55 Ad 1/2024–92

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobce: P. K. zastoupen advokátem Mgr. Hynkem Švarcem, sídlem Lihovarská 1060/12, Praha 9 proti žalovanému: ředitel Věznice Ostrov, sídlem Vykmanov 22, Ostrov o žalobě proti usnesení žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č.j. VS–83822–36/ČJ–2019–800720–SP, takto:

Výrok

I. Usnesení žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č.j. VS–83822–36/ČJ–2019–800720–SP, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Hynka Švarce, advokáta.

Odůvodnění

I. Napadené rozhodnutí

1. Žalobce se žalobou ze dne 28. 3. 2024, ve znění jejího doplnění ze dne 12. 6. 2024, domáhal zrušení usnesení žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č.j. VS–83822–36/ČJ–2019–800720–SP (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 179 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „služební zákon“ či „zákon o služebním poměru“) s odkazem na § 181 správního řádu ve spojení s § 66 odst. 2 téhož zákona zastaveno řízení ve věcech služebního poměru ohledně učinění rozhodnutí o nároku na odchodné a jeho výměře dle § 155 a § 156 služebního zákona vedené s žalobcem.

II. Žaloba a její doplnění

2. Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 1. 2024, č.j. VS–83322–33/ČJ–2019–800720–SP, které bylo žalobci doručeno dne 29. 1. 2024 a nabylo právní moci dne 29. 1. 2024 (dále též jen „Rozhodnutí o propuštění“), byl žalobce podle § 42 odst. 1 písmena f) služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR. Služební poměr žalobce vznikl ke dni 1. 10. 1985 a trval tak bezmála 40 let. Důvodem pro propuštění ze služebního poměru bylo porušení povinnosti žalobce stanovené v § 47 odst. 1 služebního zákona, která spočívá v zákazu příslušníka bezpečnostního sboru být členem politické strany nebo politického hnutí ani vykonávat činnost v jejich prospěch. Tuto povinnost žalobce porušil tím, že dne 15. 12. 2023 vstoupil do politické strany Sociální demokracie (SOCDEM), IČ: 00409171. Služební poměr žalobce u Vězeňské služby ČR tak skončil podle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona, a to ve smyslu § 42 odst. 5 písm. a) služebního zákona dnem doručení rozhodnutí o propuštění.

3. Na podkladě Rozhodnutí o propuštění zahájil žalovaný dne 30. 1. 2024 podle § 178 odst. 1 a 2 služebního zákona řízení o nároku na odchodné a jeho výměře podle § 155 a §156 služebního zákona (dále též jen „Řízení o odchodném“). Zahájení Řízení o odchodném bylo žalobci oznámeno Oznámením o zahájení řízení ve věcech služebního poměru č.j. VS–83822–35/ČJ–2019–800720. Dne 2. 2. 2024 bylo žalobci doručeno Vyrozumění o zastavení řízení ve věcech služebního poměru ze dne 2. 2. 2024, č.j. VS–83822–37/ČJ–2019–800720–SP (dále též jen „Vyrozumění“), kterým žalovaný žalobce vyrozuměl, že Řízení o odchodném v souladu s § 179 služebního zákona zastavil, neboť odpadl jeho důvod, kdy žalobce měl pozbýt nároku na odchodné tím, že usnesením GIBS – oddělení Karlovy Vary ze dne 22. 1. 2024, č.j. GI–3296–95/TC–2023–842041, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání za úmyslný trestný čin spáchaný při výkonu dozorčí služby. Žalovaný dále ve Vyrozumění uvedl, že s odkazem na § 181 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 66 odst. 2 téhož zákona se Vyrozumění pouze zaznamenává do spisu a podle § 76 odst. 5 správního řádu se tak proti němu nelze odvolat. Žalobce se žalobou domáhá zrušení Vyrozumění.

4. Pokud jde o povahu napadeného správního aktu a možností jeho soudního přezkumu žalobce uvedl, že přestože je napadené Vyrozumění označeno (nesprávně) jako vyrozumění, svým charakterem se jedná o usnesení ve smyslu § 76 správního řádu. Podle § 66 odstavec 2 správního řádu se totiž řízení zastavuje usnesením a nikoliv vyrozuměním, přičemž podle § 76 odstavec 3 se účastníci o usnesení, které se pouze zaznamenává do spisu, vhodně vyrozumí (tedy vyrozumí se o přijetí usnesení). Žalobce je dále toho názoru, že přestože Vyrozumění je v zásadě usnesením, pak na legislativní zkratku „rozhodnutí“ uvedenou v § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) je třeba nahlížet nejen čistě gramaticky, tedy považovat za „žalovatelné“ pouze takové úkony správních orgánů, které jsou výslovně označeny jako rozhodnutí a mají zákonem stanovenou formu, ale i takové, které jako rozhodnutí výslovně označeny nejsou, ale věcně svou povahou zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti osob. To ostatně potvrzuje i názor Ústavního soudu: „Při posuzování otázky, zda v konkrétní věci bylo či nebylo vydáno ‚pravomocné rozhodnutí‘ (tj. právní akt složený – v klasické podobě – z výrokové části, odůvodnění a poučení o opravném prostředku), Ústavní soud vycházel z toho, že pojem ‚rozhodnutí‘ je označením technickým a že je třeba k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoli formy. Není rozhodující, jak správní orgán svůj akt označil nebo zda případně věc vyřídil toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím, např. bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Takový akt může být podroben rovněž soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou, neboť právě tato skutečnost může vést ke zrušení takového ‚rozhodnutí‘“; (usnesení ÚS 30/02, sv. 27; je tak nepochybné, že širokým výkladem pojmu „rozhodnutí“ – srov. též čl. 36 odst. 2 Listiny – se vyhovuje záměru poskytnout ochranu před orgány veřejné správy v co nejširším rozsahu). Usnesení může být rozhodnutím, zcela výstižně potvrzuje vedle soudní praxe i právní teorie, konkrétně viz např. komentář ke správnímu řádu (JUDr. Mgr. Luboš Jemelka, Mgr. Klára Pondělíčková, Mgr. Ing. David Bohadlo: Správní řád, 2. vydání. Praha: 2009, str. 281): „Usnesení je jedním ze zvláštních typů rozhodnutí v širším smyslu (další jsou uvedeny v ustanovení § 148 až 151), které se vydává v těch případech, kdy to stanoví zákon. Původní návrh správního řádu sice předpokládal pro rozhodnutí podle ustanovení § 67 obecné označení „správní akt“, který by se dělil na „rozhodnutí“ (pro meritorní rozhodnutí) a „usnesení“ (pro procesní rozhodnutí). Od obecného pojmu „správní akt“ však bylo upuštěno a pojem rozhodnutí v širším slova smyslu (podle ustanovení § 67 SpŘ) byl zvolen jako zastřešující označení jak pro „meritorní rozhodnutí“ (rozhodnutí v užším smyslu) tak pro „usnesení“. Z tohoto důvodu je třeba si uvědomit, že také pro usnesení platí obecné náležitosti rozhodnutí (v širším smyslu) podle ustanovení § 67 až 69.“ 5. Pokud pak jde o samotnou obsahovou náplň Vyrozumění, pak je žalobce toho názoru, že Vyrozumění, tedy usnesení o zastavení řízení, které svou povahou ukončilo správní Řízení o odchodném je materiálně způsobilé zasáhnout do práv žalobce, a to konkrétně do práva žalobce na výplatu odchodného. Fakticky se tedy jedná o meritorní rozhodnutí, které soudně přezkoumatelné je, nikoliv o usnesení ve smyslu § 66 odst. 2 správního řádu, které se pouze poznamenává do spisu, když Vyrozuměním bylo „rozhodnuto“ o zamítnutí nároku žalobce na odchodné. K samotné aplikaci § 66 odst. 2 správního řádu: řízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. To však není projednávaný případ. Žalobce v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č.j. 5 As 30/2011–93, který uvádí: „Jak již bylo výše uvedeno, § 66 odst. 2 správního řádu lze použít pouze v řízení, kde budou kumulativně splněny dvě základní podmínky, a to, že v řízení nelze pokračovat s právními nástupci a současně odpadl důvod řízení. Dopadá tak pouze na případy, kdy v průběhu řízení pominou podmínky řízení (existence způsobilých účastníků řízení a existence předmětu řízení), za kterých je správní orgán oprávněn ve věci rozhodnout. V projednávané věci nedošlo k naplnění ani jedné z výše uvedených podmínek stanovených § 66 odst. 2 správního řádu a aplikace citovaného ustanovení je tedy v rozporu se zákonem. Podmínka existence účastníků byla po celou dobu řízení splněna, s účastníky řízení o odstranění stavby bylo možné řízení zahájit a pokračovat a taktéž důvod řízení po jeho zahájení neodpadl, nýbrž stavební orgán zjistil, že stavba byla postavena v souladu se stavebním povolením a není tak důvod nařídit její odstranění. Za této situace stavební úřad pochybil, pokud řízení o odstranění stavby zastavil usnesením dle § 66 odst. 2 správního řádu. Tímto postupem zkrátil účastníky řízení na jejich právu na projednání věci ve dvou instancích. Stavební úřad tak měl dle názoru Nejvyššího správního soudu meritorně rozhodnout (§ 67 správního řádu), neboť ani stavební zákon ani správní řád mu neumožňují řízení o odstranění stavby zastavit v případě, kdy stavební úřad shledá, že nejde o stavbu postavenou bez či v rozporu se stavebním povolením.“ Tyto závěry jsou dle názoru žalobce do značné míry použitelné i v nyní posuzované věci. Podmínka existence žalobce jako účastníka řízení byla po celou dobu řízení splněna, když s žalobcem bylo možné řízení zahájit a pokračovat v něm. Taktéž důvod řízení po jeho zahájení neodpadl, když nedošlo ani k zániku věci ani práva, o něž se v řízení jednalo. Stejně tak nebylo zahájeno jiné řízení v téže věci. K samotnému (ne)odpadnutí důvodu pro vedení Řízení o odchodném žalobce uvádí, že podle § 155 služebního zákona příslušník, jehož služební poměr skončil (a který vykonával službu alespoň po dobu 6 let), má nárok na odchodné. Žalobce vykonával službu po dobu bezmála 40 let, čímž uvedenou podmínku § 155 služebního zákona splnil. Zároveň pak § 155 služebního zákona taxativně vymezuje konkrétní důvody, kdy neplatí, že skončení služebního poměru (i přes splnění podmínky délky trvání výkonu služby) zakládá nárok na odchodné. Takovými důvody jsou výlučně situace, pokud služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 a) písm. a) b) písm. c), c) písm. d) a je následně na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo d) písm. m) a je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně je za něj pravomocně odsouzen nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání nebo bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání.

6. Vzhledem k tomu, že žalobcův služební poměr u Vězeňské služby ČR skončil podle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona a toto ustanovení ve výjimkách podle § 42 odst. 1 není, nemohl ani odpadnout důvod pro vedení Řízení o odchodném. Za této situace je zřejmé, že nebyly naplněny podmínky pro vydání Vyrozumění dle § 66 odst. 2 správního řádu. Napadený správní akt tedy materiálně není usnesením poznamenaným do spisu dle § 66 odst. 2 správního řádu, jímž ze své povahy nemůže být zasaženo do práv účastníka řízení, nýbrž meritorním rozhodnutím vydaným dle § 67 správního řádu.

7. V doplnění žaloby, ve kterém žalobce reagoval na výzvu soudu k vyjasnění napadeného úkonu žalovaného, žalobce uvedl, že žaloba směřuje proti usnesení žalovaného ze dne 2. 2. 2024, č.j. VS–83822–36/ČJ–2019–800720–SP (dále též jen „Usnesení“), se kterým byl žalobce seznámen až dne 11. 6. 2024, a to ze správního spisu, který byl žalovaným soudu předložen a založen do soudního spisu. Z Vyrozumění, kterým žalovaný žalobce vyrozuměl, že Řízení o odchodném zastavuje (sic!). Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že podle § 76 odst. 3 správního řádu se o usnesení, které se pouze poznamená do spisu, účastníci vhodným způsobem vyrozumí, což je dle názoru žalobce nutné vykládat tak, že účastníci se vyrozumí o existenci usnesení, když toto vyrozumění může mít různou technickou podobu, včetně zaslání textu samotného usnesení, minimálně však oznámením, že bylo vydáno konkrétní ve vyrozumění označené usnesení a sdělen jeho obsah. Z Vyrozumění pak existence (předchozího) usnesení nikterak nevyplývá, naopak z textového vyjádření lze dovodit, že právě Vyrozuměním bylo řízení zastaveno. Pokud jde o samotné usnesení, tak tímto Usnesením žalovaný dne 2. 2. 2024 zastavil Řízení o odchodném v souladu s § 179 služebního zákona, neboť odpadl jeho důvod, kdy žalobce měl pozbýt nároku na odchodné tím, že usnesením GIBS – oddělení Karlovy Vary ze dne 22. 1. 2024, č.j. GI–3296–95/TC–2023–842041, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání za úmyslný trestný čin spáchaný při výkonu dozorčí služby. Žalobce je však toho názoru, že Usnesení je materiálně nutné považovat za rozhodnutí ve věci, které svou povahou ukončilo správní Řízení o odchodném a je tak materiálně způsobilé zasáhnout do práv žalobce, a to konkrétně do práva žalobce na výplatu odchodného. Fakticky se tedy jedná o meritorní rozhodnutí, které soudně přezkoumatelné je, nikoliv o usnesení ve smyslu § 66 odst. 2 správního řádu, které se pouze poznamenává do spisu, když Usnesením bylo „rozhodnuto“ o zamítnutí nároku žalobce na odchodné. K samotné aplikaci § 66 odst. 2 správního řádu pak má žalobce za to, že nebyly naplněny podmínky pro vydání Usnesení dle § 66 odst. 2 správního řádu. Napadený správní akt tedy materiálně není usnesením poznamenaným do spisu dle § 66 odst. 2 správního řádu, jímž ze své povahy nemůže být zasaženo do práv účastníka řízení, nýbrž meritorním rozhodnutím vydaným dle § 67 správního řádu. V této souvislosti žalobce odkazuje zcela na svou argumentaci a důvody uvedené v žalobě.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že ze správního spisu předloženého soudu lze spolehlivě usoudit, že žalobce měl eminentní zájem na urychleném propuštění ze služebního poměru, což vyplývá z obsahu jeho e–mailu oznamujícího členství v politické straně, jeho postoje při ústním jednání realizovaném dne 19. 1. 2024 a jeho vzdání se práva na odvolání proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru. Po ověření příslušnosti žalobce k politické straně nezbylo než bez zbytečného odkladu vydat rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru. Z Usnesení GIBS – oddělení Karlovy Vary č.j. GI–3296–95/TČ–2023–842041 ze dne 22. 1. 2024 (součástí zaslané kopie správního spisu), kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu mučení a jiné nelidské a kruté zacházení podle § 149 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit při výkonu dozorčí služby, je pak zřejmý motiv žalobce pro jeho snahu o urychlené propuštění ze služebního poměru.

9. Žalovaný si netroufá spekulovat nad skutečným politickým smýšlením a hodnotovým ukotvením žalobce, nicméně v rámci ochrany zájmů státu má jednání žalobce za prokázané jako účelové, kdy si je dobře vědom zákonných ustanovení a rozdílných následků ukončení služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. d), f) a m) ve spojení s § 155 služebního zákona. Příslušník, jehož služební poměr skončil (dále jen „bývalý příslušník“), a který vykonával službu alespoň po dobu 6 let, má nárok na odchodné. V souladu s § 155 písm. d) služebního zákona to neplatí, jestliže jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona a je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně je za něj pravomocně odsouzen nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání nebo bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání. Nejen jazykovým, ale i teleologickým výkladem lze dovodit, že účelem § 155 písm. d) služebního zákona a záměrem zákonodárce je vyloučit nárok na odchodné příslušníkovi, který se dopustil trestného činu. Pokud zákonodárce v určitém smyslu privileguje příslušníky bezpečnostních sborů nad rámec sociálního a důchodového systému přiznáním odchodného i výsluhového příspěvku, je také oprávněn regulace takového „privilegia“ jeho nepřiznáním těm příslušníkům, kteří se dopustili protiprávního jednání určité intenzity, v tomto případě již uvedeného zločinu. Účelem § 155 písm. d) služebního zákona je kromě jiného zamezit obcházení sledovaného cíle podáním žádosti o propuštění. Nárok na odchodné tak nevznikne příslušníkovi, který požádal o propuštění a proti kterému je vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně. V tomto případě se mu však nárok na příspěvek obnoví, jestliže následně není za tento čin pravomocně odsouzen nebo nebylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo nebylo pravomocně schváleno narovnání nebo nebylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání.

10. Žalovaný dále uvedl, že si je vědom úmyslu vyjeveného mj. v rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 10 A 209/2013, kdy soud konstatoval, že „při propuštění příslušníka ze služebního poměru, např. z důvodu pozbytí zdravotní nebo osobnostní způsobilosti, není vůbec významné, zda je proti příslušníkovi vedeno trestní řízení… Kdyby smyslem tohoto ustanovení skutečně bylo vyloučení nároků na výsluhový příspěvek (pozn. v tomto případě řešen nárok na výsluhový příspěvek) každému příslušníkovi, který se dopustil trestného činu…musel by zákon o služebním poměru zakotvit stejný postup ve vztahu ke všem příslušníkům, proti nimž je v době do skončení služebního poměru vedeno trestní řízení, a vyloučit jejich nárok…shodně, jako u příslušníků na vlastní žádost.“. Žalovaný však přesto v tomto řízení řešenou otázku nemá za přiléhavou k výše uvedené větě, neboť nelze popsané aktivní jednání účastníka tohoto řízení srovnávat s případem změněného zdravotního stavu. Je naopak žádoucí všechny okolnosti správně vyhodnotit a danou situaci podřadit pod příslušná ustanovení daného zákona tak, aby byl respektován úmysl zákonodárce ve snaze chránit jak zájmy státu, tak i zaujmout trvalé stanovisko do budoucna, neboť uvedený postup žalobce není ojedinělý a nelze vyloučit následování tohoto, pro bezpečnostní sbory, potažmo Českou republiku, negativního příkladu.

11. Žalovaný má za prokázanou snahu ze strany účastníka řízení poškodit druhou stranu tohoto řízení, tedy Vězeňskou službu České republiky, resp. zájmy České republiky, a to úmyslným vyvoláním situace, kdy záměrem je ukončit služební poměr způsobem pro účastníka řízení příznivějším. Proto i zde je patrný účelový postup žalobce se zjevným úmyslem zneužít dikci služebního zákona.

12. Žalovaný se dále zabýval definicí zneužití práva v souladu s platnou judikaturou. Objektivní právo předpokládá, že výkon práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Toto zneužití výkonu subjektivního práva se nepřipouští (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2000, sp.zn. 21 Cdo 992/99).

13. Dle žalovaného je účelem předmětného ustanovení služebního zákona neposkytnout odchodné příslušníkovi, proti němuž je vedeno trestní stíhání a který se snaží odejít na vlastní žádost. Žalobce tak cíleně vytvořil podmínky pro řešení svého záměru ukončit služební poměr s vědomím, že takto získá odchodné, které by mu jinak nenáleželo, a zneužil tak příslušné ustanovení služebního zákona, aniž by rovnou využil svého subjektivního práva požádat o propuštění. Z tohoto důvodu učinil žalobce kroky se záměrem být propuštěn ze služebního poměru způsobem vylučujícím odebrání odchodného. Žalovaný má za prokázané, že žalobce byl veden přímým úmyslem bezpečnostní sbor, resp. Českou republiku poškodit tím, že mu bude v rozporu s dobrými mravy i záměrem zákonodárce následně vyplaceno odchodné, na něž by mu nevznikl nárok, potažmo mu reálně hrozilo, že mu tento nárok nevznikne, bude–li propuštěn v souladu s § 42 odst. 1 písm. a), c) nebo d) služebního zákona. Dále lze rovněž s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp.zn. 28 Cdo 1934/2008, poukázat na definici obcházení zákona, kdy se o obcházení zákona jedná v tom případě, kdy právní úkon sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu a jeho smyslu odporuje, popřípadě použije prostředek, který není sám o sobě zakázaný, takže právní úkon je sice podle práva, avšak je uzavírán s cílem dosáhnout výsledek, který není zákonem předvídán a není žádoucí. Podpůrně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp.zn. 30 Cdo 5799/2016, lze popisované jednání přiblížit situaci, kdy simulované jednání a v něm obsažená kauza (důvod, pohnutky počinu) slouží k zastření (jiného) pravého důvodu a hovoří se tak o disimulovaném jednání. Simulovaný právní úkon pak za podmínek podle § 41a odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 může disimulovat jiný právní úkon. Zatímco u simulovaného jednání absentuje vážnost vůle, u právního jednání, jímž se obchází zákon, tato vážnost vůle naopak zachována je. Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázán, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednáním in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, že záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředpokládaného a nežádoucího. K obcházení zákona dojde v případě, kdy sice právní úkon není v přímém rozporu se zákonem, ale svými účinky a zejména svým účelem zákon, jeho cíle a smysl (ratio legis) obchází.

14. Vzhledem k výše uvedenému se proto žalovaný rozhodl, že při posuzování nároku na odchodné bude v daném případě postupovat tak, jako by se jednalo o propuštění služebního poměru v souladu s § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona a pokud nebylo v trestním řízení vedeném proti účastníkovi řízení pravomocně rozhodnuto ve věci spáchání trestního činu, služební funkcionář není oprávněn ve věci nároku na odchodné rozhodnout a v souladu s § 181 odst. 7 služebního zákona vyčká, zda dojde ke změně skutkového stavu.

15. K vlastnímu způsobu rozhodnutí o zastavení řízení žalovaný uvedl, že z § 179 služebního zákona vyplývá, že řízení, které bylo zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru, se zastaví, jestliže odpadl jeho důvod. Jde o případ zániku věci nebo práva, které jsou předmětem řízení. S odkazem na předchozí odstavec v tomto případě zaniklo právo žalobce na odchodné zahájením trestního stíhání. V zásadě má zastavení řízení účinky věci rozhodnuté. Znovu rozhodnout ve věci tedy bude možné, jen pokud jsou splněny podmínky § 181 odst. 7, tedy dojde–li ke změně skutkového stavu.

16. Vzhledem ke skutečnosti, že zákon o služebním poměru formu pro rozhodnutí o zastavení řízení výslovně nestanoví, vycházel žalovaný z komentovaného znění služebního zákona, kdy „je třeba s ohledem na procesní povahu tohoto institutu s odkazem na § 181 ve spojení s § 66 Správního řádu řízení zastavit rozhodnutím ve formě usnesení. Zatímco v případě řízení o žádosti jde o usnesení, které se účastníkům řízení oznamuje (doručuje), a proti kterému se mohou odvolat (odvolání nemá odkladný účinek – rozhodnutí nabývá právní moci v okamžiku oznámení), v případě usnesení, jímž se zastavuje řízení zahájené z moci úřední, jde o usnesení, které se toliko poznamenává do spisu, nelze se tak proti němu odvolat, účastníci řízení se o něm vhodným způsobem vyrozumívají. Toto usnesení nabývá právní moci poznamenáním do spisu.“ (Tomek Petr, Fiala Zdeněk, Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem, poznámkami a judikaturou po novele k 1. 10. 2023, ANAG, 01.10.2023 [cit. 22.07.2024] Převzato z CODEXIS®, doplňku LIBERIS®)

17. Ohledně vlastního způsobu vyrozumění žalobce o zastavení řízení č.j. VS–83822–37/ČJ–2019–800720–SP ze dne 2. 2. 2024, žalovaný uvedl, že v případě nejasností ohledně způsobu zastavení řízení měl žalobce možnost využít svá práva uvedená v § 174 odst. 1 služebního zákona, o kterých byl řádně poučen, což však neučinil.

18. Žalovaný je přesvědčen, že postupoval v rámci legitimních možností z pozice dobrého hospodáře ve státní správě. Proto žalovaný vyčká rozhodnutí soudu.

IV. Replika žalobce

19. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku. Uvedl, že žalovaný je jako služební funkcionář ve smyslu služebního zákona v rámci svého rozhodování povinen postupovat též v souladu se správním řádem, když správní řád se použije také v případě, i když zvláštní právní předpis na správní řád výslovně neodkazuje. Správní řízení je totiž upraveno jednak obecným právním předpisem, kterým je správní řád, a jednak zvláštními, složkovými právními předpisy, které obsahují zvláštní pravidla správního řízení a modifikují tak obecnou úpravu správního řízení. Za správní řízení je tedy třeba považovat jak řízení podle správního řádu, tak i řízení podle zvláštních zákonů. V tomto směru je totiž zcela nerozhodné, zda příslušný postup správního orgánu je upraven obecným předpisem (správním řádem) nebo zvláštním (speciálním) předpisem. V řízeních ve věcech služebního poměru příslušníků bezpečnostních sborů je tímto zvláštním zákonem služební zákon. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp.zn. 3 Ads 79/2011: „V této souvislosti je zároveň nezbytné připomenout, že mezi obecnou úpravou správního řízení (správním řádem) a mezi zvláštními, speciálními právními předpisy je vztah subsidiarity, v jehož důsledku se obecný předpis (správní řád) použije jen tehdy, pokud není ve zvláštním předpise stanoveno jinak (§ 1 odst. 2 správního řádu). Správní řád se tak podpůrně (subsidiárně) použije mimo jiné také v případě, že zvláštní právní předpis na správní řád výslovně neodkazuje. Je–li přitom ve zvláštním předpise obsažena příslušná právní úprava, avšak některý procesní institut v něm není náležitě upraven, použije se správní řád podpůrně (subsidiárně) v rozsahu neupraveného institutu. Zákon o služebním poměru neobsahuje ustanovení, které by odkazovalo na podpůrné použití správního řádu či obecných předpisů o správním řízení, avšak na druhé straně neobsahuje ani ustanovení vylučující použití správního řádu. Podle § 170 tohoto zákona v řízení ve věcech služebního poměru „rozhoduje o právech nebo povinnostech účastníků“, přičemž služební funkcionář v něm vystupuje v pozici správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ačkoliv zákon o služebním poměru obsahuje v části XII. poměrně autonomní úpravu řízení ve věcech služebního poměru, není tato úprava ani zdaleka komplexní. Nelze zde proto vyloučit podpůrné použití správního řádu na základě ustanovení § 1 odst. 2, které zakládá subsidiaritu správního řádu v těch správních procesech, kde zvláštní zákon nestanoví jiný postup.“ 20. K subsidiární aplikaci správního řádu v řízení ve věcech služebního poměru se přiklonil i bývalý veřejný ochránce práv JUDr. Otakar Motejl, když se ve svém stanovisku ze dne 7. 1. 2010, sp.zn. 2954/2009/VOP/IK, vyjádřil k této problematice následovně: „…lze, dle mého soudu, zcela jednoznačně konstatovat, že služební funkcionář v řízení dle služebního zákona vystupuje jako správní orgán ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 správního řádu. Jelikož služební zákon použití obecných předpisů o správním řízení nevylučuje (i kdyby tomu tak bylo, tak by se toto vyloučení týkalo pouze části druhé a třetí správního řádu, které správní řízení upravují), lze pro řízení dle služebního zákona uplatnit ustanovení § 1 odst. 2 správního řádu, dle něhož se tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení použijí, nestanoví–li zvláštní zákon jiný postup. Ostatně ustanovení zvláštních zákonů o podpůrném použití správního řádu mají dnes v podstatě jen informativní povahu, protože se správní řád použije přímo právě podle svého ustanovení § 1 odst. 2.“ 21. Stejně tak je třeba aplikovat § 180 odst. 1 správního řádu, dle kterého tam, kde se podle dosavadních právních předpisů postupuje ve správním řízení tak, že správní orgány vydávají rozhodnutí, aniž by tyto předpisy řízení v celém rozsahu upravovaly, postupují v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, podle správního řádu včetně části druhé.

22. Výše uvedené žalobce zdůraznil, neboť v daném případě, tedy v řízení o nároku na odchodné a jeho výměře podle § 155 a §156 služebního zákona prováděné postupem podle § 178 odst. 1 a 2 služebního zákona se tedy jedná o postup služebního orgánu, jehož cílem je vydat správní akt schopný založit, změnit nebo zrušit práva a povinnosti osob, nebo je autoritativně stvrdit (nárok na odchodné), tedy o správní řízení upravené nejen služebním zákonem, ale též správním řádem. S ohledem na to je tak služební funkcionář též povinen dbát a dodržovat základní zásady činnosti správních orgánů uvedené v § 2 až § 8 správního řádu. Konkrétně pak služební funkcionář musí postupovat v souladu se zákony a ostatními právními předpisy (§ 2 odst. 1 správního řádu) a uplatňovat svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena (§ 2 odst. 2 správního řádu).

23. Pokud se tedy žalovaný pouští do spekulativních hodnocení motivů žalobce či zcela bez jakýchkoliv podkladů spekuluje o tom, že „žalobce měl eminentní zájem na urychleném propuštění“ či že „má za prokázanou účelovost jednání žalobce“, pak je zcela zřejmé, že žalovaný v rámci řízení o nároku na odchodné a jeho výměře podle § 155 a § 156 služebního zákona nepostupoval podle zásad správního řízení, tedy nepostupoval pouze v souladu se zákonem, tedy neposuzoval zákonné podmínky pro splnění nároku na odchodné, ale zcela nepřijatelně v rámci Řízení o odchodném pracoval se svými spekulativními domněnkami, o kterých nyní dokonce tvrdí (bez jakéhokoliv provedeného dokazování), že „má jednání žalobce za prokázané jako účelové“. Takový postup dle názoru žalobce rozhodně nelze označit ani jako „správní uvážení“, ale jedná se o zřejmý postup contra legem.

24. Stejně tak dle názoru žalobce nepřísluší žalovanému provádět výklad zákona (nad to teleologický), ale má se zákonem řídit. Ostatně z výkladu učiněného žalovaným v odstavci 4 vyjádření je patrné, že žalovaný služební zákon sice řádně (jazykově) čte, ale účelově jej vykládá zcela v rozporu právě s jazykovým výkladem. Pokud totiž služební zákon v § 155 stanoví jasné podmínky pro nepřiznání příspěvku pouze u příslušníka, který o propuštění požádal § 42 odst. 1 písm. m) , pak takové podmínky nelze jakkoliv rozšiřovat na jiná ustanovení služebního zákona a nahrazovat tak vůli zákonodárce. To je ostatně zcela patrné též z rozsudku Městského soudu v Praze sp.zn. 10 A 209/2013, který sám žalovaný cituje ve vyjádření, přičemž zde naprosto jasný právní názor soudu žalovaný zcela kreativně doplňuje o kategorii „aktivního a pasivního chování“.

25. Dále žalobce považuje za zcela nepřiléhavé spekulace žalovaného ohledně obcházení zákona ze strany žalobce či spekulativnosti jeho jednání. Jak vyplývá též z dokumentů založených ve spisu sp.zn. VS–83822/ČJ–2019, který je součástí soudního spisu, konkrétně ze zápisu z ústního jednání č.j. VS–83822–32/ČJ–2019–800720 ze dne 19. 1. 2024, sám žalobce (správně: žalovaný) konstatoval, že „z důkazních prostředků je dostatečně prokázané, že účastník svým členstvím v politické straně porušil povinnost stanovenou § 47 odst. 1 služebního zákona“. Tedy sám žalobce (správně: žalovaný) konstatoval objektivní důvod pro ukončení služebního poměru bez jakýchkoliv přívlastků či prokazování spekulativnosti jednání žalobce týkajícího se jeho vstupu do politické strany. Žalobce tedy nikoliv zneužil právo, ale maximálně porušil ustanovení služebního zákona a nese tak důsledky tohoto porušení ve formě ukončení služebního poměru. Pokud by pak zákonodárce měl v úmyslu, aby v případě ukončení služebního poměru z důvodů jako u žalobce bylo co do odchodného postupováno jinak, bylo by nezbytné, aby takový postup byl přímo upraven služebním zákonem. Pokud jde o vyjádření žalovaného k jeho procesnímu postupu – tedy zastavení řízení – zde žalobce odkazuje jak na znění žaloby, tak na její doplnění. V. Žalobcova podání ze dne 18. 9. 2024 a ze dne 25. 9. 2024 26. V podání ze dne 18. 9. 2024 žalobce soudu sdělil, že dne 4. 9. 2024 vydal generální ředitel Vězeňské služby ČR, vrchní státní rada Mgr. Simon Michailidis, MBA, rozhodnutí č.j. VS–109612–8/ČJ–2024–80000P–51ODV (dále jen „Rozhodnutí o odvolání“), kterým zrušil usnesení ředitele Ekonomického odboru Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR ze dne 25. 3. 2024 č.j. VS–24910–2/2024–OSZ, kterým bylo přerušeno řízení ve věci žádosti o výsluhový příspěvek žalobce, a to podle § 180 odst. 5 služebního zákona a za využití § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu. V rámci předmětného odvolacího řízení se orgán žalovaného zabýval otázkou důvodů pro vydání usnesení, jímž orgán žalovaného přerušil řízení ve věci žádosti o výsluhový příspěvek žalobce upravený v § 157 služebního zákona, a to z důvodu, že při posuzování nároku na výsluhový příspěvek postupoval tak, jako by se jednalo o propuštění ze služebního poměru v souladu s § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona, a že tedy s ohledem na to, že služební funkcionář není oprávněn ve věci nároku na výsluhový příspěvek rozhodnout, vyčká v souladu s § 180 odst. 5 služebního zákona rozhodnutí o předběžné otázce, kterou má být pravomocné rozhodnutí ve věci zahájeného trestního stíhání uvedeného v usnesení GIBS – oddělení Karlovy Vary ze dne 22. 1. 2024, č.j. GI–3296–95/TC–2023–842041. Zároveň služební funkcionář uvedl, že z doložených dokladů má vyplývat, že žadatel „cíleně vytvořil podmínky pro řešení svého záměru ukončit služební poměr“ a „zneužil tak příslušné ustanovení služebního zákona, aniž by rovnou využil svého subjektivního práva požádat o propuštění“.

27. S ohledem na to, že řízení o přiznání výsluhového příspěvku bylo zahájeno na podkladě stejné skutečnosti (propuštění žalobce ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR Rozhodnutím o propuštění) jako v případě věci projednávané zdejším soudem pod sp.zn. 55 Ad 1/2024, má žalobce za to, že se jedná o podstatnou informaci, a navrhuje proto, aby soud v dané věci provedl též listinné důkazy Rozhodnutím o odvolání a jemu předcházející usnesení.

28. Žalobce dále uvedl, že podmínky, za kterých nevznikne příslušníkovi, jehož služební poměr skončil, nárok na výsluhový příspěvek podle § 157 služebního zákona jsou totožné, jako podmínky uvedené v § 155 služebního zákona, podle něhož žalovaný posuzoval nárok žalobce na výplatu odchodného. Orgán žalovaného tak ve skutkově stejné věci nárok žalobce, resp. důvody pro to, aby o nároku nebylo rozhodnuto, přitom posoudil následovně: „Zákon o služebním poměru v ustanovení § 155 vylučuje nárok bývalého příslušníka na odchodné pouze v případech, kdy jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. a), písm. c), písm. d) a písm. m). A contrario, ostatní případy propuštění ze služebního poměru tak příslušníkovi nárok na odchodné zakládají. Odvolací orgán proto nesdílí s ředitelem odboru právní názor ohledně existence dosud nevyřešené právní otázky, na níž by vydání rozhodnutí o přiznání výsluhového příspěvku záviselo. Pozdější zjištění, že příslušník mohl v době trvání služebního poměru spáchat trestný čin, nemá vliv na skutečnost, že byl již pravomocným rozhodnutím ředitele Věznice Ostrov propuštěn ke dni 26. 1. 2024 podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru. Závěr ředitele odboru v napadeném rozhodnutí, že v tomto případě bude vzhledem k okolnostem případu postupovat podle jiných zákonných ustanovení, než byla ve skutečnosti na případ účastníka řízení aplikována, je tak v rozporu se zákonem.“ Pokud tedy žalovaný zastavil dne 2. 2. 2024 řízení o odchodném, neboť odpadl jeho důvod, kdy žalobce měl pozbýt nároku na odchodné tím, že usnesením GIBS – oddělení Karlovy Vary ze dne 22. 1. 2024, č.j. GI–3296–95/TC–2023–842041, bylo proti němu zahájeno trestní stíhání za úmyslný trestný čin spáchaný při výkonu dozorčí služby, pak je zřejmé, že žalovaný ve skutkově totožné věci rozhodl jinak než v jiné věci, a to v rozporu se základní zásadou správního řádu uvedenou v § 2 odst. 4 správního řádu. V projednávané věci s ohledem na to, že žalobcův služební poměr u Vězeňské služby ČR skončil podle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona a toto ustanovení ve výjimkách podle § 157 není, je tedy zcela v rozporu se zákonem, pokud služební funkcionář vytváří situaci, kdy důvod, pro který ukončil služební poměr, svévolně nahrazuje jiným s tím, že bude postupovat jako by se jednalo o propuštění ze služebního poměru v souladu s § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona, a to v rozporu se svým vlastním právním názorem uvedeným v Rozhodnutí o odvolání.

29. V podání ze dne 25. 9. 2024 žalobce doplnil, že v řízení ve věci nároku na výsluhový příspěvek vydal žalovaný dne 18. 9. 2024 rozhodnutí č.j. VS–24910–1/2024–OSZ, kterým žalobci přiznal podle § 157 a §158 výsluhový příspěvek (dále jen „Rozhodnutí o výsluhách“). Jak již bylo uvedeno v podání žalobce ze dne 18. 9. 2024, řízení o přiznání výsluhového příspěvku bylo zahájeno na podkladě stejné skutečnosti jako v nyní projednávané věci, pročež má žalobce za to, že se jedná o podstatnou informaci a navrhuje, aby soud v dané věci provedl též listinné důkazy Rozhodnutím o výsluhách. Žalobcův služební poměr u Vězeňské služby ČR skončil podle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona a toto ustanovení ve výjimkách podle § 157 není, je tedy zcela v rozporu se zákonem, pokud služební funkcionář vytváří situaci, kdy důvod, pro který ukončil služební poměr svévolně nahrazuje jiným s tím, že bude postupovat jako by se jednalo o propuštění ze služebního poměru v souladu s § 42 odst. 1 písm. m) služebního zákona, a to přestože na stejném skutkovém základě a za stejných podmínek pro „ne“přiznání výsluhového příspěvku výsluhový příspěvek žalobci přiznal.

VI. Posouzení věci soudem

30. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání, rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. o věci samé bez jednání.

31. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A.

32. S ohledem na skutečnost, že napadeným rozhodnutím došlo k zastavení správního řízení, mohl se soud zabývat pouze tím, zda zde byl či nebyl dán žalovaným zvolený důvod pro zastavení správního řízení.

33. Jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, žalovaný v něm uvedl, že „podle § 179 služebního zákona s odkazem na § 181 správního řádu ve spojení s § 66 odst. 2 téhož zákona zastavuje zahájené řízení ve věcech služebního poměru ohledně učinění rozhodnutí o nároku na odchodné a jeho výměře dle příslušných ustanovení § 155 a § 156 služebního zákona, vedené s bývalým příslušníkem VS ČR (žalobcem), neboť dle ustanovení § 179 služebního zákona řízení, které bylo zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru, se zastaví, jestliže odpadl jeho důvod, kdy účastník řízení pozbyl nároku na odchodné, neboť Usnesením GIBS – oddělení Karlovy Vary ze dne 22.01.2024, č.j.: GI–3296–95/TČ–2023–842041, proti němu bylo zahájeno trestní stíhání za úmyslný trestný čin spáchaný při výkonu dozorčí služby, v souladu s ustanovením § 181 odst. 7 služebního zákona bude možné ve věci znovu rozhodnout, dojde–li ke změně skutkového stavu, s odkazem na § 181 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 66 odst. 2 téhož zákona se toto usnesení poznamenává pouze do spisu.“ 34. Podle § 66 odst. 2 správního řádu řízení vedené z moci úřední správní orgán usnesením zastaví, jestliže zjistí, že u některého správního orgánu již před zahájením tohoto řízení bylo zahájeno řízení v téže věci, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla věc nebo právo, jehož se řízení týká. Toto usnesení se pouze poznamená do spisu.

35. Podle § 179 zákona o služebním poměru služební funkcionář řízení zastaví, jestliže účastník vzal svou žádost zpět, účastník v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračování v řízení, byla podána žádost zjevně právně nepřípustná nebo se žádost stala zjevně bezpředmětnou. Řízení, které bylo zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru, se zastaví, jestliže odpadl jeho důvod.

36. Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil takto: „Předmětné řízení ve věcech služebního poměru bylo zahájeno dne 30.01.2024 na základě rozhodnutí ředitele věznice ze dne 26.01.2024, č.j.: VS–83322–33/ČJ–2019–800720–SP, o propuštění účastníka řízení ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona, pro jeho členství v politické Straně Sociální demokracie. Účastník řízení se, po prokazatelném převzetí rozhodnutí, dne 29.01.2024 písemně vzdal svého práva na odvolání proti tomuto rozhodnutí, čímž téhož dne nabylo právní moci. V průběhu řízení ve věcech služebního poměru o odchodném došlo ke kvalifikovanému posouzení obsahu Usnesení GIBS – oddělení Karlovy Vary ze dne 22.01.2024, č.j.: GI–3296–95/TČ–2023–842041, kterým bylo zahájeno trestní stíhání účastníka řízení pro obvinění ze spáchání zločinu mučení a jiné nelidské a kruté zacházení podle ustanovení § 149 odstavce 1, odstavce 2, písmeno a) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit dne 10.10.2023 při výkonu dozorčí služby na ods. Josefu Kovářovi, když proti němu naprosto bez právního důvodu použil nevhodným způsobem distanční elektrický paralyzér. Na základě kvalifikovaného posouzení a objektivně zjištěného skutkového stavu byl dne 31.01.2024 učiněn oprávněným služebním funkcionářem závěr, že účastník jednání je trestně stíhán jako obviněný z úmyslného trestného činu, který je mu kladen za vinu. Z odůvodnění předmětného usnesení GIBS je možné vyvodit, že zjišťované protiprávní jednání je vyhodnotitelné jako porušení služebního slibu s tím, že šlo o zavrženíhodné jednání, které má znaky úmyslného trestného činu a toto jednání je způsobilo ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Současně bylo zjištěno, že v případě odsouzení za uvedený úmyslný trestný čin je účastník řízení ohrožen trestní sazbou na dvě léta až osm let. Na základě výše uvedené zaniklo právo účastníka řízení, které je předmětem řízení, neboť bývalý příslušník bezpečnostního sboru nemá právo na odchodné, jestliže je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně pravomocně odsouzen nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání. Pokud dojde ke změně skutkového stavu spočívajícím v rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení v souladu z některých příslušných ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů; kterým bude pravomocně rozhodnuto jiným způsobem, než–li v předchozím odstavci, bude ve věci možné znovu rozhodnout. Protože předmětné řízení ve věcech služebního poměru je vedeno z moci úřední oprávněným služebním funkcionářem řízení usnesením zastaví, přičemž toto usnesení se pouze poznamená do spisu.“ B.

37. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný měl za to, že zahájením trestního stíhání pro podezření z předmětného trestného činu došlo k zániku žalobcova práva na odchodné. A současně, že tato skutečnost je příčinou odpadnutí důvodu pro vedení správního řízení a vydání rozhodnutí o nároku na odchodné, a to v řízení zahájeném a vedeném na základě pravomocného rozhodnutí ředitele věznice o propuštění žalobce ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona.

38. Předně je nezbytné uvést, že podmínky nároku na odchodné vymezuje § 155 služebního zákona. Ten stanoví, že příslušník, jehož služební poměr skončil (dále jen „bývalý příslušník“) a který vykonával službu alespoň po dobu 6 let, má nárok na odchodné; to neplatí, jestliže jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 a) písm. a), b) písm. c), c) písm. d) a je následně na základě jednání, které vedlo k jeho propuštění, pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo d) písm. m) a je proti němu vedeno trestní řízení pro trestný čin spáchaný úmyslně a následně je za něj pravomocně odsouzen nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání nebo bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání.

39. Podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru příslušník musí být propuštěn, jestliže byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně. Podle písm. c) bylo v řízení o úmyslném trestném činu pravomocně rozhodnuto o podmíněném zastavení jeho trestního stíhání, bylo pravomocně schváleno narovnání nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání a jednání, kterým trestný čin spáchal, je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. Podle písm. d) porušil služební slib tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru. Podle písm. m) požádal o propuštění.

40. Podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru příslušník musí být propuštěn, jestliže porušil omezení stanovená v § 47. Podle § 47 odst. 1 služebního zákona příslušník nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí ani vykonávat činnost v jejich prospěch; volební právo příslušníka tím není dotčeno. C.

41. Žalobce je „bývalým příslušníkem“, neboť jeho služební poměr skončil na základě pravomocného „rozhodnutí ředitele věznice ze dne 26.01.2024, č.j.: VS–83322–33/ČJ–2019–800720–SP, o propuštění účastníka řízení ze služebního poměru dle § 42 odst. 1 písm. f) služebního zákona, pro jeho členství v politické Straně Sociální demokracie“.

42. Vzhledem k tomu, že jeho služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru, nikoli podle § 42 odst. 1 písm. a), c), d) nebo m) téhož zákona, vznikl mu nárok na odchodné.

43. Služební ani jiný zákon nestanoví, že by nárok na odchodné, pokud vznikl propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. f) zákona o služebním poměru, zanikl v případě, kdy je proti bývalému příslušníku zahájeno trestní stíhání. Ostatně nic takového neplatí ani v případě, kdy služební poměr skončí propuštěním z jiného důvodu. Pouze v případě propuštění z důvodů podle § 42 odst. 1 písm. d) nebo m) zákona o služebním poměru platí specifická úprava, avšak pouze pro výplatu odchodného. Podle § 167 odst. 2 zákona o služebním poměru bývalému příslušníkovi, jehož služební poměr skončil propuštěním podle § 42 odst. 1 písm. d) nebo písm. m) a je proti němu vedeno trestní řízení, se odchodné a výsluhový příspěvek vyplatí až po pravomocném skončení tohoto řízení, jestliže nebyl odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně.

44. Je tedy nezbytné uzavřít, že žalobce zahájením trestního stíhání nepozbyl nárok na odchodné. Nemohl tedy odpadnout důvod pro vedení předmětného správního řízení. Žalovaný tudíž pochybil, když odkazem na § 179 služebního zákona předmětné správní řízení zastavil, ačkoli pro aplikaci tohoto ustanovení nebyly splněny zákonem stanovené podmínky.

VII. Rozhodnutí soudu

45. Vzhledem k tomu, že žaloba byla důvodná, soud napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

VIII. Odůvodnění neprovedení důkazů

46. Soud neprovedl žádný z navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby.

IX. Náklady řízení

47. Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3 000 Kč a v odměně advokáta za tři úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce a podal jeho jménem žalobu (včetně jejího doplnění k výzvě soudu) a repliku. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5. advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3 100 Kč, tj. 9 300 Kč za tři úkony právní služby. Podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem tři úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 900 Kč. Zástupce žalobce je společníkem společnosti BKS advokáti, s.r.o., jejímž předmětem podnikání je výkon advokacie podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Zástupce žalobce tudíž vykonává advokacii na účet jmenované společnosti (srov. § 15 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii). Jelikož je společnost BKS advokáti, s.r.o plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 2 142 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 15 342 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 64 s.ř.s.

Poučení

I. Napadené rozhodnutí II. Žaloba a její doplnění III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Replika žalobce V. Žalobcova podání ze dne 18. 9. 2024 a ze dne 25. 9. 2024 VI. Posouzení věci soudem A. B. VII. Rozhodnutí soudu VIII. Odůvodnění neprovedení důkazů IX. Náklady řízení