55 Az 3/2023–65

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou ve věci žalobkyně: X, narozená X státní příslušnost X doručovací adresa: X zastoupena advokátkou Mgr. Ráchel Tošnerovou, Ph. D. sídlem Nerudova 987/10, 370 04 České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2023, č. j. OAM–190/ZA–ZA11–P09–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 12. 7. 2023 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2023, č. j. OAM–190/ZA–ZA11–P09–2023, jímž žalovaný neudělil žalobkyni mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

2. V prvním žalobním bodě žalobkyně namítá, že žalovaný v řízení porušil § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2 až 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobkyně se domnívá, že jí měl být uložen humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu, a to z důvodu jejího vyššího věku a aktuálně zhoršeného zdravotního stavu, případně doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu (s ohledem na čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť jí v zemi původu hrozí podstatné zhoršení zdravotního stavu z důvodu absence zdravotní péče.

3. V souvislosti s výše uvedeným žalobkyně poukázala na rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Paposhvili vs. Belgie ze dne 13. 12. 2016, stížnost č. 41738/10, v němž byla stanovena kritéria, která je nutno při posuzování aktivace čl. 3 Úmluvy vzít v potaz u vážně nemocných osob, u nichž závažné důvody zakládají domněnku, že ačkoliv nejsou v bezprostředním ohrožení života, tak nedostatek vhodné péče či přístupu k ní v zemi původu představuje riziko skutečného nebezpečí vážného, rychlého a nevratného zhoršení jejich zdravotního stavu, vedoucí k intenzivnímu utrpení nebo výraznému snížení předpokládané délky života. Žalobkyně vyžaduje nezbytná vyšetření a poté léčbu či operaci a na Kubě nemůže být efektivně léčena. Nadto žalobkyně zdůrazňuje, že na Kubě není dostatek léčiv. Žalobkyni je přes 65 let, na území České republiky pobývá její syn a snacha, kteří se o ni a o manžela starají, poskytli jim bydlení a veškeré zázemí. Nucené vycestování žalobkyně by představovalo porušení mezinárodních závazků České republiky ve smyslu § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu v návaznosti na čl. 8 Úmluvy. Dle žalobkyně v podkladech napadeného rozhodnutí zcela chybí jakákoliv zpráva mapující zdravotní či ekonomický systém, dostupnost lékařské péče a léčiv na Kubě a závěry žalovaného tak nelze přezkoumat.

4. Žalobkyně je přesvědčena, že žalovaný pochybil, když dostatečně nezjistil skutkový stav, pokud jde o nebezpečí, které žalobkyni může hrozit v případě jejího návratu na Kubu. Skutečnost, že došlo ke změně migračního zákona, nemůže být sama o sobě důvodem, pro který nelze udělit doplňkovou ochranu. V kubánských zákonech stále existují ustanovení, na základě kterých po návratu do země může být žalobkyně označena za nežádoucí osobu se všemi důsledky, které pro tuto osobu mohou plynout. Žalovaný tak pochybil, když dostatečně nezjistil skutkový stav věci, zejména nezjistil aktuální informace stran nebezpečí, které může žalobkyni hrozit v případě jejího návratu na Kubu, čímž došlo k porušení zásady materiální pravdy. Dle žalobkyně jsou dány důvodné obavy, že v případě návratu od vlasti hrozí žalobkyni skutečné nebezpečí vážné újmy, neboť pobývala v zahraničí delší dobu, než na kterou měla vycestování povoleno, a tak s ní bude ze strany kubánských úřadů zacházeno jako s emigrantem, čímž došlo ze strany žalovaného k porušení § 28 zákona o azylu. Výše uvedené tak způsobuje nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného.

5. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný nerespektoval tzv. Madridský mezinárodní akční plán, jehož cílem je zajistit, aby osoby kdekoliv na světě mohly stárnout v bezpečí a důstojnosti a mohly se i nadále zapojovat do společnosti jako plnoprávní občané.

6. Poslední žalobní námitkou žalobkyně poukázala na to, že žalovaný jí měl udělit mezinárodní ochranu, protože se v jejím případě jedná o případ hodný zvláštního zřetele, neboť nelze reálně požadovat po osobě ve věku 66 let se zdravotními obtížemi, aby se vrátila zpět do země původu, kde není sociální zázemí, zdravotní péče, a v tomto případě ani bydlení, které jim bude po žádosti o mezinárodní ochranu zkonfiskováno. Žalovaný se nedostatečně zabýval rodinnou, sociální a ekonomickou situací žalobkyně, nepřihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu.

7. V doplnění žaloby, které krajský soud obdržel dne 27. 10. 2023, žalobkyně předložila důkazy, které se zabývají zhoršenou ekonomickou a zdravotní situací na Kubě. Dle webových stránek Ministerstva zahraničních věcí České republiky panuje na Kubě dlouhodobě zhoršená ekonomická situace, kdy se potýká s akutním nedostatkem léků všeho druhu. Nedostatečný je i lékařský materiál, přičemž potřebné léky nebývají dostupné ani v nemocnicích. Kuba se v posledních letech potýká také se zásadním nedostatkem pohonných hmot. Ekonomická krize na Kubě sebou přináší chronický nedostatek výrobků zahrnující i základní potraviny, kdy se na velmi omezený sortiment stojí dlouhé fronty. Zdravotní stav žalobkyně by tak byl na Kubě neřešitelný.

8. Dle žalobkyně je situace na Kubě tak žalostná, že žalobkyni a jejího manžela musel živit syn žijící v České republice. Syn žalobkyni posílal i balíky s oblečením, botami, kosmetikou a psacími potřebami pro děti dcery žalobkyně žijící taktéž na Kubě. Rovněž zasílal žalobkyni od června 2020 do srpna 2022 také peníze, celkem od syna žalobkyně obdržela 1 176 EUR. Bez této materiální a finanční výpomoci by žalobkyně nebyla schopna na Kubě přežít, případně jen s velkými obtížemi. Letenky do České republiky hradil rovněž syn.

9. Žalobkyně dále uvedla, že na pohovor vedený žalovaným šla naprosto nepřipravená, ovlivněná standardními praktikami režimu na Kubě, které ovlivnily její vyjádření.

II. Vyjádření žalovaného správního orgánu

10. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby, současně uvedl, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha žalobkyně o legalizaci jejího dalšího pobytu v ČR, a také její špatná ekonomická situace a nedostupnost adekvátní zdravotní péče na Kubě. Žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné učinit závěr, že ve své vlasti vyvíjela činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byla pronásledována. Žalovaný rovněž nedospěl k závěru, že by mohla žalobkyně ve své vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodů její rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by jí takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobkyně ani žádné takové potíže neuvedla. Žalovaný tak nemá důvod se domnívat, že by v případě návratu do vlasti čelila jakémukoliv negativnímu jednání ze strany kubánských státních orgánů a bezpečnostních složek, tím méně pak v rovině mučení či nelidského a ponižujícího zacházení či trestání. Obavy žalobkyně tak vyznívají značně nadneseně a účelově. Pokud se jedná o doplňkovou ochranu, tak její neudělení žalovaný podrobně odůvodnil ve svém rozhodnutí. Námitky žalobkyně o hrozbě nebezpečí, které by jí hrozilo v případě návratu, považuje žalovaný za spekulativní, a to na základě relevantních a aktuálních informací o Kubě. Žalovaný dále uvedl, že dle Informace MZV ČR ze dne 16. 3. 2022, č. j. 103804–6/2022–LPTP, nehrozí neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti postih ze strany státních orgánů nebo soukromých osob. Dle uvedené informace by pro kubánské občany, kteří nepřekročí 2 roky pobytu v zahraničí a jejichž pas je platný, neměly plynout žádné negativní důsledky pro možnost návratu.

III. Právní názor soudu

11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

12. Žaloba není důvodná.

13. První žalobní námitkou žalobkyně namítá, že jí měl být udělen humanitární azyl podle § 14 zákona o azylu, případně doplňková ochrana podle § 14a zákona o azylu, a to z důvodu vyššího věku a aktuálně zhoršeného zdravotního stavu.

14. Podle § 14 zákona o azylu se humanitární azyl udělí, jestliže „v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit národní humanitární azyl (dále jen „humanitární azyl“) z humanitárního důvodu. Rodinnému příslušníku podle § 13 odst. 2 azylanta, kterému byl udělen humanitární azyl, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí humanitární azyl za účelem sloučení rodiny; § 13 se použije obdobně.“ 15. Obecná východiska soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu shrnul Nejvyšší správní soud kupříkladu ve svém rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 81/2017–32, „[k] námitce existence důvodů zvláštního zřetele hodných lze konstatovat, že podle ustálené judikatury na udělení humanitárního azylu není právní nárok. Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003–38, a ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003–48). Míra volnosti žalovaného při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována především zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004–55).“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí srozumitelně objasnil, že posoudil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobkyně, přihlédl k jejímu věku a zdravotnímu stavu a neshledal důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo možné na místě žalobkyni udělit humanitární azyl. V tomto posouzení neshledal krajský soud překročení mezí správního uvážení či jeho zneužití, odůvodnění závěru žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení humanitárního azylu soud považuje za dostatečné.

16. Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana uloží „cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Odstavec 2 tohoto ustanovení vymezuje nebezpečí vážné újmy následovně: „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“ 17. Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným, který nezjistil žádnou skutečnost, ze které by vyplývalo, že by žalobkyně mohla být vystavena reálnému nebezpečí mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení. Žalovaný se na stranách 7 a 8 napadeného rozhodnutí řádně zabýval tím, zda jsou na straně žalobkyně dány reálné, skutečné a bezprostředně hrozící obavy z nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, jestliže se vrátí do své domoviny. Žalovaný se v rámci tohoto posouzení zabýval též výkladem čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a dospěl k závěru, že aby bylo možné pokládat trest za „ponižující“ a aplikovat na něj čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, musí ponížení a pokoření, které jej provázejí, dosáhnout mimořádného stupně úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu. Žalovaný podle krajského soudu dostatečně podrobně posuzoval, zda nejsou naplněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 ve spojení s odst. 2 písm. b) zákona o azylu, avšak nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ani sama žalobkyně je netvrdila, které by nasvědčovaly nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání. Krajský soud souhlasí se závěrem žalovaného, že nebyly splněny zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Nedůvodná je tak námitka žalobkyně, že by z výše uvedených důvodů bylo rozhodnutí správního orgánu nepřezkoumatelné.

18. Žalobkyně dále poukazovala na to, že její nucené vycestování by z důvodu jejího vážného zdravotního stavu představovalo porušení mezinárodních závazků České republiky ve smyslu § 14 a odst. 2 písm. d) zákona o azylu v návaznosti na čl. 8 Úmluvy. Žalobkyně při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu dne 3. 3. 2023 uvedla, že z Kuby vycestovala proto, aby viděla syna a snachu. Vízum měla platné na 3 měsíce a poté se plánovala vrátit domů. Ke svému zdravotnímu stavu žalobkyně nejdříve uvedla, že nemá žádné chronické onemocnění. Následně v doplnění žaloby došlé soudu dne 6. 9. 2023 uvedla, že má gynekologické a urologické obtíže a dále trpí na vysoký obsah kyseliny močové v krvi – tzv. urikémií, kdy kyselina močová také výrazně zvyšuje riziko komplikací srdečně–cévních onemocnění a onemocnění ledvin. Na pravé ledvině má žalobkyně cystu o velikosti 29 mm.

19. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 7. 2020, č. j. 10 Azs 437/2019–83, uvedl, že „[p]ůvodní judikatura vztahující se k otázce doplňkové ochrany z humanitárních důvodů stanovila velmi přísné podmínky pro její udělení. Žadatel o mezinárodní ochranu se musel ocitat takřka na pokraji smrti (např. AIDS v terminálním stadiu). Tento velmi přísný standard, zastávaný Evropským soudem pro lidská práva v rozsudcích ze dne 2. 5. 1997 ve věci D. proti Spojenému království, stížnost č. 30240/96, a ze dne 27. 5. 2008 ve věci N. proti Spojenému království, stížnost č. 26565/05, ESLP zmírnil v rozsudku ze dne 13. 12. 2016 ve věci Paposhvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10. Setrval sice na tom, že institut doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů musí zůstat vyhrazen pro velmi výjimečné případy, nikoliv však jen pro ty, v nichž je žadatel v době podání žádosti bezprostředně ohrožen na životě. Podle rozsudku ve věci Paposhvili jde i o případy vážně nemocných osob, „u nichž se lze ze závažných důvodů domnívat, že v přijímající zemi by nedostatek vhodné péče či přístupu k ní představoval skutečné riziko, že se zdravotní stav nemocné osoby vážně, rychle a nevratně zhorší, a to by vedlo k intenzivnímu utrpení této osoby nebo k výraznému snížení předpokládané délky jejího života“ (bod 183 rozsudku).(…)Pro rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze zdravotních důvodů jsou stěžejní tyto podklady a informace: 1) ty, které se týkají zdravotního stavu žadatele, a 2) ty o kvalitě a dostupnosti zdravotní péče a léků v zemi, kam by musel žadatel vycestovat. Z judikatury ESLP plyne, že je na žadateli, aby předložil důkazy pro to, že by mu v zemi původu hrozila vážná újma, neboť by se mu tam nedostalo vhodné zdravotní péče odpovídající jeho vážnému zdravotnímu stavu (srov. bod 186 rozsudku Paposhvili). Informace o svém zdravotním stavu musí poskytnout žadatel v takové kvalitě, aby z nich bylo možné učinit závěr o tom, v jak závažném stavu se žadatel nachází a jaké riziko by pro něj představovala samotná cesta do země původu i následné setrvání v ní. Na žalovaném je, aby tyto důkazy řádně posoudil a potvrdil či rozptýlil žadatelovy obavy, že se jeho zdravotní stav zásadně zhorší, tím, že si obstará dostatek informací o dostupnosti zdravotní péče v žadatelově zemi původu (obdobně bod 187 rozsudku Paposhvili).“ 20. K tomu krajský soud uvádí, že žalobkyně v průběhu správního řízení nedoložila žádné lékařské zprávy, tyto doložila až v průběhu řízení před soudem, přičemž z těchto zpráv nevyplývá, že by některá z obtíží žalobkyně byla natolik závažná, že by žalobkyni ohrožovala na životě. Lékařská zpráva ze dne 15. 6. 2023 dokonce uvádí, že žalobkyně je toho času bez gynekologického nálezu. Bylo přitom povinností žalobkyně, aby předložila důkazy, ze kterých by bylo zřejmé, že žalobkyni hrozí vážná újma, jež by vznikla z důvodu nedostatku zdravotní péče na Kubě. Žalovaný se zdravotním stavem žalobkyně řádně zabýval a vypořádal se se všemi skutečnostmi, které žalobkyně sdělila při pohovoru dne 3. 3. 2023 a ani nově předložené lékařské zprávy závěry žalovaného nezpochybňují. Z lékařských zpráv a z protokolu o pohovoru žalobkyně je zřejmé, že žalobkyně má určité zdravotní obtíže, ne však takové, které by jí ohrožovaly na životě.

21. Krajský soud dále zdůrazňuje, že v případě, zmiňovaném žalobkyní ve věci P. vs. Belgie, trpěl žadatel akutní leukémií a bez transplantace, které by se mu v domovském státě nedostalo, by zemřel. Skutkový stav byl v této věci zcela odlišný. Žalobkyně při pohovoru do protokolu uvedla: „Jsem zcela zdravá, s ničím se neléčím. Nemám žádná omezení ani zvláštní potřeby.“ Následně uvedla, že občas potřebuje léky na artritidu, přičemž syn jí koupil mast, kterou používá. Dále užívá při bolesti paracetamol. Tato tvrzení indikují, že žalobkyně se svým zdravotním stavem by mohla dlouhodobě žít i v domovském státu. Krajský soud tak, shodně jako žalovaný, dospěl k závěru, že zdravotní stav žalobkyně nemůže být důvodem pro udělení doplňkové ochrany a tuto žalobní námitku shledal nedůvodnou.

22. K námitce žalobkyně, že nelze přezkoumat závěry žalovaného, že žalobkyni nehrozí závažná zdravotní újma v souvislosti s jejím zdravotním stavem, když v podkladech napadeného rozhodnutí zcela absentuje jakákoli zpráva mapující zdravotní či ekonomický systém na Kubě. K tomu krajský soud uvádí, že žalovaný vycházel především z protokolu o pohovoru ze dne 3. 3. 2023, ve kterém se žalobkyně vyjadřovala ke svému zdravotnímu stavu. V souvislosti s tím krajský soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2021, č. j. 2 Azs 383/2020–24, který uvedl, že „ v zhledem k povaze tvrzených zdravotních komplikací žalobkyně (z nichž je zjevné, že se nejedná o případ zásadně závažného onemocnění), s ohledem na její tvrzení (péče jí na Kubě byla v minulosti běžně poskytována) i s ohledem na to, že žádné zjevné zhoršení standardu této péče v poslední době z obecných zpráv o situaci v zemi původu ani z jiných dostupných informací o Kubě zjevně neplyne, nebylo v projednávané věci nezbytné se zabývat úrovní zdravotní péče v zemi původu. Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené naznal, že stěžovatel nepochybil, pokud si neobstaral konkrétně podklady týkající se zdravotní péče na Kubě (její úrovně, dostupnosti a kvality) a pouze na základě tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že jí není na místě z důvodů jejích zdravotních obtíží udělit mezinárodní ochranu, a to jak humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu, tak doplňkovou ochranu dle § 14a odst. 2 písm. b) či d) zákona o azylu. Městský soud tedy pochybil, když stěžovateli absenci těchto podkladů vytknul a naznal, že bez nich nelze napadené rozhodnutí přezkoumat; s ohledem na toto nesprávné právní posouzení věci Nejvyšší správní soud shledal podanou kasační stížnost důvodnou.“ Žalovaný posoudil žalobkyní uvedené zdravotní problémy a vyhodnotil, že nejsou natolik závažného charakteru, aby odůvodňovaly uložení mezinárodní ochrany. Gynekologické a urologické obtíže správní orgán nemohl vzít v potaz, neboť o nich neměl od žalobkyně žádné zprávy. Nicméně krajský soud ani tyto do spisu nově doplněné zdravotní problémy nemůže hodnotit jako natolik závažné, aby odůvodňovaly uložení mezinárodní ochrany.

23. Krajský soud souhlasí s žalovaným, že celková úroveň ekonomiky a zdravotnictví na Kubě je výrazně slabší než v České republice, nicméně ani to není samo o sobě relevantním azylovým důvodem. K tomu soud odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2018, č. j. 6 Azs 98/2018–22, ve kterém shrnul, že „ z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že nižší úroveň zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení azylu (srov. rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005–68, nebo ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007–69). Nelze vyloučit, aby doplňková ochrana byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí, i z důvodů nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu, tato by ovšem musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující zacházení ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu [srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009–89]. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 13. 12. 2016, P. proti Belgii, stížnost č. 41738/10, do určité míry zmírnil dříve vyžadovaný práh pro aktivaci čl. 3 Úmluvy v případě tzv. zdravotních případů. (…) Nejvyšší správní soud k tomu dodává, že nadále však platí, že pro aktivaci čl. 3 Úmluvy se musí jednat o velmi výjimečné případy. V usnesení NSS ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 259/2016–18, pak konstatoval, že omezené prostředky stěžovatelky na zaplacení nákladné zdravotní péče nelze vykládat jako mučení ani nelidské či ponižující zacházení ze strany domovského státu.“ Krajský soud souhlasí s žalovaným, že z výpovědi žalobkyně je zřejmé, že je na Kubě tíživá ekonomická situace, přesto žalobkyně byla schopna si základní potraviny obstarat. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení ze dne 22. 1. 2020, čj. 6 Azs 197/2019–45) krajský soud konstatuje, že současná situace v Kubánské republice není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Stav dodržování lidských práv sice obecně není dobrý, avšak tato skutečnost sama o sobě není důvodem k udělení mezinárodní ochrany (usnesení NSS ze dne 15. 2. 2008, čj. 5 Azs 5/2008–53). Bylo třeba posoudit individuální situaci žalobkyně, což žalovaný učinil. Krajský soud tak z výše uvedených důvodů shledal námitku žalobkyně jako nedůvodnou.

24. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že žalovaný pochybil, když žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav, pokud jde o nebezpečí, které žalobkyni může hrozit v případě jejího návratu na Kubu. Žalobkyně uvedla, že jí hrozí újma ze strany kubánských úřadů především z toho důvodu, že přesáhla povolenou dobu vycestování (90 dnů). Krajský soud s žalobkyní nesouhlasí v tom, že by žalovaný dostatečně nezjistil skutkový stav. Žalovaný při svých úvahách při posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobkyni vycházel z Informace MZV ČR ze dne 16. 3. 2022, č. j. 103804–6/2022–LPTP, a informace OAMP – Bezpečnostní a politická situace v zemi – Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, ze dne 12. 7. 2022. Z těchto podkladů je zřejmé, že překročí–li pobyt v zahraničí 2 roky, a neuskuteční–li cestu na Kubu, ztrácí kubánský občan status rezidenta, je zaveden do databáze Ministerstva vnitra jako emigrant, je mu zneplatněn občanský průkaz a ztrácí nárok na jakékoliv státní příspěvky. Takovýto občan ztrácí i přístup k sociálnímu a zdravotnímu systému a na trh práce. Žalovaný dále vycházel z výpovědi žalobkyně, která popřela, že by měla před odjezdem problémy se státními orgány na Kubě. Žalobkyně vycestovala na základě vlastního cestovního dokladu a přes oficiální hraniční přechod na mezinárodním letišti. Nutno zdůraznit, že žalobkyně v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ani neuvádí, že by jí hrozila ze strany kubánských úřadů újma, protože překročila dobu, na kterou jí bylo uděleno vízum. Žalobkyně pouze uvedla, že vízum měla platné 3 měsíce a poté se chtěla vrátit domů. Dle informací MZV ČR, založené ve spise, pokud kubánský občan nepřekročí 2 roky pobytu v zahraničí a jeho pas je platný, neplynou z toho žádné negativní důsledky při návratu. Uvádí–li žalobkyně, že její majetek bude znárodněn, tak dle Informace MZV ČR, může být majetek kubánskému občanovi znárodněn pouze pokud definitivně opustil zemi a nemá na Kubě příbuzné či dědice. Není tedy obava, že by majetek žalobkyně byl znárodněn, když má na Kubě dceru a nepřekročila ani 2 roky pobytu v zahraničí. Dle informací pak také neúspěšným žadatelům o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti nehrozí postih ze strany státních orgánů či nebezpečí ze strany soukromých osob.

25. Tyto skutečnosti korespondují i se zjištěními jiných správních soudů, když Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 1. 2020, č. j. 6 Azs 197/2019–45, bod 8 a 9, konstatoval, že „ z informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 15. března 2017, z níž vycházel žalovaný i v nyní projednávané věci, totiž vyplývá, „že i když kubánský občan překročí dvouletou lhůtu pobytu v zahraničí (po jejímž uplynutí je považován za emigranta), může na kubánském zastupitelském úřadě vyřídit obnovení trvalého pobytu na Kubě, případně odcestovat na Kubu, kde může pobývat 90 dní a trvalý pobyt obnovit tam. Takový občan by se neměl setkat na Kubě s negativními důsledky předchozího pobytu v zahraničí, práva osob dle nového migračního zákona jsou respektována. Ke svévolnému výkladu zákona dochází pouze v případě opozičních aktivistů a státní úřady dále omezují svobodu vycestování vysoce kvalifikovaných pracovníků a zaměstnanců bezpečnostních složek“ (kromě citovaného usnesení srov. též rozsudek ze dne 29. května 2019 č. j. 6 Azs 335/2015–35 a usnesení ze dne 6. června 2019 č. j. 4 Azs 68/2019 – 54, ze dne 16. října 2018 č. j. 2 Azs 200/2018 – 36, ze dne 24. července 2019 č. j. 4 Azs 112/2019 – 46). Podle ustálené a vnitřně jednotné judikatury Nejvyššího správního soudu tedy současná situace na Kubě není sama o sobě důvodem pro udělení doplňkové ochrany. Tato judikatura tedy poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelčiny námitky.“ 26. Dle krajského soudu žalovaný dostatečně zjistil skutkový stav a správně vyhodnotil, že žalobkyni nehrozí ze strany kubánských úřadů nebezpečí v podobě znárodnění majetku či ztráty statusu rezidenta. K námitce žalobkyně, že skutečnost, že došlo ke změně migračního zákona, nemůže být sama o sobě důvodem, pro který nelze udělit doplňkovou ochranu, soud považuje za nutné uvést, že toto žalovaný v napadeném rozhodnutí netvrdil. Žalovaný se dostatečně vypořádal s důvody, pro které žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu. Tuto námitku shledal krajský soud také nedůvodnou.

27. K námitce žalobkyně, že žalovaný nerespektoval Politickou deklaraci a mezinárodní akční plán Organizace spojených národů, tzv. Madridský mezinárodní akční plán krajský soud uvádí, že tato nemá pro posuzování žádosti o udělení mezinárodní ochrany žádný význam. Žalovaný tak nepochybil, když ho při svých úvahách o udělení mezinárodní ochrany nereflektoval do napadeného rozhodnutí. Tuto námitku tak krajský soud shledal jako nedůvodnou.

28. Žalobkyně dále namítala, že jí žalovaný měl mezinárodní ochranu udělit, jelikož jde o případ hodný zvláštního zřetele. Žalovaný se tímto zabýval na straně 9 napadeného rozhodnutí. Krajský soud uvádí, že stávající judikatura již dovodila, že rodinné vazby na území ČR nepředstavují „případ hodný zvláštního zřetele“. Stejně tak kumulace důvodů (zdravotní obtíže žalobkyně, špatná ekonomická a zdravotní situace na Kubě) nepředstavuje případ hodný zvláštního zřetele. Správní orgán se zabýval nejen situací kubánských občanů po návratu do vlasti, a to na základě podkladů, které citoval v napadeném rozhodnutí, ale i konkrétní osobní situací žalobkyně. Pokud poté rozhodl na základě takto obsáhle a podrobně provedeného dokazování, soud mu nemohl nic vytknout, jestliže se rozhodl nevyužít možnosti udělit azyl z humanitárního důvodu dle § 14 zákona o azylu.

29. Doplnění žaloby ze dne 27. 10. 2023 nepřineslo nic, co by mohlo na učiněném hodnocení cokoli změnit, a to ani ve vztahu k tvrzení žalobkyně týkající se ekonomické a zdravotní situaci na Kubě.

30. Žalobkyní dodané listiny konstatující špatnou ekonomickou a zdravotní situaci na Kubě nemohou na rozhodnutí soudu nic změnit. V tomto směru je skutkový stav dostatečně zjištěn z jednotlivých zpráv, které se nacházejí ve správním spise. Z tohoto důvodu soud pro nadbytečnost předkládanou zprávou Člověka v tísni dokazování neprováděl, když ta se má nadto zabývat situací v roce 2020. Není sporu o tom, že ekonomická a zdravotní situace na Kubě není příznivá, avšak tato skutečnost sama o sobě není důvodem k udělení mezinárodní ochrany. Jak již krajský soud uvedl výše, žalovaný posoudil situaci žalobkyně a rozhodl, že nejsou důvody pro udělení mezinárodní ochrany a s těmito závěry se krajský soud plně ztotožňuje.

31. Uvádí–li žalobkyně, že na pohovor vedený žalovaným šla naprosto nepřipravená, ovlivněná standardními praktikami režimu na Kubě, tak k tomu krajský soud uvádí, že žalovaný se žalobkyně ptal na zcela běžné otázky týkající se jejího života na Kubě, jejího zdravotního stavu, rodinné situace a jejího vycestování z Kuby. O průběhu pohovoru byl sepsán protokol, který žalobkyně stvrdila svým podpisem, přičemž neměla žádné námitky k obsahu zápisu jednotlivých otázek a odpovědí. Skutečnosti, které žalobkyně při pohovoru sdělila se přitom, vyjma informace o zdravotním stavu žalobkyně, neodlišují od skutečností, které žalobkyně popisuje v žalobě či v doplnění žaloby. Ani v otázce žalobkynina zdraví se nejedná o informace zcela měnící pohled na danou věc.

32. Žalobkyní poskytnuté důkazy (podací lístek, doklad o zaslání peněz, letenky do ČR, odkazy na aktuální situaci na Kubě popisovanou v médiích) dokreslují nepříznivou situaci na Kubě, avšak v kontextu tvrzení žalobkyně, která nejsou zpochybňována, nemohou zvrátit rozhodnutí žalovaného.

33. Soud má za to, že žalovaný se ke všem tvrzením žalobkyně vyjádřil, věnoval jim patřičnou pozornost a dostatečně se vypořádal s tím, proč uváděné skutečnosti nepovažoval za důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

IV. Závěr, náklady řízení

34. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného správního orgánu III. Právní názor soudu IV. Závěr, náklady řízení