55 Co 388/2025 - 117

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců Mgr. Terezy Jachura Maříkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobce [jméno FO], narozeného [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupeného advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované [Jméno žalované], narozené [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupené advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 416 822 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 6. 2025, č. j. 14 C 30/2024 – 80, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 25 240,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 416 822 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 50 118,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované v záhlaví uvedené částky z titulu mezi účastníky uzavřené dohody, resp. bezdůvodného obohacení představující polovinu žalobcem vynaložených nákladů na ubytování a cestu za celkem 27 realizovaných společných dovolených (od [datum]), a to jednak v době, kdy účastníci řízení byli ještě partneři a jednak v době, kdy byli manželé, kdy zvolili režim odděleného nabývání majetku.

3. Žalovaná s žalobním nárokem nesouhlasila, namítala, že žádná takováto tvrzená dohoda mezi účastníky řízení, podle níž měla žalobci kompenzovat vynaložené náklady, uzavřena nebyla. Na společné dovolené pak přispívala podle vzájemné domluvy, ad hoc, neboť majetková situace žalobce byla diametrálně odlišná od situace žalované. Zdůraznila, že manželé mají přispívat na potřeby rodiny a chod domácnosti podle svých možností a schopností. Žalobce pak totožný nárok uplatnil jako procesní obranu v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka], v němž žalovaná vystupuje v procesním postavení žalobkyně a domáhá se po žalobci zaplacení částky 698 000 Kč z titulu smlouvy o zápůjčce.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování listinami a účastnickou výpovědí žalobkyně dospěl k následujícímu skutkovému zjištění: účastníci řízení jsou manželé a jejich manželství trvalo od [datum] do [datum], přičemž v době trvání manželství zvolili režim odděleného jmění. Od roku [datum] žili jako partneři a od roku [datum] absolvovali společně celkem 27 dovolených (jak je žalobce specifikoval ve své žalobě). Náklady na tyto dovolené hradil převážně žalobce. V průběhu roku [datum] poslala žalovaná žalobci celkem 698 000 Kč. Žalovaná také v době jejich vztahu posílala žalobci různé platby (a to i v souvislosti se společnými dovolenými). Od dubna [datum] do prosince [datum] mu také každý měsíc posílala částku 8 000 Kč měsíčně; od roku [datum] pak částky vyšší. Mezi účastníky řízení nebyla nikdy uzavřena dohoda, že by žalovaná žalobci měla hradit polovinu nákladů na společné dovolené, a to ani před uzavřením manželství. Iniciátorem dovolených byl převážně žalobce. Náklady vyvolané dovolenými hradila žalovaná ad hoc. Některé náklady spojené s dovolenými si hradila žalovaná sama již na pobytu. Žalovaná také hradila náklady spojené s nákupem potravin a drogerie. V roce [datum] žalovaná odešla ze svého původního zaměstnání, kde dosahovala příjem cca 50 000 Kč a začala pracovat u žalobce; zde pobírala minimální mzdu 16 000 Kč měsíčně s bonusem 15 000 až 20 000 Kč. Od roku [datum] je žalovaná držitelkou živnostenského oprávnění, přičemž z podnikatelské činnosti si vydělávala kolem 50 000 Kč. Žalovaná je vlastnicí bytu, který byl v rozhodné době pronajímán a z nájmu byla hrazena hypotéka. Žalobce v rozhodné době dosahoval podstatně vyšších příjmů než žalovaná (v řádech statisíců korun), vlastnil byt v [adresa] a [adresa], automobil zn. [podezřelý výraz] a motocykl. Vyšší částky v roce [adresa] posílala žalovaná žalobci z dědictví po své babičce. Tyto peněžní prostředky měla v úschově u svého otce z důvodu, aby je neutratila, neboť život s žalobcem byl finančně nákladný.

