55 C 539/2021

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 86 249 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 65,46 % ročně z částky 48 550,72 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 191 419 Kč, zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 27 845 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 9. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, to vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

III. Co do částky 34 402 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 62 247 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, částky 24 002 Kč, úroku ve výši 35 % ročně z částky 48 550,72 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 191 419 Kč, se žaloba zamítá.

IV. Účastníci nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení.

V. Ustanovené opatrovnici žalované [příjmení] [jméno] [příjmení] se přiznává odměna za zastupování žalované částku 9 760 Kč.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení částku 9 760 Kč, a to k rukám státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 4, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že dne 16. 1. 2019 uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaná se úvěr zavázala splatit ve 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4 431 Kč včetně úroku ve výši efektivní úrokové sazby 162,41 % ročně. Žalovaná však úvěr řádně a včas nesplácela, a proto žalobkyně žalované účtovala smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou ze dvou splátek, s nimiž žalovaná byla v prodlení delším než 30 dnů. Dále žalobkyně žalované účtovala náhrady nákladů souvisejících s prodlením žalované, a to ve výši 200 Kč za každou ze tří splátek, s nimiž byla žalovaná v prodlení delším než 15 dnů. Jelikož se žalovaná dostala se splátkou splatnou dne 13. 7. 2019 do prodlení delším než 65 dnů, přistoupila žalobkyně ke dni 16. 9. 2019 k zesplatnění celého úvěru. Protože žalovaná zesplatněný úvěr řádně a včas nezaplatila, účtovala jí žalobkyně dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny (vč. přirostlého úroku) za každý den prodlení. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku.

2. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalované, ustanovil soud žalované usnesením ze dne 25. 8. 2022, č. j. [číslo jednací], opatrovnici [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku, se sídlem [adresa].

3. Soud ve věci na den 29. 9. 2022 nařídil jednání, ke kterému se dostavil právní zástupce žalobkyně a opatrovnice žalované. Při tomto jednání vzala žalobkyně svou žalobu zpět co do požadavku na zaplacení úroku ve výši 65,46 % ročně z částky 48 550,72 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 191 419 Kč. Žalovaná se zpětvzetím souhlasila. Žalobkyně byla v souladu s § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen„ o. s. ř.“) poučena, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované a dále byla poučena o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. Žalobkyně nenavrhla žádné další důkazy k prokázání svého tvrzení ohledně řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, ani za tímto účelem nepožádala o poskytnutí lhůty.

4. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaná je státním příslušníkem Slovenské republiky. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

6. Mezi účastníky byla dne 16. 1. 2019 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně jako podnikatel, jehož hlavním předmětem činnosti je poskytování spotřebitelského úvěru, poskytnula žalované, jako spotřebiteli, úvěr ve výši 50 000 Kč. Ten se žalovaná zavázala zaplatit spolu s úrokem v efektivní sazbě ve výši 162,41 % p. a. v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4 431 Kč splatných vždy k 13. dni v měsíci od měsíce následujícího po vyplacení úvěru. Celkem tak měla žalobkyni vrátit částku 159 516 Kč. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit smluvní pokutu ve výši 499 Kč splatnou do 10 dnů, a to za každou splátku s tím, že souhrn veškerých pokut, které je žalobkyně oprávněna takto požadovat činí maximálně 2 999 Kč za rok. Dále byla žalovaná podle smlouvy povinna žalobkyni zaplatit náklady související s prodlením s tím, že jejich výše činí za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení po dobu delší než 15 dnů, 200 Kč splatných ve lhůtě 10 dnů. V případě prodlení s úhradou jakékoliv splátky nebo i její části po dobu delší než 65 dnů pak automaticky dojde podle smlouvy k zesplatnění úvěru a celá dosud nezaplacená jistina a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se stávají součástí nové jistiny úvěru. Jestliže po zesplatnění úvěru nebude úvěr uhrazen, byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je v prodlení. Smlouva se řídí českým právem. (Zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] oznámení o schválení úvěru včetně dodejky, splátkového kalendáře).

7. Před uzavřením smlouvy poskytla žalobkyně žalované informace o parametrech úvěru, což žalovaná písemně potvrdila svým podpisem. (Zjištěno z předsmluvního formuláře a informace pro klienty).

8. Žalobkyně vyplatila žalované z titulu smlouvy o úvěru dne 17. 1. 2019 částku 50 000 Kč (Zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru).

9. Před poskytnutím úvěru si žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované následovně. Žalobkyně zjistila, že žalovaná je zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou s měsíční mzdou ve výši 14 881 Kč. V měsíci prosinci 2018 činila mzda žalované 14 252 Kč čistého (zjištěno z výplatní pásky), náklady na bydlení představovaly částku 1 300 Kč měsíčně, náklady životní minimum 3 410 Kč a náklady na dítě v domácnosti činilo 2 000 Kč Celkem příjmy činily částku 14 881 Kč a náklady 6 710 Kč. Rezerva byla stanovena na částku 1 000 Kč (zjištěno z formuláře hodnocení klienta). Hodnocení žalované [příjmení] skóre nebylo stanoveno, kód příznaku 14 (zjištěno z formuláře hodnocení klienta).

10. Žalovaná na úvěr zaplatila dne 19. 2. 2019 částku 4 431 Kč, dne 10. 4. 2019 částku 4 431 Kč, dne 15. 4. 2019 částku 4 431 Kč, dne 15. 5. 2019 částku 4 431 Kč a dne 20. 6. 2016 taktéž částku 4 431 Kč (Zjištěno z karty klienta).

11. Žalobkyně žalovanou písemně vyzvala k zaplacení dluhu a upozornila ji na možnost zesplatnění celého úvěru. (Zjištěno z výzev ze dne [datum], [datum]).

12. Žalobkyně oznámila žalované, že došlo k zesplatnění závazků ze smlouvy z důvodu prodlení se splátkou po dobu delší než 65 dnů. (Zjištěno z oznámení ze dne [datum]).

13. Předžalobní upomínka k úhradě byla žalované odeslána dne 29. 11. 2021 (Zjištěno z předžalobní upomínka a podacího archu).

14. Při hodnocení důkazů soud vyšel zejména z toho, že veškeré provedené důkazy vzájemně korespondovaly z hlediska časového i obsahového. Provedené důkazy soud zhodnotil, pokud jde o jejich pravost a vypovídací hodnotu, a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Důkazy soud posoudil jako pravé a pravdivé, když nebyla zjištěna žádná okolnost, která by je zpochybňovala.

15. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 16. 1. 2019 byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně žalované poskytla úvěr ve výši 50 000 Kč. Ten se žalovaná se zavázala zaplatit spolu s úrokem v efektivní sazbě ve výši 162,41 % p. a. v 36 pravidelných měsíčních splátkách po 4 431 Kč splatných vždy k 13. dni v měsíci. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit za každou splátku smluvní pokutu ve výši 499 Kč (splatnou do 10 dnů), náklady související s prodlením ve výši 200 Kč (splatné ve lhůtě 10 dnů). Žalovaná úvěr řádně nesplácela, přestože byla upomínána na jeho úhradu. V důsledku prodlení s úhradou po dobu delší než 65 dní žalobkyně zesplatnila úvěr dopisem ze dne 16. 9. 2019. Jelikož ani po zesplatnění nebyl úvěr uhrazen, byla podle smlouvy žalovaná povinna zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaná v prodlení.

16. Soud po důkladném prostudování provedených důkazů posoudil věc po právní stránce následovně.

17. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž rozhodným právem je právo české.

18. Podle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

20. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

21. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

22. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

23. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

24. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

25. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

26. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 16. 1. 2019 uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 an. o. z., přičemž žalovaná ji uzavřela mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy aplikuje se rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

27. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 28. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ 29. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

30. V právě souzeném případě není jasné, na základě jakých podkladů žalobkyně posuzovala majetkovou situaci žalované. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalovaná byla prověřena prostřednictvím insolvenčního rejstříku bankovního i nebankovního registru klientských informací a s jakým výsledkem a z jakých konkrétních informacích o majetkových poměrech žalobkyně při poskytování úvěru u žalované vycházela. Žalobkyně soudu doložila kartu hodnocení klienta, ze které vyplývá, že žalovaná má příjmy ve výši 14 881 Kč měsíčně a její výdaje představují částku ve výši 3 410 Kč měsíčně představující životní minimum, částku 2 000 Kč měsíčně představující náklady na jedno dítě v domácnosti, částku 1 300 Kč měsíčně představující náklady na bydlení. Žalobkyně k této kartě doložila pouze potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu žalované. Toto potvrzení tedy dokládá pouze příjmy žalované, ale dokumenty, ze kterých by bylo možné ověřit měsíční výdaje žalované, soudu nebyly doloženy. Pokud žalobkyně listiny, jimiž měla údaje uváděné žalovanou ověřit, soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, odkazuje soud na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda a jaké dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované byly žalobkyni skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení dokladů, kterými měly být prověřeny majetkové poměry žalované (jako spotřebitele) před poskytnutím úvěru, má soud nadále za neprokázané, zda k prověření úvěruschopnosti žalované došlo. Pokud žalobkyně vycházela ohledně výdajů žalované toliko z údajů poskytnutých samotnou žalovanou, měla tyto údaje s ohledem na znění § 86 ZoSÚ ověřovat tím, spíše, že by se z nich podávalo, že žalovaná žije v domácnosti s jedním dítětem v bytě, který nevlastní, za celkové měsíční náklady pro dvě osoby ve výši toliko 6710 Kč, což zcela jistě není reálné. Již tato skutečnost měla vést žalobkyni k tomu, aby výdaje žalované ověřila, a to tím spíše, nebyla-li schopna vyhodnotit ani CBS skóre žalované v BRKI/NRKI z důvodu, že je žalovaná v registru nová nebo má rozpracované žádosti.

31. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), a přesto jí poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).

32. V takovém případě tak má žalobkyně vůči žalované právo toliko na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

33. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná čerpala úvěr ve výši 50 000 Kč, kdy na tento úvěr uhradila částku ve výši 22 155 Kč, proto nesplacená část jistiny představuje částku ve výši 27 845 Kč. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

34. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené jistiny. Soud k tomu poznamenává, že v tomto rozsahu byl vázán žalobním petitem, kdy žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 9. 2019 do zaplacení, byť žalovaná byla vyzvána k uhrazení dlužné částky již výzvou ze dne 13. 9. 2019.

35. Soud rozhodl o zpětvzetí žaloby co do nároku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 65,46 % ročně z částky 48 550,72 Kč od 18. 9. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 191 419 Kč, tak, že v této části řízení zastavil podle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř.

36. Na základě výše uvedeného soud žalobě co do částky 27 845 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 18. 9. 2019 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., vyhověl. K tomu soud uvádí, že výše úroků z prodlení se ode dne 15. 10. 2020 do zaplacení, pohybovala podle nařízení ve výši 10 % ročně.

37. Lhůtu k plnění soud určil nikoli ve standardní třídenní délce, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku, neboť s ohledem na mimořádné okolnosti spojené s ekonomickou situací v České republice (spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi), kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech, má soud za to, že standardní lhůta by byla velmi krátká a mohla by být de facto likvidační pro celou řadu subjektů, přičemž na druhé straně soud zvažoval i ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby takto nově stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou (§ 160 o. s. ř.).

38. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že nepřiznal vzájemnou náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků, když procesně úspěšné žalované v řízení žádné náklady v důsledku její procesní neaktivity nevznikly.

40. Podle § 140 odst. 2 o. s. ř., byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování se postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále„ a. t.“).

41. Soud přiznal ustanovené opatrovnici žalované za poskytnuté právní služby odměnu ve výši 9 760 Kč, která se skládá z následujících úkonů podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, účast na jednání soudu dne 29. 9. 2022), náleží jí podle § 7 a. t. odměna za zastupování žalované stanovená z tarifní hodnoty stanovené podle § 7 a. t. ve výši 86 249 Kč ve výši 4 580 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby. Opatrovnici dále náleží částka 600 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. (2 x režijní paušál a 300 Kč). Celkem opatrovnici náleží částka ve výši 9 760 Kč.

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 760 Kč, které sestávají z nákladů zastoupení opatrovníkem (viz bod 41 rozsudku). S ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu pak uložil žalobci uhradit tyto náklad protistrany státu, neboť stát odměnu opatrovníka platí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 109/2010).