprodloužení pobytové karty. Za takové situace nelze rozumně předpokládat dlouhodobost a trvalou udržitelnost jakéhokoliv rodinného života na území České republiky, když se nevylučuje možnost jeho pokračování v zahraničí. O tom, že zásah do rodinného života žalobce nedosahuje zákonem a judikaturou požadované intenzity svědčí i skutečnost, že žalobce trvale nežije a netvoří tu domácnost s partnerkou, jestliže má pronajatý byt. Žalobce není otcem dětí D. M., ani netvrdí, že by jeho přítomnost byla nezbytně nutná pro jejich školní docházku či výchovu. Krajský soud proto uzavřel, že negativní okolnosti žalobcova chování na území České republiky převažují nad jeho soukromým a rodinným životem. Žalovaný správně i odkazuje na rozsudek NSS ze dne 14. 3. 2017, č. j. 5 Azs 274/2016–47, podle něhož lze očekávat, že trestněprávní jednání cizince bude mít následek v ukončení jeho pobytu na území České republiky.

29. Žalovaný kromě rodinného života přezkoumal i další okolnosti, které by mohly mít vliv na vydání rozhodnutí. Žalobce je zdráv, v produktivním věku a schopen si výdělečnou činností zajistit obživu. Je tak předpoklad, že toho bude žalobce schopen i v Tuniské republice. Ostatně může práci ve stavebnictví provozovat v jakékoliv zemi, nikoliv jen v České republice. V zemi původu může žalobce i podnikat a tancovat latinskoamerické tance. Námitka žalobce, že se nemůže usadit v jiném státě než v České republice, je tak zcela nedůvodná. Žalobce pobýval na území České republiky 7 let, tedy jen menší část svého života, a proto není důvod, proč by se nemohl opětovně zapojit v jeho domovině. Z žalobcova návratu do rodné země bude naopak benefitovat žalobcova nemocná, dle žalobce umírající, matka, o kterou se tak bude moci žalobce starat osobně, nikoliv jí jen na dálku finančně podporovat. Proto i námitka nepřiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do žalobcova rodinného a soukromého života není opodstatněná. Je tak mylný žalobcův názor, že žalovaný vyhodnocuje případné dopady napadeného rozhodnutí do žalobcova života tendenčně v jeho neprospěch.

IV. Závěr a náklady řízení

30. Na základě shora uvedeného má krajský soud za to, že žádná z žalobcem uvedených námitek nebyla prokázána. Napadené rozhodnutí není nepřiměřeným zásahem do žalobcova rodinného a soukromého života a nebyl jím ani obcházen zákon o pobytu cizinců [konkrétně ustanovení § 87f odst. 3 písm. e) zákona o pobytu cizinců].

31. Krajský soud tak dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení