55 A 9/2016 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce D. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalované Policii ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 10. 11. 2016, č. j. CPR-20777- 6/ČJ-2016-930310-V234, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Tlumočnici PhDr. M. Ř. se přiznává tlumočné ve výši 700 Kč, které bude vyplaceno do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku ze státních prostředků Krajským soudem v Českých Budějovicích.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 22. 11. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 10. 11. 2016, č. j. CPR-20777-6/ČJ-2016-930310-V234, jímž bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 6. 2016, č. j. KRPC-57471-25/ČJ-2016-020025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie na šest měsíců. Žalobce předně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci bez důvodných pochybností tak, jak je vyžadováno v § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, má správní orgán zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch účastníka řízení. V daném případě podle žalobce nebyly zjištěny žádné skutečnosti ve prospěch žalobce a došlo tak k porušení § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť správní orgány nešetřily zájmy žalobce. V dalším bodě žalobce namítá nedostatečnou přezkumnou činnost žalované, která měla zcela ignorovat důkazní návrhy žalobce učiněné v rámci odvolacího řízení. Žalobce navrhoval vyslechnout svou přítelkyni, paní S., jejíž čestné prohlášení měl v odvolacím řízení předložit, a která měla potvrdit, že žalobce byl v předmětném restauračním zařízení pouze vypomoci s úklidem po oslavě. Dále žalobce namítá nepoužitelnost protokolů o vyjádření účastníka řízení, které mají pouze předběžnou povahu a slouží správnímu orgánu ke zjištění, zda skutečnosti odůvodňují zahájení správního řízení. Jestliže žalobce zpochybnil skutečnosti zjištěné před zahájením správního řízení, mělo být dokazování řádně doplněno, zejména o jeho vlastní výslech. V této souvislosti žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 177/2011 – 120, v němž NSS judikoval, že protokoly o podaném vysvětlení nelze ve správním řízení použít jako důkaz. Žalobce měl být před správním orgánem I. stupně předvolán a žádal přítomnost tlumočníka, který však předvolán nebyl. Žalobce tedy žádal o opakování tohoto úkonu za účasti tlumočníka, neboť odpovědi, které správnímu orgánu žalobce poskytl, nereflektují ty skutečnosti, které chtěl správnímu orgánu sdělit. Žalobce tak namítá nesprávné dokazování za pomoci protokolu o podání vysvětlení, jehož použití je v přímém rozporu s § 137 odst. 4 správního řádu. Žalobce dále namítá nepřiměřenost napadeného rozhodnutí, jde-li o uložené opatření. Forma uloženého opatření i délka správního vyhoštění byly zcela nepřiměřené a neadekvátní okolnostem případu a odporují základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména proporcionality a právní jistoty. Žalobce zdůrazňuje, že má legální pobytové oprávnění na území Polska a institut vyhoštění má sloužit k zamezení pobytu osob bez legálního pobytového oprávnění na území Evropské unie. Správní vyhoštění žalobce je tak zjevně nepřiměřeným opatřením, když brání v pobytu na území EU žalobci, který přitom má oprávnění pobývat na území Polska. Správní orgány tak měly zvolit jinou možnost řešení a umožnit žalobci dobrovolné opuštění území České republiky, případně jinou formu ukončení jeho pobytu na území ČR, přičemž měly zohlednit žalobcův pobyt na území Polska. Závěrem žalobce namítá, že správní orgány nedostatečně posoudily přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud jde o zásah do soukromého a rodinného života. Žalobce odkazuje na ustanovení § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), podle kterého platí, že rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydal, jestliže by byl jeho důsledkem nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti je pak správní orgán povinen posuzovat kritéria podle § 174a zákona o pobytu cizinců. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je žalobce přesvědčen, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a poškodily zájmy žalobce, v čemž je shledána nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření konstatovala totožnost žalobní argumentace s argumentací vznesenou žalobcem v průběhu správního řízení. Z tohoto důvodu žalovaná odkázala na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Pouze k žalobní námitce uvedené pod bodem č. 5 podané žaloby žalovaná uvedla, že námitka nesouvisí s nyní projednávanou věcí a existence prohlášení paní Slezákové se nezakládá na reálném podkladu. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Z úředního záznamu správního orgánu I. stupně ze dne 12. 4. 2016 vyplývá, že téhož dne v 10:00 hodin provedla hlídka Odboru cizinecké policie pobytovou kontrolu v Táboře, v ulici Purkyňova 1000/4, v areálu firmy PT servis konzervárna spol. s r. o. V rámci této kontroly bylo zjištěno, že ve firmě pracoval žalobce v pracovním oděvu na střeše budovy, kde natíral plechové římsy. Žalobce při kontrole nepředložil žádné povolení k výkonu zaměstnání ani živnostenské oprávnění. Vzhledem k tomu, že se žalobce dopustil jednání, pro které lze pobyt na území ČR ukončit nebo zahájit řízení o správním vyhoštění, byl orgány Policie ČR zajištěn. Ze stanoviska Úřadu práce ČR ze dne 12. 4. 2016, které si správní orgán I. stupně vyžádal, vyplývá, že žalobci nebylo vydáno platné povolení k zaměstnání v místě příslušné pobočky úřadu práce. Obsahem správního spisu je i potvrzení o neexistenci zápisu v živnostenském rejstříku ze dne 12. 4. 2016. Dne 12. 4. 2016 bylo s žalobcem zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění z území členských států Evropské unie podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. Oznámení o zahájení správního řízení si žalobce téhož dne osobně převzal. Z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12. 4. 2016, č. j. KRPC- 57471-10/ČJ-2016-020025 vyplývá, že žalobce přicestoval poprvé do České republiky z Polska v roce 2015 na jeden měsíc na návštěvu k tetě H. H., která žije v Praze a na území ČR má povolen trvalý pobyt. Žalobce si zažádal o strpění pobytu, které mu bylo zamítnuto. Poté odcestoval na Ukrajinu. Dne 29. 1. 2016 žalobce přicestoval opět do Prahy k tetě. Asi týden před zajištěním žalobci nabídl občan Ukrajiny jménem M. práci na tři dny v Táboře, ve firmě PT servis, tuto nabídku žalobce slovně přijal a s M. bylo dohodnuto, že po třech dnech natírání plechů bude žalobci vyplacena peněžní částka asi 2.000 Kč na ruku. Žalobce přijel do Tábora dne 10. 4. 2016 a ubytován byl v objektu PT Servis. Žalobce uvedl, že od přicestování do ČR bydlel u tety v Praze 10, nemá žádné pracovní povolení ani vydaný živnostenský list a je si vědom toho, že zde pracoval neoprávněně. Ve firmě PT servis konzervárna spol. s r. o. pracoval od 11. 4. 2016 a placený je za celkově odvedenou práci, nikoliv za odpracované hodiny. V současné době disponuje částkou asi 5.000 Kč. V České republice má žalobce pouze tetu a nevlastní babičku, rodiče a sourozenci žijí na Ukrajině. V České republice není osoba, vůči níž by žalobce měl vyživovací povinnost nebo kterou by měl v péči. Žalobce není osobou ve smyslu § 15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce dále uvedl, že se vrátí zpět na Ukrajinu, v městě odkud pochází, neprobíhají boje. Žalobce se však obává, že mu po návratu na Ukrajinu hrozí okamžitý nástup na vojnu a poté nástup do války. Žalobce si požádal o vízum do Evropy, aby se válce vyhnul. Závazným stanoviskem k možnosti vycestování cizince pro účely řízení o správním vyhoštění vydaným Ministerstvem vnitra ČR dne 13. 4. 2016 bylo stanoveno, že vycestování žalobce je možné. Z obsahu tohoto stanoviska vyplývá, že ministerstvo neshledalo, že by žalobci v zemi původu hrozilo uložení trestu smrti či jeho vykonání. Stejně tak mu nehrozí mučení či nelidské a ponižující zacházení. Zhoršená bezpečnostní situace panuje pouze na východě Ukrajiny v Doněcké a Luhanské oblasti. Oblast Zakarpatska, odkud pochází žalobce a kde v současnosti žije jeho rodina, není žádným způsobem zasažena. Ani sám žalobce konkrétní obavu ze svého návratu na Ukrajinu nezmínil. Namítanou obavu z povolání k výkonu vojenské služby a poté k bojům nepovažuje správní orgán za relevantní k § 179 zákona o pobytu cizinců. Povolání k výkonu vojenské služby je svrchovaným právem státních orgánů a nemůže být ještě samo o sobě považováno za pronásledování nebo jinou persekuci vůči žalobci. Dne 18. 