55 Ad 3/2025– 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobce: nezl. X, narozená X zastoupena X, narozenou X, a X, narozeným X zákonnými zástupci všichni bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2025, č. j. MPSV–2025/19032–913, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 12. 2024, č. j. MPSV–2024/267089–913, se ruší a věc se mu vrací k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 14. 3. 2025 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2025, č. j. MPSV–2025/19032–913 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu projednání.

2. Žalobkyně v žalobě předně namítá, že nebyla předvolána k vyšetření ke komisi a nebyl tak zjištěn její skutečný zdravotní stav. Žalobkyně proto považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nesprávné, jelikož výstup lékařského posudku neodpovídá jejímu skutečnému zdravotnímu stavu.

3. Žalobkyně namítá, že je nutné na její zdravotní stav pohlížet komplexněji, tedy nejen po stránce zdravotní, ale též po stránce psychické a mentální. Žalobkyně uvádí, že v současné době, po ukončení základního vzdělání, navštěvuje praktickou školu X, přičemž její zapojení a studium není jednoduchou záležitostí. Využívá svozový autobus s placenou sociální službou osobní asistence. Její imunita je z důvodu dlouhodobého užívání léčiv značně oslabená a žalobkyně je tak náchylná k častým onemocněním dýchacích cest, břicha a nyní též ke gynekologickým obtížím. Konkrétně velmi často trpí na záněty cest dýchacích, nachlazení a záněty močových cest. Z tohoto důvodu absentuje ve škole a je nucena užívat další antibiotické léčby, což má negativní vliv na její psychiku. Vedle toho žalobkyně trpí epilepsií a je pravidelně při výměně léků nutná její hospitalizace v Thomayerově nemocnici v Praze. Jelikož žalobkyně má rovněž diagnostikované lehké mentální postižení, je nutné, aby spolu s ní byla v nemocnici umístěna i její matka, neboť by hospitalizaci jinak sama nezvládla. Epileptické záchvaty žalobkyně v současné době dosahují takové úrovně, že vedou k silnému pomočování, a po záchvatu trpí žalobkyně závratí. Bez pomoci další osoby jen velmi těžko udrží běžnou motoriku. Také nezvládá hlučné prostředí, trpí na časté bolesti hlavy.

4. Uvedené zdravotní problémy mají vliv i na jednotlivé základní životní potřeby. Mobilita – žalobkyně sama chodí, ale po prodělaném záchvatu epilepsie je na 24 až 48 hodin nutný doprovod při jakémkoliv pohybu mimo lůžko, neboť hrozí riziko pádu z důvodu bolesti a točení hlavy. Orientace – žalobkyně uvádí, že je schopna se orientovat doma, ve známém prostředí, ale není schopna se samostatně dostat na místo určení (např. dojíždět do školy). Vždy vyžaduje asistenci doprovodu. Komunikace – žalobkyně uvádí, že v této životní potřebě je na úrovni šestiletého dítěte, což znamená, že s cizími lidmi nedokáže sama navázat vztah, sama se nikoho na nic nezeptá. V rodině a ve škole komunikuje, ale někdy má i zde problémy. Stravování – žalovaná se sama nají, ale jídlo si sama nepřipraví. Z důvodu její špatné motoriky a občasných záchvěvů rukou si nezaleje čaj vroucí vodou ani neuřízne chleba. Při těchto činnostech jí hrozí vážné nebezpečí úrazu. Tělesná hygiena – koupaní ve vaně vyžaduje asistenci matky a rovněž si není sama schopna umýt řádně vlasy. Z důvodu její špatné motoriky si neostříhá nehty a vyžaduje asistenci i při menstruaci. Osobní aktivity – žalobkyně je díky lehkému mentálnímu postižení lehkovážná, neuvědomuje si rizika, a je nutný dozor. Není možné vykonávat různé tělovýchovné aktivity (plavání, kotouly, pohyb ve výškách apod.). Dozor je nutný i při míčových hrách. Péče o zdraví – není schopna dodržovat medikaci bez předchozí přípravy jinou osobou a dohledu při jejím užívání.

5. Vývoj žalobkyně se zastavil na úrovni 6–8letého dítěte. Má strach z pobytu mimo domov bez účasti někoho z rodiny. Medikaci je nutné jí připravovat a dohlížet na její řádné užívání, sama toho není schopna. Je nutný dohled i nad zvoleným oblečením vzhledem k počasí. Každý pokyn je nutné několikrát zopakovat, vysvětlit a následně zkontrolovat. Je nezbytná denní kontrola přípravy do školy a úzká spolupráce se školou a vyučující. Žalobkyně vydrží sama doma jen po nezbytně nutnou krátkou dobu, kdy je nutné ji během této chvíle pravidelně telefonicky kontrolovat. Žalobkyně je na přítomnosti a pomoci rodiny závislá.

6. Na základě uvedených důvodů má žalobkyně za to, že by jí měl náležet příspěvek na péči ve třetím stupni závislosti, a proto se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu projednání.

II. Vyjádření žalovaného

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že Posudková komise MPSV vycházela při vypracování posudku z kompletní zdravotní dokumentace, rozhodovala v řádném složení za účasti odborného posudkového lékaře a odborného lékaře z oboru psychiatrie.

8. Žalovaný poukazuje na skutečnost, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 248/2017–61, není úkolem posudkových lékařů primárně vyšetření posuzovaných osob, ale pouhé posudkové zhodnocení nálezů klinických lékařů, které jsou pro vypracování posudku podkladem. Vyšetření při posuzování je sice možné, ale není zákonem předepsáno.

9. Žalovaný dále uvedl, že nedisponuje dostatečnými lékařskými znalostmi, aby mohl samostatně posoudit zdravotní stav žalobkyně, a proto vycházel z posudku Posudkové komise MPSV, který považuje za úplný a přesvědčivý. Komise podle žalovaného vypořádala všechny námitky a zvládání a nezvládání jednotlivých základní životních potřeb. Žalobkyně byla v minulosti hodnocena jako závislá ve stupni I, naposledy tak bylo učiněno v roce 2023. Od té doby se nic nezměnilo, nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu, a proto posudková komise neshledala medicínský důvod pro změnu hodnocení stupně závislosti.

10. Dle žalovaného není bolest a točení hlavy po prodělaném záchvatu možné hodnotit jako neschopnost samostatného pohybu. Za nezvládání základní životní potřeby mobility jsou považovány těžké vady nosného a pohybového aparátu, multiorgánové selhání, konečná stadia onkologických nemocí apod.

11. U základní životní potřeby orientace žalovaný uvedl, že je hodnocena v přirozeném sociálním prostředí. Žalovaný vycházel z nálezu praktického lékaře, podle něhož je žalobkyně orientovaná místem, časem i osobou. Podle této dokumentace je schopna se pohybovat v exteriéru po naučených trasách. Žalovaný dále uvádí, že závislost na péči zdůvodňují až poruchy těžké nebo úplné funkční výpadky, což stran kognitivních funkcí u žalobkyně konstatovat nelze.

12. K námitce ohledně základní životní potřeby komunikace žalovaný uvedl, že se u ní posuzuje schopnost komunikace slovní a písemné, které je žalobkyně v přirozeném prostředí schopna, neboť dokáže vyjádřit své potřeby. Žalobkyní namítané problémy v komunikaci s cizími lidmi jsou však aktivitou základní životní potřeby osobní aktivity, ve které se hodnotí schopnost navázat kontakt s jinými osobami.

13. Stejně tak žalovaný konstatoval, že příprava jídla ve smyslu vaření teplých jídel a nápojů je aktivitou základní životní potřeby péče o domácnost, nikoliv stravování. Naopak žalobkyně je schopna se samostatně najíst ve smyslu přijímat jídlo. Žalovaný rovněž podotkl k námitce neschopnosti používat nůž, že podle nálezů ze speciálně pedagogického centra patří k zájmům žalobkyně pečení a vaření.

14. Žalovaný dále uvedl, že při posuzování schopnosti zvládat základní životní potřeby přihlížel k věkovým standardům psychomotorického vývoje nezletilé žalobkyně (dítěte). Neschopnost zvládnout některou aktivitu v určité základní životní potřebě v důsledku nízkého věku se nepovažuje za neschopnost tuto základní životní potřebu zvládat. Z vypracovaných posudků podle žalovaného vyplývá, že ač je potřeba u některých neuznaných aktivit zvýšená péče, nejde o péči mimořádnou a žalobkyně tak dané aktivity zvládá v dostatečném standardu. U osob do 18 let se neposuzuje aktivita péče o domácnost. Žalovaný má za to, že námitky uplatněné žalobkyní svědčí o ochranitelských postojích pečující osoby, což dokládá i závěr psychiatrického vyšetření, které doporučuje osamostatňování, zapojit do domácích prací a omezit podporu při provádění zvládnutelných činností.

15. Žalovaný má za to, že napadené rozhodnutí je v souladu s hmotným i procesním právem, netrpí vadami a bylo odůvodněno v souladu s odkazem na zjištěný zdravotní stav žalobkyně, a proto navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu pro nedůvodnost.

III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem

16. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.).

17. Žaloba je důvodná.

18. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákonu č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“) a vyhlášce č. 505/2006 Sb. Aktuální právní úprava rozlišuje pro účely poskytování příspěvku na péči o osoby do 18 let věku čtyři stupně závislosti (lehká, středně těžká, těžká a úplná), přičemž kritériem pro hodnocení míry závislosti oprávněné osoby na pomoci jiné osoby, a tedy i pro zařazení do jednotlivých kategorií, je posuzování zvládání devíti základních životních potřeb vymezených v § 9 odst. 1 zákona o sociálních službách – kromě základní životní potřeby péče o domácnost, která se u osob do 18 let věku nehodnotí (§ 9 odst. 3 zákona o sociálních službách). Jedná se o následující potřeby: mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví a osobní aktivity.

19. V případě osob do 18 let věku zákon o sociálních službách hovoří o závislosti na pomoci jiné fyzické osoby a o její každodenní mimořádné péči. Tou se podle § 10 věty třetí zákona o sociálních službách rozumí „péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ 20. Bližší vymezení životních potřeb rozhodných pro stanovení stupně závislosti na pomoci jiných osob lze nalézt v příloze č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. Podle § 2 odst. 1 této vyhlášky se při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení. Podle § 2a uvedené vyhlášky přitom rovněž platí, že k tomu, aby bylo možno učinit závěr, že posuzovaná osoba je při zajištění některé z životních potřeb závislá na pomoci jiné osoby, postačí, pokud posuzovaná osoba nezvládá, byť jen jedinou, z aktivit vyjmenovaných v této příloze.

21. Za neschopnost zvládat základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Tím se rozumí zvládání základní životní potřeby v kvalitě a způsobem, který je běžný a obvyklý, a který umožňuje, aby tato potřeba byla zvládnuta bez každodenní pomoci jiné osoby (§ 1 odst. 4 prováděcí vyhlášky).

22. Podle metodického pokynu Instrukce náměstkyně pro řízení sekce sociálně pojistných systémů č. 15/2016 účinného od 1. 9. 2016 (dostupný na https://www.mpsv.cz/posuzovani–stupne–zavislosti–pro–ucely–prispevku–na–peci, dále jen „metodický pokyn“), který sice není závazným právním předpisem, jedná se však o sjednocující pomůcku pro posudkové komise při hodnocení stupně závislosti jednotlivých posuzovaných osob, posudková komise při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby hodnotí tělesné struktury a tělesné funkce duševní, mentální, smyslové, oběhové, dechové, hematologické, imunologické, endokrinologické, metabolické, zažívací, vylučovací, neuromuskuloskeletální, včetně hrubé a jemné motoriky, a funkce hlasu, řeči a kůže, a to ve vztahu k rozsahu a tíži poruchy funkčních schopností.

23. Z metodického pokynu se dále podává, že „[v]ýsledek hodnocení jednotlivých ZŽP pro účely stanovení stupně závislosti musí odrážet rozsah duševních (týkajících se zejména chování, emotivity, schopnosti abstrakce), mentálních (zejména rozhodovací a poznávací schopnosti), tělesných a smyslových funkčních schopností posuzované osoby ve vztahu k DNZS. Jejich hodnocení (schopnost zvládat či neschopnost zvládat ZŽP) by mělo spolu vzájemně korespondovat, neboť k zvládání některých ZŽP a řady aktivit, kterými se ZŽP vymezují, je potřebný obdobný rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností.“ 24. Metodický pokyn rovněž konstatuje, že „[k] případné argumentaci dostatečného rozsahu funkčních schopností se doporučuje vycházet i z anamnestických zjištění, např. údajů o návštěvě předškolních zařízení, školním vzdělání, (…), způsobu bydlení, zda jedinec žije sám, z frekvence návštěv pečující osoby apod. Argumentačně lze využít i srovnatelnosti náročnosti při zvládání některých ZŽP a jejich aktivit.“ 25. Metodický pokyn se taktéž zmiňuje o přístupu k osobám s mentálním postižením (retardací). „U osob s MR se neposuzuje jen diagnóza a výše IQ, ale je třeba vzít v úvahu vliv prostředí, rané péče, sociální rehabilitace, výchovy, vzdělávání, adaptace i případné komorbidity. MR představuje kontinuum s různým stupněm narušení adaptivního chování. Duševní a intelektové schopnosti, sociální dovednosti a sociální přizpůsobivost se mohou v jednotlivých případech při stejném stupni IQ (u lehkých a středních MR) v některých aspektech lišit. Současně je třeba vyhodnotit adaptaci na zdravotní postižení dosaženou vlivem sociálního prostředí, v němž osoba se zdravotním postižením vyrůstá. U lehké MR se IQ pohybuje přibližně mezi 50 – 69, což se u dospělých srovnává s mentálním věkem cca 10 – 12 let. Děti s lehkou MR si potřebné dovednosti osvojují pomalejším způsobem. Při nástupu povinné školní docházky zpravidla zvládají stravování, oblékání, tělesnou hygienu, WC i komunikaci. Stav vede k obtížím při školní výuce. Pokud se IQ blíží dolní hranici rozmezí, mohou být některé sociální schopnosti a dovednosti více omezeny a stav si vyžádá i specifické výukové postupy. Mnoho dospělých je schopno jednoduché fyzické práce a udržují sociální vztahy.“ 26. Z uvedeného je zřejmé, že osoby s mentálním postižením nelze hodnotit na základě povšechných obecných závěrů, tak jak by bylo možné pohlížet na osobu s průměrným rozumem a vynést tak verdikt o jejím zdravotním stavu tzv. „od stolu“ jen na základě předložených formálních dokumentů, ale je nutné ke každé takové osobě přistupovat zcela individuálně. Nikoliv však subjektivně. Hodnocení zdravotního stavu posudkovou komisí má být především objektivní, nicméně je potřeba individuálně přistupovat ke sběru dat a informací o dané osobě tak, aby bylo možné o jejím zdravotním stavu rozhodnout objektivně při znalosti všech podstatných skutečností, které mohou být u mentálně postižené osoby dosti specifické a od průměrného člověka odlišné.

27. Posudkovou komisí vydaný posudek o zdravotním stavu a závislosti žadatele na pomoci jiné osoby je v řízení ve věci přiznání příspěvku na péči rozhodujícím důkazem. Povahou takového posudku, jakož i na něj kladenými požadavky, se již opakovaně ve své rozhodovací činnosti zabýval Nejvyšší správní soud, který dovodil, že „[s]e jedná sice o tzv. povinný důkaz, nicméně nikoliv o závazné stanovisko či závazný podklad rozhodnutí. Posudek podléhá hodnocení správního orgánu, jeho správnost není nikterak presumována. Ačkoliv odborné lékařské závěry posudku nepodléhají hodnocení správních orgánů, neboť k tomu nemají správní orgány odborné lékařské znalosti, nezbavuje je to povinnosti hodnotit provedené důkazy ve správním řízení, a tudíž i správnost posudku z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti“ (viz např. rozsudky NSS ze dne 18. 3. 2010, č. j. 6 Ads 143/2009–60, či ze dne 22. 10. 2009, č. j. 3 Ads 48/2009–104). Aby bylo možné posudek považovat za skutečně přesvědčivý, je třeba trvat na tom, aby se posudková komise náležitým způsobem vypořádala se všemi rozhodnými skutečnostmi, především pak s těmi, které jsou uvedeny v podkladové dokumentaci, a které namítá žadatel o změnu výše příspěvku na péči (viz rozsudek NSS ze dne 16. 3. 2016, č. j. 3 Ads 262/2015–34).

28. Požadavky kladené na posudek posudkové komise pak jsou obdobným způsobem posuzovány i v řízení před správními soudy. Ty nejsou při přezkumu posudku oprávněny posuzovat věcnou správnost, neboť k tomu nejsou nadány odbornými znalostmi, mohou však posudek hodnotit co do přesvědčivosti, objektivnosti a úplnosti v něm obsažených informací (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 Ads 8/2013–29).

29. Zákon o sociálních službách pak v § 25 odst. 3 vyjmenovává a dává sobě na roveň podklady, ze kterých je nutné při posuzování stupně závislosti osoby vycházet. Uvedené ustanovení zákona konkrétně uvádí, že při posuzování stupně závislosti osoby vychází Institut posuzování zdravotního stavu ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, popřípadě také z vyšetření dětského klinického psychologa v případě pervazivních vývojových poruch, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření posuzujícího lékaře.

30. Metodický pokyn v čl. 3 odst. 6 konstatuje, že „[p]osudek musí splňovat požadavek úplnosti, objektivnosti a přesvědčivosti, který spočívá v tom, že posudkový lékař musí spolehlivě zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V posudkovém hodnocení musí posudkový lékař posoudit předepsané skutečnosti a posudkově medicínsky se vyrovnat (vysvětlit, odůvodnit) se všemi posudkově významnými údaji uváděnými ve shromážděné podkladové dokumentaci, tj. lékařskými nálezy, sociálním šetřením. PK MPSV se musí vypořádat i se skutečnostmi uvedenými v posudku lékaře OSSZ, a to jak s těmi, které akceptuje, tak i s těmi, které nejsou PK MPSV akceptovány nebo jsou akceptovány jen částečně, dále s námitkami uvedenými v odvolání, jež se týkají jednotlivých aktivit v rámci ZŽP, a lékařskými nálezy doloženými v průběhu odvolacího řízení. Zejména je třeba podrobně odůvodnit, z jakého důvodu dochází k rozdílnému posouzení ZŽP oproti posudku lékaře OSSZ, popřípadě proč dochází v rámci dalšího posouzení k přehodnocení dříve uznaných ZŽP. PK MPSV se v posudku vždy vypořádá také s požadavky odvolacího správního orgánu.“ (důraz doplněn)

31. Žalobkyně v žalobě rozporuje úplnost posudku Posudkové komise MPSV z důvodu nedostatečně zjištěného jejího zdravotního stavu. Krajský soud se proto v první řadě zabýval námitkou úplnosti posudku a dospěl k závěru, že nebyl dostatečně zjištěn zdravotní stav žalobkyně, tedy že posudek není úplný. Dle zákona a judikatury NSS není přítomnost posuzovaného u jednání posudkové komise nezbytná v případě, kdy komise dospěje k závěru o dostatečnosti podkladové zdravotní dokumentace posuzovaného (srov. § 16a odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a rozhodnutí NSS ze dne 15. 5. 2013, č. j. 3 Ads 91/2012–19 nebo ze dne 5. 2. 2016, č. j. 2 Ads 209/2015–76). Nicméně Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně judikoval, že „přímé osobní vyšetření posuzované osoby lékařem okresní správy sociálního zabezpečení a posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí by v řízení o příspěvku na péči jistě mělo být pravidlem.“ (usn. NSS ze dne 26. 2. 2024, č. j. 10 Ads 321/2023–24) Přímé osobní vyšetření osoby posudkovou komisí by přitom mělo být pravidlem, od kterého se lze odchýlit pouze, pokud je možno vypracovat jednoznačný, úplný a přesvědčivý posudek na základě písemných podkladů; odklon od tohoto pravidla musí být náležitě odůvodněn. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011–44, ze dne 31. 7. 2015, č. j. 8 Ads 138/2014–73, nebo ze dne 28. 4. 2017, č. j. 5 Ads 80/2016–22).

32. V daném posudku Posudková komise MPSV jen obecně konstatuje, že žalobkyně „nebyla k jednání zvána, doložená odborná dokumentace je dostatečná pro posouzení funkčních schopností a míry závislosti žadatelky v její nepřítomnosti.“ Následně se v jednotlivých popisovaných aktivitách v obecné míře odvolává na jednotlivé nijak neupřesněné, nekonkretizované závěry lékařů plynoucí z předložené dokumentace. Nicméně posudek nehodnotí specifické potřeby osoby s mentálním postižením na úrovni lehké mentální retardace. Tím jsou porušeny výše specifikované nároky, které je nutné zkoumat, vzájemně porovnávat a poměřovat s nároky průměrného zdravého dítěte téhož věku (srov. viz níže). Tento požadavek judikatury však nebyl v řešeném případě naplněn. Žalovaný sice ve svém vyjádření k žalobě odkazuje na rozsudek NSS ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Ads 248/2017–61, dle něhož není nutné při vypracování posudku osobní vyšetření posuzované osoby, ale krajský soud poukazuje na skutečnost, že v tomto případě byl posudek vypracován mimo jiné lékařem, který posuzovanou osobu a její zdravotní stav velmi dobře znal, neboť byl přímo jejím ošetřujícím lékařem – ortopedem. Přímo v rozsudku je pak uvedeno, že „ortoped MUDr. M., který ji u jednání PK MPSV vyšetřoval, je jejím ortopedem a dle vyjádření stěžovatelky „nebýt jeho, prakticky by jí ani neodoperovali závažný problém“. Je tedy zřejmé, že lékař PK MPSV, který stěžovatelku vyšetřoval, její zdravotní stav zjevně dokonale znal.“ Tak tomu ovšem v právě posuzované věci žalobkyně není. Nezletilou žalobkyni nikdo z členů Posudkové komise MPSV takto dobře neznal a ani si ji komise nepředvolala k osobnímu vyšetření. Navíc žalovanou uvedený rozsudek pojednává o dospělé osobě, která žádá o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením, nevěnuje se posouzení zdravotního stavu nezletilého dítěte s lehkým mentálním postižením, a proto je na danou věc nepřiléhavý.

33. Krajský soud s ohledem na vše shora uvedené konstatuje, že v nyní projednávaném případě, kdy výsledkem posouzení Posudkovou komisí MPSV bylo nepřiznání zvýšení příspěvku na péči, přestože závěry posudkové komise, odlišné od zjištění učiněných sociálním šetřením, nebyly řádně odůvodněny (viz níže), měla si Posudková komise MPSV žalobkyni k jednání přizvat, aby mohla náležitě posoudit její zdravotní stav. Pokud posudková komise nepovažovala závěry sociálního šetření za validní, měla nechat provést nové sociální šetření v místě bydliště žalobkyně. V dané věci je nutno pamatovat na to, že případné přiznání vyššího příspěvku na péči by představovalo značné zlepšení sociální situace žalobkyně, a proto je nutno případ náležitě vyšetřit a vyjasnit jakékoliv v případu vyskytující se pochybnosti.

34. Krajský soud tak konstatuje, že žalovaný bude povinen nechat Posudkovou komisi MPSV vyhotovit nový posudek, který bude vyjma lékařské dokumentace vycházet také ze sociálního šetření. Dále posudková komise MPSV přizve žalobkyni k jednání a provede její vyšetření při jednání.

35. Krajský soud dále zdůrazňuje především přehlédnutí ustanovení § 10 věty první a třetí zákona o sociálních službách. „U osoby do 18 let věku se při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby podle § 9 odst. 1 a při hodnocení potřeby mimořádné péče porovnává rozsah, intenzita a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Při stanovení stupně závislosti u osoby do 18 let věku se nepřihlíží k potřebě péče, která vyplývá z věku osoby a tomu odpovídajícímu stupni biopsychosociálního vývoje. Mimořádnou péčí se rozumí péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku.“ (důraz doplněn) Posudková komise neporovnala nároky mentálně postižené žalobkyně na pomoc při zvládání základních životních potřeby s nároky zdravých průměrných dětí téhož věku. Krajský soud zde zdůrazňuje, že žalobkyni je 16 let, v brzké době jí bude 17 let, čemuž ale zcela evidentně, jak plyne ze zjištění sociálního šetření, neodpovídají její mentální a volní schopnosti.

36. Rovněž ustanovení § 1 odst. 4 prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. je posudkem přehlíženo, neboť v něm není porovnávána schopnost a kvalita žalobkynina zvládání základních životních potřeb s obecným standardem zvládání základních životních potřeb v kvalitě a způsobem běžným a obvyklým dětem jejího věku. Děti jejího věku jsou schopny zvládnutí většiny základních životních potřeb bez každodenní pomoci jiné osoby, což žalobkyně jednoznačně nezvládá. Konkrétní odlišnosti ve zvládání a stanovení úrovně však v posudku uvedeny nejsou. Demonstrativním příkladem je pro soud skutečnost plynoucí ze sociálního šetření ohledně oblékání. Žalobkyně se sice obleče sama, je ale nutná kontrola rodičů, že si žalobkyně oblékla vhodné čisté oblečení. Taktéž je potřeba dbát na jeho úpravu, neboť žalobkyně rub a líc oblečení nerozlišuje. Dle soudu děti jejího věku nepotřebují pravidelnou kontrolu, zda se oblékly čistě a lícem navrch.

37. Z nálezů MUDr. D. z neurologického oddělení Nemocnice Jihlava vyplývá, že žalobkyně má dva epileptické záchvaty měsíčně. Následkem každého záchvatu jsou bolest a točení hlavy, pročež žalobkyně vyžaduje 24–48 hodin pomoc při chůzi z důvodu hrozby pádu. Posudek a napadené rozhodnutí, které jen doslovně opsalo závěry posudku, se tímto zdravotním omezením prakticky nijak nezabývají. Pouze obecně konstatují, že důvodem k nezvládání mobility jsou až těžké vady nosného a pohybového aparátu, nikoliv bolest a točení hlavy. Nijak však nebyl posouzen konkrétní dopad epileptických záchvatů na zdravotní stav žalobkyně. Posudek se vůbec nezabývá tím, zda by ke zvládání mobility po prodělaných záchvatech postačovala kompenzační pomůcka či zda je nezbytná pomoc jiné osoby a jak velký je zásah do schopnosti mobility, a to i po stránce psychické a mentální (např. v podobě důvěry ve vlastní pohybové schopnosti), je pravidelné oslabení epileptickými záchvaty. Krajský soud zde poukazuje i na rozpor, že posudek konstatuje významné omezení ve volnočasových aktivitách z důvodu záchvatového onemocnění, ale s tím související omezení v mobilitě výše popsaným způsobem přehlédl.

38. Rozporné je taktéž zvládání základní životní potřeby komunikace. Ze sociálního šetření vyplývá, že komunikační dovednosti žalobkyně neodpovídají jejímu věku. Žalobkyně má s komunikací problémy, především ve schopnosti vyjádřit, co potřebuje, v pochopení předávaných informací a pokynů, ve schopnosti odpovědět na dotaz a adekvátnosti odpovědi. Podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. je za schopnost zvládat základní životní potřebu komunikace považován stav, kdy osoba je mimo jiné schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení a chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv. Z popsaných závěrů sociálního šetření je zřejmé, že žalobkyně nedosahuje v komunikaci takového standardu, jako její vrstevníci, ani úrovně popsané v uvedené vyhlášce. Je proto úkolem posudkové komise vyhodnotit, do jaké míry je žalobkyně schopna bez každodenní pomoci zvládat tuto základní životní potřebu sama. Posudek posudkové komise se však omezil na konstatování, že „žalobkyně je schopna komunikace slovní, písemné, že je schopná používat běžné komunikační prostředky – v přirozeném prostředí dokáže vyjádřit své potřeby.“ Tento závěr je však v rozporu se sociálním šetřením. Sociální šetření naopak zjistilo, že s vyjádřením svých potřeb má žalobkyně problém i v přirozeném prostředí. To ostatně vyplývá i z odborné dokumentace praktického lékaře MUDr. P., jenž je zmíněna v posudku Posudkové komise MPSV, kde je přímo uvedeno „komunikace narušená“. Přesto v posudku zcela absentuje posouzení, na jaké úrovni je případně žalobkyně komunikace schopna a v jakém standardu.

39. Podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. je za schopnost zvládat základní životní potřebu stravování považován stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu a přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. Posouzením těchto aktivit se posudek vůbec nevěnuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí jen doslovně převzal a v mnohém přímo opsal text posudku Posudkové komise MPSV, stravováním se však nezabýval. Jen pouze konstatoval, že „[m]íra její psychické dysfunkce ani dg. epilepsie nezdůvodňuje neschopnost přijímat jídlo běžným způsobem.“ Takové posouzení považuje krajský soud za nedostatečné, a tedy i posudek Posudkové komise MPSV za neúplný. Rovněž výtka, že ač je žalobkyní namítaná neschopnost používání nože, tak má žalobkyně za zálibu pečení a vaření, není zcela na místě. Do záliby žalobkyně v pečení a vaření spadá jistě mnohem více aktivit (např. míchání, válení, hnětení, vykrajování formičkami a lití těsta do formy, drcení, lisování, škrábání apod.), než jen řezání nožem, které může být vykonáváno v rámci pomoci jinou osobou.

40. Podle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 505/2006 Sb. je za schopnost zvládat základní životní potřebu orientace považován stav, kdy je osoba mimo jiné schopna mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. Podle lékařské dokumentace praktického lékaře MUDr. P., jenž je zmíněna v posudku Posudkové komise MPSV, je žalobkynina „orientace ve všech složkách v normě“. Naopak podle sociálního šetření orientace žalobkyně v čase neodpovídá jejímu věku. Žalobkyně nezná hodiny a pozná pouze digitální čas. Pojem o čase má jen přibližný. Podle sociálního šetření nedokáže adekvátně reagovat v případě, kdyby se z naučené trasy odchýlila a dostala se na neznámé místo, nebo na neočekávané změny. Při problémech mívá záchvaty vzteku. Závěr posudkové komise je však takový, že s odkazem na praktického lékaře je žalobkyně orientována místem, osobou i časem, neboť orientace digitálním časem je dostatečným standardem a schopnost zvládat neočekávané změny se u dětí do 18 let nehodnotí. Posudek se tak opětovně nezabývá posouzením reálné míry potřeby pomoci jiné osoby.

41. Ostatní žalobou namítané základní životní potřeby (tělesná hygiena, osobní aktivity a péče o zdraví) jsou posudkem sice uznány jako nezvládané, ale Posudková komise MPSV k nim má jisté výhrady. Například uznání péče o vlastní osobu v podobě základní životní potřeby tělesné hygieny je komisí považováno za proklientské hodnocení, přestože podle sociálního šetření probíhá tělesná hygiena až na pokyn, na ústní hygienu je nutno dohlížet a učesat si vlasy je žalobkyně schopna jen s pomocí jiné osoby. Jelikož je však žalobkyně v těchto třech uznaných základních životních potřebách ve shodě s napadeným rozhodnutím a posudkem Posudkové komise MPSV, soud se pro nadbytečnost žalobními námitkami směřujícími do těchto základních životních potřeb nebude zabývat.

42. Krajský soud k napadenému rozhodnutí konstatuje, že žalovaný správní orgán k posudku Posudkové komise MPSV přistoupil zcela nekriticky. Důkazem je skutečnost, že posudek je prakticky celý v napadeném rozhodnutí přepsaný, konkrétně se nachází na str. 4 až 7 a na druhé polovině strany 8 napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom ve svém rozsudku ze dne 19. 2. 2019, č. j. 8 Ads 345/2018–33, konstatoval, že posudek je „v přezkumném soudním řízení stěžejním důkazem, na který je soud při nedostatku odborné erudice odkázán, a proto je zapotřebí klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost.“ Totéž platí i pro správní orgány, které musí posudek Posudkové komise MPSV hodnotit jako důkaz ve smyslu § 50 odst. 3 a 4 správního řádu. K této problematice se vyjádřil i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4160/16, kde uvedl, že „obecně lze konstatovat, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v medicínských sporech mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v právu moderního státu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování jeho závěrů. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, bez dalšího důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou (popř. i právní) správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek konstrukce soudní moci akceptovat již proto, že by eliminoval roli soudní moci a ve svém důsledku ochranu vůči státu při plnění jeho povinnosti chránit zdraví jedince.“ Žalovaný však tento posudek nehodnotil jako důkaz. Žalovaný odůvodnil námitky jen tak, že v podstatě závěry posudku doslovně převzal, a to aniž by ho posoudil jako každý jiný důkaz ve smyslu § 50 odst. 4 s. ř.

IV. Závěr a náklady řízení

43. Na základě výše uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že posudková komise dostatečně nezohlednila požadavek § 2a vyhlášky č. 505/2006 Sb., dle kterého je nutné posuzovat zvládnutí základních životních potřeb skrze dílčí aktivity vymezené v příloze č. 1 této vyhlášky. Komise rovněž nepostupovala v souladu s § 10 zákona o sociálních službách, když při hodnocení potřeby mimořádné péče neporovnala rozsah, intenzitu a náročnost péče, kterou je třeba věnovat posuzované osobě se zdravotním postižením, s péčí, kterou je třeba věnovat zdravé fyzické osobě téhož věku. Posudková komise MPSV se tak nevypořádala přezkoumatelným a přesvědčivým způsobem se všemi rozhodnými skutečnostmi. Jde především o nedostatečné zjištění zdravotního stavu žalobkyně a nezohlednění zjištění plynoucích ze sociálního šetření.

44. Posudek posudkové komise se rovněž přesvědčivě nevypořádal ani s otázkou zvládání namítaných základních životních potřeb žalobkyně. Krajský soud doplňuje, že se všemi základními životními potřebami se musí posudek přesvědčivým a úplným způsobem vypořádat, aby bylo seznatelné, jakými úvahami byla posudková komise při svém rozhodování vedena.

45. Krajský soud tedy uzavírá, že zdravotní stav žalobkyně nebyl v předchozím řízení dostatečně zjištěn a posouzen v mezích zákonných posudkových kritérií. Posudková komise měla využít dostupných prostředků k řádnému zjištění zdravotního stavu žalobkyně a určení správného stupně její závislosti na pomoci třetí osoby, a sice měla žalobkyni především osobně vyšetřit. Za dané situace proto krajský soud nemohl vycházet z neúplného a nepřesvědčivého posudku posudkové komise, ale byl nucen konstatovat, že žalovaný bude povinen za účelem náležitého zjištění a posouzení skutkového stavu věci vyžádat doplnění posudku posudkové komise.

46. Z uvedených důvodů zrušil krajský soud žalobou napadené rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění.

47. V dalším řízení bude žalovaný povinen obstarat doplnění posudkového zhodnocení závislosti žalobkyně na pomoci jiné fyzické osoby a zajistí, aby byly náležitě objasněny a posouzeny jednotlivé aktivity základních životních potřeb. Ve vztahu k namítaným základním životním potřebám se posudková komise vyjádří k jednotlivým aktivitám a vysvětlí, zda žalobkyně v tomto ohledu vyžaduje mimořádnou péči či nikoliv, což patřičně odůvodní z hlediska zákonných kritérií pojmu mimořádná péče (péče, která svým rozsahem, intenzitou nebo náročností podstatně přesahuje péči poskytovanou osobě téhož věku bez zdravotního postižení). Krajský soud připomíná, že podle § 2a vyhlášky platí, že pokud osoba není schopna z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Z toho důvodu je klíčové, aby se posudková komise zabývala všemi aktivitami jednotlivě a popsala své závěry. Strohé, obecné konstatování o zvládání či nezvládání základních životních potřeb (bez vysvětlení ve vztahu k jednotlivým aktivitám) je naprosto nedostatečné.

48. Žalovaný proto v dalším řízení v intencích výše uvedených závěrů krajského soudu požádá o doplnění posudku, v němž posudková komise zohlední celkový zdravotní stav žalobkyně, tj. nejen její fyzické možnosti a schopnosti zvládat výkon jednotlivých základních životních potřeb, ale především z posudkového hlediska přesvědčivým způsobem vyhodnotí dopad mentálních a duševních schopností žalobkyně (lehká mentální retardace) na samostatný výkon základních životních potřeb. Poté ve věci opětovně rozhodne.

49. V souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vrátil krajský soud věc žalovanému k dalšímu řízení. Vysloveným právním názorem krajského soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

50. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a shrnutí žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Skutková zjištění a právní hodnocení věci krajským soudem IV. Závěr a náklady řízení