55 CO 264/2022 - 311

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně [ulice a číslo] s. r. o., [IČO] sídlem [adresa] zastoupené Mgr. [jméno] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] proti žalované [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupené JUDr. [jméno] [příjmení], LL. M., advokátem sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum] ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 56/2017-248, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a dále na náhradu nákladů řízení [částka]. Opravným usnesením pak specifikoval výši úroku z prodlení tak, že činí částku 8,05 % ročně, když tak byl rozsudek při jednání vyhlášen, výše zákonných úroků však písařskou chybou se nepromítla v písemném vyhotovení rozsudku.

2. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jí zaplatila smluvní pokutu ve výši [částka] představující 1 % z výše poskytnutého úvěru dne [datum]. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a uvedla, že na základě čl. 6 4. smlouvy o úvěru má žalobkyně povinnost každoročně dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR ve výši 1,15 počínaje [datum].

3. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 C 56/2017 byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 181/2018-110, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2020, č. j. 32 Cdo 2099/2019-137, byly rozsudky soudu prvního i druhého stupně zrušeny, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným pokynem, aby soud v souladu s judikaturou posoudil závazkový vztah účastníků podle právních předpisů účinných do [datum] a podle obchodního zákoníku, přičemž měl být zjišťován skutečný společný úmysl jednajících stran úvěrové smlouvy.

4. Soud na základě doplněného skutkového stavu svědeckými výpověďmi a e-mailovou komunikací mezi účastníky vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovaná poskytla žalobkyni úvěr ve výši [částka], který se žalobkyně zavázala vrátit do [datum]. Dle čl. 3 1. smlouvy žalobkyně byla oprávněna splatit úvěr předčasně to po 12 měsících ode dne čerpání první tranše úvěru bez sankce za předčasné splnění. Dle čl. 6 4. se žalobkyně zavázala každoročně od [datum] až do ukončení úvěrového vztahu dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR ve výši 1,15. Pro případ porušení podmínek úvěrové smlouvy byla ve všeobecných úvěrových podmínkách, které byly součástí smlouvy o úvěru, stanovena smluvní pokuta ve výši 2 % z výše poskytnutého úvěru za každý jednotlivý případ porušení těchto povinností. Na základě připomínek ze strany žalobkyně při sjednávání podmínek úvěru byla povinnost plnění kovenantu odložena o jeden rok z důvodu postupného nabíhání nájmu. Žalobkyně byla vyzvána k úhradě smluvní pokuty ve výši [částka] dne [datum]. Její kovenant DSCR v roce 2014 činil 0,07. Žalobkyně uhradila žalované na její účet částku [částka] dne [datum] jako smluvní pokutu dle výzvy žalované. Za žalovanou se jednání o smlouvě o úvěru účastnila [jméno] [příjmení], rozená [příjmení].

5. Uplatněný nárok soud posoudil dle § 3028 odst. 3 zák. č. 82/2012 Sb., § 391, § 397 zák. č. 513/1991 Sb. a § 451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb.

6. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou, a dospěl k závěru, že tato námitka důvodná není. Závazkový vztah byl posuzován dle starého občanského zákoníku a obchodního zákoníku, když ten jako speciální právní úprava k občanskému zákoníku obsahoval ustanovení týkající se promlčení. Podle něj činila obecná promlčecí lhůta čtyři roky, speciální úprava pro nároky bezdůvodného obohacení stanovena nebyla, proto na daný případ se aplikuje obecná čtyřletá promlčecí lhůta. K bezdůvodnému obohacení došlo dne [datum], žaloba byla podána dne [datum], k promlčení nároku tak nedošlo.

7. Projev vůle soud hodnotil dle § 266 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., jako úmysl jednající osoby, jestliže tento byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Jestliže projev vůle nelze vyložit dle odst. 1, vykládá se dle odst. 2 téhož ustanovení podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení, které byl projev vůle určen. Podle odst. 4 téhož ustanovení se projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, posuzuje v pochybnostech k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila.

8. V dané věci soud dospěl k závěru, že jazykový projev vůle ohledně sjednaného kovenantu je nejasný, a účastníci si jej vykládají zcela rozporně. Zabýval se proto úmyslem účastníků v době uzavírání smlouvy o úvěru, zda byl úmysl sjednané podmínky znám straně, které byl určen, neboť jí znám být musel. V řízení nebylo jednoznačně prokázáno, jaký úmysl měly strany při uzavírání smlouvy, natož aby bylo prokázáno, že tento úmysl musel být druhé straně znám. [příjmení] [příjmení], která se za žalovanou jednání osobně účastnila, si již na konkrétní vyjednávání smlouvy nepamatovala, a uvedla, že dle jejího názoru mělo dle znění smlouvy o úvěru předmětné ustanovení se vykládat tak, že by kovenant měl být naplněn až od roku [rok]. Soud však nemohl toto svědectví považovat za prokazující úmysl žalované. Ze strany žalobkyně se jednání zřejmě nějakým způsobem účastnil pan [příjmení], který má jednoznačně za to, že žalobkyně měla v úmyslu smlouvu uzavřít tak, že se kovenant musí plnit za rok [rok], když byly sjednány i jiné instituty zajištění. S ohledem na jeho trvající spolupráci se žalobkyní a jejím zájmem na výsledku řízení, soud tomuto svědectví nepřikládal velkou věrohodnost. Z tohoto důvodu přistoupil k výkladu podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které je projev vůle určen. Podle svědeckých výpovědí je zřejmé, že výraz použitý v předmětné smlouvě je natolik neurčitý, že každá osoba si jej vykládá jiným způsobem; rozdíl v tomto výkladu hraje zejména předložka, které bylo použito, neboť výrazy„ od 31. 12.“ nebo„ k 31. 12.“ mají úplně jiný význam. Ani takový výklad proto nebyl pro soud použitelný, neboť jazykové vyjádření podmínky dovoluje naprosto opačný výklad podle konkrétní osoby, které byl určen. Za této situace soud použil pravidlo § 266 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb., podle kterého je třeba projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila. Touto osobou byla žalovaná, která vypracovala návrh smlouvy o úvěru, následně do něj zapracovávala změny, na kterých se strany dohodly. Obě strany mohly zvolit výraz, který by byl jednoznačný, avšak ani jedna to neučinila. Pokud je splnění podmínky vázáno na datum stanovené -od [datum], má soud za to, že od první minuty tohoto dne má být podmínka naplňována, nelze však z tohoto výrazu jednoznačně určit, že by se měla vztahovat na celý předcházející rok, a to na rozdíl - k [datum], kdy rovněž účetní závěrky a finanční přehledy jsou většinou vypracovávány k poslednímu dni v roce, a i tento den je v těchto dokumentech zahrnován, neboť zahrnují celý účetní rok, tedy celý rok [rok]. K tomuto výkladu přispívá i to, že na žádost žalobkyně byla podmínka plnění kovenantu odložena o jeden rok, aby mohly naběhnout nájemní smlouvy, které byly uzavírány v průběhu roku [rok] a [rok], přičemž za rok 2013 nebylo zřejmě ani možné, aby žalobkyně podmínky kovenantu naplnila. Pravděpodobnější je proto, že podmínka kovenantu měla být plněna nejprve za rok [rok], kdy poté na základě návrhu žalobkyně se splnění podmínky posunulo na rok 2015. Z uvedených důvodů soud žalobě vyhověl, neboť žalobkyně žalované plnila bez právního důvodu, a tím na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, které je povinna vrátit. Protože žalovaná se ocitla s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, soud žalobkyni přiznal i zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po zaplacení smluvní pokuty žalobkyní bez právního důvodu.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., tuto přiznal procesně úspěšné žalobkyni; náklady řízení žalobkyně se sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů právního zastoupení.

10. Proti rozsudku podala žalovaná včas odvolání. Následně pak podala odvolání i proti opravnému usnesení ze dne [datum]. Soudu vytýkala, že dospěl při provádění důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a na tomto základě vydal rozsudek spočívající na nesprávném právním posouzením věci. Soud žalobě vyhověl z důvodu, že ustanovení čl. 6 4. smlouvy o úvěru připouští různý výklad s odkazem na § 266 odst. 4 obchodního zákoníku. Dle žalované takový závěr nemůže obstát. Pro usnadnění citoval text předmětné smlouvy, podle kterého dlužník je povinen každoročně od [datum] až do ukončení úvěrového vztahu dodržovat minimální úroveň kovenantu DSCR ve výši 1,15. Vyjádřila se k tomu, jak je kovenant definován s tím, že výpočet bude proveden na základě účetních výkazů dlužníka za poslední ukončené účetní období uvedených v příloze k daňovému přiznání, které je ověřeno razítkem finančního úřadu. Nesplnění této povinnosti představuje závažné porušení smlouvy ve smyslu všeobecných úvěrových podmínek. Soud se však zabýval pouze první větou daného ustanovení, přestože byl, především po změně v senátu, opakovaně upozorňován, že toto ustanovení je třeba brát jako jeden celek. V závěru ustanovení je uvedeno, že výpočet bude proveden na základě účetních výkazů dlužníka za poslední ukončení účetní období uvedených v příloze k daňovému přiznání. Poukázal na § 17 odst. 2 písm. b), § 19 a § 18 odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., když účetní závěrka se sestavuje jen v případech stanovených zákonem. Z těchto ustanovení vyplývá, že v jiném, než rozvahovém dni (zde poslední den kalendářního roku) není možné vytvořit účetní závěrku, která by naplňovala pojem„ účetní závěrky“. Prvním obdobím dle smlouvy je právě rok [rok], kdy v den [datum] dochází k uzavření účetních knih a jejich data se pak projeví v účetní závěrce. Ostatně sám soud prvního stupně ustanovení vyložil tak, že v den [datum] mělo být ustanovení naplněno. Žalovaná opakovaně upozorňovala na tyto skutečnosti. Předchozí soudkyně, která měla možnost vnímat postupný vývoj dokazování a reakce na výzvy soudu, se v rámci předvídatelnosti soudního postupu vyjádřila tak, že by výklad měl zahrnovat rok [rok], jinak by v rozporu s textem smlouvy nemusela žalobkyně za rok [rok] nic plnit. Po výměně v osobě předsedající soudkyně nabralo dokazování zcela jiný směr, kdy bylo zřejmé, že soud má prostřednictvím nové osoby o závěru jasno. V odůvodnění rozsudku se celá stěžejní argumentace žalované, kterou kvitovala předchozí soudkyně, vůbec neobjevila, natož aby k ní bylo přihlédnuto, či alespoň učiněno náležité odůvodnění. Uvedla, že žalobkyně vystupovala ve smluvním vztahu jako podnikatel, tj. jako profesionál, proto je třeba od ní očekávat znalost právních předpisů. Žalovaná opakovaně soud na právní úpravu upozorňovala, a to na tu, která reguluje činnost finančních institucí typu bank/družstevních záložen. Ta požaduje, aby příjemce úvěru měl dostatečné příjmy, ze kterých by mohl úvěr splácet. Převedla příměr do běžných spotřebitelských úvěrů, kdy každý příjemce hypotéky musí vždy doložit kromě dostatečné zástavy i adekvátní příjem. [jméno] dostatečná zástava nikdy nestačí. Tento princip je projevem obezřetného podnikání finančních institucí. Ukazatel DSCR hraje hlavní význam pro určení, zda je příjemce úvěru schopen z vlastních příjmů (zde nájmu) splatit poskytnutý úvěr, což je zakotveno ve vyhl. č. 123/2000 Sb., příloha 1 písm. B, odst.

5. Žalobkyně využila práva předčasného splacení v prvním možném období, v polovině roku 2015. [příjmení] si být vědoma skutečnosti, že finanční situace požaduje kromě zajištění i dostatečný příjem, nemohla tedy očekávat, že by v polovině roku 2015 mohla smluvní vztah ukončit, aniž by nikdy nemusela splňovat požadavek dostatečných příjmů pro splácení úvěru; tohoto si musela být vědoma již při uzavírání smlouvy. Tato skutečnost byla před soudem opakovaně diskutována, byl na ní dotazován každý pracovník žalované, čemuž soud žádnou pozornost nevěnoval. Vyjádřila se k procesnímu postavení žaloby, kterou tíží procesní odpovědnost za prokázání, že povinnost platit kovenant DSCR v roce 2014 neměla, a dle žalované této své povinnosti nedostála. Soud ponechal bez hodnocení podstatné body obrany žalované, proto je závěr soudu o aplikaci § 266 odst. 4 obchodního zákoníku nesprávný, resp. předčasný. Za celých pět let trvání soudního řízení žalobkyně nebyla schopna prokázat, že dané ustanovení mělo mít zcela odchylný význam. Dále žalovaná uvedla, že svědci by v krátkém časovém horizontu byli nepochybně schopni naprosto přesně vylíčit rozhodné skutečnosti, což již nelze s takovým časovým odstupem; to by však nemělo jít k tíži žalované. K pravidlu postupu při výkladu soukromoprávních jednání odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 3211/2017, sp. zn. 23 Cdo 5227/2009. Zdůraznila opakovaně s akcentem na změnu senátu, že postup soudu, který smlouvu vykládal izolovaně, tj. pouze jedinou větou, aniž by se zabýval textem celého ustanovení a platnými právními předpisy, zatížil řízení vážnou procesní vadou, kdy nebyl správně zjištěn skutkový stav. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta. Podání odvolání proti opravenému usnesením odůvodnila procesní opatrností.

11. Žalobkyně ve svém vyjádření vyvracela argumentaci v odvolání uvedenou. Poukázala na předchozí rozsudky v dané věci, finálně na rozsudek NS ČR č. j. 32 Cdo 2099/2019-137, kterým byly oba předchozí rozsudky zrušeny. Zdůraznila závazný právní názor v něm uvedený, kde NS ČR poukázal na obsah § 266 odst. 1 obchodního zákona a § 35 odst. 2 téhož. Nejvyšší soud uložil nižšímu soudu povinnost posoudit, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, a v intencích tohoto poučení bylo nutno vůli stran primárně zkoumat, a také doručení tohoto projevu vůle druhé smluvní straně. Dle žalobkyně postup soudu po změně senátu zcela korespondoval s tímto závazným právním názorem a pokynem NS ČR. Žalovaná opakovaně argumentuje vlastním výkladem, když v řízení nijak neprokázala, že by byla jí nyní tvrzená vůle doručena druhé smluvní straně, tedy žalobkyni. Žalovaná primárně soudu vytýká, že se čl. 6 4. smlouvy nezabýval jako celkem. S tímto argumentem žalobkyně nesouhlasí, neboť soud se opakovaně zabýval celým textem tohoto ustanovení a posuzoval ho ve vzájemných souvislostech, což je zřejmé i ze svědeckých výpovědí. Pokud žalovaná odkazuje na zákon o účetnictví, z toho nelze bez dalšího dovodit, za jaké období měla žalobkyně kovenant plnit, resp. jaká byla mezi účastnicemi dohoda. Úvahy žalované o rozporech mezi dvěma rozsudky soudu prvního stupně nemohou být relevantní, stejně ani postup soudu před vydáním prvního rozsudku ve věci v tom smyslu, že se výklad sporného ustanovení podstatně rozcházel.

12. Žalovaná odkazovala na nezbytnost doložit adekvátní příjem a schopnost splácet s tím, že tuto povinnost demonstruje na běžných spotřebitelských úvěrech. Tento obchod však s běžnými spotřebitelskými úvěry nelze srovnávat. V řízení bylo prokázáno, zejména výpovědí paní [příjmení], že žalované bylo známo, že úvěr je poskytován v návaznosti na projekt nový. Při uzavírání smlouvy bylo počítáno s tím, že příjmy z tohoto projektu budou nabíhat postupně. Smlouva byla postavena na budoucích nájmech, což bylo prokázáno, stejně jako, že je standardem odklad některých podmínek právě s ohledem na postupně nabíhajících nájmy. E-mailem ze dne [datum] od paní [příjmení] bylo prokázáno, že žalovanou byl potvrzen odklad povinnosti plnit kovenant o jeden rok. Nelze také pominout splatnost první splátky úvěru, která byla sjednána až v roce [rok]. I z tohoto důvodu se jeví posuzování schopnosti splácet již v roce [rok] jako zcela absurdní. Vyslovila nesouhlas s námitkou žalované, že by soud nevěnoval pozornost vyjádření svědkyň. Ačkoliv se k této otázce svědkyně vyjadřovaly, ani jedna z nich nebyla právě v intencích pokynů nejvyššího soudu schopna prokázat, jaký konkrétní projev vůle žalované byl žalobkyni doručen. Rovněž tak i výklad sporného ustanovení čl. 6. 4. smlouvy byl svědkyněmi hodnocen rozporně. Toto hodnocení svědeckých výpovědí je v odůvodnění rozsudku obsaženo, není tedy pravdou, že by se soud těmito výpověďmi nezabýval. Není však možné jim přikládat význam tvrzený žalovanou v intencích pokynu nejvyššího soudu. Za chybný závěr označila i poukaz žalované, že žalobkyně neprokázala za celých pět let, že by ustanovení čl. 6. smlouvy mělo jiný význam. To je v rozporu s provedeným dokazováním, zejména s ohledem na výpověď svědkyně [příjmení], svědka [příjmení] i na e-mail paní [příjmení] ze dne [datum]. Z rozsudku NS ČR vyplývá, že podstatou je odstranění neurčitosti výkladu čl. 6. 4. smlouvy, která je zřejmá jednak ze zásadního rozporu ve výkladech a chápání jejího obsahu, rovněž z výpovědí svědkyň navržených žalovanou. Dle žalobkyně bylo prokázáno, že byla vůle a záměr stran sjednat plnění kovenantu do budoucna, tj. od [datum], tato skutečnost akceptuje aplikaci § 266 odst. 4 obchodního zákona. Případná nejasnost musí jít k tíži té smluvní strany, která neurčitého výrazu v jednání jako prvně použila, a v řízení bylo prokázáno, že to byla žalovaná. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

13. Obě účastnice se následně v řízení vyjádřily dalšími replikami k odvolání i k jeho vyjádření. Obsah těchto replik v podstatě pouze rekapituloval, co druhá strana sporu uvedla a případné výhrady k tomu. Neuváděly žádné jiné skutečnosti, než uvedené v podaném odvolání a ve vyjádření k němu.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

15. Soud založil své rozhodnutí na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu vzhledem k tomu, co účastníci řízení uvedli a co vyšlo provedeným dokazováním najevo, kdy v rámci svého procesního postupu, byl vázán závazným právním názorem rozsudku NS ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 32 Cdo 2099/2019-137, kterým byly zrušeny rozsudky předchozí. V tomto rozhodnutí nejvyšší soud výslovně uložil soudu prvního stupně zjišťování shody vůle stran v rámci uzavírání předmětné smlouvy, včetně toho, zda vůle jedné strany byla známa druhé smluvní straně, tedy k výkladu § 266 odst. 1 o. s. ř. Nemůže proto obstát odvolací argumentace žalované, která akcentuje změnu procesního postupu a změnu právního názoru soudu prvního stupně v souvislosti se změnou předsedkyně senátu. Sama okolnost, zda dojde v průběhu řízení ke změně rozhodujícího soudce, není žádnou relevantní odvolací námitkou. Odvolatelka zcela opomenula, že napadený rozsudek byl vydán po poměrně širokém doplnění dokazování, když byli vyslýcháni svědci jednající při uzavírání předmětné smlouvy jak za žalobkyni, tak za žalovanou, byla konstatována i korespondence, mezi nimi. Skutkový stav, vedený k prokázání vůle a znalosti smluvních stran týkající se povinnosti kovenantu, tak jak zavázal soud prvního stupně svým rozhodnutím NS ČR, byl veden jinak, než v rámci předchozího rozhodnutí. Takovýto postup byl pak s ohledem na celý procesní průběh věci zcela správný.

16. Ostatně odvolací argumenty žalované vůbec nesměřují k otázce shody projevu vůle stran, ale poukazují pouze na předchozí rozhodnutí, případně na zákon o účetnictví. Není s ohledem na výše uvedené důvodná ani odvolací námitka, že to byla žalobkyně, která v řízení měla prokazovat změnu výkladu čl. 6 4. dané smlouvy, neboť předmětem doplnění dokazování byla shoda vůle smluvních stran, případně znalost projevené vůle jedné smluvní strany druhé straně. Jestliže soud důvodně uzavřel, že se bez dalšího nepodařilo toto prokázat, když v tomto žalobkyně důvodně poukazuje na to, že i svědkyně žalované výklad směřovala až k roku [rok], shodně jako zaměstnanec žalobkyně (když soud správně poukázal na ne zcela stoprocentní jistotou těchto svědeckých výpovědí), aplikoval správně postup § 266 odst. 4 zák. č. 513/1991 Sb. Skutečnost, že smlouvu vyhotovila žalovaná, včetně tohoto konkrétního textu, sama v řízení nezpochybňovala. Stranou odvolací soud ponechává časovou souslednost, že žalovaná začala požadovat smluvní pokutu po žalobkyni bezprostředně poté, kdy ta využila svého práva, smlouvou garantovaného, úvěr zaplatit předčasně bez jakékoliv sankce. Soud prvního stupně správně zdůraznil možný výklad použité předložky„ od“ [datum], neboť není výjimečnou skutečností, že běžně se lhůty počítají až ode dne následujícího, v tomto případě tedy od [datum], jak se dovolávala žalobkyně. Takovýto výklad daného pojmu je v zásadě běžný. Bylo pak věcí smluvní opatrnosti žalované jako profesionála mít tuto zásadní otázku postavenou najisto. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani odkaz žalované na zákon č. 563/1991 Sb., případně vyhlášku č. 123/2007 Sb.

17. S odkazem na výše uvedené, když pochybení nebylo shledáno ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, byl napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

18. Žalobkyně byla plně procesně úspěšná v odvolacím řízení a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí přísluší náhrada nákladů řízení za právní zastoupení ve výši [částka] (2 úkony právní služby po [částka], 2× paušální náhrada hotových výdajů po [částka] a 21 % DPH z odměny advokáta [částka] dle vyhl. č. 177/1996 Sb.) Odvolací soud neshledal jako účelně vynaložený úkon advokáta za vyjádření žalobkyně k reakci žalované, a v tomto odkazuje na výše uvedené, že jeho obsah nebyl nijak významný pro rozhodnutí ve věci, nejednalo se tedy o účelně vynaložený náklad ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

Poučení