55 A 8/2017 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2017, č. j. KUJCK 65229/2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobou doručenou dne 31. 7. 2017 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobce domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2017, č. j. KUJCK 65229/2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 15. 3. 2017, č. j. SO/22153/2016 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Za tento správní delikt byla žalobci udělena pokuta ve výši 1 500 Kč a úhrada nákladů spojených s projednáním správního deliktu ve výši 1 000 Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhá rovněž zrušení prvostupňového rozhodnutí.

2. K porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích došlo dne 5. 11. 2016 v době od 10:00 do 10:05 hodin tak, že neznámý řidič zastavil a stál s vozidlem tovární značky Alfa Romeo, RZ x, jehož je žalobce provozovatel, v ulici Nerudova v Českých Budějovicích v blízkosti domu č. p. 31 v úseku platnosti vodorovné značky V12c „Zákaz zastavení“ a na obousměrné pozemní komunikaci vlevo proti směru jízdy. Správní orgán I. stupně shledal popsané jednání rozporné s ustanovením o povinnostech účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. c) v souběhu s ustanovením o zastavení a stání podle § 25 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích.

3. Žalobce v podané žalobě předně namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, neboť správní orgány nezkoumaly zavinění u předmětného přestupku, přestože po určitý časový úsek od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2018 platilo, že existenci zavinění, jakožto jeden ze znaků přestupku, byly správní orgány povinny zjišťovat. V této souvislosti žalobce namítá nesprávné určení účinnosti zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, který nabyl platnosti dne 28. 6. 2018. Podle § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení. Podle žalobce tudíž nelze přihlížet k nezákonnému určení účinnosti zákona č. 183/2017 pro nedodržení legisvakanční lhůty 15 dní, ale nabytí jeho účinnosti je nutné považovat až dnem 13. 7. 2017.

4. Žalobce rovněž namítá vady výroku spočívající v tom, že výrok prvostupňového rozhodnutí neobsahuje ustanovení o výměře pokuty, tj. § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu v původním znění. Rovněž absentuje odkaz na ustanovení obsahující sankční sazbu, v rámci které byla uložena pokuta, a to ů§ 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu. Na tato ustanovení není odkaz ani v odůvodnění.

5. Výrok rozhodnutí neobsahuje ani to, že správní delikt vykazoval znaky přestupku, případně jakého, ačkoliv podle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu odpovídá právnická nebo fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona. Dále není z výroku zřejmé, zda měl skutek za následek nehodu či nikoliv a touto otázkou se správní orgán vůbec nezabýval, což způsobilo nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, jelikož správní orgán neřešil jeden ze znaků skutkové podstaty.

6. Žalobce dále namítá, že z výroku není zřejmé, v jakém směru mělo vozidlo zastavit a stát a nelze přezkoumat, zda vozidlo stálo v úseku platnosti dopravní značky V 12c. V místě údajného spáchání deliktu se nacházejí místa, jež nejsou v úseku platnosti této značky. Rovněž žalobce z Registru územní identifikace, adres a nemovitostí naznal, že se v ulici Nerudova nenachází dům čp. 31 a místo skutku je určeno nesrozumitelně.

7. Následná žalobní námitka žalobce směřuje k dopravnímu značení. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť nebylo prokazováno, zda porušené dopravní značení bylo stanoveno v souladu se zákonem, opatřením obecné povahy nebo jinak. Nebylo tudíž prokázáno, že údajně porušená dopravní značka byla právně závazná. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 – 58.

8. Dle žalobce nemohlo dojít k zaviněnému porušení dopravní značky, neboť ta je v nečitelném stavu.

9. Žalobce dále namítá, že správní orgán nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Správní orgán, uvědoměn o skutečnosti, že automobil v inkriminovaný čas řídil pan I.H., nar. X, bytem K. 76/14, T. – N. Z., S., nezahájil proti této osobě řízení o přestupku, ale nezákonně přenesl odpovědnost na žalobce. Správní orgán nezákonně vyzval I.H. k zaslání podání s úředně ověřeným podpisem z důvodu pochybnosti o tom, kdo podání učinil. V případě pochybností však měl správní orgán jiné možnosti, např. předvolání I.H. k podání vysvětlení. Postup, který správní orgán zvolil, byl nezákonný a úvahy o účelovosti postupu žalobce jsou nepodložené. Správní orgány neumožnily žalobci vyjádřit se ke skutečnostem jim známým o I.H. z úřední činnosti. I.H. se ke spáchání údajného přestupku doznal s odůvodněním, že na daném místě nouzově zastavil z důvodu technické poruchy ve smyslu § 2 písm. p) zákona o silničním provozu. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného a prvostupňového rozhodnutí rovněž pro absenci odůvodnění stran legální definice zastavení a stání podle § 2 písm. n) a o) zákona o silničním provozu.

10. V provedeném dokazování nemá oporu závěr, že předmětné vozidlo stálo v daném místě 5 minut. Jediný použitelný důkaz, kterým je fotodokumentace, neobsahuje údaj o datu ani čase pořízení.

11. Žalobce dále namítá, že nebyl dodržen procesní postup před zahájením řízení o správním deliktu, neboť skutek byl ve výzvě popsán nedostatečným způsobem, správní orgán neodůvodnil, jak přihlédl k závažnosti údajného správního deliktu dle § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu.

12. Žalobce namítá nedodržení zásady bezprostřednosti, neboť nebylo provedeno ústní jednání ani dokazování mimo ústní jednání, a tím bylo znemožněno realizovat žalobcovo právo na obhajobu. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost rovněž v tom, že se správní orgán nezabýval materiální stránkou deliktu. Nadto je žalobce přesvědčen, že jednání I.H. materiální stránku přestupku nenaplňovalo, jelikož reagoval na technickou poruchu, navíc se jedná o klidnou komunikaci využívanou výhradně k parkování, bez významu, v jakém směru vozidlo stojí.

13. Žalobce namítá nezákonnost stanovené sankce, neboť nebyla zohledněna kritéria uvedená v § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu.

14. Dále je spatřována nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť se správní orgány nezabývaly tím, zda je novější právní úprava pro žalobce příznivější.

15. Žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Toto pravidlo zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče a vyžaduje i nesplnitelné jednání, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, může toliko poučit řidiče o povinnosti dodržovat dopravní předpisy.

16. Závěrem žalobce zmínil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Vyjádření žalovaného 17. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Neztotožnil se s argumentací žalobce ohledně jím tvrzené povinnosti zkoumat zavinění, když se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla s možností liberace. Stejně tak se neztotožnil ani s vytýkanými vadami výroku, neboť právní ustanovení, na které žalobce odkazuje, nemusí být součástí výroku. Správní orgán nebyl povinen zabývat se možností, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu, neboť vozidlo nebylo v pohybu. Žalovaný má za to, že přestupkové jednání je prokazatelné z výroku rozhodnutí i ze spisového materiálu. Žalovaný uvedl, že nebylo důvodné prokazování existence opatření obecné povahy, neboť dopravní značení nebylo v průběhu řízení zpochybňováno. K namítaným nezbytným krokům ke zjištění osoby přestupce žalovaný uvedl, že zjištění totožnosti I.H. bylo disimulativním úkonem ze strany provozovatele vozidla. Žalovaný odkázal na další tři správní řízení, v nichž vystupoval totožný přestupce a dále na doplnění spisu o sdělení Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, kde je uvedeno, že I.H. není uveden v cizineckém informačním systému jako cizinec s povoleným či uděleným pobytem na území ČR. S nedostatečnou specifikací jednání a určení částky ve výzvě se žalovaný rovněž neztotožnil. Žalovaný dále konstatoval, že u správních deliktů není stanoveno obligatorně nařizovat ústní jednání. S dalšími v žalobě uvedenými námitkami vyjádřil žalovaný rovněž nesouhlas. Obsah správních spisů 18. Ze spisů předložených správními orgány soud zjistil následující podstatné skutečnosti.

19. V úředním záznamu ze dne 5. 11. 2016 se podává, že dne 5. 11. 2016 prováděla hlídka Městské policie České Budějovice kontrolu, při které bylo v čase 10.00 hod. v ul. Nerudova v Českých Budějovicích v blízkosti domu čp. 31 zjištěno vozidlo Alfa Romeo RZ x, které stálo v úseku platnosti dopravní značky V 12c na obousměrné pozemní komunikaci vlevo, proti směru jízdy. Řidič vozidla, ani provozovatel nebyli na místě přítomni, proto hlídka MP označila vozidlo vyrozuměním o porušení pravidel, které umístila za stěrač a provedla fotodokumentaci, která je součástí spisu.

20. Správní orgán I. stupně obdržel dne 28. 11. 2016 Oznámení o podezření ze spáchání přestupku ve smyslu ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu.

21. Jako provozovatel vozidla byl zjištěn žalobce. Tomu správní orgán I. stupně doručil dne 12. 12. 2016 výzvu k zaplacení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ve výzvě je krom možnosti uhradit částku ve výši 300 Kč rovněž dostatečně popsán skutek, kterého se měl řidič dopustit, společně s určením místa a času, kdy mělo ke skutku dojít. Zjištěný skutek vykazoval znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť dosud nezjištěný přestupce porušil ustanovení § 4 písm. b) a c) v souběhu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Ve výzvě byl žalobce poučen o možnosti sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla.

22. Dne 21. 12. 2016 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno sdělení žalobce, že v předmětný den řídil vozidlo I.H., a ve sdělení byla uvedena jeho adresa pobytu i adresa pro doručování.

23. Správní orgán I. stupně zaslal I.H. předvolání k podání vysvětlení na den 23. 1. 2017, jehož součástí bylo i poučení o následcích nedostavení se bez uvedení závažného důvodu. Předvolání bylo zasláno na adresu trvalého pobytu na Slovensku i na doručovací adresu v ČR, které byly uvedeny žalobcem ve sdělení ze dne 21. 12. 2016. Ze Slovenska se předvolání vrátilo, neboť adresát byl neznámý, na doručovací adresu v ČR bylo předvolání doručeno fikcí vhozením do domovní schránky dne 9. 1. 2017.

24. Ve spise jsou dále založeny 3 kopie sdělení, v nichž sdělovatel uvádí I.H. jako řidiče vozidla.

25. Dne 24. 1. 2017 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno vysvětlení podepsané panem I.H. s omluvou a uvedením důvodu, proč se nedostavil k jednání a s přiznáním, že v předmětný den a čas musel na daném místě zastavit z důvodu technické poruchy na vozidle. Správní orgán následně usnesením ze dne 25. 1. 2017 vyzval I.H. ve stanovené lhůtě 7 pracovních dnů k úřednímu ověření pravosti podpisu na podání ze dne 24. 1. 2017 z důvodu odstranění pochybností o identitě podatele a pravosti podpisu, neboť nebylo možné spolehlivě zjistit, zda bylo podání učiněno skutečně osobou v podání podepsanou. Na usnesení nebylo reagováno.

26. Usnesením ze dne 17. 2. 2017 byla věc odložena ve smyslu § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 27. 2. 2017 bylo doručením oznámení o zahájení řízení se žalobcem zahájeno správní řízení pro správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu.

27. Dne 15. 3. 2017 vydal správní orgán I. stupně prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Dne 31. 3. 2017 podal žalobce prostřednictvím zmocněnce, společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., se sídlem Americká 362/11, Praha 2, proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání, které přes výzvu správního orgánu I. stupně zůstalo nedoplněno.

28. Ve správním spise je založeno sdělení Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend, doručené správnímu orgánu I. stupně dne 27. 3. 2017, v němž je reagováno na dotaz ohledně několika cizinců, kteří jsou často v rámci správních řízení uváděni jako osoby přestupců při správních deliktech provozovatelů vozidel. Mezi osobami je uveden i I.H. Cizinecká policie ve sdělení uvedla, že žádná z uvedených osob neprochází cizineckým informačním systémem jako cizinec s povoleným či uděleným pobytem na území České republiky.

29. Napadeným rozhodnutím ze dne 25. 5. 2017, č. j. KUJCK 65229/2017 bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný konstatoval, že v nyní posuzované věci se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodlivý následek bez ohledu na zavinění. Zákon přitom stanoví možnosti liberace. Jednáním řidiče došlo k porušení zákonných povinností, a jednání naplnilo skutkovou podstatu přestupku v provozu na pozemních komunikacích uvedeného v § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Povinnost provozovatele je dána v § 10 odst. 3 téhož zákona, která však nebyla dodržena. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem, když nejprve zjišťoval identitu řidiče vozidla. Přestupek uvedeného řidiče však nebyl prokázán, proto bylo zahájeno řízení s provozovatelem vozidla pro spáchání správního deliktu. V postupu správního orgánu I. stupně žalovaný neshledal žádná pochybení, účastníku řízení byla dána možnost uplatnit procesní práva. Právní hodnocení soudu 30. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

31. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 3. 10. 2018. Žalobce i žalovaný se z jednání omluvili.

32. Podle znění § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek.

33. Tato právní konstrukce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění.

34. Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl.

35. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ 36. První žalobní námitku, v níž žalobce rozporuje zavinění, pokládá krajský soud za nedůvodnou. Žalobce opřel námitku o domněnku, že zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích (dále jen „zákon č. 183/2017 Sb.“), měl nabýt účinnosti nikoliv dne 1. 7. 2017, jak je uvedeno v části dvě stě padesáté druhé, čl. CCLVII tohoto zákona, ale až dne 13. 7. 2017, aby byla zachována legisvakanční lhůta ve smyslu § 3 odst. 3 zákona o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Tato úvaha žalobce však není správná. Účinnost zákona č. 183/2017 Sb. je stanovena na stejné datum jako účinnost zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Zákon č. 183/2017 Sb. je doprovodný zákon, který obsahuje nezbytné změny zákonů obsahujících skutkové podstaty přestupků a dosavadních správních deliktů právnických a podnikajících fyzických osob. Cílem je sjednocení právní úpravy odpovědnosti za přestupky, přičemž nedošlo k výraznějším zásahům do znění skutkových podstat. Dřívější nabytí účinnosti zákona č. 183/2017 Sb., než po uplynutí legisvakanční lhůty, je tudíž odůvodněno potřebou sjednotit právní úpravu v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky, který nabytím účinností dne 1. 7. 2017 nahradil dosavadní zákon o přestupcích.

37. K námitce žalobce o povinnosti správních orgánů zabývat se zaviněním jednání přestupce uvádí krajský soud, že původní právní úprava obsažená v § 125f zákona o silničním provozu se týkala správních deliktů, pro které se nevyžadovalo zavinění. Správní delikty byly založeny na objektivní odpovědnosti a subjektivní stránka zavinění se nezkoumala, jak již popsal krajský soud výše v bodech 34 a 35 tohoto rozsudku. Nová právní úprava přijatá zákonem č. 183/2017 Sb. v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky reprodukuje přestupky se zaviněním nebo bez zavinění a u přestupků bez zavinění je nadále zachována objektivní odpovědnost. Zákonem č. 183/2017 Sb. došlo ke změně ustanovení § 125f zákona o silničním provozu a pojem správní delikt byl nahrazen pojmem přestupek, přičemž odstavec 1 tohoto ustanovení uvádí, že provozovatel vozidla se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Odstavec 3 tohoto ustanovení uvádí, že k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 1 se nevyžaduje zavinění.

38. Krajský soud proto uzavřel, že správní orgány zcela v souladu s právní úpravou nezkoumaly zavinění u vytýkaného jednání žalobce.

39. Námitky stran údajných vad výroku považuje krajský soud za nedůvodné, neboť ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu I. stupně, z povahy věci není součástí výroku rozhodnutí. Ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu obsahuje výčet skutečností, k nimž správní orgán přihlíží při stanovení výše pokuty, a tato kritéria musí být řádně označena a odůvodněna. V zákoně je toto ustanovení obsaženo ve společných ustanoveních o správních deliktech, a správní orgány jsou povinny při určení výměry pokuty zohlednit závažnost správního deliktu, stejně tak i jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Poté pak v rámci svého správního uvážení správní orgány stanoví výši sankce v rámci zákonem stanoveného rozmezí. Tento postup byl v nyní řešené věci zachován. Správní orgán I. stupně správně stanovil, že zjištěným jednáním se žalobce dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, za který zákon stanovuje rozmezí pokuty od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Správní orgán I. stupně stanovil výši sankce při spodní hranici zákonného rozmezí, neboť jednání žalobce představovalo nižší společenskou nebezpečnost.

40. Stejně tak nebylo zapotřebí ve výroku uvádět odkaz na § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu, neboť výrok obsahuje odkaz na § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a správní delikt zde definovaný je následně ve výroku nezaměnitelným způsobem popsán. Krajský soud v souvislosti s tím odkazuje zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 33/2011 – 70, nebo rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012 – 57, v nichž je právní názor stran náležitostí výroku popsán.

41. K námitce, že se správní orgány nezabývaly tím, že porušení pravidel nemělo za následek nehodu, odkazuje krajský soud na ustanovení § 47 zákona o silničním provozu, který vymezuje dopravní nehodu jako událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárii nebo srážku, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Pojmovým znakem dopravní nehody je tak přímá souvislost s provozem vozidla v pohybu. Provoz motorového vozidla byl definován i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, č. 71/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to následujícím způsobem: „Motorové vozidlo je v provozu i tehdy, jestliže v důsledku selhání řidiče vytvoří překážku pro ostatní účastníky provozu (i provozu jiného druhu), která pro ně představuje bezprostřední nebezpečí kolize, a to bez ohledu na skutečnost, zda je v okamžiku škodné události v chodu motor takového vozidla nebo zda se vozidlo stalo bezprostředně před škodnou událostí nepojízdným a z jakých důvodů.“ Žádná ze zmiňovaných okolností, tedy porucha na vozidle, či selhání řidiče, nebyla v rámci správního řízení prokázána.

42. Nedůvodné je i tvrzení o neexistenci domu čp. 31 v ulici Nerudova v Českých Budějovicích a s tím související označení místa skutku za nesrozumitelné. Krajský soud má za to, že popis místa spáchání správního deliktu byl učiněn zákonným způsobem a je plně přezkoumatelný. Jednání žalobce bylo v napadených rozhodnutích popsáno způsobem, který je nezaměnitelný s jakýmkoliv jiným jednáním, místo bylo přesně specifikováno a soud nemá sebemenší pochybnost o tom, že k vytýkanému jednání došlo právě v působnosti dopravní značky V 12c.

43. Krajský soud nesdílí názor žalobce, že správní orgány zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, když se nezabývaly obsahem opatření obecné povahy, že v oblasti spáchání správního deliktu je značka zákaz zastavení s dopravním značením č. V 12c právně závazná. Správní orgány vycházely ze skutečnosti, že v daném místě byla dopravní značka V 12c umístěna a všichni účastníci silničního provozu měli povinnost se jí řídit, neboť umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012 – 30, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci spočívající v umístění dopravní značky ve smyslu § 77 odst. 1 písm c) zákona o silničním provozu přijaté do 1. 4. 2008 nabývá účinnosti dnem, kdy došlo k faktickému umístění dopravní značky v terénu… od tohoto okamžiku bylo toto opatření obecné povahy účinné a účastníci silničního provozu se jím byli povinni řídit“). Žalobní bod se jeví jako účelový, neboť předmětem řízení je protiprávní jednání žalobce, nikoliv přezkum opatření obecné povahy. Nepřiléhavý byl odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 2 As 48/2008 – 58, neboť ten se zabýval sporným charakterem pozemní komunikace (chodníku). Správní orgány nebyly povinny prokazovat, zda měla dopravní značka právní základ.

44. Důvodná není ani námitka ohledně špatné rozeznatelnosti dopravního značení. Z pořízené fotodokumentace, která je součástí správního spisu, je zcela jednoznačně seznatelná žlutá čára znázorňující vodorovné dopravní značení „zákaz zastavení“, a proto žalobcem navrhovaný důkaz fotografií z webu mapy.cz je nepřípadný. Porušení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu je prokázáno fotografiemi pořízenými policejní hlídkou a žádné další dokazování není v tomto ohledu zapotřebí. Vozidlo bylo nadto ponecháno v obousměrné komunikaci vpravo proti směru jízdy prakticky na úrovni křižovatky, čímž značně ztěžovalo vozidlům přijíždějícím do této křižovatky řídit se dopravní značkou „stop“. Tímto jednáním bylo porušeno také ustanovení § 25 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu.

45. Další žalobní námitka, kterou žalobce napadá postup správního orgánu, který dle jeho slov nečinil nezbytné kroky vedoucí ke zjištění pachatele přestupku, je dle soudu nedůvodná. Žalobce správnímu orgánu I. stupně sdělil údajného řidiče, který měl s jeho vozidlem spáchat přestupek. Totožnost řidiče, I.H., však nebyla prokázána. Krajský soud tak považuje požadavek správního orgánu o úřední ověření pravosti podpisu na vysvětlení doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 24. 1. 2017 za zcela legitimní a odůvodněný, zvlášť za situace, kdy byl I.H. uváděn v jiných správních řízeních, coby pachatel přestupků s vozidly jiných provozovatelů. Odkaz žalobce na jiné legitimní možnosti, jako například podání vysvětlení, se ve světle průběhu řízení jeví jako absurdní, neboť tuto možnost správní orgán I. stupně neúspěšně využil. Lze tudíž předpokládat, že další pokusy předvolat údajného přestupce k podání vysvětlení by rovněž nebyly úspěšné.

46. Námitka směřující do nesplnění zákonných podmínek pro zahájení správního řízení je krajským soudem považována za irelevantní, neboť správní řízení vůči žalobci jako provozovateli vozidla, s nímž byl spáchán přestupek, bylo zahájeno zcela důvodně. Soud má za to, že opakované snahy správního orgánu ověřit totožnost a procesní způsobilost údajného přestupce, kterého se nepodařilo dohledat, by nemohly přispět k vyřešení zjištěného přestupku. Obdobným způsobem se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46, když vyřkl, že: …„Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. (…) Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“ 47. Námitka, že nebyla prokázána doba, po kterou mělo vozidlo žalobce stát na vyznačeném místě, a mohlo se tak jednat o pouhé zastavení, je zcela nedůvodná. Fotografie pořízené strážníky obsahují časový údaj. Ve správním spise je obsaženo celkem 7 snímků z různých úhlů silnice. Snímky jsou pořízeny v časovém rozmezí 10:02 až 10:05 hodin, není tak pravdou tvrzení žalobce, že snímky časový údaj neobsahují. V dané situaci však není rozhodné, zda se v případě spáchání přestupku jednalo o porušení zákazu zastavení či stání, neboť podle Přílohy 8 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích se značka V 12c – zákaz zastavení provádí jako žlutá čára souvislá u okraje vozovky a vyznačuje úsek, kde je zakázáno zastavení a stání. Žalobci bylo tudíž zakázáno ponechat vozidlo v úseku platnosti vodorovné dopravní značky V 12c, a to bez ohledu na, zda by zde vozidlo stálo nebo by zastavilo na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu (srov. ustanovení § 2 písm. n) a o) zákona o silničním provozu).

