55 Ad 14/2016 - 29

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce F. T., proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 9. 2016, č. j. MPSV-2016/165575-421/1, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. MPSV-2016/165575-421/1 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“ nebo „správní orgán I. stupně“) ze dne 1. 12. 2015, č. j. CKB-1114/2015-13 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým byl žalobce podle § 30 odst. 2 písm. f) a odst. 3 a § 31 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 5. 11. 2015 z důvodů maření součinnosti s úřadem práce. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji podle § 7 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) usnesením ze dne 2. 11. 2016, č. j. 4 Ad 32/2016 – 13 postoupil Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobce své námitky shrnul do několika okruhů. V prvém z nich žalobce namítá vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí, neboť žalobci mělo být upřeno právo seznámit se s kompletními podklady pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), případně i podat další návrhy na doplnění řízení. Žalobce v postupu žalovaného spatřuje vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu, neboť žalobci nebylo dáno na vědomí, k jakému datu bude prvostupňové rozhodnutí vydáno a žalobce tak nemohl uplatnit své výhrady k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění před vydáním rozhodnutí. Podle žalobce je nepřípustné obcházení základního procesního práva garantovaného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a odrážejícího se právě v § 36 odst. 3 správního řádu. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítá, že řízení nebylo vedeno v souladu s platnými právními předpisy, neboť nebylo provedeno řádné dokazování. Žalobce odkazuje na § 53 odst. 6 správního řádu, podle kterého se o provedení důkazu listinou provede záznam do spisu a důkaz listinou se provede tak, že se listina přečte nebo se sdělí její obsah. Žalobce namítá, že z protokolu o ústním jednání však takový postup seznatelný není. Dále je podle žalobce odůvodnění rozhodnutí v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaný své závěry přezkoumatelným způsobem nerozvedl. Ve třetím žalobním bodě směřuje žalobce své námitky do neuznání důležitého osobního důvodu zvláštního zřetele hodného, a následného konstatování maření součinnosti s úřadem práce. Žalobce byl přesvědčen, že schůzka se má konat 5. 12. 2015, nikoliv o měsíc dřív. Absence úmyslu mařit součinnost s úřadem práce vyplývá ze skutečnosti, že si žalobce dne 24. 11. 2015 převzal pozvánku k osobnímu jednání a ihned následující den 25. 11. 2015 se k úřadu práce dostavil. Podle žalobce musí být vždy naplněny formální i materiální znaky protiprávního jednání, což u žalobce, který byl vnitřně přesvědčen, že se schůzka na úřadu práce má uskutečnit až dne 5. 12. 2015, nebylo dáno. Žalobce uvedl, že vycestoval do zahraničí hledat zaměstnání a tato skutečnost měla být správním orgánem uznána jako osobní důvod zvláštního zřetele hodný. Žalobce před odcestováním neměl úmysl odhlásit se z evidence úřadu práce, ale žalovaný tuto dezinterpretaci přijal. Podle žalobce, není-li z jeho jednání patrná obstrukce, má být první omluva uznána, obzvlášť za situace, kdy si v zahraničí hledal práci. Podle žalobce žalovaný přistoupil k přílišnému formalismu, bez sebemenší míry lidského přístupu, když žalobce ihned vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání, aniž by skutkový stav objektivně posoudil v širších souvislostech a k sociálnímu aspektu žalobce. V posledním čtvrtém bodě žalobce poukázal na zmatečnost řízení a chaos ve spisovém materiálu. Dne 20. 11. 2015 bylo připraveno k vyzvednutí předvolání k osobnímu jednání, které si žalobce převzal 24. 11. 2015 a bezodkladně se ke správnímu orgánu dostavil. Podle žalobce byla tato vstřícná aktivita využita k provedení zrychleného ústního jednání, které dle protokolu trvalo 6 minut. Podle žalobce během takto krátké doby nemohlo řízení proběhnout se všemi standardy, což měl v náznacích uznat i žalovaný v napadeném rozhodnutí. Zmiňovaný chaos ve spisovém materiálu pak žalobce spatřuje v tom, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 12. 2015, přičemž doručené bylo až dne 26. 1. 2016. Tento dlouhý mezičas není souladný se správním řádem. Podle žalobce se žalovaný snažil prvostupňové rozhodnutí se všemi nedostatky za každou cenu potvrdit. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný předestřel skutkový stav s odkazem na § 30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti. Žalobce uvedl do protokolu o ústním jednání dne 25. 11. 2015, že se na schůzku dne 5. 11. 2015 nedostavil, protože odcestoval a zapomněl se odhlásit z evidence. Toto tvrzení stvrdil svým podpisem. Správní orgán I. stupně důvod absence neshledal vážným ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Žalovaný tedy o podepsaném tvrzení žalobce neměl žádných pochyb. Za vážný důvod absence by mohlo být považováno konkrétní výběrové řízení stanovené zaměstnavatelem, dobrovolné aktivní hledání zaměstnání se od uchazečů očekává. Žalovaný dále uvedl, že sankcionováno je již první nesplnění povinnosti vůči úřadu práce a tento názor je potvrzen celou řadou rozsudků správních soudů. Úmysl není znakem skutkové podstaty a skutečnost, zda žalobce daný termín chtěl či nechtěl zmeškat je bezvýznamná. Ohledně namítaných procesních pochybení žalovaný připustil, že úřad práce mohl při poučování ve správním řízení postupovat precizněji, zároveň je toho názoru, že nebyla zjištěna vada způsobující nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný současně nesdílí názor, že by rozhodnutí neobsahovalo vlastní úvahy správního orgánu I. stupně a že by mu nepředcházelo řádně provedené dokazování. Podle žalovaného se žalobce mohl vyjádřit kdykoliv v průběhu správního řízení, ale jedinou jeho omluvou bylo tvrzení, že odcestoval a zapomněl se odhlásit z evidence uchazečů o zaměstnání. Žalovanému není zřejmé, jaké další důvody a důkazy měl žalobce doplňovat. Ohledně data vydání rozhodnutí žalovaný uvedl, že jej správní orgán I. stupně vydal v souladu s § 71 odst. 3 správního řádu. Závěrem žalovaný konstatuje, že bylo v daném případě pouze posuzováno, zda měl žalobce k nedostavení se na úřad práce dne 5. 11. 2015 v 10:00 hod. vážný důvod či nikoliv. Vážný důvod prokázán nebyl, žalobce k prokázání svého tvrzení neuvedl jediný důkaz. Zákon o zaměstnanosti stanoví postup, jaký má správní orgán zvolit v případě, kdy uchazeč o zaměstnání poruší povinnost vůči úřadu práce. Z předložených správních spisů vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 12. 10. 2015 podal žalobce žádost o zprostředkování zaměstnání a byl zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání. Dne 5. 11. 2015 v 10:00 hodin se měl žalobce dostavit na smluvený termín osobní schůzky, ale tuto svou povinnost nesplnil. Dne 25. 11. 2015 se žalobce dostavil ke správnímu orgánu I. stupně k ústnímu jednání. V protokolu o ústním jednání ze dne 25. 11. 2015, č. j. CKB-8420/2015-13 je uvedeno, že se žalobce ke správnímu orgánu I. stupně dne 5. 11. 2015 nedostavil z důvodu, že odcestoval a zapomněl se odhlásit z evidence. Toto však není podle § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti považováno za vážný důvod nepřítomnosti. Správní orgán I. stupně proto zahájil se žalobcem dne 25. 11. 2015 správní řízení ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce. V protokolu o ústním jednání ze dne 25. 11. 2015 je uvedeno, že žalobce byl seznámen s důvody nařízení ústního jednání, byl poučen o právech a povinnostech účastníka správního řízení a byla mu dána možnost nahlédnout do spisu. Dne 1. 12. 2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce podle § 30 odst. 2 písm. f) a odst. 3 a § 31 písm. c) zákona o zaměstnanosti vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Rozhodnutí bylo žalobcem převzato dne 26. 1. 2016. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce dne 9. 2. 2016 odvolání, které bylo dne 16. 2. 2016 doplněno. Odvolací námitky se shodují s námitkami uvedenými v podané žalobě. Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 9. 2016, č. j. MPSV-2016/165575-421/1 odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný shrnul, že již při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání byl žalobce poučen o povinnosti dodržovat stanovené termíny schůzek s úřadem práce a proto si mohl a měl být vědom případných negativních následků při nesplnění povinností vůči úřadu práce. Důvod odcestování a hledání práce v zahraničí není vážným důvodem ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, jestliže žalobce neuvedl účast na konkrétním výběrovém řízení. Žalovaný odkázal na § 31 písm. c) zákona o zaměstnanosti, podle kterého uchazeč o zaměstnání maří součinnost s krajskou pobočkou úřadu práce, jestliže se nedostaví na krajskou pobočku úřadu práce ve stanoveném termínu bez vážných důvodů vymezených v § 5 písm. c) téhož zákona. Pokud by mělo být sankcionováno až opakované porušení této povinnosti, jistě by to zákonodárce v zákoně o zaměstnanosti zohlednil použitím jiné slovní formulace. K naplnění hlavního smyslu evidence na úřadu práce, tedy zprostředkování zaměstnání, slouží právě osobní schůzky a nedostavení se k úřadu práce ve stanoveném termínu je postihováno vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání. Námitka žalobce o jeho vnitřním přesvědčení, že termín osobní schůzky byl stanoven až na 5. 12. 2015, svědčí o nepozornosti žalobce a nevěnování se dostatečně povinnostem. Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán I. stupně nepostupoval zcela dostatečně při poučování žalobce v rámci správního řízení, avšak s ohledem na komplexní posouzení případu se nejedná o vadu způsobující nezákonnost rozhodnutí a jiné pochybení žalovaný neshledal. Závěrem žalovaný doplnil, že efektivního řešení nezaměstnanosti lze dosáhnout především aktivní spoluprací uchazeče o zaměstnání s úřadem práce, kdy jednou ze základních povinností uchazeče je docházka k osobním schůzkám ve stanovených termínech. V případě nerespektování této povinnosti nastupuje sankce v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání podle § 30 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 31 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Krajský soud se nejprve zabýval procesní námitkou žalobce, a sice že mu bylo upřeno právo seznámit se s kompletními podklady pro rozhodnutí a podat případné návrhy na doplnění řízení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce toto procesní pochybení spojuje s nezákonností prvostupňového rozhodnutí, kdy tato nezákonnost měla být potvrzena žalovaným v napadeném rozhodnutí. Podle § 36 odst. 3 správního řádu musí být účastníkům dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním, nestanoví-li zákon jinak. Z protokolu o ústním jednání ze dne 25. 11. 2015, č. j. CKB-8420/2015-13 se podává, že žalobce byl poučen o právech a povinnostech účastníka správního řízení a byla mu dána možnost nahlédnout do spisu. Současně je v tomto protokolu učiněno prohlášení o zahájení správního řízení ve věci vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání pro maření součinnosti s úřadem práce, v souladu s § 46 odst. 1 správního řádu. Správní řízení o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání tak bylo zahájeno dne 25. 11. 2015 a prvostupňové rozhodnutí ve věci bylo vydáno dne 1. 12. 2015. Mezi okamžikem ukončení ústního jednání dne 25. 11. 2015 a vydáním prvostupňového rozhodnutí nebyl spis doplněno žádný důkaz, žalobce proto nebyl správně vyzván k uplatnění práva podle § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán I. stupně se proto nedopustil pochybení v procesním postupu. Krajský soud proto dospěl k závěru, že nedošlo k procesním pochybením takového rázu, že by měly za následek nezákonnost rozhodnutí pro absenci poučení ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalobce byl během ústního jednání poučen o svých právech a povinnostech účastníka řízení a byla mu dána možnost nahlédnout do spisu, tedy jinými slovy mu byla dána možnost seznámit se s kompletními podklady pro rozhodnutí. Bylo by přepjatým právním formalismem, aby správní orgán I. stupně znovu před vydáním rozhodnutí obesílal žalobce s poučením podle § 36 odst. 3 správního řádu, když správní spis nebyl od ústního jednání konaného dne 25. 11. 2015 nikterak doplňován a žádný důkaz zajištěn nebyl. Lze tak shrnout, že žalobce byl před vydáním rozhodnutí seznámen s podklady pro vydání prvostupňového rozhodnutí a absence poučení o uplatnění procesního práva žalobce podle § 36 odst. 3 správního řádu nemá za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Vznesenou procesní námitku proto krajský soud zhodnotil jako nedůvodnou. Žalobce dále namítá vedení řízení v rozporu s právními předpisy a absenci řádného dokazování podle § 53 odst. 6 správního řádu. Žalobce uvádí, že podklady pro rozhodnutí měly tvořit vesměs listinné důkazy, přičemž z protokolu o ústním jednání není zřejmé, že by byly provedeny v souladu s § 53 odst. 6 správního řádu. Krajskému soudu však není zřejmé, jaké důkazy měly být podle žalobce provedeny ve smyslu § 53 odst. 6 správního řádu, jestliže správní spis žádný listinný důkaz neobsahuje. Rovněž žalobce žádný listinný důkaz ohledně nedostavení se na schůzku v daném termínu nedoložil. V posuzovaném případě se jedná o skutkově jednoduchou věc. Žalobce byl dne 12. 10. 2015 zařazen do evidence uchazečů o zaměstnání a byl pozván na sjednanou schůzku s referentkou úřadu práce, která měla proběhnout dne 5. 11. 2015. Žalobce se v tomto termínu k úřadu práce nedostavil a ve lhůtě 8 kalendářních dnů ve smyslu § 27 odst. 2 věty druhé zákona o zaměstnanosti neuvedl důvod, pro který se nemohl k úřadu práce dostavit. Úřad práce tedy postupoval v souladu se zákonem o zaměstnanosti, s žalobcem zahájil správní řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání a vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil vážný důvod ve smyslu § 5 písm. c), pro který se na schůzku nemohl dostavit, úřad práce žalobce vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím ze dne 1. 12. 2015, č. j. CKB-1114/2015-13. Krajský soud neshledal v postupu správního orgánu I. stupně stejně tak jako v postupu žalovaného žádné procesní pochybení, které žalobce namítá. Uvedená žalobní námitka je nedůvodná. Žádné listinné důkazy zajištěny nebyly, proto nemohlo být dokazování provedeno. Ve třetím žalobním bodě žalobce brojí proti postupu správního orgánu I. stupně, který neuznal odcestování žalobce do zahraničí z důvodu hledání zaměstnání jako osobní důvod hodný zvláštního zřetele a vyhodnotil jednání žalobce jako maření součinnosti s úřadem práce. Mezi žalobcem a žalovaným je nesporné, že se žalobce nedostavil na úřad práce ve smluveném termínu na den 5. 11. 2015. Žalobce považuje za sporné posouzení důvodů, které jej vedly k neúčasti na sjednané schůzce. Žalobce zastává názor, že nebyly naplněny formální i materiální znaky protiprávního jednání, neboť žalobce neměl v úmyslu mařit součinnost s úřadem práce a nedostavení se ke schůzce bylo prvním opomenutím z jeho strany. Důvod neúčasti, tedy vycestování do zahraničí za účelem hledání zaměstnání mělo být žalovaným posouzeno jako osobní důvod hodný zvláštního zřetele, kdy je v kompetenci správního orgánu posouzení, zda se skutečně jedná o důvod hodný zvláštního zřetele. V případě, že důvod není správním orgánem uznán, měly by být úvahy správního orgánu řádně odůvodněny. Podle § 30 odst. 2 písm. f) zákona o zaměstnanosti uchazeče o zaměstnání krajská pobočka úřadu práce z evidence uchazečů o zaměstnání rozhodnutím vyřadí, jestliže bez vážného důvodu maří součinnost s krajskou pobočkou úřadu práce. Jedná se tedy o situaci, kdy uchazeč o zaměstnání nesplnil povinnost vyplývající mu ze zákona o zaměstnanosti. Podle § 31 písm. c) zákona o zaměstnanosti uchazeč o zaměstnání maří součinnost s krajskou pobočkou úřadu práce, jestliže se nedostaví na krajskou pobočku Úřadu práce ve stanoveném termínu bez vážných důvodů. Ustanovení § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti vymezuje vážné důvody, které spočívají v 1. nezbytné osobní péči o dítě ve věku do 4 let, 2. nezbytné osobní péči o fyzickou osobu, která se podle zvláštního právního předpisu považuje za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost), ve stupni III (těžká závislost) nebo ve stupni IV (úplná závislost), pokud s uchazečem o zaměstnání trvale žije a společně uhrazují náklady na své potřeby; tyto podmínky se nevyžadují, jde-li o osobu, která se pro účely důchodového pojištění považuje za osobu blízkou, 3. docházce dítěte do předškolního zařízení a povinné školní docházce dítěte, 4. místě výkonu nebo povaze zaměstnání druhého manžela nebo registrovaného partnera, 5. okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnancem podle § 56 zákoníku práce, 6. zdravotních