55 A 8/2025– 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: D. L. H. zastoupená advokátem, JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D. se sídlem Krajinská 281/44, 370 01 České Budějovice proti žalovaný: Krajský úřad Jihočeského kraje se sídlem U zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2025, č. j. KUJCK 57910/2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 11. 7. 2025 žalobu, jíž se žalovaná domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 5. 2025, č. j. KUJCK 57910/2025, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 1. 4. 2025, č. j. OKS/60145/24–Du–410/24 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), a toto rozhodnutí potvrzeno. Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím uznal žalobkyni vinnou z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích (dále jen „zákon o některých přestupcích“), za který jí byl uložen správní trest pokuty ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.

2. Tohoto přestupku se žalobkyně měla dopustit tím, že dne 18. 8. 2024 mezi 11:00 až 11:05 hod. na chodbě domu čp. X v J. H. úmyslně napadla svou neteř E. H. (dále také jako „poškozená“), bytem tamtéž, tak, že ji chytila za culík a srazila na schod, čímž jí způsobila pohmožděninu v oblasti pravého oka a poškrábala jí na krku. Zranění si vyžádalo lékařské ošetření, žalobkyně tedy jinému úmyslně ublížila na zdraví.

3. Žalobkyně v žalobě předně uvádí, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to především z toho důvodu, že v řízení nebyly zjištěny všechny okolnosti, na jejichž základě by bylo možno spravedlivě rozhodnout. Žalovaný tak dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, které následně nesprávně vyhodnotil, v důsledku čehož přijal zcela nesprávné závěry, na kterých staví své rozhodnutí. Tím žalovaný porušil zásadu in dubio pro reo, neboť ze spisového materiálu jednoznačně nevyplývá, že se žalobkyně předmětného přestupku dopustila. Zároveň napadené rozhodnutí neobsahuje přezkoumatelné posouzení závažnosti, důsledků a okolností porušení občanského soužití, a proto je dle žalobkyně nepřezkoumatelné.

4. Žalobkyně uvádí, že v průběhu slovní potyčky před ni předstoupila poškozená se slovy, že má větší sílu a žalobkyni následně udeřila otevřenou dlaní na tvář. Žalobkyně se následně reflexivně snažila poškozené zabránit v dalším jednání směřujícím proti ní, kdy se poškozenou pokoušela chytit za ruce, aby nedošlo k dalšímu úderu. Když se ostatní rodinní příslušníci včetně manžela žalobkyně pokoušeli žalobkyni a poškozenou od sebe odtrhnout, měla žalobkyně společně s poškozenou upadnout na zem, kde následně došlo k jejich odtržení. V důsledku pádu se měla poškozená udeřit do hlavy o betonový schod. Žalobkyně namítá, že v daný moment bylo na místě přítomno více osob, jejichž chování nebo vzájemné interakce mohly k pádu poškozené rovněž přispět a jsou zde tak vážné pochybnosti o tom, zda byl pád skutečně zapříčiněn jednáním žalobkyně. Z tohoto důvodu žalobkyně namítá, že zranění mohlo být způsobeno nešťastnou náhodou nebo jinými okolnostmi, které není možné jednoznačně ověřit vzhledem k absenci nahrávky samotného incidentu a protichůdným výpovědím svědků.

5. Žalobkyně zde odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož v případech „tvrzení proti tvrzení“ musí soudy pečlivě a obezřetně hodnotit výpovědi stran s důsledným respektováním presumpce neviny, zejména pokud jediným důkazem proti obviněnému je výpověď svědka, jehož nezaujatost nelze vyloučit. Proto žalobkyně namítá, že výpovědi A. H., V. H., R. H. a N. H. měly být správním orgánem považovány za nevěrohodné, poněvadž jsou nejbližšími příbuznými poškozené a mají s ohledem na dlouhodobě konfliktní vztahy s žalobkyní a jejím otcem důvod ji zdiskreditovat. Žalobkyně má rovněž za to, že žalovaný neprovedl dostatečné posouzení věrohodnosti uvedených výpovědí. Napadené rozhodnutí je tak z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

6. Žalobkyně dále poukazuje na skutečnost, že poškozená byla lékařsky ošetřena až několik hodin po incidentu, což podle ní zpochybňuje souvislost mezi danou událostí a samotným úrazem. Poškozená tak mohla být zraněna až později za jiných okolností, které s jednáním žalobkyně vůbec nesouvisejí.

7. Žalobkyně rovněž namítá, že fotodokumentace poškozené a jejích zranění založená ve správním spise nebyla pořízena policejní hlídkou bezprostředně po příjezdu na místo incidentu, ale až s několika hodinovým odstupem. Fotodokumentace je navíc pořízena až po ošetření, došlo tak k zásahu do přirozeného stavu poranění. To podle žalobkyně zpochybňuje objektivitu důkazu i jeho vypovídací schopnost ohledně charakteru a rozsahu zranění. Fotodokumentace tak nemůže sloužit jako jednoznačný důkaz o způsobu vzniku poranění, ani pomocí ní nelze prokázat tvrzení poškozené o údajném průběhu incidentu.

8. S tím souvisí i namítaná pochybnost žalobkyně o objektivitě lékařské zprávy. Tu žalobkyně spatřuje nejen v několika hodinovém odstupu mezi samotným incidentem a lékařským ošetřením, ale i v tom, že A. H., bratr poškozené, v minulosti vykonával odbornou praxi i ve zdravotnickém zařízení, kde byla poškozená ošetřena, přičemž navázal bližší kontakty s několika zde působícími lékaři. Z tohoto důvodu je lékařská zpráva předložená poškozenou výrazně propracovanější a obsáhlejší než zprávy vyhotovené na základě vyšetření žalobkyně a jejího otce.

9. V návaznosti na uvedené žalobkyně zmiňuje, že také utrpěla v souvislosti s incidentem fyzickou újmu. Konkrétně se jedná o naraženiny a odřeniny v horní i dolní části těla utrpěné v důsledku pádu a při podání vysvětlení na Policii ČR poukázala na poškrábané ruce se strupy. Tato poranění jí vznikla v přímé souvislosti s popsaným incidentem. Zranění však nepovažovala za natolik závažná, aby vyžadovala lékařské ošetření. Žalobkyně má za to, že tuto skutečnost je nutné zohlednit při hodnocení průběhu celého incidentu, neboť z toho vyplývá, že k fyzickému kontaktu mezi účastnicemi došlo oboustranně, a rovněž při hodnocení jednotlivých výpovědí svědků.

10. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že nejednala se záměrem způsobit poškozené zranění, ale odvrátit případný další útok vůči své osobě. S neteří měla až do tohoto incidentu bezproblémový vztah, a neexistovala proto žádná předchozí averze nebo motivace k úmyslnému jednání proti ní. K incidentu došlo v emocionálně vypjaté situaci, která ovlivnila schopnost žalobkyně jednat s rozvahou a jednání žalobkyně tak bylo především reakcí na náhlé ohrožení, jehož primárním cílem bylo zabránit dalšímu útoku. Žalobkyně tak má za to, že její jednání je nutné klasifikovat ve smyslu ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), tedy jako nutnou obranu. Z tohoto důvodu nebyly naplněny formální znaky (úmysl) ani materiální znaky (společenská škodlivost) přestupku proti občanskému soužití, a žalobkyně tak nemůže být za přestupek odpovědná, jak vyplývá z § 13 a § 15 zákona o odpovědnosti za přestupky.

11. Žalobkyně má za to, že i v případě, kdy by soud považoval dané jednání za volní, nikoliv reflexivní, bylo by nezbytné jednání žalobkyně posoudit jako nutnou obranu ve smyslu § 25 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť žalobkyně se pouze bránila útoku od poškozené.

12. Žalobkyně také namítá nevypořádání se s námitkou, že jednání poškozené v podobě předstoupení před žalobkyni, prohlášení, že má větší sílu než ona, a udeření žalobkyně otevřenou dlaní na tvář bylo záměrnou provokací, kterou je možné kvalifikovat jako útok. Tuto námitku žalovaný pouze uvedl jako námitku žalobkyně, nijak se s ní však nevypořádal.

13. Tvrzení poškozené opírající se o zprávu Domova pro matky s dětmi a rodinné poradny, organizační složky města Jindřichův Hradec, že má poškozená údajně výrazný strach z opětovného setkání s žalobkyní, trpí psychickým napětím a dlouhodobou úzkostí, je podle žalobkyně výrazně nadsazeným, účelově zkresleným, případně zcela nepravdivým. Poškozená se podle žalobkyně i po incidentu chová zcela normálně a přirozeně, aniž by se ve svých projevech jakkoliv lišila od dětí jejího věku. Žalovaná má za to, že poškozená je z důvodu napjatých rodinných vztahů cíleně ovlivňována a manipulována svým otcem V. H. To podle žalobkyně potvrzuje tendenční zpráva Mgr. R. P., která vykazuje známky negativního zaujetí vůči žalobkyni. Zpráva není podložena nezávislým odborným posouzením ani objektivními znaky psychického traumatu, ale vychází pouze z jednostranných tvrzení poškozené. Zpráva je tak dle žalobkyně irelevantní.

14. Další námitkou žalobkyně je nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí, která podle žalobkyně plyne z toho, že jednotlivé podklady a důkazy ve spise nevytvářejí logicky provázaný a ucelený řetězec vedoucí k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu věci, který by byl podložen přímými důkazy a nevzbuzoval pochybnosti. Závěry učiněné správním orgánem prvního stupně, potvrzené žalovaným, vycházejí převážně z jednostranného přijetí výpovědi poškozené a jejích nejbližších rodinných příslušníků, a to bez zohlednění jejich vnitřních rozporů, možné účelovosti a absence objektivních podpůrných důkazů. Naopak výpovědi žalobkyně a jejího manžela byly od počátku konzistentní a logické, avšak správní orgán je nehodnotil rovnocenně a bez řádného odůvodnění je opomenul či účelově zpochybnil. Výrok o tom, že přestupek byl spáchán žalobkyní, tak porušuje zásadu in dubio pro reo, neboť nectí presumpci neviny a v pochybnostech, které v dané věci panují, rozhodly správní orgány v neprospěch obviněné z přestupku (žalobkyně). Tím bylo zasaženo do základních práv a svobod žalobkyně zakotvených v článku 39 a článku 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.

15. Na základě uvedených námitek žalobkyně žádá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému, neboť jí nebylo spáchání předmětného přestupku prokázáno.

II. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný setrval ve vyjádření k žalobě na svém právním názoru, který uvedl již v napadeném rozhodnutí, kde jsou podle žalovaného zachyceny veškeré správní úvahy, včetně hodnocení podkladů. Žalobce v žalobě uplatnil tytéž námitky jako v odvolacím řízení, a proto žalovaný plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

17. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k žádnému pochybení, a proto navrhuje zamítnutí žaloby.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastnící projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 s. ř. s.).

19. Žaloba není důvodná.

20. Krajský soud má za nesporné, že v domě čp. X J. H. se nachází více bytových jednotek, přičemž v přízemním bytě žije žalobkyně se svým manželem O. L. V prvním patře se nacházejí dvě bytové jednotky. V jedné z nich bydlí otec žalobkyně V. H., a ve druhé bratr žalobkyně R. H. V podkrovním bytě pak žije bratr žalobkyně V. H., spolu se svou rodinnou, jejímiž členy jsou manželka A. H., syn A. H. (synovec žalobkyně), dcera E. H. (poškozená, neteř žalobkyně), dcera N. H. (neteř žalobkyně), a dcera L. H. (neteř žalobkyně).

21. Ze správního spisu vyplývá, že dne 16. 8. 2024 došlo k incidentu, který není předmětem tohoto řízení, při němž bratr žalobkyně, V. H. vyměnil vstupní dveře od bytu jeho a žalobkynina otce, V. H. Následně dne 18. 8. 2024 nesl bratr žalobkyně, V. H., společně se svým synem A., žalobkyni náhradní klíč od nových dveří od bytu jejich otce V. H. Při této příležitosti došlo ke slovní potyčce mezi žalobkyní, jejím bratrem a synovcem. Slovní potyčce, která přerostla ve fyzické napadení, popsané v odstavci č. 2 tohoto odůvodnění, byly přítomny rovněž neteře žalobkyně, sestry E. a N. H. a manžel žalobkyně O. L.

22. Podle žalobkyně je sporné, jak se incident, při němž mohlo dojít ke zranění její neteře (poškozené) odehrál, přičemž ve správním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že ke zraněním poškozené došlo v důsledku jejich vzájemné potyčky. Navíc se podle žalobkyně z její strany jednalo o nutnou obranu proti provokativnímu útoku ze strany poškozené.

23. Krajský soud dospěl k následujícím zjištěním, jež vyplývají ze správního spisu. Z usnesení městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 17. 10. 2024, č. j. OKS/60145/24–Du–410/24, vyplývá, že v průběhu slovní hádky, která předcházela projednávané fyzické potyčce, nazvala žalobkyně svého synovce a neteře slovy: „krysy, zmetek a parchant“. Z usnesení městského úřadu Jindřichův Hradec ze dne 17. 10. 2024, č. j. OKS/60145/24–Du–411/24, vyplývá, že synovec žalobkyně, A. H. řekl žalobkyni, že je vypatlaná a že manipuluje se svým otcem. Z lékařské zprávy MUDr. R. D. z Nemocnice Jindřichův Hradec, chirurgická ambulance, ze dne 18. 8. 2024, 18:50 hod. vyplývá, že poškozená utrpěla na hlavě na pravé straně exkoriaci do 5 mm a periorbitálně hematom bez otoku. Dále má dorsálně na krku exkoriaci a stopy po úrazu, obdobně na L lat. přední ploše krku – 3x exkoriace odpovídající prstům, rány bez krvácení, bez známek infekce. Z fotografií založených ve spise vyplývá, že poškozená měla modřinu pod pravým okem, a v téže oblasti také oděrku o velikosti přibližně půl centimetru. Dále je na fotografiích zachyceno ošetření na levé boční straně krku. Samotné poranění zde není přes aplikované ošetření (roztok Betadine, obvazová náplast) plně patrné. Nicméně je zcela zřetelně zachyceno na fotografii č. 03 ve fotografické dokumentaci ze dne 20. 8. 2024 pořízené Policií České republiky v rámci podání vysvětlení E. H. z téhož dne. Fotodokumentace založená ve správním spise rovněž zachycuje zadní část krku, kde jsou nekrvácející oděrky plně patrné. Totéž lze spatřit na fotografii č. 05 pořízené policií při podání vysvětlení dne 20. 8. 2024. Z policií pořízených fotografií je rovněž patrné výše popisované zranění pravého oka (viz fotografie č. 02 a č. 04). Právě popsaná zjištění učinil i žalovaný (napadené rozhodnutí str. 3–5), respektive již správní orgán prvního stupně, jak vyplývá z prvostupňového rozhodnutí (str. 3 a 5).

24. Ze spisu správního orgánu prvního stupně vyplynulo následující. Žalobkyně u prvotního podání vysvětlení na Policii České republiky dne 23. 8. 2024 uvedla podrobný popis incidentu ze dne 16. 8. 2024, který není předmětem tohoto řízení. Následně ke konfliktu ze dne 18. 8. 2024 pouze stroze konstatovala, že „[k] tomuto dni mohu pouze uvést skutečnost, že jsem nikoho fyzicky nenapadla a ani slovně neurazila. To je vše, co mohu k dané věci uvést.“ Žalobkyně v průběhu řízení před správním orgánem prvního stupně uvedla, že byla poškozenou napadena a pouze se bránila tím, že neteř chytila za ruce, aby nedostala další úder otevřenou dlaní na tvář (viz žalobkynin popis průběhu incidentu uvedený v odst. 4 tohoto odůvodnění). V této verzi incidentu žalobkyně konzistentně pokračuje jak v průběhu řízení před odvolacím správním orgánem, tak v žalobě. Tuto verzi průběhu incidentu potvrzuje i manžel žalobkyně, O. L.

25. Naopak poškozená při podání vysvětlení na Policii České republiky dne 20. 8. 2024 uvedla, že poté, co byl O. L. odhozen mobilní telefon její sestry N. H. a šla své setře mobilní telefon zvednout z podlahy, byla žalobkyní zezadu chycena za culík a silou byla sražena na kamenný schod, do kterého narazila hlavou u oblasti pravého oka. Tuto verzi průběhu incidentu potvrzují a shodně popisují svědci A. H., bratr poškozené V. H., otec poškozené, a N. H., sestra poškozené, kteří byli u incidentu přítomni osobně a A. H., matka poškozené, která incidentu nebyla přímo účastna, ale viděla poškozenou bezprostředně po proběhnutí incidentu, tedy byla svědkem jeho dopadu na zdraví poškozené (viz úřední záznam o podání vysvětlení na Policii České republiky ze dne 23. 8. 2024). Bratr, sestra a otec poškozené, jakož i sama poškozená, od počátku své výpovědi nijak nezměnili.

26. Z uvedeného vyplývá, že fyzickému incidentu předcházela slovní rozepře. Dle žalobkyně není prokázáno, jak se odehrál fyzický kontakt s poškozenou, protože žalovaný nezjistil všechny okolnosti, na jejichž základě by bylo možné spravedlivě rozhodnout. Krajský soud má tuto námitku žalobkyně za neopodstatněnou, neboť správní orgán zajistil všechny důkazy, které správně vyhodnotil a učinil z nich i správný závěr o vině žalobkyně. Správní orgán prvního stupně v rozhodnutí uvádí obsahy výslechů svědků, žalobkyně i poškozené a na straně 7 prvostupňového rozhodnutí je následně hodnotí. Rovněž žalovaný v napadeném rozhodnutí vychází z uvedených výslechů a konstatuje, že kromě nich vzal správní orgán prvního stupně do úvahy i další podklady, konkrétně lékařské zprávy a fotografie. Žalovaný se rovněž zabýval hodnocením obsahu a věrohodnosti výpovědí jednotlivých osob (str. 3–4 napadeného rozhodnutí). Žalovaný, stejně jako správní orgán prvního stupně, dospěl ke správnému závěru, když neuvěřil tvrzení žalobkyně, že byla udeřena otevřenou dlaní na tvář a její jednání bylo proto nutnou sebeobranou, s ohledem na rozpor ve výpovědi žalobkyně při podání vysvětlení na Policii České republiky, kde se o žádném úderu otevřenou dlaní na tvář žalobkyně nezmiňuje. Činí tak až v průběhu správního řízení, kde své jednání popisuje jako nutnou obranu proti úderu otevřenou dlaní na tvář od poškozené.

27. Žalovaný shodně se správním orgánem prvního stupně považuje výpovědi V. H., A. H. a sester E. a N. H. za věrohodné, a to i přesto, že se jedná o blízké příbuzné. To odůvodnil tím, že „[z] výpovědí není zřejmá snaha se na výpovědích domlouvat a předem si je připravovat. Jejich výpovědi jsou konzistentní, nejsou mezi nimi v základních věcech žádné logické rozpory. E. H., A. H. a V. H. ve věci vypovídali již na PČR, kdy shodně popsali“ průběh celého incidentu tak, jak uvádějí ve výpovědích v řízení před správním orgánem. Krajský soud se s tímto hodnocením věrohodnosti výpovědí ztotožnil, rovněž má námitku žalobkyně ohledně vnitřních rozporů ve výpovědích svědků H. za neopodstatněnou, neboť svědecké výpovědi jsou shodné ohledně napadení. Oproti tomu nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že výpovědi její a jejího manžela byly od počátku konzistentní, a při hodnocení byly žalovaným opomenuty. Naopak je rozpor ve výpovědích žalobkyně učiněných při podání vysvětlení Policii České republiky a v průběhu řízení před správním orgánem, tedy žalovaný výpovědi neopomenul, nýbrž je řádně zhodnotil a uvedl, proč jim neuvěřil.

28. Na věrohodnosti uvedených výpovědí ničeho nemění ani skutečnost, že svědci (otec, bratr a sestra) jsou v blízkém příbuzenském poměru s poškozenou. Nejvyšší správní soud k tomu v rozsudku ze dne 28. 2. 2014, č. j. 2 As 109/2012–26, uvedl, že „lze přisvědčit názoru stěžovatele, že pouhý odkaz na rodinné a přátelské vztahy mezi svědkyněmi a navrhovatelem nemůže být sám o sobě důvodem pro vyhodnocení svědkyň jako nedůvěryhodných. K tomuto závěru by se musely připojit další indicie či důvody, které by jej podpořily. Takové okolnosti však ve správním řízení najevo nevyšly, a ani v žalobě nebyly uváděny jiné, nové okolnosti, pro které by měly být výpovědi svědkyň přehodnoceny.“ (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 9. 2012, č. j. 17 A 102/2011–121, nebo rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005–62) Ostatně tytéž závěry platí i pro výpověď O. L., manžela žalobkyně. Pokud by tedy neměly být výpovědi svědků připuštěny z důvodu příbuzenských vztahů, nebyla by za použití téhož argumentu připuštěna ani výpověď manžela žalobkyně. Argumentum ad absurdum by v takovém případě nemohly být připuštěny ani výpovědi žalobkyně a poškozené, které jsou rovněž ve vzájemném příbuzenském vztahu tety (žalobkyně) a neteře (poškozené). Z toho vyplývá, že výpovědi svědků, blízkých příbuzných poškozené, jsou přípustné. Správní orgány řádně posoudili jejich věrohodnost a vysvětlily, proč jim uvěřily. Námitka žalobkyně ohledně jejich nevěrohodnosti na základě vzájemného příbuzenského vztahu je tak neopodstatněná. Navíc svědci byli poučeni o následcích křivé svědecké výpovědi, i proto lze považovat jejich výpověď za pravdivou.

29. Na straně 4 napadeného rozhodnutí žalovaný správně vyhodnotil, proč považuje námitku, že poškozená měla na žalobkyni zaútočit, za neodůvodněnou. Poškozená i dle soudu šla na pomoc své sestře, přičemž byla žalobkyní napadena zezadu, což odpovídá i zraněním, která poškozená utrpěla na krku a hlavě. Ošetření poškozené bylo uskutečněno až několik hodin po celém incidentu, lékařská zpráva však i přesto důvěryhodně prokazuje, jak k daným zraněním došlo. Je tak dána příčinná souvislost mezi daným incidentem a vznikem uváděných poranění krku a hlavy poškozené.

30. Krajský soud v tomto ohledu souhlasí s žalovaným, že lékařská zpráva byla sice vyhotovena až s několika hodinovým odstupem, což ovšem nesnižuje její důkazní sílu. Poškozená se nejprve z bolesti hlavy způsobené nárazem na shod pokusila vyspat, a až když toto nepomohlo, vyhledala lékařské ošetření. Tvrzení, že z důvodu osobních známostí A. H. je lékařská zpráva jakkoliv zpochybnitelná, žalovaný správně vyhodnotil jako nepodložené, neboť žalobkyně nic takového neprokázala, jde o pouhou spekulaci.

31. S tím souvisí i námitka žalobkyně ohledně provokace a útoku na ni. Provokace je vyloučena, jestliže se celý incident odehrál tak, že poškozená nezaútočila, ale šla pomoci své setře a během toho byla zezadu napadena. To přímo jakoukoliv provokaci a zároveň i údajný útok vylučuje. Správnost tohoto zjištění potvrzuje lékařská zpráva a fotodokumentace o způsobených zranění, která by při konfrontaci tváří v tvář nevznikla. To rovněž vylučuje žalobkyní namítané skutečnosti, že na místě bylo mnoho lidí a není tak jisté, zda úraz nevznikl z jiného důvodu na základě vzájemné interakce mezi dalšími účastníky incidentu. Takové tvrzení žalobkyně je opět pouze spekulativní, nepodložené důkazy.

32. Co se týče tvrzení žalobkyně, že při podání vysvětlení na Policii České republiky předložila poškrábané ruce se strupy, tak Úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 23. 8. 2024, sepsaný inspektorem prap. P. M. na Policii České republiky, Obvodním oddělením Jindřichův Hradec, č. j. KRPC–111069–5/PŘ–2024–020312, nic takového neobsahuje. Naopak žalobkyně zde uvádí, že „[f]yzickým napadením mi nevzniklo zranění, které by muselo býti ošetřené v Nemocnici Jindřichů Hradec. Jednáním výše uvedených osob jsem nebyla omezena na běžném způsobu života.“ Žalobkyně ani nepředložila žádné jiné důkazy, že by dané zranění utrpěla, natož jak k němu došlo. Tvrdí–li tak, že jí bylo zranění způsobeno v rámci předmětného incidentu, čímž se snaží prokázat svou nevinu, tak krajský soud konstatuje, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno a pravdivost jejího tvrzení tak nebyla jednoznačně prokázána.

33. Další námitkou žalobkyně je nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť jednotlivé podklady nevytvářejí logicky provázaný a ucelený řetězec souvislostí vedoucí k jednoznačnému závěru o skutkovém stavu věci. Z výše uvedeného je zřejmé, že tato námitka je nedůvodná, neboť správními orgány pořízenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že se daný incident odehrál tak, jak je žalobkyni kladeno za vinu. S tím související námitka o porušení zásady in dubio pro reo je tak rovněž neopodstatněná. Nebyly zjištěny skutečnosti, které by správními orgány popsaný průběh daného incidentu zpochybňovaly či vyvracely. Žalobkyně taktéž neprokázala, že by jí kladená vinna byla protiprávní. Podle rozsudku NSS ze dne 15. 7. 2010, č. j. 9 As 1/2010–58, „je přitom třeba zdůraznit, že aplikace zásady in dubio pro reo není mechanická, jak se mylně domnívá stěžovatel. Základním předpokladem pro použití této zásady, a tedy i následného rozhodnutí ve prospěch „obviněného“, je existence pochybností o správnosti a věrohodnosti zjištěného skutkového stavu. Není tedy možné zásadu in dubio pro reo automaticky použít vždy, když má rozhodující orgán k posouzení protichůdné důkazy. Existence rozdílných tvrzení a důkazů je typickou a nedílnou součástí řízení už jen z toho důvodu, že jsou navrhovány účastníky řízení, jejichž zájem na výsledku rozhodnutí je opačný. Použití zásady in dubio pro reo proto přichází v úvahu pouze tehdy, má–li i po zhodnocení všech důkazů (včetně jejich váhy, věrohodnosti atd.) rozhodující orgán pochybnosti o tom, zda byl skutkový stav dostatečně zjištěn, případně o tom, jak rozhodnout. Z uvedeného vyplývá, že vzhledem ke skutečnosti, že při rozhodování správních orgánů nedošlo k pochybnostem a po zhodnocení všech dostupných důkazů zaujaly názor, o němž neměly pochyby, nemůže být námitka porušení zásady in dubio pro reo důvodná.“ V řízení před správním orgánem nebyla porušena ani zásada in dubio pro reo, neboť o tom, jak se incident odehrál, nejsou žádné důvodné pochyby.

34. K poslední námitce žalobkyně ohledně zprávy Mgr. P. krajský soud uvádí, že zpráva nemá pro posouzení odpovědnosti za přestupek žádnou právní relevanci, a proto k ní nepřihlížel.

35. Krajský soud tak uzavírá, že žalobkyně úmyslně spáchala přestupek proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o některých přestupcích, jehož se dopustí fyzická osoba tím, že jinému ublíží na zdraví. Žalobkyně konkrétně napadla poškozenou zezadu tak, že ji chytila za culík, strhla ji silou na zem, přičemž se poškozená udeřila do hlavy o schod, a žalobkyně ji při tom poškrábala na krku. Uvedeným jednáním byly naplněny formální znaky přestupku proti občanskému soužití, kdy žalobkyně jednala v úmyslu nepřímém, tak i materiální znaky, neboť činem žalobkyně byl porušen zájem společnosti na ochraně občanského soužití před útoky předpokládanými zákonem. Žalobkynino tvrzení o jednání v nutné obraně nebylo prokázáno.

IV. Závěr a náklady řízení

36. Žádná z žalobkyní uplatněných námitek nebyla soudem shledána důvodnou.

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.