55 Ad 8/2025– 88

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou ve věci žalobkyně: B. Š., narozena dne X bytem X zastoupena advokátem Mgr. Petrem Švrčkem sídlem Žižkova tř. 183/33, 370 01 České Budějovice proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2025, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Účastníci řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 2. 4. 2025, č. j. X, snížila podle § 56 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění („zákon o důchodovém pojištění“), žalobkyni od 6. 6. 2025 invalidní důchod pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, neboť podle posudku lékaře Institutu posuzování zdravotního stavu („Institut“) ze dne 17. 3. 2025 činí pokles její pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého stavu pouze 35 %.

2. Námitky proti tomuto rozhodnutí žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila.

II. Argumentace účastníků řízení

3. Napadené rozhodnutí dle žalobkyně vychází z nesprávných skutkových zjištění. Nesouhlasí zejména s hodnocením posudkové lékařky, která vyhotovovala posudek v rámci námitkového řízení. Posudková lékařka v něm pouze mechanicky zopakovala závěry a hodnocení obsažené v předchozím posudku. Neobjasnila, proč míru poklesu pracovní schopnosti hodnotí pouze v rozsahu 35 %, ačkoliv žalobkyně předložila rozsáhlou dokumentaci nasvědčující významnému a trvalému omezení schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Nevypořádala námitkovou argumentaci žalobkyně, nezhodnotila dopad zdravotních obtíží na schopnost výdělečné činnosti a zcela opomněla nové zprávy a odborné nálezy, které žalobkyně doložila až po vydání předchozích posudkových závěrů. V těch lékařka či jiní odborníci diagnostikují mimo jiné těžkou afektivní poruchu odolávající psychiatrickým postupům, zvyšující se intenzitu depresivních fází, výrazné symptomy úzkosně–depresivního spektra, hypobulii, anhedonii, poruchy koncentrace, emoční labilitu, přetrvávající symptomy posttraumatické stresové poruchy, těžké deprese s psychotickými příznaky, agarofobie, generalizované úzkostné poruchy. Zmiňují také vyloučení pracovního uplatnění žalobkyně v běžném režimu. Posudková lékařka nevysvětlila své hodnocení stran snížení invalidity na I. stupeň s přihlédnutím ke skutečnosti, že dříve byla žalobkyně na základě stejných nebo i méně závažných obtíží hodnocena jako invalidní ve II. stupni. Tvrzení posudkové lékařky o tom, že žalobkyně je schopna vykonávat výdělečnou činnost, je v rozporu s předloženými odbornými zprávami. K tomu žalobkyně citovala z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 4 Ads 83/2013–35, dle něhož je ze strany posudkových lékařů zapotřebí vymezit, jaké konkrétní práce je posuzovaný v rámci své kvalifikace schopen vykonávat a na jaký druh činnosti může být eventuálně rekvalifikován. Posudkoví lékaři tímto způsobem nepostupovali. Posudek vypracovaný v námitkovém řízení nijak nekonkretizuje, jaké činnosti by byla žalobkyně schopna vykonávat, v jakém rozsahu a za jakých podmínek. Posudková lékařka sice tvrdí, že žalobkyně je schopna výdělečnou činnost vykonávat, nicméně nevysvětluje rozpor s doloženými lékařskými zprávami. S odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4160/16 žalobkyně navrhla doplnit dokazování znaleckým posudkem.

4. Vedle toho žalobkyně namítá rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 6 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jím bylo žalobkyni odňato právo na hmotné zabezpečení a právo na důstojný život. Hlavní příčinou tohoto pochybení je koncepce vyhlášky č. 359/2009 Sb., o posuzování invalidity („vyhláška o posuzování invalidity“), která neumožňuje faktické zhodnocení zdravotního stavu posuzovaných osob a nutí lékaře pacienty kategorizovat na základě hlavního onemocnění bez ohledu na reálnou práceschopnost těchto osob. Zhodnocení přidružených onemocnění ve smyslu § 3 vyhlášky o posuzování invalidity nepovažuje žalobkyně za přiléhavé. Vyhlášku hodnotí jako zastaralou a poukazuje na to, že v souvislosti s rekodifikací soukromého práva byla zrušena obdobná vyhláška týkající se odškodnění bolesti a snížení společenského uplatnění. Není důvod, proč by měl být zdravotní stav subjektů posuzován odlišně ve vztahu k soukromým a veřejným subjektům. Vyhláška by měla mít pouze doporučující charakter metodického pokynu a neměla by být závazným předpisem. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla předložení této věci Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, resp. podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení vyhlášky o posuzování invalidity nebo některých jejích ustanovení.

5. Napadené rozhodnutí považuje žalobkyně s ohledem na vše výše uvedené za zcela nepřesvědčivé, resp. nepřezkoumatelné. Proto jej navrhuje zrušit a věc vrátit žalované k dalšímu řízení. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě obsáhle shrnula průběh správního řízení jakož i pro věc relevantní právní úpravu a s ohledem na obsah žalobních námitek navrhla, aby krajský soud provedl důkaz odborným lékařským posouzením Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí („posudková komise“). S ohledem na svou vázanost odbornými znaleckými posudky vypracovanými v rámci správního řízení za nezměněného skutkového stavu trvá na napadeném rozhodnutí.

III. Podstatný obsah spisu

7. Rozhodnutí ze dne 2. 4. 2025, č. j. X, kterým žalovaná od 6. 6. 2025 snížila invalidní důchod žalobkyně pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně, vychází z posudku o invaliditě lékaře Institutu ze dne 17. 3. 2025, v němž lékař uzavřel, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobkyně je zdravotní postižení uvedené pod kapitolou V., položku 4c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, pro které stanovil míru poklesu pracovní schopnosti 35 %. Stanovenou míru poklesu pracovní schopnosti lékař Institutu dále nezměnil ve smyslu § 3 a § 4 vyhlášky o posuzování invalidity.

8. V řízení o námitkách proti uvedenému prvostupňovému rozhodnutí nechala žalovaná vyhotovit posudek o invaliditě ze dne 29. 5. 2025, jehož závěry do zamítavého odůvodnění převzala. Lékařka Institutu jako rozhodující příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu shodně označila zdravotní postižení uvedené v kapitole V., položce 4c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Shodně též stanovila míru poklesu pracovní schopnosti žalobkyně na 35 %. Hodnocení lékaře Institutu v prvním stupni shledala validním. Uvedla, že z posudkového hlediska se jedná o středně těžké postižení, trvá značně snížená úroveň sociálního fungování, výkon některých denních aktivit je omezen bez dokladovaných akutních zhoršení či nových hospitalizací. Zvolila tedy hodnocení ve středu stanoveného procentního rozmezí, a to vzhledem k tíži stavu, s přihlédnutím k profesi žalobkyně a také k dalším souběžným diagnózám. Aktuální závažnost nemocí dle lékařky nedosahuje horní hranice rozmezí a ani ji nepřevyšuje. Procentní míra poklesu pracovní schopnosti se ve smyslu § 3 a § 4 vyhlášky o posuzování invalidity nemění. Zdravotní stav žalobkyně vyhodnotila jako stabilizovaný na nastaveném sledování a léčbě, žalobkyni shledala plně a dlouhodobě adaptovanou na chronické potíže a nutnou léčbu bez prokázané posudkově významné progrese.

9. Krajský soud si dále vyžádal posudek posudkové komise včetně protokolu o jednání této komise (protokol o jednání, jakož i posudek ze dne 9. 12. 2025 jsou založeny na č. l. 74–80 spisu krajského soudu). Z těchto podkladů je patrné, že se žalobkyně jednání komise dne 9. 12. 2025 nezúčastnila. Omluvila se pro zhoršení psychického stavu. Posudková komise konstatovala, že se u žalobkyně jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, který omezuje její psychické schopnosti a má vliv na pokles pracovní schopnosti. Jako jeho rozhodující příčinu určila neurotickou dysfunkci ve smyslu úzkostně depresivní poruchy, generalizované poruchy a agarofobie. Takové zdravotní postižení komise podřadila pod kapitolu V., položku 5c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity, určenou pro středně těžké funkční postižení. Ta je určena pro stavy, kdy je značně snížená úroveň sociálního fungování a výkon některých denních aktivit je značně omezen. S ohledem na rozsah a tíži psychických příznaků, na dobu trvání poruchy, stejně jako somatických příznaků posudková komise zvolila horní hranici taxačního rozmezí, tj. míru poklesu pracovní schopnosti určila ve výši 35 %, kterou vzhledem k dopadu zdravotní problematiky na možnost dalšího pracovního zařazení navýšila na celkovou hodnotu 45 %. Zdravotní postižení neshledala takového stupně, závažnosti a rozsahu, aby odůvodňovalo stanovení vyšší míry poklesu pracovní schopnosti. Přestože byla psychická problematika hodnocena ošetřujícím psychiatrem jako zvláště těžká, nelze použít posudkové kritérium, které je určeno pro neurotické poruchy těžké, kde je dána míra poklesu pracovní schopnosti ve výši 70 %. Tato položka je určena až pro obsedantně kompulzivní poruchy s nutností kontaktu mimo přirozené sociální prostředí vedoucí k poskytování ústavní péče v nemocnici nebo obdobném léčebném ústavu, což u posuzované konstatovat nelze. Nepoužití posudkového kritéria určeného pro afektivní poruchy nálady, dovozeného lékaři Institutu, komise zdůvodnila tím, že žádný z posledních nálezů nedokládá průběh jednoznačně odpovídající periodické depresivní poruše. Jako dominující se jeví chronická úzkostná problematika. Shledala zároveň, že ostatní poruchy zdravotního stavu pracovní potenciál žalobkyně výrazně nelimitují a na dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu se podílí jen v minimální míře.

IV. Právní hodnocení krajského soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, „s. ř. s.“). O věci samé krajský soud rozhodl bez jednání za splnění podmínek § 51 odst. 1 věty první s. ř. s.

11. Žaloba není důvodná.

12. Dle § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, platí, že jestliže pracovní schopnost pojištěnce poklesla „a) nejméně o 35 %, avšak nejvíce o 49 %, jedná se o invaliditu prvního stupně, b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně.“ 13. Krajský soud předně uvádí, že rozhodnutí o přiznání či o změně výše invalidního důchodu je závislé na lékařském odborném posouzení. Pro přezkumné soudní řízení je k takovému posouzení povolána podle § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, posudková komise. Ta je oprávněna k celkovému posouzení zdravotního stavu osoby a její pracovní způsobilosti, jakož i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě a jejím stupni. K posouzení přitom může dojít v nepřítomnosti posuzovaného, pokud posudková komise shledá jeho zdravotní dokumentaci za dostačující pro účely posouzení (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 108/2010–78). Posudek komise pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad obsažených v § 77 odst. 2 s. ř. s. Posudek posudkové komise je úplný a přesvědčivý, jestliže se posudková komise vypořádala se všemi rozhodujícími skutečnostmi, s žalobkyní udávanými zdravotními potížemi, obsahuje–li posudek náležité zdůvodnění posudkového závěru tak, aby ten byl přesvědčivý též pro krajský soud, který nemá odborné medicínské znalosti a ani je mít nemůže.

14. Krajský soud vyšel především ze shora uvedeného posudku posudkové komise. Ta přezkoumala zdravotní stav žalobkyně v řádném složení za účasti odborného lékaře z oboru psychiatrie, tj. ve složení odpovídajícímu zdravotním obtížím s nejzásadnějším dopadem do její pracovní schopnosti. Posudková komise stanovila úplnou klinickou diagnózu, přičemž byla seznámena jak se subjektivními potížemi žalobkyně, tak s odbornými lékařskými nálezy vztahujícími se k datu vydání napadeného rozhodnutí, jež jsou součástí zdravotní dokumentace žalobkyně (včetně relevantních lékařských zpráv připojených k žalobě). Na základě těchto podkladů označila rozhodující zdravotní postižení způsobující dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav žalobkyně, jímž je neurotická dysfunkce ve smyslu úzkostně depresivní poruchy, generalizované poruchy a agarofobie. Posudková komise oproti lékařům Institutu určila odlišnou příčinu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu z důvodu, že žádný z posledních nálezů nedokládá průběh jednoznačně odpovídající periodické depresivní poruše, přičemž dominující se jeví úzkostná problematika. Zvolená příčina dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu odpovídá postižení uvedenému v kapitole V., položce 5c přílohy k vyhlášce o posuzování invalidity. Z taxačního rozmezí poklesu pracovní schopnosti 25–35 % posudková komise zvolila horní hranici s ohledem na rozsah a tíži psychických příznaků či dobu trvání poruchy a somatických příznaků. Tuto míru poklesu pracovní schopnosti – na rozdíl od lékařů Institutu – dále navýšila o 10 % s ohledem na dopad zdravotní problematiky na možnost dalšího pracovního zařazení žalobkyně. K datu vydání napadeného rozhodnutí žalobkyni shledala invalidní pro invaliditu I. stupně. Stanovení vyšší míry poklesu pracovní schopnosti nebylo dle posudkové komise možné, neboť zdravotní postižení není takového stupně, závažnosti a rozsahu, aby odůvodňovalo stanovení vyšší míry poklesu pracovní schopnosti. Ostatní poruchy zdravotního stavu dle komise pracovní potenciál žalobkyně významně nelimitují a na dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu se podílejí jen v minimální míře.

15. Jestliže posudková komise stanovila úplnou klinickou diagnózu, označila rozhodující zdravotní postižení způsobující dlouhodobě nepříznivý stav, to podřadila k příslušné položce vyhlášky o posuzování invalidity a svůj závěr o tom odůvodnila, zabývala se dalšími zdravotními postiženími žalobkyně a možností aplikovat případně korekční faktory, pak považuje krajský soud posudek posudkové komise za úplný a přesvědčivý, činí–li závěr, dle něhož nešlo v případě žalobkyně o pokles pracovní schopnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nejméně o 49 %. Podstatná je též skutečnost, že posudkové závěry komise jsou co do hodnocení úrovně funkčního postižení jako středně těžkého shodné s posudky o invaliditě vyhotovenými lékaři Institutu. Rozdílné hodnocení charakteru příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu posudková komise vysvětlila. Ani přes maximální navýšení této hodnoty dle § 3 vyhlášky o posuzování invalidity však zdravotní stav žalobkyně přiznání invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně neodůvodňuje.

16. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci – nezohlednění zdravotnické dokumentace doložené žalobkyní – krajský soud uvádí, že lékaři Institutu i posudková komise tuto dokumentaci posoudili, učinili však vlastní závěr stran hodnocení vlivu dokumentací objektivizovaných zdravotních postižení na zdravotní stav žalobkyně. Shodně rozporovali validitu nálezů lékařů a jiných odborníků vyplývajících z žalobkyniny zdravotní dokumentace. Komise opakovaně vyjádřila nesouhlas s hodnocením psychické problematiky žalobkyně jako těžké či zvláště těžké, když tato nevedla k její hospitalizaci. Neshledala možnost použít posudkové kritérium, které je určeno pro neurotické poruchy těžké, kde je dána míra poklesu pracovní schopnosti ve výši 70 %. To proto, že tato položka je určena až pro obsedantně kompulzivní poruchy s nutností kontaktu mimo přirozené sociální prostředí vedoucí k poskytování ústavní péče v nemocnici nebo obdobném léčebném ústavu, což u žalobkyně konstatovat nemohla. Byť takovou zvláště těžkou poruchu v podobě těžké depresivní fáze s psychotickými příznaky ošetřující psychiatr dovodil, dle komise z obsahu jeho vyšetření nevyplývá, že by tuto diagnózu měla žalobkyně v době vydání napadeného rozhodnutí, nýbrž byla přebírána z minulosti. Zdůraznila také, že psychiatrova diagnóza by byla jednoznačnou indikací k hospitalizaci, k níž ovšem nedošlo. Vedle toho připomněla, že posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti žalobkyně spadá výhradně do působnosti posudkové služby, v rámci které mají lékaři specializovanou způsobilost v této oblasti.

17. K námitce ohledně nejasného důvodu snížení invalidního důchodu pro invaliditu II. stupně na I. stupeň lze odkázat na závěry posudkové komise, která vysvětlila, že důvodem snížení je nesprávné vyhodnocení příčiny dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu v minulosti. Již v roce 2023 bylo dle komise ze zdravotnické dokumentace zřejmé, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je neurotická problematika. Již v roce 2019 lze pak diagnostický závěr psychiatra zpochybnit, a to vzhledem ke skutečnosti, že psychiatr konstatoval trvání těžké depresivní fáze již dva roky, aniž by byla nutná hospitalizace na odborném oddělení.

18. K námitce týkající se rozpornosti postupu posudkových lékařů v rámci aplikace vyhlášky o posuzování invalidity s ústavně zaručenými právy krajský soud uvádí, že na řešení případných rozporů podzákonných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení se zákony obecnými soudy je pamatováno Ústavou. V současné době se obecné soudy při aplikaci podzákonného právního předpisu v konkrétní věci řídí čl. 95 odst. 1 Ústavy, z něhož vyplývá povinnost soudu zkoumat, zda podzákonný právní předpis není v rozporu se zákonem nebo s mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Pokud by takový rozpor byl dán, soud by v konkrétní věci nemohl podzákonný právní předpis aplikovat. A contrario z uvedené ústavní úpravy ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje–li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu se zákonem“, je jím vázán. Současně se nabízí poznamenat, že smysl a význam čl. 95 odst. 1 Ústavy v tomto směru, jakož i jeho dopad pro rozhodovací činnost obecných soudů, podrobně interpretoval také Ústavní soud, a to již v nálezu sp. zn. III. ÚS 274/01, a na této své interpretaci nadále setrval (viz např. nález III. ÚS 269/05).

19. Krajský soud rozpor vyhlášky o posuzování invalidity s ústavně zaručenými právy žalobkyně (čl. 6 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) neshledal. Citovaná vyhláška pouze provádí zákon o důchodovém pojištění, když tímto zákonem jsou přesně vymezeny mantinely, v nichž se může pohybovat. Čl. 30 Listiny pak hovoří o právu občanů na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, kdy toto právo ovšem nelze vykládat tak, že se musí jednat o příjem rovnající se příjmu pracujícího občana. Výše takového „přiměřeného hmotného zabezpečení“ se odvíjí od možností státu a při posuzování přiměřenosti poskytovaného hmotného zabezpečení bude třeba přihlížet např. k výši životního minima jakožto částky k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, či k možnostem pomoci v hmotné nouzi podle zákona č. 111/2006 Sb. Důchod sám o sobě nemusí být jediným příjmem občana, resp. nikde není řečeno, že důchod musí občana plně zabezpečit. Jak již bylo nastíněno, jsou zde další zákony z oblasti sociální, podle kterých přichází v úvahu výplata dalších dávek (např. příspěvek na bydlení, doplatek na bydlení, příspěvek na živobytí, příspěvek na péči atp.). Krajský soud pak neshledal rozpor ani s žalobou namítaným porušením čl. 6 odst. 1 Listiny, podle kterého má každý právo na život. Toto právo žalobkyni rozhodně není vyhláškou upíráno. Pokud tím žalobkyně měla na mysli „důstojný život“, pak i zde platí výše uvedené, tedy že dávka invalidního důchodu nemusí být jediným příjmem žalobkyně a jejím účelem není zajistit jejímu příjemci plné zabezpečení jako v případě plně pracujícího občana.

20. Judikatura Nejvyššího správního soudu se již taktéž zabývala námitkou poukazující na neústavnost vyhlášky o posuzování invalidity. V tomto ohledu odkazuje krajský soud např. na rozsudek ze dne 21. 2. 2018, č. j. 10 Ads 55/2017–48. Kasační soud v označeném rozsudku neshledal, že by předmětná vyhláška byla protiústavní. Dále v rozsudku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 10 Ads 290/2019–24, Nejvyšší správní soud uvedl, že „vyhláška není ani protiústavní, neboť podle názoru soudu skýtá dostatečné možnosti pro individuální posouzení zdravotního stavu pojištěnců i při souběhu více zdravotních postižení.“ 21. Krajský soud sdílí názor Nejvyššího správního soudu a obdobně jako například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2024, č. j. 64 Ad 13/2024–39, či ze dne 10. 11. 2025, č. j. 66 Ad 5/2025–49, neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit. Proto návrhu na předložení věci Ústavnímu soudu nevyhověl.

22. S ohledem na shora citovaný § 39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění má proto krajský soud za prokázané, že se v případě žalobkyně nejedná o invaliditu druhého stupně (pokles pracovní schopnosti nečiní nejméně 49 %); správní orgány proto nepochybily, pokud na základě závěrů lékařů Institutu rozhodly o snížení invalidního důchodu žalobkyně pro invaliditu druhého stupně na invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně.

V. Závěr a náklady řízení

23. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Žalobkyně ani žalovaná nemají právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a v případě žalované § 60 odst. 2 s. ř. s. takovéto právo ve věcech důchodového pojištění, nemocenského pojištění, pomoci v hmotné nouzi a sociální péče výslovně vylučuje. Právo na náhradu nákladů řízení věci neúspěšnému účastníkovi nepřísluší ani státu, neboť žalobkyně je osvobozena od soudních poplatků [§ 60 odst. 4 s. ř. s. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Shoda s prvopisem potvrzuje J.M.

Poučení

I. Vymezení věci II. Argumentace účastníků řízení III. Podstatný obsah spisu IV. Právní hodnocení krajského soudu V. Závěr a náklady řízení