5. Právně soud prvního stupně věc posoudil podle § 690, § 1746 odst. 2, § 2991 odst. 1 a § 2 odst. 3 o. z. Zdůraznil, že dohoda ohledně úhrady poloviny nákladů žalobci, poté, co se měla finanční situace žalované zlepšit prokázána nebyla. Z pouhé skutečnosti, že žalovaná žalobci v souvislosti s některými dovolenými zaslala určité částky, nelze podle soudu prvního stupně dovodit, že by k tomu byla smluvně zavázána, natož v rozsahu jedné poloviny nákladů. Naopak žalovaná přispívala žalobci v souvislosti s každodenním životem i společnými dovolenými a trávením volného času různé částky ad hoc. Soud prvního stupně proto uzavřel, že z titulu smluvního závazku žalované povinnost k zaplacení žalované částky nesvědčí. Z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení soud prvního stupně dovodil, že za dobu trvání manželství se žalovaná nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, když přispívala na společné dovolené (i na společný chod domácnosti) podle svých schopností a možností ve smyslu § 690 o. z., když institut manželství je založen na sdílení, pomoci a přispívání na život rodiny podle svých schopností a možností tak, aby životní úroveň manželů byla srovnatelná. Je pak z tohoto pohledu nepodstatné, že manželé si sjednali oddělený majetkový režim. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v posuzované věci je dán spravedlivý důvod, pro který není žalovaná povinna žalobci žalovanou částku vracet. Ke stejnému závěru pak soud prvního stupně dospěl i v případě žalobcem vynaložených plateb na dovolené v době, kdy byli účastníci řízení partneři. I v tomto období byly příjmy žalobce nepoměrně vyšší a žalobce nemohl legitimně očekávat, že mu žalovaná bude vynaložené náklady kompenzovat. Vynaložené náklady jsou ospravedlnitelné morálním pojetím společného soužití partnerů a vyplývaly ze zvyklostí jejich soukromého života, tudíž ani v tomto případě není nárok na vydání bezdůvodného obohacení dán.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal jejich náhradu ve výši 50 118,20 Kč, sestávající z odměny advokáta 39 920 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 6 úkonů právní služby po 9 980 Kč – převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě a 2x účast na jednání, to vše s přináležející náhradou hotových výdajů ve výši 1 500 Kč podle § 13 odst. 4 cit. vyhlášky ve znění účinném do [datum] a od [datum] za 2 úkony á 300 Kč a 2 úkony á 450 Kč a daní z přidané hodnoty 8 698,20 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalované plátcem.

7. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Namítal, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním hodnocení a nesprávném skutkovém zjištění. Soud prvního stupně ve svém právním posouzení postupoval tendenčně, aniž by se zaobíral konkrétní situací mezi účastníky řízení. Pokud jde o odkaz soudu prvního stupně na § 690 o. z. tak žalobce namítal, že žalovaná na život rodiny a potřeby domácnosti podle svých schopností a možností nepřispívala, a to bez jakéhokoli ospravedlnitelného důvodu, když mohla dosáhnout s ohledem na své vzdělání, schopnosti, zdravotní stav a časové možnosti podstatně vyššího příjmu. Rovněž nenastala situace, kdy by se žalovaná podílela na potřebách rodiny a společné domácnosti např. péčí o děti či domácnost, neboť jejich manželství bylo bezdětné, úklid bytu žalobce zajišťoval prostřednictvím své úklidové firmy a účastníci se převážně stravovali v restauracích. Žalobce také nenutil žalovanou, aby pracovala pro něj (v jeho firmě), tato měla na výběr (naopak jí to vyhovovalo). V současné době je běžnou praxí, že se oba manželé podílejí na nákladech na společné dovolené a pokud na tyto náklady jeden z manželů nemá, na dovolenou nejede. Zcela nepřípadná je pak podle žalobce argumentace soudu prvního stupně dobrými mravy, konkr. § 2 odst. 1 o. z. Situace byla taková, že žalovaná dobrovolně opustila předchozí zaměstnání, nechala se zaměstnat u žalobce, kde ani řádně nepracovala, pobírala nájem ze svého bytu, který stejně jako příjem ze zaměstnání si nechávala jako své kapesné a na náklady rodinné domácnosti přispívala pouhým zlomkem skutečných nákladů. Stejně tak se nechávala žalobcem hostit na společných dovolených. Nepřípustné jsou i úvahy soudu prvního stupně, že je dán určitý ospravedlnitelný důvod, aby žalobce hradil náklady za žalovanou. Takováto úvaha by obstála před 100 lety, nikoli v moderní rovnoprávné společnosti. Soud prvního stupně nezjišťoval, zda žalovaná skutečně přispívala na společný rodinný život podle svých schopností a možností (včetně příjmu z nájmu jejího bytu). Spokojil se se zjištěním, že se žalovaná “něčím” na chodu rodiny podílela, což je v rozporu se zásadou uvedenou v § 690 o. z. Žalobce závěrem zdůraznil, že opakovaně navrhoval přerušení tohoto řízení do pravomocného skončení řízení o žalobě žalobkyně u [Orgán veřejné moci], pod sp. zn. [spisová značka], když zde nyní existují vedle sebe zcela protichůdná rozhodnutí, neboť napadený rozsudek předmětný nárok žalobce zamítl, naopak rozsudek v řízení vedeném u [Orgán veřejné moci] totožný nárok žalobci přiznává, resp. shledal jako důvodnou kompenzační námitku žalobce (úhradou společných dovolených).

8. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že v řízení bylo prokázáno, že přispívala podle svých možností a schopností na běžný chod domácnosti – hradila potraviny, drogerii, přispívala na bydlení a část svých prostředků (zpravidla ad hoc) vynakládala i na dovolené. Fakt, že žalobce měl výrazně vyšší příjmy a hradil většinu nákladů je s ohledem na § 690 o. z. zcela v souladu se zákonem. Není pak možné žalované vytýkat, že si nenašla jiné, lépe placené zaměstnání, neboť šlo o rozhodnutí (pracovat u žalobce) obou manželů v rámci jejich tehdejšího uspořádání, resp. iniciátorem byl žalobce. Také není pravdou, že by žalovaná nepečovala o rodinu a nepřispívala osobní péčí, když z důkazů vyplynulo, že se běžně na chodu domácnosti podílela. Žalobce pak v rámci řízení nepředložil jediný konkrétní důkaz, který by prokazoval existenci dohody o úhradě nákladů na dovolené. Žalobce hradil určité platby za společné pobyty, avšak nebylo prokázáno, že by tak činil za žalovanou nebo na základě dohody o refundaci. Soud prvního stupně pak správně zdůraznil, že žalobcem tvrzený nárok je zjevně v rozporu se zásadami slušnosti, neboť snaha dodatečně finančně kompenzovat dovolené v rámci manželství, které žalobce sám inicioval a hradil odporuje elementární logice partnerského a rodinného života, nikoli, že by tím soud prvního stupně chtěl sdělit, že by byl žalobce bezohledný či krutý, jak se žalobce nesprávně domnívá. Závěrem žalovaná uvedla, že soud prvního stupně správně uzavřel, že se žalovaná nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, neboť úhrady nákladů na společné dovolené v rámci partnerského a později manželského soužití měly zcela zjevně svůj spravedlivý důvod, kterým bylo právě soužití účastníků, které s sebou přirozeně neslo i sdílení volného času i životní úrovně. Tedy jinak řečeno, že běžné plnění mezi manžely či partnery nelze zpětně kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání, po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jeho vydání předcházející podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Odvolací soud po přezkumu napadeného rozsudku konstatuje, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, ze kterých čerpal správná skutková zjištění popsaná v odstavci 7 až 10, se kterými se odvolací soud ztotožňuje a v podrobnostech na ně pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje. Tato skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů a soud prvního stupně je hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř., tzn. podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, když přitom přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo. Odvolací soud se soudem prvního stupně rovněž shoduje i v právním hodnocení posuzované věci, proto i zde v podstatných bodech lze na odůvodnění soudu prvního stupně odkázat. Pro úplnost pak odvolací soud dodává následující: ustanovení § 690 o. z. míří na situace, kdy rodinné společenství manželů či rodina se svými členy mají rodinnou domácnost. Žijí-li členové rodinného společenství v rodinné domácnosti či sdílejí-li rodinnou domácnost, žijí pospolu jako rodina a vyplývají jim z toho určité povinnosti. V první řadě – v majetkové rovině – se jedná o povinnost přispívat jednak na potřeby života rodiny, jednak na potřeby manželského, resp. rodinného společenství, rodinné domácnosti, rodinného obydlí. Výši či rozsah příspěvku každého z manželů se určuje podle jeho osobních a majetkových poměrů a podle toho, jaké jsou jeho schopnosti a možnosti. Lze tak dovodit, že příspěvky každého z manželů ve prospěch rodiny a rodinné domácnosti mají zajistit pro všechny členy rodinného společenství srovnatelnou úroveň dobrého života. Shora zmíněné zákonné ustanovení pak zakotvuje pravidlo o vyvažování majetkových plnění osobní péčí o rodinu a její členy.

11. Obecná klauzule bezdůvodného obohacení zakotvená v § 2991 odst. 1 o. z. váže vznik povinnosti k vydání majetkového prospěchu na absenci spravedlivého důvodu pro jeho získání na úkor jiného. Zda je pak bezdůvodné obohacení ospravedlnitelné nelze usuzovat jen z existence nebo neexistence právního důvodu, ale i ze zásad slušnosti a zvyklosti soukromého života. Zvolená formulace „bez spravedlivého důvodu “, se upíná k tomu, aby při zvažování vzniku bezdůvodného obohacení nebyla nadále otázka řádnosti nabytí plnění spjata pouze se zkoumáním existence náležitého právního důvodu. Není však žádoucí, aby výklad pojmu „spravedlivý důvod“ směřoval ke konstruování zavazovacího důvodu mezi ochuzeným a obohaceným tam, kde právní řád prostřednictvím k tomu určených pravidel vznik povinnosti k plnění na straně ochuzeného nepředpokládá (nejsou-li splněny zákonem stanovené podmínky, za nichž má vzniknout kupříkladu závazek z deliktu) nebo její existenci přímo popírá (například odnímá-li pravidly o neplatnosti a zdánlivosti právního jednání učiněnému projevu vůle zamýšlený účinek). Spravedlivý důvod proto i nadále je vhodné chápat především jako důvod právní. Dovozovat spravedlivost nabytí prospěchu na základě pouhých společenských zvyklostí a zásad slušnosti, a vylučovat tak právo na vydání bezdůvodného obohacení, je možné jen s maximální obezřetností. O spravedlivém důvodu neprávní povahy lze tedy hovořit zejména v případech plnění v rámci tzv. společenských úsluh (pro něž je povinnost k vrácení poskytnutého plnění vyloučena též podle § 2992 in fine) a dále ve výjimečných situacích, v nichž by s ohledem na mimořádné okolnosti bylo možné kvalifikovat uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení jako rozporné s dobrými mravy (podobně srovnej Petrov in Hulmák a kol., 2014, s. 1858-1859). Kategorie dobrých mravů, podobně jako zásady slušnosti, odkazuje na předem jednoznačně nedefinovatelnou kategorii spíše intuitivního mravního úsudku, přičemž judikatura navzdory objektivní povaze institutu bezdůvodného obohacení dlouhodobě připouští, že výkon práva na jeho vydání může za určitých okolností dobrým mravům odporovat (nař. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016 nebo sp. zn. 28 Cdo 527/2020).

12. Soud prvního stupně se správně nejprve zaměřil na zjištění, zda zde existuje právní důvod – smluvní k zaplacení požadované částky ze strany žalované žalobci. Patřičně uzavřel, že žalobcem tvrzená dohoda o refundaci žalobcem vynaložených nákladů za žalovanou na realizované dovolené ve výši jedné poloviny nebyla ničím prokázána. Při tomto zjištění tudíž znovu vhodně zacílil na zjištění, zda zde existuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tedy, zda jde o plnění bez spravedlivého (právního) důvodu. Dané posouzení pak správně rozdělil na dvě období, a to na období, kdy účastníci řízení byli manželé a na období, kdy byli partneři. V případě období manželství soud prvního stupně vhodně aplikoval § 690 o. z., neboť optikou výše sděleného z uvedeného zákonného ustanovení plyne, že povinnost manželů se podílet na nákladech společného života je dána podle jejich schopností a možností. V řízení bylo prokázáno, že žalobce v uvedeném období dosahoval mnohonásobně vyššího příjmu než žalovaná. Zpětně pak těžko lze žalované vyčítat, že si podle svého dosaženého vzdělání nenašla lukrativnější zaměstnání, když tato na podkladě společného rozhodnutí účastníků začala pracovat ve firmě žalobce. Současně bylo v řízení zjištěno, že i když žalobce hradil podstatnější část výdajů na společné soužití, ať již v podobě nákladů na společné dovolené či nákladů na běžné výdaje rodinné domácnosti, žalovaná se na těchto výdajích určitou měrou, tj. podle svých aktuálních možností a schopností podílela. Bylo také osvědčeno, že žalovaná hradila některé své náklady přímo na dovolených či část výdajů na dovolenou žalobci refundovala ad hoc, tj. podle aktuální dohody mezi nimi. Ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení pak není stanovena povinnost přispívat dílem stejným.

13. Na tomto místě pak odvolací soud především zdůrazňuje, že běžná dovolená standardně zůstává nákladem společného života manželů. V případě společných dovolených účastníků řízení, kdy za žalované období absolvovali celkem 27 dovolených, převážně zahraničního charakteru, s různými destinacemi po [adresa] i mimo [adresa], lze uzavřít, že takto četné a nákladné (luxusnější) cestování byl jejich běžný manželský standard. Jinak řečeno, právní režim bezdůvodného obohacení by se mohl uplatnit v případě, že by se jednalo o náklad nadstandardní (tj. nadstandardní dovolenou či sloužící výlučně pouze žalované). Žádná z těchto skutečností však nebyla v řízení prokázána, kdy i v případě dovolených v exotických zemích šlo s ohledem na zavedenou praxi účastníků o standardní dovolenou a v případě dovolené v [adresa], kde byla žalovaná sama, šlo o pobyt, kam ji žalobce “výslovně poslal s kamarádkami”. Je zcela běžné, že např. jeden z manželů hradí většinu plateb, pakliže tomu odpovídá jeho lepší majetková situace, aniž by tím vznikal právní vztah bezdůvodného obohacení. Ve smyslu shora sděleného je třeba vzít v úvahu, že vztahy mezi manžely při úhradách nákladů společné domácnosti nejsou závazky, nýbrž projevem rodinného soužití a vzájemného sdílení, přičemž mezi tyto náklady patří i společná dovolená. Soud prvního stupně proto dospěl ke správnému závěru, že za toto manželské období žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení nesvědčí, neboť právním důvodem takto přijatého plnění žalovanou je právě § 690 o. z.

14. Nad rámec výše sděleného odvolací soud dodává, že je nepřípadná argumentace žalobce, že je běžnou praxí, že se manželé podílí na nákladech na společné dovolené a pokud na tyto náklady jeden z manželů nemá, na dovolenou nejede, když evidentně tato zásada v případě účastníků neměla své uplatnění, nebo na ní měl žalobce striktně trvat.

15. Pokud jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení za dobu, kdy účastníci řízení byli partneři, se aplikace § 690 o. z. neuplatní, jelikož tato platí pouze pro režim manželství. Soud prvního stupně se vhodně zaměřil na skutečnost, zda se jednalo o důvod “spravedlivý” ve smyslu shora uvedené definice § 2991 o. z. Je proto na místě si položit otázku, “zda bylo spravedlivé očekávat, že plnění za žalovanou zůstane bez vyrovnání.” S ohledem na zjištěné okolnosti posuzovaného případu, je podle přesvědčení odvolací soudu třeba odpovědět kladně. I v tomto případě musí odvolací soud poukázat na to, že se jednalo o společné dovolené, běžného typu, odpovídající životní úrovni účastníků řízení v té době, tj. jejich společnému standardu. V tomto období se pak nejednalo o žádnou dovolenou sloužící výlučně žalované. Tedy z hlediska slušnosti soukromého života a společenských vztahů a zejména zavedené praxe a zvyklostí života účastníků, je třeba uzavřít, že plnění, které se žalované dostalo, je ospravedlnitelné, resp. bylo možné očekávat, že plnění žalobce zůstane bez finančního vyrovnání.

16. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně v použití korektivu dobrých mravů, neboť za situace, kdy účastníci řízení se společně dohodli na absolvování zmíněných dovolených (v době jejich partnerství), kdy žalobce měl podstatně vyšší příjem než žalovaná a tato se na nich finančně podílela dle domluvy (ad hoc), bylo by zjevně nespravedlivé, aby mu žalovaná jím vynaložené částky vracela.

17. Naposledy odvolací soud doplňuje, že se neztotožňuje s právním posouzením věci, jak učinil [Orgán veřejné moci] ve svém rozsudku ze dne [datum], který zohledňoval, jaké finanční plnění ten, který z manželů (partnerů) za dobu jejich společného soužití vynaložil, neboť podle odvolacího soudu nelze uvedený spor posuzovat optikou vypořádaní mezi účastníky řízení, tedy vzájemným zúčtováním jednotlivých výdajů.

18. Ze všech popsaných důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně rozhodl ve věci samé věcně správně a nepochybil ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy uložil neúspěšnému žalobci povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení činí částku 25 240,60 Kč představující odměnu advokáta ve výši 19 960 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 písm. k), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. za 2 úkony právní služby po 9 980 Kč – vyjádření k odvolání a účast na odvolacím jednání dne 22. 11. 2025, s přináležející náhradou hotových výdajů 900 Kč (á 450 Kč) podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 a daní z přidané hodnoty 4 380,60 Kč (21%), jíž je právní zástupce žalované plátcem.

20. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

21. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám právního zástupce žalované bylo rozhodnuto podle § 211 a § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení