55 Co 365/2021- 378

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobce [příjmení] vlastníků jednotek domu [adresa], [obec a číslo] [část obce] – [příjmení] [příjmení] [jméno], [IČO] sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. [jméno] [příjmení], advokátem sídlem [adresa] proti žalovaným 1. [jméno] [příjmení], narozené [datum] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], narozenému [datum] bytem [adresa] obou zastoupených JUDr. [jméno] [příjmení], LL.M., advokátem sídlem [adresa] o vyklizení nemovitosti k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 21 C 148/2019-329, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl o tom, že řízení se dle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve vztahu k části žalobního petitu, kterým se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit a vyklizené žalobci předat část společných prostor budovy [adresa] – bytový dům, vystavěné na pozemcích parč. [číslo] jak je zapsána na [list vlastnictví] pro obec Praha, část obce Žižkov, katastrální území Žižkov, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ve smyslu kolaudačního rozhodnutí vydaného odborem výstavby Úřadu městské části [obec a číslo] pod č. j. OV/2050/08 ze dne 22. 8. 2008 s právní mocí ke dni [datum], kolaudačního rozhodnutí vydaného odborem výstavby Úřadu městské části [obec a číslo] pod č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s právní mocí ke dni [datum], kolaudačního rozhodnutí vydaného Úřadem městské části [obec a číslo] pod č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s právní mocí ke dni [datum], a prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově zapsaného do katastru nemovitostí pod [číslo jednací] ve znění změny vlastníka budovy ze dne [datum], nacházející se mezi jednotkami [číslo] o výměře 5,2 m2 - jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 5,2 m2 - jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 4,8 m2 - jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 5,3 m2 – jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 5,3 m2 – jiný nebytový prostor a [číslo] o výměře 4,6 m2 – jiný nebytový prostor, jak jsou zapsány na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Kat. pracoviště [obec], a graficky znázorněnou v prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově zapsané do katastru nemovitostí pod [číslo jednací] ve znění změny prohlášení vlastníka budovy ze dne [datum], grafická část, budova C1-C6 1NP, budova D 1NP, zastavuje.

2. Výrokem II. rozhodl, že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizené žalobci předat část společných prostor budovy [adresa] – bytový dům, vystavěné na pozemcích parč. [číslo] jak je zapsána na [list vlastnictví] pro obec Praha, část obce Žižkov, katastrální území Žižkov, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, ve smyslu kolaudačního rozhodnutí vydaného odborem výstavby Úřadu městské části [obec a číslo] pod č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s právní mocí ke dni [datum], kolaudačního rozhodnutí vydaného odborem výstavby Úřadu městské části [obec a číslo] pod č. j. [spisová značka] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s právní mocí ke dni [datum], kolaudačního rozhodnutí vydaného Úřadem městské části [obec a číslo] pod č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] s právní mocí ke dni [datum] a prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově zapsaného do katastru nemovitostí pod [číslo jednací] ve znění změny prohlášení vlastníka budovy ze dne [datum], nacházející se mezi jednotkami [číslo] o výměře 5,2 m2 - jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 5,3 m2 - jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 4,6 m2 - jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 5,2 m2 – jiný nebytový prostor, [číslo] o výměře 5,3 m2 – jiný nebytový prostor a [číslo] o výměře 5,2 m2 – jiný nebytový prostor, jak jsou zapsány na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Kat. pracoviště [obec], a graficky znázorněnou v prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v budově zapsané do katastru nemovitostí pod [číslo jednací] ve znění změny prohlášení vlastníka budovy ze dne [datum], grafická část, budova C1-C6 1NP, budova D 1NP, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

3. Výrokem III. žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši [částka].

4. Žalobce se proti žalovaným domáhal uložení povinnosti vyklidit a vyklizené předat nemovitosti specifikované ve výroku I. a II. rozsudku. Žalovaní jsou v předmětných nemovitostech vlastníky nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] (dále nebytové prostory 1), nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] nebytového prostoru [číslo] (dále nebytové prostory 2) vše zapsáno na [list vlastnictví] pro k. ú. [část obce], Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, včetně příslušného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemků, které nabyli na základě kupní smlouvy s právními účinky vkladu ke dni [datum]. Jedná se o sklepní kóje, které žalovaní užívají v rozporu s kolaudačním rozhodnutím a prohlášením vlastníka budovy, přičemž„ nebytové prostory 1“ jsou tvořeny samostatnou šesticí sklepních kójí, stejně tak„ nebytové prostory 2“. Chodby v meziprostoru každé ze šesti sklepních kojí, jsou společnou částí domu, žalovaní je však fakticky zabrali. Společné dveře jsou tak trvale uzamčené a prostory mezichodeb žalobci nepřístupné. Předmětné nebytové prostory byly nejméně od roku 2016 využívány jako nelegální wellness centrum. Nyní žalovaní předmětné nebytové prostory pronajímají nebo jinak umožňují jejich využívání k provozování [činnosti]. Uvedenou záležitost žalobce řešil i u Hygienické stanice hl. m. [obec]. Přípisem ze dne [datum] žalobce vyzval žalované k nápravě. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, uvedli, že předmětné nemovitosti nabyli do společného jmění manželů v dobré víře, že výkon vlastnického práva je spojen i s užíváním vstupní chodby jako součásti jedné místnosti, v tomto rozsahu jí užívají, žádné stavební úpravy neprováděli. Společné mezichodby ve skutečnosti neexistují.

5. V průběhu řízení žalobce vzal žalobu zpět ve vztahu k nebytovým prostorám 1, v tomto rozsahu soud řízení zastavil dle § 196 odst. 1, 2 o. s. ř. (výrok I.).

6. Na základě provedeného dokazování listinami a místním ohledáním dne [datum], když soud provedl po koncentraci řízení k důkazu fotografie ze dne [datum] jako výjimku ze zásady koncentrace ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., s odkazem na § 154 odst. 1 o. s. ř., zjistil skutkový stav. Žalovaní mají ve společném jmění manželů nebytové prostory 1, které nabyli na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [jméno] [příjmení], a nebytové prostory 2, které nabyli do společného jmění manželů na základě kupní smlouvy ze dne [datum] s [právnická osoba] V obou smlouvách bylo uvedeno, že nabývají šest samostatných nebytových prostorů – sklepních kójí. Šestice sklepních kojí dle prohlášení vlastníka a jeho grafické části a kolaudačního rozhodnutí, dohromady tvoří tvar podkovy s mezichodbou oddělenou dveřmi, která je společnou částí domu, na kterou měla navazovat spojovací chodba. U nebytových prostor 1 v prostoru, kde se měla nacházet mezichodba, byly zbudovány dvě příčky, které bylo možné odstranit (ke dni [datum] zde bylo umístěno umyvadlo s umyvadlovou skříňkou), ke dni [datum] (den místního ohledání) se v prostoru mezichodby nacházely dvě mezipříčky, umyvadlo již bylo odstraněno. Před vyhlášením rozsudku byly odstraněny i dvě mezipříčky, což bylo mezi účastníky nesporné. U nebytových prostor 2 se v prostoru, kde se má nacházet mezichodba, nacházejí další dveře s bezpečnostními zámky. Protokolárně od nebytových prostor 2 byly žalobci předány pouze klíče od dveří vedoucích do spojovací chodby, nikoliv od dalších dveří umístěných v nebytových prostorách 2, tyto další dveře jsou otevřené. U nebytových prostor 2 se ke dni [datum] nacházela provozovna e-shopu a dvě pracovnice, které zde fotografovaly oblečení pro e-shop, přičemž prostor využívají na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalovanými. V prostoru mezichodby se nacházel pytel s oblečením, ke dni [datum] se zde nacházela papírová krabice. Žalovaní nebytové prostory 2 pronajímají za účelem provozování e–shopu, přičemž pracovníci využívají i prostor mezichodby.

7. Další návrhy na doplnění dokazování soud pro nadbytečnost zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok žalobce lze posoudit na základě provedeného dokazování v řízení. Za nadbytečný označil výslech předchozího vlastníka nebytových prostor, neboť podstatné pro rozhodnutí ve věci bylo, zda žalovaní mají v držbě předmětnou mezichodbu u nebytových prostor 2, a zda na ní mají umístěné svoje věci. V řízení bylo prokázáno, že předmětné nebytové prostory žalovanými vyklizeny nebyly. Dále za nadbytečné označil soud provádění důkazů vyúčtovanými zálohami za služby za rok 2016, případně dokumentaci od stavebního úřadu týkající se skutečného provedení stavby (NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3372/2007), a stejně tak výslech Ing. [příjmení], který prováděl prohlídku předmětných prostor dne [datum], neboť soud sám provedl vlastní ohledání na místě samém dne [datum].

8. Uplatněný nárok soud po právní stránce posoudil dle § 3063 zák. č. 89/2012 Sb. a § 2 písm. g), h), § 4, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. Dále věc posoudil dle § 6 odst. 2, § 1012 a 1040 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. Mezi účastníky nebylo sporné, že prostory mezichodeb jsou společnými částmi stavby [adresa] v k. ú. [část obce], a jako takové jsou ve smyslu § 8 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. v podílovém spoluvlastnictví vlastníků všech jednotek v předmětné stavbě. Na základě ohledání a v kontextu s provedeným dokazováním shledal soud žalobní petit v pořádku a vykonatelný, když se jedná o reivindikační žalobu dle § 1040 zák. č. 89/2012 Sb. Z provedeného dokazování vyplynulo, že u nebytových prostor 2 má prostor mezichodby mít rozměr 110 cm x 675 cm, i kde se nachází, je tedy zřejmé, co přesně má být vyklizeno. Problém s vykonatelností nenastal ani v exekučním řízení vedeném v souvislosti s nařízeným předběžným opatřením, na jehož základě žalovaní měli trvale zpřístupnit zcela identicky vymezený prostor. Žalovaní sice poskytli žalobci klíče od nebytových prostor 2, současně však v řízení vyšlo najevo, že ho využívají k pronájmu pro e-shop, což sdělil sám žalovaný ad 2) při ohledání na místě samém dne [datum]. V prostoru společné mezichodby se stále nacházely předměty – pytel s oblečením, papírová krabice, nelze tedy uzavřít, že by prostory mezichodeb byly vyklizeny. Odkázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2230/2014, podle kterého„ za ukončení užívacího vztahu k nemovité věci je možno považovat předání nemovitosti do dispozice vlastníka, resp. její zpřístupnění tak, aby ji mohl ovládat, užívat. Nemovitost je vyklizena tehdy, jestliže z ní povinný nejen odstranil všechny v ní a na ní umístěné věci, nýbrž až tehdy, kdy jí učinil přístupnou oprávněnému – předal mu klíče, odstranil uzávěry apod.... Stěžejní je zjištění, kdy byla nemovitost odevzdána vlastníkům ve smyslu jejího zpřístupnění a poskytnutí možností s ní dále volně nakládat.“. Žalovaní však nezajistili, aby z prostoru mezichodby u nebytových prostor 2 byly odstraněny všechny na ní umístěné věci, naopak je zjevné, že její užívání umožňují svému nájemníkovi za účelem provozování e-shopu. Dále pak soud odkázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3372/2007, podle kterého„ beze změny prohlášení vlastníka vloženého do katastru totiž nelze měnit rozsah bytových a nebytových jednotek a společných částí domu, a tak měnit (zmenšit) spoluvlastnické podíly jednotlivých vlastníků jednotek na společných částech domu“. Ve vztahu k vlastnictví a tedy i k možnosti užívání mezichodeb je tedy nutné vycházet z prohlášení vlastníka budovy, kterým byly vymezeny jednotky a společné části domu.

9. Není významné tvrzení žalovaných, že byli v dobré víře, že při nabytí nebytových prostor 2 nabyli i prostor mezichodby, neboť bylo jejich odpovědností, aby v souvislosti s nabýváním předmětných nebytových prostor do vlastnictví si vyjasnili, jaké konkrétní prostory, o jaké rozloze s ohledem na obsah prohlášení vlastníka do vlastnictví nabydou. V kupní smlouvě uzavřené s [právnická osoba] dne [datum] ve vztahu k nebytovým prostorám 2 výslovně prohlásili, že se s prohlášením vlastníka seznámili. Nemohla být dána jejich dobrá víra, že nabývají i prostor mezichodeb, když i v katastru nemovitostí jsou od počátku svého vlastnictví zapsáni jako vlastníci pouze jednotlivých nebytových prostor.

10. K námitce žalovaných, že zpřístupněním mezichodeb dojde k faktickému zpřístupnění jejich nebytových prostor, uvedl soud, že jde o riziko, které na sebe žalovaní vzali v okamžiku, kdy na sebe převedli podle kupní smlouvy šestici sklepních kójí s mezichodbou, která je společnou částí, a přitom museli vědět, že stav uvedený v kupní smlouvě neodpovídá stavu skutečnému, tzn., že ve skutečnosti se jedná o jednolitý prostor, z něhož však část nebude patřit do jejich vlastnictví. Stejně tak na neoprávněném užívání společné mezichodby nemůže nic měnit ani dokumentace skutečného provedení stavby, pokud by měla být odlišná od prohlášení vlastníka, neboť je věcí a odpovědností žalovaných, že do uvedeného rizika vstoupili, tedy že začali užívat předmětné prostory v jiném stavu, než je stav uvedený v prohlášení vlastníka. Museli tedy počítat s tím, že k mezichodbě jim žádný výlučný právní titul nesvědčí. Uzavřením předmětné kupní smlouvy, která dle jejich vlastního tvrzení měla být v rozporu s faktickým stavem, v zásadě nastolili protiprávní stav, nad kterým měli kontrolu, ze kterého však nemohou těžit (§ 6 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb.). V důsledku jejich jednání nelze zmenšit podíl ostatních spoluvlastníků na společných částech budovy. Za bezpředmětnou pak soud označil argumentaci žalovaných, že nezasáhli do požárně bezpečnostního řešení budovy nebo skutečnost kolika vyúčtováními jim žalobce účtoval zálohy na služby, neboť podstatné v řízení pouze bylo, komu svědčí právní titul k užívání mezichodby, zda ji žalovaní zpřístupnili a zda odstranili v ní a na ní umístěné věci. Z tohoto důvodu prokazování takovýchto skutečností by pro rozhodnutí bylo nadbytečné.

11. Stejně tak je nerozhodné, jakým způsobem nebytové prostory užíval předchozí vlastník, neboť kontrolu nad současným faktickým stavem zásahu do vlastnického práva ostatních spoluvlastníků mají žalovaní, nikoliv jejich právní předchůdci. Z toho důvodu bylo nadbytečné vyslýchat předchozího vlastníka nebytových prostor k otázce, v jakém stavu nebytové prostory žalovaným prodal. Ostatní vlastníci jednotek v budově [adresa] v k. ú. [část obce] jsou skutečnými spoluvlastníky mezichodeb, nelze proto uzavřít, že by postup žalobce jako správce společných částí měl být v rozporu s dobrými mravy, nebo že by se mělo jednat o zneužití práva ve smyslu § 8 zák. č. 89/2012 Sb., případně o šikanu žalovaných. Z provedeného dokazování navíc vyplynulo, že obdobným způsobem žalobce postupoval i vůči dalšímu vlastníkovi šestice sklepních kójí. Soud nesdílel námitku žalovaných, že by jejich vlastnické právo převažovalo nad požadavkem odstranit zásahy ke společným částem budovy. Vyhovění žalobě neznamená znemožnění přístupu žalovaných k jejich nebytovým prostorám, neboť i oni zůstávají podílovými spoluvlastníky předmětných mezichodeb. Předmětem řízení nebylo, zda prohlášení vlastníka odpovídalo skutečnému stavu, ale skutečnost, zda žalovaní mají právní titul k využívání předmětné mezichodby vymezené v prohlášení vlastníka, a zda jí učinili přístupnou ostatním spoluvlastníkům. Proto se soud nezabýval další námitkou žalovaných týkající se nutnosti odstranit vady prohlášení vlastníka ve smyslu § 1168 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., neboť tato otázka nemohla mít žádný vliv na rozhodnutí ve věci. [jméno] žalovaní, kteří nabízeli žalobci za užívání mezichodeb finanční kompenzaci, když pronajímají předmětné prostory jako e-shop, úmysl výlučně užívat mezichodbu pro sebe nepopírají, neoprávněně tak z užívání vylučují ostatní spoluvlastníky společné části domu. Z tohoto důvodu soud žalobě vyhověl s odkazem na § 1040 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb. a uložil jim povinnost předmětnou mezichodbu vyklidit, neboť ostatní spoluvlastníci mají dle § 1012 zák. č. 89/2012 Sb. právo se svým spoluvlastnictvím rovněž nakládat, a uvedená povinnost vyplývá i ze stanov žalobce (čl. 11 a čl. 7).

12. O náhradě nákladů řízení soud s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby ohledně nebytových prostor 1 postupoval dle § 146 odst. 2 o. s. ř., a s ohledem na částečný procesní úspěch žalobce dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za právní zastoupení a zaplacený soudní poplatek.

13. Proti rozsudku podali žalovaní včas odvolání. V jeho následném odůvodnění soudu vytýkali nepřihlédnutí k tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, a nesprávné posouzení skutkového stavu. Bez poskytnutí řádného odůvodnění soud nepřihlédl k tvrzení žalovaných a zcela chybí posouzení přiměřenosti užívání společných prostor žalovanými, což soud neprovedl, i když je vyžadováno judikaturou NS ČR. Soud neprovedl důkaz vyúčtovanými zálohami za služby, dokumentací od stavebního úřadu týkající se skutečného provedení stavby, nepřihlédl k tvrzení žalovaných týkající se finanční kompenzace za užívání mezichodby a k tvrzení týkajících se umožnění volného přístupu k mezichodbě prostřednictvím klíčů, které jsou k dispozici na recepci. Zcela chybí věcné a právní posouzení přiměřenosti užívání společných prostor žalovanými. Soud opomenul relevantní právní úpravu § 1175 odt. 1 zák. č. 89/2012 Sb. [příjmení] jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt, jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části. v případě bytového spoluvlastnictví k § 1158 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. Odkázali na důvodovou zprávu k návrhu občanského zákoníku, sněmovní tisk 362 Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 6. volební období 2010 - 2013. Provedli teoretický výklad tohoto zákonného ustanovení. Pravidla pro režim společných částí domu určila judikatura, která formulovala zásadu, podle které rozpory při užívání společných prostor měly být podrobeny především kritériu přiměřenosti; bylo třeba, aby některý ze spoluvlastníků neužíval společné prostory takovým nežádoucím způsobem, který by nadmíru přiměřenou poměrům ztěžoval či bránil užívání týchž prostor omezením a zamezoval jim nebo komplikoval využití prostor, které užívají výlučně. V dalším obsahu odvolání pod bodem III. opakovali několikrát tuto úvahu.

14. Dále namítli, že uvedený společný prostor neslouží jiným vlastníkům, kromě žalovaných v přístupu ke svým jednotkám, přes tento společný prostor žádný z vlastníků neprochází ani jej jinak nevyužívá. Užívání společného prostoru, vadí patrně pouze členům výboru SVJ, kteří šikanózně a diskriminačně (patrně z osobních důvodů) soudně uplatňují za SVJ právo na vyklizení těchto prostor. Pokud se jedná o dočasné umístění několika krabic na podlaze jednotek žalovaných, které mohly částečně zasahovat do společných prostor předmětné„ mezichodby“, soud zcela opomenul zohlednit z hlediska proporcionality, že chodby před jednotkami (a to zejména před sklepy) jsou sice společným prostorem, který však může sloužit k dočasnému odložení věcí! Dočasné odložení věcí, nelze považovat za nepřiměřené omezování ostatních vlastníků při využívání společných prostor. Touto otázkou se soud nezabýval, když ostatní spoluvlastníci mohou dočasně volně ležící krabici překročit, obejít nebo jí zcela jednoduše posunout mimo společný prostor, pokud by jim při užívání společného prostoru vadily. Právní výklad provedený soudem představuje nepřípustnou mechanickou aplikaci práva, které je v rozporu s judikaturou NS ČR i ÚS ČR, a je i v rozporu s § 2 zák. č. 89/2012 Sb.

15. Dále se v odvolání vyjádřili k neprovedení důkazu vyúčtováním záloh na služby, k neprovedení důkazu dokumentací od stavebního úřadu týkajících se skutečného provedení stavby. K tomu uvedli, že nebytové prostory nabyli ve stavu, který je vyobrazen v dokumentaci skutečného provedení stavby a nemohou nést odpovědnost za„ zmatky“, které má v příslušné dokumentaci žalobce. Právě z dokumentace skutečného provedení stavby plyne, že„ jednolitost“ nebytových prostor – sklepů, které tak zahrnují i mezichodbou, se netýká pouze žalovaných, ale všech dalších nebytových prostor – sklepů, vůči nimž ovšem žalobce podáváním žalob na vyklizení neútočí. Dále uvedli, že i navzdory nesouladu mezi dokumentací skutečného provedení stavby a prohlášením vlastníka a splnění předpokladů pro opravu prohlášení ve smyslu § 1168 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., považují takový postup za příliš složitý a zatěžující i pro ostatní vlastníky jednotek v domě (několik stovek osob). Proto žalobci předložili návrh, že užívání nesprávně vymezené mezichodby budou ostatním vlastníkům kompenzovat úhradou náhrady za její užívání tak, aby ani formálně nedocházelo k omezení práv ostatních vlastníků jednotek v domě. K těmto tvrzením a skutečnostem ovšem soud nepřihlédl. Rovněž tak soud nepřihlédl k jejich tvrzení týkající se umožnění volného přístupu k mezichodbě prostřednictvím klíčů, které jsou k dispozici na recepci. Jako takové tedy byly a jsou žalobci neustále k dispozici a jejich poskytnutí správci domu bylo motivováno právě důvody možné kontroly, případně zajištění správy objektu, včetně zařízení, která jsou součástí požárně bezpečnostního řešení objektu. Tuto skutečnost soud v rámci svého rozsudku vůbec nereflektoval. Navrhli změnu napadeného rozsudku tak, aby žaloba byla zamítnuta.

16. Žalobce ve vyjádření k odvolání vyvracel argumenty tam uvedené. Úvodem poznamenal, že podané odvolání i přes impozantní obsah je pouze neuspořádaným kompilátem všech předchozích podání žalovaných bez ohledu na to, že a jak konkrétně se s jejich, v odvolání opakovanými, převážně nepravdivými a účelovými a často také nesrozumitelnými námitkami vypořádal jak nalézací soud v napadeném rozsudku, tak ale již také soud odvolací v rámci řízení o předběžném opatření a stížnostem proti němu, a dále i Okresní soud Praha – západ v souvisejícím exekučním řízení vedeném pod sp. zn. 206 EXE 6679/2019 Tomu odpovídá i na první pohled nelogický či spíše nemožný výčet odvolacích důvodů, kdy žalovaní zvolili metodu střelby z brokovnice a ve svém odvolání tvrdí (v dalším textu však převážně nijak nevymezují) veškeré zákonem upravené odvolací důvody. Opět pak bez ohledu na odůvodnění napadeného rozsudku, kde se soud velmi pečlivě a podrobně vypořádal s veškerou dosavadní argumentací žalovaných. V napadeném rozsudku je ostatně připomenuto, s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi (NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3372/2007) lze konstatovat, že beze změny prohlášení vlastníka se nemohou žalovaní ani domáhat, ani úspěšně dovolávat změny rozsahu společných částí budovy, a z toho plynoucího jejich údajného oprávnění nadužívat předmětné části společných částí budovy – mezichodby, jak jsou definovány ve výroku rozsudku.

17. Za revoluční odvolací úvahu označil to, že dle žalovaných, vlastně pokud dané části společných částí budovy fakticky nepotřebují další vlastníci užívat, není nic špatného na tom, aby je žalovaní bez dalšího zabrali a výlučně užívali sami. Jimi tvrzenou dobrou víru nelze dovodit, tedy že měli nabýt dva spojené prostory bez existence společných částí budovy, v tomto odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze v téže věci formulované v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Na tom nemůže změnit nic ani žalovanými předložená údajná projektová dokumentace, z níž má vyplývat, že sklepy stavebně fakticky vybudovány nebyly, neboť toto jejich tvrzení odporuje objektivním skutečnostem – zejména prokazatelně pravé projektové dokumentaci, potvrzené stavebním úřadem, která byla podkladem pro zápis jednotlivých jednotek do katastru nemovitostí. Žalobce upozornil soud, že listina předkládaná žalovanými je vysoce pravděpodobně nepravdivý prefabrikát, když žalovaný [jméno] [příjmení] byl v době výstavby budovy zaměstnancem developera, stavebním technikem a měl k veškeré této dokumentaci z tohoto titulu přístup, včetně její elektronické podoby. Připomněl, že osoba kooperující se žalovanými pan [jméno] [jméno], zvolil cestu opačnou a namísto toho, aby se nechal ze strany SVJ žalovat o vyklizení neoprávněně užívaných a zabraných částí společných prostor budovy, sám podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 3, jíž se na základě zcela shodné argumentace jako žalovaní v tomto řízení, tj. s tvrzením, že nabyl jednolitý prostor a je mu zasahováno do jeho práv, a neodpovídá kolaudační rozhodnutí prohlášení vlastníka apod., domáhal rozhodnutí o tom, že je oprávněn výlučně užívat předmětné části společných prostor. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci, byla jeho žaloba zamítnuta. Je zcela zjevné, že žalovaní dobře věděli, co nabývají, nemohli tedy předpokládat, že smí nad rámec prohlášení vlastníka, kolaudačním rozhodnutím a stavebních zápisů v katastru nemovitostí definovaných sklepních jednotek nadužívat i sporné mezichodby.

18. Teprve velmi dlouho po zahájení řízení, pod tlakem exekuce na výkon předběžného opatření a v návaznosti na místní šetření provedené soudem, žalovaní u těchto prostor odstranili stavební úpravy a zařizovací předměty. Proto bylo vzápětí možné aktivitou žalobce docílit nazpět stavebnětechnického stavu souladného s prohlášením vlastníka a kolaudačním rozhodnutím. Tedy výlučně v důsledku chování žalovaných, a dlouho po zahájení řízení, bylo možno docílit stavu předvídaného žalobním petitem, pominuly důvody podané žaloby. Žalobou vymáhaná povinnost k vyklizení těchto prostor byla těsně před skončením řízení splněna, proto vzal žalobce podanou žalobu zpět. Bylo to však výlučně v důsledku chování žalovaných, k němuž došlo až po podání žaloby, žaloba tedy byla podána důvodně. Výrok o zastavení řízení v té části nebyl žalovanými napaden odvoláním, napadli pouze nákladový výrok, který je však správný a souladný s § 146 odst. 2 o. s. ř. Stejně pak v časové ose se vyjádřil k otázce nebytového prostoru 2. V okamžiku jednání dne [datum] poté, kdy zástupkyně žalovaných u jednání nepravdivě tvrdila, že i druhá část prostor- za druhými dveřmi, je přístupná, správce zkoušel prostory otevřít, a na videu je patrné, že jsou zde stále uzamčené druhé dveře, k nimž nikdy nebyl předán žalobci klíč. Z toho důvodu soud mimo jiné nařídil místní šetření na [datum]. Při místním šetření soud zjistil, že ani po účelovém odemčení druhých dveří, nejsou společné prostory vyklizeny, a totéž zjistil soud i při jednání dne [datum]. Dospěl proto správně k závěru, že nelze uzavřít, že by prostory byly vyklizeny, a to s odkazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 2230/2014. Žalovaní nezajistili, aby z prostoru mezichodby byly odstraněny všechny na ní umístěné věci, naopak je zjevné, že její užívání umožňují svému nájemníkovi za účelem provozování e-shopu, a v tomto odkázal na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3372/2007. Závěrem dále uvedl, že ve sporné mezichodbě jsou uvedena zařízení sloužící k požární ochraně celkové nemovitosti, proto musí být tento prostor stále přístupný. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

19. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu vymezeném odvoláním, včetně řízení předcházejícího jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

20. Odvoláním nebyl napaden výrok o zastavení řízení (I.), který tak samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nebyl tak předmětem přezkumu odvolacím soudem.

21. Soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který ostatně mezi účastníky ani nebyl sporný. Není sporné vlastnictví žalovaných k nebytovým prostorám budovy, v řízení označené jako nebytový prostor 2, [adresa] v k. ú. [část obce], stejně tak ani není sporné spoluvlastnictví všech ostatních vlastníků jednotek k tzv. mezichodbě, která k těmto nebytovým prostorám 2, ve výlučném vlastnictví žalovaných, vede. Rovněž tak ani není sporné a v řízení bylo prokázáno, že žalovaní tento společný prostor tzv. mezichodby výlučně užívali pro svojí potřebu. Jejich obrana spočívala v tom, že tuto tzv. mezichodbu nikdo z ostatních spoluvlastníků neužívá a ani užívat nemusí, neboť představuje jen přístupovou cestu k jejich nebytovým prostorám, dále argumentovali tím, že při nabývání vlastnictví nebytových prostor byli v dobré víře, že do svého vlastnictví nabývají i spornou mezichodbu a konečně i to, že podaná žaloba je žalobou šikanózní a v rozporu s dobrými mravy. V průběhu řízení pak změnili svůj procesní postoj v tom, že žalobci spornou mezichodbu užívat umožnili tím, že do recepce domu předali klíče od dveří k této mezi chodbě. Soud v řízení provedl dostatečné dokazování, včetně místního ohledání. Řádně se vypořádal i s tím, proč neprovedl žalovanými navržené další důkazy. Totéž platí pro argumentaci žalovaných, že stavba byla provedena v rozporu s projektovou dokumentací. V tomto soud správně odkázal na to, že to byli žalovaní a jsou, kteří jsou odpovědni za své právní jednání, když uzavřeli smlouvu s původním vlastníkem nebytových prostor. Je zcela nerozhodné, jakým způsobem a v jakém rozsahu předchozí vlastník užíval nebytové prostory, případně i prostory společné, a pokud on společné prostory užíval protiprávně, nezakládá to pro žalované právo a postupovat stejně. Správně soud konstatoval, že žalovaní se měli seznámit s charakterem předmětných prostor i rozsahem vlastnictví, které smlouvou nabývají. Pokud tak neučinili, nezakládá to jejich dobrou víru, jak se snaží v řízení dovolávat, neboť pro tuto chybí jakýkoliv právní podklad. Ostatně jejich argumentace, že se domnívali, že touto smlouvou nabývají více než nebytové prostory je zcela nevěrohodná. Bylo jejich věcí, aby se s charakterem předmětných nebytových prostor v budově seznámili před uzavřením smlouvy, pokud postupovali vědomě s přesvědčením, že budou užívat více, než do vlastnictví nabyli, nemohou se toho úspěšně v řízení dovolávat. Z tohoto důvodu soud správně a důvodně neprováděl dokazování výslechem jejich právního předchůdce, jakýmkoliv vyúčtováním za služby, projektovou dokumentaci a dalším, neboť navrhované důkazy nemohou dávat žádný skutkový podklad pro rozhodnutí řízení o vyklizení věci. Ostatně jsou to sami žalovaní, kteří odkazují na § 1012 zák. č. 89/2012 Sb., který ovšem svým obsahem svědčí ve prospěch žalobce, nikoliv ve prospěch jejich.

22. Základní obranou v řízení žalovaných je výtka soudu, že v řízení nepostupoval podle zásady přiměřenosti (proporcionality). Tento instituci vykládají tak, že s ohledem na jejich přesvědčení, že není důvod, aby společné prostory budovy užívali i ostatní spoluvlastníci, tedy, aby užívání cizí věci, když ovšem i žalovaní jsou spoluvlastníky předmětného prostoru, bylo výlučně pro jejich potřebu. Domáhají se tedy toho, aby zcela svévolně mohli omezovat ostatní spoluvlastníky v užívání jejich věci. V takovémto případě se nejedná o zásadu proporcionality spočívající v přiměřenosti či nepřiměřenosti omezení cizího vlastnického práva, ale o svévolné prosazování si užívání cizí věci na úkor jiného bez dalšího. Vlastnické právo je i Ústavou a Listinou základních lidských práv a svobod zakotveno jako právo, do kterého nesmí být jiným zasahováno. Nemůže tedy obstát ani argumentace žalovaných, že nikdo z ostatních spoluvlastníků společný prostor neužívá. Ostatně to ani v minulosti nebylo možné, neboť žalovaní svévolně užívání ostatních spoluvlastníků znemožnili. V jejich prospěch nesvědčí ani jejich nabídka finanční náhrady ostatním spoluvlastníkům. V případě uzavření dohody o užívání sporného prostoru by nebyl dán předmět řízení, pokud však žalobce na návrh nepřistoupil, není to jednání v jeho neprospěch, neboť je jeho svobodnou vůlí se rozhodnout a případný návrh odmítnout. Je třeba respektovat to, že projevem vlastnického práva je i ta skutečnost, že vlastník (spoluvlastník) svůj majetek neužívá. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že ve sporných společných prostorách je umístěno zařízení sloužící k požární ochraně celé budovy, což se žalovaní snaží v řízení bagatelizovat.

23. Je až úsměvná jejich argumentace spočívající v tom, že pokud mají ve společných prostorách uložené své věci, nic nebrání ostatním spoluvlastníkům tyto překročit, obejít, případně posunout je jinam. I z toho vyplývá, že žalovaní vnímají zásadu proporcionality velmi zkresleně tak, že oni„ si mohou dělat, co chtějí“, a ostatní spoluvlastníci se musí takovémuto jednání i fakticky přizpůsobit. V rámci místního šetření soud zjistil, že žalovaní své prostory, ale i současně společné prostory používají pro realizaci e–shopu, kde pracují dvě pracovnice. Není tedy pravdivé jejich tvrzení, že tyto prostory neužívají, že byly vyklizené a žalobci předány. Soud v tomto odkázal na relevantní judikaturou NS ČR (sp. zn. 28 Cdo 2230/2014, sp. zn. 28 Cdo 3372/2007). Je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaní jsou povinni užívat své vlastnictví a podílet se na spoluužívání společných prostor při respektování relevantní stavební projektové dokumentace a Prohlášení vlastníka. Dovodil tedy správně splnění podmínek § 1040 zák. č. 89/2012 Sb. pro vyhovění žalobě.

24. Ochrana vlastnického práva nemůže být svým charakterem žalobou šikanózní či zneužitím práva ve smyslu § 8 zák. č. 89/2012 Sb. Pokud se domnívají žalovaní, že postup žalobce má tento charakter, jedná se pouze o jejich subjektivní pocit bez toho, že by takový postup byl dán objektivně či v rozporu s právem. Tvrzenými osobnímu vztahy mezi účastníky se odvolací soud nezabýval, neboť jde o právně irelevantní tvrzení.

25. Odvolací soud neshledal pochybení ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, proto napadený rozsudek jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Žalobce byl plně procesně úspěšný i v odvolacím řízení a dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mu přísluší náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši [částka] (dva úkony právní služby po [částka], 2× paušální náhrada hotových výdajů po [částka] a 21 % DPH z odměny advokáta [částka], dle vyhl. č. 177/1996 Sb.).

Poučení