4. 2016 obdržel správní orgán I. stupně oznámení o převzetí právního zastoupení. Dne 27. 4. 2016 se žalobce a jeho zástupce dostavili ke správnímu orgánu I. stupně za účelem sepsání protokolu. Právní zástupce uvedl, že se žalobce písemně vyjádří k obsahu spisového materiálu před vydáním rozhodnutí. Toto vyjádření správní orgán I. stupně obdržel dne 10. 5. 2016. Žalobce ve vyjádření navrhl provedení důkazu výslechem žalobce za ú)časti tlumočníka a rád by touto cestou blíže osvětlil své vazby na Českou Republiku a uvedl na pravou míru některé skutečnosti, které nebyly v protokolu ze dne 12. 4. 2016 zaznamenány přesně z důvodu nedostatečné znalosti českého jazyka a absence tlumočníka. Žalobce dále uvedl, že sdílí společnou domácnost se svoji partnerkou, slečnou K. F., která má na území ČR povolen trvalý pobyt a s níž žalobce plánuje sňatek. Na základě této nové skutečnosti zažádal správní orgán I. stupně o provedení místního šetření na adrese P., V. P., F. X, kde je K. F. přihlášená k pobytu. Dožádaný správní orgán ve sdělení ze dne 1. 6. 2016 uvedl, že K. F. byla na uvedené adrese zastižena a sdělila, že žalobce je její snoubenec, s nímž se vídá v Praze, kde studuje. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 9. 6. 2016, č. j. KRPC-57471-25/ČJ- 2016-020025 bylo žalobci uloženo správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce šest měsíců. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že správní orgán měl jednoznačně prokázáno, že žalobce pracoval bez platného povolení k zaměstnání. Tato skutečnost byla potvrzena sdělením Úřadu práce v Táboře. Žalobce rovněž nemá vydané platné živnostenské oprávnění. Na základě uvedených skutečností dospěl správní orgán k závěru, že žalobce na území České republiky prokazatelně pracoval bez povolení k zaměstnání. Správní orgán I. stupně uvedl, že tvrzení o tom, že má na území ČR přítelkyni, s níž chce uzavřít sňatek, se jeví jako účelové, neboť žalobce v protokolu ze dne 12. 4. 2016 uvedl, že do ČR přicestoval pokaždé za svojí tetou H. H. Správní orgán I. stupně shledal skutkový stav náležitě zjištěný a doložený potřebnými důkazy. Všechny provedené důkazy vyhodnotil a dospěl k závěru, že není důvod hodnocení důkazů zpochybňovat, když do sebe důkazy vzájemně zapadají a tvoří ucelený řetězec. Vycestování žalobce do domovského státu shledal správní orgán možným. Žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by jeho vycestování možné nebylo. Tvrzení žalobce, že sdílí společnou domácnost se svojí přítelkyní, není důvodem pro nevydání rozhodnutí, neboť jsou oba cizí státní příslušníci a svůj společný život mohou realizovat kdekoliv. Žalobce na území České republiky nemá žádné rodinné ani jiné soukromé vazby ani kulturní a sociální vazby. Rozhodnutím bude zasaženo do žalobcova soukromého a rodinného života, avšak nejedná se o zásah nepřiměřený, nýbrž o zásah, který je v souladu se zákonem a je přípustný. Žalobce se na území České republiky dopustil nepřípustného a zejména neoprávněného zasahování do výkonu státní správy na úseku zaměstnanosti. Doba, po kterou byl žalobci zakázán vstup na území členských států Evropské unie, se správnímu orgánu jeví jako přiměřená, odpovídající okolnostem daného případu. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR o možnosti žalobce vycestovat na Ukrajinu je správní orgán vázán. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 13. 6. 2016 podáno blanketní odvolání, které bylo dne 7. 7. 2016 doplněno. Žalobce prostřednictvím tohoto odvolání namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, nepřiměřenost uloženého opatření, nepoužitelnost protokolu o vyjádření účastníka řízení, zkrácení v právu na tlumočníka. Žalobce rovněž namítl, že správní spis neobsahuje potřebné doklady, které by prokazovaly tvrzený výkon nelegální práce, jako například pracovní smlouva nebo dohoda o práci konané mimo pracovní poměr. V tomto kontextu žalobce opět spatřoval nedostatečně provedené dokazování a žádal o náležité doplnění dokazování zejména výslechem zainteresovaných osob. Žalobce projevil nesouhlas s posouzením dopadů rozhodnutí do osobního a rodinného života žalobce, které se mu jevilo jako nedostatečné. Žalobce namítl nepřezkoumatelnost závěru správního orgánu I. stupně ohledně účelovosti jeho tvrzení o vztahu s K. F. a postup správního orgánu označil za protiprávní. Žalobce namítl také nezákonnost Závazného stanoviska OAMP Ministerstva vnitra ČR, které se vyjádřilo k možnosti vycestování žalobce na Ukrajinu. Podle žalobce zde absentuje posouzení hrozby vážné újmy, což je v rozporu s požadavky kladenými zákonem na takové závazné stanovisko. Závazným stanoviskem Ministerstva vnitra ČR ze dne 17. 10. 2016, č. j. MV-117402- 2/OAM-2016 byla opětovně přezkoumána aktuální možnost žalobce vycestovat na Ukrajinu, přičemž závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 13. 4. 2016 bylo potvrzeno. Ministr vnitra dospěl k závěru, že ani v současné době neexistuje důvod ve smyslu ust. § 179 zákona o pobytu cizinců, který by žalobci znemožňoval jeho nucené vycestování do domovského státu. Branná povinnost a povolání k výkonu vojenské služby není pronásledováním ani persekucí, byť výkon vojenské služby je spojen s rizikem účasti v bojových akcích v ozbrojeném konfliktu. Povolení k výkonu vojenské služby je svrchovaným právem státních orgánů vyžadujících tuto službu vůči vlasti v situacích přímého ohrožení suverenity a celistvosti státu. V úvahu přichází i možné potrestání za nenastoupení či vyhýbání se vojenské službě, neboť postihy takových osob jsou upraveny konkrétními zákony. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by právě jemu po návratu do vlasti hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu výkonu či uložení trestu smrti nebo pro ponižující či nelidské zacházení a mučení. Oblast, odkud pochází žalobce a kde žije jeho rodina, není ozbrojeným konfliktem nijak zasažena. O odvolání žalobce bylo rozhodnuto žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 10. 11. 2016, č. j. CPR-20777-6/ČJ-2016-930310-V234 tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o vyhoštění žalobce bylo potvrzeno. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že skutkový stav dané věci považuje za dostatečně zjištěný. Zároveň byla žalobci poskytnuta potřebná součinnost ve smyslu ustanovení § 4 a § 6 odst. 2 správního řádu, byla mu dána možnost navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle § 36 téhož zákona. Spisovým materiálem bylo doloženo a prokázáno, že žalobce vykonával práce v okrese Tábor, bez toho aniž by k tomu měl platné povolení k zaměstnání. Tímto svým jednáním žalobce porušil zákon o pobytu cizinců a naplnil skutkovou podstatu ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 tohoto zákona. Žalovaná konstatovala, že správní orgán I. stupně uvedl důvody výroků prvostupňového rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů a výkladu právních norem, jakož i informace o způsobu vypořádání vyjádření žalobce k podkladům pro rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích určených žalobními body. Soud rozhodl ve věci při jednání. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud považuje za nutné zdůraznit, že napadené rozhodnutí je přezkoumáváno zásadně v mezích žalobních bodů z důvodu uplatnění dispoziční zásady, která řízení o žalobě proti rozhodnutí správních orgánů ovládá. Přezkoumává-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec uplatněných žalobních bodů, překročí rozsah přezkumné činnosti stanovený v § 75 odst. 2 s. ř. s. Takový postup krajského soudu je pak možné považovat za zásah do principu rovnosti účastníků řízení, nehledě na skutečnost, že takovým postupem dochází k popření již zmíněné dispoziční zásady. Žalobce předně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav. V řízení před správními orgány nebyly dostatečným způsobem zjištěny všechny okolnosti svědčící ve prospěch žalobce. Dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobci uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť bylo zjištěno, že dne 12. 4. 2016 v čase 10:00 hodin žalobce vykonával práci, jejíž náplň spočívala v natírání plechové římsy v areálu firmy PT Servis konzervárna spol. s r. o., aniž by při kontrole hlídkou cizinecké policie předložil povolení k zaměstnání nebo živnostenské oprávnění. Dle § 178b zákona o pobytu cizinců se zaměstnáním rozumí výkon činnosti, ke které cizinec potřebuje povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu. Za zaměstnání se rovněž považuje plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Zaměstnávání cizinců na území ČR upravuje rovněž v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), který v ustanovení § 89 uvádí, že cizinec může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty nebo modré karty, pokud tento zákon nestanoví jinak. Dále může být cizinec přijat do zaměstnání a zaměstnáván, má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou pobočkou Úřadu práce a platné povolení k pobytu na území České republiky vydané podle zákona o pobytu cizinců. Za zaměstnání se pro tyto účely považuje i plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných společníkem, statutárním orgánem nebo členem statutárního nebo jiného orgánu obchodní společnosti pro obchodní společnost nebo členem družstva nebo členem statutárního nebo jiného orgánu družstva pro družstvo. Cizinec, kterému bylo vydáno potvrzení o splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty nebo modré karty, může být přijat do zaměstnání a zaměstnáván po dobu ode dne vydání tohoto potvrzení do ukončení řízení o jeho žádosti o vydání zaměstnanecké karty nebo modré karty. Ustanovení § 90 zákona o zaměstnanosti dále pojednává o povolení k zaměstnání cizince s tím, že o vydání tohoto povolení žádá cizinec písemně krajskou pobočku Úřadu práce zpravidla před svým příchodem na území ČR sám nebo prostřednictvím zaměstnavatele, u kterého má být zaměstnán, nebo prostřednictvím právnické nebo fyzické osoby, která uzavřela smlouvu se zahraničním zaměstnavatelem, na jejímž základě mají být osoby uvedené v § 87 odst. 1 vyslány na území ČR k plnění úkolů vyplývajících z této smlouvy. Podmínky vydání povolení k zaměstnání cizince upravuje ust. § 92 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, dle kterého povolení k zaměstnání může vydat krajská pobočka Úřadu práce za podmínky, že se jedná o oznámené volné pracovní místo, které nelze s ohledem na požadovanou kvalifikaci nebo nedostatek volných pracovních sil obsadit jinak, a zaměstnavatel s krajskou pobočkou Úřadu práce předem projednal záměr zaměstnávat cizince podle § 86. Při vydávání povolení k zaměstnání Úřad práce přihlíží k situaci na trhu práce. Podle § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti se nelegální prací rozumí (1) výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, nebo (2) výkon práce fyzickou osobou - cizincem v rozporu s vydaným povolením k zaměstnání nebo bez tohoto povolení, je-li podle tohoto zákona vyžadováno, nebo v rozporu se zaměstnaneckou kartou vydanou podle zvláštního právního předpisu (zákona o pobytu cizinců) nebo v rozporu s modrou kartou; to neplatí v případě převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, (3) pokud fyzická osoba-cizinec vykonává práci pro právnickou nebo fyzickou osobu bez platného povolení k pobytu na území České republiky, je-li podle zvláštního právního předpisu (zákona o pobytu cizinců) vyžadováno. V daném případě správní orgány opřely svá rozhodnutí o ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce prokazatelně vykonával na území ČR práci za úplatu bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu, resp. bez platného povolení k zaměstnání. Jinými slovy jednání podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 se žalobce dopustil výkonem nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) zákona o zaměstnanosti, neboť vykonával práci natěrače bez vydaného povolení k zaměstnání. Tento skutkový stav byl v řízení před správními orgány bezpečně prokázán. Krajský soud považuje za vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 As 93/2012 – 41, kde NSS uvedl, že „Hypotézu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, „je-li cizinec na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání“ je třeba vykládat tak, že zahrnuje jakoukoliv formu závislé práce, pro kterou je zákonem vyžadováno povolení k zaměstnání, bez ohledu na to, zda byla formálně uzavřena pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a dotčeným cizincem.“ Krajský soud se neztotožňuje s tvrzením žalobce o tom, že správní orgány nepřihlédly k polehčujícím okolnostem a k okolnostem svědčícím v jeho prospěch. Jako polehčující okolnost uznaly správní orgány skutečnost, že žalobce po celou dobu správního řízení s orgány spolupracoval a porušení právní povinnosti se dopustil poprvé. To bylo následně zohledněno v rámci stanovení doby, po kterou nebude žalobci umožněno pobývat v členském státě Evropské unie. Žalobcem uplatněná námitka spatřovaná v nedostatečné přezkumné činnosti žalovaného, který měl ignorovat důkazní návrh, a to výslech přítelkyně paní S., která měla v čestném prohlášení potvrdit, že žalobce pouze vypomáhal v restauračním zařízení s úklidem po proběhlé oslavě, považuje krajský soud za zcela nedůvodnou. Tato námitka nevychází z žádných skutečností obsažených ve správním spise, v tomto spise nemá oporu a je pravděpodobné, že právní zástupce žalobce při sepisování žaloby zaměnil tento argument s jinou kauzou, kterou vede. Vzhledem k tomu, že tato námitka nebyla nikdy dřív v průběhu správního řízení uplatněna, nemá oporu ve spise a pravděpodobně nevychází z reálných skutečností vztahujících se k žalobci, krajský soud se jí nebude zabývat. Ve vztahu k namítané nepoužitelnosti protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 12. 4. 2016, č. j. KRPC-57471-10/ČJ-2016-020025 krajský soud neshledal pochybení správních orgánu, které tento protokol použily jako jeden z podkladů pro rozhodnutí ve věci správního vyhoštění. Žalobce byl v tomto protokolu řádně poučen o svých právech, konkrétně o právech plynoucích mu z ustanovení § 4 odst. 4, § 33 odst. 1, § 36 a § 38 správního řádu, tedy uplatňovat svoje práva o oprávněné zájmy, nechat se zastupovat zmocněncem, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy až do okamžiku vydání rozhodnutí, vyjádřit v řízení své stanovisko, požádat správní orgán o poskytnutí informací o řízení, vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům pro rozhodnutí, nahlížet do spisu a činit z něj výpisy. Současně byl žalobce poučen o svých povinnostech plynoucích ze správního řádu, mezi které patří označení důkazů na podporu svých tvrzení. V souladu s § 4 odst. 2 správního řádu byl žalobce rovněž poučen o tom, že veškeré důkazy a skutečnosti mající vliv na rozhodnutí může žalobce uplatnit do vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně a v rámci odvolacího řízení nebude přihlédnuto ke skutečnostem a důkazům, jež mohl žalobce v rámci prvostupňového správního řízení uplatnit. Žalobce následně svým podpisem stvrdil, že poučení porozuměl, stejně jako porozuměl důvodu, pro který s ním byl protokol sepisován. Žalobce potvrdil i to, že rozumí českému jazyku, v němž se řízení vede, a to slovem i písmem a tlumočníka nežádá. Do protokolu žalobce uvedl, mimo jiné, že nedisponuje žádným pracovním povolením ani vydaným živnostenským oprávněním a je si vědom, že na území ČR pracoval neoprávněně. Dále zde podrobně popsal okolnosti a důvody svého přicestování na území ČR, místa, na kterých se zdržoval i způsob, jakým mu byla zprostředkovaná práce v Táboře, ve firmě PT Servis konzervárna spol. s r. o. Výše uplatněnou žalobní námitku krajský soud shledal jako irelevantní, neboť je zřejmé, že se nejedná o záznam o podání vysvětlení ve smyslu § 137 odst. 4 správního řádu, ale o protokol ve smyslu § 18 správního řádu. Toto zákonné označení obsahuje i samotný protokol. Protokol ve smyslu § 18 správního řádu je formalizovaný záznam o určitých skutečnostech, bezprostředně předestřených účastníkem řízení, tedy osobou, která takové skutečnosti sama prožila, vnímala svými smysly a byla popisovaným situacím nejblíže. Naproti tomu ustanovení § 137 správního řádu upravuje postup správních orgánů při opatřování vysvětlení ve fázi, kdy správní řízení ještě není zahájeno a pouze se přijímají podněty k jeho zahájení. Záznam o podání vysvětlení, který byl pořízen ještě před samotným zahájením správního řízení tak skutečně nemůže být použit jako důkazní prostředek ve správním řízení, bude-li následně zahájeno. Takový záznam osoba, která vysvětlení podává, ani nepodepisuje a nemá možnost proti jeho obsahu vznést námitky, což je základní rozdíl oproti protokolu ve smyslu § 18 správního řádu. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012, č. j. 4 Ads 177/2011 – 120 je pro danou věc zcela nepřípadný, neboť v předmětném rozsudku se Nejvyšší správní soud vypořádával s jiným skutkovým stavem, kdy mělo být zahájeno správní řízení o správním deliktu na úseku zaměstnávání cizinců a správní orgán vycházel z protokolů o podaném vysvětlení stěžovatelky a z poznatků zaznamenaných v těchto protokolech v rozporu s § 137 odst. 4 správního řádu. Jak již bylo uvedeno, v nyní projednávané věci se správní orgán I. stupně žádného procesního pochybení nedopustil a protokoly o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12. 4. 2016 a ze dne 27. 4. 2016 byly užity zcela v souladu s právními předpisy. Správní řízení ve věci správního vyhoštění bylo řádně zahájeno a teprve poté sepsal správní orgán I. stupně s žalobcem jako s účastníkem řízení jeho vyjádření do protokolu, současně jej řádně poučil o jeho procesních právech a povinnostech. Krajský soud shledal nedůvodné namítané zkrácení práv žalobce z důvodu, že požadavku na přítomnost tlumočníka, kterému nebylo vyhověno. Žalovaná v napadeném rozhodnutí uvedla, že při zahájení správního řízení i následně v protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 12. 4. 2016 byl žalobce řádným způsobem poučen o možnosti přibrání tlumočníka. Této možnosti žalobce nevyužil, účast tlumočníka odmítl s tím, že českému jazyku slovem i písmem rozumí. Žalobce tyto skutečnosti rovněž stvrdil svým podpisem v protokolu ze dne 12. 4. 2016. Tato skutečnost ostatně vyplynula i z průběhu správního řízení, neboť žalobce během řízení a vyhotovování protokolu hovořil plynule a na pokládané otázky odpovídal jasně, rychle a srozumitelně. Následný požadavek na účast tlumočníka se tak jeví jako obstrukční. Krajský soud zastává názor, že se správní orgány dostatečným způsobem vypořádaly s požadavkem na přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění co do uloženého opatření a délky správního vyhoštění. Správní orgán I. stupně stanovil žalobci dobu, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie v délce 6 měsíců, což považuje krajský soud za odpovídající okolnostem případu. Žalovaná se s touto otázkou vypořádala rovněž dostatečným způsobem na straně 11 a 12 napadeného rozhodnutí, když zdůraznila zejména to, že doba zákazu vstupu na území členských států EU byla stanovena při spodní hranici zákonného vymezení. Zároveň žalovaná uvedla, že žalobce porušil právní předpisy sám a vlastní vinou s vědomím, že na území České republiky nebyl oprávněn vykonávat žádnou obdobnou činnost, při které byl kontrolován. Žalobci dále nebrání žádné okolnosti v tom, aby se mohl bezpečně vrátit na území Ukrajiny, kde žije jeho rodina a žalobce zde má zázemí. Skutečnost, že se jednalo o první vybočení žalobce ze zákonných mezí, bylo rovněž v napadeném rozhodnutí zohledněno právě stanovením doby při spodní hranici zákonného rozpětí. Krajský soud podotýká, že legální pobytové oprávnění vážící se k Polsku, kterým žalobce disponuje, nemá na rozhodnutí ve věci žádný vliv, neboť žalobce svým jednáním naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona o pobytu cizinců a za této situace byly správní orgány povinny přistoupit k vydání rozhodnutí o správním vyhoštění se stanovením doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Žalobce závěrem obecně namítl nepřiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, jde-li o zásah do soukromého a rodinného života. Tato námitka důvodná není z těchto důvodů. Otázkou přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění cizince se zabývá § 174a zákona o pobytu cizinců, dle kterého je správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí povinen zohlednit zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Správní orgány obou stupňů se řádně zabývaly přiměřeností dopadů rozhodnutí o vyhoštění žalobce. Z obou rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím o vyhoštění bude zasaženo do soukromého a rodinného života žalobce, tento zásah je však přípustný a v souladu se zákonem, vztahuje-li se k ochraně státem chráněných zájmů. Zásah do soukromého a rodinného života žalobce zcela jistě nebude dosahovat intenzity, u které je možné aplikovat ustanovení § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Naopak v případě žalobce správní orgány dospěly k závěru, že dotčení rodinného a soukromého života žalobce je zcela únosné a přiměřené v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby se na území České republiky zdržovali jen cizinci, kteří se nedopouštějí, či v minulosti nedopustili protiprávního a protispolečenského jednání. Cizinci, kteří nerespektují právní předpisy hostitelského státu, nemohou požívat výsady pobytových povolení. Z obsahu správního spisu se podává, že žalobce má celou rodinu na Ukrajině. Jediným důvodem žalobcova pobytu na území České republiky je finanční přivýdělek. Rozhodnutím o správním vyhoštění bude žalobci způsobena újma pouze ekonomická, a to za situace, kdy ho k České republice nepojí žádné rodinné či jiné vazby. Co se týče bezpečnostní situace na Ukrajině, v Zakarpatské oblasti žádné ozbrojené konflikty neprobíhají, což vyplývá i ze závazného stanoviska Ministerstva spravedlnosti, které je nedílnou součástí spisu. Žalobce navrhoval výslech inspektorky E. K., která byla jako zúčastněná osoba u sepisu protokolu o vyjádření žalobce dne 12. 4. 2016. Tento návrh na doplnění dokazování byl soudem pro nadbytečnost zamítnut, jestliže inspektorka E. K. v protokolu stvrdila svým podpisem skutečnosti, které žalobce uvedl do protokolu, včetně jeho prohlášení, že porozuměl poučení a že rozumí slovem i písmem jazyku, ve kterém se řízení vede. Postup prvoinstančního orgánu, který ve smyslu § 3 správního řádu ke zjištění stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu zachytit ústní podání žalobce do protokolu podle § 18 správního řádu, byl v souladu s § 51 správního řádu, podle kterého správní orgán k provedení důkazů užije všech důkazních prostředků, které jsou vhodné pro zjištění stavu věci. Vyjádření žalobce zachycené v protokolu je tak relevantním podkladem pro vydané rozhodnutí dle § 50 správního řádu. Žalobce byl před podáním stanoviska řádně poučen. Postupem správního orgánu nedošlo k zásahu do práv a oprávněných zájmů žalobce. Správní orgán zjistil skutečný stav věci již z ústního podání žalobce do protokolu, kde žalobce odpovídal na kladené otázky. Okolnosti, které žalobce předestřel při ústním jednání, konaném před krajským soudem ohledně jeho údajného vztahu s K. F. soud nepovažuje za relevantní. Protokol o vyjádření žalobce ze dne 12. 4. 2016 vykazuje srozumitelnost a odpovědi uváděné žalobcem, jsou konzistentní, jednoznačné a krajský soud nenabyl jakékoliv podezření, že kladeným otázkám žalobce neporozuměl. Na základě výše uvedeného soud uzavírá, že učiněný právní názor žalované i správního orgánu I. stupně byl podložen řádně zjištěným skutkovým stavem, nedošlo k porušení příslušných ustanovení právního řádu, žalovaná vycházela z dostatečně relevantních pramenů, které objektivně posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti. Soud proto uzavírá, že žalovaná se plně v intencích žalobních bodů vypořádala jak se žalobcem tvrzenými obavami, tak i s uplatněnými námitkami. Závěr žalované, že žalobce svým jednáním naplnil dikci ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců tím, že prokazatelně pracoval na území České republiky bez platného povolení k zaměstnání, tedy plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení. Za daného stavu proto soud žalobu jako nedůvodnou v souladu s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Soudem byla ustanovena tlumočnice jazyka ukrajinského a ruského PhDr. M. Ř., a to s ohledem na právo žalobce projednat věc při nařízeném ústním jednání v mateřském jazyce. Tlumočnici byla přiznána odměna ve výši 700 Kč, kdy odměna za každou započatou hodinu činí 350 Kč a bude mu vyplacena Krajským soudem v Českých Budějovicích ze státních prostředků. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, neboť žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadovala.

Poučení