55 Co 323/2021- 626

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobce [příjmení] řádu Křižovníků s červenou hvězdou se sídlem [adresa], [IČO] zastoupeného JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokátem sídlem [adresa] proti žalovaným 1) [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] zastoupená JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., LL.M., advokátem sídlem [adresa] 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových [IČO], sídlem [adresa] za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) Hlavního města Prahy, [IČO] sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] 2) Městské části [obec a číslo], [IČO] sídlem [adresa]. října [číslo] o určení vlastnického práva k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. května 2021, č. j. 6 C 64/2015-581, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ad 1) na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Žalobce je povinen zaplatit žalované ad 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce, na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníku [číslo] na straně žalované [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že Česká republika je vlastníkem v pozemku parc. [číslo] zahrada a pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] rodinný dům, pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, společný dvůr, vedené na [list vlastnictví] v k. ú. [část obce] obec Praha, zapsané v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha.

2. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 55 Co 123/2017-223. K dovolání žalobce byly rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 Cdo 3197/2018-304, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uvedl, že neobstojí závěr, že v řízení o určení vlastnického práva dle § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb., zákonné podmínky přechodu vlastnického práva přezkoumávat nelze, a důkazní břemeno stran nenaplnění podmínek tíží žalobce. V případě, že se obci nepodaří podat důkaz, že na ni předmětný pozemek přešel, v pochybnostech je třeba uzavřít, že k přechodu nedošlo. Naopak oprávněná osoba dle § 18 odst. 1 zák. č.428/20212 Sb., která se domáhá určení vlastnického práva jako procesně legitimovaný subjekt, musí prokazovat jednak fakta k nabytí vlastnictví sporných objektů státem, jednak okolnosti, které zakládají její oprávnění návrh ve smyslu uvedeného ustanovení vznést, zejména tedy, že věc byla alespoň část rozhodného období v jejím vlastnictví nebo jejího právního předchůdce, které rovněž naplňuje definiční znaky oprávněné osoby.

3. Soud se v první řadě zabýval tím, zda je žalobce ve věci aktivně legitimován, tedy zda pozemky parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k. ú. [část obce], obec Praha, byly alespoň část rozhodného období v jeho vlastnictví nebo jeho právního předchůdce. Z knihovní vložky [číslo] z níž je na první straně patrné č. katastrální [číslo] (geometrickým plánem ze dne [datum], [číslo] byl pozemek parc. [číslo] rozdělen na pozemky p. [číslo]), na další straně je uvedeno označení parc. 786 s poznámkou zahrada, vše katastrální území Smíchov. Na listině označené„ vklad“ č. listiny [číslo] je v poli 1 uveden název žalobce v němčině. Tato knihovní vložka se váže k žalobci a majetek zde v ní zapsaný byl majetkem žalobce. [ulice a číslo] je uvedeno, že ke dni [datum] se poznamenává zamýšlené převzetí celého majetku žalobce v této knihovní vložce. V prohlášení Náboženské matice ze dne [datum] je uvedeno, že nemovitosti uvedené v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro katastrální území Smíchov se stavební plochou č. k. [číslo] s domem [číslo] stavební plochou č. k. [číslo] se stodolou, zahradou [číslo] 7N náboženská matice postoupila na Československý stát darem, se schválením státního úřadu pro věci církevní z [datum] Československému státu do neomezeného vlastnictví se všemi právy a povinnostmi. Totéž vyplývá ze zápisu v knihovní vložce [číslo] kde se nachází poznámka v poli 5 ze dne [datum], dle níž se podle darovacího prohlášení ze dne [datum] a výměru odboru místního hospodářství rady ONV v [obec a číslo] ze dne [datum] vkládá vlastnické právo ke zde zapsaným nemovitým věcem pro československý stát – ONV v [obec a číslo].