důvodech, které podle lékařského posudku brání vykonávat zaměstnání nebo plnit povinnost součinnosti s Úřadem práce – krajskou pobočkou Úřadu práce a pobočkou Úřadu práce pro hlavní město Prahu (dále jen „krajská pobočka Úřadu práce“) při zprostředkování zaměstnání, nebo 7. jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele. Žalobce uvedl, že důvod, pro který se nedostavil ve smluveném termínu k úřadu práce, spočíval v jeho vycestování do zahraničí s úmyslem opatřit si zde práci. Uvedený důvod měl být jako důvod hodný zvláštního zřetele podřazen pod ustanovení § 5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti. Zákonodárce toto ustanovení vložil do zákona o zaměstnanosti s úmyslem ponechat správním orgánům prostor pro správní uvážení, neboť zákon nemůže předvídat veškeré okolnosti vážící se k osobě, o jejichž právech, povinnostech a nárocích se rozhoduje v řízení o vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání, případně i v jiných typech správních řízení vedených podle zákona o zaměstnanosti. Je však rovněž nutné zdůraznit, že pomoc uchazečům o zaměstnání, která je poskytována úřady práce, vyžaduje jistou míru součinnosti ze strany těchto uchazečů o zaměstnání. Jednou ze základních povinností uchazečů v rámci součinnosti s úřady práce je jejich přítomnost na smluvených osobních schůzkách v daných termínech. Liberační důvody jsou taxativně stanoveny v § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti. Pokud uchazeč o zaměstnání nerespektuje základní povinnost dostavit se ve smluvený termín k úřadu práce, a nedoloží vážný důvod ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, je zcela pochopitelné, že následuje sankce podle § 30 odst. 2 písm. f) ve spojení s § 31 písm. c) zákona o zaměstnanosti v podobě vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 Ads 182/2011 – 93, v němž NSS konstatoval, že „…jedině v aktivním a kooperativním vztahu uchazeče o zaměstnání a státu, reprezentovaného úřadem práce, lze dosáhnout skutečně rychlého a efektivního řešení nezaměstnanosti. Jednou ze základních povinností uchazeče o zaměstnání přitom je plnění povinností stanovených úřadem práce ve stanovených termínech. Pokud uchazeč o zaměstnání nerespektuje a není schopen splnit ani tuto základní povinnost uloženou mu úřadem práce, která tvoří základ pro spolupráci mezi úřadem práce a nezaměstnaným a uplatňování státní politiky zaměstnanosti ve smyslu § 2 zákona o zaměstnanosti, a nedoloží žádný vážný důvod ve smyslu § 5 písm. c) zákona o zaměstnanosti, pak je pochopitelné, že … následuje sankce v podobě vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání.“). Tato situace nastala v nyní projednávané věci, neboť se žalobce nedostavil na úřad práce ve sjednaném termínu dne 5. 11. 2015 a nedodržel ani lhůtu pro oznámení vážných důvodů, pro které se nemohl dostavit na úřad práce podle § 27 odst. 2 věty druhé, která činí 8 kalendářních dnů. Uchazeč o zaměstnání, vedený v evidenci úřadu práce, by měl mít neustále na paměti, že s vedením jeho osoby v této evidenci uchazečů o zaměstnání nejsou spojena jen práva, ale i celá řada povinností. Obdobně se vyjádřil i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 9. 7. 2014, č. j. 5 Ads 42/2014 – 19, když konstatoval, že „Je třeba respektovat, že zařazení a vedení v evidenci uchazečů není pouze formální záležitostí, ale jejím primárním účelem je zprostředkovat uchazeči vhodné zaměstnání a umožnit mu opětovně se zařadit do pracovního procesu trhu práce. Snaha o získání zprostředkovaného zaměstnání tak vyjadřuje smysl a účel zákona o zaměstnanosti, neboť může vést k tomu, že uchazeč získá zaměstnání, a tím naplní účel, pro který je v evidenci úřadu veden. Jinými slovy potřebnou součinnost je třeba chápat jako spolupráci uchazeče s úřadem práce, ochotu k této spolupráci i k dalším úkonům směřujícím ke zprostředkování zaměstnání.“ V daném případě bylo na správním orgánu zvážit, zda se jedná o „důvody zvláštního zřetele hodné“. Správní orgány v nyní posuzované věci správně nevyhodnotily žalobcův pobyt v zahraničí jako vážný či důvod zvláštního zřetele hodný ve smyslu § 5 písm. c) bod 7 zákona o zaměstnanosti a s jejich hodnocením se krajský soud plně ztotožňuje. Žalobce svůj důvod nepřítomnosti předestřel pouze v obecné rovině, aniž by toto tvrzení jakkoliv podložil. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nastínil situaci, pro kterou by bylo možné liberovat žalobcovo jednání, a to situaci, kdy by žalobce prokázal účast na konkrétním výběrovém řízení. Žalobce však neprokázal tvrzení ohledně údajného hledání si práce v zahraničí a úřad práce tak postupoval zcela v souladu se zákonem, když žalobce vyřadil z evidence uchazečů o zaměstnání. Žalobcovo vnitřní přesvědčení o tom, že se má schůzka uskutečnit až dne 5. 12. 2015, je v dané věci zcela irelevantní a vycestování do zahraničí je až důsledkem tohoto opomenutí. Povinností žalobce bylo zaznamenat si termín schůzky tak, aby nedošlo k jeho záměně či zapomenutí. Žalobce však jednal nezodpovědně, když si termín nezaznamenal, v daném termínu se nedostavil, a do situace směřující k jeho vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání se proto dostal vlastní vinou. Nelze přisvědčit ani tvrzením žalobce, podle kterých byl přístup správních orgánů čistě formalistický bez jakékoliv míry lidskosti. Z obsahu správního spisu se podává, že dne 12. 10. 2015 při zařazení žalobce do evidence uchazečů o zaměstnání byl žalobce seznámen s dokumentem „Informace a pokyny pro uchazeče o zaměstnání“ (dále jen „Informace a pokyny“). Tento dokument byl žalobci předložen v souladu s § 19 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, podle kterého je úřad práce povinen poučit zájemce o zaměstnání o právech a povinnostech, zejména o povinnosti poskytovat úřadu práce potřebnou součinnost pro zprostředkování zaměstnání a o povinnosti řídit se pokyny pobočky úřadu práce. V prvním bodě Informací a pokynů je uvedeno, že uchazeč o zaměstnání je povinen vyznačit si stanovené termíny správně a čitelně do průkazu uchazeče a je povinen dostavit se na jednání na úřad práce ve stanoveném termínu a čase dle zápisu v kontaktním listu. V případě nepřítomnosti je povinen do 8 kalendářních dnů oznámit osobně nebo písemně důvody, pro které se nedostavil na úřad práce ve stanoveném termínu a ve lhůtě stanovené úřadem práce je povinen doložit tento vážný důvod. Informace a pokyny jsou žalobcem podepsány, není tedy pochyb o tom, že se s údaji a pokyny zde uvedenými žalobce seznámil. Správním orgánům nelze vytýkat, že postupovaly v souladu se zákonem a ihned vyřadily žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání, když byly povinnosti žalobce vůči úřadu práce porušeny. Uvedenou námitku krajský soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Poslední žalobní námitku spatřovanou ve zmatečnosti řízení a v „chaosu ve spisovém materiálu“ považuje krajský soud opět za nedůvodnou. Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o skutkově jednoduchý případ, kdy žalobce jako uchazeč o zaměstnání, opomněl svoji povinnost vůči úřadu práce a nedostavil se ve sjednaném termínu na osobní schůzku. Námitka ústního jednání dne 25. 11. 2015 trvajícího 6 minut je zcela irelevantní, neboť soud má za to, že i v takto krátkém časovém úseku byly žalobci sděleny všechny skutečnosti, kvůli kterým s ním bylo správní řízení zahájeno, žalobce byl poučen o právech a povinnostech účastníka řízení a byla mu dána možnost nahlédnout do spisu a seznámit se s jeho obsahem. Podle protokolu z ústního jednání dne 25. 11. 2015 žalobce úřadu práce sdělil pouze tu skutečnost, že odcestoval do zahraničí a zapomněl se odhlásit z evidence. Žádné další důkazy ani návrhy žalobce nepředložil, přestože bylo na žalobci předložit důkaz o tom, jaký důvod hodný zvláštního zřetele mu bránil dostavit se ve sjednaný den na úřad práce. Úřad práce tak správně vyhodnotil skutkový stav jako zjištěný a přistoupil k vydání prvostupňového rozhodnutí. Časová prodleva mezi vydáním prvostupňového rozhodnutí a jeho vypravením k poštovní přepravě nemůže mít vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Krajský soud tak uzavírá, že v případě žalobce byl řádně zjištěn skutkový stav, správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy a žádná z uplatněných žalobních námitek není důvodná. Na základě těchto závěrů krajský soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, tak tomu nelze náhradu nákladů řízení přiznat podle § 60 odst. 2 s. ř. s.