48. Žalobní námitku spočívající v nedodržení postupu stanoveného v § 125h zákona o silničním provozu má krajský soud rovněž za nedůvodnou. V předmětné výzvě byl správní delikt vykazující znaky přestupku specifikován konkrétním způsobem, který nezakládá žádnou pochybnost stran zaměnitelnosti spáchaného správního deliktu vykazujícího znaky přestupku s jiným správním deliktem, potažmo s přestupkem. Protože uvedený přestupek bylo možno v souladu s právními předpisy projednat v blokovém řízení a byly splněny i ostatní podmínky zvláštního postupu správního orgánu pro uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, bylo stanovení částky 300 Kč v souladu s § 125h odst. 1 a § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu a tudíž i právně podloženo.

49. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce absence ústního jednání. Soud podotýká, že se v dané věci nejednalo o řízení podle zákona o přestupcích, ale o řízení ve věci správního deliktu, vedené podle správního řádu. Správní řád povinnost nařídit ústní jednání v tomto případě nestanoví. Z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu vyplývá, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8As 110/2015-46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“). S tímto názorem se zdejší soud ztotožňuje. Ve spisové dokumentaci byly navíc obsaženy dostatečné podklady a podmínka nezbytnosti ústního jednání nebyla dána, a to ani ve vztahu k tvrzené krajní nouzi, jako okolnosti vylučující protiprávnost, kterou uvedl údajný řidič vozidla I.H.. Navíc sám žalobce, potažmo osoba jím označená za řidiče vozidla, způsobily svým laxním přístupem, že se správní orgány nemohly zabývat okolnostmi, které by eventuálně mohly osobu řidiče vyvázat z odpovědnosti za přestupek.

50. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazujícího znaky správního deliktu. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda konkrétní a přesné údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikt nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. Správní řád tak v případech, kdy se ústní jednání nenařizuje obligatorně, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda ústní jednání nařídí pro jeho nezbytnost vedoucí ke splnění účelu řízení. V posuzovaném případě se jednalo o skutkově jednoduchý případ, kdy bylo vozidlo zaparkováno v úseku platnosti dopravní značky V 12c „Zákaz zastavení“, čímž došlo k naplnění skutkové podstaty přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu v návaznosti na porušení ustanovení § 4 písm. c), v souběhu s ustanovením § 25 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Zasahujícími strážníky byl přestupek řádně specifikován v úředním záznamu, byla pořízena fotodokumentace a krajský soud je toho názoru, že ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv žalobce nebylo nutné ústní jednání nařizovat. Žalobce byl řádně poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a byla mu dána možnost uplatnit námitky a návrhy na dokazování až do okamžiku vydání rozhodnutí. Krajský soud tak shledal žalobní námitku směřující do zkrácení žalobcových procesních práv, práv na spravedlivý proces a porušení zásady bezprostřednosti jako nedůvodnou.

51. Pro úplnost krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2016, č. j. 8 As 156/2016 – 35 uvádí, že neshledal nezákonnost prvostupňového rozhodnutí v důsledku provedení dokazování pořízenou fotodokumentací mimo ústní jednání. Jak již bylo uvedeno, žalobce měl možnost seznámit se s podklady pro rozhodnutí, tohoto svého práva však nevyužil.

52. Námitka směřující k nezákonně uložené sankci rovněž není důvodná. V daném případě byla sankce uložená podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu a bylo využito rozmezí výše pokuty odpovídající přestupkovému jednání podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, na které se vztahuje rozmezí pokuty od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Správní orgán I. stupně uložil sankci při samé spodní hranici zákonné výměry a tento postup odůvodnil nižší společenskou nebezpečností. Krajský soud má za to, že správní orgán I. stupně nikterak nevybočil ze svého správního uvážení a závěry ohledně uložené sankce jsou plně přezkoumatelné.

53. Námitka porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, když se správní orgány nezabývaly otázkou, zda by právní úprava účinná až po spáchání deliktního jednání nebyla pro žalobce příznivější, není důvodná. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ Dojde-li ke změně právní úpravy v průběhu správního řízení, nebo až po jeho skončení, platí princip přípustné retroaktivity ve prospěch pachatele. Z porovnání časových verzí dotčených ustanovení se podává, že nedošlo ke změně obsahu těchto ustanovení. Zákonem č. 183/2017 Sb. se změnila pouze terminologie a z původních správních deliktů provozovatele vozidla se staly přestupky provozovatele vozidla, přičemž k odpovědnosti fyzické osoby se nevyžaduje zavinění. Tyto přestupky jsou tedy opět koncipovány na principu objektivní odpovědnosti, jako tomu bylo za účinnosti původní právní úpravy ve vztahu ke správním deliktům provozovatele vozidla.

54. Námitka směřující do protiústavnosti ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je nedůvodná. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy platí, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle druhého odstavce dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

55. Žalobce spatřuje protiústavnost uvedeného ustanovení v tom, že je po něm zákonem požadováno nesplnitelné chování, neboť podle žalobce provozovatel vozidla není schopen ovlivnit chování řidiče a zajistit, aby za každých okolností řidič dodržoval své povinnosti a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Nejvyšší správní soud již několikrát rozhodoval ohledně namítané protiústavnosti právní úpravy vážící se k odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla (např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 nebo rozsudek ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 31). V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „V případech překročení maximální povolení rychlosti naměřené pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm).

56. K obdobným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2004, Falk proti Nizozemí, stížnost č. 66273/01, který se v daném případě zabýval otázkou, zda nizozemské orgány při aplikaci právních norem upravujících objektivní odpovědnost provozovatele vozidla neporušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy. ESLP dospěl k závěru, že smluvní státy jsou povinny zajistit proporcionalitu mezi prostředky k dosažení legitimního cíle právě ve vztahu k tomuto cíli. Legitimním cílem je i v nyní řešeném případě bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a postih přestupků spáchaných řidičem, jehož identita nebyla zjištěna na místě policejním orgánem. Následný postih přestupkového jednání by pak neměl znamenat pro orgány veřejné moci nepřiměřenou zátěž. Objektivní forma odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, který je jako vlastník vozidla identifikovatelný, je tak plně v souladu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy a přiměřený k uvedenému cíli. Postih jednoznačně prokázaného a existujícího protiprávního stavu způsobeného provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích je evidentním úmyslem zákonodárce, který začlenil ustanovení § 125f do zákona o silničním provozu.

57. Nadto je třeba zdůraznit, že obdobná věc již byla na půdě Ústavního soudu posuzována. Ústavní soud usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu a přesto, že se meritem návrhu na zrušení právního předpisu Ústavní soud nezabýval, protože stížnost odmítl pro neopodstatněnost, vyslovil zde závěr, že právní úprava správního deliktu provozovatele vozidla nevybočuje z ústavních kautel. Krajský soud z uvedených důvodů považuje námitku žalobce za neopodstatněnou, neboť považuje právní úpravu obsaženou v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu na ústavně konformní.

58. K námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci krajský soud sděluje, že námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení. Krajský soud shledává námitku neopodstatněnou, neboť žalobce by měl tento nesouhlas adresovat Nejvyššímu správnímu soudu, jestliže má za to, že Nejvyšší správní soud na svých webových stránkách bez souhlasu zveřejňuje osobní údaje žalobce nebo jeho právního zástupce. Závěr a náklady řízení 59. Krajský soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán a správní orgán I. stupně postupovaly v souladu s právní úpravou a dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla. Soud v postupu správních orgánů neshledal nesprávnost, nezákonnost ani nepřezkoumatelnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

60. Pro doplnění krajský soud uvádí, že žádná ze žalobních námitek nebyla žalobcem uplatněna v rámci odvolacího řízení a v této souvislosti zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 291/2014, kde Nejvyšší správní soud konstatoval: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“ 61. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení