55 Az 12/2024 – 26

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobkyně: I. A. R., narozená X státní příslušnice X t. č. X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2024, č. j. OAM–1182/DS–D03–D06–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se žalobou domáhá podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle § 11 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu) tak, že ve smyslu čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je státem příslušným ke zpětnému přijetí žalobkyně Bulharská republika. Žalovaný současně ve výroku doplnil, že napadené rozhodnutí je v souladu s § 11 odst. 2 větou druhou rozhodnutím podle § 25 písm. i) z důvodu uvedeného v § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

II. Obsah žaloby a ostatních podání účastníků

2. Žalobkyně v žalobě namítla, že je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a nezákonné. Žalobkyně byla již před pohovorem vyzvána k seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Žalobkyně tak byla zkrácena na právu vyjádřit se ke všem podkladům podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Po seznámení se s podklady žalovaný doplnil další důkaz – pohovor se žalobkyní –, na který žalovaný nereagoval a současně žalobkyni upřel právo se k doplněnému podkladu před vydáním napadeného rozhodnutí vyjádřit nebo navrhnou jeho doplnění. Žalovaný se nezabýval tím, že žalobkyně žila před svým příchodem do Evropy devět let v Libanonu, kde v současné době probíhá ozbrojený konflikt. Žalovaný se nezabýval ani dalšími okolnostmi, které žalobkyně v průběhu pohovoru sdělila a jež se týkaly průběhu zadržení v Bulharsku a výhružek od převaděčů. Převaděči se chtějí žalobkyni pomstít za zatčení jednoho z nich. Převaděči vyhrožují její rodině. Policie následně jednoho z převaděčů zadržela. Žalobkyně i ostatní osoby, s nimiž cestovala, jsou proto v ohrožení života, jelikož v případě návratu do Bulharska (popřípadě do země původu) jim ze strany ostatních převaděčů hrozí smrt. Smrtí jim převaděči vyhrožovali jak v průběhu cesty, tak i nyní. Žalovaný v předcházejícím řízení nepřikládal výhružkám dostatečný význam. Žalobkyně může rovněž poskytnout součinnost a svědectví policii v trestním řízení proti řidiči kamionu. Žalobkyně chce být orgánům činným v trestním řízení nápomocna, aby převaděči byli dopadeni a potrestáni (zejména za smrt ženy v nákladním prostoru) a aby již transfery osob z Bulharska v nehumánních podmínkách nebyly uskutečňovány. Žalobkyně upozornila na to, že podle judikatury Soudního dvora se správní orgány musí zabývat nejen existencí systémových nedostatků azylového řízení či podmínek přijetí žadatelů, ale musí si rovněž všímat případných individuálních rizik, kdy by vzhledem k okolnostem případu již samo přemístění představovalo riziko nelidského nebo ponižujícího zacházení. Je na správním orgánu, aby náležitě zjistil skutkový stav.

3. Podle žalobkyně čelí azylové řízení v Bulharsku systematickým nedostatkům. Kritika se zaměřuje především na zhoršené podmínky přijímání žadatelů o azyl a nedostatečnou právní ochranu během procesu. Žalobkyně neměla v Bulharsku k dispozici tlumočníka, nebylo jí přeloženo ani tlumočeno, jaké dokumenty podepisuje, což vede k porušení lidských práv. Soudní dvůr rozhodl, že žadatele o mezinárodní ochranu nelze přemístit do Bulharska, pokud by tam čelili riziku špatných podmínek nebo neadekvátní ochrany. Nedostatky byly zmíněny v soudních rozhodnutí různých zemí, včetně českých soudů. Žalobkyniny pochybnosti o bulharském azylovém systému vychází jak z obecných informací, tak z osobní zkušenosti. Dále citovala článek ze serveru iRozhlas.cz popisující jednání bulharských orgánů s cizinci na hranicích. Možnost obrátit se v případě potřeby na bulharskou policii žalobkyně označila za lichou. Podle žalobkyně jsou bulharské orgány s nelegálními převaděči „ruku v ruce“.

4. Žalobkyně dále poukázala na judikaturu Soudního dvora, z níž vyplývá, že riziko špatného zacházení, které brání předání žadatele do země jinak příslušné podle nařízení Dublin III, může existovat buď v této příslušné zemi (např. z důvodu nevyhovujících přijímacích podmínek) anebo ve třetí zemi (včetně země původu), pokud hrozí navrácení žadatele, aniž by příslušný stát jeho žádost řádně posoudil. V tuto chvíli není ani jisté, jestli by žalobkyně při předání do Bulharska měla reálnou možnost pokračovat v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný se měl pečlivěji zabývat situací navrácených žadatelů v rámci dublinského řízení. Bulharsko se k žadatelům o azyl nechová podle norem evropského ani mezinárodního práva. Všichni žadatelé o mezinárodní ochranu v Bulharsku popisují, že jim byly vzaty otisky prstů a byli přinuceni podepsat dokumenty, aniž by tušili, že se jedná o žádost o mezinárodní ochranu. Za těchto okolností je žalobkyně přesvědčena, že by její žádost nebyla v Bulharsku posouzena řádně, nadto by při tamním pobytu musela snášet nevyhovující životní podmínky. Žalobkyni ani nebyla dána možnost požádat o mezinárodní ochranu v České republice.

5. V doplnění žaloby žalobkyně upozornila na to, že převaděči jí i nadále vyhrožují a také kontaktují její rodinu v Německu. Převaděči žádají po rodině informace, zda se žalobkyně stále nachází na území České republiky, zda využívá služeb právního poradenství nebo má svého advokáta a kdy bude vrácena do Bulharska. Převaděči kontaktovali její matku z jiného čísla a snaží se zjistit veškeré informace o žalobkyni. Žalobkyně zopakovala, že v případě přemístění do Bulharska jí ze strany převaděčů hrozí smrt.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně v České republice nepožádala o mezinárodní ochranu. V průběhu řízení zjistil, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Žalovaný tak dovodil, že Bulharsko je odpovědným státem ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalovaný se také zabýval tím, zda v případě Bulharska existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Měl za to, že nikoli. Bulharsko proto bylo jako příslušný členský stát povinno přijmout žalobkyni zpět.

III. Skutečnosti plynoucí ze správního spisu a rozhodnutí žalovaného

7. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobkyně byla dne 2. 9. 2024 kontrolována hlídkou cizinecké policie. Žalobkyně nepředložila žádný cestovní doklad ani pobytové oprávnění. Cizinecká policie lustrací v systému Eurodac shodou otisků prstů ověřila, že žalobkyně požádala dne 12. 8. 2024 v bulharském přijímacím středisku Harmanli o mezinárodní ochranu.

8. Při podání vysvětlení dne 3. 9. 2024 žalobkyně cizinecké policii vypověděla, že do České republiky přicestovala dne 2. 9. 2024 kamionem s dalšími Syřany. Sýrii původně opustila v roce 2010 a žila v Libanonu. Asi před dvěma měsíci se vrátila zpět do Sýrie. Volala jí matka, která má trvalý pobyt v Německu, ať za ní přijede. Ze Sýrie žalobkyně odcestovala do Turecka a pokračovala do Bulharska. V Bulharsku ji spolu s ostatními zadržela policie a vzala je do kempu. Dali jim papíry a museli požádat o azyl. Z bulharského kempu je pak pustili. V Sofii dostali tip na převaděče, kteří by je mohli dostat do Německa. Česká republika pro ně byla pouze tranzitní zemí. Převaděči byli syrské národnosti. Naložili je do kamionu, kde byli 3 dny zavření. Neměli dostatek kyslíku. Když byla polovina lidí v bezvědomí, zatelefonovali převaděči, který však nechtěl, aby policie chytila kamion. Proto kontaktovali policii, aby je zachránila.

9. Žalovaný požádal Bulharsko o převzetí žalobkyně zpět na základě čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III.

10. Dne 16. 9. 2024 Bulharsko žádost o přijetí žalobkyně zpět akceptovalo.

11. Dne 18. 9. 2024 byla žalobkyně vyzvána k pohovoru a k seznámení se s podklady pro rozhodnutí o předání podle nařízení Dublin III. Pro oboje byl určen termín dne 24. 9. 2024 ve 13:30 hodin.

12. V průběhu pohovoru žalobkyně zopakovala svou pobytovou historii. V Libanonu Syřanům vyhrožovali, že je vrátí zpět. Město v Sýrii, kde má žalobkyně bydliště, bylo srovnáno se zemí. Odcestovala do Turecka a pěšky překročila hranici do Bulharska. V Sofii ji zadrželi a odvezli do uzavřeného tábora (Vosmansi), kde pobývala asi týden. Probíhaly tam pohovory. Pak ji převezli to otevřeného tábora (Harmanli), kde pobývala asi tři dny. V Bulharsku žalobkyni vzali otisky prstů. O mezinárodní ochranu nežádala. Nevěděla, co podepisuje, ale něco podepsala. Komunikace s Bulhary byla špatná. Chovali se k nim nepříjemně a nikdo jim nic nevysvětlil. Tlumočník nebyl přítomen. V táboře byla špína a parazité. Měli tam kožní problémy. Jídlo dostávali dvakrát denně. Žalobkyně následně odcestovala vlakem do Sofie, kde čekali převaděči. Měla cestovat dále do Evropy kamionem. Na něj čekalo mnoho dalších cizinců, proto žalobkyně nechtěla nastoupit, ale převaděči jí vyhrožovali. Převaděči se spojili s jejími příbuznými a zjišťují, kde se žalobkyně nachází. Žalobkyně má ještě nedoplatek za převaděčství a chtějí po ní peníze. Do Bulharska se nechce vrátit a bojí se. V Německu má matku, sourozence a strýce. Ráda by si tam našla práci a žila normálně.

13. V průběhu seznámení se s podklady žalobkyně uvedla, že zpět do Bulharska nechce. Nové informace, které by měl žalovaný vzít v úvahu v řízení podle nařízení Dublin III uvést nechtěla.

14. Součástí správního spisu je informace OAMP ze dne 26. 3. 2024 Bulharsko: Azylový systém – Řízení o mezinárodní ochraně, azylová legislativa, zranitelné osoby, dublinský systém, azylová střediska, přijímací podmínky, zajišťovací a azylové dublinské statistiky.

15. Dne 24. 9. 2024 žalovaný požádal bulharské orgány o individuální záruky. V žádosti informoval o žalobkynině obavě z převaděčů a výhružkách. Proto se žalovaný bulharských orgánů dotázal, zda jsou schopny zabezpečit zvláštní podmínky přijetí vzhledem k žalobkynině ohrožení.

16. V napadeném rozhodnutí žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení. Na základě lustrace v systému Eurodac je zřejmé, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu v Bulharsku jako v prvním ze států, jež je vázán nařízením Dublin III. Tím byly splněny podmínky pro postup podle čl. 24 odst. 1 nařízení Dublin III. Bulharsko uznalo svou příslušnost k posouzení žalobkyniny žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval též tím, zda v Bulharsku nedochází s systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III, přičemž vycházel z informace OAMP. Na úrovni Evropské unie ani Rady Evropy nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí, jež by deklarovalo systematické nedostatky bulharského azylového řízení a přijímaní žadatelů. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevyzval státy, aby se zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska. Bulharsko je považováno za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, ale i ostatními členskými státy Evropské unie.

17. Přestože může být životní standard v Bulharsku nižší, podle žalovaného nedosahuje rizika systematických nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalovaný poukázal na judikaturu NSS vyjadřující se k zásadě vzájemné důvěry mezi členskými státy. Dále žalovaný upozornil na to, že žalobkyně v Bulharsku strávila po zadržení policií většinu času v detenčním zařízení (pravděpodobně Busmantsi), které slouží pouze pro krátkodobé zadržení nelegálních migrantů. Žalobkyně popsala podmínky v něm jako nevyhovující. Žadatelé o mezinárodní ochranu ovšem bývají zpravidla umístěni do přijímacího střediska. Žadatelé o mezinárodní ochranu mají podle informace OAMP nárok na širší spektrum služeb, včetně psychologické péče, zdravotního pojištění či sociální pomoci. Zranitelné osoby by měly mít nárok na nadstandardní služby.

18. K žalobkynině obavě z převaděčů žalovaný uvedl, že transfer proběhne v doprovodu a v Bulharsku se může obrátit na tamní orgány. Žalobkynino případné svědectví by mohlo přispět k tomu, aby podobné pašování osob v nehumánních podmínkách z Bulharska již neprobíhalo. Informace, které žalobkyně poskytla během řízení, se nemohou dostat do rukou nepovolaných osob a celé řízení je neveřejné. Údaje o tom, kde se žalobkyně nachází a kdy a kam bude transferována se nemohou k převaděčům dostat. Žalovaný poskytne bulharským orgánům všechny informace o specificích případu, aby mohla být žalobkyni před převaděči poskytnuta dodatečná ochrana. Konečně se žalovaný zabýval případným využitím diskrečního oprávnění podle čl. 17 odst. 1 nařízení Dublin III. Podle žalovaného nebyl pro jeho využití v žalobkynině případě prostor.

19. Součástí správního spisu je také odpověď bulharských orgánů ze dne 17. 10. 2024 na žádost o individuální záruky. Podle ní bude žalobkyně ubytovaná v otevřeném přijímacím středisku, jehož podmínky dosahují minimálních standardů. Lékařští i sociální pracovníci budou ve středisku k dispozici. Azylové řízení bude probíhat v souladu s unijní i národní legislativou.

IV. Posouzení věci soudem

20. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti. Je tedy věcně projednatelná. O žalobě soud rozhodl v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, a podle skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí. O žalobě soud rozhodl bez jednání, jelikož žalovaný s takovým postupem souhlasil a žalobkyně se na výzvu soudu k této otázce nevyjádřila, proto se její souhlas presumuje (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Dokazování soud neprováděl, jelikož všechny relevantní informace pro rozhodnutí zjistil ze správního spisu.

21. Žalobkyně předně namítala, že byla zkrácena na svém právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu. Poukazovala na to, že byla k pohovoru – o němž je sepisován protokol, který přestavuje podklad pro rozhodnutí – předvolána na stejný den a čas jako k seznámení se s podklady (24. 9. 2024 ve 13:30 hodin). Z toho dovozuje, že neměla příležitost se s protokolem seznámit.

22. K tomu soud zaprvé dodává, že obecně sama skutečnost, že provedení některého procesního úkonu bylo nařízeno na stejný den a čas jako seznámení se s podklady, neznamená, že průběh nařízených úkonů ve skutečnosti nebyl následně adekvátně rozvržen tak, aby účastníci řízení měli možnost se se všemi podklady rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu seznámit. V protokolu o seznámení se s podklady rozhodnutí je ve výčtu podkladů uveden mimo jiné i protokol o pohovoru ze dne 24. 9. 2024. Žalobkyně se podle protokolu o seznámení s podklady neměla k podkladkům žádné výhrady v tom smyslu, že by snad jejich výčet neodpovídal realitě (tj. podkladům, které žalovaný opravdu do samotného seznámení se – jako samostatného procesního úkonu – shromáždil).

23. Zadruhé, z protokolu o pohovoru je parné, že s ním žalobkyně byla (alespoň materiálně) seznámena. Každá strana protokolu je zakončena prohlášením o tom, že osoby přítomné u pohovoru souhlasí se stranou protokolu bez připomínek. Tato prohlášení žalobkyně stvrdila svým podpisem. Nelze proto souhlasit se žalobkyní, že jí byl obsah tohoto důkazu neznámý nebo že byla zbavena možnosti proti němu účinně uplatňovat námitky. Zároveň je pro úspěšnost námitky nemožnosti vyjádřit se k podkladům nezbytné, aby žalobce upřesnil, jakým způsobem takové pochybení správního orgánu mohlo ovlivnit vydané meritorní rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 6. 2011, č. j. 8 As 28/2011–78, a ze dne 31. 8. 2015, č. j. 8 As 149/2014–68). I kdyby tak žalobkyně skutečně neměla příležitost se před vydáním napadeného rozhodnutí s odkazovaným protokolem seznámit (což vyvrací výše zmíněná prohlášení), ani v samotné žalobě proti jeho obsahu žalobkyně žádné konkrétní výhrady nevznesla – např. že neodpovídá tomu, jak pohovor probíhal a co při něm doopravdy uváděla. Namísto toho žalobkyně v kontextu námitky neseznámení s podklady (protokolem) upozorňovala na to, že se žalovaný okolnostmi, jež uvedla při pohovoru, nezabýval v napadeném rozhodnutí dostatečně. Takto namítaný nedostatek ale nezakládá procesní vadu pro porušení § 36 odst. 3 správního řádu, ale případnou vadu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (k tomu srov. níže bod 29 a násl. tohoto rozsudku).

24. Soud nepřehlédl, že ve výčtu podkladů v protokolu o seznámení se s podklady není žádost žalovaného o individuální záruky týkající se azylového řízení a bezpečnosti. S tímto podkladem tedy žalobkyně zřejmě neměla možnost se seznámit. Podklad pro rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu je ale třeba vykládat jako podklad, na základě kterého správní orgán činí skutková zjištění o jím posuzované věci (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 11. 2024, č. j. 10 As 122/2024–60). Žalovaný do doby vydání napadeného rozhodnutí odpověď od bulharské strany neobdržel. Přesto (na základě podkladů, s nimiž žalobkyně měla možnost se seznámit, zvláště informace OAMP) došel k tomu, že je žalobkynino přemístění i bez individuálních záruk možné (žádost o individuální záruky v napadeném rozhodnutí ani nijak nezmiňoval). Pochybení žalovaného, kdy po žalobkynině seznámení se s podklady ještě spisový materiál doplnil, proto podle soudu nepředstavuje vadu řízení, která by měla vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.

25. Žalobkyně dále tvrdila, že neměla v úmyslu požádat o mezinárodní ochranu v Bulharsku. Odkázala na praxi, kdy jsou žadatelé o mezinárodní ochranu přinuceni podepsat nějaké dokumenty, aniž by tušili, co podepisují, a jsou jim sejmuty otisky prstů.

26. Podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 603/2013, kterým byl zřízen systém Eurodac, jsou členské státy povinny neprodleně sejmout otisky prstů každého žadatele o mezinárodní ochranu staršího 14 let a nejpozději do 72 hodin je předat do ústředního systému Eurodac. Shoda otisků prstů je pak považována za přímý důkaz o tom, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána (srov. příloha II prováděcího nařízení Komise č. 1560/2003). V rozsudku ze dne 23. 11. 2023, č. j. 7 Azs 228/2023–25, NSS uvedl, že „shoda otisků prstů v systému Eurodac bude dostatečným důkazem pro prokázání, zda již žadatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě. Musely by vyvstat další ,kvalifikované‘ skutečnosti, které by mohly takto zjištěný skutkový stav zpochybnit.“ Pouhá tvrzení žalobkyně o tom, že nevěděla, co podepisuje, soud bez dalšího nepovažuje za takovou kvalifikovanou okolnost (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2024, č. j. 48 Az 2/2024–68). Žalobkyně uvedla, že se taková situace „opakuje u všech žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří byli v zadržení Bulharsku“. Ani obecný odkaz na zkušenost „všech ostatních“ podle soudu nezpochybňuje, že v Bulharsku žalobkyně žádost o mezinárodní ochranu podala. Bulharská strana svou povinnost k přijetí žalobkyně zpět uznala. Proto bylo namístě postupovat podle nařízení Dublin III.

27. Žalobkyně také poznamenala, že jí bylo znemožněno podat žádost o mezinárodní ochranu v České republice.

28. Ve spisovém materiálu se nachází rozhodnutí o žalobkynině zajištění. Podle § 3a odst. 1 písm. a) bod 4 zákona o azylu je cizinec oprávněn podat žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců v případě cizince tam zajištěného nebo ubytovaného, s výjimkou cizince zajištěného nebo ubytovaného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy sjednané s jinými členskými státy Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného předpisu Evropské unie. Jelikož byla žalobkyně zajištěna právě za účelem jejího předání podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (nařízení Dublin III), po rozhodnutí o zajištění tedy již žalobkyně skutečně nemohla požádat o udělení mezinárodní ochrany. Mohla tak ovšem učinit ještě před samotným zajištěním, z podání vysvětlení a protokolu o pohovoru ale plyne, že takový úmysl v České republice neměla, neboť chtěla jet do Německa. Současně Bulharsko uznalo svou povinnost přijmout žalobkyni zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Dublin III. Podle něj členský stát příslušný podle tohoto nařízení je povinen přijmout zpět státního příslušníka třetí země nebo osobu bez státní příslušnosti, jejíž žádost se posuzuje a která vzala svou žádost zpět a učinila žádost v jiném členském státě, nebo která se nachází na území jiného členského státu bez povolení k pobytu. I kdyby žalobkyně podala v České republice (nebo v jiném členském státě) další žádost o mezinárodní ochranu, přesto by bylo Bulharsko povinno ji přijmout zpět. Obdobně by mohl členský stát, v němž by podala další žádost o mezinárodní ochranu (např. Německo), o její zpětné přijetí požádat (čl. 23 odst. 1 nařízení Dublin III).

29. Soud se dále zabýval námitkou, že se žalovaný nevypořádal se skutečnostmi uváděnými při pohovoru dostatečně (situací v Libanonu, problémy bulharského azylového systému a výhružkami od převaděčů).

30. Smyslem dublinského systému je obecně rychlé a jasné nalezení státu příslušného k rozhodnutí o žádosti. Nevztahuje se na samotné věcné rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu. Účelem řízení o předání žalobkyně podle čl. 23 a násl nařízení Dublin III tedy bylo, aby příslušný členský stát (Bulharsko) mohl pokračovat v řízení o mezinárodní ochraně. Teprve v něm budou mít otázky stran bezpečnostní situace v zemi původu nebo v jiné třetí zemi svou relevanci. Žalovaný proto nepochybil, jestliže se takovými skutečnostmi nezabýval. Z téhož důvodu je proto irelevantní i aktuální vývoj v Sýrii.

31. Co se týče problémů bulharského azylového systému, žalobkyně v žalobě upozornila na špatné životní podmínky v Bulharsku a absenci tlumočníka při svém předchozím pobytu. Žalovaný se měl také ujistit, aby v žalobkynině případě nedošlo k porušení zásady nenavracení.

32. Podle čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III žadatel nemůže být přemístěn do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, jestliže existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie.

33. Žalobkyně v průběhu pohovoru uvedla, že ubytovací zařízení v Bulharsku bylo špinavé a měli tam kožní problémy. Také tam byly štěnice. Jídlo dostávali dvakrát denně. V žalobě poté obecně odkázala na špatné životní podmínky v Bulharsku.

34. Žalobkyniny výtky v zásadě odpovídají informaci OAMP, z níž žalovaný vycházel. Ta mimo jiné popisuje průběh řízení o mezinárodní ochraně v Bulharsku, právní základ azylového systému, postup státních orgánů po příjezdu tzv. „dublinských navrátilců“, podmínky v azylových střediscích nebo přístup ke zdravotní péči. Podle informace OAMP část azylových středisek prošla kompletní rekonstrukcí, nerekonstruovaná střediska se ale potýkají s nedostatečnou údržbou sanitárního vybavení a štěnicemi. Kritizována je také kvalita a kvantita jídla.

35. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že si je žalobkyniných výtek proti pobytu v Bulharsku vědom. Měl však za to, že ačkoli jsou životní podmínky v Bulharsku oproti vyspělejším západním zemím odlišné, nelze hovořit o systematických nedostatcích nebo životním standardu, které by vedly k nelidskému nebo ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv a svobod Evropské unie. Žalovaný dále poukázal na judikaturu NSS. V rozsudku ze dne 9. 5. 2018, č. j. 9 Azs 17/2018–28, NSS konstatoval, že „[v] případě většiny ostatních členských zemí Evropské unie však nelze říct, že by zřejmě či alespoň pravděpodobně trpěly systémovými nedostatky, a proto postačí jen obecná úvaha“. (Podle zmíněného rozsudku by podrobnější úvaha mohla být vyžadována např. v případě předání do Maďarska nebo Itálie.) Dále žalovaný citoval usnesení ze dne 7. 8. 2018, č. j. 6 Azs 117/2018–26, v němž NSS odkázal na posudek Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014, č. 2/13, vyzdvihující zásadu vzájemné důvěry v unijním právu.

36. K tomu soud doplňuje, že podle bodu 22 nařízení Dublin III je stěžejním prvkem společného azylového systému solidarita, s níž úzce souvisí vzájemná důvěra. Nelze nicméně vyloučit, že tento systém v praxi naráží v určitém členském státě na závažné funkční problémy, a proto existuje riziko, že žadatelé o azyl budou v případě přemístění do tohoto členského státu vystaveni zacházení, které je neslučitelné s jejich základními právy. Unijní právo tudíž brání uplatnění nevyvratitelné domněnky, že členský stát příslušný podle nařízení Dublin III dodržuje základní práva. Členské státy (včetně vnitrostátních soudů) tak nemohou přemístit žadatele do „příslušného členského státu“, nemohou–li ponechat bez povšimnutí skutečnost, že systematické nedostatky azylového řízení a podmínek přijímání žadatelů o azyl v tomto členském státě představují závažné důvody pro domněnku, že žadatel bude vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, N. S. a další, C–411/10 a C–493/10, body 78 až 81 a 94). K vyvrácení domněnky, že všechny členské státy dodržují základní práva, musí žadatel uvést hodnověrná tvrzení o systémových nedostatcích v azylovém řízení podepřená relevantními důkazy (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2019, č. j. 5 Azs 252/2019–41).

37. Žalobkyniny zkušenosti s pobytem v Bulharsku lze mít za hodnověrné (korespondují s informací OAMP). Na druhou stranu, žalobkynině během správního řízení popsala podmínky v Bulharsku poměrně obecně. Především ani v samotné žalobě k podmínkám v Bulharsku nic konkrétnějšího neuvedla (své zkušenosti podrobněji nepopsala) a omezila se na obecná tvrzení, že tam jsou špatné (žalobkyninými slovy až alarmující) životní podmínky.

38. Soud uznává, že nedostatečná hygiena a výskyt parazitů jsou bezpochyby nežádoucí jevy. Soudní dvůr nicméně vysvětlil, že o systémových nedostatcích ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III lze hovořit v případě jejich obzvláště vysoké míry závažnosti, jíž „by bylo dosaženo, pokud by se osoba, která je zcela závislá na veřejné podpoře, v důsledku nezájmu orgánů členského státu ocitla nezávisle na své vůli a osobní volbě v situaci krajní hmotné nouze, v níž by nemohla uspokojovat své nejzákladnější potřeby, jako je zejména potřeba najíst se, umýt se a ubytovat se, a kterou by bylo poškozováno její tělesné či duševní zdraví nebo v důsledku které by se ocitla v zanedbaném stavu, jenž je v rozporu s lidskou důstojností. Uvedená míra závažnosti se tudíž nemůže vztahovat na situace, které třebaže se vyznačují značnou nejistotou či podstatným zhoršením životních podmínek dotčené osoby, neznamenají krajní hmotnou nouzi, při níž by se tato osoba ocitla v natolik závažné situaci, že ji lze stavět na roveň nelidskému či ponižujícímu zacházení“ (srov. rozsudky Soudního dvora ze dne 19. 3. 2019, C–163/17, Jawo, a C–297/17, C–318/17, C–319/17 a C–438/17, Ibrahim a další). Z čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III totiž neplyne, že jakékoli porušení základního práva členským státem automaticky znemožňuje přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu (srov. usnesení NSS ze dne 7. 6. 2016, č. j. 8 Azs 18/2016–52).

39. Žalobkyně sice tvrdila, že kvůli nedostatečné hygieně trpěli kožními problémy, nic bližšího k nim ale neuvedla (např. povahu a závažnost nebo zda se pokusila kvůli nim vyhledat lékařské ošetření a s jakým výsledkem). Při podání vysvětlení dne 3. 9. 2024 sdělila, že je zdravá a s ničím se neléčí. Během pohovoru uvedla, že denně bere léky, neupřesnila ale, na jaké potíže. Co se týče zajištění stravy, jídlo prý dostávali dvakrát denně. Podle informace OAMP bývá jídlo poskytováno zpravidla formou potravinových balíčků. Pokud byl tedy žalobkyni poskytován dvakrát denně balíček s vícero potravinami, soud tento způsob zajištění stravy považuje za dostatečný. Žalobkyně sice nerozvedla, v jaké formě jídlo dostávala, k jeho kvalitě nebo kvantitě ale v průběhu správního řízení ani v žalobě žádné konkrétní výhrady neměla. Žalobkyně dále namítla, že při jejím pobytu v Bulharsku nebyl přítomen tlumočník. Podle informace OAMP jsou tlumočníci do arabštiny (které žalobkyně rozumí) v praxi dostupní. Ani přes případnou absenci tlumočníka při podávání žádosti o mezinárodní ochranu tak samo o sobě nelze předpokládat, že by v dalším řízení neměla mít žalobkyně k dispozici tlumočníka a nemohla dostatečně vylíčit svůj azylový příběh a vystupovat v řízení o mezinárodní ochraně.

40. Tím soud nezpochybňuje, že bulharský azylový systém vykazuje nedostatky. Ostatně prakticky v žádném členském státě není azylový systém dokonalý (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2018, č. j. 4 Azs 141/2018–21). Na základě výše uvedeného ale podle soudu nelze bez dalšího uzavřít, že žalobkynin popis zkušeností z Bulharska naplňuje vysoký práh závažnosti, který se vyžaduje pro závěr o existenci systémových nedostatků systémové povahy ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Žalobkyně své tvrzení o „alarmujících nedostatcích dosahujících intenzity porušování lidských práv“ nijak nedoložila (např. zprávami nevládních organizací nebo novinovými články). V textu žaloby citovala úryvek z článku, který se týkal jednání bulharské policie s uprchlíky a běženci na hranicích. Tato situace se ale žalobkyně osobně nedotýká. Žalobkyně bude do Bulharska předána v rámci dublinského systému příslušnými orgány členského státu, nikoli nezákonným překročením vnější hranice Evropské unie. Z informace OAMP se podává, že tzv. dublinští navrátilci nečelí zvláštním omezením při dalším přístupu k řízení o mezinárodní ochraně. Bulharsko akceptovalo svou povinnost přijmout žalobkyni zpět právě proto, aby mohlo její žádost mezinárodní ochranu posoudit. Žalobkyně se sice obávala toho, že její žádost nebude posouzena řádně a že Bulharsko nedodržuje zásahu nenavracení. Z informace OAMP neplyne, že by Bulharsko čelilo kritice za (ne)dodržování tohoto mezinárodního závazku. Podle informace OAMP je u zamítavých rozhodnutí možný soudní přezkum. Lze také podat opakovanou žádost. Žalobkyně ani neupřesnila, zda by mělo mít Bulharsko problémy s dodržováním zásady nenavracení obecně, nebo konkrétně u žadatelů ze Sýrie.

41. Dále žalobkyně (bez bližšího odkazu) namítla, že systematické nedostatky bulharského azylového systému byly identifikovány i na úrovni Evropské unie. Soudu není známo, že by orgány Evropské unie takové nedostatky konstatovaly a vyzvaly členské státy, aby žadatele o mezinárodní ochranu do Bulharska nepřemisťovaly. Na úrovni Rady Evropy ESLP v rozsudku ze dne 7. 12. 2017, S. F. proti Bulharsku, stížnost č. 8138/16, konstatoval porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (jemuž odpovídá zákaz nelidského či ponižujícího zacházení v čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie – srov. čl. 52 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie) v souvislosti s podmínkami detence pouze ve vztahu nezletilým dětem, které byly zajištěny spolu se svými rodiči. Tento rozsudek tedy též nenasvědčuje tomu, že by podmínky v detencích (podle informace OAMP jsou navíc tzv. „dublinští navrátilci“ ubytováni v otevřeném přijímacím středisku) byly natolik nevyhovující, že by znamenaly porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2021, č. j. 41 Az 24/2021–46).

42. Žalobkyně v žalobě namítla, že „[n]edostatky byly zmíněny také v soudních rozhodnutích různých zemí.“ Ani tuto námitku ale nepodpořila žádnými konkrétními odkazy (o jaká rozhodnutí a v jakých zemích mělo jít). Kromě toho zmínění nedostatků ještě neznamená závěr o závažných systematických nedostatcích ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III. Např. v rozsudku ze dne 11. 2. 2020, F–7195/2018 (dostupného z https://bvger.weblaw.ch), se Federální správní soud Švýcarska podmínkami v Bulharsku podrobně zabýval. Též zmínil potíže s dostatečným udržováním hygieny, hlášení štěnic nebo problém s tlumočením některých jazyků. V bodě 6. 6. 7. rozsudku však uzavřel, že i když jsou zjištěné nedostatky znepokojivé, nepředstavují systémová selhání, která by odůvodňovala obecné odmítnutí přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu do Bulharska. Důležité je zohlednit individuální rizika – např. žadatelův zdravotní stav (o kterém v nyní posuzovaná věci žalobkyně neposkytla prakticky žádné informace, soud si proto nemůže překážky přemístění spekulativně domýšlet).

43. Závěr o systematických nedostatcích azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v Bulharsku ve smyslu čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení Dublin III neplyne ani z judikatury českých soudů. V rozsudku ze dne 10. 6. 2020, č. j. 5 Azs 307/2019–22, NSS uvedl, že „odpověď na otázku existence systémových nedostatků azylového řízení v Bulharsku nebyla v minulosti vždy nepochybná; zejm. v období tzv. migrační krize během let 2015 a 2016, kdy byl v Evropě zaznamenán významně zvýšený počet příchozích migrantů, upozorňovaly mezinárodní nevládní organizace na problematickou situaci v Bulharsku, jak je patrné např. z již citovaného usnesení zdejšího soudu č. j. 2 Azs 132/2017–45. Nicméně z pohledu uplatněných námitek stěžovatele a stavu věcí v době vydání rozhodnutí o prodloužení jeho zajištění za účelem předání není možné vnímat Bulharsko jako zemi, do které by předání stěžovatele nebylo alespoň potenciálně možné. Situace v Bulharsku je jistě monitorována nejen nevládními organizacemi, ale i příslušnými orgány EU a UNHCR; stěžovatel však žádné jejich aktuální zprávy ke stavu azylového systému v roce 2018 či 2019 nepředložil. Systémovými nedostatky v Bulharsku se navíc Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval v již výše citovaných usneseních ve věcech sp. zn. 3 Azs 122/2017 a sp. zn. 2 Azs 132/2017, a dále též v nedávných rozsudcích ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 Azs 150/2019–19, a ze dne 28. 4. 2020, č. j. 10 Azs 305/2019–25.“ Dále lze poukázat např. na rozsudek NSS ze dne 23. 10. 2020, č. j. 4 Azs 170/2020–40, usnesení NSS ze dne 5. 1. 2023, č. j. 3 Azs 427/2021–22, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2023, č. j. 41 Az 6/2023–38, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2023, č. j. 42 Az 2/2023–38, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2023, č. j. 16 Az 19/2023–30, v nichž správní soudy též neměly za to, že by bulharský azylový systém vykazoval systematické nedostatky. Pokud jde o žalobkyní odkazovaný rozsudek ze dne 27. 4. 2020, č. j. 60 Az 18/2020, v něm Krajský soud v Plzni žalovanému vyčetl, že se měl podmínkami v bulharských azylových střediscích zabývat podrobněji. V předcházejícím řízení však žalobce předestřel konkrétní výhrady (v pokojích jich bylo ubytováno mnoho, v jídelně dostávali nedostačující a nekvalitní jídlo, na lékaře museli čekat dlouho a pouze je odbyl prášky, toalety se uklízely jen jednou týdně a jinak si je museli uklízet sami atd.), proto měl žalovaný ke konkrétním námitkám učinit odpovídající skutková zjištění. V nyní posuzované věci byly žalobkyniny výhrady obecnější, proto podle soudu postačovalo i jejich obecnější vypořádání.

44. Žalobkyně dále namítala, že jí v Bulharsku hrozí nebezpečí od převaděčů. Chtějí se jí pomstít. Převaděči kontaktovali její rodinu v Německu a chtějí vědět, kde se žalobkyně nachází a kdy se vrátí do Bulharska.

45. Ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 16. 2. 2017, C–578/16 PPU, C. K. a další, i při neexistenci systémových nedostatků v členském státě příslušném pro posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, lze přemístění žadatele podle nařízení Dublin III provést pouze za podmínek, které vylučují, že toto přemístění s sebou ponese skutečné a prokázané riziko, že přemístěná osoba bude vystavena nelidskému a ponižujícími zacházení. Při rozhodování o přemístění je proto potřeba zabývat se též případnými individuálními riziky (srov. rozsudek NSS ze dne 12. 7. 2018, č. j. 5 Azs 128/2018–45). Pokud žalobkyni hrozila ze strany převaděčů újma na zdraví nebo životě, jednalo se jistě o individuální okolnost, kterou bylo nutné v řízení o přijetí zpět uvážit.

46. Žalovaný k tomuto riziku uvedl, že žalobkynin transfer do Bulharska proběhne v doprovodu policie. Během cesty jí bude bezpečnost zaručena a v Bulharsku bude žalobkyně předána kompetentním orgánům. V případě, že by se žalobkyně v Bulharsku obávala o svou bezpečnost, může se obrátit na bulharskou policii nebo státní orgány. Bulharko je právní stát a jeho orgány jsou nestranné a nezávislé.

47. Žalobkyně takové vypořádání jejích obav z převaděčů neměla za dostatečné. Podle ní jsou bulharské orgány s převaděči „ruku v ruce“. To má podporovat výše zmíněná citace článku o jednání bulharských orgánů na vnějších hranicích Evropské unie.

48. K tomu soud nejprve připomíná, že Bulharsko je členským státem Evropské unie. Pro svůj vstup tak muselo splnit určitá přístupová (tzv. kodaňská) kritéria (srov. čl. 49 Smlouvy o Evropské unii a závěr předsednictva z jednání Evropské rady ve dnech 21. a 22. 6. 1993). Podmínkou členství tak – mimo jiné – je, aby kandidátská země dosáhla stability institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin. Je pravda, že i po přistoupení k Evropské unii stálo Bulharsko před určitými výzvami. Komise proto přijala dne 13. 12. 2006 rozhodnutí č. 2006/929/ES, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Bulharska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci a organizovanému zločinu. Toto rozhodnutí ale Komise rozhodnutím ze dne 15. 9. 2023, č. 2023/1785 zrušila a zkonstatovala, že stanovených cílů bylo uspokojivě dosaženo. Situace v Bulharsku se tak nyní monitorována prostřednictvím každoročních zpráv o právním státu, stejně jako ve všech ostatních členských státech. Dále soud poukazuje na to, že v případě Bulharska nebylo uvažováno o proceduře podle čl. 7 Smlouvy o Evropské unii umožňující v ultimátním případě pozastavit členská práva z důvodu, že členský stát porušuje hodnoty, na kterých je Evropská unie založena (jak je diskutováno u Maďarska).

49. Dále v posudku č. 2/13 Soudní dvůr uvedl, že „zásada vzájemné důvěry členských států má v unijním právu zásadní význam vzhledem k tomu, že umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává […]. Při uplatňování unijního práva tak mohou být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií.“ 50. Ve světle bodu 48 tohoto rozsudku soud nemá důvod pochybovat o tom, že v případě nebezpečí by bulharské orgány poskytly žalobkyni ochranu. Bez dalších tvrzení a důkazů (které však žalobkyně nenabídla) nelze mít za to, že by bulharské orgány byly s prostředím nelegálních převaděčů nějak propojené. Z chování bulharských orgánů na bulharsko–turecké hranici (případně z tzv. push–back praxe, ač z lidskoprávního hlediska problematické) vazby na převaděče neplynou.

51. Podle čl. 31 odst. 2 Dublin III přemisťující členský stát předává, jsou–li k dispozici příslušným orgánům podle vnitrostátního práva, příslušnému členskému státu veškeré informace, které jsou důležité k ochraně práv a k uspokojení bezprostředních zvláštních potřeb osoby, jež má být přemístěna. Podle čl. 31 odst. 3 nařízení Dublin III se výměna informací uskutečňuje pouze mezi orgány, které jsou oznámeny Komisi, prostřednictvím elektronické komunikační sítě „DubliNet“. Bulharská strana tak bude před přemístěním o specificích a případných rizicích přemístění informovaná. Současně čl. 18 odst. 1 prováděcího nařízení Komise č. 1560/2003 označuje DubliNet za bezpečný prostředek elektronického přenesu. Přenos informací o žalobkynině předání tak bude zabezpečen.

52. Žalobkyně uvedla, že převaděči vyhrožují též v zařízení, v němž je zajištěna. Vyhrožují také její rodině v Německu. Soudu proto není příliš zřejmé, jak by samotné setrvání žalobkyně v České republice (nebo ostatně i její přemístění do Německa) situaci vyřešilo, tj. výhružky ukončilo. Převaděči jsou zřejmě schopni vyhledat a kontaktovat osoby nacházející se v různých členských státech. Žalobkyně také upozornila na to, že je případně důležitou osobou pro probíhající trestní řízení s jedním z převaděčů. Pokud by orgány činné v trestním řízení potřebovaly získat od žalobkyně informace, její přemístění do Bulharska to podle soudu neznemožňuje a lze využít mezinárodní justiční spolupráci.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

53. Soud uzavírá, že neshledal žalobní námitky důvodnými a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). Žalovaný se zabýval možností žalobkynina přemístění do Bulharska dostatečně. V žalobě žalobkyně v obecné rovině polemizovala s bulharským azylovým systémem a dodala, že „se v tomto případě jedná o nezletilého bez doprovodu“. V průběhu správního řízení i záhlaví žaloby uvedla, že se narodila v roce 1995. Její děti zůstaly s manželem v Sýrii. Posuzovaná věc se proto přemístění nezletilého bez doprovodu netýká (resp. mimo právě citovanou poznámku v žalobě není patrné, že by měla). V průběhu správního řízení i v žalobě se žalobkyně obávala především pomsty od převaděčů. Podle žaloby ale není před výhružkami zcela uchráněna ani ona sama v České republice, ani její rodina v Německu. Soud si uvědomuje, že žalovaný požádal v předcházejícím řízení bulharskou stranu o individuální záruky. Odpověď však obdržel až po vydání napadeného rozhodnutí. Podle soudu ovšem napadené rozhodnutí obstojí i bez ujištění o individuálních zárukách. Soud souhlasí se žalovaným, že se v případě potřeby může žalobkyně obrátit na bulharské orgány, resp. z ničeho se nepodává, že by bulharské orgány měly nebezpečí hrozící žalobkyni za normálního běhu věcí ignorovat a bylo by potřeba výslovných individuálních záruk, které by žalobkyni garantovaly bezpečnost. Jiné individuální hrozby, kterým by byla v Bulharsku vystavena, žalobkyně nezmiňovala. Pokud se žalobkyně podivila nad tím, že někteří její spolucestující byli již ze zajištění propuštěni nebo nebyli zajištěni vůbec, soud připomíná, že rozhodnutí o zajištění není předmětem nynějšího přezkumu. Žalobkyně spolucestující, které měla na mysli, neidentifikovala a soud nemá podklady pro to, aby posoudil důvody, jež vedly k jejich zajištění či nezajištění. Okolnosti každého případu totiž musí být hodnoceny individuálně. Jen pro úplnost tak soud doplňuje, že žalobkyně byla zajištěna za účelem přemístění do jiného členského státu podle nařízení Dublin III. Je proto možné, že u (některých) jejích spolucestujících nebylo zjištěno, že požádali o mezinárodní ochranu v jiném členském státě; proto nemohli být zajištěni stejně (za stejným účelem) jako žalobkyně.

54. Důkazy listinami přiloženými k žalobě soud neprováděl, neboť jsou součástí správního spisu, kterým se dokazování neprovádí, ale soud z něj bez dalšího vychází.

55. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nebyla v řízení úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby a ostatních podání účastníků III. Skutečnosti plynoucí ze správního spisu a rozhodnutí žalovaného IV. Posouzení věci soudem V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení