55 Ad 2/2022– 94

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: Ing. L. V. trvale bytem doručovací adresa: proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutím ze dne 11. 11. 2021, č. j. MPSV–2021/179890–913, a ze dne 16. 12. 2021, č. j. MPSV–2021/148457–513/4 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) obdržel dne 18. 1. 2022 žalobu, kterou se R. K. domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 11. 2021, MPSV–2021/179890–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodnutí Úřadu práce – krajské pobočky České Budějovice ze dne 28. 1. 2016, č. j. 10286/2016/CBU, (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), které předcházelo napadenému rozhodnutí a bylo jím částečně změněno tak, že se zvyšuje příspěvek na péči z 4 400Kč na 8 800 Kč měsíčně od ledna 2017 (ve zbylé části bylo napadeným rozhodnutím potvrzeno), a rozhodnutí ze dne 16. 12. 2021, č. j. MPSV–2021/148457–543/4 (dále jen „rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně komise“). Dále se žalobou domáhala vyloučení předsedkyně posudkové komise MPSV MUDr. M. E. z projednání a rozhodování o posudku o zdravotním stavu R. K. z důvodu podjatosti.

2. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 6. 12. 2022, č. j. 55 Ad 2/2022–75, odmítl dle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), neboť R. K., označená jako žalobkyně, dne 2. 2. 2021 zemřela. Krajský soud tak měl za to, že se jedná o neodstranitelnou vadu řízení.

3. Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozhodl o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 6. 12. 2022 rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 10 Ads 2/2023–33, tak, že kasační stížností napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobcem není zemřelá R. K., ale na základě § 16 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, její opatrovník Ing. L. V. (dále jen „žalobce“). Žaloba tak byla podána osobou oprávněnou, tedy bez neodstranitelné vady. Tímto právním názorem je krajský soud vázán.

II. Vymezení věci a shrnutí žaloby

4. Žalobce v žalobě předně uvádí, že napadené rozhodnutí vycházelo z posouzení stupně závislosti R. K. (dále jen „posuzovaná osoba“), přičemž posudková komise došla k závěru, že posuzovaná osoba zvládá všechny aktivity v mobilitě a stravování vymezené přílohou č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách. Tento závěr posudkové komise je však podle žalobce nesprávný pro rozpor se zdravotnickou dokumentací a skutkovým stavem, neboť posuzovaná osoba nezvládala minimálně jednu z aktivit v mobilitě a taktéž ve stravování. Tím, ve smyslu § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., nezvládala celou aktivitu. Správní orgán se měl podrobně zabývat úplností a přesvědčivostí vyhotoveného posudku, přičemž bylo jeho povinností dostatečně přesvědčivě odůvodnit a vypořádat námitky žalobce proti posudku posudkové komise, což se nestalo. Žalobce má za to, že dosud žádný posudek neprokázal schopnost posuzované osoby se samostatně pohybovat a stravovat se. V tomto směru je dle žalobce potřebné doplnit posudek o to, jakým způsobem by byla posuzovaná osoba schopna si sama stravu naservírovat a dodržovat dietní režim a zda se dokáže pohybovat po schodech, ve výtahu či dopravními prostředky.

5. Žalobce poukazuje na skutečnost, že dle posudku komise OSSZ České Budějovice ze dne 16. 10. 2015 posuzovaná osoba nezvládala stravování, přičemž u posuzované osoby docházelo k progresi zdravotního stavu, tedy jeho zhoršování, nikoli k jeho degresi (zlepšení). Z tohoto důvodu má žalobce za to, že tedy stravování nezvládala i v roce 2018. Žalobce ke schopnosti stravování uvádí, že posuzovaná osoba pro svou praktickou slepotu nebyla schopna si jídlo samostatně nakrájet, přičemž schopnost jíst již nakrájené jídlo příborem není dle jeho názoru uznatelnou schopností přípravy jídla a stravování. Posuzovaná taktéž z důvodu své demence nebyla schopna podle žalobce dodržovat dietní režim.

6. Žalobce dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019–71, dle něhož je nezbytné, aby se v dalším řízení žalovaný zabýval námitkami žalobce stran nezvládané základní životní potřeby stravování a vyvrátil či potvrdil námitky žalobce ohledně schopnosti posuzované osoby zvládat základní životní potřebu mobility. To se ovšem podle žalobce nestalo a žádný z vyhotovených posudků, a tedy ani žalovaný, se tímto posouzením nezabýval.

7. Žalobce dále namítá, že celé řízení je postiženo neodůvodněnými průtahy, když se opakovaně přerušuje řízení za účelem vyhotovení doplňujících posudků, které ovšem opakovaně trpí nepřesvědčivostí, neúplností a nesprávností, kdy popírají nezvládnutou základní životní potřebu mobility a stravování. Posudky neobsahují Nejvyšším správním soudem požadované porovnání zdravotního stavu před datem 1. 1. 2017 a nerespektují závěr posudku z roku 2015. Žalovaný přesto pro „deficit soudnosti úředníka“, kterému chybí objektivita a nadhled nad věcí, opakovaně konstatuje, že posudky jsou úplné a přesvědčivé. Žalobce v žalobě taktéž uvádí, že má i nadále podezření o neobjektivním a nespravedlivém rozhodnutí komise, resp. o jejím úmyslném jednání nepřiznat zvýšení příspěvku na péči.

8. Další námitkou žalobce je libovůle a alibismus posudkové komise, která pokaždé prohlásí dokumentaci za dostatečnou k projednání a vytvoření posudku či k doplnění posudku o posuzované osobě. Žalobce považuje komisi za podjatou mimo jiné i z toho důvodu, že poukazuje na rozpor mezi nedostavením se posuzované osoby na pozvání komise k jejímu zasedání, ale zvládnutí návštěvy očního a psychiatrického lékaře.

9. Žalobce taktéž nesouhlasí se závěrem komise ohledně hypermobility posuzované osoby vyvolané údajnou hyperprotektivitou žalobce. Podle žalobce se v prvé řadě jedná o termín „hypermobilita“, a ne komisí uváděné slovo „hypomobilita“. Navíc hypermobilita je nadměrná pohybová schopnost, kterou však posuzovaná osoba rozhodně nemá. Jedná se tak podle žalobce o další z řady nesmyslností uvedených v rozhodnutí.

10. Žalobce v žalobě uvádí, že není ve zdravotnictví laikem, neboť „má 4 semestry medicíny, pracoval ve dvou hospicích, domově důchodců, v nemocnici jako zdravotní bratr, s Adrou, v Empatii v Českých Budějovicích, s mentálně a tělesně postiženými, měl jsem pracovat jako ředitel Arpidy apod.“ Z tohoto důvodu je podle žalobce laikem naopak „úředník z MPSV České Budějovice, který nemá přehled a náhled na některé věci ve zdravotnictví, zvláště na posouzení posudku komise, o kterém si nedovede učinit subjektivní ani objektivní názor a přejímá posudek doslovně a opisuje staré posudky.“ V této souvislosti tak žalobce odmítl, že by byl vůči posuzované hyperprotektivní. Ostatně údajná hyperprotektivita v podobě až neadekvátního a nadměrného ochraňování, hýčkání nebo rozmazlování posuzované osoby nebyla dle žalobce nikdy prokázána. Jako zcela nesmyslný v této souvislosti žalobce uvádí výrok žalovaného (komise), že bylo stravování nadhodnoceno (uznáno) v posudku ze dne 30. 9. 2016 z důvodu toho, že pečovatel poskytoval hyperprotektivní péči v oblasti porcování jídla. U uznání základní životní potřeby stravování nebyla rozhodující aktivita pečovatele v krájení jídla, ale nesoběstačnost posuzované osoby a její neschopnost si jídlo připravit sama.

11. Žalobce dále v žalobě konstatuje, že posuzovaná osoba byla imobilní již od února 2016, nicméně komise seznala, že se tak stalo až od ledna 2017. Žalobce proto namítá, že komise, resp. neurolog ani jednou při doplňujícím posudku nevysvětlil medicínsky, v čem se tato diagnóza liší natolik, že nelze přistoupit k imobilitě již od 18. 6. 2015 (resp. od 15. 3. 2016). Aktivity mobility neurolog ani nerozvedl ani nehodnotil v čem by mělo spočívat poškození mozku natolik, že je nutné přistoupení k nezvládání základní životní potřeby mobility až od 1. 1. 2017. Komise se tak nezabývala tím, v čem spočívalo zhoršení poškození mozku. Žalobce k tomu namítá, že komise jednala dne 30. 4. 2021 bez neurologa, přestože jejím úkolem bylo vyhotovit doplňující posudek o tom, jaký stupeň závislosti byl u posuzované osoby ode dne 18. 6. 2015 a ode dne 15. 3. 2016 do 31. 12. 2016. Z toho žalobce dovozuje, že komise svůj závěr opětovně pouze opsala ze starších posudků, a tedy určila druhý stupeň závislosti, což žalobce považuje za nesprávný závěr.

12. Vedle uvedeného nezvládání základních životních potřeb stravování a mobility posuzované osoby žalobce namítá taktéž nezvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání. Tato základní životní potřeba byla posuzovanou osobou taktéž nezvládána již od roku 2015, což vyplývá z posudku ze dne 16. 10. 2015. Žalobce namítá, že následně již tato základní životní potřeba nebyla uznána, přestože nebylo odůvodněno, z jakého důvodu se zdravotní stav posuzované osoby zlepšil. Žalobce upozorňuje, že posuzovaná z důvodů své praktické slepoty nerozezná jednotlivé druhy oblečení, přičemž konstatuje, že rozlišením rubu a líce po hmatu neznamená umožnění výběru vhodného oblečení a adekvátního vrstvení oblečení. Posuzovaná osoba si podle žalobce nebyla schopna vybrat vhodné oblečení.

13. Žalobce se v žalobě podrobně vyjádřil i k posudku posudkové komise MPSV ČR ze dne 30. 4. 2021 (dále jen „posudek z 30. 4. 2021“) a k posudku posudkové komise MPSV ČR ze dne 21. 9. 2021 (dále jen „posudek z 21. 9. 2021“). Konkrétně k posudku z 30. 4. 2021, kromě již výše obecně uváděných výtek, žalobce namítá zejména nepochopení předsedkyně komise, MUDr. M. E., neschopnost orientace v čase u posuzované osoby, která je dána už od roku 2015. Taktéž žalobce rozlišuje částečné ulehnutí v únoru 2016, kdy si posuzovaná byla schopna sama dojít na toaletu a pod dozorem žalobce se umýt. Oproti tomu trvalé ulehnutí v prosinci 2018, kdy posuzovaná již nevstala a došlo tak k úplné závislosti ve IV. skupině základních životních potřeb na základě indikované Alzheimerovy choroby, která byla dle žalobce indikovaná již dříve.

14. K posudku z 21. 9. 2021 pak žalobce konkrétně namítá jeho neúplnost a nepřesvědčivost, neboť namísto žalobcem požadovaného posouzení pouze odkazuje na předešlé posudky. V tomto ohledu pak žalobce poukazuje na rozpor v posudcích, kdy v posudku ze dne 30. 9. 2016 je stravování hodnoceno jako hraničně nezvládnutelné, ale v posudku ze dne 20. 8. 2018 je již považováno za zvládnutelné, přestože má podle žalobce posudková komise právě v hraničních případech rozhodovat ve prospěch posuzované, tedy označit stravování za nezvládnutelné. Navíc nelze přihlížet k závěru žalovaného, že původně byla neschopnost stravování uznána jen díky nadhodnocení a hyperprotektivitě žalobce vůči posuzované, když k údajné hyperprotektivitě nelze přihlížet. Dále žalobce připomíná, že v mobilitě posuzovaná nezvládala sama stát ani se polohovat, musel ji obracet. Dle žalobce se nepohybovala v dosahu 200 m po nerovném terénu, protože neviděla nerovnosti a zakopávala o ně, taktéž po schodech a výtahem sama nešla a nejezdila. Komise tak opětovně nesprávně vycházela z posudku ze dne 30. 9. 2016, což zakládá nepřezkoumatelnost posudku komise, tak žalovaného, použije–li posudek ve svém rozhodnutí, protože v posudku „[n]elze se totiž odkazovat na předcházející posudky.“ Žalobce dodává, že vyhodnocení nezvládnutí základní životní potřeby mobility pak nemůže být založeno pouze na vyšetření mozku v lednu roku 2017.

15. Na základě výše popsaného má žalobce za to, že posudková komise si ze spisové a zdravotnické dokumentace vytahuje pouze takové údaje, které se jí hodí pro posouzení tak, aby nezkompromitovala nejen posudek ale i sama sebe. Taktéž nález neurologa považuje žalobce pouze za subjektivní názor, který je neaktuální a s formalistickým přístupem k věci. Obecně žalobce poukazuje na to, že komise pravidelně opisuje předcházející posudky a vychází ze starších vyšetření, přičemž oba zdroje jsou již neaktuální, a tedy i neplatné. Opisování pak žalobce vytýká žalovanému, který jen nelogicky přebírá a opisuje nesprávné závěry posudkové komise do svého rozhodnutí.

16. Jelikož žalobce z výše uvedených důvodů shledává posudky posudkové komise MPSV za nedostatečné, zavádějící či vadné, požaduje vypracování znaleckého posudku pro posouzení mobility a stravování.

17. Žalobce taktéž napadá rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně komise, které má být nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný vůbec nezabýval důvody námitek podjatosti předsedkyně posudkové komise MPSV MUDr. M. E. Žalobce opakovaně namítá podjatost zmíněné lékařky. Mimo jiné v žalobě namítá, že lékařka nemůže vyhodnocovat osobní věci tak, že je záměrně přenese do závěrů posouzení. Skutečnost, že posuzovaná vidí odvozuje lékařka dle žalobce nesprávně ze skutečnosti, že jí posuzovaná pochválila pěkné šaty a vzory na nich. Za provokaci poté žalobce považuje konstatování, že posuzovaná osoba vidí na televizi, přestože je posuzovaná od r. 1988 zrakově postižená. Stejně tak je provokací a „nehorázné, morálně a eticky nepřípustné, aby lékařka ukázala na kříž Krista a sdělila, že „to asi nepomáhá”.“ Žalobce je toho názoru, že rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně komise nesplňuje náležitosti uvedené v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s. ř. s.“). Žalobce dále poukazuje na ponižující a neslušné chování a jednání MUDr. M. E. Toto své tvrzení opírá o výroky lékařky, že příčinou špatného psychického stavu posuzované je úmrtí manžela J. K. v roce 2004 a o tvrzení o hyperprotektivismu žalobce vůči posuzované (rozmazlováním a hýčkáním její osoby). Taktéž napadání náboženské symboliky, což žalobce považuje za útok na církev, a v neposlední řadě vyjádření lékařky, že žalobce předkládá psychiatrovi zdravotní stav osoby, z kterého vychází při posouzení, což je dle žalobce lživá informace a může jít až o přestupek proti občanskému soužití.

18. Podle žalobce již v době vyšetření CT mozku, tedy v roce 2015 se projevovaly příznaky Alzheimerovy nemoci, která je nejčastější příčinnou demence. Následná atrofie mozku vyvolaná Alzheimerovou chorobou byla podle žalobce patologická již dne 15. 3. 2016. I z tohoto důvodu požaduje vypracování znaleckého posudku, který toto jeho tvrzení potvrdí.

19. Proto žalobce žádá zrušení a vrácení napadeného rozhodnutí, jakož i prvostupňového rozhodnutí, které dle žalobce trpí totožnými vadami.

III. Vyjádření žalovaného

20. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě shrnul, že žalobce rozporuje zejména posouzení zdravotního stavu posuzované osoby, R. K., v rámci řízení o jejím nároku na příspěvek na péči. Námitky, že jsou závěry posudkové komise v rozporu s výsledkem sociálního šetření a vybranými lékařskými zprávami, žalovaný zcela odmítá a odkazuje na své rozhodnutí, kde se s tvrzeními žalobce se vypořádal.

21. Žalovaný dále uvádí, že věc jím byla opakovaně přezkoumávána také správními soudy, mimo jiné i Nejvyšším správním soudem. Ten rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019–71, stanovil jako nezbytné se v dalším řízení vypořádat s námitkami oprávněné osoby ohledně změněného závěru ve věci zvládání potřeby stravování a zohlednění lékařské zprávy ze dne 16. 3. 2016 v rámci posouzení zvládání potřeby mobility. Těmto požadavkům NSS žalovaný vyhověl v napadeném rozhodnutí v maximální možné míře. V rámci doplňujícího posouzení zdravotního stavu oprávněné osoby byly požadavky NSS zohledněny a výsledné posouzení bylo náležitě odůvodněno a podloženo zdravotní dokumentací spolu s vlastními zjištěními posudkové lékařky. Žalovaný v podrobnostech odkazuje na str. 23–30 napadeného rozhodnutí a na posudky posudkové komise ze dnů 30. 4. a 21. 9. 2021.

22. Dále žalovaný odkazuje na odst. 55 rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019–71, kde NSS konstatoval nezjištění žádných skutečností zakládajících pochybnost o podjatosti posudkové komise MPSV či posudkové lékařky. Žalobce sice žalobou napadá rozhodnutí ministryně práce a sociálních věcí vydané až po rozhodnutí NSS, nicméně má tytéž námitky, jaké již uplatňoval u NSS, včetně totožného tvrzení. Z tohoto důvodu žalovaný namítá překážku litispendence dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

23. Závěrem svého vyjádření žalovaný uvedl, že ve věci shromáždil všechny zákonem stanovené podklady pro rozhodnutí. Mezi ně patřily i posudky posudkové komise MPSV ze dne 30. 4. 2021 a ze dne 21. 9. 2021, které zhodnotil jako každý jiný důkaz po stránce úplnosti, přezkoumatelnosti a přesvědčivosti. Žalovaný má za to, že oba posudky vycházely z relevantních a aktuálních lékařských nálezů, které měla posudková komise k dispozici, včetně dokumentace předložené žalobcem, a z vlastního sociálního šetření. Naopak žalobce nedoložil skutečnosti, které by posudkový závěr rozporovaly. Žalovaný své závěry vyčerpávajícím způsobem odůvodnil v napadeném rozhodnutí s odkazem na zjištěný zdravotní stav posuzované osoby. Žalovaný má za to, že v napadeném rozhodnutí nedošlo k žádnému pochybení, a proto navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu pro nedůvodnost.

IV. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

25. Žaloba není důvodná.

26. Úvodem krajský soud předesílá, že není povinností moci soudní detailně odpovědět na každou žalobcem uplatněnou námitku. Usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, nebo ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 515/09 připouštějí možnost soudu reagovat komplexním a uceleným názorem na množství přednesených námitek, aniž by soud musel vypořádávat zvlášť každou jednotlivou žalobní argumentaci. Ústavní soud konstatoval, že: „(…) není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41). Úkolem krajského soudu je vypořádání se s obsahem a smyslem žalobní argumentace. Námitky žalobce se často opakují a vzájemně prolínají, proto je krajský soud vypořádá nikoli jednotlivě každou zvlášť, ale jako soubory několika kompaktních celků.

27. V první řadě se krajský soud zabýval námitkou podjatosti předsedkyně posudkové komise MUDr. M. E., respektive napadeným rozhodnutím o nepodjatosti předsedkyně komise. Údajnou podjatost předsedkyně posudkové komise řešil již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2021, č.j. 4 Ads 495/2019–71, konkrétně v odst. č. 55, kde je konstatováno, že „žádné skutečnosti zakládající pochybnost o podjatosti posudkové komise či jmenované lékařce nezjistil. Z protokolů o jednání posudkové komise ani ze spisové dokumentace předložené žalovaným nevyplývá, že by členové posudkové komise měli osobní zájem na výsledku řízení nebo že by informace o věci získali nepřípustným způsobem. Nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by vzbuzovala důvodné podezření o nepřátelském vztahu lékařů ke stěžovatelce či jejímu zástupci (panu V.). Ostatně sama stěžovatelka kromě obecného tvrzení žádný konkrétní důvod podjatosti členů posudkové komise či její předsedkyně také neuvedla. Takovým tvrzením není ani ničím nepodložená domněnka o snaze předsedkyně posudkové komise „potvrdit“ posudkové závěry lékaře OSSZ České Budějovice“. Taktéž Nejvyšší správní soud „nemůže stěžovatelce přisvědčit v námitce o nesprávnosti závěrů posudkové komise pro její zaujatost, a především pro podjatost MUDr. M. E., předsedkyně posudkové komise.“ Žalobce nepředložil soudu žádné nové skutečnosti, které by podjatost lékařky dokazovaly, přestože některé výroky MUDr. M. E. mohou být žalobcem považovány za nevhodné. Z judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu plyne, že podjatost nemusí být zcela postavena najisto, rozhodnutí o otázce podjatosti však musí být vždy založeno na existujících objektivních skutečnostech, které k subjektivním pochybnostem účastníků řízení vedou. Např. obdobně k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít, je–li prokázán vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, který odůvodňuje pochybnost o schopnosti soudce nezávisle a nestranně rozhodnout (srov. rozhodnutí NSS ze dne 23. 8. 2018, č. j. Nao 174/2018 – 57 nebo nález ÚS ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11). Takovýto vztah k dané věci nebo účastníkům nebyl žalobcem prokázán ani v řízení před NSS, ani v současném řízení. Krajský soud má tak za to, že žalobce namítá podjatost lékařky především proto, jak sám uvádí v žalobě, že, „[s] touto komisí jsem nesouhlasil, neboť již předtím rozhodla v neprospěch žadatelky (posuzované osoby)“.

28. Krajský soud neshledal námitku podjatosti jako důvodnou. Žalobce neprokázal, že by lékařka měla zájem na výsledku řízení, nebo že by měla poměr k věci nebo k účastníkům řízení. Rozhodnutí o nepodjatosti předsedkyně komise neshledal soud nesprávným. Žalovaný v něm přezkoumatelným způsobem popsal a odůvodnil své rozhodnutí a řádně se vypořádal i s námitkami žalobce.

29. Žalobce napadenému rozhodnutí vytýká, že především vychází z nesprávných posudků, a že se žalovaný nevypořádal s námitkami žalobce. Žalobce žádá o ustanovení znalce v oboru zdravotnictví, odvětví neurologie a psychiatrie pro posouzení mobility a stravování, přičemž otázky žalobce jsou spekulativního charakteru. Tento jeho návrh na ustanovení znalce je však nepřípadný, neboť ze zákona nejsou ve věcech posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti občanů pro účely přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění příslušní znalci, ale posudkové komise zřízené jakožto orgány Ministerstva práce a sociálních věcí (viz § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).

30. Žalobce požaduje rovněž vypracování znaleckého posudku, který by měl potvrdit jeho nepodložené tvrzení o jím samotným diagnostikovaném onemocnění posuzované osoby Alzheimerovou nemocí, a to již od vyšetření CT mozku v roce 2015. Žalobce uvádí v žalobě, jak má soud postupovat, aby znalec tuto nemoc potvrdil a v případě že tak neučiní, má soud ustanovit jiného znalce či jiný znalecký ústav. Jiný závěr, než že posuzovaná trpěla žalobcem diagnostikovanou Alzheimerovou chorobou, je pro žalobce nepřijatelný. Krajský soud zde opakuje, že podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 je orgánem zajišťujícím přezkum posouzení zdravotního stavu posudková komise MPSV, nikoli znalec. Z tvrzení žalobce o nemoci posuzované plyne, že žalobce nebude spokojen s žádným posouzením, které neodpovídá jím stanovené diagnóze a nebude tak podkladem pro vyhovění žádosti – zvýšení stupně bezmocnosti posuzované z II. stupně na stupeň vyšší – III. či IV. Žalobcem požadovaný závěr je zákonem zakázanou (proklientskou) libovůlí postrádající objektivitu, takové jednání není soud oprávněn aprobovat, podporovat či dokonce prosazovat. [K tomu srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107), nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 534/03 (N 126/34 SbNU 285).]

31. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. S účinností od 1. 1. 2012 platí, že osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb, a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby. [§ 8 odst. 2 zákona o sociálních službách].

32. Podle § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách dále platí, že při posuzování stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat tyto základní životní potřeby: a) mobilita, b) orientace, c) komunikace, d) stravování, e) oblékání a obouvání, f) tělesná hygiena, g) výkon fyziologické potřeby, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity, j) péče o domácnost. Podle ustanovení § 9 odst. 4 téhož zákona platí, že při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

33. Základní direktiva pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozvedena v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

34. Tato direktiva jsou dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle něhož platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.

35. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení.

36. Řízení o přiznání příspěvku se zahajuje na základě písemné žádosti podané na předepsaném tiskopise Ministerstva práce a sociálních věcí nebo se zahajuje z úřední moci. Způsob hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby je posuzován podle 10 kritérií základních životních potřeb, které jsou specifikovány v příloze č. 1 vyhlášky. Ohledně schopnosti mobility se posuzuje, zda osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat dopravní prostředky včetně bariérových. V rámci posuzování schopnosti orientace je podstatné, zda osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se časem, místem a osobou, orientovat se v obvyklém prostředí a situacích a přiměřeně v nich reagovat. Při posuzování komunikace je důležité, zda osoba je schopna se dorozumět a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. Schopnost stravování se posuzuje tak, zda osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim. Podmínka zajištění oblékání a obouvání je splněna tehdy, pokud je osoba schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. K naplnění podmínky zajištění tělesné hygieny se posuzuje, zda osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. Ohledně naplnění podmínky fyziologické potřeby se posuzuje, zda osoba je schopna včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. Ke splnění podmínky péče o zdraví musí být osoba schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovená léčebná a ošetřovatelská opatření a používat k tomu potřebné léky, pomůcky (schopnost zvládat základní životní potřebu se hodnotí ve vztahu ke konkrétnímu zdravotnímu postižení a režimu stanovenému ošetřujícím lékařem). V rámci splnění podmínky osobní aktivity musí osoba být schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku i prostředí jako vzdělání, zaměstnání, volnočasové aktivity, zařizovat své záležitosti. K naplnění podmínky péče o domácnost je třeba hodnotit, zda je osoba schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, obsluhovat topení a udržovat pořádek.

37. Za neschopnost zvládání životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu. Pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládnout alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu.

38. Posouzení zdravotního stavu je podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu věcí odborně medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které takové znalosti mají. Z tohoto důvodu soudy kladou při hodnocení zdravotních posudků zvýšený důraz na jejich jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz rozsudek NSS ze dne 4. 12. 2013 č. j. 3 Ads 24/2013 – 34). K rozhodnutí o žalobcem uplatněných námitkách je povolán soud, neboť se jedná o posouzení právní otázky.

39. Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek tohoto soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 Ads 77/2009–60, www.nssoud.cz) „na posudek závislosti osoby na péči je třeba nahlížet jako na kterýkoli jiný důkazní prostředek, neboť se jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti.“ Jinak řečeno, správní orgán nemůže bez dalšího převzít závěr posudkové komise jako pravdivý, aniž by se úplností a přesvědčivostí jejího posouzení nezabýval. Základním předpokladem pro to, aby správní orgán mohl vyhodnotit přesvědčivost a úplnost předloženého posudku, je přezkoumatelnost posudku vzhledem k jeho zákonem stanoveným podkladům vymezeným v § 25 odst. 3 zákona o sociálních službách. Správní orgán musí tedy vycházet z posudku, který obsahuje nejen výrok, ale který musí být řádně a přesvědčivě odůvodněn s odkazem na doložený nález ošetřujícího lékaře, výsledek sociálního šetření a výsledek funkčního vyšetření (viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2009, č. j. 4 Ads 50/2009 – 63). K závěrům o úplnosti a přesvědčivosti posudku správní orgán tedy může dospět jen tehdy, pokud se komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, především pak s těmi, které namítá účastník řízení uplatňující nárok na příspěvek na péči. Všechny tyto skutečnosti žalovaný v napadeném rozhodnutí zohlednil a konstatoval, že posudek vyhodnotil jako úplný, objektivní a přesvědčivý stěžejní důkazní prostředek, který vycházel jak ze zdravotní dokumentace, sociálního šetření, vypořádal namítané skutečnosti a i funkční důsledky zdravotního postižení posuzované.

40. V daném případě dle žalobce nebyl správně posouzen stupeň závislosti posuzované na pomoci jiné fyzické osoby, a to s ohledem na tvrzené chybné posouzení zvládání základní životní potřeby mobility, stravování a oblékání a obouvání.

41. Jak je již výše uvedeno, soud se neztotožnil s námitkou podjatosti předsedkyně komise MUDr. M. E., a proto přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí a potažmo i vyhotovených posudků komise MPSV, přičemž si je vědom, že soudu nepřísluší přezkoumávat obsahovou správnost lékařských závěrů. Soud se pouze zabýval tím, zda je posudek úplný a přesvědčivý (srov. rozsudek NSS ze dne 23. 9. 2009, č. j. 4 Ads 57/2009–53). Stěžejními posudky pro rozhodnutí ve věci jsou posudky posudkové komise ze dnů 30. 4. a 21. 9. 2021, které byly vypracované po vydání rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2021, č. j. 4 Ads 495/2019–71, ve kterém byla posudková komise MPSV zavázána právním názorem NSS, ohledně nutnosti vypořádání se s námitkami stran nezvládnuté životní potřeby stravování a mobility.

42. V posudcích posudkové komise MPSV ze dne 30. 4. 2021 a 21. 9. 2021 je učinen shodný závěr, že u posuzované: „Ode dne 18.6.2015 i ke dni 16.3.2016 do 31.12.2016 nešlo o osobu starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 písm. d) nebo c) zákona č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb. považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni IV nebo III, šlo o osobu starší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., ve znění zákona č. 366/2011 Sb., považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost). Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vyžadovala každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby a nebyla neschopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb ani sedm nebo osm takových potřeb, nebyla však schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb.“ Z odůvodnění dále vyplývá následující: „Nástupce se domáhá zvýšení stupně závislosti do období od 18.6.2015 do 31.12.2016, namítá nezvládání ZŽP mobilita a ZŽP stravování. Na straně č.20 svého posledního odvolání uvádí, že posuzovaná již v únoru 2016 ulehla. Toto není v souladu s podkladovou dokumentací (např. při vyšetření 17.7.2017 sama uvedla, že je schopna umýt nádobí, na záchod dojde sama nebo s pomocí, při návštěvě členů komise v bytě dne 17.7.2018 udala, že po schodech jde sama, drží se zábradlí oběma rukama, jde jen pod dohledem, bojí se pádu – uvedené by osoba jen ležící, tedy imobilní, nebyla schopna zvládnout). Odborná dokumentace z doby od 18.6.2015 do 31.12.2016 nedokládá poruchu struktur a funkcí vedoucí k závislosti v ZŽP mobilita – zde komise může z předešlých posudků opakovat, že při hodnocení ZŽP mobilita se za potřebu pomoci nebo dohledu druhé osoby nepovažuje doprovod při vycházce z důvodu zvýšení bezpečnosti pro běžné riziko pádu seniora. Hodnocení zvládání aktivit této ZŽP bylo v předešlých posudcích zdůvodněno, stejně tak bylo obsáhle zdůvodněno zvládání ZŽP stravování – komise neshledává důvod ke změně svého hodnocení. V dalším čase s postupujícím věkem došlo postupně ke zhoršení psycho–senzomotorických funkcí posuzované, což bylo zohledněno při novém jednání na LPS OSSZ dne 2.9.2019. Míra závislosti zjištěná lékařem LPS OSSZ dle nové podkladové dokumentace je tak vyšší, než byla doložena nálezy z let 18.6.2015 –31.12.2016.“ (posudkový závěr posudku MPSV ze dne 21. 9. 2021)

43. V posudku posudkové komise MPSV ze dne 30. 4. 2021 se mimo jiné uvádí: „Podle nových námitek komise nevysvětila, čím se lišil stav v lednu 2017 oproti vyšetření z 15.3.2016. Komise se ale tímto zabývala –– citace: MR mozku, která byla provedena za hospitalizace na očním odd. (to je v lednu 2017) dokládá horší stav, než jak byl popsán při CT mozku r. 2016. Nálezy ze zobrazovacích vyšetření – anatomický nález např. při CT či MR mozku sám o sobě není důvodem k uznání funkčního postižení, komise nicméně nemá jiný nález, o který by se mohla opřít – kvalifikovaně posudkově–medicínsky lze ze zhoršeného nálezu na mozku vyvodit zhoršování vertiga –– konec citace. K neschopnosti zvládat ZŽP mobilita vedou dle metodiky LPS až těžká postižení až úplná ztráta funkce obou DKK na podkladě vrozených nebo získaných vad bez ohledu na etiologii. Uznání nezvládáni mobility z důvodu nejistoty při chůzi bylo a nadále je proklientské.“ Následně k žalobcově námitce ohledně změny uznání životní potřeby stravování jako nezvládnutelné na zvládnutelnou uvedla komise v témže posudkovém závěru toto vysvětlení: „Komise dne 20.8.2018 tímto shledala, že při svém prvním posudku dne 30.9.2016 nadhodnotila nezvládání ZŽP stravování, což vycházelo z toho, že pečující osoba poskytovala posuzované péči hyperprotektivní v oblasti porcování jídla, šlo o péči nezdůvodněnou DNZS (což bylo i v posudku uvedeno). Toto je důvodem přehodnocení, které je v posledních námitkách napadeno. V hodnoceném období od 18.6.2015 a dále neměla poruchu funkcí a struktur, která by zdůvodnila neschopnost vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. Míra neurologického klinického nálezu nepopsala takovou motorickou dysfunkci, která by byla důvodem k nezvládání některé z uvedených aktivit, nebyl důvod, aby si nenalila nápoj a nepřemístila jídlo na místo konzumace s pomocí facilitátorů. Závislost v uvedených aktivitách nebyla zdůvodněna ani mírou zrakové poruchy. Její psychické kompetence nezdůvodňovaly nezvládání aktivity schopnost konzumovat stravu v obvyklém denním režimu. Nešlo o ztrátu úchopové schopnosti obou rukou, nešlo o praktickou či úplnou nevidomost obou očí, nešlo o duševní poruchu spojenou se sociální dezintegrací, kdy jsou narušeny stravovací stereotypy.“ 44. Krajský soud přistoupil k hodnocení posudků z hlediska jejich úplnosti a přesvědčivosti. Pokud jde o hodnocení životní potřeby mobility, tak žalobce nedělá rozdíl v tom, zda posuzovaná osoba nechodí samostatně z důvodu nemohoucnosti pohybu anebo z důvodu nejistoty způsobené zrakovým postižením, přestože pohybový aparát je schopen posuzované osobě pohyb umožnit. Podle žalobce nejsou posudky a závěry v nich uvedené správné a dostatečně odůvodněné. Tento názor žalobce soud nesdílí, neboť závěry posudků jsou řádně a srozumitelně odůvodněny. Žalobce sám neoznačil žádný důkaz, který by prokazoval neschopnost posuzované být mobilní. Žalobce měl možnost během řízení předložit důkazy potvrzující jeho tvrzení. Ničeho takového neučinil, pouze předestřené skutečnosti tvrdí jinak než učinila posudková komise a napadá rozpory mezi jednotlivými posudky. Ty byly vypracovány k jeho žádosti a konzistentně se ve svých závěrech shodují. Taktéž tvrzení, že atrofie mozku zde byla již před 1. 1. 2017, je lékařsky nepodložené. Žalobce neposkytl žádný důkaz, který by atrofii v daném rozsahu prokazoval již před provedeným MR mozku z ledna roku 2017. Z toho vyplývá, že při stanovení data „vzniku“ atrofie mozku je nutné vycházet z nálezu učiněného při MR mozku v lednu 2017. Z tohoto lékařského nálezu vychází i posudková komise, a proto správně určila, že ke zvýšení bezmocnosti dochází od 1. 1. 2017.

45. Posudková komise správně v posudku z 30. 4. 2021 vysvětluje, že rozhodný pro určení schopnosti mobility není objektivní klinický neurologický nález ze zobrazovacího vyšetření, ale nález funkčně–neurologický. Tzn. že je podstatné, zda fyzicky byl pohybový aparát schopen pohybu, nikoli zda ho posuzovaná osoba reálně (ne)používala (ať už z jakéhokoliv důvodu, úmyslně či neúmyslně). Komise se taktéž v posudku vyjádřila k rozdílu mezi zdravotním stavem zachyceným při CT mozku a MR vyšetřením mozku, když k tomu uvádí, že ke zhoršení došlo, nikoliv však v takovém rozsahu, který vede k neschopnosti zvládat životní potřebu mobility, přičemž žalobcem požadovaný závěr komise označila za proklientský, tedy subjektivně nadhodnocující, a tím pádem i pro komisi zcela nepřípustný. Krajský soud v této souvislosti k žalobcově námitce nerozvedení tohoto závěru uvádí, že komise tento závěr dostatečně zdůvodnila. Soud považuje odborný lékařský závěr za objektivní a dostatečně přesvědčivý, kdy žalobce taktéž nedoložil žádný důkaz prokazující opak. Jde o odbornou medicínskou otázku a soudu nepřísluší tento závěr hodnotit.

46. Posudková komise v posudku z 30. 4. 2021 podrobně reagovala na námitku nezvládání životní potřeby stravování, učinila závěr o hyperprotektivismu žalobce vůči posuzované osobě, neboť posuzovaná neměla žádný problém s motorikou horních končetin či s úchopem (ostatně ani žalobce nic takové netvrdí), žalobce jí nad rámec nutné péče přesto krájel jídla na menší kousky, jako by takový problém u posuzované osoby existoval. Krajský soud, jak je již výše uvedeno a jak sám žalobce zdůrazňuje, není oprávněn věcně posudek hodnotit. Soud se v tomto ohledu omezuje pouze na hodnocení posudku jako celku v jeho úplnosti a přesvědčivosti. V tomto ohledu shledal krajský soud oba posudky, tj. jak posudek ze dne 30. 4. 2021, tak posudek ze dne 21. 9. 2021, za úplný a přesvědčivý. Skutečnost, že se v posledním jmenovaném posudku komise více méně odkázala na předchozí posudky s tím, že jsou dle jejího názoru dostatečně odůvodněné a „neshledává, že by u předešlých řízeních něco zanedbala“, je zcela validní odůvodnění. Posudky byly vypracovávány opakovaně, se shodnými závěry a postavené na odborné argumentaci, kterou krajský soud považuje za přesvědčivou. Žalobce neprokázal opak. Soud proto při rozhodování vycházel ze závěru posudku posudkové komise, neboť má odbornou způsobilost.

47. Žalovaný v napadeném rozhodnutí detailně hodnotí provedené posudky PK MPSV, lékařské zprávy, místní šetření posudkové komise. Z odůvodnění vyplývá, že se se všemi důkazy seznámil a správně vyhodnotil závěry posudkové komise. Námitka směřující proti žalovanému ve smyslu neznalosti spisu, „tupého“ opisování bez logického přemýšlení nad věcí apod. je tak zcela nedůvodná. Krajský soud taktéž poukazuje na skutečnost, že nesouhlas žalobce se závěry posudků či výsledku správního řízení neznamená jejich nesprávnost či neodbornost.

48. Žalobce v žalobě ve snaze prokázat své tvrzení o neúplnosti a nepřesvědčivosti posudků posudkové komise MPSV vedle uvedeného nezvládání základních životních potřeb stravování a mobility posuzované osoby namítá taktéž nezvládání základní životní potřeby oblékání a obouvání. Odkazuje se přitom na posudek ze dne 16. 10. 2015, ze kterého by tato skutečnost měla vyplývat. Současně žalobce poukazuje na skutečnost, že tato základní životní potřeba nebyla následně v posudku ze dne 30. 9. 2016 uznána, kdy nebylo odůvodněno, z jakého důvodu se zdravotní stav posuzované osoby zlepšil. Krajský soud má tuto námitku za zcela neopodstatněnou, neboť v posudku ze dne 16. 10. 2015 se neuvádí, že by posuzovaná oblékání a obouvání nezvládala. Rovněž posudek ze dne 30. 9. 2016 se o životní potřebě oblékání a obouvání nezmiňuje. Zároveň je v obou posudcích posuzovaná osoba považována za osobu, která zvládá jak základní životní potřebu mobility, tak i základní životní potřebu oblékání a obouvání.

49. Konkrétně Posudek o zdravotním stavu – posouzení stupně závislosti osoby pro účely příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o sociálních službách ze dne 16. 10. 2015, č. j. LPS/2015/4107–CB_CSSZ, vydaný MUDr. V. T. jakožto lékařem OSSZ České Budějovice uvádí, že posuzovaná je osobou „straší 18 let věku, která se podle § 8 odst. 2 písm. b) zákona č. 108/2006 Sb., v pl. znění, považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II (středně těžká závislost). (…) Z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.“ Posudek jako nezvládnuté základní životní potřeby uvádí b) orientace, c) komunikace, d) stravování, h) péče o zdraví, i) osobní aktivity a j) péče o domácnost. Posudek posudkové komise MPSV ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2016/753–CB, se ve výčtu nezvládnutých aktivit shoduje s posudkem z roku 2015. Výslovně pak ve svém závěru uvádí, že komise neuznává závislost na péči v oblasti oblékání a obouvání, neboť „[p]osuzovaná nemá doloženu takovou poruchu struktur a funkcí stran nosného a pohybového aparátu, pro kterou by nezvládla jednotlivé aktivity hodnocené u ZŽP. Tak jak je již uvedeno výše nemá také žádnou závažnou dysfunkci jemné motoriky rukou. Její zrakové funkce nejsou na úrovni úplné nebo praktické slepoty – až takovéto zrakové postižení vede dle metodiky LPS k nezvládání této ZŽP, nelze tak uznat, že nezvládne výběr prádla. Podle SŠ se obléká i obouvá sama, jen nerozliší špinavé oblečení, což nelze hodnotit jako rozhodnou skutečnost. Má psychické kompetence dostatečné k pravidelné výměně prádla (stran psychického stavu nejde o psychickou poruchu, při které by došlo k těžkému narušení stereotypů v oblasti této ZŽP), při míře svého zrakového postižení jej může spolehlivě brát z vymezeného místa, kam je připraveno pečující osobou. Péče o čistotu prádla je pak aktivitou hodnocenou v ZŽP péče o domácnost.“ Z posudku je zřejmé, že se posudková komise základní životní potřebou oblékání a obouvání podrobně zabývala. Žalobcem tvrzené neodůvodnění neuznání životní potřeby oblékání a obouvání v posudku ze dne 30. 9. 2016 je tak vyvrácené.

50. Krajský soud námitce žalobce, že řízení se neúměrně protahuje v důsledku vyhotovování dalších nepřesvědčivých a neúplných posudků, nemůže přisvědčit. Ze správního spisu vyplývá, že v době, kdy posuzovaná osoba žila a byla opakovaně vyzývána k účasti na zasedání posudkové komise za účelem posouzení jejího zdraví, se nikdy nedostavila. Ve správním spise jsou založeny listiny, ze kterých vyplývá, že žalobce opakovaně za posuzovanou oznamuje komisi, že není z důvodu snížené mobility schopna se před komisi dostavit, přestože posuzovaná byla schopna jiné lékaře osobně navštívit (např. očního lékaře či psychiatra), ač za složité situace, jak uvedl žalobce v žalobě. Tvrzená imobilita posuzované tedy nebyla nepřekonatelnou překážkou. Rovněž při místním šetření lékařky z posudkové komise u posuzované v bytě žalobce neposkytl součinnost, např. uzamkl posuzovanou v bytě, bez klíče od vstupních dveří, po dobu své nepřítomnosti v bytě, nebo předstíral že nejsou doma, ač se prokazatelně v bytě nacházeli. Posudkové lékařce bylo nejrůznějšími způsoby bráněno ve vstupu do bytu.

51. Nedůvodně pak žalobce uvádí, že posuzovaná nebyla řádně vyšetřena a komise vydala posudek o jejím zdravotním stavu bez její přítomnosti na jednání, jestliže místní šetření učiněno bylo. Ze správního spisu dále vyplývá, že místní šetření bylo v několika případech úspěšně provedeno. Žalobce však v žalobě tvrdí, že nelze věřit výpovědi posuzované osoby a „výpověď posuzované osoby v jejím zdravotním stavu a zvládnutí ZŽP [pozn. soudu: žalobce pod zkratkou ZŽP míní základní životní potřeba] jsou pro rozhodnutí posudku nerozhodné a nelze z toho vycházet“. Taktéž žalobce v žalobě uvádí, že „[a]ni v jednom posudku, tím spíše v doplňujícím posudku nedošla PK MPSV k správným závěrům“, a že komise se nemůže ve svých posudcích odvolávat na svůj předešlý závěr z posudku ze dne 30. 9. 2016, „který není již aktuální.“ A contrario žalobce v žalobě opakovaně odkazuje na předešlé „neaktuální“ závěry posudkové komise v bodech, které jsou pro žalobce příznivé, a to i posudků z roku 2015 a 2016.

52. Ze žaloby vyplývá, že žalobce má za to, že si může určit, na základě jakých podkladů (důkazů) a jak má být rozhodováno. Rozhodnutí orgánu veřejné moci, který ve věci rozhoduje, pak má být pouhým potvrzením toho, co žalobce sám určil za výsledek šetření. K tomu krajský soud uvádí, že takový postup je libovůlí nemající oporu v zákoně. Správní orgán je vázán ústavním principem zákazu libovůle (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002–42, č. 906/2006 Sb. NSS), což znamená, že je jeho povinností rozhodovat objektivně a přezkoumatelně na základě důkazů, nikoliv na žádost žalobce.

53. K námitce žalobce ohledně „hypermobility“ krajský soud uvádí, že se komise nespletla a správně uvedla termín „hypomobila“. Jedná se o lékařský termín označující sníženou pohyblivost. Je tedy evidentní, že tato námitka žalobce je nepřípadná a pramení ze skutečnosti, že na rozdíl od termínu „hypermobilita“ není mezi běžnou populací tento lékařský pojem tolik známý. Nejedná se tak o žádnou nesmyslnost, jak uvádí žalobce.

54. Soud poznamenává, že pro rozhodnutí ve věci je žalobcova údajná odbornost zcela irelevantní, neboť se vychází z posudků posudkové komise MPSV, která měla k dispozici zdravotnickou dokumentaci a zprávy z místních šetření. Námitka žalobce, že úředník MPSV České Budějovice je oproti žalobci laikem je tak naprosto bezvýznamná.

V. Závěr a náklady řízení

55. Krajský soud uzavírá, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami žalobce a rozhodl na základě posudků vydaných posudkovou komisí MPSV. Krajský soud má za to, že posudky MPSV jsou úplné a přesvědčivé, lze je proto použít při rozhodování ve věci samé jako validní důkaz. Z posudků jasně vyplývá, že posuzovaná osoba byla v době od 18.6.2015 do 31.12.2016 považována za osobu se zvládnutou životní potřebou mobility a životní potřebou stravování. Žalobkyně nebyla schopna zvládat pět základních životních potřeb, a to orientace, komunikace, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Žádná z žalobních námitek tak není důvodná.

56. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení II. Vymezení věci a shrnutí žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení