55 A 9/2017 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: P. T. bytem zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2017, č. j. KUJCK 65037/2017 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Vymezení věci a žalobní body 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 31. 7. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2017, č. j. KUJCK 65037/2017, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Strakonice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 3. 2017, č. j. MUST/013186/2016/OD/hla (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ zákona o silničním provozu“), když v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití jím provozovaného vozidla tovární značky Chevrolet Camaro, RZ x na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.

2. Předmětného správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť nezjištěný řidič dne 15. 2. 2016 v 15:35 hodin parkoval jím provozované vozidlo v obci Strakonice, v ulici U Sv. Markéty a nerespektoval dopravní značku IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“. Řidič neuhradil poplatek za parkování, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Za tento správní delikt byla žalobci podle § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 1 500 Kč.

3. Žalobce předně namítá, že popis skutku ve výroku prvostupňového rozhodnutí nelze subsumovat pod skutkovou podstatu správního deliktu, který je žalobci kladem za vinu. Místo přestupku je popsáno nedostatečně, neboť na ulici U Sv. Markéty se žádné parkoviště označené dopravní značkou č. IP 13c (pozn. soudu: žalobce v žalobě na více místech mylně uvádí označení dopravní značky IP 13b) nenachází, což žalobce dokládá snímkem z mapové aplikace. Podle registru územní identifikace, adres a nemovitostí není parkoviště nacházející se vedle ulice U Sv. Markéty označené jako ulice U Sv. Markéty.

4. Žalobce namítá vadnost výroku i z toho důvodu, že v ulici U Sv. Markéty se nachází velké množství parkovacích míst, které nepodléhají dopravní značce IP 13c a z výroku prvostupňového rozhodnutí neplyne, v jaké části ulice stálo vozidlo žalobce. K tomu žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42.

5. Žalobce dále odkazuje na čl. II odst. 2 nařízení města Strakonice, podle kterého platí, že na zpoplatněném parkovišti je první půlhodina parkování zdarma. Správní orgány neprokázaly, že žalobci vznikla povinnost zaplatit parkování, neboť z rozhodnutí neplyne, že žalobce na daném místě stál déle než půl hodiny. Nadto z výroku rozhodnutí nelze dovodit, zda vozidlo na daném místě stálo, nebo pouze zastavilo. Podle příslušného nařízení města Strakonice je zpoplatněno pouze stání, nikoliv zastavení, přičemž pojem „parkování“ zahrnuje jak zastavení tak i stání. Správní orgán pouze konstatoval, že se jednalo o stání, aniž by se zabýval znaky tohoto pojmu. Absencí odůvodnění tohoto pojmu založil správní orgán pochybnost o tom, že jednání žalobce bylo protiprávní a v rozporu s nařízením města Strakonice.

6. Žalobce dále namítá, že dopravní značka IP 13c nestanovuje povinnost uhradit parkovací poplatek. Taková povinnost musí plynout až z dalších údajů uvedených na značce, případně z dodatkové tabulky. Závěr o porušení dopravní značky je tak dle žalobce nepřezkoumatelný.

7. Žalobce následně odkazuje na § 23 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, který uvádí, že způsob prokázání uhrazení poplatku za parkování může stanovit nařízení obce. Dle žalobce však správní orgány neprokázaly, že řidič vozidla žalobce neuhradil poplatek za parkování. Jelikož nařízení města Strakonice stanoví, že řidič motorového vozidla je povinen umístit zakoupený parkovací lístek na viditelném místě ve vozidle, správní orgáne neprokázaly porušení povinnosti žalobcem, neboť provedeným dokazováním nebyl učiněn jednoznačný závěr o tom, že poplatek nebyl uhrazen a parkovací lístek se nenacházel například za některým z bočních skel, nebo jinde na viditelném místě ve vozidle, než je přední sklo vozidla. Vina za správní delikt tudíž nebyla prokázána nad veškerou pochybnost. Žalobce v této souvislosti vyslovil, že mu řidič vozidla stvrdil uhrazení parkovacího lístku, ten však neumístil ve vozidle, neboť mu taková povinnost z ničeho neplyne.

8. Žalobce namítá nedostatečnou skutkovou i právní kvalifikaci výroku, z výroku nelze dovodit další ze znaků skutkové podstaty dle § 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu, a to, že údajný skutek neměl za následek dopravní nehodu, ve výroku rovněž absentuje odkaz na ustanovení, které mělo být porušeno jednáním řidiče, přičemž se má jednat o příslušné ustanovení nařízení města Strakonice č. 5/2015. Stejně tak absentuje odkaz na cenový předpis, kterým byla stanovena výše parkovacího poplatku. Dle žalobce má výrok obsahovat i označení správního aktu, na jehož základě byla na daném místě umístěna dopravní značka IP 13c.

9. Ve výroku o sankci absentuje odkaz na ustanovení obsahující použitou sankční sazbu ve smyslu § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu a odkaz na ustanovení § 125e odst. 2 téhož zákona.

10. Žalobce dále namítá, že se správní orgány nezabývaly podmínkami zpoplatnění parkování dle § 23 zákona o pozemních komunikacích. Pokud by tyto podmínky nebyly splněny, nemohlo by dojít k porušení značky IP 13c a nevznikl by nárok na úhradu parkovného. Správní orgány nepostavily najisto, že došlo k protiprávnímu jednání, tedy k parkování bez úhrady parkovného, neboť není jisté, že povinnost uhradit parkovné vznikla. Správní orgány neprokázaly, že místo, kde vozidlo parkovalo, je parkovištěm, neboť svým charakterem spíš připomíná místní účelovou komunikaci, přičemž tu podle § 23 zákona o pozemních komunikacích nelze zpoplatnit ani prostřednictvím značky IP 13b.

11. Nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozhodnutí žalobce spatřuje rovněž v tom, že správní orgány neřešily podmínku zpoplatnění, tedy sjednání ceny za parkování v souladu s cenovými předpisy podle ceníku vydaného oprávněným orgánem obce.

12. Žalobce k žalobě přiložil fotografii zachycující vjezd na parkoviště z ulice U sv. Markéty, přičemž konstatuje, že příjezdem na parkoviště z této strany nemohlo dojít k porušení dopravní značky IP 13c.

13. Žalobce dále namítá, že správní orgán I. stupně nerespektoval pokyny žalovaného ohledně zjištění skutkového stavu, když správní orgán I. stupně pouze obstaral sdělení jiného svého odboru o umístění dopravní značky IP 13c na daném místě za platnosti vyhlášky č. 99/1989 Sb., aniž by se zabýval tím, zda umístění této dopravní značky právnímu předpisu vyhovovalo. Podle žalobce měl správní orgán zjistit u nástupce dopravního inspektorátu Veřejné bezpečnosti, zda byla dopravní značka umístěna na daném místě v souladu s § 48 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 99/1989 Sb.

14. Nerespektování pokynu žalovaného ze strany správního orgánu I. stupně spočívalo také v tom, že správní orgán I. stupně neobstaral dostatečnou fotodokumentaci. Stávající fotodokumentace nepostačuje k uznání ze spáchání správního deliktu, který je žalobci kladen za vinu, neboť neuhrazení parkovacího poplatku a jeho umístění například na bočním skle z ní nelze dovodit. Správní orgán I. stupně nerespektoval pokyny žalovaného, ten se navíc tímto nerespektováním pokynů nezabýval, což způsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

15. Výrok o vině žalobce neuvádí, kterou konkrétní povinnost a pravidlo měl žalobce porušit.

16. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost výzvy k úhradě určené částky, neboť údajný skutek je popsán nedostatečným způsobem a není odůvodněna výše pokuty.

17. Dále žalobce namítá porušení zásady bezprostřednosti, když správní orgán neprovedl ústní jednání, ani dokazování mimo ústní jednání a žalobci tak znemožnil účastnit se dokazování. Závěry učiněné ve správních rozhodnutích jsou proto nepřezkoumatelné.

18. Dle žalobce se správní orgán nezabýval ani naplněním materiální stránky správního deliktu, a po vrácení prvního prvostupňového rozhodnutí žalovaným se správní orgán nezabýval námitkou, že nebylo nařízeno ústní jednání, ačkoliv tuto námitku žalobce uplatnil v odvolání.

19. Žalobce namítá porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, neboť správní orgány se nezabývaly možností, že novější správní úprava nabytá účinnosti po spáchání údajného přestupku je pro žalobce příznivější.

20. Žalobce namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla dle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Toto pravidlo zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče a vyžaduje i nesplnitelné jednání, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, může toliko poučit řidiče o povinnosti dodržovat dopravní předpisy.

21. Závěrem žalobce zmínil nesouhlas se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a navrhl naprostou anonymizaci rozhodnutí ve věci. Vyjádření žalovaného 22. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. S nedostatečnou skutkovou a právní kvalifikací se neztotožnil, neboť výrok rozhodnutí obsahuje odkaz na § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a je zde rovněž uvedeno, že žalobce nezajistil dodržení povinnosti podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu neznámým řidičem, který nerespektoval dopravní značku IP 13c. Městská policie přiložila k úřednímu záznamu mapku, na níž je vyznačeno umístění dopravního značení IP 13c a místo stání vozidla žalobce. V nařízení města Strakonice č. 5/2015 je uvedeno, že oblasti města Strakonice lze užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy, přičemž touto oblastí je i parkoviště u OD Baťa v ulici U Sv. Markéty. Jak plyne dále z nařízení, zaplacení sjednané ceny se prokazuje umístěním platného parkovacího lístku nebo parkovací karty po celou dobu stání silničního motorového vozidla na viditelném místě za předním sklem vozidla tak, aby byly veškeré údaje uvedené na dokladu čitelné z vnějšku vozidla. Fotodokumentace nebyla doplněna z důvodu časového odstupu od spáchání správního deliktu a rovněž proto, že stávající pohledy na čelní a zadní sklo vozidla jsou dostatečné.

23. Podle žalovaného není podstatná doba, po kterou vozidlo stálo na předmětném místě, nýbrž skutečnost, aby vozidlo mělo umístěný parkovací lístek na viditelném místě. Řidič motorového vozidla je povinen vyzvednout si a viditelně umístit parkovací lístek i na první půl hodinu, která je zdarma. Provozovatel vozidla však v daném případě porušil podmínky parkování.

24. Podle žalovaného postačuje ve výroku o sankci odkaz na § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu a není podmínkou, aby bylo ustanovení 125f zákona o silničním provozu uváděné žalobcem součástí výroku o sankci.

25. Žalovaný dále konstatoval, že není důvod domnívat se, že komunikace, na níž stálo předmětné vozidlo, není místní komunikace. Podle § 4 písm. c) zákona o silničním provozu je účastník provozu povinen řídit se mimo jiné dopravními značkami, tudíž bylo povinností řidiče respektovat dopravní značku IP 13c.

26. K námitce nerespektování příkazu odvolacího správního orgánu žalovaný uvedl, že ve věci bylo dostačující vyhotovení žádosti k doplnění písemných podkladů adresované Městské policii Strakonice. Mapka s vyznačením dopravního značení byla přiložena k úřednímu záznamu a tvoří součást správního spisu. Tu tvoří i nařízení města Strakonice č. 5/2015 s vymezením oblastí parkování včetně ceny sjednané v souladu s cenovými předpisy. Absenci otisku úředního razítka a doložky úředního razítka na počítačovém souboru nemohl žalovaný posoudit.

27. Žalovaný uvádí, že výzva k úhradě určené částky obsahuje dostatečnou specifikaci správního deliktu a výše určené částky je právně podložena a dostačující.

28. K porušení zásady bezprostřednosti a k materiální stránce deliktu žalovaný uvedl, že ve věci nebylo potřeba nařizovat ústní jednání, které navíc není u správních deliktů obligatorní, neboť o způsobu spáchání správního deliktu nevznikly žádné pochybnosti. Žalobce ve správním řízení zůstal pasivní a nevyužil svých procesních práv. Žalobce měl zajistit, aby byly dodrženy pravidla provozu na pozemní komunikaci a proto, že se tak nestalo, nese provozovatel vozidla objektivní odpovědnost. Námitku protiústavnosti shledal žalovaný rovněž jako nedůvodnou. Obsah správních spisů 29. Z oznámení o dopravním přestupku ze dne 3. 3. 2016 vyplývá, že řidič vozidla tov. zn. Chevrolet Camaro zaparkoval toto vozidlo na placeném parkovišti, aniž uhradil poplatek za parkování. Součástí spisu je fotografická dokumentace zachycující vozidlo žalobce.

30. Výzvou správního orgánu I. stupně ze dne 6. 4. 2016, zn. MUST/013186/2016/OD/hla byl žalobce ve smyslu § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzván k úhradě částky 500 Kč. Bylo konstatováno porušení pravidel silničního provozu vykazující znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jehož se měl dopustit dosud neustanovený řidič tím, že v rozporu s § 4 písm. c) téhož zákona nerespektoval dopravní značku č. IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ a neuhradil parkovací poplatek.

31. Žalobce označil jako řidiče osobu L. H. N., nar. ..., trvale bytem X, Vietnam, doručovací adresa X. Současně zmocnil k zastupování společnost ODVOZ VOZU s. r. o., se sídlem Americká 362/11, Praha 2 – vinohrady. Na výzvy k podání vysvětlení adresované označenému řidiči vozidla nebylo reagováno a k podání vysvětlení se nedostavil ani žalobce, který prostřednictvím zmocněnce odepřel výpověď. Označená osoba neprošla evidencí obyvatel. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán I. stupně nezjistil v zákonem stanovené lhůtě skutečnosti, odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě, odložil proto věc týkající se uvedeného přestupku na základě § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném znění záznamem ze dne 4. 7. 2016, zn. MUST/013186/2016/OD/hla.

32. Příkazem ze dne 4. 7. 2016 vydaným pod zn. MUST/013186/2016/OD/hla byla žalobci jako provozovateli vozidla, jímž byl spáchán výše uvedený přestupek, na základě § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu, uložena pokuta ve výši 1 500 Kč, a to spolu s povinností uhradit náklady řízení v částce 1 000 Kč. Žalobce se jako provozovatel shora specifikovaného vozidla dopustil správního deliktu ve smyslu § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť v rozporu s § 10 odst. 3 uvedeného zákona nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně v odůvodnění příkazu konstatoval odložení přestupku vůči konkrétnímu řidiči, neboť ten nebyl identifikován, když žalobcem uváděná osoba řidiče neprošla evidencí obyvatel. Bylo proto přistoupeno k uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, tedy žalobce. S ohledem na tuto objektivní odpovědnost nebylo zkoumáno zavinění na straně žalobce a hodnocen byl pouze stav, kdy bylo bezpochyby prokázáno naplnění skutkové podstaty správního deliktu. Sankce byla uložena v přiměřené výši, odpovídající zákonnému rozmezí stanovenému § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

33. Proti uvedenému příkazu podal žalobce prostřednictvím zmocněnce odpor.

34. Rozhodnutím ze dne 9. 9. 2016, zn. MUST/013186/2016/OD/hla bylo konstatováno, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla Chevrolet Camaro, RZ X, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemní komunikaci.

35. Proti rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím zmocněnce odvolání, v němž namítá újmu na svých procesních právech způsobenou tím, že správní orgán ve věci nenařídil ústní jednání, přičemž žalobce měl zájem účastnit se dokazování.

36. Rozhodnutím ze dne 15. 11. 2016, č. j. KUJCK 148835/2016 žalovaný správní orgán rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání. Žalovaný v tomto rozhodnutí konstatoval, že oznámení o podezření ze spáchání přestupku neobstojí jako důkaz k prokázání odpovědnosti za správní delikt. Fotografie a další provedené listinné důkazy neprokazovaly protiprávní jednání v rozsahu výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně, a proto bylo konstatováno, že protiprávní jednání žalobce nebylo postaveno najisto. Správnímu orgánu I. stupně bylo uloženo, aby správní spis doplnil o mapku města, kde vozidlo stálo a o stanovení dopravního značení příslušným orgánem veřejné správy případně opatřením obecné povahy vydaným ve věci dopravního značení.

37. Po doplnění správního spisu bylo dne 20. 3. 2017 vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a byla mu uložena pokuta podle § 125f odst. 3 téhož zákona ve výši 1 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. V odůvodnění správní orgán I. stupně uvedl, že dle doporučení žalovaného doplnil spisový materiál o mapu oblasti města zachycující parkoviště v ulici U Sv. Markéty v obci Strakonice. Společně s mapkou obdržel správní orgán úřední záznam strážníků, kteří v něm uvedli, že před zahájením kontroly na parkovišti provedli kontrolu dopravního značení, které bylo bez závad. Do spisu bylo vloženo taktéž nařízení města Strakonice č. 5/2015 s odkazem na cenové předpisy. Z vyjádření silničního správního úřadu Městského úřadu Strakonice vyplynulo, že parkoviště bylo vybudováno před účinností zákona o silničním provozu a dopravní značení na něj bylo umístěno za platnosti vyhlášky č. 99/1989. Žalobce byl po doplnění spisového materiálu vyzván k vyjádření, k čemuž mu byla stanovena lhůta 7 dnů. Byl rovněž upozorněn, že po uplynutí této lhůty bude dokazování ukončeno a ve věci bude vydáno rozhodnutí. Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že provozovatel vozidla se dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu a toto tvrzení dostatečně odůvodnil.

38. Proti tomuto rozhodnutí bylo zmocněncem žalobce podáno blanketní odvolání, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v posuzovaném případě je dána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla, tedy žalobce, který současně nesplnil žádnou s podmínek možné liberace, kterou zákon k danému správnímu deliktu stanovuje. V daném případě byla prokázána existence subjektu, který se protiprávního jednání dopustil, tedy provozovatele vozidla, který nesplnil povinnost stanovenou mu zákonem. Došlo k porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích, za což v daném případě nese odpovědnost provozovatel vozidla, což bylo v daném případě řádně prokázáno, a to spisovým materiálem. Osoba řidiče byla dosazena účelově s cílem vyhnout se potrestání, přičemž žalovaný upozornil na řadu správních řízení známých mu z úřední činnosti, v nichž byla zvolena shodná procesní strategie. Žalovaný neshledal procesní ani věcná pochybení ve správním řízení, a proto bylo odvolání žalobce zamítnuto. Právní názor soudu 39. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování daňového orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)].

40. Krajský soud rozhodl při jednání konaném dne 30. 1. 2019. Žalobce i žalovaný se z jednání omluvili. Protože bylo předvolání k jednání řádně doručeno oběma stranám, nebránila žádná zákonná překážka v projednání věci v jejich nepřítomnosti.

41. Po zahájení řízení byl přečten obsah žaloby, napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného k žalobě. Dále provedl krajský soud jako důkaz přílohy k žalobě zažurnalizované v soudním spise na č. l. 25, 26 a 27, a to fotografickou mapku města Strakonice s vyznačeným parkovištěm a ulicí U Sv. Markéty, mapu města Strakonice pořízenou z webu vdp.cuzk.cz a printscreen zachycující fotografii parkoviště U Sv. Markéty s viditelnou dopravní značkou č. IP 13c.

42. Následně přistoupil krajský soud k vypořádání jednotlivých žalobních bodů.

43. Podle znění § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek.

44. Tato právní konstrukce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění.

45. Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl.

46. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ 47. Předně žalobce namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost výroku prvostupňového rozhodnutí, neboť nedostatečný popis skutku neumožňuje subsumpci tohoto skutku pod skutkovou podstatu správního deliktu, který je žalobci kladen za vinu. Tato námitka však není důvodná. Z výroku prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán shledal žalobce vinným ze správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit jako provozovatel vozidla tím, že nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Rozhodnutí správního orgánu obsahuje řešení otázky, která je předmětem řízení, neboť bylo konstatováno, že se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Výrok obsahuje rovněž odkaz na § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, který ukládá provozovateli vozidla povinnost zajistit, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Tato povinnost byla žalobcem porušena, když žalobce nezajistil, aby při parkování vozidla na placeném parkovišti v ulici U Sv. Markéty ve městě Strakonice byl v souladu s dopravní značkou č. IP 13c uhrazen poplatek za parkování. Řidičem vozidla došlo k porušení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a ke spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Veškeré tyto údaje jsou zahrnuty do výroku prvostupňového rozhodnutí a není tudíž pochyb o tom, jakého protiprávního jednání se měl žalobce dopustit a jaký správní delikt jemu tedy kladen za vinu. Krajský soud má za to, že výrok prvostupňového rozhodnutí splňuje náležitosti dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 As 241/2015 – 41, na který odkazuje žalobce.

48. Žalobní námitka směřující do nedostatečného popisu místa spáchání přestupku je nedůvodná. Krajský soud se neztotožnil s žalobcovým tvrzením, že se na ulici U Sv. Markéty ve Strakonicích žádné parkoviště označené dopravní značkou IP 13c nevyskytuje. Ve správním spise se nalézá oznámení o dopravním přestupku s přiloženou fotodokumentací, kde je přestupek, spočívající v nezaplacení parkovného řidičem vozidla tov. zn. Chevrolet Camaro žluté barvy, popsán a fotograficky zachycen. Na pořízených fotografiích jsou zachyceny rovněž dopravní značky č. IP 13c umístěné u vjezdů na parkoviště v ulici U Sv. Markéty. Parkoviště v ulici U Sv. Markéty je zachyceno také na mapce města Strakonice, kterou si správní orgán vyžádal v novém řízení po zrušení původního rozhodnutí žalovaným. I na této mapce je jasně seznatelné, že v ulici U Sv. Markéty se parkoviště s parkovacím automatem vyskytuje. Nadto se z úředního záznamu ze dne 7. 2. 2017, č. j. A261/2016 podává, že strážníci dne 15. 2. 2016 před započetím samotné kontroly placeného parkoviště zkontrolovali i dopravní značení, a stvrdili, že bylo zcela bez závad. Krajský soud směrem ke správnímu orgánu I. stupně podotýká, že pořízená fotografická dokumentace není zcela přesná, neboť fotografie s dopravním značením nezachycují detailnější pohled na samotné parkoviště. Žalobce však fotodokumentaci ve správním řízení nezpochybnil a krajský soud je názoru, že tak nelze činit ex post při analýze správního rozhodnutí. Z fotografií zachycujících zaparkované předmětné vozidlo je bez pochybností zřejmé, že vozidlo stojí na vyhrazeném parkovišti, což dokládají podélné čáry na komunikaci. Plánek města dodaný městskou policií Strakonice pak zachycuje přesnou pozici předmětného vozidla, které bylo dle tohoto plánku zaparkováno v krajní části parkoviště U Sv. Markéty, které je v působnosti dopravního značení č. IP 13c. Na základě těchto důkazů, obsažených ve správním spise, nemá soud pochybnosti o správnosti závěrů uvedených ve správních rozhodnutích o tom, že předmětné vozidlo stálo v působnosti dopravní značky IP 13c, stejně jako nemá pochybnosti o samotné existenci parkoviště v ulici U Sv. Markéty ve městě Strakonice.

49. Podle § 12 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích je veřejné parkoviště stavebně a provozně vymezená plocha místní nebo účelové komunikace anebo samostatná místní nebo účelová komunikace určená ke stání silničního motorového vozidla. Zpravidla se název přilehlé ulice do názvu, resp. označení parkoviště nezanáší, v nyní řešené věci je však zcela jednoznačné, o které parkoviště se při vymezování správního deliktu spáchaného žalobcem jednalo. Tato skutečnost byla navíc ve správním řízení postavena najisto doplněním mapky zachycující přesné místo spáchání přestupku.

50. Následná námitka ohledně vady výroku, který nespecifikuje přesnou pozici zaparkovaného předmětného vozidla, když se má na ulici U Sv. Markéty nacházet velké množství parkovacích míst nepodléhajících dopravní značce IP 13c, krajský soud uvádí, že je rovněž nedůvodná. Z výroku prvostupňového rozhodnutí se podává, že dne 15. 2. 2016 v 15:35 hodin v obci Strakonice na parkovišti v ulici U Sv. Markéty parkoval blíže neustanovený řidič jím provozované vozidlo a nerespektoval dopravní značku č. IP 13c „Parkoviště s parkovacím automatem“ a neuhradil poplatek za parkování. Krajský soud nemá pochybnosti o tom, že vozidlo žalobce bylo zaparkováno v působnosti dopravní značky č. IP 13c, což bylo prokázáno i správním spisem. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42 je tudíž nepřiléhavý, neboť v odkazovaném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval skutečností, že vozidlo bylo zaparkováno v ulici dlouhé 665 metrů bez bližší specifikace místa stání vozidla. V nyní řešené věci bylo najisto postaveno, že se vozidlo žalobce nacházelo v působnosti dopravní značky č. IP 13c a žalobcem byla porušena povinnost uhradit parkovací poplatek.

51. Krajský soud nad rámec vypořádání výše uvedených námitek uvádí, že žalobce na mnoha místech podané žaloby používá označení dopravní značky, která byla jednáním řidiče vozidla porušena, č. IP 13b namísto skutečně porušené dopravní značky č. IP 13c. O dopravní značce č IP 13b se v napadených rozhodnutích nehovoří, krajskému soudu tudíž není zřejmé, zda se ze strany žalobce jedná pouze o písařskou chybu, nebo má tato záměna jiný význam. Nicméně k tomuto překlepu nebude ze strany krajského soudu přihlíženo a nadále bude pojednáváno pouze o správním deliktu provozovatele vozidla v souvislosti s nerespektováním dopravní značky č. IP 13c.

