55 C 265/2020-91

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl soudcem Mgr. Pavlem Pražákem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [jméno] [celé jméno žalovaného] sídlem [adresa] o zaplacení částky 514 512,24 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 514 512,24 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 239 354,80 Kč ode dne 28. 11. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 37 641,50 Kč ode dne 5. 8. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z částky 27 515,94 Kč ode dne 14. 8. 2020 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9,00 % p. a. z částky 210 000 Kč ode dne 28. 11. 2018 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 77 417,20 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu domáhala zaplacení částky uvedené v záhlaví. Svůj nárok odůvodnila tím, že je vlastníkem jednotky [číslo] jiný nebytový prostor, nacházející se v 1. nadzemním podlaží a v 1. podzemním podlaží domu [adresa], stojícího na pozemku, parc. [číslo] v k. ú. [část obce] v [obec] (dále jen„ jednotka“). Tuto jednotku užívala od 1. 4. 2015 do srpna 2017 žalovaná na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 4. 10. 2013, ve znění dodatku [číslo] ze dne 30. 3. 2015. Nájem zanikl na základě výpovědi ze strany pronajímatele (žalobkyně) ke dni 31. 8. 2017. Vzhledem k tomu, že žalovaná jednotku i přes výzvy žalobkyně nevyklidila, provedla dne 14. 12. 2017 vyklizení jednotky v souladu se smluvním ujednáním sama žalobkyně za účasti notářky, která o tom sepsala notářský zápis. V první řadě se svou žalobou žalobkyně domáhala zaplacení částky 239 354,80 Kč z titulu bezdůvodného obohacení za dobu užívání jednotky bez právního důvodu od 1. 9. 2017 do 13. 12. 2017. Tato částka představuje měsíční úhradu ve výši 70 000 Kč za měsíce září, říjen a listopad 2017 a alikvótní díl této měsíční úhrady za 13 dnů měsíce prosince 2017. Výši úhrady za bezdůvodné užívání jednotky po skončení nájmu si účastníci výslovně sjednali ve smlouvě. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z této dlužné částky. Druhý nárok, který žalobkyně v tomto řízení uplatnila, je nedoplatek za vyúčtování služeb za období roku 2017, ve kterém žalovaná jednotku užívala. Konkrétně se jedná o dlužné vodné ve výši 37 641,50 Kč. Z této částky pak žalobkyně kromě zákonného úroku z prodlení požadovala i sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, což za období od 5. 8. 2018 do 4. 8. 2020 činí 27 515,94 Kč. Z této smluvní pokuty žalobkyně požadovala rovněž úrok z prodlení. Třetím nárokem, který žalobkyně svou žalobou uplatnila, byla smluvní pokuta ve výši 210 00 Kč za prodlení žalované s vyklizením jednotky v době od 1. 9. 2017 do 14. 12. 2017 vypočtená jako násobek 105 dnů prodlení a částky 2 000 Kč za každý den. Rovněž z této smluvní pokuty žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že ji navrhla v celém rozsahu zamítnout, a to z těchto důvodů. [příjmení], kterou žalobkyně požaduje za užívání jednotky po zániku nájemního vztahu, ve výši 70 000 Kč měsíčně, neodpovídá obvyklému nájmu v daném čase a místě. Pokud jde o požadované zaplacení za služby spojené s nájmem jednotky, nelze po žalované požadovat jejich zaplacení za celý rok 2017, když nájem skončil již v srpnu 2017. Co se týče požadované smluvní pokuty za prodlení s vyklizením jednotky, právo žalobkyni na její zaplacení nevzniklo, neboť žalovaná nebyla povinna vyklidit jednotku v době, kdy se projednávala její žaloba na určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu. Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno až 28. 11. 2018. Žalovaná předpokládala, že bude se svou žalobou na určení neoprávněnosti výpovědi úspěšná, požadavek na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s vyklizením jednotky, za dobou, kdy probíhalo předmětné soudní řízení, je tedy v rozporu s dobrými mravy. S poukazem na dobré mravy žalovaná namítala i nepřiměřenost výše smluvní pokuty. Konečně žalovaná upozornila na to, že při podpisu smlouvy složila kauci ve výši 100 000 Kč, která nebyla žalované vrácena. Z žaloby nevyplývá, že by žalobkyně tuto částku jakkoliv zohlednila.

3. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

4. V období od 1. 4. 2015 do 31. 8. 2017 měla žalovaná na základě nájemní smlouvy právo užívat jednotku, která je ve vlastnictví žalobkyně. (Zjištěno z výslovně nesporného shodného tvrzení účastníků, které vzal soud za své skutkové zjištění ve smyslu § 120 odst. 4 o. s. ř.).

5. V nájemní smlouvě bylo měsíční nájemné za užívání jednotky mezi účastníky sjednáno v částce 70 000 Kč + DPH v případě, že se nájemce stane plátcem DPH. Žalovaná složila při podpisu dodatku nájemní smlouvy kauci ve výši 150 000 Kč (viz dodatek nájemní smlouvy ze dne 30. 3. 2015). Ve smlouvě si účastníci výslovně sjednali, že žalovaná bude kromě nájemného hradit žalobkyni měsíčně zálohovou platbu na spotřebu plnění spojených s užíváním jednotky. Tyto zálohové platby se pak žalobkyně zavázala vyúčtovat dle přílohy k nájemní smlouvě (viz čl. IV odst. 2). Smluvní strany si dále ve smlouvě ujednaly, že v případě prodlení úhrad nájemce dle této smlouvy má pronajímatel právo na úrok z prodlení v zákonné výši a dále na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (viz čl. IV odst. 4). Dále bylo sjednáno, že nájemce je povinen jednotku vyklidit od svých věcí a vyklizenou ji předat pronajímateli v poslední den trvání nájmu. V případě, že jednotku nepředá, je nájemce povinen uhradit pronajímateli, vedle náhrady za neoprávněné užívání prostor odpovídající sjednané výši nájemného, i smluvní pokutu za každý den prodlení s předáním nebytových prostor ve výši 2 000 Kč (viz čl. VII odst. 5). Konečně pak bylo ve smlouvě sjednáno, že po skončení nájmu je pronajímatel oprávněn vstoupit do nebytových prostor (předmětu nájmu) a to i bez souhlasu nájemce a za překonání překážky a nebytové prostory případně vyklidit na náklady nájemce (čl. VIII odst. 6). (Zjištěno ze smlouvy o nájmu ze dne 4. 10. 2013 vč. příloh a dodatku ze dne 30. 3. 2015).

6. Dne 26. 5. 2017 byla žalované doručena výpověď smlouvy o nájmu s tím, že nájem končí uplynutím tříměsíční výpovědní doby. (Zjištěno z výpovědi ze dne 5. 5. 2017, včetně dodejky).

7. Dne 4. 9. 2017 podala žalovaná v pozici žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu, kterou se domáhala určení neoprávněnosti shora uvedené výpovědi z nájmu. Tato žaloba žalované byla zamítnuta. Rozsudek o tom nabyl právní moci dne 28. 11. 2018 (Zjištěno z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 7. 2018, č. j. 42 C 122/2017-60 a potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 25 Co 327/2018-94).

8. Dne 18. 9. 2017 žalobkyně písemně vyzvala žalovanou, aby nejpozději do sedmi dnů ode dne doručení této výzvy vyklidila jednotku a řádně vyklizenou ji předala žalobkyni. (Zjištěno z výzvy k vyklizení ze dne 15. 9. 2017, včetně podacího lístku a informace o sledování zásilky).

9. Dne 14. 12. 2017 zástupci žalobkyně za účasti notářky JUDr. [jméno] [příjmení] vstoupili do jednotky. V jednotce se nacházela celá řada věcí žalované (nábytek, zboží, odpad, nářadí a další vybavení). (Zjištěno z notářského zápisu JUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 14. 12. 2017, [číslo jednací], [spisová značka]).

10. Dne 20. 3. 2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu na nájemném za měsíce červen, červenec a srpen 2017 ve výši 254 100 Kč a na zálohových platbách za totéž období ve výši 9 000 Kč. Dále požadovala uhradit úrok z prodlení a smluvní pokutu. (Zjištěno z výzvy k úhradě dluhu ze dne [číslo], včetně dodejky).

11. Dne 20. 4. 2018 provedla žalobkyně jednostranný zápočet své pohledávky za žalovanou z titulu shora uvedeného nájemného, smluvních pokut a úroků z prodlení do celkové výše 150 000 Kč proti pohledávce žalované za žalobkyní z titulu vrácení kauce ve výši 150 000 Kč. Toto jednostranné započtení bylo žalované doručeno dne 2. 5. 2018 (Zjištěno z jednostranného zápočtu ze dne 20. 4. 2018).

12. Dne 18. 7. 2018 bylo žalované doručeno vyúčtování spotřeby vody v jednotce za rok 2017. V tomto roce byla v jednotce spotřebována voda za 52 641,71 Kč. Od této částky žalobkyně odečetla zaplacené zálohy ve výši 15 000 Kč a vyzvala žalovanou k úhradě částky 37 641,50 Kč. Skutečná spotřeba vody byla stanovena na základě odečtu vodoměrů. (Zjištěno z vyúčtování služeb – faktura VS- [rok] [číslo], včetně dodejky).

13. Dne 20. 11. 2018 byla žalované doručena další výzva k úhradě dlužné částky. V ní žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě zbylého dlužného nájemného za měsíce červen, červenec a srpen 2017 ve zbývající výši 172 225,25 Kč a s tím související smluvní pokuty. Zohlednila přitom, že část tohoto dluhu zanikla jednostranným zápočtem (použitím jistoty). Dále byla žalovaná vyzvána k úhradě bezdůvodného obohacení za užívání jednotky od 1. 9. do 13. 12. 2017 ve výši 239 354,80 Kč, opětovně k úhradě vyúčtování za spotřebovanou vodu v roce 2017 ve výši 37 641,50 Kč a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč za každý den prodlení s předáním jednotky v celkové výši 210 000 Kč. Kromě toho vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dalších pohledávek, které nebyly předmětem tohoto řízení. (Zjištěno z výzvy k úhradě dlužné částky ze dne 16. 11. 2018, včetně dodejky).

14. O povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dluh na nájemném ve zbývající výši 172 225,25 Kč a smluvní pokutu ve výši 44 950,79 Kč bylo rozhodnuto elektronickým platebním rozkazem vydaným zdejším soudem dne 15. 3. 2019, který nabyl právní moci a vykonatelnosti dne 2. 4. 2019 (Zjištěno z elektronického platebního rozkazu zdejšího soudu ze dne 15. 3. 2019, [číslo jednací]).

15. Dne 6. 8. 2020 byla žalované doručena předžalobní výzva, ve které ji žalobkyně vyzvala k úhradě všech dlužných částek, jež následně učinila předmětem tohoto řízení. (Zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 4. 8. 2020).

16. Dne 29. 9. 2020 uzavřela žalovaná s panem [jméno] [jméno] [celé jméno žalovaného], bytem jako žalovaná, kupní smlouvu, kterou mu prodala svou bytovou jednotku za kupní cenu 3 650 000 Kč, z čehož částka 1 292 155,50 Kč byla vyplacena na účet žalované. Zbývající část pak byla vyplacena úvěrující [právnická osoba] V kupní smlouvě mimo jiné žalovaná prohlásila, že nevzniklo zákonné zástavní právo a dále že proti ní není veden žádný majetkoprávní spor ani jí nejsou známy žádné skutečnosti, jež by v budoucnu mohly jakýmkoliv způsobem ohrozit vlastnické právo kupujícího k nemovitosti. Dále žalovaná prohlásila, že jí není známa žádná skutečnost, jež by mohla v budoucnu zapříčinit zpochybnění převodu vlastnického práva na kupujícího, a to i ve vztahu k případným insolvenčním nebo exekučním řízením a ve spojitosti s jakýmkoliv možným krácením majetku žalované jako dlužníka. (Zjištěno z kupní smlouvy ze dne 29. 9. 2020).

17. Ke dni 15. 12. 2020 nedošlo ještě ke vkladu vlastnického práva nabyvatele ke shora uvedené jednotce žalované. Zároveň k předmětné bytové jednotce k tomuto dni nebylo evidováno kromě zástavního ve prospěch [právnická osoba] žádné zatížení ani žádný jiný záznam související s případnou exekucí na žalovanou. (Zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí).

18. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil, pokud jde o jejich pravost a vypovídací hodnotu, a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Při hodnocení důkazů soud přihlédl k tomu, že proti pravosti a věrohodnosti listinných důkazů nikdo z účastníků nic nenamítal a v řízení nevyšla najevo žádná skutečnost, která by zavdávala příčinu k pochybnostem o pravosti a věrohodnosti důkazů. S ohledem na všechny shora hodnocené důkazy v jejich vzájemné souvislosti má tedy soud za postavené na jisto, že žalovaná po skončení nájemného vztahu nepředala jednotku žalobkyni, a ta byla vyklizena až dne 14. 12. 2018 za účasti notáře. Dále pak bylo v řízení jednoznačně zjištěno, že součástí smluvních ujednání mezi účastníky byla ustanovení o smluvních pokutách, jak žalobkyně tvrdila, a že žalované bylo doručeno vyúčtování služeb za rok 2017, které žalovaná neuhradila.

19. Skutková zjištění soud totiž opřel o veškeré shora uvedené důkazy v jejich celku, tak aby si vytvořil komplexní obraz o skutkovém stavu, o němž nebude rozumných pochybností. Soud provedl dokazování i výpisem z katastru nemovitostí ohledně vlastnického práva žalobkyně k jednotce, avšak tento důkazy soud nehodnotí, neboť toto tvrzení žalobkyně bylo mezi účastníky nesporné. Další důkazy soud neprováděl, neboť dospěl k závěru, že z uvedených důkazů získal dostatek skutkových zjištění, na jejichž základě mohl ve věci spolehlivě rozhodnout. Kromě toho účastníci ani žádné další důkazy nenavrhovali.

20. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Na základě nájemní smlouvy užívala žalovaná jednotku ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně nájemní vztah jednostranně vypověděla s tím, že nájem zanikne ke dni 31. 8. 2017. Žaloba, kterou se žalovaná domáhala určení neoprávněnosti této výpovědi, byla pravomocně zamítnuta. Žalovaná jednotku, kterou měla v nájmu, řádně a včas nevyklidila a nepředala žalobkyni. Tato jednotka byla vyklizena až dne 14. 12. 2017 samotnou žalobkyní za účasti notáře. V nájemní smlouvě bylo ujednáno, že v případě nepředání jednotky žalobkyni bude žalovaná povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 2 000 Kč denně a náhradu za neoprávněné užívání jednotky odpovídající sjednané výši nájemného, které činilo 70 000 Kč měsíčně. Žalovaná dále nezaplatila žalobkyni částku 37 641 Kč za spotřebovanou vodu v jednotce za rok 2017 dle vyúčtování, které bylo žalované doručeno. Pro případ prodlení s plněním peněžité povinnosti byla ve smlouvě rovněž sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně.

21. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

22. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaná je občankou Vietnamu. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních vyhlášená jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 98/1984 Sb., neurčuje pro danou věc zvláštní jurisdikční pravidla, soud určil pravomoc k projednání dané věci dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 4 odst. 1 je dána pravomoc českých soudů s ohledem na bydliště žalované v České republice. Rozhodným ve věci je podle čl. 4 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) právo české, neboť předmětem smlouvy o nájmu byla nemovitost na území České republiky.

23. Z hlediska časového soud aplikoval na zjištěný skutkový stav právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku (dále jen„ o. z.“), přestože smlouva zakládající nájemní vztah byla uzavřena ještě před 1. 1. 2014, tedy před jeho účinností. Důvodem je aplikace přechodného ustanovení § 3074 o. z., podle kterého se nájem řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, i když ke vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

24. Nejprve se soud zabýval důvodností nároku žalobkyně na zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání jednotky po skončení nájemního vztahu. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně vypověděla nájemní vztah v květnu 2017. Nejpozději dne 31. 8. 2017 tedy uplynula tříměsíční výpovědní doba dle § 2310 odst. 2 o. z. Dále z provedeného dokazování vyplynulo, že žaloba, kterou se žalovaná domáhala určení neoprávněnosti předmětné výpovědi, byla pravomocně zamítnuta. Soud tedy po právní stránce uzavřel, že od 1. 9. 2017 neměla žalovaná žádný právní titul k užívání předmětné jednotky. Oprávněnost výpovědi soud v tomto řízení již nepřezkoumával, neboť je pravomocným výrokem soudu v předchozím řízení mezi týmiž účastníky vázán (§ 159a odst. 3 o. s. ř.).

25. Nárok žalobkyně soud posoudil jako pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. Z provedeného dokazování vyplynulo, že po skončení nájemního vztahu žalovaná jednotku nevyklidila a nepředala žalobkyni. Jak vyplývá z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, po skončení nájmu nebytových prostor je nájemce povinen pronajaté nebytové prostory vyklidit; ke splnění této povinnosti přitom nestačí odstranit z nich věci nájemce, případně třetích osob, jimž nájemce umožnil jejich užívání. Vyklizení v sobě zahrnuje též jejich odevzdání pronajímateli tak, aby k nim měl volný přístup a mohl s nimi dále nakládat. Odpovědnost za bezdůvodné obohacení tak může být spojována se situací, kdy pronajatý nebytový prostor nebyl po skončení nájmu odevzdán pronajímateli a tím mu bylo znemožněno realizovat jeho právo s ním dále disponovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2006). V nyní posuzovaném případě nebylo pochyb o tom, že žalovaná jednotku nevyklidila, ani ji žalobkyni nepředala. Po právní stránce tedy soud uzavřel, že žalobkyni vznikl z tohoto důvodu nárok na vydání bezdůvodného obohacení za žalované období od 1. 9. do 13. 12. 2017.

26. Podle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

27. Ustálená rozhodovací praxe je dále založena na obecném závěru, že v případě užívání cizí nemovitosti, bytu či nebytového prostoru bez právního důvodu není obohacený schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, a ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3223/2018).

28. V nyní posuzované věci bylo nicméně zjištěno, že součástí smluvních ujednání mezi účastníky bylo i sjednání výše náhrady za případné užívání jednotky po skončení nájemního vztahu. Konkrétně byla tato výše sjednána tak, že je rovna sjednané výši nájemného (70 000 Kč měsíčně). Soud se tedy zabýval otázkou, zdali je takové ujednání platné a je z něj možno pro stanovení výše úplaty za neoprávněné užívání prostor vyjít. Dospěl přitom k závěru kladnému. Jedním ze základních atributů soukromého práva je totiž zásada dispozitivity právní regulace a smluvní volnosti vyjádřená zejména v § 1 odst. 2 o. z., podle kterého nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Soud v tomto případě přezkoumal předmětné ujednání účastníků o stanovení výše náhrady za neoprávněné užívání jednotky z hlediska dobrých mravů a veřejného pořádku a dospěl k závěru, že takové ujednání není absolutně neplatné dle § 588 o. z. Jeho relativní neplatnost pak žádný z účastníků nenamítal. Při své úvaze soud přihlédl i k tomu, že v samotném zákoně je obsažena naprosto stejná právní úprava, která stanoví výši náhrady za neoprávněné užívání bytu po skončení nájmu v § 2295 o. z. Jevilo by se zcela absurdním z moci úřední znemožnit stejnou úpravu vzájemných práv a povinností v podnikatelském vztahu, když ji sám zákonodárce nastavil pro nájem bytu, který je chráněn jednostrannou kogentností (§ 2239 o. z.) s ohledem na ochranu slabší smluvní strany.

29. Dále pak soud přihlédl i k recentní judikatuře Nejvyššího soudu, který za velice obdobné skutkové situace dospěl k závěru, že je přípustné určení výše bezdůvodného obohacení z částky původně dohodnutého nájemného za situace, kdy účastníci se po skončení nájmu částečně konkludentně a částečně výslovně dohodli na tom, že žalovaný bude nadále platit úhradu za užívání nebytových prostor ve výši, která odpovídala výši nájemného sjednaného za trvání nájemního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1335/2019). Není pak podle soudu nejmenšího důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit tím spíše v situaci, kdy je výše náhrady za neoprávněné užívání jednotky po skončení nájmu mezi účastníky sjednána zcela explicitně již v písemné nájemní smlouvě, jak tomu bylo v nyní posuzovaném případě.

30. Na základě výše uvedeného soud tedy při určení výše bezdůvodného obohacení vycházel z částky výslovně pro tento případ mezi účastníky ujednané a neshledal potřebným dokazování doplnit znaleckým posudkem o výši obvyklého nájemného za užívání obdobných nebytových prostor v daném místě a čase. V tomto směru tedy soud uzavřel, že žalobkyně má vůči žalované nárok na zaplacení částky 239 354,80 Kč, jež odpovídá měsíční výši bezdůvodného obohacení 70 000 Kč v žalovaném období. Vzhledem k tomu, že žalovaná svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalované dále nárok na úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění dne 20. 11. 2018 ve lhůtě 7 dnů, úrok z prodlení pak požadovala až od 28. 11. 2018. S ohledem na to je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalované dostatečnou lhůtu k dobrovolnému plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.) a dne 28. 11. 2018 byla tedy žalovaná v prodlení.

31. Dále se soud zabýval důvodností žaloby ve vztahu k požadovanému nároku na zaplacení vyúčtování služeb za rok 2017. Jak je uvedeno výše, provedeným dokazováním bylo jednoznačně postaveno najisto, že k vyklizení jednotky došlo až 14. 12. 2017. Do té doby mohla žalovaná, která byla v prodlení s předáním jednotky žalobkyni, s touto jednotkou nakládat. Dále bylo z provedeného dokazování jednoznačně zjištěno, že žalovaná neuhradila vyúčtování spotřeby vody v jednotce za rok 2017. Skutečná spotřeba vody přitom byla zjištěna na základě odečtů vodoměrů v jednotce. Vzhledem k tomu, že nikdo jiný než žalovaná do 14. 12. 2017 s jednotkou nenakládal, jeví se jako zcela jednoznačné, že spotřebu vody v této jednotce je třeba připsat k tíži žalované. Její obrana spočívající v tom, že nájemní vztah skončil 31. 8. 2017 je v tomto smyslu irelevantní. V tomto směru nelze než uzavřít, že pokud skutečně žalovaná od 1. 9. 2017 již žádnou vodu neodebrala, pak to znamená toliko to, že se stav měřidla zjištěný ke konci roku od tohoto data nezměnil, jinými slovy, že naměřenou spotřebu žalovaná provedla do konce srpna 2017. Kdy v průběhu roku 2017 skutečně došlo ke spotřebování oné vody, je nicméně zcela nepodstatné, neboť pro závěr o povinnosti tuto spotřebu uhradit postačuje, že až do 14. 12. 2017, kdy byla jednotka vyklizena a odečten stav měřidla, do ní měla přístup jen žalovaná, případně osoby, kterým to sama žalovaný umožnila, a dělo se tak bez souhlasu vlastníka (žalobkyně), které byl naopak přístup do jednotky s ohledem na prodlení žalované s jejím předáním znemožněn (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015).

32. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, v nájemní smlouvě bylo mezi účastníky sjednáno, že žalovaná je povinna kromě nájemného platit zálohové platby na služby spojené s užíváním jednotky. Naopak žalobkyně se zavázala jednou ročně tyto platby vyúčtovat. Toto vyúčtování za rok 2017 žalobkyně provedla. Do vyúčtování zahrnula celkovou spotřebu vody v jednotce v hodnotě 52 641,50 Kč, což odůvodňuje po odečtení uhrazených záloh ve výši 15 000 Kč vznik dluhu žalované ve výši 37 641,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná ani tento svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnila, dostala se dnem následujícím po splatnosti dluhu do prodlení, žalobkyně má tedy vůči žalované dále nárok na úroky z prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.) ve výši dle nařízení č. 351/2013 Sb. Žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění dne 18. 7. 2018 ve lhůtě do 4. 8. 2018, úrok z prodlení pak požadovala až od 5. 8. 2018. S ohledem na to je zřejmé, že žalobkyně poskytla žalované dostatečnou lhůtu k dobrovolnému plnění (§ 1958 odst. 2 o. z.) a dne 5. 8. 2018 byla tedy žalovaná v prodlení.

33. V souvislosti s prodlením se zaplacením úhrady za služby spojené s nájmem jednotky pak žalobkyni vznikl nárok i na zaplacení smluvní pokuty dle § 2048 o. z., podle kterého ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že pro případ prodlení žalované s úhradou peněžitého dluhu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Proto soud uzavřel, že nárok žalobkyně na tuto smluvní pokutu za období od 5. 8. 2018 do 4. 8. 2020 odpovídající částce 27 515,94 Kč je rovněž důvodný, a to včetně příslušenství ve formě úroku z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. v zákonné výši (k tomu podrobně viz výše).

34. Pokud jde o námitku žalované ohledně nemravnosti výše smluvní pokuty, tu soud jako důvodnou neshledal, neboť v rozhodovací soudní praxi je i smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky zásadně posuzována jako platné ujednání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005). Pokud jde o moderaci smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z., tu nikdo z účastníků nenavrhl, výši smluvní pokuty s ohledem na její relativně nízkou sazbu navíc soud ani nijak nepřiměřenou neshledává. K tomu lze ještě poznamenat, že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty (shodně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011).

35. Konečně se pak soud zabýval posledním uplatněným nárokem žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za nepředání jednotky. I tento nárok soud po právní stránce hodnotil podle § 2048 o. z. Z provedeného dokazování vyplynulo, že pro případ prodlení žalované s předáním jednotky žalobkyni si účastníci sjednali smluvní pokutu za každý den prodlení ve výši 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni po skončení nájemního vztahu dne 31. 8. 2017 jednotku nepředala, dostala se dnem následujícím po tomto datu do prodlení, pročež jí vznikla povinnost za toto porušení své povinnosti zaplatit sjednanou smluvní pokutu v uvedené výši.

36. Právní názor žalované, že nemůže být povinna platit za neoprávněné užívání jednotky po dobu vedení řízení o její žalobě na určení, že výpověď z nájmu je neoprávněná, a to s ohledem na její očekávání, že bude v tomto sporu úspěšná, je chybný. Podání žaloby na neoprávněnost výpovědi podle § 2314 o. z. nezbavuje (bývalého) nájemce povinnosti bytovou jednotku vyklidit. K takovému výkladu se přiklání i odborná doktrína (viz např. Petrov, Jan a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. Beckova edice komentované zákony, s. 2487) a zdejší soud jej považuje rovněž za správný. Sama skutečnost, že byla podána žaloba, o která se následně ukáže nedůvodnou, nic nemění na tom, že nájemní vztah skončil a bývalý nájemce nemá právní důvod k užívání předmětu nájmu.

37. Důvodná není ani námitka žalované ohledně nemravnosti sjednané smluvní pokuty. V tomto případě smluvní pokuta zajišťovala nepeněžitou povinnost žalované vyklidit jednotku a předat ji po skončení nájmu žalobkyni. Výše smluvní pokuty 2 000 Kč denně je pak zcela adekvátní ve vztahu ke sjednanému nájemnému 70 000 Kč měsíčně. Na takové smluvní pokutě tedy soud neshledává nic nemravného. Pokud jde o případnou moderaci ve smyslu § 2050 o. z., tu opět nikdo z účastníků nenavrhl, a i kdyby tak učinil, důvody pro snížení pokuty by zde opět nebyly, a to právě s poukazem na zcela rozumnou výši pokuty s ohledem na zajišťovanou povinnost. Soud tedy, pokud jde o tento třetí nárok žalobkyně, opět uzavřel, že je žaloba důvodná, a to i včetně požadovaného příslušenství ze smluvní pokuty ve formě úroku z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. v zákonné výši (k tomu podrobně viz výše).

38. Jako nedůvodnou soud vyhodnotil i poslední obecnou obranu žalované ohledně složené kauce. V první řadě soud zdůrazňuje, že žalovaná v řízení neučinila žádnou konkrétní kompenzační námitku, tedy tuto svou tvrzenou pohledávku na vrácení předmětné kauce proti pohledávce žalobkyně nijak nezapočetla. To jednoznačně vyplývá z jejího podání 23. 12. 2020 (č. l. 172 spisu), ve kterém pouze uvedla, že„ zváží další procesní postup ohledně této částky, pokud žalobkyně nezaujme postoj k otázce nevrácené kauce“. Je evidentní, že žádný kompenzační úkon tedy žalovaná tímto svým podáním neučinila. Žádnou svou pohledávku za žalobkyní pak nezapočetla ani v průběhu dalšího řízení. V tomto směru tedy zůstalo pro rozhodnutí v této věci tvrzení žalované ohledně její údajné pohledávky na vrácení kauce právně zcela bezpředmětným, neboť k zániku pohledávky započtením dochází pouze na základě právního jednání. Podle § 1982 odst. 1 věty první o. z., totiž, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit (sic!) vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. V nyní posuzované věci k žádnému prohlášení o započtení ze strany žalované, tj. ke kompenzačnímu právnímu jednání, nedošlo. Jen na okraj pak soud ještě poznamenává, že z provedeného dokazování nadto vyplynulo, že ona tvrzená pohledávka žalované na vrácení kauce již zanikla, když ji naopak započetla sama žalobkyně na jiné dluhy žalované na nájemném za předcházející období.

39. Na základě výše uvedeného bylo tedy rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku I. Lhůta k plnění byla stanovena obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Soud zvažoval, že žalované uloží splnit dluh ve splátkách, avšak při zvážení dalších okolností vyplynuvších z provedeného dokazování se k tomu nepřiklonil. Vzal v potaz jednak skutečnost, že platební morálka žalované není dobrá, když například o její předchozí povinnosti platit nájemné muselo být rozhodnuto platebním rozkazem. Dále přihlédl k tomu, že žalovaná v nedávné době získala velkou částku peněz z prodeje své bytové jednotky, a to i po odečtení částky, která byla z kupní ceny uhrazena přímo úvěrující bance. Svá nekonkrétní tvrzení ohledně„ dalších dluhů a exekucí“ žalobkyně ani přes výslovnou výzvu nijak nespecifikovala, tím spíše aby je prokázala.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 77 417,20 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 25 726 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 514 512,24 Kč sestávající z částky 10 380 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (Převzetí věci, podání žaloby, replika ve věci samé a účast na jednání) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42 720 Kč ve výši 8 971,20 Kč.

41. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto výrokem III podle § 148 o. s. ř. tak, že státu právo na náhradu nevzniklo, neboť jediným nákladem byla odměna tlumočníka. Tyto náklady pak nese stát (shodně viz Putna, Mojmír. In: Drápal, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 996.).

Poučení