55 A 9/2023– 67

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2023, č. j. OAM–15180–24/ZR – 2022, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích byla dne 11. 10. 2023 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2023, č. j. OAM–15180–24/ZR–2022, kterým žalovaný zrušil žalobci platnost povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) a § 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) a stanovil žalobci lhůtu k vycestování z České republiky v délce 60 dnů od právní moci daného rozhodnutí.

2. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalobou, neboť považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Podle žalobce v odůvodnění je odkazováno na skutečnosti známé z předchozího řízení, ovšem žalovaný se s nimi plně nevypořádal ve smyslu dopadu do chráněných práv žalobce a jeho rodiny. Žalovaný nevzal v potaz délku žalobcova pobytu na území České republiky, kde žije s celou rodinou (manželkou, třemi potomky a nezletilým svěřencem), a kde je plně integrován, resp. celá jeho rodina, do společnosti. Rozdělení rodiny, jak navrhují správní orgány je „cynické a přepjaté“. Zároveň žalovaný nevzal v potaz finanční situaci rodiny. Žalobcovo zaměstnání je hlavním zdrojem příjmů, díky kterým je schopen splácet úvěry na dům. Nucené vycestování by toto znemožnilo, neboť by rodina přišla o příjem. Žalobce je toho názoru, že se jedná o trest pro celou jeho rodinu, nikoliv pouze pro jeho osobu.

3. V žalobě žalobce vysvětluje, jak se dopustil trestných činů. V jednom případě nebyl advokátem informován o neúspěšném vyčerpání opravných prostředků a v důsledku této neznalosti se dopustil trestného činu maření úředního rozhodnutí. V dalším případě byl při maření úředního rozhodnutí přistižen na udání bývalého zaměstnance, když jel vyzvednout své nezletilé dcery na autobusovou zastávku, aby nemusely domu chodit 5 km pěšky po mezinárodní silnici E55, kde není žádný chodník, ale pouze úzká krajnice.

4. V citaci z dřívějšího vyjádření z řízení před správními orgány uvádí také, že v České republice žije a pracuje od roku 2000. Ve společnosti Hoppichler s. r. o. se vypracoval z pozice agenturního pracovníka až na vedoucího provozu společnosti, přičemž řídí a koordinuje na třech pracovištích až 100 osob, a to mimo jiné i na území Rakouské republiky. Manželka, žijící v České republice od roku 2003, a dvě nezletilé dcery mají povolen trvalý pobyt na území České republiky. Devatenáctiletému synovi bylo uděleno státní občanství. Rodina se aktivně zapojila do aktivit souvisejících s válkou na Ukrajině, pomáhá s ubytováním a zaměstnáním uprchlíků. Rodina vlastní ubytovací zařízení, na jehož rekonstrukci získala úvěr ve výši 6 000 000 Kč.

5. Podle žalobce je dostatečným a spravedlivým trest uložený soudem, a není tak potřeba přistupovat k trestu zrušení povolení k trvalému pobytu, když tento trest by byl pro žalobce neúměrným a zasáhl by celou rodinu, především pak nezletilé dcery. Zároveň žalobce poukazuje i na skutečnost, že zrušení povolení k trvalému pobytu by byl závažný zásah do chráněných práv zaručených článkem 8 zákona č. 209/1992 Sb., charta lidských práv a základních svobod, s přihlédnutím k jeho pracovním výsledkům a vedení pracovního kolektivu společnosti s mezinárodní účastí. Žalobce taktéž uvádí, že jeho chování neohrožuje občany ČR ani její bezpečnost.

6. Žalobce namítá, že žalovaný porušil: – „§ 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť žalovaný nezjistil stav věci takovým způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (v návaznosti na § 2 odst. 4 správního řádu); – čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť žalobci v případě návratu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení či trestu; – čl. 8 Úmluvy o chartě lidských práv a základních svobod, neboť žalobce realizuje v ČR svůj soukromý i rodinný život;“ 7. Závěrem žaloby žalobce poznamenává, že žalovaným nebyl brán žádný zřetel na to, že je cizinec. V této souvislosti odkazuje žalobce na bod 32 nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, podle něhož „[d]o soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne. Samotné neudělení víza tento efekt nemá.“ II. Vyjádření žalovaného správního orgánu 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost.

9. Žalobce byl opakovaně (celkem ve čtyřech případech) pravomocně odsouzen pro spáchání úmyslného trestného činu, přičemž poslední rozsudek nabyl právní moci dne 23. 3. 2023, a dále byl dle výpisu evidenční karty řidiče žalobce několikanásobně pravomocně sankcionován správními orgány za úmyslné protiprávní jednání – dne 28. 8. 2021 za porušení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. ve spojení s § 3 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích; dne 27. 10. 2020 za porušení § 125c odst. 1 písm. f) bod 1. zákona o provozu na pozemních komunikacích; dne 30. 7. 2019 za porušení §125c odst. 1 písm. f) bod 8. ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k), § 4 písm. b), § 23 odst. 1 a § 24 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích; dne 1. 10. 2018 za porušení § 125c odst. 1 k) ve spojení s § 6 odst. 1 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích a další. Žalobce se tak dopustil závažného narušení veřejného pořádku a práv a svobod druhých. Svým opakovaným protiprávním jednáním tak sám inicioval vydání rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu.

10. Ve vyjádření k žalobě žalovaný reagoval na žalobcovo žalobní tvrzení, že zrušení jeho trvalého pobytu povede k rozvratu a sekundárnímu trestání jeho rodiny, tak, že žalobce „účelově zaměňuje příčinu za následek, a pokud by dodržoval zákony hostitelské země a nedopouštěl se několikanásobných útoků na zákonem chráněné zájmy společnosti, nemusel by nikdy podstupovat předmětné správní řízení. (…) páchání protiprávního jednání se [žalobce] dopustil při plném vědomí toho, že zákonem stanovená pravidla porušuje a výmluvy či vytáčky žalobce nemůžou obstát před prokázanými fakty.“ 11. Co se týče námitky žalobce, že povinnost opustit Českou republiku je v jeho případě dalším postihem, žalovaný uvedl, že v případě žalobce se nejedná o další postih za trestnou činnost, ale o důsledek pravomocného rozhodnutí, který je předpokládán zákonem. Zrušení povolení k pobytu tedy není, a ani nemůže být v rozporu se zásadou ne bis in idem.

12. K žalobcově námitce, že mu v případě návratu na území Ukrajiny hrozí nebezpečí mučení, nelidského nebo ponižujícího zacházení či trestu, odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V něm uvedl, že si je vědom skutečnosti, že na některých částech Ukrajiny probíhají válečné operace a celkově je v zemi původu žalobce složitá situace, nicméně většina oblasti Ukrajiny se jeví jako bezpečná, a proto se správní orgán domnívá, že vycestování účastníka řízení není zcela nemožné. Vedle toho žalovaný poznamenává, že žalobci nebyla uložena povinnost vrátit se na území Ukrajiny, ale povinnost ve stanovené lhůtě opustit Českou republiku. Je tedy zřejmé, odkud má žalobce odejít, nikoliv kam musí přijít. Z toho žalovaný dovozuje, že k porušení zásady non–refoulement vydaným rozhodnutím nedošlo, a ani dojít nemohlo, protože žalobce není navrácen na území země, ve které mu hrozí nebezpečí újmy, pouze je vykázán z území České republiky a je na něm, kam půjde.

13. Žalovaný k žalobcově snaze o rozbor pohnutek, které ho vedly ke spáchání trestné činnosti, uvádí, že žalobce se spáchanou trestnou činnost snaží „zlehčovat, omlouvat ba dokonce bagatelizovat“. Žalovaný k tomu dále konstatuje, že hodnocení trestné činnosti přísluší toliko orgánům činným v trestním řízení a příslušným správním orgánům, u nichž měl své případné námitky vůči jejich postupu vznést.

14. K dobrým pracovním výsledkům žalobce žalovaný uvádí, že ty spolu s pracovním zařazením nijak nesouvisejí s projednávanou věcí. Podle žalovaného lze taktéž v této souvislosti „zopakovat, že o možnost důstojného zaměstnání se připravil [žalobce]sám protiprávním jednáním.“ 15. Ve vyjádření k žalobě žalovaný taktéž rozporuje žalobcovo tvrzení o jeho integraci do české společnosti, neboť nelze za plně integrovaného považovat cizince, který má problém s dodržováním pravidel stanovených českým právním systémem a kulturními a společenskými zvyklostmi, ke kterým patří mj. respekt k rozhodnutí státních orgánů. V této souvislosti pak žalovaný odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022–27, který se zabýval právě posouzením ekonomického přínosu společnosti žalobcem oproti jeho páchání trestné činnosti, přičemž konstatoval, že ekonomický přínos je v tomto ohledu zcela marginální.

16. Žalobcovu námitku ohledně porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, žalovaný považuje za neopodstatněnou, neboť „u tohoto tvrzení absentují konkrétní důvody, které vedly žalobce k tomuto tvrzení.“ Žalovaný v tomto odkazuje na ustálenou judikaturu NSS, podle které musí být žalobcem jasně vyloženo, jakých nezákonných postupů se žalovaný dopustil a jaký je žalobcův právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, nebo usnesení NSS ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017–75, či usnesení NSS ze dne 24. 8. 210, č. j. 4 As 3/2008–78). Nicméně tyto požadavky žalobní námitka podle žalovaného nesplňuje.

17. Závěrem žalovaný konstatuje, že rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není správním vyhoštěním a vyjmenovává možnosti, na základě kterých, za předpokladu splnění jejich podmínek, může žalobce i nadále pobývat na území České republiky. Příkladem je podání nové žádosti o zaměstnaneckou kartu.

III. Právní názor soudu

18. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

19. Žaloba není důvodná.

20. Krajský soud v první řadě souhlasí s žalovaným, že pracovní výsledky žalobce nijak nesouvisejí s právě projednávanou věcí. Žalovaný správně odkázal na judikaturu NSS, konkrétně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2022, č. j. 3 Azs 235/2022–27. Zde NSS dovodil, že „[p]řípadný ekonomický přínos stěžovatele spočívající v jeho aktivní účasti na trhu práce však nemůže zásadním způsobem oslabit váhu veřejného zájmu na ochraně společnosti před pácháním trestné činnosti. Ačkoli jistě je ve veřejném zájmu také podporovat ekonomiku a fungující pracovní trh, vliv stěžovatele na dosahování těchto hospodářských cílů je zanedbatelný oproti tomu, jaký negativní vliv na veřejný pořádek a ochranu společnosti před trestnou činností mělo jeho kriminální jednání.“ Krajský soud proto nemohl k těmto skutečnostem přihlédnout.

21. Žalobce namítá, že se správní orgány nevypořádaly se skutečnostmi a námitkami žalobce ve smyslu dopadu do chráněných práv žalobce a jeho rodiny. V této souvislosti žalobce poukazuje především na skutečnost, že v České republice žije již od roku 2000, má zde rodinu, vychovává nezletilé děti a je aktivním účastníkem na trhu práce. Z toho podle žalobce plyne, že je plně integrován do české společnosti.

22. Důkazem opaku je však žalobcův trestní rejstřík. Rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově jasně dokládají, že žalobce nerespektuje český právní řád, ani zákonnou autoritu soudů a správních orgánů. Žalobce naopak v žalobě své protiprávní jednání hájí a zlehčuje. Nicméně krajský soud zdůrazňuje, že hodnocení trestné činnosti přísluší pouze orgánům činným v trestním řízení a příslušným správním orgánům, u nichž měl své případné námitky vůči jejich postupu vznést. Na jakékoliv následné argumenty nemůže být brán zřetel, neboť není v pravomoci žalovaného, ani zdejšího soudu, posuzovat pravomocná soudní rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Soud je těmito rozsudky vázán.

23. Žalobce byl odsouzen Okresním soudem v Českém Krumlově již celkem čtyřikrát. Detailně tuto skutečnost popisuje žalovaný v napadeném rozhodnutí na str. 2–3. Konkrétně trestním příkazem ze dne 14. 7. 2017, č. j. 1 T 95/2017–49, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 sb., trestní zákoník, kterého se dopustil řízením motorového vozidla pod vlivem návykové látky. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 4 T 123/2021, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil řízením motorového vozidla, ačkoliv z důvodu dosažení 12 bodů v kartě řidiče pozbyl řidičské oprávnění. Dále rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 6. 2022, č. j. 1 T 43/2022–61, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil opětovným řízením motorového vozidla i přesto, že mu takové jednání bylo rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 10. 2021, sp. zn. 4 T 123/2021, zakázáno a řidičské oprávnění odebráno. Je tedy zřejmé, že žalobce opakovaně nerespektuje ani rozhodnutí správního orgánu, ani pravomocná rozhodnutí soudu, když i přes opakovaně uložený zákaz řídí motorová vozidla a maří tak výkon úředního rozhodnutí. Naposledy byl žalobce odsouzen Okresním soudem v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 1 T 149/2022–166, (v průběhu řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu), a to jednak za spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil napadením svého bývalého zaměstnance jedním úderem pěstí pravé ruky do oblasti levého oka, a jednak za spáchání pokračujícího přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil opětovným řízením motorového vozidla, ačkoliv k tomu neměl oprávnění a zároveň měl soudem tuto činnost zakázanou. Na základě tohoto posledního rozsudku žalovaný změnil právní kvalifikaci, neboť žalobce naplnil kromě skutkové podstaty § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců nově také skutkovou podstatu ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců.

24. NSS ve svém rozsudku ze dne 14. 4. 2020, č. j. 4 Azs 442/2019–34, konstatoval, že „je legitimním veřejným zájmem, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří dodržují platné právní předpisy.“ Krajský soud se s tímto závěrem ztotožňuje a na základě uvedených rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově shledává, že žalobce takovouto osobou, tj. cizincem, jenž dodržuje platné právní předpisy České republiky, není.

25. Podle § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže byl cizinec v České republice ve 3 a více případech odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu, za podmínky, že od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než 1 rok.

26. Podle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců ministerstvo platnost povolení k trvalému pobytu dále zruší, jestliže cizinec opakovaně závažným způsobem naruší veřejný pořádek nebo práva a svobody druhých anebo je důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu.

27. Žalobce svým protiprávním jednáním naplnil skutkové znaky obou těchto ustanovení. Co se týče ustanovení § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, zde byla splněna podmínka opakovaného narušení veřejného pořádku. Žalobce byl třikrát pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí, čímž demonstroval, že se nehodlá řídit právním řádem České republiky, kdy opakovaně narušil veřejný pořádek. Jak bylo již výše poznamenáno, v průběhu řízení před správním orgánem o zrušení platnosti oprávnění k trvalému pobytu byl žalobce opětovně pravomocně odsouzen rozsudkem OSČK ze dne 23. 3. 2023, č. j. 1 T 149/2022–166, čímž naplnil i skutkovou podstatu ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců, když před tím byl již třikrát odsouzen pro trestný čin (viz bod 23). Žalovaný tak mohl zrušit platnost oprávnění k trvalému pobytu, aniž by musel posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí. Správní orgán zde správně odkázal na judikaturu NSS, který v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015–51, uvedl, že co se týče naplnění skutkové podstaty ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců, tak „v případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zákonodárce nedal správnímu orgánu možnost správního uvážení a posouzení situace z hlediska přiměřenosti rozhodnutí. Naopak, pokud by mělo dojít k rušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle odst. 2 uvedeného zákonného ustanovení, je posouzení vzhledem k přiměřenosti zásahu rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života vyžadováno. Již z uvedeného plyne, že při naplnění kteréhokoli písmene odst. 1 jsou dány důvody pro zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu. Požadavek, aby přijaté řešení (rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu) odpovídalo okolnostem daného případu dle § 2 odst. 4 správního řádu, byl dle soudu naplněn.“ Žalovanému tak vzniká povinnost povolení k trvalému pobytu zrušit vždy, naplní–li se podmínka tří a více odsouzení za úmyslnou trestnou činnost dle § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že byl žalobce pravomocně pro trestný čin odsouzen celkem čtyřikrát, je zcela evidentní, že tato podmínka naplněna byla.

28. Žalovaný se nad rámec podrobně zabýval rodinnými poměry žalobce, a to na str. 6 až 8 napadeného rozhodnutí. Námitka žalobce, že se žalovaný nezabýval popsanými skutečnostmi ve vztahu k jeho rodinným a pracovně majetkovým vztahům, je tak zcela nedůvodná. Žalobce spolu s žalobou doložil smlouvu o úvěru, který údajně nebude moci splácet, bude–li zrušeno jeho povolení k trvalému pobytu. Žalobce sám však uvádí, že pro společnost Hoppichler s. r. o. pracuje mimo jiné i na území Rakouské republiky. Žalobce tak má i po zrušení povolení k trvalému pobytu možnost nadále pracovat pro téhož zaměstnavatele, a to na území Rakouské republiky, čímž i nadále žalobci bude plynout příjem ze zaměstnání, ze kterého může úvěr i nadále splácet. Krajský soud taktéž konstatuje, že skutečnost, že žalobce má nesplacený úvěr, není důvodem pro nezrušení povolení k trvalému pobytu. Ochrana veřejného zájmu zde jednoznačně převažuje nad nekomfortní situací žalobce způsobenou zrušením povolení k trvalému pobytu.

29. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí a následně opětovně ve svém vyjádření k žalobě zcela správně zdůrazňuje, že se nejedná o správní vyhoštění žalobce z České republiky, ale o zrušení povolení k jeho trvalému pobytu. Tzn., že žalobce i nadále může navštěvovat svou rodinu a pobývat na území České republiky na základě a za podmínek jiných právních institutů. Např. přicestovat do České republiky může žalobce na základě biometrického pasu a pobývat zde v souladu s dohodami o úlevě z vízové povinnosti, které se týkají občanů Ukrajiny při cestách do schengenského prostoru, a to až po dobu 90 dní. Žalobce taktéž může zažádat např. o zaměstnaneckou kartu či o jiné pobytové oprávnění. Žalobci tak nic nebrání v udržování kontaktu s jeho potomky. Ústavní soud k tomu ve svém usnesení ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1528/17 dodal, že „zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu není srovnatelně přísným zásahem do rodinného a soukromého života stěžovatele jako vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatel tedy může znovu usilovat o získání jiného pobytového oprávnění na území České republiky, byť nelze vyloučit, že může být příslušnými orgány přihlédnuto k jeho trestní historii. Rozhodnutím o zrušení povolení k trvalému pobytu navíc není stěžovateli odepřen výkon rodičovských práv.” 30. Žalobcova námitka ohledně sekundárního trestání celé jeho rodiny je zcela mylná, neboť žalobce opakovaně zaměňuje důsledky svého protiprávního jednání, kterého se dopouštěl úmyslně a opakovaně, tj. povinnosti vycestovat z území České republiky, s příčinnou vzniku této jeho současné situace, kterou si zavinil sám svým opakovaným protiprávním jednáním. Pravomocnými rozsudky Okresní soud v Českém Krumlově opakovaně uděloval žalobci tresty zákazu řízení motorových vozidel, na což žalobce nedbal a tento zákaz opětovně mařil. Žalovanému tak nezbylo nic jiného, než postupovat podle zákona a z moci úřední zahájit řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, jehož výsledkem bylo právě zrušení povolení k trvalému pobytu. To žalobce mylně považuje za protiprávní trestání ve smyslu ne bis in idem, a tvrdí, že soudem určený trest byl pro něj dostatečným. Tomu ovšem neodpovídá skutečnost, že i přes zákaz řízení motorových vozidel byl opakovaně přistižen při výkonu této činnosti, ke které neměl ani potřebné oprávnění.

31. Krajský soud zároveň shledal, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí vedle poměřování přiměřenosti dopadů rozhodnutí ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců správně vypořádal za pomoci judikatury a zákona o pobytu cizinců, tak i se skutečností, že řízení bylo zahájeno z moci úřední před posledním rozhodnutím Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 23.3.2023, tak i se skutečností, že první rozhodnutí Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 7. 2017 bylo v době zahájení řízení o zrušení trvalého pobytu již zahlazeno (k tomu viz např. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 1 As 175/2012, nebo rozsudek NSS ze dne 25. 4. 2019, č. j. 9 Azs 90/2019–32).

32. Žalovaný se vypořádal i s námitkou žalobce, který opakovaně poukazuje na délku doby, po kterou na území české republiky žije, míru jeho integrace do české společnosti a rodinné vazby, které zde má. Krajský soud v tomto ohledu vycházel z rozsudku NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 10 Azs 312/2016–59. „Nelze zpochybnit určité sociální vazby, které si stěžovatel na území České republiky vytvořil. Nejvyšší správní soud však souhlasí s městským soudem v tom, že s ohledem na závažnost trestné činnosti stěžovatele je míra jeho integrace do české společnosti irelevantní a nelze ji považovat za výjimečnou a hodnou ochrany.“ Krajský soud je přesvědčen, že při posouzení okolností soukromého a rodinného života žalobce vzal žalovaný v úvahu všechny relevantní okolnosti, a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo. Nelze však přehlédnout závažnost protiprávního jednání, ve kterém žalobce pokračoval i přes opakované zákazy plynoucí z rozsudků Okresního soudu v Českém Krumlově. Naopak intenzita protiprávního jednání žalobce vygradovala až na fyzické napadení jiné osoby. Krajský soud tak musí souhlasit se závěrem žalovaného, že se „jednoznačně jedná o dostatečně intenzivní porušení veřejného pořádku, práv a svobod druhých a veřejný zájem na zrušení pobytu je větší, než dopad do soukromého nebo rodinného života.” 33. Žalobce dále namítá, že žalovaný porušil § 3 správního řádu, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 Úmluvy o chartě lidských práv a základních svobod. Krajský soud shledal, že tato námitka je nejen zcela nepřípadná, neboť možným zásahem jak do lidských práv a základních svobod žalobce, tak i dopadem do práv dítěte, se žalovaný podrobně zabýval v napadeném rozhodnutí (str. 9 až 11), a to i s odkazem na patřičnou judikaturu (viz rozsudek Městského soudu Praha, č. j. 11 A 233/2017–29, či rozsudek NSS ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 Azs 5/2017–31), neboť žalobce neuvedl, v čem konkrétně porušení daných ustanovení spatřuje. Nekonkretizoval, čím přesně jsou v napadeném rozhodnutí tato ustanovení porušena a jak přesně toto porušení na něj dopadá.

34. Náležitostmi žaloby a konkretizací žalobních bodů co do vylíčení nezákonnosti postupu správních orgánů a předložení vlastního právního názoru se zabýval i rozšířený senát NSS. V právní větě usnesení ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005–58, pak rozšířený senát NSS konstatoval, že „I. Líčení skutkových okolností v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu nemůže být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. II. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. III. Právní náhled na věc se přitom nemůže spokojit toliko s obecnými odkazy na určitá ustanovení zákona bez souvislosti se skutkovými výtkami. Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti.“ Žalobce v žalobě však pouze uvedl, že „[d]le názoru žalobce porušil žalovaný následující ustanovení právního řádu:“ a daná ustanovení vypsal. Tím ovšem nenaplnil požadavky, které na žalobce klade zákon (§ 37 odst. 2, 3 a § 71 s. ř. s.), potažmo rozšířený senát NSS.

35. Žalobcovou poslední námitkou je, že žalovaným nebyl brán zřetel na fakt, že žalobce je cizinec. Spolu s tím žalobce odkázal na bod 32 nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11, podle něhož „[d]o soukromého a rodinného života může fakticky zasáhnout až rozhodnutí bezprostředně vedoucí k nucenému opuštění země, které teprve vytvořené vazby přetne. Samotné neudělení víza tento efekt nemá.“ K tomu pak žalobce doplnil poznámku, že „v tomto případě se jedná o nucené opuštění země a tím přetrhání vytvořených rodinných vazeb nejcitelněji zasáhne manželku, dvě nezletilé dcery a syna.“ Krajský soud zde opětovně zdůrazňuje, že do této situace se žalobce přivedl sám, když i přes opakované soudní zákazy řízení řídil motorová vozidla, a to bez požadovaného řidičského oprávnění. Dochází zde tak ze strany žalobce k opětovnému zaměňování příčin a následku, k čemuž se krajský soud vyjádřil již výše. Nad rámec již uvedeného krajský soud konstatuje, že dle TDU – detail osoby rozšířený (založeno ve správním spise) dne 23. 10. 2023 zaniklo manželství žalobce rozvodem. K určitému přetnutí rodinných vazeb tak již došlo. Tuto skutečnost ovšem žalobce soudu sám nesdělil. Žalobcova opakovaná námitka zpřetrhání rodinných vazeb a zásahu do rodinného života žalobce je tak poměrně nevěrohodná.

36. Krajský soud dospěl ve shodě s žalovaným k závěru, že v žalobcově případě byly naplněny zákonné podmínky pro zrušení jeho oprávnění k trvalému pobytu jak dle ustanovení § 77 odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců, tak dle § 77 odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl v České republice čtyřikrát, tedy ve třech a více případech, odsouzen za spáchání úmyslného trestného činu a od právní moci posledního odsouzení do zahájení řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu neuplynula doba delší než jeden rok. Zároveň žalobce závažným způsobem opakovaně narušuje veřejný pořádek, a proto jsou rovněž splněny podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu.

IV. Závěr, náklady řízení

37. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného správního orgánu III. Právní názor soudu IV. Závěr, náklady řízení