55 C 118/2019-148

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Gabrielou Stočkovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: ; [celé jméno žalobce], narozený dne [datum] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: ; Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa] o zaplacení 175 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 19.700 Kč od 14. 6. 2019 do 19. 11. 2019, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 5.300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5.300 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení a zaplacení částky ve výši 150.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 150.000 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 2.001 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 14. 6. 2019, která byla dne 5. 2. 2021 částečně vzata zpět a doplněna podáním ze dne 19. 3. 2021, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku v celkové výši 155.300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 25.000 Kč od 14. 6. 2019 do 19. 11. 2019, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 5.300 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 150.000 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení.

2. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 19. 6. 2018 byl v celém rozsahu zrušen rozsudek Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2018 a žalobce byl zproštěn obžaloby podané dne 25. 1. 2018 státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Brně pro přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle ustanovení § 146a odst. 1 trestního zákoníku. Podle ustanovení § 7 a § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. tak má žalobce právo na náhradu tzv. věcné škody, tedy majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech za účelem obhajoby v trestním řízení. Žalobce se svým právním zástupcem JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] sjednal dne 18. 12. 2017 smluvní odměnu ve výši 1.500 Kč za každou hodinu poskytování právních služeb, právní zástupce však účtoval pouze 1.500 Kč za jeden úkon právní služby dle advokátního tarifu a paušální náhradu. Ve věci bylo provedeno celkem 14 úkonů, právní zástupce vyúčtoval žalobci částku ve výši 25.000 Kč, kterou žalobce dne 21. 6. 2018 uhradil. Žalovaný dne 19. 11. 2019 uhradil žalobci částku ve výši 19.700 Kč, žalobce tak na náhradě nákladů zastoupení nadále požadoval částku ve výši 5.300 Kč. Dále žalobce uvedl, že největší újma, kterou utrpěl v důsledku neoprávněného trestního řízení, spočívá v nemajetkové újmě a v rozpadu jeho manželství. V důsledku trestního stíhání byl na žalobce a na jeho rodinu vyvíjen nepřiměřeně velký tlak z důvodu oprávněné obavy o jejich společnou budoucnost. V případě žalobce je nutno vzít v potaz, že není občanem České republiky a jeho pobyt zde je vázán na udělené povolení. Trestní řízení mělo přímý vliv na to, že řízení zahájené o prodloužení jeho pobytu v České republice bylo přerušeno. Žalobce ani jeho rodina tak nevěděli, zda žalobce bude moci zůstat v České republice, zda bude moci zůstat se svojí rodinou nebo je bude muset opustit z důvodu neprodloužení jeho pobytu v České republice. Tato nejistota vedla následně k tomu, že se žalobci rozpadlo manželství s manželkou [jméno] [celé jméno žalobce], a to jako přímý důsledek dříve probíhajícího trestního řízení. Nezákonným trestním řízením, stejně jako eminentním zásahem do osobnosti žalobce, jeho osobních zájmů a zájmů jeho rodiny, rozvrácením řádného života a zejména manželství, došlo k hrubému zasažení do osobních práv žalobce, což se podepsalo na jeho psychickém a fyzickém zdraví. Žalobce na náhradě nemajetkové újmy požadoval zadostiučinění v částce 150.000 Kč, které s ohledem na to, že v důsledku trestního stíhání, majícího za následek mimo jiné přerušení řízení o prodloužení jeho pobytu, došlo k rozpadu jeho manželství, považuje za naprosto přiměřené. Svá tvrzení o zmaření očekávané stability plynoucí z povolení k přechodnému pobytu zahájením trestního stíhání; o nejistotě a stresu; o nemožnosti vycestovat do země své vlasti a setkání se svou tuniskou rodinou a o důsledcích nezákonného trestního stíhání v podobě rozvodu manželství a svěření nezletilé dcery do péče matky, a tedy ztráty každodenní náplně a smyslu života, poté podrobně rozvedl v rámci podání doručeného zdejšímu soudu dne 22. 3. 2021.

3. Žalovaný se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřil v rámci podání doručeného zdejšímu soudu dne 19. 11. 2019, kde uvedl, že lze mít obecně za to, že každé trestní stíhání může zasáhnout do života stíhané osoby v řadě jeho rovin s větší či menší intenzitou. Žalovaný ve stanovisku ze dne 15. 11. 2019 adresovaném žalobci konstatoval, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo v přípravném řízení k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a rovněž vyslovil žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce. Žalovaný dále žalobci nahradil náklady vynaložené na obhajobu ve výši 19.700 Kč, což odpovídá úkonům stanoveným dle sazby mimosmluvní odměny. Vyslovenou omluvu považuje žalovaný i nadále za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy, kdy podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3076/2012 ze dne 27. 12. 2012 a sp. zn. 30 Cdo 1684/2010 ze dne 29. 6. 2011 je konstatování porušení práva plnohodnotnou formou zadostiučinění, kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat a peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce ve formě konstatování porušení práva nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Intenzitu nemajetkové újmy (vedoucí ke stanovení přiměřené formy zadostiučinění) je třeba tvrdit a prokázat. Ani v žalobě žalobce neuvádí takové skutečnosti, pro které by mělo být přistoupeno k peněžité satisfakci, navíc zvláště v této věci je třeba přihlédnout k okolnostem daného případu. Pokud žalobce mimo jiné tvrdí, že v důsledku trestního stíhání došlo k rozpadu jeho manželství, žalovaný oponoval, že z trestního spisu je patrné, že žalobce sám kontaktoval manželku druhého aktéra sporu, v důsledku toho konečně došlo i ke sporu žalobce s druhým aktérem. V trestním spise jsou rovněž obsaženy SMS zprávy obou partnerek aktérů, kde manželka žalobce druhé ženě například píše, že tato může za rozpad jejího manželství. Žalovaný závěrem navrhnul, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta.

4. V projednávané věci provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutečnosti.

5. Žalobce žádostí ze dne 12. 12. 2018 uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu majetkové újmy spočívající v nákladech právního zastoupení ve výši 25.000 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, vytrpěnými útrapami, rozpadem manželství a obavami o budoucnost ve výši 150.000 Kč. Žádost žalobce byla Ministerstvu spravedlnosti ČR doručena dne 13. 12. 2018 a Ministerstvo spravedlnosti ČR ve svém stanovisku ze dne 15. 11. 2019 přiznalo žalobci nárok na náhradu vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 19.700 Kč; konstatovalo, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovilo žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení (Žádost o náhradu škody ze dne 12. 12. 2018, Sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 14. 12. 2018, Stanovisko Ministerstva spravedlnosti ČR č.j. MSP-3493/2018-ODSK/10 ze dne 15. 11. 2019).

6. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 7. 6. 2017 byly mimo jiné vůči žalobci zahájeny úkony trestního řízení, neboť byl na podkladě zjištěných skutečností dostatečně odůvodněn závěr, že žalobce mohl spáchat přečin ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu (Záznam o zahájení úkonů trestního řízení [číslo jednací] ze dne 7. 6. 2017). Dne 26. 6. 2017 podala vysvětlení [jméno] [příjmení], která popsala okolnosti předcházející události dne 6. 6. 2017; a dne 16. 8. 2017 podala vysvětlení [jméno] [celé jméno žalobce], která popsala mimo jiné i okolnosti soužití s žalobcem. Obě ženy komunikovaly dne 15. 6. 2017 prostřednictvím SMS, kdy [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova] sdělila, že kvůli ní se jim rozpadlo manželství a ta jí v reakci sdělila, že kdyby její muž nebyl úchylák a násilník, nestalo by se to (Úřední záznam o podaném vysvětlení [číslo jednací] ze dne 26. 6. 2017, Úřední záznam o podaném vysvětlení [číslo jednací] ze dne 16. 8. 2017, Listina na č.l. 135 spisu). Dne 19. 10. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že při vzájemném fyzickém napadání, které započal [jméno] [příjmení], dne 6. 6. 2017 v době po 21:00 hodině fyzicky napadal poškozeného [jméno] [příjmení], a to pěstmi a dále ho napadnul kovovou trubkou, kdy mu způsobil povrchní poranění vlasové části hlavy a zhmoždění levého předloktí. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne 23. 10. 2017 (Usnesení [číslo jednací] o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 10. 2017). Dne 18. 12. 2017 udělil žalobce plnou moc JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] k zastupování ve všech právních věcech ([příjmení] moc ze dne 18. 12. 2017) a dne 3. 1. 2018 podal návrh na doplnění dokazování (Návrh obviněného na doplnění dokazování ze dne 3. 1. 2018). Policie ČR po skončení vyšetřování předložila dne 18. 1. 2018 spis Městskému státnímu zastupitelství v Brně s návrhem na podání obžaloby proti žalobci a obžaloba na žalobce pro spáchání přečinu ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku byla státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Brně podána dne 29. 1. 2018 k Městskému soudu v Brně. Městský soud v Brně vydal dne 30. 1. 2018 trestní příkaz, na základě kterého byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle ustanovení § 146a odst. 1 trestního zákoníku a žalobce byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, přičemž výkon trestu byl žalobci podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Žalobce podal dne 15. 2. 2018 proti trestnímu příkazu odpor (Návrh na podání obžaloby [číslo jednací] ze dne 17. 1. 2018, Obžaloba č.j. 6 ZT 149/2017-24 ze dne 25. 1. 2018, Trestní příkaz č.j. [číslo jednací] ze dne 30. 1. 2018, Odpor proti trestnímu příkazu ze dne 14. 2. 2018). V trestní věci proti obžalovanému žalobci se dne 20. 3. 2018 konalo hlavní líčení, v rámci něhož byli slyšeni obžalovaný a svědkové [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce]. V rámci hlavního líčení konaného dne 10. 4. 2018 byl slyšen svědek [jméno] [příjmení] a byl vyhlášen rozsudek. Na základě rozsudku Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2018 byl žalobce uznán vinným, že v době po 21.00 hodině dne 6. 6. 2017 v Brně v zahrádkářské kolonii při vzájemném fyzickém napadání, které započal [jméno] [příjmení], tohoto fyzicky napadal nejprve pěstmi a následně dřevěnou holí pobitou a proloženou železem, kterou byl poškozený zasažen do levé horní končetiny a opakovaně do vlasové části hlavy, kdy mu způsobil zranění na vlasové části hlavy a zhmoždění levého předloktí, čímž žalobce spáchal přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle ustanovení § 146a odst. 1 trestního zákoníku a byl za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dva měsíce, přičemž výkon trestu byl žalobci podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jeden rok. Proti rozsudku Městského soudu v Brně podal žalobce dne 3. 5. 2018 ke Krajskému soudu v Brně odvolání, které bylo ve veřejném zasedání projednáno dne 19. 6. 2018, a na základě rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 19. 6. 2018 byl rozsudek Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2018 v celém rozsahu zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že žalobce byl obžaloby státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 6 ZT 149/2017 ze dne 25. 1. 2018 zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 6. 2018 (Protokol o hlavním líčení ze dne 20. 3. 2018, Protokol o hlavním líčení ze dne 10. 4. 2018, Rozsudek Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 10. 4. 2018, Odvolání obžalovaného ze dne 3. 5. 2018, Protokol o veřejném zasedání ze dne 19. 6. 2018, Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 19. 6. 2018).

7. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] byly zjištěny následující skutečnosti. [jméno] [celé jméno žalobce] podala dne 2. 2. 2018 k Městskému soudu v Brně návrh na zahájení řízení ve věci úpravy poměrů k nezletilé [jméno] [celé jméno žalobce], narozené dne 2. 12. 2016 navrhovatelce a žalobci, se kterým navrhovatelka uzavřela dne 23. 11. 2015 manželství. Návrh byl podán z důvodu panujících neshod mezi manžely, a to jak v otázce vztahové, tak v otázce výchovy dítěte. Soužití s žalobcem bylo především z důvodu rozdílné mentality manželů plné hádek, které vyvrcholily fyzickým napadením navrhovatelky. Navrhovatelka k návrhu přiložila lékařskou zprávu, podle níž byla opakovaně napadena žalobcem, dne 26. 1. 2018 se dostavila k MUDr. [jméno] [příjmení] se zhmožděninami obou tváří a zápěstí a s hematomem na pravé tváři. Dále přiložila žádost adresovanou Odboru azylové a migrační politiky o zrušení žádosti o vydání přechodného pobytu žalobce, podle níž bylo soužití s žalobcem po celou dobu provázeno psychickými útoky ze strany žalobce, psychickým vydíráním, hrozbou a napětím, kdy vše začalo již po příjezdu žalobce do ČR. Navrhovatelka vzala návrh na úpravu rodičovské odpovědnosti k nezl. [jméno] zpět a řízení bylo dne 3. 4. 2018 zastaveno (Návrh matky na zahájení řízení ve věci úpravy poměrů k nezletilému dítěti ze dne 31. 1. 2018, Žádost o vyšetření ze dne 26. 1. 2018, Listina označená jako„ Žádost o zrušení žádosti o vydání přechodného pobytu“ ze dne 27. 1. 2018, Usnesení Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 3. 4. 2018). Návrh na zahájení řízení ve věci úpravy poměrů k nezl. [jméno] podala [jméno] [celé jméno žalobce] k Městskému soudu v Brně opětovně dne 28. 6. 2018, kdy žalobci dala poslední šanci, předchozí návrh vzala zpět, žalobce se však nenapravil a po týdnu byla situace ještě daleko horší. Podle výchovné zprávy Odboru sociální péče Úřadu městské části [obec] – [obec], rodiče nezl. [jméno] vedli společnou domácnost do ledna roku 2018, kdy otec odjel do Tuniska, následně rodiče na cca 2 měsíce obnovili společnou domácnost, toto nefungovalo a otec opět odjel. Ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti k nezl. [jméno] proběhlo dne 18. 10. 2018 jednání a rozsudkem Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 18. 10. 2018 byla schválena dohoda rodičů, na základě níž byla nezl. [jméno] svěřena do péče matky a otec se zavázal přispívat na její výživu částkou ve výši 2.000 Kč měsíčně. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 11. 2018 (Návrh na zahájení řízení ve věci úpravy poměrů k nezletilému dítěti ze dne 26. 6. 2018, Výchovná zpráva ze dne 27. 8. 2018, Protokol o jednání ze dne 18. 10. 2018, Rozsudek Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 18. 10. 2018).

8. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] byly zjištěny následující skutečnosti. Dne 28. 6. 2018 podala [jméno] [celé jméno žalobce] k Městskému soudu v Brně návrh na rozvod manželství uzavřeného s žalobcem dne 23. 11. 2015, který odůvodnila tím, že již po několika málo měsících pobytu žalobce v České republice začaly mezi nimi nemalé problémy, brzy se začal projevovat rozdíl mentalit a žalobce začal zjišťovat, že tady v České republice nedokáže žít, neustále se chtěl vracet do své vlasti. Po narození dcery se situace nezměnila, žalobce situaci vůbec nezvládal. Navrhovatelka se bála toho, že žalobce dostane v České republice přechodný pobyt, o který nikdy, jak sám říkal, nestál. Docházelo k psychickým nátlakům, k ponižování, k neustálým agresivním výbuchům žalobce, několikrát došlo i k fyzickému napadení navrhovatelky. V průběhu manželství byl žalobce i soudně trestán pro ublížení na zdraví, dopustil se napadení. Navrhovatelka se žalobce po celou dobu bála, vždy jí dokázal po nějaké době zmanipulovat a ona mu odpouštěla. Žalobce měl i milenecké poměry, několikrát opustil bydliště i na delší dobu, o dítě nejevil zájem. Problémy v jejich vztahu byly rovněž způsobeny finanční situací, kdy se žalobce nijak nestaral o finanční potřeby rodiny. Žalobce se k návrhu na rozvod manželství připojil dne 6. 3. 2019, kdy prohlásil, že všechny okolnosti uvedené v žalobě o rozvod manželství ze dne 28. 6. 2018 odpovídají skutečnosti. Ve věci rozvodu manželství proběhlo dne 20. 3. 2019 jednání a na základě rozsudku Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 3. 2019 bylo manželství manželky [jméno] [celé jméno žalobce], rozené [příjmení], a manžela [celé jméno žalobce] uzavřené dne 23. 11. 2015 v Tunisu rozvedeno, kdy z nesporných tvrzení účastníků řízení vyplynulo, že postupem času manželství přestalo fungovat, a to z důvodu odlišných názorů na fungování rodiny a její směřování v budoucnu, a kdy se v manželství projevily kulturní rozdíly obou manželů. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 5. 2019 (Návrh manželky ze dne 26. 6. 2018, Souhlas druhého manžela s rozvodem ze dne 6. 3. 2019, Protokol o jednání ze dne 20. 3. 2019, Rozsudek Městského soudu v Brně č.j. [číslo jednací] ze dne 20. 3. 2019).

9. Na základě usnesení Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR [číslo jednací] ze dne 13. 12. 2017 bylo správní řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu, kterou dne 4. 7. 2016 podal žalobce, přerušeno do doby pravomocného skončení trestního stíhání žalobce, neboť rozhodnutí v trestním řízení o tom, zda byl spáchán trestný čin, je zásadní pro rozhodnutí ve věci samé, kdy správní orgán musí nejprve posoudit, zda žalobce nepředstavuje riziko pro veřejný pořádek nebo bezpečnost ČR. Přerušení řízení o žádosti o přechodný pobyt bylo v (nepodepsaném) podání ze dne 14. 12. 2017 označeno [jméno] [celé jméno žalobce] jako nespravedlivé, kdy žalobce nespáchal žádný trestný čin, jen se bránil, je nevinný, vzorný manžel a milující otec. Přechodný pobyt žalobce v České republice byl povolen od 3. 8. 2020 (Usnesení Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR [číslo jednací] ze dne 13. 12. 2017, Listina označená jako Podání odvolání k věci přerušení žádosti o přechodný pobyt ze dne 14. 12. 2017).

10. Dne 18. 12. 2017 byla mezi žalobcem jakožto klientem a JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] jakožto zástupcem sjednána odměna pro zastoupení v rámci trestního řízení ve výši 1.500 Kč za započatou hodinu. Obhajoba a další postup v trestním řízení byly probírány na schůzkách žalobce a zástupce konaných dne 28. 12. 2017, dne 15. 2. 2018, dne 16. 3. 2018, dne 9. 4. 2018, dne 2. 5. 2018 a dne 18. 6. 2018. Zástupce vyúčtoval dne 21. 6. 2018 žalobci za poskytování právních služeb částku ve výši 25.000 Kč (Listina označená jako Informace ze dne 18. 12. 2017, Záznam ze dne 21. 6. 2018, Faktura [číslo] ze dne 21. 6. 2018).

11. Z výslechu svědkyně [jméno] [celé jméno žalobce] bylo poté zjištěno, že žalobce zná od roku 2014, v listopadu roku 2015 uzavřeli manželství a do České republiky přijel žalobce po dohodě se svědkyní v červnu roku 2016. Rozpory v manželství byly, týkaly se hlavně toho, že žalobce po příjezdu do České republiky neměl práci a peníze, neuměl česky, byl nešťastný, a vše bylo na bedrech svědkyně. Bylo těžké skloubit mentalitu a rozdílné povahy, ke sporům docházelo, důvodem byl smutek žalobce po Tunisu, po jeho rodině, po kamarádech, žalobce se styděl za zaměstnání, které dělal. Žalobce začal pracovat v říjnu roku 2016 jako pomocný kuchař, v tu dobu žádná jiná možnost pracovního uplatnění nebyla, výše jeho výdělku byla cca 13.000 Kč a z toho dával svědkyni 5.000 Kč, což je však v zemi žalobce velká částka. Trestní stíhání se na žalobci projevilo tak, že po psychické stránce byl úplně zničený, zdevastovaný, měl pocit křivdy, neustále brečel, nemohl spávat, zavrhl ho otec, který je pro žalobce obrovskou autoritou, žalobce nemohl ani Tunis navštívit, protože zde byl nadále na vízum, cítil se ponížený. Psychicky strádal, zavíral se, odcházel z domu, nemohl se vydat do Tunisu a dlouhou dobu neviděl rodinu. Svědkyně i její rodina žalobce podporovali, pro svědkyni to bylo zničující, zdlouhavé, snažila se žalobci věřit, ale měla určité pochybnosti; přála si, aby to všechno skončilo. Psychologa ani psychiatra žalobce nenavštívil, žalobce by to bral jako hanbu a ponížení. Žalobce byl vznětlivý kvůli jakékoliv drobnosti i před trestním stíháním, jeho vznětlivost po zahájení trestního stíhání narůstala, byl vynervovaný, v zoufalství se sbalil, odešel a chodil s kufrem celý den, aby si vyčistil hlavu a svědkyni potrestal. K takovým odchodům žalobce docházelo i před zahájením trestního stíhání. Žalobce byl se svými bratry a kamarády v Tunisu v denním kontaktu přes messenger a přes Facebook, byl v kontaktu i s maminkou. Mezi žalobcem a svědkyní docházelo k různým strkanicím, probíhaly urážky, ale situace, kdy by svědkyně byla po potyčce s žalobcem pohmožděná a navštívila lékaře, nastala jen jednou. Svědkyně to označila za vyvrcholení jejich psychického stavu. Potyčku nahlásila na cizineckou policii, bále se, že žalobce přechodný pobyt opravdu dostane. Současně však uvedla, že poté, co řízení o přechodném pobytu dále pokračovalo, byla šťastná, očekávala, že žalobce bude žít v České republice, bude s dítětem, budou konečně rodina, a že dojde ke zlepšení ekonomické situace v rodině. Skutečnosti uváděné v návrhu na rozvod manželství označila svědkyně za odpovídající skutečnosti, za důvod rozvodu označila ztroskotání, psychické vyčerpání a to, že přestala věřit novým zítřkům. Situaci s žalobcem označila svědkyně jako na houpačce. Svědkyně nedokázala říct, zda by manželství trvalo, pokud by trestní stíhání neproběhlo, asi by byly jiné problémy, ale jak by to bylo, nevěděla. V současné době je s žalobcem v kontaktu ohledně nezletilé dcery, s dcerou se žalobce vídá, podle svědkyně žalobce nestrádá, že dceru nevidí tak často, protože by ani neměl kdy. Dcera dělá žalobci velkou radost, je na něj fixovaná. Výživné na dceru žalobce hradí.

12. Žalobce slyšen jako účastník řízení v rámci jednání soudu konaného dne 19. 4. 2021 uvedl, že v České republice pobývá 4,5 roku, vyjma manželky a dcery má rodinu v Tunisu, kterou navštěvuje jednou ročně, a to i v průběhu trestního stíhání. Před i v průběhu trestního stíhání umýval nádobí v kuchyni, od září 2018 pracuje asi 40 km od [obec] na polích. Má střední školu v oboru zemědělství, v Tunisu pracoval jako ochranka v hotelu a jako řidič náklaďáku. Probíhající trestní stíhání se projevilo na jeho psychickém stavu, byl nervózní, v napětí, rád býval sám, stal se z něj samotář. K psychologovi nešel, bál se, aby o něm v komunitě a v práci neříkali, že je blázen. O jeho trestním stíhání věděl kamarád v [obec], rodina v Tunisu a manželka, kamarád se s ním přestal stýkat, otec i celá jeho rodina s ním přestala komunikovat, zhoršil se vztah s manželkou. Zaměstnavatel ani kolegové v práci o trestním stíhání nevěděli, bál se, že ho propustí z práce. V průběhu trestního stíhání měl stresy, bál se různých zasedání, bylo nepříjemné se jich účastnit, po vyhlášení odsuzujícího rozsudku byl ve velmi špatném psychickém stavu, byl smutný; měl strach, aby v podmínce, pod dohledem, neudělal nějakou chybu a nešel do vězení. Po vyhlášení zprošťujícího rozsudku byl rád, že se mu dostalo spravedlnosti. Před zahájením trestního stíhání byly v manželství jen normální běžné problémy, manželka mu neustále vyčítala, že vydělává málo, ale kvůli penězům se nikdy nehádali. Po zahájení trestního stíhání byl vznětlivý, nervózní, manželka ho někdy podporovala, někdy byla úplně proti němu. Manželství zhoršil soudní proces, kdy s tím, co řekla manželka ohledně výchovy, souhlasí; to ostatní není pravda, manželku nebil, nikdy ji fyzicky nenapadl. Žádost o přechodný pobyt podal z důvodu, že zde má manželku a dceru, chtěl se usadit, chtěl si najít lepší práci, po přerušení řízení o žádosti měl strach, aby ho neposlali zpět do Tunisu, že se nebude moct vídat s dcerou. Je možné, že manželství by dnes trvalo, pokud by nebylo vedeno trestní stíhání. V současné době s bývalou manželkou komunikuje, asi 2x týdně se vidí s dcerou, chybí mu pravidelnější styk.

13. Ohledně skutkového stavu tak lze uzavřít, že žalobce dne 23. 11. 2015 uzavřel v Tunisu manželství s [jméno] [příjmení] a dne 2. 12. 2016 se jim narodila dcera [jméno] [celé jméno žalobce]. Žalobce dne 4. 7. 2016 požádal o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky. Žalobce dne 6. 6. 2017 při vzájemném fyzickém napadání, které započal poškozený [jméno] [příjmení], tohoto fyzicky napadal nejprve pěstmi a následně dřevěnou holí pobitou a proloženou železem, kdy poškozenému způsobil zranění na vlasové části hlavy a zhmoždění levého předloktí. Úkony trestního řízení byly vůči žalobci zahájeny dne 7. 6. 2017, trestní stíhání žalobce ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku bylo zahájeno dne 19. 10. 2017, usnesení o zahájení trestního stíhání bylo žalobci doručeno dne 23. 10. 2017. Do pravomocného skončení trestního stíhání žalobce bylo dne 13. 12. 2017 přerušeno řízení o žádosti žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu. Obžaloba pro spáchání přečinu ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku byla na žalobce podána státní zástupkyní Městského státního zastupitelství v Brně dne 29. 1. 2018 a na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle ustanovení § 146a odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíce, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně dne 19. 6. 2018 rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2018 v celém rozsahu zrušil a nově rozhodnul tak, že žalobce obžaloby zprostil, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Rozsudek nabyl právní moci dne 19. 6. 2018. Žalobce dne 18. 12. 2017 udělil plnou moc JUDr. [jméno] [příjmení], [příjmení] k zastupování ve všech právních věcech, odměna za zastupování byla sjednána ve výši 1.500 Kč za započatou hodinu. V trestní věci žalobce vykonal zástupce celkem 14 úkonů právní služby a dne 21. 6. 2018 vyúčtoval žalobci za poskytování právních služeb částku ve výši 25.000 Kč. Na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2018 byla schválena dohoda rodičů o výchově a výživě nezl. [jméno] [celé jméno žalobce]. Návrh na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti podala matka nezletilé z důvodu panujících a neustále se opakujících neshod mezi rodiči nezletilé. Na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2019 bylo manželství žalobce rozvedeno. Návrh na rozvod manželství podala manželka z důvodu rozdílu mentalit, psychického nátlaku, ponižování a agresivních výbuchů žalobce. Žalobce se k návrhu na rozvod manželství připojil, soud jakožto příčiny rozvratu manželství označil odlišné názory na fungování rodiny a její směřování v budoucnu a kulturní rozdíly obou manželů. Přechodný pobyt žalobce v České republice byl povolen od 3. 8. 2020. Žalovaný dne 15. 11. 2019 konstatoval, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, vyslovil žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení a dne 19. 11. 2019 uhradil žalobci na náhradě nákladů obhajoby v trestním řízení částku ve výši 19.700 Kč.

14. Žalobce dodržel postup předvídaný ustanovením § 14 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen jako„ zákon o odpovědnosti za škodu“).

15. Podle ustanovení § 5 zákona o odpovědnosti za škodu stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízením ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

16. Podle ustanovení § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

17. Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

18. Podle ustanovení § 31 zákona o odpovědnosti za škodu náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odst. 1). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odst. 3).

19. Podle ustanovení § 31a zákona o odpovědnosti za škodu bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).

20. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a po jeho právním posouzení dle shora citovaných zákonných ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko co do příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky ve výši 19.700 Kč.

21. Žalobce se po provedeném částečném zpětvzetí domáhal po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 155.300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně, a to z částky 25.000 Kč od 14. 6. 2019 do 19. 11. 2019, z částky 5.300 Kč od 20. 11. 2019 do zaplacení a z částky 150.000 Kč od 14. 6. 2019 do zaplacení. Částku ve výši 5.300 Kč přitom žalobce požadoval na náhradě nákladů vynaložených na obhajobu a částku ve výši 150.000 Kč požadoval žalobce na náhradě nemajetkové újmy.

22. Mezi účastníky nebylo sporu o vzniku odpovědnostního titulu žalovaného, o uplatnění nároku žalobce na náhradu škody u žalovaného, o následném negativním stanovisku žalovaného nad rámec konstatování, že v trestním řízení vedeném proti žalobci došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a nad rámec omluvy; sporný mezi účastníky nebyl ani skutkový děj vyplývající ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka]. S ohledem na právě uvedené tak soud ohledně vzniku odpovědnostního titulu pouze konstatuje, že v trestním řízení vedeném proti žalobci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o odpovědnosti za škodu, kterým se rozumí usnesení o zahájení trestního stíhání, a že odpovědnost žalovaného není vyloučena skutečnostmi předpokládanými v ustanovení § 12 zákona o odpovědnosti za škodu. Soudní praxe je přitom dlouhodobě ustálena v tom, že stát podle zákona o odpovědnosti za škodu odpovídá za škodu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, přičemž se vychází z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1291/2017 ze dne 31. 10. 2017). Žalobci nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním náleží, i když nepodal proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2805/2011 ze dne 13. 6. 2012). Předmětem sporu tak zůstalo právní hodnocení věci ohledně formy, resp. výše zadostiučinění nemajetkové újmy žalobce a otázka výše náhrady nákladů vynaložených na právní zastoupení.

23. Pokud jde nejprve o nárok žalobce na náhradu škody v podobě nákladů právního zastoupení, má žalobce na její náhradu právo dle ustanovení § 7 odst. 1 a § 31 odst. 1 a 3 zákona o odpovědnosti za škodu. V tomto směru bylo prokázáno, že zástupce, kterému žalobce dne 18. 12. 2017 udělil plnou moc, vykonal v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci celkem 14 úkonů právní služby a náklady za zastoupení tak sestávají z odměny za 3 úkony právní služby po 1.500 Kč (příprava a převzetí obhajoby, porada s klientem dne 28. 12. 2017, písemné podání – návrh na doplnění dokazování ze dne 3. 1. 2018) dle ustanovení § 10 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen jako„ advokátní tarif“); z odměny za 11 úkonů právní služby po 1.000 Kč (porada s klientem dne 15. 2. 2018, písemné podání – odpor ze dne 15. 2. 2018, porada s klientem dne 16. 3. 2018, účast na hlavním líčení dne 20. 3. 2018 (které bylo zahájeno v 8:30 hod. a skončeno v 11:41 hod.), porada s klientem dne 9. 4. 2018, účast na hlavním líčení dne 10. 4. 2018, porada s klientem dne 2. 5. 2018, písemné podání – odvolání ze dne 3. 5. 2018, porada s klientem dne 18. 6. 2018, účast na veřejném zasedání dne 19. 6. 2018) dle ustanovení § 10 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a z 14 náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle ustanovení § 11 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu Náklady na právní zastoupení tak činí celkově 19.700 Kč a tuto částku žalovaný žalobci již uhradil. Pakliže žalobce svůj nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve zbývající výši (tj. v částce 5.300 Kč) odůvodňoval rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1033/2000 ze dne 27. 6. 2001, podle něhož není rozsah náhrady škody omezen výší tzv. mimosmluvní odměny, není toto rozhodnutí za účinnosti právní úpravy dle zákona o odpovědnosti za škodu použitelné, neboť tento zákon ve svém ustanovení § 31 odst. 3 výši nároku na náhradu škody v podobě nákladů právního zastoupení (odměna za zastupování a účelně vynaložené hotové výdaje) výslovně odvozuje právě od zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně, což je ostatně v odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR i zmiňováno (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1033/2000 ze dne 27. 6. 2001). Pokud bylo prokázáno, že dne 19. 11. 2019 uhradil žalovaný žalobci na náhradě nákladů právního zastoupení částku ve výši 19.700 Kč, byl nárok žalobce na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 7 a § 31 zákona o odpovědnosti za škodu plně uspokojen. Jelikož však žalovaný nesplnil svou povinnost týkající se tohoto uplatněného práva včas, dostal se do prodlení a je tak v souladu s ustanoveními § 1970 občanského zákoníku a § 15 zákona o odpovědnosti za škodu povinen zaplatit žalobci z této částky i úrok z prodlení (nařízení [číslo] Sb.), a to ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku žalobce u žalovaného (viz bod 10 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011) do zaplacení, tj. od 14. 6. 2019 do 19. 11. 2019. Ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 5.300 Kč, soud žalobu (včetně požadovaného příslušenství) jako nedůvodnou zamítnul.

24. Pokud jde poté o nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy, sluší se poznamenat, že soudní judikatura při úvahách o neoprávněnosti zásahu a rozsahu vzniklé újmy vychází tradičně z toho, že rozhodný není pouhý subjektivní pocit jednotlivce, ale klíčové je objektivní posouzení, tj. posouzení testem běžného člověka. Toto pojetí bylo přitom shledáno Ústavním soudem jako ústavně konformní (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 1174/09 ze dne 13. 1. 2010). Neoprávněný zásah nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria).

25. Soud při úvahách o nemajetkové újmě způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání proti žalobci vycházel především z kritérií stanovených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012, a to z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a z následků v osobnostní sféře poškozeného.

26. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozeného za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený konkrétní trestní řízení proti němu vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). V projednávaném případě se jednalo o přečin ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku, následně byla právní kvalifikace soudem upravena na přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle ustanovení § 146a odst. 1 trestního zákoníku. V přípravném řízení byl tedy žalobce ohrožen trestem odnětí svobody na šest měsíců až tři léta, v řízení před soudem byl poté žalobce ohrožen trestem odnětí svobody až na jeden rok. Žalobce nebyl dosud soudně trestán, v řízení nebylo prokázáno (ostatně ani tvrzeno), že by pro žalobce byl vůbec nepodmíněný trest odnětí svobody navrhován. Žalobci tak nepodmíněný trest odnětí svobody hrozil pouze teoreticky. I státní zástupce v rámci své závěrečné řeči navrhoval uložení stejného trestu jako v trestním příkaze, tj. při spodní hranici trestní sazby. Obecně lze tedy shrnout, že v případě žalobce se i před změnou právní kvalifikace na privilegovanou skutkovou podstatu, jednalo o méně závažný přečin, nad to nemající obecně dehonestující charakter, kdy povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla nepůsobí značné společenské odsouzení.

27. Délka trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval. Trestní řízení žalobce trvalo od 23. 10. 2017 do 19. 6. 2018, tedy necelých 8 měsíců, což lze vzhledem k rozsahu dokazování považovat za dobu přiměřenou, nad to prostou jakýchkoliv průtahů ze strany orgánů činných v trestním řízení. Trestní stíhání žalobce nebylo jinak medializováno, nevešlo v širší známost, žalobce nebyl omezen na osobní svobodě a ze strany orgánů činných v trestním řízení zde rovněž nebylo žádné jednání vybočující ze standardních postupů. Intenzita zásahu do osobnostní sféry žalobce jednotlivými úkony trestního řízení (žalobce byl Policií ČR vyslechnut dne 7. 6. 2017 a dne 13. 11. 2017, dne 20. 3. 208 byl vyslechnut soudem a dále byl přítomen u hlavního líčení dne 10. 4. 2018 a u veřejného zasedání dne 19. 6. 2019) nebyla též nepřiměřená, způsobilá vzniku nemajetkové újmy.

28. Pokud jde o následky v osobnostní sféře poškozeného, toto kritérium umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku výše uvedených objektivních skutečností daného případu (povaha trestní věci a délka trestního řízení). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Soud v řadě první neshledal, že by trestní stíhání žalobce a jeho důsledek v podobě přerušení řízení o žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu měly dopad do profesní sféry žalobce. Žalobce po příjezdu do České republiky pracoval jako pomocný kuchař v Domově seniorů, podle samotného žalobce jeho zaměstnavatel a kolegové v práci o trestním stíhání nevěděli a jak vyplývá ze zprávy zaměstnavatele předložené v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], pracovní poměr byl ukončen dne 26. 6. 2018, neboť žalobce nepředložil prodloužení víza, čemuž předcházelo to (jak uvedla [jméno] [celé jméno žalobce] v rámci podání vysvětlení ze dne 16. 8. 2017), že žalobce do zaměstnání přestával chodit. Žalobce podal dne 4. 7. 2016 žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu na území ČR, správní řízení bylo dne 13. 12. 2017 přerušeno do doby pravomocného skončení trestního stíhání žalobce. K přerušení řízení přistoupil správní orgán z tohoto důvodu, že vydání rozhodnutí záviselo na řešení otázky (zda byl spáchán trestný čin a kdo za něj odpovídá), jíž nepříslušelo správnímu orgánu rozhodnout a o níž si správní orgán nemohl učinit úsudek. Správní orgán tedy za dané situace nemohl postupovat jinak než správní řízení přerušit, kdy takový postup mu přímo ukládá ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád Trestní stíhání žalobce bylo pravomocně skončeno dne 19. 6. 2018 a přechodný pobyt žalobce v ČR byl povolen od 3. 8. 2020. Správní řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu tedy celkově trvalo 49 měsíců, z čehož doba, po kterou bylo přerušeno v důsledku trestního stíhání žalobce, představuje 6 měsíců. Doba přerušení řízení je tedy vzhledem k celkové době trvání správního řízení spíše marginální. Žalobce má vzdělání v oboru zemědělství, od října 2018 pracuje jako pracovník živočišné výroby u zemědělského družstva. Žalobce tak již od roku 2018 dosud pracuje v oboru svého vzdělání, a to bez jakékoliv relevance na rozhodnutí o povolení k přechodného pobytu. Podobnou optikou je třeba hodnotit i tvrzení žalobce o zmaření očekávané stability plynoucí z povolení k přechodnému pobytu, kdy (jak vyplývá z podání vysvětlení [jméno] [celé jméno žalobce] z jejich návrhů na úpravu poměrů k nezletilé dceři a na rozvod manželství) žalobce nechtěl v České republice žít, chtěl se vrátit do své vlasti, kterou často navštěvoval, uvažoval též o zrušení žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu a o finanční potřeby rodiny se intenzivnějším způsobem nestaral. Soud též neshledal, že by trestní stíhání žalobce mělo výraznější dopad do jeho rodinné sféry. Soud je toho názoru, že k rozpadu manželství žalobce nedošlo v důsledku trestního stíhání, ale že vztahy mezi manžely byly podstatně narušeny již před jeho zahájením. Manželka v návrhu na úpravu poměrů k nezletilé dceři a v návrhu na rozvod manželství popsala soužití s žalobcem jako plné hádek, psychického nátlaku a ponižování, kdy se již několik měsíců po příjezdu žalobce do České republiky začaly projevovat rozdíly mentalit a to, že žalobce zde nedokáže žít. I v rámci podání vysvětlení dne 16. 8. 2017 (tedy ještě před zahájením trestního stíhání) manželka uvedla, že již má problémů s žalobcem docela dost. Nelze nevidět, že manželka ve svých návrzích zmiňuje trestní stíhání manžela pouze jako okrajovou záležitost, žalobce nebyl ze strany rodiny v tomto směru ostrakizován, naopak byl podporován. Z žádného důkazu provedeného v řízení nevyplynulo, že by trestní stíhání žalobce bylo skutečností, která by na rozhodnutí soudu ve věci úpravy rodičovské odpovědnosti a ve věci rozvodu manželství měla vliv. Příčinou rozvratu manželství tedy nebylo trestní stíhání žalobce, ale (jak i uvedl soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019) rozdíl mentalit, kultur a představ o společném životě. Pokud jde o nezletilou dceru žalobce, byla rozsudkem soudu ze dne 18. 10. 2018 schválena dohoda rodičů o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti, a styk s dcerou podle možností žalobce (kdy žalobce pracuje v obvodu zemědělského družstva [obec] a střídavě bydlí u zaměstnavatele na ubytovně), probíhá. Soud nemá za prokázáno ani tvrzení žalobce o dopadu do jeho osobní sféry v té podobě, že v důsledku trestního stíhání neměl možnost vycestovat do země své vlasti a dlouho neviděl svou tuniskou rodinu, kdy z podání vysvětlení ze dne 16. 8. 2017 vyplývá, že žalobce byl u své rodiny po dobu 15 dnů, kdy z výchovné zprávy ze dne 27. 9. 2018 vyplývá, že žalobce v lednu 2018 odjel do Tunisu, a kdy i sám žalobce v rámci svého výslechu u hlavního líčení dne 20. 3. 2018 uvedl, že je pravdou, že byl na dovolené v Tunisku a vrátil se minulý čtvrtek. Z tohoto úhlu pohledu je poté třeba hodnotit i tvrzení žalobce o zavržení jeho rodinou v Tunisu. Sluší se poznamenat, že žalobce k prokázání svých tvrzení o jednotlivých následcích v osobnostní sféře navrhl svůj účastnický výslech a výslech svědkyně [jméno] [celé jméno žalobce]. Soud však nemohl zůstat netečný ke kontrastu mezi skutečnostmi vyplývajícími z trestního, opatrovnického a rozvodového řízení a mezi tím, co v projednávané věci následně v rámci svých výslechů uvedli žalobce a navržená svědkyně, což jejich věrohodnost v tomto směru podstatnou měrou oslabilo, a kdy zejména svědkyně tyto rozpory (až na konstatování, že situace s žalobcem byla jako na houpačce) nijak přesvědčivěji nezdůvodnila. Soud tak nemohl vzít tvrzení žalobce za těmito důkazními prostředky prokázané.

29. Pokud jde o poté o srovnání tohoto případu s obdobnými případy, v praxi je tento postup velmi problematický, neboť každý případ nezákonného trestního stíhání je jiný a podobnosti jsou pouze ojedinělé. Lze ovšem konstatovat, že požadavek žalobce na zadostiučinění ve výši 150.000 Kč je velmi nadstandartní. Výše zadostiučinění přiznaného dle ustanovení § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, musí totiž odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 ze dne 16. 9. 2015). Je přitom primárně na žalobci jakožto poškozeném, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, či práv jiných, vykazujících podobné znaky (není-li případů stejných) a případné odchylky přesvědčivě zdůvodnil a náležitě prokázal (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3942/2016 ze dne 28. 8. 2018). Žalobce po výzvě a poučení ze strany soudu předložil rozsudky Městského soudu v Praze č.j. 20 Co 240/2015-147 ze dne 17. 9. 2015 a č.j. 54 Co 265/2019-295 ze dne 10. 10. 2019 a soud se v tomto případě přiklonil k názoru žalovaného, že žalobcem uváděná rozhodnutí nejsou na projednávaný případ zcela přiléhavá, kdy první rozhodnutí se týkalo dva roky trvajícího trestního stíhání s trestní sazbou odnětí svobody v trvání 8 let a trestní stíhání mělo vliv na práci a uměleckou tvorbu žalobce v akademické oblasti a druhé rozhodnutí se týkalo čtyři roky trvajícího trestního stíhání pro trestné činy pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě, zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinnosti při správě cizího majetku, které bylo předmětem pozornosti veřejnoprávních médií a které mělo výrazný vliv na pracovní uplatnění žalobce. Soud za přiléhavější považuje srovnání s případem projednávaným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka], který se s případem žalobce shoduje povahou trestné činnosti (přečin ublížení na zdraví dle ustanovení § 146 odst. 1 trestního zákoníku) a délkou trestního stíhání (8 měsíců), kdy žalobci bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 15.000 Kč. Soud však o poskytnutí zadostiučinění rozhodl za situace, kdy byl (na rozdíl od projednávané věci) prokázán dopad do osobnostní sféry žalobce, který intenzivně usiloval o prohloubení styků s nezletilou dcerou, a trestní stíhání bylo vedeno v době, kdy opatrovnické soudy hodnotily výchovné předpoklady, a to výrazným kritériem, zda jsou proti rodiči vedena přestupková nebo trestní řízení. Pakliže jde o rozhodovací činnost Krajského soudu v Brně, lze doplnit, že např. ve věci sp. zn. 44 Co 150/2018 bylo žalobci na odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání, kde mu hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2 – 8 let, poskytnuta pouze omluva a zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva; ve věci sp. zn. 44 Co 258/2017 byla namísto požadovaného zadostiučinění v penězích v částce 220.000 Kč poskytnuta pouze omluva; a rovněž ve věci sp. zn. 44 Co 561/2018 se žalobci, stíhanému pro trestný čin úvěrového podvodu, kde hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 2 – 8 let, dostalo zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Z uvedeného je tedy možno učinit závěr, že přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy za trestní stíhání, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem v penězích, nebývá pravidlem a vyžaduje vskutku závažné dopady do osobnostní sféry poškozeného, vedoucí k závěru, že forma zadostiučinění v podobě omluvy či konstatování porušení práva, by nebyla postačující. Takovým ale případ žalobce shledán nebyl.

30. S ohledem na vše shora uvedené tak soud dospěl k závěru, že žalobci nárok na zadostiučinění v penězích nesvědčí. Jak přitom vyplývá z četné judikatury soudů (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2486/2013 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014 ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4342/2014 ze dne 30. 6. 2015 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/16 ze dne 29. 11. 2016), v případě odškodnění nemajetkové újmy, způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, se na prvním místě považuje za vhodnou a účinnou formu zadostiučinění konstatování porušení práva, případně poskytnutí omluvy. Sluší se též připomenout, že na rozdíl od újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není v případě újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání dána vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Újma tak v tomto případě musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Soud zohlednil zejména ty okolnosti, že žalobce byl stíhán pro přečin méně závažného charakteru, nebyl přímo ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody, v průběhu trestního stíhání nebyl omezen na osobní svobodě a trestnímu stíhání se nedostalo žádné publicity, tudíž v případě žalobce nelze vznik újmy považovat za notorietu. Žalobci určitá újma ztotožnitelná se zcela pochopitelnými subjektivními pocity stresu a frustrace vznikla. Tutu újmu záležející v subjektivním vnímání jistě nikoliv příznivé životní situace však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou představovanou zjištěným (na podkladě dokazování) objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby. Nebylo prokázáno, že by trestní stíhání vyvolalo zásadně dehonestující negativní ohlas či podezíravost v okolí žalobce, vztahy mezi manžely byly podstatně narušeny ještě před zahájením trestního stíhání a trestní stíhání tak nebylo příčinou rozvratu manželství a pracovní aktivity žalobce a jeho vztahy s nezletilou dcerou nebyly trestním stíháním ohroženy nijak. Za dané situace lze konstatovat, že tvrzená nemajetková újma žalobce se omezila toliko na obecnou nejistotu a psychický stres, vyplývající ze samotného faktu vedení trestního stíhání, a že tak daný případ není natolik závažný ve svých následcích dopadu trestního stíhání do sféry žalobce, že by si kromě již poskytnutého zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluvy, zasluhoval další satisfakci v podobě peněžitého plnění. S ohledem na právě uvedené soud žalobu o zaplacení částky ve výši 150.000 Kč (včetně příslušenství) jako nedůvodnou zamítnul.

31. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud přitom při výpočtu úspěchu účastníků postupoval dle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1435/2015 ze dne 20. 12. 2016, podle něhož se při určování poměru úspěchu a neúspěchu při objektivní kumulaci nároků vychází ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků. Žalobce byl částečně neúspěšný ohledně nároku na náhradu škody (tj. v částce ve výši 5.300 Kč), neboť pokud jde o částku ve výši 19.700 Kč, zde byla žaloba vzata zpět pro chování žalovaného (ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř.); zcela neúspěšný byl ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Podle ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na projednávanou věc, v níž uplatněné nároky spojil žalobce ke společnému projednání již v podané žalobě, to znamená, že se za tarifní hodnotu považuje částka ve výši 75.000 Kč (25.000 Kč (ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu) + 50.000 Kč (ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu)). V řízení byl celkově převážně úspěšný žalovaný (viz výše), přičemž žalobce je povinen nahradit žalovanému 47,5 % { ( (5.300 Kč + 50 000 Kč) – 19.700 Kč): 75.000 x 100} účelně vynaložených nákladů.

32. Žalovaný vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení sestávající z paušální náhrady nákladů dle ustanovení § 151 odst. 3 o.s.ř. a dle ustanovení § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši 300 Kč za 9 úkonů (písemné podání – vyjádření ze dne 19. 11. 2019, příprava účasti na jednání dne 5. 2. 2021, účast na jednání dne 5. 2. 2021, příprava účasti na jednání dne 19. 4. 2021, účast na jednání dne 19. 4. 2021, příprava účasti na jednání dne 21. 6. 2021, účast na jednání dne 21. 6. 2021, příprava účasti na jednání dne 9. 8. 2021, účast na jednání dne 8. 9. 2021); a dále z náhrady cestovních výdajů za cesty [obec] – [obec] a zpět osobním automobilem Hyundai, [registrační značka], která při celkových 70 ujetých kilometrech, průměrné spotřebě pro kombinovaný provoz dle TP (3,7) a dle ustanovení § 158 odst. 4 zákoníku práce, ceně pohonných hmot (27,20 Kč) a sazbě základní náhrady (4,40 Kč) dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí částku vždy ve výši 378 Kč (za cesty dne 5. 2. 2021, dne 19. 4. 2021, dne 21. 6. 2021 a dne 9. 8. 2021), tj. celkově částku ve výši 1.512 Kč.

33. Celkově tak žalovaný vynaložil v souvislosti s projednávanou žalobou náklady řízení ve výši 4.212 Kč a má vůči žalobci právo na náhradu 47,5 % účelně vynaložených nákladů, tj. na částku ve výši 2.001 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení