55 Af 8/2022–106

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyň: a) Kompostárna Bohemia s.r.o., sídlem Za dráhou 680, Mýto b) Kompostárna BS s.r.o., sídlem Za dráhou 680, Mýto obě zastoupeny společností Grant Thornton Czech Republic s.r.o., vykonávající daňové poradenství, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě žalobkyně a) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č.j. 32599/22/5000–10612–710970 a o žalobě žalobkyně b) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č.j. 30848/22/5000–10612–710970, takto:

Výrok

I. Žaloba žalobkyně a) se zamítá.

II. Žaloba žalobkyně b) se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Napadená rozhodnutí

1. Žalobkyně a) se žalobou ze dne 7. 11. 2023, Krajskému soudu v Plzni (dále též jen „soud“) doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č.j. 32599/22/5000–10612–710970, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a) proti platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně vydanému Finančním úřadem pro Plzeňský kraj dne 29. 6. 2021 pod č.j. 1384297/21/2300–31472–403214, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Předmětným platebním výměrem byl žalobkyni a) vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 1 345 125 Kč. Žaloba byla zaevidována pod sp.zn. 55 Af 8/2022.

2. Žalobkyně b) se žalobou ze dne 7. 11. 2023, soudu doručenou téhož dne, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného 7. 9. 2022, č.j. 30848/22/5000–10612–710970, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně b) proti platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně vydanému Finančním úřadem pro Plzeňský kraj dne 29. 6. 2021 pod č.j. 1384299/21/2300–31472–403214, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Předmětným platebním výměrem byl žalobkyni b) vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 1 335 350 Kč. Žaloba byla zaevidována pod sp.zn. 57 Af 12/2022.

3. Usnesením soudu ze dne 22. 11. 2022, č.j. 57 Af 12/2022–33, byla žaloba vedená pod sp.zn. 57 Af 12/2022 spojena ke společnému projednání s žalobou vedenou pod sp.zn. 55 Af 8/2022 s tím, že žaloby budou nadále vedeny pod sp.zn. 55 Af 8/2022.

II. Žaloby

4. Žalobní námitky jsou v obou žalobách prakticky totožné. Jsou–li proto v následujícím textu bodu II. odůvodnění užívány v jednotném čísle termíny „žalobkyně“ a „napadené rozhodnutí“, jsou tím míněny obě shora označené žalobkyně a jim odpovídající napadené rozhodnutí, tj. ve vztahu k žalobkyni a) rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č.j. 32599/22/5000–10612–710970 a ve vztahu k žalobkyni b) rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 9. 2022, č.j. 30848/22/5000–10612–710970.

5. Žalobkyně s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a považuje ho za nesprávné a nezákonné, neboť: • žalobkyně podrobně vyargumentovala a doložila, že v daném případě k pochybení nedošlo, resp. že nedošlo k neoprávněnému rozdělení předmětu veřejné zakázky. Naopak zadání dvou podlimitních veřejných zakázek mělo racionální důvod, bylo provedeno s cílem co nejefektivnějšího využití evropských fondů, bylo transparentní a nedošlo k omezení počtu uchazečů, tento postup neovlivnil a ani nemohl nijak podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky; • žalobkyně jednala v dobré víře, a to zejména s ohledem na závěry ex–ante kontroly; • napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek zdůvodnění, kdy se správce daně ve Zprávě o kontrole tj. v případě žalobkyně a) Zpráva o daňové kontrole č.j. 1345400/21/2300–31472–403214, v případě žalobkyně b) Zpráva o daňové kontrole č.j. 1345394/21/2300–31472–403214 a následně ani žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádali se všemi důkazními prostředky a provádí jejich nezákonnou selekci; • i kdyby žalobkyně připustila pochybení (porušení rozpočtové kázně), což odmítá, uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně je v rozporu s Rozhodnutím o poskytnutí dotace tj. v případě žalobkyně a) rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 6. 12. 2016, č. SFZP 139501/2016 a v případě žalobkyně b) rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 6. 2016, č. SFZP 069206/2016, registrace Ministerstva životního prostředí ze dne 20. 3. 2018, č. SFZP 027279/2018 , neboť tvrzené porušení rozpočtové kázně nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, a proto měl správce daně/žalovaný postupovat dle Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A., kapitoly I., bodu II, podle kterého se v takovémto případě nestanoví žádná finanční oprava.

6. Jednotlivé námitky pak žalobkyně zdůvodnila následovně: i) Žalovaným tvrzené porušení rozpočtové kázně 7. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pod bodem [21] uvádí: „Na základě předložených důkazních prostředků správce daně v rámci daňové kontroly zjistil pochybení v provedených zadávacích řízeních u Veřejných zakázek (dále jen „předmětná zadávací řízení“), kdy každou zadavatel zadal podle § 38 zákona o veřejných zakázkách samostatně ve zjednodušeném podlimitním řízení, avšak dle správce daně měl tyto zadat jako jednu veřejnou zakázku postupem platným pro nadlimitní veřejné zakázky, což neučinil a porušil tak § 13 zákona o veřejných zakázkách (viz bod [14] tohoto rozhodnutí). Tímto jednáním odvolatel nedodržel dle správce daně povinnost deklarovanou v části II článku 6 Podmínek a dopustil se porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. j) zákona o rozpočtových pravidlech (viz bod [15] tohoto rozhodnutí).“ a následně pod bodem [34] uzavřel: „Po shrnutí bodů [20] až [33] tohoto rozhodnutí dospěl odvolací orgán k závěru, že k naplnění skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně ze strany odvolatele došlo. Správce daně zcela správně posoudil danou věc s ohledem na všechny doložené důkazní prostředky vztahující se k předmětnému zadávacímu řízení. Svým jednáním odvolatel prokazatelně nedodržel povinnost uvedenou v části II článku 6 Podmínek. Námitku odvolatele nelze tudíž odvolacím orgánem přijmout.“ 8. Žalobkyně s tímto závěrem žalovaného nesouhlasí.

9. Žalobkyně k provedení výběrového řízení zmocnila svého zástupce – firmu ZERS spol. s r.o. Předmět veřejné zakázky byl rozdělen na 2 podlimitní řízení, a to: 1) Výběrové řízení č. 1: podlimitní zakázka na dodání nakladače s otočí s předpokládanou hodnotou díla 4,5 mil. Kč bez DPH žalobkyně a) , resp. 5 mil. Kč bez DPH žalobkyně b) 2) Výběrové řízení č. 2: podlimitní zakázka na dodání traktoru s předpokládanou hodnotou díla 1,890 mil. Kč bez DPH žalobkyně a) , resp. na dodání zavlažovací techniky s předpokládanou hodnotou díla 1,3 mil. Kč bez DPH žalobkyně b) .

10. V případě každého výběrového řízení byl z důvodu naprosté rozdílnosti poptávané techniky z pohledu technologických parametrů osloven zcela odlišný okruh dodavatelů, ostatně jeden dodavatel ani neexistuje. V rámci realizace projektu byla ze strany poskytovatele dotace provedena ex–ante kontrola, jejíž výsledky jsou uvedeny v Informaci o výsledku ex–ante kontroly č.j. SFZP 089433/2016 ze dne 4. 8. 2016 žalobkyně a) , resp. č.j. SFZP 089893/2016 ze dne 8. 8. 2016 žalobkyně b) . Poskytovatel provedl kontrolu zadávací dokumentace k výběrovým řízením, doporučil změnu zadávání zakázek ve smyslu volby nadlimitní zakázky rozdělené na části, nicméně jednalo se pouze o doporučení, nebylo konstatováno pochybení. Podstatná je dle názoru skutečnost, že poskytovatel prokazatelně zvolený způsob zadání dvou podlimitních zakázek akceptoval, když následně prostředky na realizaci projektu poskytl, a to dne 5. 12. 2016 žalobkyně a) , resp. dne 9. 12. 2016 žalobkyně b) . Žalobkyně tedy v okamžiku rozdělení veřejné zakázky na 2 podlimitní řízení disponovala závěry kontroly provedené poskytovatelem dotace, který v rozdělení předmětu veřejné zakázky na 2 podlimitní řízení neshledal žádné pochybení. Žalovaný na podporu svého závěru uvádí rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2022, č.j. 25 A f 124/2020–30, s tím, že stěžejní je ustálená spojitost veřejných zakázek z pohledu místního, věcného, funkčního, časového nebo technologického. Žalovaný následně cituje z předmětného rozsudku: „Poptávaná plnění v témže časovém období nemusí být věcně zcela totožná, pro účely určení předpokládané hodnoty dle § 13 zákona o veřejných zakázkách stačí, jsou–li obdobná, za týchž podmínek ohledně charakteru plnění. Kritéria místní, časové, věcné a funkční souvislosti ani nemusí být vždy splněna všechna…“ Žalobkyně již ve vyjádření k Výzvě 2 tj. v případě žalobkyně a) písemnost žalovaného ze dne 22. 6. 2022, č.j. 21604/22/5000–10612–710970 a v případě žalobkyně b) písemnost žalovaného ze dne 22. 6. 2022, č.j. 21421/22/5000–10612–710970 namítala, že žalovaný záměrně a účelově opomíjí, že Krajský soud v Ostravě současně konstatoval: „Jestliže mohl být osloven v případě všech výrobků obdobný okruh dodavatelů, dokonce většinu mohl dodat dodavatel jediný (společnost AMEREX trade s.r.o., bod 17 napadeného rozhodnutí), nemůže obstát argument nezbytnosti vyčlenění vitríny zmrzliny a výrobníku čokolády s tím, že jde o odlišné specializované vybavení.“, k čemuž žalovaný pod bodem [25] napadeného rozhodnutí tvrdí, že tímto se potvrdila právě důvodnost konstatování jednání v rozporu s § 13 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), přičemž žalovaný cituje z bodu [14] rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kdy ve zde řešeném případě byla potvrzena místní, časová a funkční souvislost. K tomu žalobkyně namítá, že dle jejího názoru z výše citovaného jednoznačně vyplývá, že pokud tedy nemohl být osloven obdobný okruh dodavatelů ohledně obou výběrových řízení, může obstát argument nezbytnosti vyčlenění každého z předmětů veřejné zakázky do samostatného podlimitního řízení s ohledem na skutečnost, že se jedná o funkčně a technicky o zcela odlišné specializované zařízení.

11. Ostatně skutečnost, že je posuzování, zda byl osloven v případě obou výběrových řízení obdobný okruh dodavatelů, relevantní a podstatná, vyplývá dle názoru žalobkyně z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu. Rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 Afs 132/2019: „Jestliže mohl být osloven v případě obou akcí obdobný okruh dodavatelů a v případě obou akcí byla vybrána stejná společnost, je zřejmé, že nemůže obstát stěžovatelčin argument výrazné technologické rozdílnosti či potřeby použití zcela odlišné techniky.“ Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Afs 246/2018–32: Rovněž v tomto případě Nejvyšší správní soud posuzoval situaci, kdy realizaci obou zadávacích řízení zajišťovala stejná obchodní společnost, osloven byl tentýž okruh dodavatelů a zakázku získal totožný dodavatel (viz bod [7] tohoto rozsudku).

12. Ostatně i sám žalovaný pod bodem [26] napadeného rozhodnutí uvádí: „Je tedy patrné, že s využitím konstantní judikatury soudů ÚOHS považuje za určující nejprve identitu anebo obdobnost samostatného předmětu veřejné zakázky, následně kontinuitu v místní, časové, ekonomické a technické funkci jednotlivých zakázek (v daném rozhodnutí staveb) s eventuální rozdílností v jejich realizaci a okruhu potenciálních dodavatelů.“ 13. V tomto kontextu se pak žalobkyně ohrazuje proti argumentaci žalovaného uvedené pod bodem [25] napadeného rozhodnutí: „Ve Vyjádření k VKZ a potažmo v odvolání sice odvolatel mimo jiné uvedl, že provedl pečlivý průzkum trhu dodavatelů jednotlivé techniky (telefonicky a e–mailovou komunikací) osvědčující, že neexistuje jeden dodavatel, nicméně nepředložil v průběhu daňové kontroly a poté v odvolacím řízení žádný písemný důkaz prokazující všechny významné úkony související s výběrem dodavatelů včetně průzkumu trhu či předběžných konzultací.“ Žalobkyně se proto ohrazuje proti argumentaci žalovaného, který žalobkyni vytýká, že nepředložila žádný písemný důkaz. Je totiž plně na žalobkyni, jakými důkazními prostředky hodlá svá tvrzení prokazovat. Žalobkyně hodlala tuto skutečnost prokázat navrhovanými svědeckými výpověďmi pana Ing. P. H. – prodejce – Zeppelin CZ s.r.o.; Ing. V. H., prodejce Ing. V. H. (oba svědci navrhováni za účelem prokázání, že žalobkyně prováděla průzkum trhu, jakož i skutečnosti, že poptávaná technika je natolik rozdílná, že neexistuje jeden dodavatel), přičemž žalovaný shledal ve Výzvě 2 navrhované výslechy redundantní. Žalobkyně se proto ohrazuje proti takovéto účelové a faktickému stavu odporující argumentaci žalovaného.

14. Žalovaný rovněž na jedné straně uvádí, že nebylo správcem daně rozporováno, že poptávané plnění veřejných zakázek je natolik rozdílné z pohledu technologických parametrů, že neexistuje jeden dodavatel, na druhou stranu však tvrdí, že „v obou případech se jednalo o technické vybavení kompostárny (nakladač s otočí a traktor) v případě žalobkyně a) , resp. (nakladač s otočí a zařízení pro zavlažování kompostových zakládek) v případě žalobkyně b) nemůže být tedy rozpor o tom, že se jedná o plnění svým charakterem srovnatelného druhu (komunální čí zemědělskou techniku)“. Dle názoru žalobkyně žalovaný provádí extenzivní výklad.

15. Žalobkyně nezpochybňuje, že zadání obou zakázek proběhlo v témže čase, rovněž místo plnění bylo stejné a stroje byly pořízeny za účelem vybavení kompostárny. Nicméně z pohledu typu a funkčnosti zařízení se jednalo o samostatnou a rozdílnou techniku s odlišnou funkčností a účelem použití. Dle názoru žalobkyně naopak nemůže být sporu o tom, že nakladač s otočí a traktor žalobkyně a) , resp. nakladač s otočí a zavlažovací technika žalobkyně b) nejsou shodná ani obdobná zařízení, naopak tato dvě technická vybavení nemají z pohledu funkčnosti naprosto nic společného, obě mohou fungovat a fungují samostatně a zcela na sobě nezávisle. Nejednalo se tedy o plnění svým charakterem totožné či obdobné, resp. o plnění stejného nebo srovnatelného druhu, nejedná se o funkční celek, proto žalobkyně nepochybila, když rozdělila předmět veřejné zakázky do dvou podlimitních výběrových řízení, jak ostatně výslovně potvrdil i poskytovatel dotace svým stanoviskem týkajícím se společnosti Kompostárna Mýto, s.r.o., které je však relevantní i pro žalobkyni, přičemž pochybení z důvodu rozdělení předmětu veřejné zakázky na dvě podlimitní výběrová řízení neshledal ani audit Ministerstva financí provedený u žalobkyně b), který se rovněž touto skutečností analogickou jako v případě žalobkyně a) prokazatelně zabýval. Jednotlivé předměty plnění spolu funkčně nesouvisí, každý stroj funguje zcela samostatně a nezávisle na sobě a netvoří funkční celek. Jedná se o věci, které jsou samostatně použitelné. Nejedná se o shodná ani podobná plnění, naopak tato jsou z pohledu funkčnosti zcela rozdílná. Žalobkyně proto nepochybila, když rozdělila předmět veřejné zakázky na dvě podlimitní výběrová řízení. ii) Žalobkyně jednala v dobré víře 16. Jak již bylo výše konstatováno, žalobkyně v době zadávání dvou podlimitních výběrových řízení disponovala závěry kontroly ze strany poskytovatele dotace č.j. SFZP 089433/2016 ze dne 4. 8. 2016 žalobkyně a) , resp. č.j. SFZP 089893/2016 ze dne 8. 8. 2016 žalobkyně b) . Poskytovatel provedl kontrolu zadávací dokumentace k výběrovým řízením, doporučil změnu zadávání zakázek ve smyslu volby nadlimitní zakázky rozdělené na části, nicméně jednalo se pouze o doporučení, nebylo konstatováno pochybení. Podstatná je dle názoru žalobkyně skutečnost, že poskytovatel prokazatelně zvolený způsob zadání dvou podlimitních zakázek akceptoval, když následně finanční prostředky na realizaci projektu poskytl, a to dne 5. 12. 2016 žalobkyně a) , resp. dne 9. 12. 2013 žalobkyně b) . Tato skutečnost žalobkyni utvrdila v zákonnosti jejího postupu, a jednala tedy v dobré víře, že zadání dvou podlimitních řízení není pochybením. Postup správce daně je tak v rozporu nejen principem legitimního očekávání a principem dobré správy, což nebylo v napadaném rozhodnutí nikterak zohledněno. iii) Žalovaný se nevypořádal s předloženými důkazními prostředky 17. Žalobkyně v rámci daňového řízení předložila jako důkazní prostředky závěry ex–ante kontroly, Stanovisko poskytovatele dotace a Zprávu o auditu operace. • Stanovisko poskytovatele dotace 18. Žalobkyně v rámci daňového řízení předložila jako důkazní prostředek stanovisko poskytovatele týkající se společnosti Kompostárna Mýto s.r.o., IČO: 29108179, avšak v obdobné situaci, kdy poskytovatel dotace fakticky potvrdil správnost postupu žalobkyně. Společnosti Kompostárna Mýto s.r.o. byla poskytnuta dotace na dovybavení kompostárny a svoz bioodpadů, přičemž na nákup techniky na dovybavení kompostárny zadala dvě samostatná výběrová řízení. Výběrové řízení č. 1 podlimitní zakázka na dodání svozového vozidla s kontejnerovou nástavbou a velkoobjemové kontejnery, výběrové řízení č. 2 podlimitní zakázka na dodání kolového nakladače se zadním ramenem a hydraulická ruka za traktor. V rámci mailové komunikace mezi správcem daně (paní P.) a panem P. S. za poskytovatele, poskytovatel dotace opakovaně potvrdil, že k účelovému rozdělení veřejné zakázky nedošlo. V mailu ze dne 26. 8. 2019 je výslovně uvedeno: „Kontrola průběhu výběrového řízení probíhala u projektů 64. výzvy OPŽP pouze zpětně, až po podpisu kupních smluv. V rámci této kontroly bylo mimo jiné posuzováno i to, zda nedochází k účelovému rozdělení veřejné zakázky. V tomto případě bylo shledáno, že vzhledem k charakteru jednotlivých zakázek k účelovému rozdělení nedošlo.“ K opakovanému mailovému požadavku správce daně bylo SFŽP odpovězeno dne 5. 11. 2020 následovně: „Jednotlivé předměty plnění v rámci posuzovaných VZ, které zadavatel zadal v několika zadávacích řízeních, spolu funkčně nesouvisí. Jedná se o věci, které jsou samostatně použitelné. Posuzované věci jsou pořizovány v rámci projektu, který je definován na základě pravidel programu, nicméně nejedná se o funkční celek z hlediska zákona o zadávání veřejných zakázek. Okruh dodavatelů je buď odlišný nebo se jedná o přeprodejce, na kterých nelze stavět argument, že dané předměty VZ měly být sloučeny.“ SFŽP jakožto poskytovatel dotace tedy vyjádřil naprosto jednoznačné stanovisko, které plně koresponduje s názorem žalobkyně a svědčí o správnosti jejího postupu. Žalobkyně rovněž v rámci daňového řízení konstatovala, že si je vědoma, že se stanovisko týká jiného daňového subjektu, nicméně bezesporu poskytovatel dotace posuzoval situaci téměř totožnou jako v jejím případě, a proto je toto stanovisko relevantní i situaci řešenou u žalobkyně. Žalobkyně již v podaném odvolání namítala, že k této argumentaci se správce daně ve Zprávě o kontrole vůbec nevyjádřil, zcela ji ignoroval, přitom se jedná o zcela jednoznačnou argumentaci svědčící ve prospěch žalobkyně, kdy poskytovatel dotace fakticky výslovně potvrzuje, že k porušení rozpočtové kázně, resp. k účelovému rozdělení předmětu zakázky do dvou podlimitních řízení, nedošlo. Ani žalovaný však tento důkazní prostředek nezhodnotil zásadou volného hodnocení tak, jak je v souladu s § 8 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) povinen, jedná se proto o opomenutý důkaz. • Zpráva o auditu operace 19. Žalobkyně dále v rámci daňového řízení předložila Zprávu o auditu operace č. OPŽP/2017/O/021 ze dne 12. 12. 2017 provedeného u žalobkyně b) (dále též jen „Zpráva“). Ačkoliv se v případě žalobkyně a) Zpráva týkala jiného daňového subjektu – žalobkyně b), jedná se o relevantní důkazní prostředek i v případě žalobkyně a), neboť byla posuzována zcela obdobná situace.

20. Ministerstvo financí se v rámci předmětného auditu prokazatelně výběrovým řízením zabývalo, když si vyžádalo vysvětlení či doložení relevantních informací mj. k uvedené skutečnosti: „Veřejné zakázky na dodávky obecně V rámci jednoho projektu byly dvě veřejné zakázky na dodávky, konkrétně na dodávku „nakladače s otočí“ a na dodávku „zařízení pro zavlažování kompostových zakládek“, zadány formou zjednodušeného podlimitního řízení. Předpokládaná hodnota obou zakázek v součtu činila 6.300.000,– Kč bez DPH, čímž bylo dosaženo finančního limitu pro nadlimitní zakázku. Pozn.: Auditorský tým disponuje zadavatelem v rámci administrace žádosti o platbu předloženým „Prohlášením zadavatele“ ze dne 25. 10. 2016, ve kterém je uvedeno následující: „V souvislosti s akcí CZ.05.3.29/0.0/0.0/15–005/0000366 byly realizovány dvě zakázky na výběr dodavatelů techniky. Obě zakázky byly soutěženy zvlášť. Důvodem soutěžení zvlášť je rozdílný okruh dodavatelů, jelikož se jedná o rozdílnou techniku.“ V souladu s bodem 2.5.

4. Zadávání veřejných zakázek v OPŽP 2014 – 2020 žádáme o podrobné vysvětlení postupu zadavatele při stanovení předmětu veřejné zakázky a tedy o zdůvodnění, proč zadavatel předmětné zakázky neklasifikoval jako nadlimitní veřejné zakázky a jejich zadání nerealizoval formou nadlimitního zadávacího řízení rozděleného na části dle § 98 zákona o veřejných zakázkách nebo dvou nadlimitních zadávacích řízení. Pozn. Zadavatel dle § 13 odst. 3 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) nesmí rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v zákoně o veřejných zakázkách. Při stanovení předmětu veřejné zakázky musí zadavatel přihlížet k věcným, časovým a geografickým souvislostem a případně též ke skutečnosti, že předmět plnění veřejné zakázky je tvořen jedním souvislým funkčním celkem.“ 21. K tomuto požadavku Ministerstva financí bylo poskytnuto následující podrobné vyjádření: „V době přípravy zadávacího řízení (tzn. rok 2016) byl proveden pečlivě průzkum trhu dodavatelů jednotlivé techniky (telefonicky, emailovou komunikací). Zákon o veřejných zakázkách je nástrojem zadavatele pro výběr co nejvýhodnějšího (tzn. ekonomicky výhodného) dodavatele předmětu zakázky. Díky průzkumu bylo zjištěno, že jednotlivá technika je natolik rozdílná (z pohledu dodavatelů) a nemá tedy nic společného. Jeden dodavatel, který by poptávanou techniku standardně dodával, neexistuje. Technika nemá z pohledu funkčnosti nic společného, kromě toho, že je žadatel bude využívat v rámci „projektu na kompostárně“. Každý stroj funguje samostatně a netvoří funkční celek. Po provedeném průzkumu se domníváme, že lze vyloučit, že pokud by zadavatel pro zadání použil „nadlimitní režim“, obdržel by jiné nabídky a byla by vybrána výhodnější nabídka jiného dodavatele. Proto byl vybrán okruh dodavatelů, kteří byli následně osloveni a měli možnost v daném čase zakázku plnit, u každé zakázky zvlášť. Standardní dodavatel obou strojů neexistuje, nutně by tedy došlo k překupování strojů, čímž by nebylo dosaženo nejvýhodnější ceny a zadavatel by nepostupoval s péčí řádného hospodáře. Zadavatel je rovněž povinen dbát na účelné vynakládání veřejných prostředků. Při tomto jednotlivém vyhlašování byly obě zakázky vyhlášeny v režimu podlimitním, i když zakázka 2 byla v limitu zakázka malého rozsahu. Tento postup tak považujeme za transparentní, s rovným zacházení a zároveň žadatel zachoval přístup k projektu s péčí řádného hospodáře. Tento postup podstatně neovlivnil, ani nemohl nijak podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky Z průběhu výběrového řízení je patrné, že žádný z dodavatelů se nepřihlásil na obě zakázky. Vše bylo zveřejněno, tedy byla dodržena podmínka transparentnosti (i přesto se žádný jiný potenciální dodavatel „nenašel“). Závěrem bychom chtěli zdůraznit, že obě výběrová řízení včetně výsledků byly zkontrolovány ze strany SFŽP, která na základě těchto dokumentů vydala RoPD. Po kontrole fakturovaných částek SFŽP uvolnilo finanční prostředky. Tyto prostředky byly efektivně využity a nedošlo tedy k újmě na žádné straně. Nebylo nehospodárně plýtváno prostředky Evropských fondů. Státního rozpočtu a samotného zadavatele.“ 22. Jak je jednoznačně patrné ze Zprávy, Ministerstvo financí toto vysvětlení plně akceptovalo a neshledalo v zadání dvou podlimitních výběrových řízení žádné pochybení. Toto je patrné z části 4. Zprávy nazvané Zjištění a doporučení (str. 10–14 Zprávy), kde Ministerstvo financí v části Popis zjištění výslovně konstatuje, že Dotovaný zadavatel dne 2. 9. 2016 zahájil zjednodušené podlimitní řízení dle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách odesláním Výzvy k podání nabídek na dodávku nakladače s otočí pěti zájemcům a zveřejněním na profilu zadavatele dne 2. 9. 2016, shodně pak konstatuje na str. 12 Zprávy ohledně zjednodušeného podlimitního řízení na dodávku zařízení pro zavlažování kompostových zakládek. Ministerstvo financí v rámci auditu dospělo k závěru, že žalobkyně b) při realizaci předmětné veřejné zakázky nedodržela některá ustanovení zákona o veřejných zakázkách, neboť: • O posouzení kvalifikace nepořídila protokol; • Oznámení o zadání veřejné zakázky neodeslala do Věstníku veřejných zakázek ke zveřejnění; • Na profilu zadavatele nezveřejnila výši skutečně uhrazené ceny zaplnění veřejné zakázky ve lhůtě stanovené § 147a odst. 3 zákona o veřejných zakázkách. • Písemnou zprávu zadavatele ze dne 11. 10. 2016 neuveřejnila na profilu zadavatele do 15 dnů od ukončení zadávacího řízení, (zjištění pouze ohledně výběrového řízení na dodávku zařízení pro zavlažování kompostových zakládek).

23. Ministerstvo financí v rámci auditu uzavřelo, že „výše uvedený postup zadavatele neměl vliv na výběr nejvýhodnější nabídky ani na dodržení zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace“, „jedná se o pochybení bez finančního dopadu, neboť v případě, že identifikované porušení nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, nestanoví se z něj žádná finanční oprava“. V rámci auditu provedeného Ministerstvem financí tedy bylo zadání dvou podlimitních veřejných zakázek prověřené a prokazatelně nebylo v tomto ohledu shledáno žádné pochybení, jak je patrné ze Zprávy.

24. Žalovaný k těmto důkazním prostředkům pod bodem [37] napadeného rozhodnutí uvádí: „Na uvedeném nemůže změnit nic ani replika odvolatele stran závěrů kontrol provedených jiným i orgány. Odvolací orgán k tomu konstatuje, že správce daně není obsahem výstupů kontrol poskytovatele, případně jiných státních institucí vázán.“ 25. K tomu žalobkyně namítá, že nesouhlasí s postupem žalovaného, který z důvodu, že není vázán závěry kontrol poskytovatele dotace či jiných státních institucí, fakticky tyto důkazní prostředky zcela vyloučil z hodnocení. Žalobkyně předložila tyto listiny jako důkazní prostředky a jako s takovými měl dle názoru žalobkyně správce daně/žalovaný s těmito listinami nakládat, tj. podrobit je objektivnímu hodnocení zásadou volného hodnocení. Dle názoru žalobkyně se jedná o nezákonnou selekci důkazních prostředků.

26. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí: „Skutečnost, že MŽP provedlo ex ante kontrolu (mimo jiné s doporučením volby jiného druhu zadávacího řízení, tj. zadání jedné nadlimitní veřejné zakázky rozdělené na části), a Ministerstvo financí České republiky provedlo audit o auditu ministerstva financí se žalovaný zmiňuje jen v napadeném rozhodnutí, které se týká žalobkyně b), pozn. soudu , nebrání správci daně, aby prověřil, zda opravdu byly určené podmínky dotace splněny z pohledu zákona o rozpočtových pravidlech.“ K tomu je třeba namítnout, že tato argumentace žalovaného se míjí s námitkami žalobkyně, neboť nikdy netvrdila, že s ohledem na provedenou kontrolu MŽP žalobkyně a) , resp. provedenou kontrolu MŽP či audit MF ČR žalobkyně b) nebyl správce daně oprávněn kontrolu zahájit.

27. Žalovaný se k výše uvedeným důkazním prostředkům v napadeném rozhodnutí vyjadřuje pouze v poslední větě bodu [37], kde tvrdí: „Ostatně, k závěrům kontrol provedených jinými státními orgány se krátce vyjádřil správce daně na straně 39 žalobkyně a) , resp. 40 a 41 žalobkyně b) Zprávy o daňové kontrole a odvolací orgán je s ním v souladu.“ Uvedené tvrzení žalovaného prokazuje, že se řádně nezabýval odvolacími námitkami, v tomto kontextu pak zejména námitkou nepřezkoumatelnosti odvoláním napadeného rozhodnutí. Správce daně se ve zmiňované „krátkém vyjádření“ vůbec nevyjádřil ke stanovisku poskytovatele dotace, jak explicitně žalobkyně v podaném odvolání namítala, což žalovaný zcela ignoroval. K této rozsáhlé argumentaci ohledně závěru auditu MF pak správce daně pouze uvedl, že byl zaměřen pouze na ověření plnění zadávacího řízení k 1 projektu a dále tvrdil: „V souvislosti se zjištěním, že ve stejném čase probíhalo další výběrové řízení s obdobným zadáním i finančními limity (kdy nákup zajišťovaly shodné kompetentní osoby a dále byl osloven obdobný okruh dodavatelů) je závěr auditu méně významný.“ 28. Žalobkyně pak v podaném odvolání namítala: „Jedná se o naprosto nepřezkoumatelné tvrzení správce daně, kdy daňový subjekt nerozumí, proč z uvedených důvodů správce daně hodnotí výše uvedený zcela jednoznačný závěr státního orgánu prokazující dále správnost postupu daňového subjektu jako „méně významný“. Skutečnost, že v případě žalobkyně a) i u společnosti Kompostárna BS s.r.o., resp. v případě žalobkyně b) i u společnosti Kompostárna Bohemia s.r.o. probíhalo výběrové řízení s obdobným zadáním i finančními limity nijak nemůže závěry auditu zpochybnit nebo je činit méně významnými. Rozhodná nemůže být ani skutečnost, že daňový subjekt i společnost Kompostárna BS s.r.o. v případě žalobkyně a) , resp. Kompostárna Bohemia s.r.o. v případě žalobkyně b) zmocnily k provedení výběrového řízení stejného zástupce – společnost ZERS spol. s r.o. Zcela nelogická je argumentace správce daně, kdy jako důvod pro označení závěrů auditu za méně významný uvádí, že byl v případě společnosti Kompostárna BS s.r.o. i daňového subjektu osloven obdobný okruh dodavatelů. Jelikož správce daně ve Zprávě o kontrole porovnává v obou případech výběrové řízení na „nakladač s otočí“, je naopak logické, že byl na tuto shodnou techniku osloven obdobný okruh dodavatelů. Nicméně rozhodně tato skutečnost nijak nezpochybňuje, jak se snaží tvrdit správce daně, že jednotlivá technika, která byla předmětem u daňového subjektu dvou podlimitních zakázek, je natolik rozdílná, že neexistuje jeden dodavatel.“ Tuto argumentaci žalovaný zcela ignoroval, neprovedl hodnocení tohoto důkazního prostředku v kontextu argumentace žalobkyně, jedná se proto o nezákonnou selekci důkazních prostředků.

29. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2014, č.j. 8 Afs 79/2012–34, v němž soud s odkazem na svou předchozí judikaturu shrnul v odst. 62 až 64 odůvodnění základní zásady provádění dokazování a hodnocení důkazů správcem daně takto: „Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již opakovaně vyslovil, že zásadu volného hodnocení důkazů nelze vykládat tak, že by závěry správce daně o skutkové stránce věci mohly být výsledkem libovůle. Naopak takové závěry musí vyplynout z racionálního myšlenkového procesu odpovídajícího požadavkům formální logiky, v jehož rámci bude důkladně posouzen každý z provedených důkazů jednotlivě a zároveň budou veškeré tyto důkazy posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Tato úvaha musí být v konečném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřena a také plně podléhá kognici správních soudů. …ani § 92 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, neposkytuje správci daně oprávnění k tomu, aby některé předložené důkazy svévolně ze své úvahy vyloučil a přihlížel pouze k některým, které si sám zvolí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, čj. 5 Afs 5/2008–75).“ 30. Žalobkyně v tomto směru dále odkazuje i na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 173/01, podle něhož: „Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že i na daňové řízení lze vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat v souladu s článkem 38 odst. 2 Listiny. Musí tedy umožnit stěžovatelce, aby věc byla projednána v její přítomnosti a mohla se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Současná právní úprava nezná institut předběžného výběru důkazů. Příslušné orgány nejsou proto oprávněny provádět podle vlastních kritérií předběžnou selekci důkazů a upravovat s jejím využitím důkazní situaci podle vlastní volby, případně z daných důkazů preferovat ty, které potvrzují zvolenou skutkovou verzi.“ Této protiústavní selekce se ale žalovaný zjevně dopouští. iv) Nevyhodnocení finančního dopadu tvrzeného porušení rozpočtové kázně – postup správce daně a žalovaného je v rozporu s Rozhodnutím o poskytnutí dotace 31. Není předmětem sporu, že účel poskytnuté dotace byl naplněn, což dle argumentace žalovaného správce daně zohlednil jako okolnost svědčící výrazně ve prospěch žalobkyně v rámci stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalobkyně v podaném odvolání namítala, že i kdyby připustila, že k pochybení (porušení rozpočtové kázně) došlo, je třeba zohlednit, že toto nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, a proto měl správce daně postupovat dle Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A., kapitoly I., bodu II, podle kterého se v takovémto případě nestanoví žádná finanční oprava.

32. Žalovaný se s touto argumentací relevantním způsobem v napadeném rozhodnutí nevypořádal. Pokud žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že „i když byla dotace použita k zamýšlenému účelu (zde pořízení techniky pro kompostárnu), to samo o sobě nepostačuje, jelikož je třeba souladnost především i s ostatními podmínkami, za nichž byla dotace poskytnuta (v tomto případě podmínkou uvedenou v části II článku 6 Podmínek), v opačném případě se totiž jedná o porušení rozpočtové kázně“, pak se tato argumentace opět míjí s námitkou žalobkyně. Předmětná námitka žalobkyně totiž a priori pracuje s předpokladem (který žalobkyně nadále odmítá), že k porušení rozpočtové kázně došlo, nicméně předmětem námitky je skutečnost, že toto pochybení nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, v důsledku čehož mělo být postupováno dle Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A., kapitoly I., bodu II, podle kterého se v takovémto případě nestanoví žádná finanční oprava.

33. Je nutno zdůraznit, že citované ustanovení Přílohy č. 2 je inherentní součástí Rozhodnutí o poskytnutí dotace, stejně jako řádek 2 tabulky („Neoprávněné rozdělení předmětu zakázky“) obsažené v kapitole II., části A., této samé Přílohy 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, na základě níž správce daně (nesprávně) stanovil odvod za porušení rozpočtové kázně.

34. Správce daně totiž zcela vadně aplikoval právě v Příloze 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace pro správce daně závazná pravidla stanovení odvodů za porušení rozpočtové fáze v oblasti zadávání veřejných zakázek (část A. Přílohy 2). Z kapitoly I. této části A. Přílohy 2 totiž zcela jednoznačně vyplývá, že odvod za porušení rozpočtové kázně (finanční oprava) dle tabulky uvedené v kapitole II., části A. Přílohy 2. lze ukládat pouze za předpokladu naplnění podmínek Obecných ustanovení obsažených v kapitole I., části A Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace. Ostatně z ustanovení bodu III., kap. I., části A., Přílohy 2 („Pokud je možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, bude finanční oprava stanovena ve výši vyčísleného finančního dopadu. V případě, že není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, bude finanční oprava stanovena dle kapitoly II. – Typy porušení a sazby finančních oprav této části A.“) jasně plyne, že (procentně vyčíslené) odvody za porušení rozpočtové kázně podle kapitoly II., části A. Přílohy 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, lze uložit pouze za předpokladu, že není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, o což se správce daně/žalovaný v daňovém řízení ani nepokusili.

35. Jinými slovy v případě porušení rozpočtové kázně spočívajícím v „neoprávněném rozdělení předmětu zakázky“ má být uložen odvod ve výši vyčísleného finančního dopadu tohoto porušení (část A., kap. I., bod III. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace). Pokud identifikované porušení ani potencionálně nemůže mít (negativní) finanční dopad (tj. jinými slovy, pokud alespoň potencionálně nemohlo vést k použití finančních prostředků dotace k neoprávněnému účelu, anebo nebo jejich použití v neoprávněné (nadměrné) výši), tak žádný odvod nesmí být uložen. Až poté, co je správcem daně prostředky dokazování v rámci daňového řízení prověřeno, že obě dvě zmíněné hypotézy kap. I. části A Přílohy 2 nelze naplnit, může být odvod za identifikované porušení rozpočtové kázně, které je podřaditelné (v případě, že identifikované porušení podřaditelné není, postupuje se při ukládání odvodů za porušení rozpočtové kázně v souladu se zásadou přiměřenosti, viz bod VII., kap. I., část A. Přílohy 2.) pod některý typ porušení dle kap. II., části A. Přílohy 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, uložen právě ve výši stanovené v kap. II., části A. Přílohy 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace. Takový postup správce daně ani nezvolil, resp. se o něj ani nepokusil. Už z tohoto důvodu je jak napadené rozhodnutí, tak jemu předcházející rozhodnutí správce daně nejen nepřezkoumatelné, ale zjevně i nezákonné.

36. Dlužno podotknout, že pochybení správního orgánu při aplikaci pravidel pro ukládání odvodů za porušení rozpočtové kázně vedoucí zcela nepochybně k nezákonnému platebnímu výměru je o to závažnější, že na nutnost zjišťování materiálních důsledků (finančních) dopadů údajného porušení rozpočtové kázně byl opakovaně upozorňován fakticky na podkladu v předcházejícím bodu obšírně komentovaných zpráv jak poskytovatele dotace – Ministerstvo životního prostředí (resp. jeho řídícího orgánu – SFŽP), tak auditního orgánu – Ministerstvo financí. I když lze připustit, že správce daně není skutkovými závěry poskytovatele dotace či auditního orgánu striktně vázán, neměl by zapomínat na to, že je to právě poskytovatel dotace, který je autorem Rozhodnutí o poskytování dotace, a jeho výklad aplikace a způsobu použití ustavení Rozhodnutí o poskytnutí dotace na konkrétní skutkový stav je zásadní, ne–li určující. Navíc je nutno podotknout, že z výše uvedeného rozboru zpráv poskytovatele dotace a auditního orgánu vyplývají zásadní skutkové závěry (neexistence potencionálního finančního dopadu tvrzeného porušení rozpočtové kázně na úseku zadávání veřejných zakázek), které měl správce daně v souladu s principem dobré správy a legitimního očekávání pečlivě vyhodnotit, a to už jen z toho důvodu, že jak poskytoval dotace, tak auditní orgán, jsou orgány, které věcně mohou vzhledem k jejich odbornému aparátu fundovaně vyhodnotit základní skutkovou okolnost (způsobení či nezpůsobení negativních finančních dopadů v souvislosti s tvrzeným porušením rozpočtové kázně), jejíž vyhodnocení je nezbytné k tomu, aby mohlo být věcně správně rozhodnuto o tom, zda je možné za údajné porušení rozpočtové kázně uložit odvod, a pokud ano, tak v jaké výši.

37. V této souvislosti je pak nutno zdůraznit, že právě pravidla stanovená v kap. I, části A. Přílohy 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace jsou pak souladná s principem proporcionality (přiměřenosti), který je, i podle judikatury Nejvyššího správního soudu zásadní při ukládání odvodů za porušení rozpočtové kázně. Navíc je nutno si uvědomit, že tvorba pravidel pro ukládání odvodů za porušení rozpočtové kázně, tak jak jsou stanovena v tomto konkrétním případě v Příloze 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, není nahodilým procesem. Poskytovatel dotace při jejich tvorbě postupuje v úzké součinnosti s Evropskou komisí a dalšími orgány státní správy, včetně metodických orgánů finanční správy, a zohledňuje tak i aktuální a relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu.

38. Na základě výše uvedeného nelze tedy než uzavřít, že napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozhodnutí správce daně je nejen nepřezkoumatelné, ale rovněž zjevně nezákonné, neb správce daně nepostupoval v souladu s pravidly Rozhodnutí o poskytnutí dotace (jeho Přílohou 2), která jsou pro něj závazná.

39. Závěrem žalobkyně uvedla, že předně namítá, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný nezákonně vyloučil některé důkazní prostředky z dokazování. Dle názoru žalobkyně žalovaný vykládá pojem stejné nebo obdobné plnění příliš extenzivně, nezohledňuje skutečnost, že žalobkyně jednala v dobré víře, když disponovala závěry ex ante kontroly poskytovatele dotace, který neshledal pochybení v zadání dvou podlimitních řízení. Žalobkyně zdůvodnila, proč bylo přistoupeno k vyhlášení dvou podlimitních veřejných zakázek, jakož i skutečnost, že dle jejího názoru byl tento postup transparentní, v souladu se zásadou rovného zacházení, nedošlo k omezení počtu uchazečů a tento postup neovlivnil a ani nemohl nijak podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. I kdyby žalobkyně připustila, že k pochybení došlo, nezohlednil žalovaný odvolací námitku žalobkyně, že správce daně nepostupoval v souladu s pro něj závaznými pravidly stanovení odvodů za případné porušení rozpočtové kázně vyplývajícími z Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A., a to zejména z důvodu, že vůbec nezohlednil, zda tvrzené porušení rozpočtové kázně mohlo mít potenciální finanční dopad, resp. jaký konkrétní finanční dopad toto porušení mělo. Vzhledem k tomu, že z důkazů předložených žalobkyní vyplývá, že tvrzené porušení rozpočtové kázně nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, měl správce dané postupovat dle Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A., kapitoly I., bodu II, podle kterého se v takovémto případě nestanoví žádná finanční oprava.

III. Vyjádření žalovaného k žalobám

40. Žalovaný navrhl zamítnutí žalob. Ve vyjádření k žalobám uvedl, že úvodem odkazuje na body 11 až 19 napadených rozhodnutí, kde je shrnut právní základ celého případu, včetně ve věci relevantní judikatury. Žalobní námitky plně korespondují s námitkami odvolacími, žalovaný se jimi tedy podrobně a obsáhle zabýval již v rámci odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalovaný považuje za nadbytečné znovu podrobně vypořádávat každou námitku. Proto si dovoluje odkázat zejména na zprávy o daňové kontrole a dále na odůvodnění napadených rozhodnutí, oddíl Aplikace právního základu na skutkový stav (vypořádání odvolacích námitek) a následující vyjádření tak bude spíše shrnutím již uvedeného a případně doplněno.

41. Dále žalovaný uvedl, že považuje za vhodné úvodem uvést, že co se týče naplnění účelu dotace, k tomu se vyjádřil v bodech 28 a 30 napadených rozhodnutí s tím, že účel dotace sice byl naplněn, avšak došlo k němu protiprávním jednáním žalobkyně pojmem „žalobkyně“ (jednotné číslo) jsou v rámci tohoto vyjádření žalovaného míněny souhrnně žalobkyně a) a žalobkyně b), pozn. soudu při zadávání předmětných veřejných zakázek, které žalovaný ve shodě se správcem daně shledal jako závažné, za současného nedodržení podmínky dotace podmínky uvedené v části II článku 6 Podmínek (tj. Příloha č. 1 „Podmínky poskytnutí dotace“ k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, pozn. soudu) . V daném případě tedy došlo k porušení rozpočtové kázně za současného naplnění účelu dotace, což správce daně, resp. žalovaný zohlednil při ukládání výše odvodu. Pro úplnost žalovaný také uvádí, že za dodržení podmínek dotace bez výjimky odpovídá její příjemce, tedy žalobkyně. Tato skutečnost vyplývá jednak ze zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v rozhodném znění (dále též jen „zákon o rozpočtových pravidlech“) (nedodržení podmínek dotace je neoprávněným použitím peněžních prostředků a tedy porušením rozpočtové kázně – § 3 písm. e) a § 44 odst. 1 písm. j) zákona o rozpočtových pravidlech), jednak i z judikatury. Rozhodnutí o poskytnutí dotace a jeho podmínky obecně zakládají veřejnoprávní vztah mezi příjemcem a poskytovatelem dotace (viz rozsudek Krajského soudu v Brně sp.zn. 31 Af 49/2013, bod 19 a 20). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, č.j. 1 Afs 15/2012–38, za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci [t.j. peněžních prostředků ve smyslu § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech], odpovídá zásadně příjemce dotace. Dle názoru žalovaného tak nelze (také) z tohoto důvodu argumentovat tím, že žalobkyně jednala v dobré víře a že byla v legitimním očekávání na základě dílčích dokumentů vydaných subjekty, které nejsou k posouzení porušení rozpočtové kázně oprávněny. Ostatně odpovědnost zadavatele za průběh zadávacího řízení konstatoval i poskytovatel v rámci ex ante kontroly (viz spisový materiál, písemnost Informace o výsledku ex ante kontroly).

42. K souběhu různých druhů kontrol a kompetencím kontrolních orgánů se vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 18. 7. 2013, č.j. 1 Afs 54/2013–36, kde vysvětlil, že příjemce dotace může v rámci veřejnosprávní kontroly kontrolovat buď poskytovatel dotace, anebo územní finanční orgány (tj. finanční úřad), a to na základě zmocnění v § 7 odst. 2 písm. c) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, v rozhodném znění (dále jen „zákon o finanční kontrole“). Tato kontrola zahrnuje finanční kontrolu hospodaření s veřejnými peněžními prostředky, a to před, v průběhu a následně po jejich použití, včetně auditu podle přímo použitelných předpisů Evropských společenství ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o finanční kontrole. Nejvyšší správní soud zde přitom dospěl k závěru: „Byť v průběhu veřejnosprávní (finanční) kontroly a daňové kontroly mohou být prověřovány totožné skutečnosti, jejich cíl se liší. Zatímco veřejnosprávní kontrola směřuje k uložení nápravných opatření (jde tedy o odstranění zjištěných nedostatků), daňová kontrola může vyústit v uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně (tedy k vrácení finančních prostředků použitých v rozporu s pravidly dotace).“ Skutečnost, že Ministerstvo životního prostředí (resp. Státní fond životního prostředí jako „zprostředkující subjekt“ dle bodu 3 Podmínek) provedlo u žalobkyně a) a žalobkyně b) ex ante kontrolu (mimo jiné s doporučením volby jiného druhu zadávacího řízení, tj. zadání jedné nadlimitní veřejné zakázky rozdělené na části), a Ministerstvo financí provedlo audit, nebrání tedy správci daně, aby prověřil, zda opravdu byly určené podmínky dotace splněny z pohledu zákona o rozpočtových pravidlech.

43. Zásadní je totiž skutečnost, že jediným orgánem, který má pravomoc posoudit, zda v daném případě došlo k porušení rozpočtové kázně, je správce daně. Kontrolu dodržení podmínek dotace provádí pouze orgány finanční správy, které dle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a § 44a odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech vykonávají správu (kontrolu, vyměření, vymáhání) odvodů za porušení rozpočtové kázně, a to podle daňového řádu, konkrétně dle § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu. K této otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, č.j. 2 Afs 334/2016–42, jehož citace je uvedena v bodu 37 napadených rozhodnutí. Správce daně je tím, kdo určuje, zda došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně v souladu s poskytovatelem stanovenými podmínkami. Z uvedeného je zřejmé, že poskytovatel dotace (ani Auditní orgán Ministerstva financí) není nadán kompetencí rozhodnout o tom, zda v důsledku jednání daňového subjektu došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně.

44. V neposlední řadě žalovaný, vzhledem k námitce nepřezkoumatelnosti, kterou žalobkyně vznesla v vztahu k odůvodnění napadených rozhodnutí, odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 21. 10. 2014, sp.zn. 52 Af 9/2014, kde se uvádí: „V neposlední řadě krajský soud připomíná, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou–li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008–13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011–72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) – tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 – 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č.j. 1 Afs 44/2013–30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013–50, bod 17, popř. rozsudky ve věcech 1 Afs 81/2013, 1 Afs 82/2013, 1 As 72/2013, 9 Afs 22/2013, 9 Afs 39/2013, 9 Afs 45/2013, 3 As 80/2013 a řada dalších). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci – pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů – nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly.“, s tím, že totožné závěry je nutné aplikovat i na rozhodnutí správního orgánu.

45. Žalovaný má za to, že těmto požadavkům dostál. Zabýval se meritem sporu, tj. otázkou, zda žalobkyně prokázala, že dodržela podmínky dotace, dle svého přesvědčení dostatečnou pozornost věnoval i odvolacím námitkám. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a jsou zcela srozumitelná, z jejich obsahu je jasné, jaké otázky žalovaný považoval za rozhodné, přičemž vzájemná souvislost jeho jednotlivých úvah, jako i nosné důvody (ratio decidendi), jež ve svém rozhodnutí vyslovil, jsou zřetelné. Nejvyšší správní soud přitom opakovaně vyslovil, že nepřezkoumatelnost musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jakožto nemožnost přezkoumat rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah či důvody, pro které bylo vydáno (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č.j. 7 Afs 212/2006–76). Není však přípustné „nepřezkoumatelnost“ libovolně rozšiřovat a vztáhnout ji i na případy, kdy se soud či orgán veřejné moci podstatou námitek zabývá a řádně vysvětlí, proč nepovažuje předestřenou argumentaci za správnou, ač výslovně nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesených námitek. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, když pro absenci důvodů či nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č.j. 1 Afs 92/2012–45). Takovými vadami napadené rozhodnutí netrpí.

46. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí také není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobkyně o tom, jak (podrobně) by mělo být rozhodnutí odůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č.j. 3 Azs 69/2016–24, nebo ze dne 14. 1. 2022, č.j. 4 Azs 42/2020–49). Ostatně žalobkyně spíše než s absencí úvah žalovaného ve smyslu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí nesouhlasí právě s jeho vlastními závěry, což však samo o sobě svědčí o přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí. Správnost či nesprávnost právních názorů žalovaného však není otázkou samotné přezkoumatelnosti rozhodnutí, nýbrž jeho zákonnosti.

47. Žalovaný dále k údajně nedostatečnému vypořádání odvolacích námitek uvádí, že řízení před správcem daně a odvolacím orgánem tvoří jeden celek. Tato skutečnost vyplývá jednak z logiky daňového řádu, jednak i z judikatury (např. rozsudek Nejvyšší správní soud ze dne 3. 8. 2017, č.j. 10 Afs 248/2016–55, bod 24, či ze dne 21. 1. 2014, č.j. 1 Aps 14/2013–91, bod 37). Kupříkladu případné nedostatky v daňové kontrole lze zhojit v odvolacím řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2016, č.j. 9 Afs 169/2015–97, bod 18). Odkazy žalovaného na zprávy o daňové kontrole tj. v případě žalobkyně a) Zpráva o daňové kontrole ze dne 28. 6. 2021, č.j. 1345400/21/2300–31472–403214, v případě žalobkyně b) Zpráva o daňové kontrole ze dne 28. 6. 2021, č.j. 1345394/21/2300–31472–403214 jsou tedy z hlediska odůvodnění závěrů celého daňového řízení dostatečné.

48. V části vyjádření uvozeného slovy „1. Porušení rozpočtové kázně“ žalovaný dále uvedl, že žalobkyně namítá, že v jejím případě nedošlo k porušení rozpočtové kázně. Stejně jako v odvolání argumentuje zejména tím, že ve výběrových řízeních vybíraná zařízení (nakladač s otočí a traktor, resp. nakladač s otočí a zavlažovací technika) jsou natolik odlišná, že nebylo možné na každou dvojici vyhlásit jedno výběrové řízení. Navíc žalobkyně tvrdí, že si udělala předběžný průzkum trhu, jehož výsledkem bylo, že neexistuje jeden dodavatel na uvedené „soubory“ technických zařízení.

49. V bodech 15 a 16 napadených rozhodnutí je uvedena relevantní právní úprava, ze které žalovaný při rozhodování ve věci vycházel. Správce daně zjistil pochybení v provedených zadávacích řízeních u Veřejných zakázek 1 tj. u žalobkyně a) zadání veřejných zakázek na dodávky s názvem „Zakázka č. 1“ (dále též jen „Veřejná zakázka č. 1“) a „Zakázka č. 2“ (dále též jen „Veřejná zakázka č. 2“) a Veřejných zakázek 2 tj. u žalobkyně b) zadání veřejných zakázek na dodávky s názvem „Zakázka č. 1“ (dále též jen „Veřejná zakázka č. 1“) a „Zakázka č. 2“ (dále též jen „Veřejná zakázka č. 2“) , kdy každou z dílčích zakázek žalobkyně zadala podle § 38 zákona o veřejných zakázkách samostatně ve zjednodušeném podlimitním řízení, avšak dle správce daně měla tyto zadat jako jednu veřejnou zakázku postupem platným pro nadlimitní veřejné zakázky, což neučinila, čímž porušila § 13 zákon o veřejných zakázkách (viz bod [14] napadených rozhodnutí). Tímto jednáním žalobkyně nedodržela dle správce daně povinnost deklarovanou v části II článku 6 Podmínek a dopustila se tak porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. j) zákona o rozpočtových pravidlech.

50. Žalovaný v bodech 20 až 34 napadených rozhodnutí podrobně posoudil postup žalobkyně a) a žalobkyně b) a vlivu výše uvedeného postupu žalobkyně a) a žalobkyně b) při zadávacích řízeních na porušení rozpočtové kázně. Nejprve se zabýval stanovením předpokládané hodnoty každé zakázky. Uvedené zakázky (tj. Veřejná zakázka č. 1 a Veřejná zakázka č. 2) u obou žalobkyň spolu nepochybně souvisely časově, místně, funkčně i věcně, přičemž tato souvislost je kvalifikována (i judikaturou) jako stěžejní důvod pro provedení pouze jedné zakázky u žalobkyně a) i u žalobkyně b) . Žalovaný se podrobně zabýval souvislostí zakázek v případě obou žalobkyň, shledal ve shodě se správcem daně vzájemnou souvislost plnění u Veřejné zakázky č. 1 i Veřejné zakázky č. 2 u obou žalobkyň, když k výkladu této souvislosti využil i rozhodovací praxe ÚOHS (bod 26 a 27 napadených rozhodnutí), přičemž se zabýval také tím, zda se musí při kvalifikaci předmětu zakázky jednat o funkční celek (body 26 až 30 napadených rozhodnutí). Odkázal přitom na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2022, č.j. 25 Af 124/2020–30 (bod 25 napadených rozhodnutí), s nímž žalobkyně polemizovala již v odvolacím řízení. Žalovaný uzavřel, že správcem daně nebylo v rámci daňové kontroly rozporováno (viz strana 20 zprávy o daňové kontrole), že poptávané plnění Veřejných zakázek 1 a 2 je natolik rozdílné z pohledu technologických parametrů a neexistuje jeden dodavatel, přičemž právě proto byl doporučen jako vhodný způsob řešení aplikovat zmíněný § 98 zákona o veřejných zakázkách. Žalobkyně měla možnost rozdělit předmět Veřejných zakázek 1 a Veřejných zakázek 2 na části podle § 98 zákona o veřejných zakázkách s tím, že umožní podávání nabídek jen na její jednotlivé části (tj. na plnění vyplývající ze žalobkyní definovaného předmětu dílčích zakázek v rámci Veřejných zakázek 1 a Veřejných zakázek 2, čímž by bylo ošetřeno, že okruh dodavatelů je rozdílný) při zadání v odpovídajícím režimu (tj. nadlimitním). Žalobkyně proto mohla využít této možnosti, jestliže byla přesvědčena, že plnění z Veřejných zakázek 1 a Veřejných zakázek 2 mohli garantovat na danou část jen určití dodavatelé.

51. Tím, že předmětné zakázky zadala jako dvě samostatné zakázky, porušila žalobkyně zákaz stanovený v § 13 zákona o veřejných zakázkách, tedy že neměly být zadány ve zjednodušeném podlimitním řízení dle § 38 zákona o veřejných zakázkách, ale jako jedna nadlimitní zakázka, se kterou jsou spojeny přísnější podmínky (zejména z hlediska zveřejnění této zakázky). Mohlo tak dojít k omezení okruhu zájemců, potažmo ovlivnění nejvýhodnější nabídky pro realizaci zakázek. Žalobkyně a) i žalobkyně b) měly možnost zadat veřejné zakázky podle § 98 zákona o veřejných zakázkách. Žalovaný dodává, že zákon o veřejných zakázkách sice konstruuje § 98 jako fakultativní, nicméně s ohledem na zásadu zákazu skryté diskriminace se např. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 2. 3. 2010, sp.zn. 62 Af 7/2010–138, str. 13 (dostupný v systému ASPI), vyslovil tak, že „…pokud by pak povaha předmětu veřejné zakázky rozdělení připouštěla a zároveň rozdělení nebránil ani § 13 odst. 3 ZVZ, bylo by podle názoru soudu na místě, aby zadavatel institutu rozdělení veřejné zakázky na části využil, a to bez ohledu na to, že ZVZ jeho použití výslovně neukládá… pokud ZVZ zakazuje při zadávání veřejných zakázek diskriminaci (a to jak zjevnou, tak skrytou), je třeba dovodit, že zadavatel je povinen postupovat tak, aby tento zákaz respektoval a v zadávacím řízení se diskriminace nedopouštěl“.

52. Jak žalovaný uvedl v bodu 30 napadených rozhodnutí, nelze přistoupit na výklad žalobkyně, že Veřejné zakázky 1 a Veřejné zakázky 2 zadala transparentně a efektivně využila poskytnuté prostředky. Je sice pravdou, že účel poskytnuté dotace byl naplněn (což bylo ověřeno a následně zohledněno i správcem daně jako okolnost svědčící výrazně ve prospěch žalobkyně v rámci stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně – k tomu viz bod 22 napadeného rozhodnutí), nicméně došlo k němu protiprávním jednáním žalobkyně při zadávání předmětných veřejných zakázek, které žalovaný ve shodě se správcem daně shledal jako závažné pochybení. Smyslem poskytování veřejných prostředků je přitom jejich hospodárné, účelné a efektivní vynakládání. Otázkou dodržení účelu dotace se vícekrát zabývaly správní soudy, z jejichž rozhodovací praxe (například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2020, č.j. 5 Afs 111/2019–42) plyne, že i když byla dotace použita k zamýšlenému účelu (zde pořízení techniky pro kompostárnu), to samo o sobě nepostačuje, jelikož je nutný soulad především i s ostatními podmínkami, za nichž byla dotace poskytnuta (v tomto případě podmínkou uvedenou v části II článku 6 Podmínek), v opačném případě se totiž jedná o porušení rozpočtové kázně.

53. V kontextu výše uvedeného i závěrů obsažených v napadených rozhodnutích je tedy nutno trvat na tom, že v nyní řešených věcech jednoznačně došlo k porušení rozpočtové kázně. Žalobkyně a) a žalobkyně b) pochybily, pokud každou z dílčích zakázek u Veřejných zakázek 1 a Veřejných zakázek 2 zadaly samostatně ve zjednodušeném podlimitním řízení, ačkoli bylo namístě tyto zadat jako jednu veřejnou zakázku postupem platným pro nadlimitní veřejné zakázky; tímto svým postupem porušily § 13 zákona o veřejných zakázkách, tedy nedodržely povinnost deklarovanou v části II článku 6 Podmínek a dopustily se porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. j) zákona o rozpočtových pravidlech.

54. V části vyjádření uvozené slovy „2. Dobrá víra žalobkyně“ žalovaný uvedl, že žalobkyně dále v závěru první žalobní námitky argumentuje také svojí dobrou vírou, když ze stanoviska poskytovatele dotace z provedené ex–ante kontroly u společnosti Kompostárna Mýto s.r.o. a také z auditu Ministerstva financí provedeného u žalobkyně b) vyplývala správnost jejího postupu, když jednu nadlimitní zakázku rozdělila do dvou podlimitních zakázek (k tomu také viz bod 24 a 37 napadených rozhodnutí). Stejnou námitku pak žalobkyně uvádí ještě samostatně pod bodem ii). V bodu iii) pak obdobnou námitku rozvádí jako nevypořádání důkazních prostředků správcem daně, resp. žalovaným. K tomu se žalovaný vyjádří samostatně (viz body 53 a násl. tohoto vyjádření).

55. Žalovaný k tomu předně odkazuje na již výše uvedené v bodu 36 tohoto vyjádření (za dodržení podmínek odpovídá příjemce dotace) a uvádí, že dobrá víra není kategorií, kterou by bylo možno při posouzení, zda došlo k porušení rozpočtové kázně, zohlednit. Stejně tak se nejedná o „polehčující“ okolnost při ukládání výše odvodu.

56. K zásadě legitimního očekávání, resp. k dobré víře žalobkyně se žalovaný v rámci napadených rozhodnutí sice vyjádřil pouze stručně (v bodu 36) a dále v bodu 37 ve vztahu ke kontrolám provedeným jinými orgány, nicméně má za to, že z kontextu napadených rozhodnutí jednoznačně plyne, že k porušení této zásady žalovaným nedošlo. Této zásady se nemůže dovolávat takový příjemce dotace, který se při nakládání s veřejnými prostředky dopustí zřejmého porušení platných právních předpisů a podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace. Předpokladem práva dovolávat se legitimního očekávání je nadto poskytnutí konkrétních ujištění ze strany kompetentního orgánu v konkrétní věci, která mohou vzbudit legitimní očekávání u toho, komu jsou určena, a rovněž okolnost, že tato ujištění jsou v souladu s právními předpisy.

57. Z uvedeného je zřejmé, že nemohlo dojít k porušení zásady legitimního očekávání, neboť v případě žalobkyně a) ani žalobkyně b) nedošlo k žádnému konkrétnímu ujištění ze strany poskytovatele o správnosti jejího postupu, když nadlimitní veřejnou zakázku rozdělila do dvou podlimitních. Naopak, v rámci ex ante kontroly poskytovatele dotace byl doporučen postup dle § 98 zákona o veřejných zakázkách, který však žalobkyně nedodržela a zakázky i přesto rozdělila. Poskytnutí prostředků sjednaných Rozhodnutím o dotaci 1 tj. Rozhodnutí o poskytnutí dotace id.č. 115D314020225 ze dne 6. 12. 2016 ve znění Rozhodnutí o poskytnutí dotace (změna) ze dne 26. 2. 2017 a Rozhodnutím o dotaci 2 tj. Rozhodnutí o poskytnutí dotace id.č. 115D314020216 ze dne 15. 6. 2016 ve znění Rozhodnutí o poskytnutí dotace (změna) ze dne 20. 3. 2018 poskytovatelem nelze považovat za potvrzení správnosti postupu žalobkyně, nadto v souvislosti s tím, že poskytovatel dotace vůbec není oprávněn posoudit, zda došlo ze strany příjemce dotace k porušení rozpočtové kázně (viz bod 36 tohoto vyjádření). Žalovaný dále podotýká, že u obou žalobkyň je v Informaci o výsledku ex ante kontrol výslovně uvedeno, že „existuje riziko stanovení finanční opravy … v případě nedodržení pravidel pro zadávání veřejných zakázek“. Připomínky Státního fondu životního prostředí z ex ante kontroly sice mají „pouze“ doporučující charakter, nicméně jejich nezapracování žádným způsobem nezbavuje zadavatele (žalobkyně) odpovědnosti za způsob zadání veřejných zakázek a zvolený druh výběrového řízení. Námitka je nedůvodná.

58. V části vyjádření uvozeného slovy „3. Nevypořádání se s předloženými důkazními prostředky“ žalovaný uvedl, že žalobkyně nesouhlasí s tím, jak se žalovaný vypořádal s jí předloženými důkazními prostředky, tedy Stanoviskem poskytovatele SFŽP ve věci společnosti Kompostárna Mýto s.r.o. a se Zprávou o auditu operace provedeném u žalobkyně b), a namítá, že správce daně a žalovaný provedli nezákonnou selekci důkazů.

59. Ke Stanovisku poskytovatele dotace žalobkyně přiložila také e–mailovou komunikaci správce daně (paní P.) a pana P. S. za poskytovatele. Z ní má vyplývat, že v případě společnosti Kompostárna Mýto s.r.o. poskytovatel dotace uvedl, že vzhledem k charakteru zakázek nešlo o účelové rozdělení veřejné zakázky, resp. že se nejednalo o funkční celek z hlediska zákona o zadávání veřejných zakázek.

60. Obdobně pak ze Zprávy o auditu operace Ministerstva financí týkající se žalobkyně b) má vyplývat, že postup žalobkyně a) i žalobkyně b) při zadávání veřejných zakázek byl správný. Auditní orgán si během auditu vyžádal podrobné vysvětlení postupu zadavatele při stanovení předmětu veřejné zakázky a tedy o zdůvodnění, proč zadavatel neklasifikoval předmětné zakázky jako nadlimitní a proč nepostupoval podle § 98 zákona o veřejných zakázkách. K tomu žalobkyně b) poskytla požadované informace s tím, že Ministerstvo financí její vysvětlení plně akceptovalo. Auditní orgán uvedl, že postup zadavatele neměl vliv na výběr nejvýhodnější nabídky ani na dodržení zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, jednání bylo bez finančního dopadu.

61. Žalovaný se k dané námitce žalobkyně vyjádřil v bodech 35 až 38 napadených rozhodnutí, na které tímto odkazuje. K dokumentům předloženým žalobkyní se pak vyjádřil již v bodu 37 napadených rozhodnutí, včetně uvedení ve věci relevantní judikatury. Předně je třeba opětovně uvést, že jak poskytovatel, tak auditní orgán při své činnosti nepostupují podle zákona o rozpočtových pravidlech v tom smyslu, že by byli oprávněni závazně stanovit, že nedošlo k porušení zákona o veřejných zakázkách (ve smyslu správního deliktu, k tomu je oprávněn pouze Úřad na ochranu hospodářské soutěže), ani to, zda došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně – k tomu viz body 36 až 38 tohoto vyjádření. Správce daně si naopak může učinit závěr o tom, zda došlo k porušení zákona o veřejných zakázkách, a to podle § 99 daňového řádu. Tato skutečnost vyplývá také z judikatury, včetně skutečnosti, že správce daně je vázán pouze pravomocným rozhodnutím ÚOHS o tom, že byl spáchán správní delikt. Není však vázán jakýmkoli rozhodnutím ÚOHS, neboť i tento správní orgán při své činnosti postupuje podle jiného hmotněprávního a procesního předpisu, včetně jiného rozložení důkazního břemene (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2020, č.j. 4 Afs 269/2019–33, bod 23, nebo ze dne 6. 9. 2017, č.j. 6 Afs 281/2016–86, bod 26).

62. Co se týče žalobkyní navrhovaných svědeckých výpovědí, k těm se žalovaný vyjádřil v bodu 32 napadeného rozhodnutí s tím, že skutečnosti, které měli svědci prokázat, tedy průběh zadávacích řízení (Ing. C.), resp. fakt, že poptávaná technika je natolik rozdílná, že ji nemohl poskytnout jeden dodavatel, který by ji dodal (Ing. H. a Ing. H.), byly dostatečně prokázány jinými důkazními prostředky, resp. nebyly správcem daně ani žalovaným rozporovány. Ve zprávách o daňové kontrole byly objasněny důvody, pro které správce daně považuje předmětná plnění za související, stejně tak i žalovaný v napadených rozhodnutích (body 25, 26 a 28).

63. Žalovaný k tomu doplňuje, že důkazní břemeno prokázání, zda byly naplněny podmínky dotace, nese daňový subjekt (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2008, č.j. 5 Afs 36/2008–146 nebo ze dne 15. 8. 2022, č.j. 6 Afs 65/2022–62, bod 18). Žalobkyně k prokázání svého tvrzení, že naplnila podmínky dotace, předložila důkazní prostředky, které však žalovaný v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2012, č.j. 8 Afs 36/2011–108, bod 30) neshledal v dané věci relevantními a tento svůj závěr řádně odůvodnil, včetně odkazu na ve věci relevantní nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 118/09, který se vyjádřil k možnostem odmítnutí důkazních prostředků takto: „Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp.zn. I. ÚS 118/09, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2006, č.j. 5 Afs 16/2005–88). Uvedené závěry lze analogicky použít i v daňovém řízení. Námitka je nedůvodná.

64. V části vyjádření uvozené slovy „4. Nevyhodnocení finančního dopadu tvrzeného porušení rozpočtové kázně – postup správce daně a žalovaného je v rozporu s rozhodnutími o poskytnutí dotace“ žalovaný konstatoval, že žalobkyně v žalobě namítá, že správce daně ani žalovaný neposoudili finanční dopad jejího „pochybení“. Žalovaný pouze uvedl, že k naplnění účelu dotace došlo a tato okolnost byla posouzena jako okolnost svědčící výrazně ve prospěch žalobkyně (bod 30 napadených rozhodnutí).

65. Co se týče posouzení finančního dopadu pochybení žalobkyně, resp. způsobu stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně, žalovaný odkazuje na body 22 a 30 napadeného rozhodnutí, kde je podrobně uvedeno, z jakých úvah bylo při stanovení odvodu ve výši 25 % z částky dotace použité na financování veřejných zakázek a které skutečnosti při něm zohlednil. Vzhledem k tomu, že finanční dopad porušení nebylo možno vyčíslit, postupoval žalovaný v souladu s přílohou č. 2 k rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A, kapitoly I. čl. III., tedy dle kapitoly II. – Typy porušení a sazby finančních oprav této části A s tím, že dle čl. IV. se výše finanční opravy vypočte z částky, která byla nebo má být z prostředků Operačního programu Životní prostředí 2014–2020 (dále jen „OPŽP“) poskytnuta v souvislosti s veřejnou zakázkou, u které se porušení vyskytlo.

66. Správce daně, resp. žalovaný při ukládání odvodu postupoval zcela správně dle části A oddílu II bodu 2 Přílohy č. 2 rozhodnutí o dotaci – Stanovení finančních oprav, které se použijí pro výdaje spolufinancované z OPŽP v případě porušení povinností při zadávání veřejných zakázek. Žalobkyní uváděná Příloha č. 2, část A, kapitola I. bod II, podle kterého se v případě, že pochybení nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, nestanoví žádná finanční oprava, na daný případ nedopadá, a to z dále uvedených důvodů.

67. Žalovaný v bodech 11 až 13 napadených rozhodnutí přesně identifikoval jednotlivá ustanovení Podmínek Rozhodnutí o dotaci, ze kterých vycházel: Dle části II článku 6 Podmínek: „Příjemce dotace je povinen při realizaci Projektu postupovat v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, resp. se zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, a/nebo dokumentem Zadávání veřejných zakázek v OPŽP 2014–2020, ve znění účinném v době zahájení výběrového/zadávacího řízení.“ Na část II článku 6 Podmínek odkazuje také část A. oddíl I. bod 1 přílohy č. 2 rozhodnutí o dotaci. Dle části IV (Důsledky neplnění podmínek Rozhodnutí) článku 2 (Diferenciace sankcí) bodu 2.2 Podmínek: „V případě, že dojde k porušení povinností uvedených v části II. čl. 6 (tedy k porušení zákona o veřejných zakázkách, viz výše bod 57 tohoto vyjádření – pozn. žalovaného), bude odvod za porušení rozpočtové kázně v souladu s § 44a odst. 4 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech stanoven procentním rozmezím podle přílohy č. 2 část A tohoto Rozhodnutí…“ Dle části A s názvem „Stanovení finančních oprav, které se použijí pro výdaje financované z OPŽP v případě porušení povinností při zadávání veřejných zakázek“ oddílu II bodu 2 Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o dotaci 1 a Rozhodnutí o dotaci 2: „Typ porušeníPopis porušeníSazba finanční opravyNeoprávněné rozdělení předmětu veřejné zakázkyZadavatel rozdělil předmětveřejné zakázky tak, že tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v zákoně nebo v dokumentu Zadávaní VZ v OPŽP.100 % –––––––––––––––––––––––––––––––––––– 25 %, pokud byla dodržena určitá míra uveřejnění, která umožnila možným dodavatelům přístup k zadávané veřejné zakázce.“ Z uvedeného je zřejmé, že v případě porušení zákona o veřejných zakázkách Podmínky vůbec nepřipouští možnost, že by identifikované porušení nemělo ani potenciální finanční dopad, jde však o pochybení, u kterého není možné přesně vyčíslit finanční dopad. Pochybení, kterého se dopustila žalobkyně, však je z hlediska zákona o veřejných zakázkách závažné, jak uvedl žalovaný (bod 30 napadených rozhodnutí) a jak ostatně vyplývá i z relevantní judikatury tam odkazované. K podrobnostem ohledně stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně žalovaný také odkazuje na zprávy o daňové kontrole str. 45 v případě zprávy týkající se žalobkyně a), resp. 43 v případě zprávy týkající se žalobkyně b) . Námitka je nedůvodná.

68. Závěrem žalovaný uvedl, že vzhledem k výše uvedenému považuje námitky žalobkyně za nedůvodné, neboť k porušení rozpočtové kázně došlo a odvod stanovený za daná porušení je v souladu se zákonem i principem proporcionality. Napadená rozhodnutí tak nejsou nesprávná, nezákonná ani nepřezkoumatelná. Nesouhlas žalobkyně se závěry žalovaného uvedenými v napadených rozhodnutích nezakládá nezákonnost tohoto rozhodnutí.

IV. Replika žalobkyň

69. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedly, že žalovaný v úvodu svého vyjádření argumentuje, že za dodržení podmínek, které se vážou k udělené dotaci, odpovídá zásadně příjemce dotace a že kontrolu dodržení podmínek dotace provádí pouze orgány finanční správy.

70. Obecně žalobkyně tuto skutečnost nezpochybňují, nicméně za podstatné považují, že ze zpráv jak poskytovatele dotace – Ministerstvo životního prostředí (resp. jeho řídícího orgánu – SFŽP), tak auditního orgánu – Ministerstvo financí je patrné, že žalobkyně nepochybily, pokud předmět veřejné zakázky rozdělily na dvě podlimitní řízení. I když lze připustit, že správce daně není skutkovými závěry poskytovatele dotace či auditního orgánu striktně vázán, neměl by zapomínat na to, že je to právě poskytovatel dotace, který je autorem Rozhodnutí o poskytnutí dotace, a jeho výklad aplikace a způsobu použití ustanovení Rozhodnutí o poskytnutí dotace na konkrétní skutkový stav je zásadní, ne–li určující. Minimálně by však měl žalovaný tato oběma žalobkyněmi předložená stanoviska řádně zhodnotit jako důkazní prostředky a vyargumentovat, proč závěry v nich uvedené nelze přijmout, a nikoliv pouze tyto odmítnout se zdůvodněním, že jsou to pouze orgány finanční správy, kdo je oprávněn porušení rozpočtové kázně posoudit.

71. Jak již bylo konstatováno v žalobě, Státní fond životního prostředí jakožto poskytovatel dotace vyjádřil naprosto jednoznačné stanovisko, které plně koresponduje s názorem žalobkyň a svědčí o správnosti jejich postupu. Žalobkyně rovněž v rámci daňového řízení konstatovaly, že si jsou vědomy, že se stanovisko týká jiného daňového subjektu, nicméně bezesporu poskytovatel dotace posuzoval situaci téměř totožnou jako v jejich případech, a proto je toto stanovisko relevantní i pro situace řešené u žalobkyň.

72. V části repliky uvozené slovy „ii) Porušení rozpočtové kázně“ žalobkyně uvedly, že v této části vyjádření žalovaný setrvává na svém závěru, že žalobkyně pochybily, když nezadaly jednu veřejnou zakázku postupem platným pro nadlimitní veřejné zakázky, k čemuž žalobkyně odkazují na svoji podrobnou argumentaci v žalobách.

73. V části repliky uvozené slovy „ii) Opomenuté důkazy a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí“ žalobkyně konstatovaly, že v žalobách uvedly podrobnou argumentaci svědčící o tom, že se žalovaný nevypořádal s důkazními prostředky předloženými v rámci daňového řízení, konkrétně se závěry ex–ante kontroly, Stanoviskem poskytovatele dotace a Zprávou o auditu operace.

74. Žalovaný s touto argumentací ve svém vyjádření nesouhlasí a tvrdí, že se k dané námitce vyjádřil v bodech 35 až 38 napadených rozhodnutí, na které ve svém vyjádření odkazuje, a k dokumentům předloženým žalobkyněmi se pak vyjádřil již v bodu 37 napadených rozhodnutí, včetně uvedení relevantní judikatury.

75. K tomu žalobkyně namítají, že žalovaný vůbec nereagoval na podstatu žalobní námitky, kdy žalobkyně podrobně reagovaly mj. na argumentaci žalovaného uvedenou právě pod bodem 37 napadených rozhodnutí.

76. Žalobkyně proto musí znovu uvést, že žalovaný k těmto důkazním prostředkům pod bodem [37] napadeného rozhodnutí uvádí: „Na uvedeném nemůže změnit nic ani replika odvolatele stran závěrů kontrol provedených jinými orgány. Odvolací orgán k tomu konstatuje, že správce daně není obsahem výstupů kontrol poskytovatele, případně jiných státních institucí vázán.“, což však dle názoru žalobkyň podrobně zdůvodněného v žalobách nemůže znamenat, že správce daně/žalovaný může tyto důkazní prostředky vyloučit z hodnocení, tj. nepodrobit je objektivnímu hodnocení zásadou volného hodnocení.

77. Žalobkyně rovněž v žalobě podrobně reagovaly na tvrzení žalovaného, že se k závěrům provedených kontrol správce daně krátce vyjádřil v rámci Zprávy o daňové kontrole, podrobně zdůvodnily, že toto tvrzení žalovaného svědčí o tom, že se řádně nezabýval odvolacími námitkami. Žalobkyně proto plně odkazují na svoji podrobnou argumentaci v žalobě, neboť žalovaný na tuto argumentaci fakticky vůbec nereaguje, pouze opakuje svá tvrzení uvedená v napadených rozhodnutích, aniž by přitom reflektoval žalobní námitky.

78. Žalobkyně proto trvají na své argumentaci, že žalovaný vyloučil uvedené důkazní prostředky z dokazování, jedná se o nezákonnou selekci důkazních prostředků, v důsledku čehož trpí napadená rozhodnutí nepřezkoumatelností.

79. Dle názoru žalobkyň je nepřiléhavá argumentace žalovaného, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu tvrdí, že: • „není však přípustné „nepřezkoumatelnost“ libovolně rozšiřovat a vztáhnout ji i na případy, kdy se soud či orgán veřejné moci zabývá a řádně vysvětlí, proč nepovažuje předestřenou argumentaci za správnou, ač výslovně nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesených námitek“ • „Nepřezkoumatelnost rozhodnutí také není projevem nenaplněné subjektivní představy žalobkyně o tom, jak (podrobně) by mělo být rozhodnutí zdůvodněno, ale objektivní překážkou, která soudu znemožňuje napadené rozhodnutí přezkoumat.“ • „Ostatně žalobkyně spíše než s absencí úvah žalovaného ve smyslu nepřezkoumatelnosti nesouhlasí právě s jeho vlastními závěry, což však samo o sobě svědčí o přezkoumatelnosti odůvodnění napadeného rozhodnutí.“, neboť žalobkyně namítaly, že došlo k nezákonné selekci /opomenutí/ důkazů, tuto námitku podrobně zdůvodnily, přičemž ani v žalovaným tvrzeném krátkém vyjádření správce daně ve Zprávě o daňové kontrole nebylo zmíněno a hodnoceno Stanovisko poskytovatele dotace.

80. K tomu žalobkyně odkazují na judikaturu Ústavního soudu, např. III. ÚS 139/05, podle které „tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 občanského soudního řádu (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost“.

81. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 28. 5. 2009, sp.zn. III.ÚS 2110/07 konstatoval: „Již ve svém nálezu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51) se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, jakož i označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl; pokud tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí.“ 82. Žalovaný dále v této části vyjádření obhajuje odmítnutí provedení žalobkyněmi navrhovaných svědeckých výpovědí s tím, že svědci měli prokázat průběh zadávacího řízení, resp. fakt, že poptávaná technika byla natolik rozdílná, že ji nemohl poskytnout jeden dodavatel, přičemž tyto skutečnosti byly dostatečně prokázány jinými důkazními prostředky. K tomu žalobkyně konstatují, že žalovaný opomíjí, že v napadených rozhodnutích žalobkyním vytýkal, že neprokázaly provedení průzkumu trhu. Přitom rovněž tuto skutečnost hodlaly žalobkyně prokázat navrhovanými svědeckými výpověďmi pana Ing. P. H. – prodejce – Zeppelin CZ s.r.o.; Ing. V. H., prodejce; (oba svědci byli navrhováni za účelem prokázání, že žalobkyně prováděly průzkum trhu, jakož i skutečnosti, že poptávaná technika je natolik rozdílná, že neexistuje jeden dodavatel).

83. V části repliky uvozené slovy „iv) nevyhodnocení finančního dopadu tvrzeného porušení rozpočtové kázně, postup správce daně a žalovaného je v rozporu s rozhodnutími o poskytnutí dotace“ žalobkyně uvedly, že v žalobách namítaly, že správce daně zcela vadně aplikoval v Příloze č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace pro správce daně závazná pravidla stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně v oblasti zadávání veřejných zakázek (část A. Přílohy č. 2).

84. Žalobkyně namítaly, že (procentně vyčíslené) odvody za porušení rozpočtové kázně podle kapitoly II., části A. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, lze uložit pouze za předpokladu, že není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, o což se správce daně/žalovaný v daňovém řízení ani nepokusili a touto skutečností se v průběhu daňového řízení ani v napadeném rozhodnutí vůbec nezabývali.

85. Žalovaný ve svém vyjádření pod bodem [60] bez jakékoliv přezkoumatelné správní úvahy tvrdí, že „finanční dopad porušení nebylo možno vyčíslit“. K tomu žalobkyně namítají, že jak bylo podrobně argumentováno v žalobě, správce daně ani žalovaný se otázkou možnosti vyčíslení finančního dopadu identifikovaného porušení vůbec nezabývali, nepokusili se o něj, ani nevyargumentovali, proč dle jejich názoru nelze finanční dopad vyčíslit. Evidentně se tedy správce daně ani žalovaný touto nezbytnou podmínkou pro možnost postupovat dle části A. kapitoly II. Bodu 2. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace v průběhu daňového řízení vůbec nezabývali a nově nemožnost vyčíslení finančního dopadu tvrdí až ve vyjádření k žalobě, kde však již nelze jakkoliv doplňovat odůvodnění napadených rozhodnutí.

86. Žalovaný dále tvrdí (nově, neboť v napadených rozhodnutích takto ani k námitce žalobkyň ohledně nezbytnosti aplikace postupu dle části A., kapitoly I., bodu II. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, neargumentoval), že tento bod, podle kterého se v případě, že pochybení nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, žádná finanční oprava nestanoví, na porušení zákona o veřejných zakázkách vůbec nedopadá.

87. Žalovaný toto dovozuje z části II článku 6 Přílohy č. 1 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace – Podmínky poskytnutí dotace (dále též jen „Příloha č. 1“), který cituje s tím, že na něj odkazuje také část A. oddíl I. Bod I. Přílohy č. 2 rozhodnutí o poskytnutí dotace. Následně žalovaný z části IV článku 2.2 Přílohy č. 1 dovozuje, že v případě porušení zákona o veřejných zakázkách Podmínky vůbec nepřipouštějí možnost, že by identifikované porušení nemělo ani potenciální finanční dopad, když je v něm konstatováno: „V případě, že dojde k porušení povinností uvedených v části II. čl. 6, bude odvod za porušení rozpočtové kázně v souladu s § 44a odst. 4 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech stanoven procentním rozmezím podle přílohy č. 2 část A tohoto Rozhodnutí.“, což žalobkyně jednoznačně odmítají jako nepravdivé a účelové tvrzení, a to z následujících důvodů.

88. Dle části II článku 6 Přílohy č. 1: „Příjemce dotace je povinen při realizaci Projektu postupovat v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, resp. zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, a/nebo dokumentem Zadávání veřejných zakázek v OPŽP 2014 – 2020, ve znění účinném v době zahájení výběrového/ zadávacího řízení.“ Uvedený bod tedy stanoví povinnost příjemce dotace postupovat podle i) zákona o veřejných zakázkách ii) resp. zákonem o zadávání veřejných zakázek a/nebo iii) dokumentem Zadávání veřejných zakázek v OPŽP 2014–2020.

89. Dle části A, kapitoly I. Bodu I. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace: „Podle této přílohy se v souladu se zákonem č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidel a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, stanovuje výše finanční opravy za porušení rozpočtové kázně v případě pochybení, které spočívá v porušení povinností stanovených v části II. bod 6 Přílohy č. 1 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace – Podmínky poskytnutí dotace, při zadávání zakázek/veřejných zakázek (dále souhrnně jen „veřejné zakázky“), zejména v nedodržení postupu podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, případně zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení (dále souhrnně jen „zákon“) a/nebo nedodržení postupu stanoveného v dokumentu Zadávání veřejných zakázek v OPŽP 2014 – 2020, ve znění účinném v době zahájení výběrového/ zadávacího řízení (dále jen „Zadávání VZ v OPŽP“).“ Vymezení použitelnosti Přílohy č. 2 se pak shoduje právě s částí II čl. 6 Přílohy č. 1.

90. Nelze proto akceptovat tvrzení žalovaného, že v případě porušení zákona o veřejných zakázkách Příloha č. 1, tedy Podmínky poskytnutí dotace vůbec nepřipouštějí možnost, že identifikované porušení nemělo ani potenciální finanční dopad. Ostatně v takovém případě by bylo celé ust. části A kapitoly I. Bodu II. Přílohy č. 2 zcela nepoužitelné. Dle názoru žalobkyň skutečnost, že část IV článku 2.2 Přílohy č. 1 odkazuje na „procentní rozmezí“ stanovení výše finanční opravy rozhodně nelze vnímat tak, že není třeba primárně respektovat obecná ustanovení Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace. Sousloví přejatá „procentní rozmezí“ je totiž zjevně pouze legislativní zkratka přejatá z § 44a odst. 4 písm. a) rozpočtových pravidel, ve znění v době vydání rozhodnutí účinných předpisů, který upravuje způsoby výpočtu/určení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně (jedná se o „pevnou částku“ určenou dle § 14 odst. 5 rozpočtových pravidel, procentní rozmezí či procentní podíl z poskytnuté dotace – za předpokladu, že toto je specifikováno v rozhodnutí o poskytnutí dotace). V této souvislosti je navíc zjevné, že se jedná o nešťastně zvolenou legislativní zkratku, neboť v čl. II. části A) Přílohy č. 2, na kterou se žalovaný odkazuje a na základě které byla určena výše finanční opravy – odvodu, se vyskytuje „procentní rozmezí“ pouze v jediném případě (bod 3. – nedodržení minimální lhůty pro podání nabídek … „2% až 5% dle závažnosti porušení v případě jiného zkrácení“), jinak je výše finanční opravy – odvodu stanovena nepochybně pevným procentním podílem z vyplacené dotace (a nikoliv procentním rozmezím). Ostatně tak tomu je i v případě správcem daně aplikovaného bodu 2. čl. II. části A) Přílohy č. 2 (neoprávněné rozdělení předmětu zakázky), kde je výše opravy jednoznačně stanovena pevným procentním podílem (100% nebo 25%) z poskytnuté dotace, nikoliv „procentním rozmezím“.

91. V této souvislosti je pak nutno konečně zdůraznit, že Příloha č. 1 odkazuje při určení výše odvodu v případě, že dojde k porušení povinností uvedených v části II. čl. 6, právě na celou část A) Přílohy č. 2, nikoliv pouze na čl. II. části A) Přílohy č. 2, jak se nesprávně snaží tvrdit žalovaný. Ze znění a systematiky části A) Přílohy č. 2 totiž jednoznačně plyne, že „obecná ustanovení“ stanovená v čl. I. části A) Přílohy č. 2 se aplikují při ukládání finančních oprav vždy a musí být naplněna. Až po aplikaci těchto obecných ustanovení (pravidel) je pak správní orgán oprávněn určit konkrétní výši finanční opravy s ohledem na podstatu porušení a jeho závažnost dle „sazeb“ stanovených v čl. II části A) Přílohy č.

2. V případě tedy, že „identifikované porušení nemůže mít ani potencionální finanční dopad“ (bod. II. čl. I části A) Přílohy č. 2), nesmí správní orgán stanovit žádnou finanční opravu – tj. nesmí uložit žádný odvod za porušení rozpočtové kázně (a to ani dle sazeb čl. II. části A) Přílohy č. 2). Tento závěr je zjevný jak z jazykového, tak i systematického výkladu části A) Přílohy č. 2 (na kterou celou odkazuje při ukládání odvodů Příloha č. 1, jak bylo zmíněno výše).

V. Duplika žalovaného

92. Žalovaný ve vyjádření k replice žalobkyň konstatoval, že žalobkyně uvádí ve své replice stejné skutečnosti, ke kterým se žalovaný již vyjádřil jak v napadeném rozhodnutí, tak ve vyjádření k žalobě. Žalovaný na ně tedy tímto odkazuje. Vzhledem k dezinterpretaci vyjádření žalovaného k žalobě, které se žalobkyně dle názoru žalovaného dopouštějí v otázce stanovení finanční opravy (tedy výše odvodu za porušení rozpočtové kázně), považuje žalovaný za vhodné se opětovně vyjádřit k této problematice. Žalovaný má za to, že se k finančnímu dopadu vyjádřil již ve vyjádření k žalobě dostatečně srozumitelně a podrobně, včetně odkazu na příslušná ustanovení relevantních dokumentů, tedy zejména Přílohy č. 1 „Podmínky poskytnutí dotace“ (dále též jen „Podmínky“), která je nedílnou součástí obou rozhodnutí o poskytnutí dotace, a Přílohy č. 2 k Rozhodnutím o dotaci (dále též jen „Finanční opravy“). Na oba tyto dokumenty je v napadených rozhodnutích odkazováno.

93. Žalovaný uvedl, že předně považuje za nutné se ohradit proti argumentaci žalobkyň, že žalovaný ve vyjádření k žalobě bez přezkoumatelné správní úvahy tvrdí, že není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, o což se správce daně ani žalovaný v daňovém řízení ani nepokusili a v daňovém řízení se touto otázkou nezabývali. Žalovaný k tomu uvádí, že vyjádření k žalobě neslouží k vyjádření přezkoumatelné správní úvahy, viz dále v bodu 14 tohoto vyjádření. Je nutno uvést, že žalobkyně žádným způsobem neobjasnily, z čeho konkrétně by mělo vyplývat, že finanční dopad jejich pochybení lze vyčíslit, resp. z čeho konkrétně by mělo vyplývat, že závěr žalovaného o tom, že finanční dopad v jejich případě vyčíslit nelze, není pravdivý. Žalovaný v napadeném rozhodnutí sice pojem „finanční dopad porušení není možno vyčíslit“ nedefinuje, ale z textu napadených rozhodnutí a relevantních písemností zcela jasně vyplývá, že v případě pochybení žalobkyň šlo o dopad tzv. „potenciální“, tedy dopad, který není možné přesně vyčíslit. Žalovaný v oddílu Právní základ v napadeném rozhodnutí odkázal právě na ustanovení Finančních oprav, ze kterých plyne, že se týkají dopadu, který nelze vyčíslit. Žalovaný tímto odkazuje na bod 29 napadených rozhodnutí, ze kterých také jasně plyne, že postupem zadavatele mohlo dojít k omezení okruhu zájemců o Veřejné zakázky, potažmo mohlo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky pro jejich realizaci. Právě v tom spočívá potencialita ovlivnění výsledku výběrového řízení a související potencialita finančního dopadu. Aplikace ustanovení týkajících se potenciálního dopadu pochybení žalobkyň byla tedy správná.

94. Žalovaný dále zdůrazňuje, že v bodu 22 napadených rozhodnutí je uvedeno, že odvody byly vyměřeny (stanoveny) v intencích části IV článku 2 bodu 2.2 Podmínek, kde je explicitně uvedeno, že porušení podmínek zadávání veřejných zakázek bude sankcionováno dle Přílohy č. 2 k Rozhodnutí – Stanovení finančních oprav. Dle části A oddílu I bodu 3 Stanovení finančních oprav bylo přitom deklarováno, že v případě možného přesného vyčíslení finančního dopadu, bude uplatněna korekce v jeho výši, avšak v případě, že není možné tento finanční dopad přesně vyčíslit (jak je tomu v posuzovaném případě) bude použita finanční oprava dle oddílu II Stanovení finančních oprav. To pak bylo uvedeno ve zmiňovaném bodu 22 napadených rozhodnutí, tj. že pro daný typ pochybení tak stanovil přímo poskytovatel finanční opravu ve výši 100 % nebo 25 % z částky poskytnutých prostředků OPŽP ve spojitosti s „problematickou“ veřejnou zakázkou. Současně je třeba zdůraznit, že nebylo možné v případě žalobkyň použít korekci 0 % (dle části A oddílu I bodu 2 Stanovení finančních oprav), neboť dané porušení rozpočtové kázně nelze charakterizovat jako pochybení formálního charakteru, když žalobkyně zásadním způsobem porušily zákon o veřejných zakázkách (porušení § 13 zákona o veřejných zakázkách), viz také bod 17, 21 a 29 napadených rozhodnutí. Stejně tak je nezpochybnitelné, že nelze konstatovat, že by předmětné pochybení nemělo ani potenciální finanční dopad. Je tomu právě naopak, neboť poskytovatel ve Stanovení finančních oprav vymezil, že za potenciální finanční dopad je nutno považovat typicky možný vliv na výsledek zadávacího řízení (viz část A oddíl I bod 6), který byl konstatován v nyní řešeném případě.

95. Žalovaný si je samozřejmě vědom toho, že vyjádření k žalobě není předmětem přezkumu v soudním řízení (není totiž správním rozhodnutím), proto v něm pouze podrobněji citoval z relevantních dokumentů a jejich ustanovení, která aplikoval. Rozhodně však není pravdivé tvrzení žalobkyň v replice, že jde–li o absenci vyčíslitelného finančního dopadu, jde ze strany žalovaného o „nové“ tvrzení. Pro úplnost žalovaný v této souvislosti uvádí, že odvolací řízení tvoří jeden celek s řízením prvostupňovým. Odůvodnění platebních výměrů (resp. v souladu s § 147 daňového řádu text zpráv o daňové kontrole) je pak také součástí rozhodnutí o odvolání. Na Zprávy o daňové kontrole ostatně odkazuje i žalovaný v napadených rozhodnutích (bod 22, 25, 29, 31 až 33, 35 až 37). K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2017, č.j. 10 Afs 248/2016–55, bod 24, či ze dne 21. 1. 2014, č.j. 1 Aps 14/2013–91, bod 37. Ve vyjádření k žalobě pak stran podrobností stanovení odvodů a jejich výše žalovaný v bodu 62 odkázal na Zprávy o daňové kontrole, str. 45, resp. 43.

96. K posouzení finančního dopadu pochybení žalobkyň, resp. způsobu stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně, žalovaný odkazuje na body 22 a 30 napadených rozhodnutí, kde je podrobně uvedeno, z jakých úvah bylo při stanovení odvodu ve výši 25 % z částky dotace použité na financování veřejných zakázek a které skutečnosti při něm zohlednil. Vzhledem k tomu, že finanční dopad porušení nebylo možno vyčíslit, postupoval žalovaný v souladu s přílohou č. 2 k rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A, kapitoly I. čl. III., tedy dle kapitoly II. – Typy porušení a sazby finančních oprav této části A s tím, že dle čl. IV. se výše finanční opravy vypočte z částky, která byla nebo má být z prostředků OPŽP poskytnuta v souvislosti s veřejnou zakázkou, u které se porušení vyskytlo.

97. Správce daně, resp. žalovaný při ukládání odvodu postupoval zcela správně dle části A oddílu II bodu 2 Přílohy č. 2 rozhodnutí o dotaci – Stanovení finančních oprav, které se použijí pro výdaje spolufinancované z OPŽP v případě porušení povinností při zadávání veřejných zakázek. Žalobkyněmi uváděná Příloha č. 2, část A, kapitola I. bod II, podle kterého se v případě, že pochybení nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, nestanoví žádná finanční oprava, na daný případ nedopadá, a to z dále uvedených důvodů.

98. Žalovaný v bodech 11 až 13 napadených rozhodnutí (Právní základ) přesně identifikoval jednotlivá ustanovení Podmínek Rozhodnutí o dotaci, ze kterých při stanovení výše odvodu vycházel: Dle části II článku 6 Podmínek platí: „Příjemce dotace je povinen při realizaci Projektu postupovat v souladu se zákonem č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, resp. se zákonem č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění účinném v době zahájení zadávacího řízení, a/nebo dokumentem Zadávání veřejných zakázek v OPŽP 2014–2020, ve znění účinném v době zahájení výběrového/zadávacího řízení.“. Na část II článku 6 Podmínek odkazuje také část A. oddíl I. bod 1 přílohy č. 2 rozhodnutí o dotaci. Dle části IV (Důsledky neplnění podmínek Rozhodnutí) článku 2 (Diferenciace sankcí) bodu 2.2 Podmínek: „V případě, že dojde k porušení povinností uvedených v části II. čl. 6 (tedy k porušení zákona o veřejných zakázkách, viz bod 57 vyjádření k žalobě), bude odvod za porušení rozpočtové kázně v souladu s § 44a odst. 4 písm. a) zákona o rozpočtových pravidlech stanoven procentním rozmezím podle přílohy č. 2 část A tohoto Rozhodnutí…“. Není tedy pravdivé tvrzení žalobkyň v replice, že termín „procentní rozmezí“ se objevuje pouze u nedodržení minimální lhůty pro podání nabídek. „Sporný“ termín použil poskytovatel, jak vyplývá z výše uvedeného, a žalovaný uložil odvod ve výši 25 %, což je zcela v souladu s poskytovatelem uvedenou sazbou finanční opravy (tj. z možných 100 % nebo 25 % z částky poskytnutých prostředků OPŽP ve spojitosti s „problematickou“ veřejnou zakázkou, jak vyplývá z dále uvedeného). Dle části A s názvem „Stanovení finančních oprav, které se použijí pro výdaje financované z OPŽP v případě porušení povinností při zadávání veřejných zakázek“ oddílu II bodu 2 Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o dotaci 1 a Rozhodnutí o dotaci 2: „Typ porušeníPopis porušeníSazba finanční opravyNeoprávněné rozdělení předmětu veřejné zakázkyZadavatel rozdělil předmětveřejné zakázky tak, že tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v zákoně nebo v dokumentu Zadávaní VZ v OPŽP.100 % –––––––––––––––––––––––––––––––––––– 25 %, pokud byla dodržena určitá míra uveřejnění, která umožnila možným dodavatelům přístup k zadávané veřejné zakázce.“ Z uvedeného je zřejmé, že v případě porušení zákona o veřejných zakázkách Podmínky vůbec nepřipouští možnost, že by identifikované porušení nemělo ani potenciální finanční dopad, jde však o pochybení, u kterého není možné přesně vyčíslit finanční dopad. Pochybení, kterého se dopustily žalobkyně, však je z hlediska zákona o veřejných zakázkách závažné, jak uvedl žalovaný (bod 30 napadených rozhodnutí) a jak ostatně vyplývá i z relevantní judikatury tam odkazované.

99. Ke konstatování žalobkyň, že „žalovaný vůbec nereagoval na podstatu žalobní námitky týkající se opomenutých důkazů“ žalovaný uvádí, že tak učinil dle svého názoru dostatečně podrobně v bodech 53 až 58 vyjádření k žalobě, včetně odkazů na příslušné pasáže napadených rozhodnutí. Vyjádřil se také k žalobkyněmi namítanému neprovedení navrhovaných svědeckých výpovědí, včetně odkazu na podrobnější odůvodnění uvedené v napadených rozhodnutích. Žalovaný se neztotožňuje s tvrzením žalobkyň, že jim vytknul neprokázání průzkumu trhu. Provedením podrobného průzkumu trhu naopak žalobkyně argumentovaly v odvolacím řízení, avšak jeho výsledky nikdy nepředložily, přičemž tuto skutečnost žalovaný v napadených rozhodnutích pouze konstatoval, nikoli vytýkal. Jak je uvedeno v bodech 32 a 33 napadeného rozhodnutí č.j. 30848/22/5000–10612–710970: „Výslech svědka Ing. P. H. a svědka Ing. V. H. považuje odvolací orgán za redundantní, protože skutečnost, kterou měli svědci potvrdit (provedení průzkumu trhu), respektive dosvědčit, že poptávaná technika v rámci Veřejných zakázek je natolik rozdílná z pohledu technických parametrů a neexistuje jeden dodavatel, nebylo v rámci daňové kontroly rozporováno (viz strana 20 zprávy o daňové kontrole). Na podkladě předložených důkazních prostředků byly správcem daně ve zprávě o daňové kontrole rozvedeny důvody, pro které považuje poptávaná plnění za spolu související (viz strany 20 a 21), potažmo odvolacím orgánem v bodech [25], [26] a [28] tohoto rozhodnutí, a proto měl zadavatel zadat tyto jako jednu nadlimitní veřejnou zakázku, pro kterou platí přísnější režim dle zákona o veřejných zakázkách, rozdělenou na části. S ohledem na předložené důkazní prostředky a jejich zhodnocení (viz strany 16 až 25, potažmo 41 až 45 zprávy o daňové kontrole) pak správce daně v rámci daňové kontroly zjistil dané pochybení, a proto správně konstatoval porušení rozpočtové kázně a odvolací orgán je plně v souladu s jeho stanoviskem. … Nadto odvolací orgán doplňuje a zdůrazňuje, že ze zprávy o daňové kontrole vyplývají logické úvahy správcem daně uplatněné v rámci hodnocení jednotlivých důkazů, tyto důkazy byly posuzovány rovněž ve vzájemné souvislosti a správcem daně bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, jež vyšly v předmětném daňovém řízení najevo. Dle názoru odvolacího orgánu bylo správcem daně ve zprávě o daňové kontrole dostatečným způsobem odůvodněno kontrolní zjištění a bylo zde provedeno i jeho zhodnocení (viz strany 17 až 25, potažmo 38 až 46 zprávy o daňové kontrole).“ V bodech 32 a 33 napadeného rozhodnutí č.j. 32599/22/500–10612–710970 je uvedeno totéž, pouze se liší čísla stran tam odkazované Zprávy o daňové kontrole.

100. Závěrem žalovaný uvedl, že má s odkazem na výše uvedené za to, že odvody za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu nebyly uloženy v rozporu s Podmínkami, resp. Rozhodnutím o dotaci a z napadených rozhodnutí to jednoznačně vyplývá, když napadená rozhodnutí jsou zcela v souladu se zákonem i recentní judikaturou. K porušení rozpočtové kázně došlo a odvody stanovené za daná porušení jsou v souladu s principem proporcionality. Napadená rozhodnutí tak nejsou nesprávná, nezákonná ani nepřezkoumatelná, jak tvrdí žalobkyně. Nesouhlas žalobkyň se závěry žalovaného uvedenými v napadených rozhodnutích nezakládá nezákonnost těchto rozhodnutí.

VI. Triplika žalobkyň

101. Žalobkyně ve vyjádření k duplice žalovaného uvedly následující: i) nevyhodnocení finančního dopadu tvrzeného porušení rozpočtové kázně, postup správce daně a žalovaného je v rozporu s Rozhodnutími o poskytnutí dotace 102. Žalobkyně v podaných žalobách namítaly, že správce daně zcela vadně aplikoval v Příloze č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace pro správce daně závazná pravidla stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně v oblasti zadávání veřejných zakázek (část A. Přílohy č. 2). Žalobkyně namítaly, že (procentně vyčíslené) odvody za porušení rozpočtové kázně podle kapitoly II., části A. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, lze uložit pouze za předpokladu, že není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, o což se správce daně/žalovaný v daňovém řízení ani nepokusili a touto skutečností se v průběhu daňového řízení ani v napadeném rozhodnutí vůbec nezabývali.

103. Žalovaný se v duplice ohrazuje proti argumentaci žalobkyň uvedené v replice k vyjádření žalovaného, že „žalovaný ve vyjádření k žalobě bez přezkoumatelné správní úvahy tvrdí, že není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, o což se správce daně ani žalovaný v daňovém řízení ani nepokusili a v daňovém řízení se touto otázkou nezabývali“ (bod [11] dupliky) s tím, že vyjádření k žalobě neslouží k vyjádření přezkoumatelné správní úvahy. S tím lze jistě souhlasit, nicméně jelikož se žalovaný touto otázkou v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval, a tudíž přezkoumatelná správní úvaha absentovala v rámci napadených rozhodnutí a nově takto žalovaný konstatoval až ve vyjádření k žalobě, důvodně žalobkyně namítaly, že by měl toto své tvrzení zdůvodnit, což neučinil ani ve vyjádření k žalobě. Pokud žalovaný pod tímtéž bodem dupliky uvádí, že „žalobkyně žádným způsobem neobjasnily, z čeho konkrétně by mělo vyplývat, že finanční dopad jejich pochybení lze vyčíslit, resp. z čeho konkrétně by mělo vyplývat, že závěr žalovaného o tom, že finanční dopad v jejich případě vyčíslit nelze, není pravdivý“, pak je třeba zdůraznit, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí touto otázkou vůbec nezabýval, neuvedl přezkoumatelnou správní úvahu, proč bez dalšího přistoupil ke stanovení odvodu dle Přílohy č. 2 části A kapitoly II., aniž by přitom postupoval v souladu s touto přílohou, tj. aniž by posoudil a zdůvodnil, proč dle jeho závěrů nelze postupovat dle části A. této přílohy bodu II. a III. Přezkoumatelná správní úvaha žalovaného a jeho závěr, že finanční dopad nelze vyčíslit, tedy v napadeném rozhodnutí zcela absentuje. Z uvedeného důvodu není jakkoliv relevantní, aby žalobkyně polemizovaly se závěrem žalovaného, který vůbec nebyl v rámci napadených rozhodnutí učiněn, ale který zcela absentuje, jak bylo namítáno v podané žalobě a dále argumentováno i v replice k vyjádření žalovaného.

104. Ačkoliv se žalovaný v duplice ohrazuje proti tvrzení žalobkyň, že se v případě absence možnosti vyčísleného finančního dopadu jedná o nové tvrzení uvedené až ve vyjádření k žalobě (viz bod [14] dupliky), sám pod bodem [11] dupliky musel připustit, že „žalovaný v napadeném rozhodnutí sice pojem „finanční dopad porušení není možno vyčíslit“ nedefinuje, …“, k čemuž je třeba uvést, že nejenom toliko nedefinuje, ale vůbec se tímto nezabývá, neposuzuje. Pokud pak následně žalovaný doplňuje, že z textu napadených rozhodnutí a relevantních písemností zcela jasně vyplývá, že se jednalo o „potenciální“ dopad, který není možné vyčíslit, pak žalobkyně namítají, že žalovaný je povinen přezkoumatelným způsobem zdůvodnit své rozhodnutí, za které rozhodně nelze považovat skutečnost, kdy tvrdí, co z něj „jasně vyplývá“, aniž by se však vůbec uvedenou skutečností vůbec zabýval a přezkoumatelným způsobem tuto zdůvodnil, jak ostatně sám implicitně žalovaný připustil. V tomto kontextu je však dle názoru žalobkyň třeba uvést, že žalobkyně již v podaných odvoláních namítaly, že správce daně ve Zprávě o kontrole zcela ignoruje některé jejich námitky vznesené v rámci daňového řízení, mj. explicitně žalobkyně uvedly, že „v kontextu námitek daňového subjektu se vůbec nevyjadřuje k zásadní námitce uvedené ve vyjádření ke kontrolnímu zjištění, že i kdyby daňový subjekt připustil pochybení, což odmítá, nemohlo mít toto porušení ani potenciální finanční dopad, a proto by měl správce daně dle názoru daňového subjektu postupovat dle Přílohy č. 2 k Rozhodnutí o poskytnutí dotace, části A., kapitoly I., bodu II, podle kterého se v takovémto případě nestanoví žádná finanční oprava“.

105. I přes takto explicitně vznesenou námitku se žalovaný v napadených rozhodnutích vůbec k této otázce nevyjádřil, resp. žalovaný se vůbec otázkou případného finančního dopadu tvrzeného porušení a možností jeho vyčíslení nezabýval, jak bylo namítáno v žalobě, tj. nepostupoval v souladu s Rozhodnutím o poskytnutí dotace, resp. s jeho Přílohou č. 2, kdy zcela ignoroval při svém rozhodování kapitolu I. části A této přílohy a bez dalšího přistoupil k aplikaci kapitoly II. bodu 2 Přílohy č.

2. Nadto nevypořádal ani výše citovanou námitku žalobců uvedenou v podaném odvolání.

106. Žalovaný ve vyjádření k žalobě rovněž tvrdil (nově, neboť v napadených rozhodnutích takto ani k námitce žalobkyň ohledně nezbytnosti aplikace postupu dle části A., kapitoly I., bodu II. Přílohy č. 2 Rozhodnutí o poskytnutí dotace, neargumentoval), že tento bod, podle kterého se v případě, že pochybení nemohlo mít ani potenciální finanční dopad, žádná finanční oprava nestanoví, na porušení zákona o veřejných zakázkách vůbec nedopadá.

107. Žalobkyně v podané replice k vyjádření žalovaného uvedly podrobnou argumentaci svědčící o nesprávnosti a nepravdivosti tohoto tvrzení žalovaného, na které v plném rozsahu odkazují a nepovažují za efektivní tuto opakovat. Ostatně žalovaný ani nevznáší žádná relevantní tvrzení, která by argumentaci žalobkyň vyvracela, pouze opakuje stručně svá tvrzení z vyjádření k žalobě. Nově žalovaný pouze tvrdí, že „není tedy pravdivé tvrzení žalobců v replice, že termín „procentní rozmezí“ se objevuje pouze u nedodržení minimální lhůty pro podání nabídek. „Sporný“ termín použil poskytovatel, jak vyplývá z výše uvedeného, a žalovaný uložil odvod ve výši 25%, což je v souladu s poskytovatelem uvedenou sazbou finanční opravy (tj. možných 100% nebo 25% z částky poskytnutých prostředků OPŽP ve spojitosti s „problematickou“ veřejnou zakázkou, jak vyplývá z dále uvedeného)“. K tomu je třeba namítnout, že žalovaný zjevně argumentaci žalobkyň nepochopil, kdy podstatou argumentace žalobkyň bylo, že pokud je stanoven odvod 100% nebo 25% z poskytnutých prostředků, nejedná se o stanovení odvodu procentním rozmezím, kdy nesporně rozmezí znamená od – do, ale jedná se o stanovení odvodu pevně stanoveným procentním podílem z vyplacené dotace. Procentní rozmezí (2–5%) je tak uvedeno pouze u nedodržení minimální lhůty pro podání nabídek, jak zcela správně argumentovaly žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného.

108. Ze znění a systematiky části A. Přílohy č. 2 dle názoru žalobkyň podpořeného podrobným zdůvodněním uvedeným v žalobě a v replice k vyjádření žalovaného jednoznačně plyne, že „obecná ustanovení“ stanovená v čl. I. části A. Přílohy č. 2 se aplikují při ukládání finančních oprav vždy a musí být naplněny. Až po aplikaci těchto obecných ustanovení (pravidel) je pak správní orgán oprávněn určit konkrétní výši finanční opravy s ohledem na podstatu porušení a jeho závažnost dle „sazeb“ stanovených v čl. II části A. Přílohy č.

2. V případě tedy, že „identifikované porušení nemůže mít ani potencionální finanční dopad“ (bod. II. čl. I části A. Přílohy č. 2), nesmí správní orgán stanovit žádnou finanční opravu – tj. nesmí uložit žádný odvod za porušení rozpočtové kázně (a to, ani dle sazeb čl. II. části A. Přílohy č. 2). Tento závěr je zjevný jak z jazykového, tak i systematického výkladu části A. Přílohy č. 2 (na kterou celou odkazuje při ukládání odvodů Příloha č. 1, jak bylo zmíněno výše).

109. Takto však správce daně/žalovaný jednoznačně nepostupovali, jak bylo podrobně argumentováno v žalobě, v důsledku čehož je jejich postup v rozporu s Rozhodnutím o poskytnutí dotace. ii) Opomenuté důkazy a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí 110. Žalobkyně v podaných žalobách uvedly podrobnou argumentaci svědčící o tom, že se žalovaný nevypořádal s důkazními prostředky předloženými v rámci daňového řízení, konkrétně se závěry ex–ante kontroly, Stanoviskem poskytovatele dotace a Zprávou o auditu operace.

111. Žalovaný s touto argumentací ve svém vyjádření nesouhlasil a tvrdil, že se k dané námitce vyjádřil v bodech 35 až 38 napadených rozhodnutí, na které ve svém vyjádření odkazoval, a k dokumentům předloženým žalobkyní se pak vyjádřil již v bodu 37 napadených rozhodnutí, včetně uvedení relevantní judikatury.

112. K tomu žalobkyně v replice namítaly, že žalovaný vůbec nereagoval na podstatu žalobní námitky, kdy žalobkyně podrobně reagovaly mj. na argumentaci žalovaného uvedenou právě pod bodem 37 napadených rozhodnutí, v němž je uvedeno: „Na uvedeném nemůže změnit nic ani replika odvolatele stran závěrů kontrol provedených jinými orgány. Odvolací orgán k tomu konstatuje, že správce daně není obsahem výstupů kontrol poskytovatele, případně jiných státních institucí vázán.“, což však dle názoru žalobkyň podrobně zdůvodněných v podaných žalobách nemůže znamenat, že správce daně/žalovaný může tyto důkazní prostředky vyloučit z hodnocení, tj. nepodrobit je objektivnímu hodnocení zásadou volného hodnocení.

113. Žalovaný v duplice pouze obecně vyjadřuje nesouhlas s argumentací žalobkyň uvedenou v replice k vyjádření žalovaného a odkazuje na body 53–58 vyjádření k žalobě, na něž však žalobkyně reagovaly právě ve své replice, jež však podstatu žalobní argumentace zcela opomíjí, resp. v nichž žalovaný odmítá předmětné důkazní prostředky z důvodu, že je to pouze správce daně, kdo může učinit závěr, zda došlo k porušení rozpočtové kázně.

114. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že dle názoru žalobkyň byl správce daně/žalovaný povinen s těmito listinami nakládat jako s důkazními prostředky a tyto podrobit hodnocení zásadou volného hodnocení.

115. Žalovaný v duplice uvádí, že se neztotožňuje s tvrzením žalobkyň, že jim vytknul neprokázání průzkumu trhu, s tím, že provedením průzkumu trhu argumentovaly právě žalobkyně a žalovaný pouze konstatoval, že jeho výsledky nikdy nepředložily. Je zcela logické, že pokud žalovaný v napadených rozhodnutích uvedl, že žalobkyně provedení průzkumu trhu nedoložily, přičemž mj. za tímto účelem bylo navrženo provedení svědeckých výpovědí, namítají žalobkyně, že svědecké výpovědi navržených svědků neměly být odmítnuty.

116. S ohledem na shora uvedené mají žalobkyně nadále za to, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná a nezákonná.

VII. Posouzení věci soudem

117. Vzhledem k tomu, že obě žalobkyně i žalovaný souhlasili s projednáním věci bez jednání rozhodl soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), o věci samé bez jednání.

118. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadených rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadená rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobách. A.

119. Soud neshledal důvodnými námitky žalobkyň o tom, že „nedošlo k porušení rozpočtové kázně“.

120. Předně je vhodné upozornit na závěr, který učinil žalovaný na stranách 8 odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalovaný uvedl: „Krom toho se v odvolatelem citovaném bodě [15] rozsudku 25 Af 124/2020 KS v Ostravě dále vyslovil, že „… se ztotožňuje s žalovaným učiněným poukazem na ustanovení § 98 ZVZ, který nabízí zákonem aprobovaný způsob, jak veřejnou zakázku zadat jako celek, ale s více částmi, při kterém je zakázka vnitřně rozdělena na části pro jednotlivé dodavatele tak, aby bylo možno zohlednit jejich případnou specializaci na to které vybavení a následně sečtena; tento postup aprobovala i judikatura...“, což bylo jako vhodný způsob zadání Veřejných zakázek zmíněno i odvolacím orgánem v bodě [15] seznámení č. 2, potažmo správcem daně na straně 21 zprávy o daňové kontrole. Dle odvolacího orgánu není důvodný ani citovaný rozsudek NSS č.j. 1 Afs 132/2019–76 ze dne 23.04.2021 (na který je odkazováno v rozsudku 25 Af 124/2020), neboť i když existuje technologická rozdílnost či potřeba použití odlišné techniky, kterou nabízí obdobný okruh dodavatelů, automaticky to neznamená, že veřejné zakázky spolu nesouvisejí (viz výše v tomto bodu). Mimo jiné správcem daně ani nebylo v rámci daňové kontroly rozporováno (viz strana 20 zprávy o daňové kontrole), že poptávané plnění Veřejných zakázek je natolik rozdílné z pohledu technologických parametrů a neexistuje jeden dodavatel, přičemž právě proto byl doporučen jako vhodný způsob řešení aplikovat zmíněné ustanovení § 98 zákona o veřejných zakázkách.“ 121. Podle § 98 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách může zadavatel rozdělit veřejnou zakázku na části, připouští–li to povaha předmětu veřejné zakázky. V případě rozdělení veřejné zakázky na části uvede zadavatel tuto skutečnost v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení a vymezí předmět jednotlivých částí veřejné zakázky a další požadavky související s rozdělením veřejné zakázky na části (§ 98 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách). Pokud zadavatel rozdělil veřejnou zakázku na části, uvede v oznámení či výzvě o zahájení zadávacího řízení, zda je dodavatel oprávněn podat nabídku na všechny či některé části veřejné zakázky nebo jen na jednu část veřejné zakázky (§ 98 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách). Podle § 98 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách, je–li veřejná zakázka rozdělena na části, vztahují se ustanovení tohoto zákona týkající se postupů zadavatele v zadávacím řízení či práv a povinností dodavatele na každou jednotlivou část, nevyplývá–li z tohoto zákona jinak. Ustanovení § 13 odst. 4 tím není dotčeno.

122. Odkazované ustanovení § 13 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách je pak zcela zásadní, když stanoví, že je–li veřejná zakázka rozdělena na části, je pro stanovení předpokládané hodnoty rozhodující součet předpokládaných hodnot všech částí veřejné zakázky. Potvrzuje tedy základní povinnost vymezenou v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách, podle kterého zadavatel nesmí rozdělit předmět veřejné zakázky tak, aby tím došlo ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v tomto zákoně.

123. Tvrdily–li žalobkyně, že „neexistuje jeden dodavatel, nemohl být osloven obdobný okruh dodavatelů, každý stroj funguje zcela samostatně a nezávisle na sobě, netvoří funkční celek, funkčnost strojů je rozdílná“, nejedná se o skutečnosti, které by nebyly řešitelné v rámci realizace nadlimitní veřejné zakázky. Je tomu tak právě z důvodu existence ustanovení § 98 zákona o zadávání veřejných zakázek, které umožňuje veřejnou zakázku rozdělit na části a počítá výslovně i s tím, že dodavatel je oprávněn podat nabídku na všechny či některé části veřejné zakázky nebo jen na jednu část veřejné zakázky. Tedy například tehdy, pokud je schopen dodat jen vydělenou část zakázky.

124. Bylo–li z důvodů tvrzených žalobkyněmi přistoupeno k rozdělení nadlimitní veřejné zakázky na dvě podlimitní veřejné zakázky, namísto postupu podle § 98 zákona o zadávání veřejných zakázek, došlo k porušení § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách.

125. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2015, č.j. 7 As 211/2015–31 (rozhodnutí Nejvyššího správní soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), uvedl: „Předně je tedy nutno zdůraznit, že zákon o veřejných zakázkách nezakazuje samotné rozdělení veřejné zakázky na části (ust. § 98 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách). Není však přípustné, aby tímto způsobem zadavatel uměle rozdělil jedinou veřejnou zakázku na více veřejných zakázek a v důsledku toho snížil hodnotu zakázky (respektive zakázek) pod zákonný finanční limit (ust. § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách). Jediná veřejná zakázka může být zadávána po částech, nicméně stále se bude jednat o jedinou zakázku, jejíž hodnota je rovna součtu hodnot všech částí (ust. § 13 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách). Části veřejné zakázky tedy nelze prezentovat jako samostatné veřejné zakázky a vyhnout se tímto způsobem postupům platným pro kategorii veřejných zakázek, do které by měla jako celek (při součtu hodnot všech částí) spadat.“ 126. Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Otázkou, kdy více plnění tvoří jedinou zakázku a kdy se jedná o samostatné zakázky, se zabýval Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 26. 4. 2012, č. j. 2 Afs 71/2011–93. Vyšel mimo jiné z dřívější právní úpravy a zdůraznil, že ani po přijetí nyní účinné právní úpravy se smysl zákona nezměnil. Poukázal přitom na tehdejší judikaturu, která dovodila, že zadáním jedné veřejné zakázky je nutno rozumět i souhrn jednotlivých zadání určitých relativně samostatných plnění, souvisejí–li spolu tato plnění úzce zejména z hledisek místních, urbanistických, funkčních, časových nebo technologických. Obdobně odkázal také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C–16/98, Komise proti Francii (ECLI:EU:C:2000:541), podle něhož „[...] pro určení, zda byly části jediné stavby uměle rozděleny, je třeba vycházet ze skutečnosti, že existence stavby musí být posouzena z hlediska ekonomické a technické funkce výsledku stavebních prací.“ Nejvyšší správní soud i v nyní projednávané věci shledává tyto úvahy plně aplikovatelné na posouzení, zda se v případě více plnění jedná podle zákona o veřejných zakázkách o více částí jediné veřejné zakázky, nebo o více samostatných veřejných zakázek.“ 127. Dlužno doplnit skutkové okolnosti případu souzeného Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud k nim uvedl: „Z výzvy k podání nabídky pro zakázku malého rozsahu „Rekonstrukce budovy Obecního úřadu v Hrádku“ Nejvyšší správní soud zjistil, že předmětem soutěže byly „stavební práce, které obsahují celkovou rekonstrukci a modernizaci budovy, vybudování II. nadzemního podlaží a novou střechu dle projektové dokumentace. Součástí je i bezbariérový vstup do budovy.“ Z výzvy k podání nabídky pro zakázku malého rozsahu „Dodávka osobního venkovního výtahu k budově Obecního úřadu v Hrádku“ Nejvyšší správní soud zjistil, že předmětem soutěže byly „dodání venkovního osobního výtahu, včetně jeho instalace k budově OÚ v Hrádku, který umožní bezbariérový vstup do 1. a 2. nadzemního podlaží.“ Již z uvedeného výslovného vymezení předmětu obou soutěží je zřejmé, že obě zakázky byly vedeny jednotným cílem, konkrétně zajistit do všech podlaží budovy obecního úřadu (nově navýšené o jedno podlaží) bezbariérový vstup. Není přitom rozhodné, že v případě zakázky na rekonstrukci budovy šlo toliko o vedlejší cíl, kdežto v druhém případě šlo o hlavní cíl zakázky. Je zcela zřejmé, že stěžovatelka byla při zadávání veřejných zakázek vedena jednotným záměrem docílit celkové rekonstrukce obecního úřadu tak, že bude vybudováno druhé nadzemní podlaží a do všech podlaží budovy (včetně onoho nově vybudovaného) bude zároveň zajištěn bezbariérový vstup, mimo jiné pomocí výtahu. Celková rekonstrukce budovy, jejímž cílem bylo také zajistit bezbariérový vstup, by nebyla zcela plnohodnotná v případě, že by nebyla realizována stavba výtahu do nadzemních podlaží. A naopak realizace výtahu do druhého nadzemního podlaží by zcela postrádala smysl, nebylo–li by toto podlaží vůbec vybudováno. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že výtah měl být realizován zároveň současně s celkovou rekonstrukcí. Je tak zřejmé, že výslednou stavbu (navýšenou o jedno podlaží) včetně výtahu je nutno považovat za jediný funkční celek. Obě veřejné zakázky (respektive části jediné veřejné zakázky) spolu proto úzce věcně, ekonomicky a funkčně souvisí. Důvody, které stěžovatelka uvádí pro závěr o samostatnosti obou zakázek (rozdílný předmět činnosti vítězů obou zakázek), jsou podle Nejvyššího správního soudu toliko důvody pro rozdělení veřejné zakázky na části dle ust. § 98 zákona o veřejných zakázkách (viz též citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2012, č. j. 2 Afs 71/2011–93). Shledala–li, že by bylo účelnější zakázku takto rozdělit, aby o jednotlivé části mohly samostatně (bez nutnosti subdodavatelských vztahů) usilovat společnosti s odlišným předmětem činnosti (stavební práce na straně jedné a dodávky výtahů na straně druhé), řešením byl právě postup podle ust. § 98 zákona o veřejných zakázkách. V takovém případě by ovšem stále platilo, že se jedná o jedinou podlimitní zakázku. Při součtu totiž celková hodnota obou plnění převyšovala 6.000.000 Kč. Veřejná zakázka (ať již jako celek, nebo jako dvě části jediné zakázky) tudíž měla být zadána některým z postupů podle ust. § 21 zákona o veřejných zakázkách. Stěžovatelka však takto nepostupovala a v rozporu s ust. § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách rozdělila předmět zakázky tak, že každá z částí veřejné zakázky nepřekračovala finanční limit dle ust. § 12 odst. 2 zákona o veřejných zakázkách. Díky tomu pak s těmito částmi naložila jako se samostatnými zakázkami malého rozsahu a zadala je v režimu ust. § 18 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách.“ 128. V případě souzeném Nejvyšším správním soudem stěžovatelka namítala, že „mezi předmětnými zakázkami neexistovala věcná a funkční souvislost a jednalo se tak o dvě samostatné zakázky“.

129. V případě žalobkyň šlo o „nakladač s otočí a traktor“ a „nakladač s otočí a zařízení pro zavlažování kompostových zakládek“.

130. Obdobně jako v případě souzeném Nejvyšším správním soudem žalobkyně zpochybňovaly také toliko věcnou a funkční souvislost mezi předmětnými zakázkami. V žalobách výslovně uvedly, že „nezpochybňují, že zadání obou zakázek proběhlo v témže čase, rovněž místo plnění bylo stejné a stroje byly pořízeny za účelem vybavení kompostárny“.

131. Žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl: „Co se pak týče věcné souvislosti, i tuto odvolací orgán ve shodě se správcem daně považuje za splněnou. V obou případech se jednalo o technické vybavení kompostárny (nakladač s otočí a traktor, resp. nakladač s otočí a zařízení pro zavlažování kompostových zakládek), nemůže být tedy rozpor o tom, že se jedná o plnění svým charakterem srovnatelného druhu (tj. komunální či zemědělskou techniku).“ 132. Žalovaný dále uvedl, že „z rozhodovací praxe ÚOHS, například z rozhodnutí uvedeného v bodě [19] tohoto rozhodnutí, jednoznačně plyne, že funkční souvislost je dovozována zejména s ohledem na účel a jednotný cíl zadávání daných veřejných zakázek, přičemž nemusí jít o totožná plnění či navzájem na sobě podmíněná. V kontextu uvedeného lze tak funkční hledisko u Veřejných zakázek spatřovat v úmyslu odvolatele pořídit zemědělské či stavební stroje sloužící k vybavení a obsluze kompostárny, čímž došlo k naplnění účelu projektu a podporované oblasti OPŽP (tj. 3. prioritní osy „Odpady a materiálové toky, ekologické zátěže a rizika“, specifického cíle 3.2 „Zvýšení podílu materiálového a energetického využití odpadů“ 3.2.2 „Výstavba a modernizace zařízení pro materiálové využití odpadu“), jak vyplývá i ze spisového materiálu. Jinými slovy je patrná společná funkce pořizovaných strojů, tedy jejich nákupem byla snaha zlepšit manipulaci a zpracování odpadu“ (což byl záměr odvolatele i dle žádosti o poskytnutí dotace ze dne 11.11.2015).“ 133. Soud se se závěry Nejvyššího správního soudu ztotožňuje. Případy žalobkyň jsou zcela obdobné případu souzenému Nejvyšším správním soudem, kde se ještě mnohem více nejednalo o žalobkyněmi namítaná „shodná nebo obdobná zařízení“, když šlo o „stavební práce a výtah“.

134. Žalobkyně byly při zadávání veřejných zakázek vedeny jednotným cílem, a to dosáhnout zlepšení manipulace a zpracování odpadu v kompostárně pořízením komunální či zemědělské techniky. Byla tedy prokázána i potřebná věcná a funkční souvislost veřejných zakázek.

135. S ohledem na tyto závěry bylo zcela nadbytečné provádět žalobkyněmi navržené svědecké výpovědi za účelem prokázání, že žalobkyně prováděla průzkum trhu a že technika je natolik rozdílná, že neexistuje jeden dodavatel. Tyto skutečnosti byly pro posouzení věci nerozhodné. B.

136. Soud dále neshledal důvodnými námitky žalobkyň o tom, že „ jednaly v dobré víře“.

137. Žalovaný v této souvislosti v odůvodnění napadených rozhodnutí správně odkázal na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2017, č.j. 2 Afs 334/2016–42. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „správce daně je orgánem, který spravuje odvody za porušení rozpočtové kázně [v daném případě § 1, § 2 odst. 1 písm. j) zákona č. 531/1990 Sb., § 44 odst. 9 rozpočtových pravidel, § 1, § 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád], a tedy i zjišťuje skutečnosti rozhodné pro vyměření odvodu. Poskytovatel dotace není tím, kdo závazně určuje, zda byly finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu čerpány oprávněně. Jistě je oprávněn posuzovat splnění cíle projektu, ostatně mnohdy se jedná o otázku ryze odbornou. Tyto jeho závěry ovšem nejsou pro správce daně závazné; zjistí–li porušení podmínek, je oprávněn a povinen z toho vycházet.“.

138. Poskytovatel dotace tedy není správním orgánem, který by mohl v žalobkyních vyvolat oprávněné očekávání o správnosti jejich postupu podle zákona o zadávání veřejných zakázek, resp. neporušení rozpočtové kázně.

139. Dlužno doplnit, jak potvrzují ostatně samy žalobkyně, poskytovatel žalobkyním výslovně doporučil zadání zakázek v nadlimitním režimu. Poskytnutí finančních prostředků je pak faktickým úkonem, nikoli potvrzením o správnosti jejich postupu podle zákona o zadávání veřejných zakázek, resp. neporušení rozpočtové kázně. C.

140. Soud neshledal důvodnými ani námitky žalobkyň o „nevypořádání se s předloženými důkazními prostředky“.

141. Předně je nezbytné uvést, že se žalovaný k důkazním návrhům žalobkyň vyjádřil. Učinil tak zcela dostačujícím způsobem, se kterým se soud ztotožňuje, a to v bodu 37 odůvodnění napadených rozhodnutí. Ostatně žalobkyně v žalobách konkrétní části tohoto bodu samy konstatovaly, včetně odkazovaného závěru prvoinstančního orgánu.

142. Žalovaný v bodu 37 odůvodnění napadených rozhodnutí uvedl: „Na uvedeném nemůže změnit nic ani replika odvolatele stran závěrů kontrol provedených jinými orgány. Odvolací orgán k tomu konstatuje, že správce daně není obsahem výstupů kontrol poskytovatele, případně jiných státních institucí, vázán. Porušení rozpočtové kázně je prověřováno a zjišťována dokazováním příslušným správcem daně v daňové kontrole, jelikož má jedinečnou právní dispozici k jejímu konstatování (tzn. ve smyslu § 44 odst. 11 zákona o rozpočtových pravidlech a v návaznosti § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, v rozhodném znění). K souběhu různých druhů kontrol a kompetencím kontrolních orgánů se vyjádřil NSS například v rozsudku č.j. 1 Afs 54/2013–36 ze dne 18.07.2013, kde vysvětlil, že příjemce dotace může v rámci veřejnosprávní kontroly kontrolovat bud’ poskytovatel dotace, anebo územní finanční orgány (tj. finanční úřad), a to na základě zmocnění v § 7 odst. 2 písm. c) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, v rozhodném znění (dále jen „zákon o finanční kontrole“). Tato kontrola zahrnuje finanční kontrolu hospodaření s veřejnými peněžními prostředky, a to před, v průběhu a následně po jejich použití, včetně auditu podle přímo použitelných předpisů Evropských společenství ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o finanční kontrole. NSS zde přitom dospěl k závěru: „Byť v průběhu veřejnosprávní (finanční) kontroly a daňové kontroly mohou být prověřovány totožné skutečnosti, jejich cíl se liší. Zatímco veřejnosprávní kontrola směřuje k uložení nápravných opatření (jde tedy o odstranění zjištěných nedostatků), daňová kontrola může vyústit v uložení odvodu za porušení rozpočtové kázně (tedy k vrácení finančních prostředků použitých v rozporu s pravidly dotace)“. Skutečnost, že MŽP provedlo ex ante kontrolu (mimo jiné s doporučením volby jiného druhu zadávacího řízení, tj. zadání jedné nadlimitní veřejné zakázky rozdělené na části), a Ministerstvo financí České republiky provedlo audit, nebrání tedy správci daně, aby prověřil, zda opravdu byly určené podmínky dotace splněny z pohledu zákona o rozpočtových pravidlech. K tomu odvolací orgán dodává, že poskytovatel (či jiný správní orgán) a daný správce daně jsou dva odlišné správní orgány, které mají své kompetence a vedou rozdílná řízení podle různých právních předpisů, přičemž odvolací orgán stejně jako tento správce daně není oprávněn nikterak zasahovat či vyjadřovat se k jejímu postupu. K řešené otázce se vyjádřil NSS i rozsudkem č.j. 2 Afs 334/2016–42 ze dne 10.05.2017, v němž dospěl k následujícímu závěru: „...Správce daně je orgánem, který spravuje odvody za porušení rozpočtové kázně [v daném případě § 1, § 2 odst. 1 písm. j) zákona 531/1990 Sb., § 44 odst. 9 rozpočtových pravidel, § 1 , § 2 odst. 3 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád], a tedy i zjišťuje skutečnosti rozhodné pro vyměření odvodu. Poskytovatel dotace není tím, kdo závazně určuje, zda byly finanční prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu čerpány oprávněně. Jistě je oprávněn posuzovat splnění cíle projektu, ostatně mnohdy se jedná o otázku ryze odbornou. Tyto jeho závěry ovšem nejsou pro správce daně závazné; zjistí–li porušení podmínek, je oprávněn a povinen z toho vycházet.“ Jinými slovy, správce daně je tím, kdo určuje, zda došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně v intencích poskytovatelem stanovených podmínek. Ostatně, k závěrům kontrol provedených jinými orgány se krátce vyjádřil správce daně na stranách 40 a 41 zprávy o daňové kontrole a odvolací orgán je s ním v souladu.“ 143. Podle § 8 odst. 1 věta první daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy.

144. Domáhají–li se žalobkyně „hodnocení důkazních prostředků v kontextu jejich argumentace“, domáhají se něčeho, čeho nejsou správní orgány povinny.

145. Pokud jde o otázku posouzení porušení rozpočtové kázně, dospěly správní orgány ke zcela správným závěrům souladným i s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Tento fakt není jakkoli způsobilý zpochybnit stanovisko poskytovatele dotace učiněné ve vztahu k jinému subjektu ani zpráva o auditu operace učiněné ve vztahu k jinému subjektu. Je tomu tak proto, že každý správní orgán je odpovědný za zákonnost svého rozhodnutí. I pokud by se hypoteticky jednalo o skutkově dva zcela totožné případy, avšak byly zaujaty dva opačné výklady, byl by správný jen ten, který by byl v souladu se zákonem. Podle § 8 odst. 2 daňového řádu sice správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly, avšak nezákonnost v jednom případě nemůže založit nárok na nezákonnost i v případě druhém. Jak totiž stanoví § 5 odst. 1 daňového řádu je správce daně povinen postupovat při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy. D.

146. Soud neshledal důvodnými ani námitky žalobkyň uvedené v části žaloby označené slovy „Nevyhodnocení finančního dopadu tvrzeného porušení rozpočtové kázně – postup správce daně a žalovaného je v rozporu s Rozhodnutím o poskytnutí dotace“.

147. Žalobkyně založily důvodnost své námitky na závěru, že při stanovení výše odvodu nemělo být postupováno podle části A. oddílu II bodu 2 přílohy č. 2 rozhodnutí o poskytnutí dotace, které stanoví, že při typu porušení „neoprávněné rozdělení předmětu veřejné zakázky“, popisu porušení „zadavatel rozdělil předmět veřejné zakázky tak, že tím došlo ke snížení ke snížení předpokládané hodnoty pod finanční limity stanovené v zákoně nebo v dokumentu Zadávání VZ v OPŽP“, a sazbě finanční opravy „100%, 25% pokud byla dodržena určitá míra uveřejnění, která umožnila možným dodavatelům přístup k zadávané veřejné zakázce“.

148. A to z toho důvodu, že podle tohoto ustanovení lze postupovat teprve tehdy, pokud „není možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení“. A dále z toho důvodu, že „pokud identifikované porušení ani potenciálně nemůže mít (negativní) dopad, nesmí být žádný odvod uložen“.

149. Žalobkyně současně správním orgánům vytýkaly, že měly vést dokazování k prověření obou zmíněných důvodů.

150. Pomine–li soud, že podřazení zjištěného porušení rozpočtové kázně žalovaným zcela odpovídá slovnímu znění shora citovaného ustanovení rozhodnutí o poskytnutí dotace, je vhodné uvést následující.

151. K prvnímu tvrzenému důvodu je nezbytné uvést, že tímto směrem vést dokazování možné nebylo. Jedná se totiž o negativní tvrzení, které lze prokázat pouze existencí jiného pozitivního tvrzení, tedy, že je a jak konkrétně „možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení“. S ohledem na to, že tuto skutečnost správní orgány netvrdily, nemusely jí ani prokazovat. Samozřejmě žalobkyním nic nebránilo v tom, aby tuto skutečnost tvrdily ony. Žalobkyně však, že je a jak konkrétně „možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení“, netvrdily. Pokud tedy nebylo tvrzeno ani prokázáno, že je a jak konkrétně možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, platí, že vyčíslit nelze. V daném případě je to i logické, neboť podstatou pochybení žalobkyň, jak uvedeno zdola, je omezení okruhu možných dodavatelů, takže objektivně nelze dovodit, jaká eventuální nižší cena mohla být tímto neurčitým okruhem potenciálních dodavatelů nabídnuta.

152. K druhému tvrzenému důvodu lze opět citovat z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2015, č.j. 7 As 211/2015–31. Nejvyšší správní soud uvedl: „Jestliže stěžovatelka nezadala danou veřejnou zakázku (resp. její části) jako podlimitní zakázku v režimu ust. § 21 zákona o veřejných zakázkách, nedodržela postup stanovený zákonem pro zadání veřejné zakázky ve smyslu ust. § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách. Pro naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle tohoto ustanovení je však dále nutné, aby vytýkaným jednáním zadavatel podstatně ovlivnil nebo mohl ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky. Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti také namítá, že nemohlo dojít ke snížení okruhu zájemců, neboť veřejné zakázky byly zveřejněny na její úřední desce (i elektronické). Touto námitkou stěžovatelka zjevně brojí právě proti splnění výše uvedené zákonné podmínky možného podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky. Ani tuto námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Jak správně uvedl krajský soud, pro závěr o odpovědnosti za daný správní delikt není nezbytně nutné, aby v konečném důsledku skutečně došlo k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky, tedy například ke snížení okruhu zájemců. Zákon výslovně počítá s tím, že postačuje pouhá potencialita takového ovlivnění. Krajský soud přitom přiléhavě poukázal na skutečnost, že při dodržení postupu pro podlimitní zakázky by musel mimo jiné zahájení zadávacího řízení oznámit v Informačním systému o veřejných zakázkách [konkrétně ve Věstníku veřejných zakázek – viz ust. § 26 odst. 4 ve spojení s ust. § 146 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách]. Informace o veřejné zakázce by se tak zjevně dostala širšímu okruhu zájemců. Lze totiž předpokládat, že úřední desku stěžovatelky sleduje mnohem užší okruh zájemců než Informační systém o veřejných zakázkách. Chtějí–li se totiž o nějakou veřejnou zakázku ucházet, primárním informačním zdrojem je pro ně právě Informační systém o veřejných zakázkách, který byl pro tyto účely také přímo vytvořen. Tyto úvahy do značné míry potvrzuje i skutečnost, že v daném konkrétním případě byly mezi uchazeči o veřejnou zakázku převážně společnosti sídlící v Moravskoslezském kraji (pouze o zakázku „Dodávka osobního venkovního výtahu k budově obecního úřadu v Hrádku“ usilovaly také dvě společnosti se sídlem v Praze). Zveřejněním na desce stěžovatelky tedy byli osloveni spíše regionální podnikatelé. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že byla naplněna také podmínka alespoň potenciality podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky ve smyslu ust. § 120 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách.“ 153. Případy žalobkyň jsou skutku posuzovanému Nejvyšším správním soudem obdobné pouze s tím rozdílem, že namísto nadlimitní veřejné zakázky byly vyhlášeny dvě podlimitní.

154. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu, je potencialita podstatného ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky dána tím, že pokud by k pochybení nedošlo, „informace o veřejné zakázce by se zjevně dostala širšímu okruhu zájemců“, tedy potenciálně by mohlo být v konečném důsledku poptávané plnění získáno za výhodnějších podmínek, tedy levněji. Slovy žalobkyň tak „identifikované porušení potenciálně mohlo mít (negativní) dopad“.

155. Vzhledem k tomu, že tento závěr bylo možné učinit bez dalšího dokazování, nemohly správní orgány neprovedením takovéhoto dokazování jakkoli pochybit.

156. Jde–li pak o opakované námitky žalobkyň o nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, tyto soud neshledal důvodnými, neboť obsah napadených rozhodnutí zcela postačoval k jejich přezkumu v rámci uplatněných žalobních námitek. Tento závěr platí i ve vztahu k právě vypořádávaným žalobním námitkám.

157. Pokud jde o první tvrzený důvod, tak žalobkyně netvrdily, že je a jak konkrétně možné přesně vyčíslit finanční dopad identifikovaného porušení, a proto žalovaný nemohl pochybit, když se tímto neexistujícím tvrzením výslovně nevypořádal.

158. Pokud pak jde o druhý tvrzený důvod, pak lze odkázat na bod 29 napadených rozhodnutí, v rámci kterého bylo uvedeno: „V souvislosti s uvedeným a na základě informací uvedených ve zprávě o daňové kontrole je nutné akcentovat, že Veřejná zakázka č. 1 a Veřejná zakázka č. 2 vykazují společné prvky (tj. mezi oběma existovala vzájemná souvislost, a to z místního, časového, věcného i funkčního hlediska), a tím, že tyto zadavatel zadal jako dvě samostatné, porušil zákaz stanovený v § 13 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách (tzn. neměly být zadány ve zjednodušeném podlimitním řízení dle § 38 zákona o veřejných zakázkách, ale naopak jako jedna nadlimitní veřejná zakázka rozdělená na části v předpokládané výši 6 300 000,00, resp. 6 390 000,00 Kč bez DPH), s kterou jsou spojeny přísnější podmínky pro zadávání veřejně zakázky (zejména povinnost uveřejňování ve Věstníku veřejných zakázek a Úředním věstníku Evropské unie). Tímto postupem zadavatele mohlo dojít k omezení okruhu zájemců o Veřejné zakázky, potažmo mohlo dojít k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky pro jejich realizaci.“ 159. Žalovaný tak zcela jasně vymezil potenciální negativní dopad vytýkaného pochybení, tedy z důvodu neuveřejnění ve Věstníku veřejných zakázek a Úředním věstníku Evropské unie, čímž mohlo dojít k omezení okruhu zájemců, potažmo k ovlivnění výběru nejvhodnější nabídky pro jejich realizaci.

VIII. Rozhodnutí soudu

160. Soud neshledal žádný z žalobkyní a) uvedených žalobních bodů důvodným, a proto její žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.

161. Soud neshledal žádný z žalobkyní b) uvedených žalobních bodů důvodným, a proto její žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť není důvodná.

IX. Odůvodnění neprovedení důkazů

162. Soud neprovedl žádný z žalobkyněmi navržených důkazů, neboť jejich provedení nebylo nezbytné k posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žalob.

X. Náklady řízení

163. Podle § 60 odst. 1 s.ř.s. by měl právo na náhradu nákladů řízení žalovaný, když měl ve věci obou žalob plný úspěch. Jelikož žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.