4. Dále se soud zabýval tím, zda byly splněné zákonné podmínky pro přechod nemovitých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce ve smyslu § 2 či § 3 zák. č. 172/1991 Sb., Z provedeného dokazování (svědeckých výpovědí) zjistil, že se v daném případě jednalo o bytový dům [číslo] ve kterém se nacházely minimálně čtyři domácnosti, z toho dvě v přízemí a dvě v prvním patře. Žalovaný proto postupoval správně dle § 3 zák. č. 172/199 Sb. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem zapsaným na knihovní vložce [číslo] přešlo na Československý stát již v roce 1957, a soud ze zprávy hospodářského odboru rady obvodního národního výboru v [obec a číslo] ze dne [datum] zjistil, že všechny nemovitosti v tomto obvodu, které jsou vlastnictvím Československého státu, a u nichž je napsána v pozemkových knihách správa bytového podniku h. m. [obec] nebo Obvodního národního výboru v [obec a číslo] spravuje od [datum] Obvodní podnik bytového hospodářství v [obec a číslo] jako právní nástupce uvedených bytových podniků. Obvodní zastupitelstvo Městské části [obec a číslo] podalo dne [datum] žádost o zápis vlastnického práva záznamem, žádost se týkala pozemku č. parc. [číslo] zahrada a parc. [číslo] zast. plocha, [část obce], objekt bydlení, v této žádosti bylo uvedeno v souladu s dalšími zjištěními soudu, že předmětný objekt k bydlení je obytným domem a pozemky s ním tvoří jeden funkční celek. Ve vztahu splnění podmínky funkčního celku pozemku s bytovým domem prokazuje zápis v katastru nemovitostí ve spojení s katastrální mapou, z níž je patrné, že pozemek parc. [číslo] je zcela zastavěn bytovým domem, pozemky parc. [číslo] [číslo] s ním tvoří dvůr a zahradu, jsou určeny k užívání s bytovým domem, což bylo zjištěno svědeckými výpověďmi. Na pozemcích se nacházely například kůlny a dřevník, celý areál byl oplocený a užíván obyvateli domu [číslo]. Pozemky kolem domu„ spravovala obec“, tzn., docházelo zde rovněž k faktické správě pozemků ze strany obecního zařízení, což původně žalobce rovněž sporoval. 5. [příjmení] pozemků byl stát, což vyplývá ze žádosti o zápis vlastnického práva adresované Obvodním zastupitelstvem MČ [obec a číslo] Katastrálnímu úřadu [okres] dne [datum], tam se uvádí, že pozemky byly ve vlastnictví České republiky. V době účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., tj. po vzniku [obec] a Slovenské Federativní Republiky, byl majetek vypořádán pro ČR a SR. Majetek tzv. federální byl pouze takový, který sloužil k zabezpečování úkolů federativní republiky, jednalo se pouze o vybrané pozemky, které měly celorepublikovou důležitost (např. letiště v [obec]). Předmětné pozemky rozhodně nesloužily k zabezpečování úkolů federativní republiky, jednalo se tedy o majetek ČR. Splnění podmínky, že k pozemkům svědčilo právo hospodaření organizacím, na něž přešla funkce jejich zakladatele či pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace vzal soud za prokázané jednak žádostí o zápis vlastnického práva ze dne [datum], a dále ze sdělení Katastrálního úřadu pro hl. m. [obec] ze dne [datum], ve kterém se uvádí, že parcely [číslo] [číslo] vznikly oddělením od parc. [číslo] Tyto parcely byly v roce 1991 vedené na [list vlastnictví] ve vlastnictví Československého státu – bytový podnik v [obec a číslo]. Veškeré předmětné pozemky se nachází v katastrálním území Smíchov, který je částí Hlavního města Prahy. Soud vzal, proto za prokázané splnění všech podmínek § 3 zák. č. 172/1991 Sb., a pro úplnost uvedl, že se ztotožnil s tvrzením žalovaných, že u předmětných pozemků by byly rovněž splněné podmínky pro přechod dle § 3 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb., ale předmětné pozemky přešly na stát již v r. 1991 dle § 3 odst. 1 citovaného zákona. Pokud by k přechodu těchto pozemků nedošlo již v r. 1991 dle § 3 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., přešly v r. 1993 dle § 3 odst. 4 téhož.

6. Soud dospěl k závěru, že žalobce se domáhá předmětného určení s odkazem na § 18 odst. 1 zák. č. 428/2012 Sb., když v řízení bylo zjištěno, že k přechodu předmětných pozemků došlo ex lege na základě zák. č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. [datum]. Pokud jde o dobu zápisu pozemků do evidence nemovitostí, jde o lhůtu pořádkovou, když navíc vlastnické právo přešlo na obec ze zákona (NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2233/2000, 28 Cdo 19/2014)). V posuzované věci ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. byly splněny všechny podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem do vlastnictví obcí a k tomuto právnímu následku došlo bez dalšího, přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zák. č. 229/1991 Sb., ani uplatnění restitučních nároků dle zák. [číslo] Sb., nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (NS ČR sp. zn. 28 Cdo 4946/2015). Žalovaní po poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokázali zákonné předpoklady pro přechod majetku ze státu na obec dle zák. č. 172/1991 Sb., proto soud nárok žalobce shledal jako nedůvodný a žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. K tzv. blokačnímu ustanovení dále konstatoval, že pozemky byly řádně převedeny z majetku Hlavního města Prahy, tomuto převodu žádné blokační ustanovení nebránilo, neboť blokační ustanovení § 29 zák. č. 229/1991 Sb. dopadalo pouze na zemědělský majetek (netvrdil ani žalobce), a § 3 zák. č. 92/1991 Sb., dopadalo pouze na velkou privatizaci, což není daný případ. Pro úplnost soud konstatoval, že v daném případě shledal důvod pro zamítnutí žaloby i v tom, že předmětné pozemky byly v průběhu řízení vydraženy, a i v případě dražby smluvní se jedná o originární nabytí vlastnického práva. První žalovaná nabyla toto vlastnické právo, nikoliv odvozeně od vlastnického práva svého předchůdce. Nejvyšší soud ČR sice dospěl k závěru, že příklep licitátora a nabytí v dražbě, které bylo učiněno v rozporu s ustanovením zákona o půdě, je absolutně neplatné, neboť je třeba posuzovat, zda vydražitel zachoval tzv. běžnou opatrnost, soud neshledal v dané věci, že by došlo k takovému porušení - zákona o půdě, a také nedošlo-li v katastru nemovitostí k vyznačení poznámky spornosti, nelze tuto skutečnost klást k tíži nového nabyvatele předmětných nemovitostí nabytých v dražbě, neboť sám žalobce se zapříčinil o to, že o probíhajícím sporu neměl vydražitel povědomí (NS ČR sp. zn. 21 Cdo 4124/2013, sp. zn. 22 Cdo 3775/2014).

8. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy tuto přiznal v plné výši za právní zastoupení prvnímu žalovanému a dále vedlejšímu účastníkovi [číslo] na straně žalované, neboť dovodil účelnost právního zastoupení advokátem ze složitosti věci, když předmětná kauza se vymyká běžné agendě účastníka. Žalovanému ad 2) a vedlejšímu účastníku na straně žalované č 2. byla přiznána náhrada nákladů řízení dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

9. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání. V jeho následném odůvodnění zdůraznil, že Nejvyšší soudu ČR, který vyhověl jeho dovolání, uvedl, že nezdaří-li se obci podat důkaz o tom, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu majetku na stát nedošlo. Žalobce se domnívá, že o přechodu majetku stále přetrvávají pochybnosti. V tomto odkázal na to, že soud konstatoval, že podle darovacího prohlášení učiněné náboženskou maticí dne [datum] a výměru odboru místního hospodářství Rady ONV v [obec a číslo] ze dne [datum] se vkládá vlastnické právo pro Československý stát – ONV v [obec a číslo] – domovní správa. Žalobce byl tedy až do roku 1957 veden jako vlastník, byť komunistickou perzekucí mu bylo znemožněno s majetkem nakládat. Dále poukázal na provedený důkaz listinou ze dne [datum], kdy soud přímo uvádí:„ v prohlášení je rovněž uvedeno (čl. I.), že uvedené nemovitosti byly dle smlouvy z [datum] vlastnicky připsány Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou v [obec]“. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce sice pozbyl v roce 1957 vlastnických práv k předmětu žaloby, tedy došlo k majetkové křivdě a vzniku restitučního nároku, ale následně mu byla v roce 1971 vlastnická práva v obnovena a stal se opět vlastníkem nemovitosti. Dále upozornil, že soud správně uvedl, že se jedná o nemovitosti, které jsou ve vlastnictví Československého státu. Dále poukázal na to, že v bodě 21., konstatoval soud, že nemovitosti přešly ke dni [datum] do vlastnictví obce Hl. m. [obec], protože jsou v jejím katastrálním území, jsou ve vlastnictví České republiky. Právo hospodaření k nim náleželo ke dni účinnosti zák. č. 172/1991Sb. bytovému podniku, s. p., když dle § 67 zák. č. 367/1990 Sb., č. 418/1990 Sb., je bytový podnik organizací, u něhož přešla funkce jeho zakladatele na Městskou část. Sám soud však, konstatoval, že Obvodní podnik bytového hospodářství v [obec a číslo] byl jen správcem, dle zjištění soudu to byl po roce 1971 opět žalobce. K vlastnictví státu soud neprováděl žádné dokazování, proto je rozsudek v tomto závěru nepřezkoumatelný. Rozsudek si odporuje dále v tom, že uvádí, že v roce 1971 bylo vlastnické právo převedeno zpět na žalobce, aniž uvádí, kdy mělo dojít zpět k převodu na stát. Pokud odkazuje na žádost zastupitelstva ze dne [datum], nejedná se o prokázání vlastnictví. To, že nemovitosti přešly z vlastnictví žalobce do vlastnictví státu, bylo prokázáno. Vzhledem k dokazování je však pochyb, zda-li nemovitosti přešly z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob nebo ne, protože stát již v době prodeje nebyl jejich vlastníkem. Pokud dle smlouvy z [datum] byly nemovitosti vlastnicky přiznány žalobci, lze z toho dovodit, že stát se vzdal svých vlastnických práv, ale i hospodaření. Podle vyhlášky státního úřadu pro věci církevní [číslo] ú. l. a úředního sdělení [číslo] ú. l., to byla Náboženská matice, která pak vykonávala za žalobce vlastnická a hospodářská práva. Soud konstatoval, že vlivem povodní došlo ke ztrátě řady archivních dokumentů, žalobce na tuto vyšší moc odkazuje, neboť byly zničeny dokumenty uzavřené mezi Náboženskou maticí, resp. žalobcem a bytovým podnikem, který byl pověřen výkonem správy nad žalovanými nemovitostmi. Pověření je však něco jiného, než samotné hospodaření, jak předpokládá zák. č. 172/1991 Sb., § 3, dle kterého mělo dojít k přechodu. Je naopak velmi pravděpodobné, že vzhledem k tomu, že se od roku 1971 dle soudu obnovila vlastnická práva žalobce, resp. Náboženské matice, pak to nebyl bytový podnik, kdo měl právo hospodaření. Ve věci hospodaření soud odkazoval na výpověď svědka pana [příjmení], ten je dle žalobce ne zcela důvěryhodný vzhledem k předmětu řízení. Svědek [příjmení] je totiž bývalý vlastník předmětných nemovitostí, a pokud by žalobce byl úspěšný, byl by v „ procesu“, který by znamenal náhradu škody, možnost odstoupení od kupní smlouvy a vrácení ceny. Svědek [příjmení] měl proto eminentní zájem, aby jeho výpověď maximálně korespondovala s vylíčením stavu kolem roku 1989 ze strany žalovaných, nikoliv žalobce. To, že se o nemovitosti staralo OPBH neprokazuje hospodaření dle zák. 110/1950 Sb., resp. § 3 zák. č. 172/1991 Sb., neboť žalobce tvrdí, že šlo o přenesenou působnost Náboženské matice. Dále se v odvolání vyjádřil konkrétně k výpovědi svědka [příjmení], a dále i svědka [příjmení], když rekapituloval otázky a odpovědi svědků. Dle žalobce tak nebylo prokázáno, že OPBH s žalovanými nemovitostmi hospodařil, a pokud s nimi nakládal, nebylo prokázáno, že to nebylo jen na základě smlouvy mezi OPBH a Náboženskou maticí. Žalovaní mohli navrhnout mnohem důvěryhodnější svědky – ostatní bydlící v domě, což však neudělali, neboť tito svědci nemají žádný zájem na sporu, proto by mohli vypovídat zcela jinak, než svědek [příjmení]. Dále se v odvolání vyjádřil k otázce dražby předmětných nemovitostí tak, že i soud odkázal na závěr Nejvyššího soudu ČR, že příklep licitátora a nabytí v dražbě, které bylo učiněno v rozporu s ustanovením zákona o půdě, je absolutně neplatné, a je třeba posuzovat, zda vydražitel zachoval tzv. běžnou opatrnost. Vyslovil nesouhlas s tím, že sám zapříčinil možný převod, když nenechal zapsat poznámku spornosti do katastru nemovitostí. Tato je činěna jen za situace, kdy účastník budoucího právního vztahu ve vztahu k nemovitosti může být uveden v omyl tím, že nemovitost je prostá sporu či možného jiného práva. Budoucí vlastník nemá možnost se jinak dozvědět o probíhajícím sporu, což se nevztahuje k souboru žalovaných nemovitostí. Žalobce vyzval již soud prvního stupně, předsedkyni senátu, aby splnila svoji zákonnou povinnost a podala trestní oznámení. Uctivě požádal soud odvolací, aby zjistil, zdali tak předsedkyně senátu učinila. Za nepřezkoumatelný označil rozsudek i ohledně odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu dokazování s tím, aby soud prvního stupně byl zavázán, aby provedl dokazování ohledně dražby a splnění podmínek pro převod/přechod v rámci dražby.

10. Žalovaná ad 1) ve svém vyjádření vyvracela argumentaci v odvolání uvedenou, označila ji za nedůvodnou s tím, že se plně ztotožnila se závěry soudu obsaženými v napadeném rozsudku. Za nesprávný označila konstrukt žalobce, že pokud byl Obvodní podnik bytového hospodářství pověřen správou nemovitosti, neznamená to, že by byl oprávněn s majetkem hospodařit ve smyslu zák. č. 172/1991 Sb. Ani sám žalobce neuvádí, v čem konkrétně spatřuje rozdíl mezi správu a hospodaření s majetkem, když se v odvolání omezil pouze na obecné konstatování, že„ … Pověření je zcela něco jiného než samotné hospodaření...“. Žalovanému není zřejmé, v čem by se uvedené činnosti měly lišit do takové míry, která by zabránila přechodu vlastnictví dle § 3 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb., když sám zákon č. 428/2012 Sb., v § 4 staví hospodaření s majetkem naroveň se správou majetku. Žalobce nepředložil pro toto své tvrzení jediný důkaz, a proto je třeba toto tvrzení považovat za zcela liché. V průběhu řízení bylo zjištěno, že předmětné pozemky tvoří funkční celek s obytným domem, což bylo prokázáno jednak zápisy v katastru nemovitostí, tak svědeckými výpověďmi. Nemovitosti se nacházejí se v katastrálním území Smíchov, tedy v části Hl. m. [obec], byly ve vlastnictví České republiky, jak bylo prokázáno [list vlastnictví] a právo hospodaření náleželo bytovému podniku. Z provedeného dokazování vyplynulo, že podmínky § 3 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. byly naplněny, jak ostatně rozhodl i soud. Žalobcem provedené hodnocení svědků jako nevěrohodných a předjímání účelovosti jejich výpovědí se nezakládá na objektivním posouzení. Žalobce své odvolání staví zejména tvrzení, že žalovaný ad 1) nenabyl vlastnické právo k předmětu žaloby v dobré víře. Odvolatelka poukázala na to, že nabyla vlastnické právo k předmětu žaloby originárně, přičemž k přechodu práva došlo okamžikem udělení příklepu licitátorem. Žalobce uvádí v odvolání, že žalovaná ad 1) měla vynaložit více úsilí na zjištění, zda nemovitost není dotčena probíhajícím sporem, a že pokud nenahlédla do sbírky listin evidovaných na katastru nemovitostí, pak nenaplnila nezbytnou podmínku běžné (obvyklé) míry opatrnosti. Žalovaná byla v dobré víře, protože před účastí v dražbě vycházela z informací dostupných z katastru nemovitostí k předmětné nemovitosti, a dále z informací uveřejněných v dražební vyhlášce. V ní bylo dokonce uvedeno, že na předmětu dražby (žaloby) neváznou žádná věcná břemena a předmět je pouze zatížen několika zástavními právy ve prospěch paní [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalovaná se tak nemohla o probíhajícím sporu dozvědět ani z dražební vyhlášky, ani z příslušného LV. Učinila vše, co lze od účastníka dražby rozumně očekávat a s ohledem na to neměla, ani nemohla mít povědomí o probíhajícím sporu o vlastnické právo k předmětu dražby, neboť tato informace nebyla z katastru nemovitostí zjistitelná. Pokud žalobce uváděl, že společník žalované ad 1) má společnost s více než 400 zaměstnanci a jedná se o osobu zkušenou v oblasti realit, poznamenala, že se nejedná o relevantní tvrzení. Počet zaměstnanců nijak nesouvisí se zkušenostmi žalované ad 1), natož pak s vynaložením potřebné opatrnosti při nabytí nemovitosti a ze strany žalobce se jedná pouze o účelové tvrzení ve snaze zakrýt své vlastní pochybení. Je to totiž právní zástupce žalobce, kdo ze své pozice advokáta v dané věci vystupuje jako profesionál v oboru, a při uplatňování restitučního nároku měl dbát na to, aby nemovitost ochránil, a tedy nechal vyznačit poznámku spornosti v katastru nemovitostí, či se jakkoliv bránit provedení dražby poté, co byl do katastru nemovitostí v souladu s § 41 odst. 1 zákona o veřejných dražbách vyznačen návrh na provedení dražby. Mohl postupovat několika způsoby, neučinil však žádný krok, a tedy v důsledku způsobil, že žalovaná ad 1) vůbec mohla vlastnické právo k předmětu žaloby v dražbě oprávněně nabýt. Upozornila na skutečnost, že předmětná dražba proběhla opakovaně, tedy žalobce měl dostatečný časový prostor pro svou obranu, který však nevyužil. Dále se vyjádřila k § 984 odst. 1 zák. [číslo] Sb, a k judikatuře problematice dražeb. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání mu náhrady nákladů odvolacího řízení. 11. [ulice] účastník na straně žalované [číslo] rovněž vyvracel argumentaci uvedenou v odvolání. Připomněl své základní argumenty pro zamítnutí žaloby s tím, že splnění podmínek přechodu vylučuje úspěch žalobce v souzené věci. Dle vedlejšího účastníka je nepochybné, že došlo k přechodu předmětných pozemků. Žalobce ve svém vyjádření z [datum] zpochybnil přechody vlastnictví, je však evidentní, že uvedené vyjádření se netýká této věci, ale mělo být zřejmě adresováno do věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 65/2015. Zpochybňování podmínek přechodu žalobcem ve vyjádření dne [datum] je poněkud neurčité. S ohledem na zpochybňování podmínek § 3 odst. 1 zák. č. 172/1991 Sb. se z opatrnosti těmto podmínkám konkrétně vyjádřil v souladu s uvedením důkazů, kterými bylo splnění těchto podmínek v řízení prokázáno. Žalobce v odvolání naznačoval, že mu měl být navrácen majetek již za dob komunistického režimu, když uvedl:„ Došlo k majetkové křivdě a vzniku restitučního nároku, následně mu byla v roce 1971 vlastnická práva obnovena, a stává se opět vlastníkem žalovaných nemovitostí“. Toto tvrzení je nejen absurdní, jelikož se samozřejmě nic takového nestalo, když je notorietou, že komunistický režim sám nereparoval své majetkové křivdy. Nicméně pokud by skutečně žalobci byly předmětné pozemky vráceny již za komunismu, nemůže se jich dále domáhat dle § 18 zákona č. 428/2012 Sb. určením vlastnického práva státu. Pokud žalobce dále uváděl, že se jedná o nemovitosti ve vlastnictví československého státu, jde rovněž o absurdní tvrzení ukazující jeho neznalost historie České republiky. V roce 1991, ke kterému je zkoumán přechod vlastnictví pozemků, totiž Československá republika neexistovala, protože od [datum] existovala pouze [ulice] a [ulice] federativní republika. Není podstatný pouze sám název státu, ale to, že již v té době byl rozdělen majetek [obec] a Slovenské republiky. V tomto odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 5 C 65/2015. Dle žalobce nebylo jakkoliv prokázáno, že OPBH s žalovanými nemovitostmi hospodařila, a pokud s nimi nakládala, nebylo prokázáno, že to nebylo jen na základě smlouvy mezi OPBH a Náboženskou maticí. Všechny státní bytové podniky patřily v té době pod národní výbory, a proto přešly po revoluci pod obce, v [obec] pod městské části dle zák. č. 367/1990 Sb. Není tedy proto třeba toto zpochybňovat, a i tvrzení žalobce, že měla existovat jakási smlouva mezi OPBH a Náboženskou maticí. V žádosti o zápis vlastnického práva záznamem ze dne [datum] je uvedeno:„ Bytový podnik je organizací, u níž přešla funkce jeho zakladatele na městskou část.“. Stačí ostatně nahlédnout do obchodního rejstříku, kde je k tomuto datu uvedeno: Státní podnik byl založen zakládací listinou vydanou Obvodním národním výborem v [obec a číslo] dne [datum] [číslo] P. [příjmení] tento bytový podnik v [obec a číslo] přešel dle § 67 zák. č. 367/1990 Sb. pod [část Prahy] městskou část. [ulice] účastník také předložil k důkazu sdělení katastrálního úřadu ze dne [datum], podle kterého bylo k předmětným pozemkům evidováno v roce 1991 vlastnictví státu s právem hospodaření bytového podniku. Obecně se k § 3 zák. č. 172/1991 Sb., vyjádřil tak, že přestože žalobce byl proti Hlavnímu městu [obec] neúspěšný v desítkách jiných řízení ohledně stovek pozemků, jsou bohužel přechody majetku dle § 3 odst. 1 citovaného zákona, poměrně raritní, když zatím nebyly oproti jiným převodům a přechodům řešeny odvolacím soudem. Odkázal proto na rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 484/2015, kde byly řešeny přechody pozemků dle § 3 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb., které měly v hospodaření také„ bytové podniky“, kdy byla prakticky stejná žaloba zamítnuta, a rozsudek byl ve výroku ohledně těchto pozemků potvrzen. Odvolání, které proti tomuto rozsudku žalobce podal, když poněkud tajuplně v odvolání neuvedl, v čem zpochybňuje přechody dle § 3 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb., po konfrontaci s touto skutečností odvolacím soudem vzal své odvolání zpět. Opomněl však vzít zpět žalobu o jeden pozemek, který rovněž přešel dle tohoto ustanovení, a odvolací soud tedy řešil přechod dle § 3 zák. č. 172/1991 Sb., a v rozhodnutí z [datum rozhodnutí] č. j. 54 Co 174/2020-347, se zcela ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o nabytí pozemku žalovaným ad 1) dle § 3 odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb. Z těchto rozhodnutí ve svém vyjádření citoval. Připomněl, že přechod dle § 3 odst. 1 a odst. 4 zák. č. 172/1991 Sb., je rozdílný pouze v tom, že odst. 1, který nabyl účinnosti již v roce 1991, se zákonodárce rozhodl převést pouze část pozemků, které tvoří funkční celek s domem, když následně v roce 1993 zákonodárce rozhodl o přechodu všech pozemků, které měly tyto bytové organizace. Vyjma této podmínky, jsou ostatní podmínky přechodu stejné, a z tohoto důvodu i vedlejší účastník [číslo] citoval i tato rozhodnutí, neboť žalobce se v této věci opět„ zkouší“ prokázat nepřechody pozemků. Nemravný postup žalobce jasně demonstruje to, že sám bránil vstupu Hlavního města Prahy do tohoto řízení, naopak měl zájem, aby v tomto řízení obhajovala přechody pouze žalovaná ad 1), resp. její právní předchůdkyně, která o uvedeném přechodu logicky nic neví, neboť v roce 1991 neexistovala. Předmětné pozemky byly po přechodu prodány Městskou částí [obec a číslo] v roce 1994 panu [jméno] [příjmení], k čemuž žalobce tvrdí, že to mělo být v rozporu s blokačními ustanoveními § 29 zák. č. 229/1991 Sb. a § 3 zák. č. 92/1991 Sb. Ani jedno z těchto ustanovení nedopadá na bezúplatné přechody, když první dopadalo pouze na zemědělský majetek a druhé na tzv. velkou privatizaci. K tomu dále uvedl, že důkazní břemeno ohledně prokázání charakteru pozemku nese žalobce. Odkázal i rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Co 174/2020, který řešil obdobný spor mezi stejnými účastníky. Vzhledem k tomu, že na předmětných pozemcích se nacházela, a stále nachází stavba domu ze zahradou, nejedná se o zemědělské pozemky. K blokačnímu ustanovení zákona o velké privatizaci uvedl, že žalobce zcela opomíjí, že tento zákon se týkal pouze převodu majetku státu, když po přechodu pozemků na Hlavní město Prahu, již o majetek státu nešlo. Poukázal na to, že stejný názor sdílejí i další odvolací senáty Městského soudu v Praze. Závěrem se pak vyjádřil k důvodnosti přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi, a i v tomto odkázal na další rozhodnutí Městského soudu v Praze k téže otázce. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodné.

13. Soud prvního stupně zaměřil své dokazování v intencích zrušujícího rozhodnutí NS ČR na splnění podmínek přechodu majetku na obec ke dni [datum] dle zák. č. 172/1991 Sb. Vypořádal se rovněž správně a dostatečně i s aktivní legitimací žalobce v souzené věci, když v tomto vyšel z knihovní vložky [číslo] týkající se předmětných pozemků, které vznikly rozdělením pozemku parc. [číslo] konkrétně pak pozemek p. [číslo] [parcelní číslo]. Dle této knihovní vložky byl vlastníkem žalobce, tehdy jeho název uveden v němčině. Ostatně jeho aktivní legitimaci nezpochybňovali žádným způsobem ani žalovaní. Při hodnocení splnění podmínek § 3 zák. č. 172/1991 Sb. vyšel soud jednak z provedených listinných důkazů a dále z výslechů svědků. Zjistil, že předmětné nemovitosti, včetně domu [číslo] sloužily jako celek pro účely bydlení, což potvrdili slyšení svědci. Pokud žalobce zpochybňoval věrohodnost jejich svědecké výpovědi zájmem na daném řízení, zůstalo toto jeho tvrzení v řízení osamoceno. Soud prvního stupně z výpovědí svědků vycházel, ani odvolací soud neshledal žádné důvody, které by zpochybňovaly věrohodnost těchto svědků. Ostatně, má-li žalobce pochybnosti o tomto, resp. nepřímo obviňuje svědky z křivé výpovědi, je pouze na něm, aby zvolil dle vlastní úvahy přiměřené kroky, které mu nepochybně právní řád České republiky v tomto umožňuje. V řízení bylo rovněž prokázáno, jak listinami, tak i svědeckými výpověďmi, že s předmětnými nemovitostmi hospodařil Bytový podnik původně [obec a číslo], následně [obec a číslo] Ani zpochybňování této skutečnosti odvolací soud nehodnotí jako důvodné, ani zdůrazňování slovního rozporu pojmů„ správa nemovitosti“ a„ právo hospodaření!. Hospodaření a správa těchto nemovitostí v předmětném období probíhala zcela standardně tak jako u ostatního majetku tehdejší Československé socialistické republiky, a pokud žalobce tvrdil, že tato správa bytovým podnikem možná byla založena smlouvou s Náboženskou maticí, která se však nedochovala, bylo na něm, aby k této skutečnosti uvedl alespoň elementární tvrzení k obsahu této smlouvy, pouhá úvaha žalobce, že„ by to tak taky mohlo být“, je v soudním řízení nedostatečná. Žalobce zdůraznil, že v jakýchkoliv pochybnostech ohledně přechodu majetku státu, mu má být v řízení vyhověno, resp. se má vycházet z toho, že k přechodu majetku na obec nedošlo. Žalobce však ani netvrdil, jaký obsah by takováto smlouva mezi Náboženskou maticí s bytovým podnikem měla být, tedy v jakém rozsahu měla správa probíhat, za jakým účelem a podobně. Tato úvaha, nepochybně podložená tím, že se v důsledku povodní nezachovala řada listinných důkazů, není relevantním odvolacím důvodem. K tvrzení, že majetek žalobce byl vlastně od počátku, resp. nejpozději od roku 1971 a spravovala ho právě Náboženská matice, odvolací soud uvádí, a v tomto se shoduje s vyjádřením vedlejšího účastníka [číslo] že pokud se žalobce cítí být vlastníkem předmětných nemovitostí od roku 1971, je jeho žaloba v souzené věci zcela nesmyslná, a popírá proto jeho vlastní právní jednání. I z tohoto důvodu odvolací soud tuto argumentaci hodnotí jako zcela nedůvodnou. V době účinnosti zákona, tj. v roce 1991 byl předmětný majetek ve vlastnictví [obec] a Slovenské Federativní Republiky v tom smyslu, že majetek nacházející se na území České republiky patřil České republice, nemohlo se tedy jednat o majetek Československého státu, jak dovozuje žalobce, neboť ten v předmětné době již ani neexistoval. Skutečnost, že předmětné pozemky se nacházejí v katastrálním území Prahy 5 - [část obce], je v řízení nesporná. Zcela nedůvodná je potom odvolací argumentace vztahující se k dražbě, na základě které originárním způsobem nabyla své vlastnictví první žalovaná. Pro posouzení uplatněného nároku je zásadní, zda ke dni [datum] přešly předmětné nemovitosti na obec, jejich další osud pak již není podstatný a pro rozhodnutí ve věci významný. V řízení tedy bylo prokázáno, že pozemky tvořily funkční celek s obytným domem, nacházely se v katastrálním území obce Smíchov, a před [datum] byly ve vlastnictví státu. Prokázáno bylo, že s těmito nemovitostmi hospodařil Bytový podnik v [obec a číslo], založený Obvodním národním výborem v [obec a číslo] dne [datum]. Tomuto přechodu nebránilo ani ustanovení § 9 zák. č. 229/1991 Sb., ani § 3 zák. č. 92/1991 Sb., z důvodů, ke kterým se podrobně vyjádřil soud prvního stupně v napadeném rozsudku, tedy, že nejedná ani o zemědělskou půdu, ani nešlo o tzv. velkou privatizaci. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem, že předmětné pozemky přešly za splnění podmínek § 3 zák. č. 172/1991 Sb. ze státu na obec. Z tohoto důvodu je pro uplatněný nárok žalobce zcela právně nevýznamné, že došlo následně k jejich prodeji, a posléze k jejich dražbě. Z tohoto důvodu se odvolací soud k okolnostem dražby nevyjadřuje, neboť tato není pro rozhodnutí ve věci právně významné, a netvoří základ jeho právního hodnocení. Proto také není jakýkoliv důvod k otázce dražby vést jakékoliv dokazování.

14. Pochybení odvolací soud neshledal ani ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proto byl napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

15. Odvolací soud nad rámec svého rozhodnutí uvádí, a že není předmětem přezkumu, zda soudce soudu prvního stupně podává trestní oznámení na žádost účastníka řízení, či nikoliv.

16. Žalovaní byli plně procesně úspěšní i v odvolacím řízení a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., přísluší jim proto náhrada nákladů odvolacího řízení. Tato činí u žalované ad 1) a vedlejšího účastníka na žalované straně [číslo] náklady za právní zastoupení za dva úkony právní služby po [částka], 2× paušální náhrada hotových výdajů po [částka] a 21 % DPH z odměny advokáta, celkem [částka]. U vedlejšího účastníka na straně žalované [číslo] odvolací soud vychází shodně se soudem prvního stupně ze závěru, že se jedná o výjimečnou situaci, kdy je důvodné právní zastoupení obce, neboť nepochybně daný spor se vymyká běžné agendě Hlavního města Prahy, a je skutkově i právně náročný, vedlejší účastník [číslo] právně zastoupen nebyl. Žalované ad 2) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované [číslo] přísluší náhrada nákladů řízení dle vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za jeden úkon, účast u odvolacího jednání [částka].

Poučení