52. Žalobce dále v žalobě tvrdí, s odkazem na čl. II nařízení města Strakonice č. 5/2015, že na zpoplatněném parkovišti je první půlhodina zdarma, přičemž ze strany správních orgánů nebylo prokázáno, že vozidlo žalobce na daném místě stálo déle než půl hodiny. Krajský soud shledal i tuto námitku jako nedůvodnou. Žalobci lze přisvědčit, že dle nařízení města Strakonice č. 5/2015 je skutečně první půlhodina parkování zdarma, nicméně z čl. II nařízení rovněž plyne povinnost pro řidiče motorových vozidel vyzvednout si v parkovacím automatu parkovací lístek a tento řádně umístit na viditelném místě za předním sklem vozidla i na tuto první půlhodinu. Nelze tedy přisvědčit tvrzení žalobce, že jednáním řidiče vozidla nebylo porušeno nařízení města Strakonice č. 5/2015. Čl. II odst. 2 nařízení města Strakonice č. 5/2015 stanoví, že zaplacení sjednané ceny se prokazuje umístěním platného parkovacího lístku nebo parkovací karty po celou dobu stání silničního motorového vozidla na viditelném místě za předním sklem vozidla tak, aby byly veškeré údaje uvedené na tomto dokladu čitelné z vnějšku vozidla. Řidič vozidla uschová parkovací lístek nebo parkovací kartu u sebe. Řidiči jsou povinni si vyzvednout v parkovacím automatu a řádně umístit parkovací lístek i na první hodinu, která je zdarma (viz Ceník za stání silničních motorových vozidel na místních komunikacích). V kontextu s uvedeným je zcela irelevantní zabývat se tvrzením žalobce o tom, zda vozidlo na daném místě stálo nebo pouze zastavilo, neboť v prostoru parkoviště u OD Baťa v ulici U Sv. Markéty ve městě Strakonice byl řidič vozidla povinen vyzvednout si v parkovacím automatu parkovací lístek a ten řádně umístit na viditelném místě za předním sklem vozidla. O protiprávním jednání žalobce, potažmo řidiče předmětného vozidla není pochyb bez ohledu na vymezení znaků pojmu „parkování“.

53. Další námitka, kdy žalobce tvrdí, že závěr o porušení dopravní značky IP 13c je nepřezkoumatelný, je rovněž nedůvodná. Dopravní značka IP 13c označuje parkoviště s parkovacím automatem, tedy placené parkoviště a ukládá řidičům motorových vozidel povinnost řídit se údaji na značce, dodatkové tabulce nebo na parkovacím automatu. Žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost výroku v tom, že samotná značka IP 13c nestanovuje konkrétní povinnost uhradit parkovací poplatek, tudíž měl výrok nadto obsahovat, odkud tato povinnost plyne. S těmito závěry však krajský soud nesouhlasí. Z výrokové části prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, jakého správního deliktu se měl žalobce, coby provozovatel vozidla Chevrolet Camaro, RZ X, dopustit. Správní orgán vycházel z dikce § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle kterého se právnická nebo fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

54. Z uvedeného je zřejmé, že správní orgán shledal žalobce vinným ze spáchání daného správního deliktu, kterého se měl dopustit jako provozovatel vozidla tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Protiprávní jednání řidiče předmětného vozidla spočívalo v nerespektování dopravní značky č. IP 13c a v neuhrazení poplatku za parkování. Výrok obsahuje odkaz na veškerá ustanovení zákona, která byla jednáním žalobce jako provozovatele předmětného vozidla porušena. Z výrokové části prvostupňového rozhodnutí nelze konstatovat porušení dopravního značení č. IP 13c, jak to činí v žalobě žalobce, nýbrž lze učinit závěr o nerespektování povinnosti stanovené touto dopravní značkou č. IP 13c. Vjezdem na parkoviště v ulici U Sv. Markéty se řidič vozidla seznámil se skutečností, že vjíždí na placené parkoviště a pakliže dopravní značka neobsahovala konkrétní údaje, ani k ní nebyla připojena dodatková tabulka, bylo povinností řidiče zjistit si údaje o způsobu úhrady parkovného a o prokázání úhrady z údajů uvedených na parkovacím automatu.

55. Další žalobní námitkou žalobce odkazuje na § 23 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a na způsob prokázání uhrazení parkovacího poplatku. Podle žalobce nedošlo ze strany řidiče vozidla k porušení právních předpisů a nařízení města Strakonice č. 5/2015, neboť žalobci bylo řidičem stvrzeno, že poplatek za parkování uhrazen byl, parkovací lístek však nebyl umístěn za předním sklem vozidla, neboť taková povinnost z ničeho neplyne. Krajský soud shledal nedůvodnost této námitky z následujících důvodů. Jak již bylo uvedeno výše, čl. II nařízení města Strakonice č. 5/2015 ukládá řidičům motorových vozidel povinnost umístit parkovací lístek po celou dobu stáni na viditelném místě za předním sklem vozidla. Tato povinnost nebyla v řešeném případě splněna. Dále ukládá tento článek nařízení rovněž povinnost uschovat parkovací lístek. Jestliže by byl pravdivé tvrzení žalobce, tedy že parkovné bylo uhrazeno a řidič vozidla pouze neumístil parkovací lístek ve vozidle, mohl žalobce po dobu správního řízení tento parkovací lístek správnímu orgánu předložit k prokázání svého tvrzení o úhradě parkovného. Sice by se pokutě za přestupek nevyhnul, neboť nesplnil povinnost prokázání úhrady parkovného umístěním parkovacího lístku za předním sklem vozidla, tato pokuta by však mohla být nižší, než která byla stanovena výzvou ze dne 6. 4. 2016. Tento závěr krajského soudu lze obdobně vztáhnout i na situaci, kdyby byl parkovací lístek umístěn za některým z bočních skel vozidla. Krajský soud má za to, že tvrzení žalobce, předestřená v podané žalobě, nejsou způsobilá vyvrátit závěr správních orgánů o prokázání viny za správní delikt provozovatele vozidla. Správní orgány učinily jednoznačný závěr o tom, že byla naplněna skutková podstata § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť žalobce porušil § 10 odst. 3 téhož zákona.

56. Námitka, že se správní orgán nezabýval tím, že skutek neměl za následek dopravní nehodu, rovněž není důvodná. Krajský soud odkazuje na ustanovení § 47 zákona o silničním provozu, který vymezuje dopravní nehodu jako událost v provozu na pozemních komunikacích, například havárii nebo srážku, která se stala nebo byla započata na pozemní komunikaci a při níž dojde k usmrcení nebo zranění osoby nebo ke škodě na majetku v přímé souvislosti s provozem vozidla v pohybu. Pojmovým znakem dopravní nehody je tak přímá souvislost s provozem vozidla v pohybu. Provoz motorového vozidla byl definován i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3925/2013, č. 71/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a to následujícím způsobem: „Motorové vozidlo je v provozu i tehdy, jestliže v důsledku selhání řidiče vytvoří překážku pro ostatní účastníky provozu (i provozu jiného druhu), která pro ně představuje bezprostřední nebezpečí kolize, a to bez ohledu na skutečnost, zda je v okamžiku škodné události v chodu motor takového vozidla nebo zda se vozidlo stalo bezprostředně před škodnou událostí nepojízdným a z jakých důvodů.“ Žádná ze zmiňovaných okolností, tedy porucha na vozidle, či selhání řidiče, nebyla v rámci správního řízení prokázána.

57. Námitky stran údajných vad výroku považuje krajský soud za nedůvodné, neboť ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu, ve znění účinném v době rozhodování správního orgánu I. stupně, z povahy věci není součástí výroku rozhodnutí. Ustanovení § 125e odst. 2 zákona o silničním provozu obsahuje výčet skutečností, k nimž správní orgán přihlíží při stanovení výše pokuty, a tato kritéria musí být řádně označena a odůvodněna. V zákoně je toto ustanovení obsaženo ve společných ustanoveních o správních deliktech, a správní orgány jsou povinny při určení výměry pokuty zohlednit závažnost správního deliktu, stejně tak i jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán. Poté v rámci svého správního uvážení správní orgány stanoví výši sankce v rámci zákonem stanoveného rozmezí. Tento postup byl v nyní řešené věci zachován. Správní orgán I. stupně správně stanovil, že zjištěným jednáním se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za který zákon stanovuje rozmezí pokuty od 1 500 Kč do 2 500 Kč. Odkaz na ustanovení § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu byl proto zcela dostačující.

58. Tvrzení žalobce, že výrok rozhodnutí by měl obsahovat identifikaci správního aktu, na jehož základě byla na dané místo stanovena dopravní značka IP 13c, považuje krajský soud za neopodstatněné. Ve správním spise je založeno sdělení Městského úřadu Strakonice, odboru dopravy ze dne 10. 10. 2016, zn. MUST/047358/2016/OD/hla obsahující informaci, že parkoviště v ulici U Sv. Markéty bylo vybudováno historicky včetně osazení dopravního značení IP 13c, které zde bylo umístěno za platnosti vyhlášky č. 99/1989. Umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2012, č. j. 1 Aos 1/2012 – 30, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „opatření obecné povahy – stanovení místní úpravy provozu na pozemní komunikaci spočívající v umístění dopravní značky ve smyslu § 77 odst. 1 písm c) zákona o silničním provozu přijaté do 1. 4. 2008 nabývá účinnosti dnem, kdy došlo k faktickému umístění dopravní značky v terénu… od tohoto okamžiku bylo toto opatření obecné povahy účinné a účastníci silničního provozu se jím byli povinni řídit“). Dle krajského soudu nebylo povinností správního orgánu I. stupně zabývat se detailněji okolnostmi, za kterých byla na parkovišti u OD Baťa v ulici U Sv. Markéty osazena dopravní značka č. IP 13c. Postup správních orgánů shledal krajský soud za zcela postačující.

59. Následující námitku, že se správní orgány nezabývaly podmínkami zpoplatnění parkování dle § 23 zákona o pozemních komunikacích a nepostavily najisto, že místo, kde vozidlo žalobce parkovalo, je skutečně parkovištěm, byť má připomínat místní účelovou komunikaci, považuje krajský soud na nedůvodnou. Nařízení města Strakonice č. 5/2015 vymezuje oblasti města Strakonice, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít ke stání vozidla jen za sjednanou cenu, která je stanovena v souladu s cenovými předpisy, tedy se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění, na který nařízení města Strakonice č. 5/2015 odkazuje. Není důvod považovat parkoviště v ulici U Sv. Markéty za jinou komunikaci, než místní. Správní orgány nebyly povinny zabývat se podmínkami zpoplatnění parkování ve smyslu § 23 zákona o pozemních komunikacích na předmětném parkovišti, neboť podmínky zpoplatnění jsou implikovány do nařízení města Strakonice č. 5/2015. Žalobce se mýlí, pokud tvrdí nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když se správní orgány nezabývaly splněním podmínek zpoplatnění parkování. Krajský soud znovu opakuje, že umístěním dopravní značky do terénu je každý řidič motorového vozidla zavázán významem této dopravní značky, přičemž platí, že povinností každého řidiče je znalost veškerého dopravního značení a významu značení. Význam dopravní značky č. IP 13c je uveden v prováděcí vyhlášce č. 294/2015 Sb. a znamená „parkoviště s parkovacím automatem“. Zaparkováním předmětného vozidla byl řidič povinen řídit se podmínkami uvedenými na parkovacím automatu a byl povinen vyzvednout si parkovací lístek a ten umístit na viditelném místě za předním sklem vozidla. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí v tomto ohledu krajský soud neshledal.

60. Relevantní není ani tvrzení žalobce, že příjezdem na parkoviště ze strany ulice U Sv. Markéty by nemohlo dojít k porušení dopravní značky IP 13c, což žalobce dokládá printscreenem z webu google maps. Všechny vjezdy na dané parkoviště jsou označeny dopravní značkou IP 13c, což bylo správními orgány postaveno najisto.

61. Žalobní námitky směřující do nerespektování příkazu odvolacího správního orgánu doplnit dokazování považuje krajský soud za nedůvodné. Ve zrušujícím rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2016, č. j. KUJCK 148835/2016 bylo správnímu orgánu I. stupně uloženo doplnit správní spis o mapku města s místem, kde vozidlo stálo, dále o stanovení dopravního značení příslušným orgánem veřejné správy případně opatřením obecné povahy vydaným ve věci dopravního značení a o fotodokumentaci prokazující spáchání správního deliktu. Správní orgán I. stupně učinil veškeré kroky, které mu byly ze strany nadřízeného správního orgánu uloženy. Městskou policii požádal správní orgán I. stupně o dodání plánku města Strakonice s vyznačením místa, kde bylo zaparkováno vozidlo žalobce a učinil rovněž dotaz, zda byla strážníky provedena kontrola dopravního značení. Městská policie Strakonice doplnila podklady o úřední záznam, ve kterém je popsán skutek a je v něm dále učiněno prohlášení, že dopravní značení bylo v okamžiku zahájení kontroly parkoviště bez závad. Na přiloženém plánku města je vyznačeno umístění dopravního značení IP 13c a je zde i zaznačeno místo stání vozidla žalobce. Krajský soud má tedy za prokázané, že údaje zde uvedené odpovídají skutečnému stavu. Žalobce měl možnost vyjádřit se k údajům, neboť byl vyrozuměn o doplnění správního spisu o písemné podklady, této možnosti však nevyužil.

62. Krajský soud považuje za irelevantní požadavek žalobce, aby správní orgán I. stupně zjišťoval u nástupce dopravního inspektorátu Veřejné bezpečnosti, zda byla dopravní značka č. IP 13c umístěna na daném místě v souladu s § 48 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 99/1989. Správní orgány vycházely ze skutečnosti, že v daném místě byla dopravní značka IP 13c umístěna a všichni účastníci silničního provozu měli povinnost se jí řídit, neboť umístěná dopravní značka vyvolává právní účinky ve smyslu § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Povinnost řídit se dopravním značením vzniká okamžikem umístění dopravní značky do terénu, v tomto okamžiku se dopravní značka stává součástí systému pravidel silničního provozu. Žalobní bod se jeví jako účelový, neboť předmětem řízení je protiprávní jednání žalobce, nikoliv přezkum opatření obecné povahy, nebo oprávněnost umístění dopravní značky.

63. Krajský soud učinil závěr, že podklady pro vydání rozhodnutí byly doplněny v dostatečném rozsahu, aby bylo postaveno najisto prokázání spáchání správního deliktu žalobcem. Místo spáchání skutku je vymezeno dostatečným a konkrétním způsobem tak, aby nebylo možné tento skutek zaměnit s jiným. Skutečnost, že fotodokumentace již nemohla být doplněna s ohledem na časový odstup, byla správním orgánem odůvodněna a krajský soud s odůvodněním souhlasí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí přijal závěry učiněné správním orgánem I. stupně ohledně dostatečného prokázání spáchání správního deliktu žalobcem, když nebyla shledána procesní ani věcná pochybení, a krajský soud považuje tento postup za souladný s právní úpravou. Nebylo přímou povinností žalovaného zvlášť se zabývat splněním jednotlivých pokynů ze strany správního orgánu I. stupně, jejichž doplnění bylo zrušujícím rozhodnutím správnímu orgánu I. stupně uloženo. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí posuzoval zákonnost a věcnou správnost prvostupňového rozhodnutí, včetně správního řízení, které vydání rozhodnutí předcházeo, a dospěl k závěru, že postup prvostupňového správního orgánu byl správný a prvostupňové rozhodnutí obsahuje všechny zákonem předepsané náležitosti. Tvrzením, že prvostupňové rozhodnutí neobsahuje otisk razítka správního orgánu, ani doložku úředního razítka, se krajský soud nemohl zabývat, neboť toto doručované rozhodnutí soud nemá k dispozici. Originál prvostupňového rozhodnutí, který je založen ve správním spise, tento otisk i podpis vyřizující osoby, obsahuje. Absence otisku úředního razítka na doručované kopii by nemohla způsobit nezákonnost rozhodnutí, neboť by představovala pouze formální administrativní nedostatek.

64. Námitku o tom, že výrok o vině žalobce neuvádí, která konkrétní povinnost byla porušena, považuje krajský soud za zcela nedůvodnou, neboť jak již bylo uvedeno, výrok o vině žalobce specifikuje zcela konkrétně, které zákonné ustanovení žalobce svým jednáním porušil. Výrok prvostupňového rozhodnutí uvádí, že se žalobce dopustil správního deliktu dle ů 125f odst. 1 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla zn. Chevrolet Camaro, RZ X, v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neustanovený řidič parkoval provozované vozidlo na placeném parkovišti v ulici U Sv. Markéty ve Strakonicích a nerespektoval dopravní značku č. IP 13c, když neuhradil poplatek za parkování, čímž porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a dopustil se tak přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) téhož zákona. Takto specifikovaný výrok rozhodnutí uvádí zcela konkrétně, které povinnosti byly porušeny. Námitka tudíž není důvodná.

65. Žalobní námitku spočívající v nedodržení postupu stanoveného v § 125h zákona o silničním provozu má krajský soud rovněž za nedůvodnou. V předmětné výzvě k úhradě určené částky byl správní delikt vykazující znaky přestupku specifikován konkrétním způsobem, který nezakládá žádnou pochybnost stran zaměnitelnosti spáchaného správního deliktu vykazujícího znaky přestupku s jiným správním deliktem, potažmo s přestupkem. Protože uvedený přestupek bylo možno v souladu s právními předpisy projednat v blokovém řízení a byly splněny i ostatní podmínky zvláštního postupu správního orgánu pro uplatnění objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, bylo stanovení částky 500 Kč v souladu s § 125h odst. 1 a § 125h odst. 2 zákona o silničním provozu a tudíž i právně podloženo.

66. Žalobní námitka ohledně porušení zásady bezprostřednosti a neprovedení ústního jednání a dokazování mimo ústní jednání rovněž nebyla shledána jako důvodná. Řízení o správním deliktu podléhá ustanovením správního řádu. Ten v § 49, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon, a dále jen tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015-46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“). S tímto názorem se zdejší soud ztotožňuje. Nařízení ústního jednání není tudíž obligatorní. V nyní posuzované věci neměl správní orgán I. stupně žádné pochybnosti o způsobu spáchání správního deliktu provozovatelem předmětného vozidla, neboť ve spisové dokumentaci byly obsaženy dostatečné podklady. Podmínka nezbytnosti ústního jednání nebyla dána.

67. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazujícího znaky správního deliktu. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda konkrétní a přesné údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikt nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. Správní řád tak v případech, kdy se ústní jednání nenařizuje obligatorně, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda ústní jednání nařídí pro jeho nezbytnost vedoucí ke splnění účelu řízení. V posuzovaném případě se jednalo o skutkově jednoduchý případ, kdy bylo vozidlo zaparkováno v úseku platnosti dopravní značky č. IP 13c bez uhrazení poplatku za parkování. Zasahujícími strážníky byl přestupek řádně specifikován, byla pořízena fotodokumentace a krajský soud je toho názoru, že ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv žalobce nebylo nutné ústní jednání nařizovat. Žalobce byl v průběhu správního řízení vyzván k podání vysvětlení, stejně jako mu bylo umožněno seznámit se s podklady obsaženými ve spisové dokumentaci, a mohl se tedy vyjádřit ke všem skutečnostem a ke všem dokumentům, z nichž následně správní orgán při rozhodování vycházel. Žalobce však zůstal zcela pasivní. Krajský soud tak shledal žalobní námitku směřující do zkrácení žalobcových procesních práv, práv na spravedlivý proces a porušení zásady bezprostřednosti jako nedůvodnou.

68. Přestože je zřejmé, že listinné důkazy založené ve správním spise, byly hodnoceny, aniž by o tom byl učiněn záznam do spisu, má krajský soud zato, že toto drobné procesní pochybení nepůsobí na zákonnost samotného rozhodnutí. V případě, že by správní orgán o provádění důkazů listinami učinil záznam, důkazní situace by se nikterak nezměnila, neboť správní orgán i žalovaný by při rozhodování vycházeli ze shodných důkazů, z jakých vycházeli, podklady pro rozhodnutí by byly totožné a stejně tak i odůvodnění obou správních rozhodnutí. Žalobci byla v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost seznámit se a vyjádřit ke všem podkladům pro rozhodnutí a byl rovněž informován o doplnění podkladů ve věci správního deliktu.

69. K materiální stránce správního deliktu odkazuje krajský soud na body 45. a 46. tohoto rozsudku. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012 – 28 „zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008 - 45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011 - 62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecně je přitom nutno vycházet z premisy, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň společenské nebezpečnosti zpravidla vyšší než nepatrný (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Lze tak shrnout, že v případě, kdy určitým jednáním budou sice naplněny formální znaky skutkové podstaty daného správního deliktu, ale současně budou existovat natolik významné okolnosti, které budou vylučovat, aby daným jednáním byl porušen či ohrožen právem chráněný zájem, nedojde k naplnění materiálního znaku daného správního deliktu. Takové jednání poté nemůže být označeno za správní delikt a tudíž ani nemůže dojít k uložení sankce za jeho spáchání.“ 70. Jednání, jehož formální znaky jsou zákonem označeny za přestupek, naplňuje již samo o sobě materiální znak přestupku, neboť ohrožuje určitý zájem společnosti. V posuzovaném případě byly naplněny formální znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, když řidič vozidla nesplnil ukládanou povinnost a neuhradil parkovací poplatek a neumístil doklad o zaplacení na viditelné místo za přední sklo vozidla. Zákonem chráněný zájem společnosti spočívá v tom, že vymezený prostor placeného parkoviště smí být využit ve stanovených časech zaplacením poplatku za užití parkovacího místa. Materiální stránka přestupku je tedy naplněna nesplněním této povinnosti.

71. Námitka porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, když se správní orgány nezabývaly otázkou, zda by právní úprava účinná až po spáchání deliktního jednání nebyla pro žalobce příznivější, není důvodná. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 – 46 „rozhoduje-li krajský soud ve správním soudnictví o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt v situaci, kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí změněn nebo zrušen, je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy, která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.“ Dojde-li ke změně právní úpravy v průběhu správního řízení, nebo až po jeho skončení, platí princip přípustné retroaktivity ve prospěch pachatele. Z porovnání časových verzí dotčených ustanovení se podává, že nedošlo ke změně obsahu těchto ustanovení. Zákonem č. 183/2017 Sb. se změnila pouze terminologie a z původních správních deliktů provozovatele vozidla se staly přestupky provozovatele vozidla, přičemž k odpovědnosti fyzické osoby se nevyžaduje zavinění. Tyto přestupky jsou tedy opět koncipovány na principu objektivní odpovědnosti, jako tomu bylo za účinnosti původní právní úpravy ve vztahu ke správním deliktům provozovatele vozidla.

72. Námitka směřující do protiústavnosti ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, je nedůvodná. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy platí, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Podle druhého odstavce dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

73. Žalobce spatřuje protiústavnost uvedeného ustanovení v tom, že je po něm zákonem požadováno nesplnitelné chování, neboť podle žalobce provozovatel vozidla není schopen ovlivnit chování řidiče a zajistit, aby za každých okolností řidič dodržoval své povinnosti a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Nejvyšší správní soud již několikrát rozhodoval ohledně namítané protiústavnosti právní úpravy vážící se k odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla (např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 nebo rozsudek ze dne 17. 2. 2016, č. j. 1 As 237/2015 – 31). V rozsudku ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46 Nejvyšší správní soud konstatoval, že „V případech překročení maximální povolení rychlosti naměřené pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm).

74. K obdobným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2004, Falk proti Nizozemí, stížnost č. 66273/01, který se v daném případě zabýval otázkou, zda nizozemské orgány při aplikaci právních norem upravujících objektivní odpovědnost provozovatele vozidla neporušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy. ESLP dospěl k závěru, že smluvní státy jsou povinny zajistit proporcionalitu mezi prostředky k dosažení legitimního cíle právě ve vztahu k tomuto cíli. Legitimním cílem je i v nyní řešeném případě bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a postih přestupků spáchaných řidičem, jehož identita nebyla zjištěna na místě policejním orgánem. Následný postih přestupkového jednání by pak neměl znamenat pro orgány veřejné moci nepřiměřenou zátěž. Objektivní forma odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, který je jako vlastník vozidla identifikovatelný, je tak plně v souladu s čl. 6 odst. 2 Úmluvy a přiměřený k uvedenému cíli. Postih jednoznačně prokázaného a existujícího protiprávního stavu způsobeného provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích je evidentním úmyslem zákonodárce, který začlenil ustanovení § 125f do zákona o silničním provozu.

75. Nadto je třeba zdůraznit, že obdobná věc již byla na půdě Ústavního soudu posuzována. Ústavní soud usnesením ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu a přesto, že se meritem návrhu na zrušení právního předpisu Ústavní soud nezabýval, protože stížnost odmítl pro neopodstatněnost, vyslovil zde závěr, že právní úprava správního deliktu provozovatele vozidla nevybočuje z ústavních kautel. Krajský soud z uvedených důvodů považuje námitku žalobce za neopodstatněnou, neboť považuje právní úpravu obsaženou v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu na ústavně konformní.

76. K námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a jeho právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci krajský soud sděluje, že námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Požadavek žalobce a jeho zástupce se zcela míjí s předmětem řízení. Žalobci však lze připomenout závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo Mgr. Václava Voříška. Pokud se Mgr. Václav Voříšek cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ Závěr a náklady řízení 77. Krajský soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný správní orgán a správní orgán I. stupně postupovaly v souladu s právní úpravou a dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla. Soud v postupu správních orgánů neshledal nesprávnost, nezákonnost ani nepřezkoumatelnost, a proto žalobu v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.

78. Pro doplnění krajský soud uvádí, že žádná ze žalobních námitek nebyla žalobcem uplatněna v rámci odvolacího řízení a v této souvislosti zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 291/2014, kde Nejvyšší správní soud konstatoval: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“ 79. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které úspěšně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl úspěšný žalovaný, který žádnou náhradu nákladů řízení nepožadoval, neboť nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Z toho důvodu nebyla žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení.