56 A 10/2023 – 33

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobkyně: L. B. bytem X zastoupené advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek (dříve Oškrdovou) sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí ČR sídlem Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2023, č. j. 117599–3/2023–MZV/OPL, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 30. 6. 2023, č. j.: 117599–3/2023–MZV/OPL, a usnesení Velvyslanectví ČR v Moskvě ze dne 24. 5. 2023, č. j.: 1377–1/2023–MZV/MOSKKO, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 800 Kč k rukám její advokátky JUDr. Bc. Marcely Lafek, sídlem Národní 416/37, 110 00 Praha, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Velvyslanectví ČR v Moskvě ze dne 24. 5. 2023, č. j. 1377–1/2023–MZV/MOSKKO (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ nebo „usnesení velvyslanectví“ anebo „rozhodnutí ZÚ v Moskvě“).

2. Prvostupňovým rozhodnutím byla žalobkyni zamítnuta žádost o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území ČR. V důsledku zamítnutí této žádosti o upuštění od osobního podání zastavil prvostupňový správní orgán řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“).

3. Prvostupňový správní orgán shledal žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání žádosti za nedůvodnou z několika důvodů. Účelem osobního podání žádosti je ověření totožnosti žadatele, dále pořízení biometrických identifikátorů, zjištění osobních záměrů žadatele, zhodnocení bezpečnostních rizik spojených s pobytem žadatele na území ČR. To vše lze obtížně zjistit bez osobní účasti žadatele při podání žádosti. Velvyslanectví ČR v Moskvě žalobkyni také vytklo, že nedoložila žádný pokus o objednání se k osobnímu podání žádosti na ZÚ v Moskvě po 30. 6. 2022, kdy to již nařízení vlády č. 200/2022 Sb. umožňovalo. Osobní podání žádosti stanoví zákon vždy, a to bez ohledu na to, zda si již žadatel v minulosti o vízum či pobyt žádal. Výjimky z osobního podání žádosti např. z důvodu již podané žádosti o vízum či pobyt v minulosti zákon nestanoví. Ačkoliv žalobkyně tvrdila, že již měla objednaný termín k osobnímu podání žádosti na den 7. 4. 2022, který jí byl následně ze strany ZÚ v Moskvě zrušen, není zřejmé, zda by se v tomto termínu k osobnímu podání žádosti na ZÚ v Moskvě dostavila, neboť se žalobkyně již nacházela na území ČR. Obavy z ruského režimu a z nakládání ruskými orgány s její osobou prvostupňový správní orgán označil za bezpředmětné s ohledem na to, že žalobkyně již měla zájem podat žádost osobně dne 7. 4. 2022. Tehdy obavy neměla. Ze stejného důvodu označil za bezpředmětný i argument, že by vycestování žalobkyně vedlo k rozdělení rodiny. Velvyslanectví dále uvedlo, že upuštění od povinnosti osobního podání žádosti je řešením subsidiárním, na nějž není právní nárok, lze k tomu přistoupit jen ve výjimečných případech, když „odůvodněnými případy“ jsou „jen okolnosti hodné zvláštního zřetele“. Žádosti může zastupitelský úřad vyhovět na základě správního uvážení, shledá–li případ odůvodněný konkrétními okolnostmi, které skutečně znemožňují osobní podání a představují pro žadatele nepřiměřenou zátěž. Osobní podání žádosti na ZÚ v Moskvě nepředstavuje pro žalobkyni trvalé nebo dlouhodobé odloučení od rodiny, jde jen o dočasné odloučení po nezbytnou dobu, aby si žalobkyně uspořádala své pobytové náležitosti. Žalobkyně nijak nedoložila, že by mohla být osobou nepohodlnou pro ruské orgány, a že nemá na území Ruské federace již žádné příbuzné. Žalobkyně uvedla, že na území ČR přicestovala na základě krátkodobého schengenského víza, k čemuž ZÚ v Moskvě zjistil, že toto vízum bylo uděleno konzulátem Dánského království v Moskvě, a to dne 13. 5. 2021 s platností na 3 roky, tedy od 17. 6. 2021 do 16. 6. 2024 za účelem pobytu – návštěva rodiny. Žalobkyně nyní pobývá na území ČR po dobu delší než 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů. Prvostupňový správní orgán shledal žádost žalobkyně o upuštění od osobního podání za nedůvodnou, pročež zastavil řízení o její žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny podle § 169d odst. 3 ZPC.

4. Proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které neobsahovalo veškeré náležitosti, pročež byla vyzvána k jejich doplnění ve lhůtě 5 dnů. Ve stanovené lhůtě však údaje nedoplnila. Žalovaný uvedl, že přezkoumal soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení s právními předpisy v plném rozsahu. Nehledal, že by usnesení Velvyslanectví ČR v Moskvě bylo vydáno v rozporu s § 2 až § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), resp. v rozporu se zásadou proporcionality, legitimního očekávání a zákazem zneužití správního uvážení. Usnesení splňovalo podle žalovaného všechny náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu § 68 a § 69 správního řádu a ani v řízení jemu předcházejícím žalovaný neshledal vadu, jenž by měla za následek nezákonnost zasahující práva žalobkyně. Po přezkoumání usnesení nad rámec odvolacích námitek žalovaný neshledal veřejný zájem.

II. Shrnutí žalobní argumentace

5. Žalobkyně v žalobě vytýkala žalovanému, že se nezabýval zákonností prvostupňového správního rozhodnutí a pouze v obecné rovině konstatoval, že rozhodnutí považuje za zákonné bez porušení § 8, § 68 a § 69 správního řádu. Stejně obecně konstatoval, že v předcházejícím řízení neshledal vady, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Žalovaný se rovněž nezabýval tím, podle jakých kritérií prvostupňový správní orgán hodnotil neurčité právní pojmy v užitých právních normách, a ani tím, zda jsou tato kritéria a provedený výklad uvedeny v rozhodnutí, včetně přezkoumatelného způsobu zdůvodnění postupu prvostupňového správního orgánu.

6. Žalobkyně podala žádost o povolení k dlouhodobému pobytu společně s žádostí o upuštění od jejího osobního podání ve smyslu § 169d odst. 3 ZPC. Uvedené ustanovení obsahuje neurčitý právní pojem „odůvodněné případy“, který vždy vyžaduje míru uvážení správního orgánu, jenž nesmí představovat libovůli o tom, jaké skutkové okolnosti mohou být za tyto odůvodněné případy uznány a jaké nikoliv. Proto byl potřebný řádný výklad pojmu „odůvodněné případy“ a předestření hledisek nahlížení na konkrétní skutkové okolnosti tak, aby nedocházelo k rozdílnému rozhodování obdobných případů. Správní orgán by měl rovněž přezkoumatelným způsobem osvětlit, z jakého důvodu lze či nelze skutková tvrzení podřadit pod “odůvodněné případy“. Prvostupňový správní orgán pouze uvedl, že pod pojmem „odůvodněné případy“ se rozumí „okolnosti hodné zvláštního zřetele“, v jejichž důsledku by vycestování žalobkyně z území ČR bylo spojeno s nepřiměřenými omezeními či překážkami, které by jí znemožňovaly se osobně dostavit k podání žádosti. Takový výklad neurčitého právního pojmu „odůvodněné případy“ je podle žalobkyně nepřezkoumatelný a nedostatečný, neboť k jeho výkladu bylo využito jiného neurčitého právního pojmu, jenž opět nebyl přezkoumatelným způsobem vyložen. Vzhledem k nevysvětlení shora uvedených kritérií, nemohl žalovaný uzavřít, že prvostupňové správní rozhodnutí je v souladu se základními zásadami správního práva.

7. Oba správní orgány se ve svých rozhodnutích nedostatečně vypořádaly s důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, které žalobkyně ve své žádosti uvedla. Žalovaný se k tomu nevyjádřil vůbec, přičemž úvahy prvostupňového správního orgánu nedávají žádnou odpověď na to, proč nejsou pro něj relevantní důvody pro upuštění od osobního podání žádosti, které žalobkyně naopak považuje za relevantní. Žalobkyně je osamělou vdovou, která má na území ČR dceru, jíž bylo uděleno povolení k trvalému pobytu. Na území ČR také žijí vnoučata a zeť žalobkyně (na základě oprávnění k trvalému pobytu). Žalobkyni je 77 let, a proto jako důvod pro upuštění od osobního podání žádosti uvedla i extrémní fyzickou a psychickou náročnost cesty na zastupitelský úřad, kdy vůbec není zřejmé, zda by se mohla vrátit zpět ke své rodině v ČR [s ohledem na dosud neudělené vízum dle § 33 odst. 1 písm. c) ZPC]. Osoba žalobkyně je orgánům ČR známa, neboť na území ČR podala osobně žádost o trvalý pobyt a žádost o vízum za účelem strpění pobytu nad 90 dnů, dále jí bylo uděleno vízum Dánským královstvím (členem EU a schengenského prostoru), z čehož lze dovodit, že účel osobního podání žádosti již byl naplněn, a správní orgány v ČR již si mohly ověřit, že žalobkyně nepředstavuje bezpečnostní riziko ani riziko pro veřejné zdraví. Pokud prvostupňový správní orgán k žádosti uvedl, že jde pouze o dočasné odloučení žalobkyně na omezenou dobu, jen za účelem uspořádání si pobytových náležitostí, pak zcela pominul, že lhůta pro vydání rozhodnutí o žádosti o dlouhodobý pobyt činí 270 dnů a často je překračována. Lhůta je extrémně dlouhá a není časově omezena. U osoby ve věku 77 let může tento asi roční pobyt mimo území ČR znamenat, že se se svojí rodinou již nesetká. Vypořádání uvedených skutečností jako „bezpředmětných“ je nepřezkoumatelné a svědčí o neúctě k rodinnému životu žalobkyně. Správní orgány se vůbec nevypořádaly s fyzickou a stresovou zátěží žalobkyně, jenž by pro ni znamenala cesta zpět do země původu v situaci, kdy je tato země ve válečném stavu. Ruská federace dlouhodobě porušuje základní lidská práva a omezuje lidskou svobodu zcela bezdůvodně. Přítomnou hrozbu zamezení zpětného vycestování žalobkyně do ČR ze strany ruských úřadů Velvyslanectví ČR nepodloženě bagatelizuje a nijak nevypořádává.

8. Za zcela nesrozumitelný a nepřípadný označila žalobkyně text v prvostupňovém správním rozhodnutí, jenž se týkal její žaloby na ochranu před nezákonným zásahem u Městského soudu v Praze (rozsudkem tohoto soudu ze dne 23. 3. 2023, č. j. 15 A 31/2022 – 40, byla žaloba z části zamítnuta jako nedůvodná a z části bylo řízení o ní zastaveno z důvodu zpětvzetí). Zastupitelský úřad v Moskvě (dále jen „ZÚ Moskva“) v rozhodnutí tvrdil, že mu není jasné, zda by se žalobkyně ve stanoveném termínu na 7. 4. 2022 k osobnímu podání žádosti vůbec dostavila, když v té době se již nacházela na území ČR. Zároveň pak tvrdil, že pokud měla žalobkyně zájem si dne 7. 4. 2022 podat žádost osobně na ZÚ v Moskvě, pak lze její argument o obavách z nakládání s její osobou ruskými orgány pokládat za bezpředmětný. Žalobkyně k tomu uvedla, že opravdu podala k Městskému soudu v Praze žalobu proti nezákonnému postupu velvyslanectví, jenž jí bez náhrady zrušilo původně sjednaný termín k osobnímu podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny na území ČR stanovený na den 7. 4. 2022. Z vyjádření ZÚ Moskva však není zřejmé, jaký vliv má uvedená žaloba na aktuální žádost o upuštění od osobního podání. Velvyslanectví používá zcela zavádějící konstatování, že žalobkyně tvrdila: „že měla stanovený termín na 7. 4.2022, ale ten jí byl ze strany ZÚ Moskva zrušen. Soud žalobu pro nedůvodnost zamítl.“ Žalobkyně zmíněnou žalobu směřovala na nezákonný zásah spočívající v nezákonném zrušení termínu ze strany ZÚ Moskva stanoveného k osobnímu podání žádosti na 7. 4. 2022. ZÚ Moskva jednal na základě tehdy účinného krizového opatření vlády a nevystupoval v postavení správního orgánu ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“). Soud tak žalobu zamítl proto, že zrušení termínu nepovažoval za nezákonný zásah Zastupitelského úřadu v Moskvě, který byl jako žalovaný chybně označen za původce nezákonného zásahu, neboť termíny zrušil na podkladě usnesení vlády ČR. Jde tak o zcela jinou situaci, než uvádí žalovaný. K zamítnutí žaloby nedošlo proto, že by žalobkyně neměla stanoven termín na 7. 4. 2022, a že tento termín nebyl zrušen. Žalobkyně dále označila za vnitřně rozporné prvostupňové rozhodnutí i v tom, že velvyslanectví jednak tvrdilo, že není jasné, zda by se žalobkyně vůbec k osobnímu podání žádosti dne 7. 4. 2022 dostavila, a jednak v další úvaze odmítlo, že by žalobkyně mohla mít obavy z ruského režimu, neboť si požádala o termín k osobnímu podání žádosti na den 7. 4. 2022, přičemž žádné obavy neměla. Ani jedna z těchto úvah nebyla ničím podložena. Žalovaný pak při svém přezkumu nechal vnitřní rozpornost prvostupňového správního rozhodnutí i uvádění zavádějících informací zcela bez povšimnutí. Za zcela nepochopitelné žalobkyně označila spojení úvah o v podstatě neexistující možnosti osobního podání žádosti dne 7. 4. 2022 (termín byl jednostranně ZÚ v Moskvě zrušen) s neuznáním obav žalobkyně o nakládání ruských úřadů s její osobou. Pobývá–li žalobkyně v demokratické zemi, má svobodný přístup k informacím, pročež představuje riziko pro ruský systém propagandy. Žalobkyně tak má oprávněné obavy z nakládání ruských úřadů s její osobou a tato obava v čase roste, protože čím delší čas stráví mimo území Ruska, tím větší riziko může pro jeho propagandu představovat. Dne 7. 4. 2022 byla situace v tomto ohledu podstatně mírnější, než v době podání nové žádosti, a také než v době rozhodnutí o žádosti. Rozhodné je, zda taková obava žalobkyně oprávněně existovala v době prvotně podané žádosti, resp. při udělení termínu pro osobní podání žádosti pro den 7. 4. 2022.

9. Za nepřezkoumatelnou označila žalobkyně též další úvahu prvostupňového správního orgánu: „(…) Současně je též bezpředmětný argument, že by vycestování žadatelky vedlo k rozdělení rodiny, když žadatelka usilovala o osobní podání žádosti dne 7. 4. 2022 a tento úmysl též trval při projednávání žaloby dne 23. 3. 2023 (…).“ Dle žalobkyně není zřejmé, z čeho tento závěr správní orgány dovozují. Žalobkyně usiluje o podání žádosti dlouhodobě, nicméně z rozhodnutí velvyslanectví není zřejmé, z čeho dovozuje, že žalobkyně usiluje nutně o osobní podání žádosti. Takový závěr je nepřezkoumatelný. Podání žaloby na nezákonný zásah správního orgánu totiž není podáním žádosti o pobyt, nýbrž pouze uplatněním práva na soudní ochranu před nezákonným zásahem.

10. S ohledem na výše uvedené žalobkyně soudu navrhla, aby zrušil prvostupňové i druhostupňové správní rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

11. V podaném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí bylo rozhodnutím o blanketním odvolání, které nebylo ve stanovené lhůtě doplněno. Povinností správního orgánu tak bylo pouze přezkoumat soulad prvostupňového správního rozhodnutí a řízení s právními předpisy. Věcná správnost napadeného rozhodnutí se přezkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje–li to veřejný zájem (srov. např. rozsudek NSS ze dne 13. 2. 2008, č. j. 2 Af 56/2007 – 71). V posuzovaném případě jde o řízení o žádosti, které je vedeno zásadou dispoziční, pročež je to právě žalobkyně, na kterou jsou kladeny vyšší požadavky na její procesní aktivitu, protože disponuje předmětem řízení a má zájem na kladném vyřízení věci. Neuplatnila–li žalobkyně v odvolání žádné námitky, nejde o pochybení žalovaného, když se věcnou správností prvostupňového správního rozhodnutí nezabýval, protože měl povinnost zabývat se pouze jeho souladem s právními předpisy. Pokud žalobkyně nebyla spokojena, jak se prvostupňový správní orgán vypořádal s její žádostí, mohla formulovat proti rozhodnutí odvolací námitky. To neučinila, a přesto napadla věcnou správnost prvostupňového správního rozhodnutí žalobou.

12. K první žalobní námitce, týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, žalovaný uvedl, že NSS dlouhodobě judikuje k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak, že nepřezkoumatelnost musí být vykládána ve skutečném smyslu, tedy jako nemožnost přezkoumat rozhodnutí z toho důvodu, že z něj nelze zjistit obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Zrušení pro nepřezkoumatelnost je pak vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, např. opomene–li správní orgán zcela reagovat na námitku účastníka (např. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 – 45, a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 – 64). ZÚ v Moskvě dostatečně vyložil neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“ ve smyslu § 169d odst. 3 ZPC a rovněž řádně odůvodnil svůj postup a vydané rozhodnutí. Žalovaný následně přezkoumal soulad prvostupňového správního řízení a rozhodnutí s právními předpisy, přičemž neshledal, že by byly v rozporu se zásadami činnosti správních orgánů ve smyslu § 2 až § 8 správního řádu (včetně zásady proporcionality, zneužití správního uvážení a legitimního očekávání). Prvostupňové správní rozhodnutí splňovalo veškeré zákonné náležitosti vyplývající z § 68 a § 69 správního řádu a ani žalovaný neshledal v tomto rozhodnutí a prvostupňovém správním řízení žádnou vadu, která by měla za následek rozpor s právními předpisy, a pro kterou by bylo třeba rozhodnutí zrušit a věc velvyslanectví vrátit k novému projednání. S argumentací prvostupňového správního orgánu se žalovaný ztotožnil, pročež odvolání zamítl. Postup žalovaného nelze shledat nepřezkoumatelným.

13. Žalovaný se dále vyjádřil k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu nedostatečnosti výkladu neurčitého právního pojmu „odůvodněný případ“. Zde například připomněl usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 AS 37/2011 – 154, v němž bylo mimo jiné konstatováno, že „neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá či nikoliv.“ Pokud tedy ZÚ v Moskvě na straně 4 svého usnesení uvedl, že jde o „okolnosti hodné zvláštního zřetele“, v jejichž důsledku by bylo vycestování žalobkyně z území ČR k osobnímu podání žádosti spojeno s nepřiměřeným omezením, resp. s překážkami, které jí znemožňují osobně se dostavit na zastupitelský úřad, pak žalovaný nepovažuje tento rámcový výklad neurčitého právního pojmu za nepřezkoumatelný. Naopak je z něj evidentní, jaké okolnosti lze pod něj podřadit, přičemž výklad je souladný s ustálenou judikaturou NSS, dle které je osobní podání žádosti primárním způsobem podání žádosti o příslušný pobyt, když zakotvení této povinnosti je ústavně konformní (srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, nebo rozsudek ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 265/2020 – 38). Upuštění od osobního podání žádosti je výjimečným a subsidiárním řešením v případech, kdy by trvání na povinnosti osobního podání žádosti bylo příliš tvrdé či nepřiměřené (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 11. 2019, č. j. 1 Azs 217/2019 – 32, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 – 67, a ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 – 36). Může jít o překážky na straně cizince nebo na straně zastupitelského úřadu (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 7. 2020, č. j. 2 Azs 148/2019 – 40). Pokud ZÚ v Moskvě použil při výkladu „odůvodněného případu“ slovní spojení „okolnosti hodné zvláštního zřetele“, pak tím nezatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, protože uvedené slovní spojení bylo použito jako synonymum k pojmu „odůvodněný případ“. ZÚ v Moskvě oba pojmy rámcově vymezil, a také uvedl, které okolnosti je možné podřadit pod pojem „odůvodněný případ“. Výklad tohoto pojmu je proto srozumitelný, souladný s ustálenou judikaturou a nelze jej shledat nedostatečným, resp. nepřezkoumatelným. Žalovaný se neztotožnil s názorem žalobkyně v tom, že výklad pojmu „odůvodněný případ“ obsahuje vždy jistou míru správního uvážení, která nesmí představovat libovůli o tom, jaké skutkové okolnosti správní orgány uznají a jaké nikoliv. Zde žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 Azs 19/2023 – 34, z nějž mimo jiné vyplývá, že úkolem zastupitelského úřadu bylo jen posoudit, zda tvrzené životní okolnosti žalobkyně naplňují neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“. Pokud by dospěl k závěru, že žalobkyně odůvodněným případem je, bylo jeho úkolem provést a náležitě vysvětlit správní uvážení, proč tyto okolnosti (ne)vedou k odpuštění osobního podání žádosti. Vždy je třeba nejprve interpretovat neurčitý právní pojem a posoudit jeho naplnění v konkrétní věci. Dospěje–li k závěru, že tento pojem byl naplněn, provede správní uvážení tak, jak mu ukládá zákon. Není–li neurčitý právní pojem naplněn, není dán žádný prostor pro jakoukoliv úvahu správního orgánu. Zastupitelský úřad v Moskvě neshledal případ žalobkyně odůvodněným ve smyslu § 169d odst. 3 ZPC, a proto nebyl v jejím případě dán prostor pro správní uvážení. Nemohlo být tedy upuštěno od povinnosti osobního podání žádosti a řízení o žádosti bylo zastaveno. Interpretace pojmu „odůvodněný případ“ byla provedena přezkoumatelně, srozumitelně a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí správních orgánů i judikaturou. Výklad nevykazuje žádné znaky libovůle. Žalovaný neshledal ve výkladu pojmu „odůvodněný případ“ tak, jak jej provedl ZÚ v Moskvě, vadu nepřezkoumatelnosti ani rozpor s právními předpisy nebo se zásadami činnosti správních orgánů.

14. K dalšímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že ZÚ v Moskvě posoudil jednotlivá tvrzení žalobkyně a důkazy samostatně i ve vzájemné souvislosti a dospěl k závěru, že případ žalobkyně není „odůvodněným případem“, pročež jeho úkolem ani nebylo provést správní uvážení a toto vysvětlit, když pro správní uvážení nebyl ani prostor (srov. rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2023, č. j. 4 Azs 19/2023 – 34). Žalovaný nesouhlasil s tvrzením žalobkyně v tom, že účel osobního podání žádosti byl v jejím případě již naplněn, když správní orgány ČR mohly ověřit, že žalobkyně nepředstavuje bezpečnostní riziko nebo riziko pro veřejné zdraví, protože v ČR požádala o trvalý pobyt (vedle toho o krátkodobé schengenské vízum), pročež je správnímu orgánu známa. Žalovaný k tomu uvedl, že zastupitelský úřad se při posuzování žádosti o opuštění od osobního podání, nezabývá tím, zda je osobní podání rozumné či nezbytné a nehodnotí ani případnou délku správního řízení. Zabývá se výlučně tím, zda existují důvody, pro které není třeba trvat na osobním podání žádosti. Předmětem soudního přezkumu proto není hodnocení smysluplnosti osobního podání žádosti, nýbrž pouze to, zda správní orgány správně vyložily neurčitý právní pojem „odůvodněný případ“, a poté jej správně aplikovaly na zjištěný skutkový stav. Je tedy zcela irelevantní, zda žalobkyně považuje osobní podání žádosti za smysluplné či neúčelné, protože tato skutečnost není překážkou pro podání žádosti osobně. Stejně tak skutečnost, že se žalobkyně již pokoušela získat jiné pobytové oprávnění, nemůže znamenat to, že se na ni nevztahuje povinnost podat žádost osobně. Za nedůvodnou označil žalovaný též námitku, v níž žalobkyně označila zákonnou lhůtu pro vyřízení žádosti za extrémně dlouhou a „časově neomezenou“. Ve vztahu ke lhůtě jde o námitku irelevantní, neboť jinak by došlo k úplnému vyprázdnění povinnosti osobního podání žádosti, protože tato lhůta se vztahuje na všechny žadatele o příslušný typ pobytového oprávnění. V rámci námitky vysokého věku žalobkyně uvedla pouze jednu větu, a to že jí je 75 let a náročná a stresující cesta by pro ni mohla znamenat zdravotní a psychické komplikace. Zde žalovaný odkázal na § 169d odst. 3 věty první ZPC, podle něhož může v odůvodněných případech upustit od osobního podání žádosti, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od této povinnosti. Žadatel zde tedy musí uvést konkrétní důvody a tyto důvody je povinen i doložit (srov. rozsudky NSS č. j. 10 Azs 219/2015 – 67 a č. j. 6 Azs 77/2015 – 36, a také ze dne 27. 11. 2023, č. j. 3 Azs 163/2022 – 36). Jakkoliv je nepochybné, že s vysokým věkem mohou být spojeny zdravotní komplikace, není možné je presumovat prostým odkazem na věk. Žalobkyně nedoložila nic, co by naznačilo, že by byla pro ni cesta zdravotním rizikem a tuto skutečnost uvedla v žádosti pouze jedinou větou prostým spekulativním tvrzením. Z úřední činnosti správní orgán zjistil, že žalobkyně v minulých letech cestovala na delší vzdálenost, protože získala krátkodobé schengenské vízum udělené Dánským královstvím, a rovněž přicestovala do ČR. Dokonce v roce 2022 plánovala vycestovat do Ruska, kde požádala o stanovení termínu pro osobní podání žádosti (7. 4. 2022). Závěr prvostupňového správního rozhodnutí o tom, že nebylo možné v případě žalobkyně shledat osobní podání žádosti nemožným nebo velmi ztíženým z důvodu možných zdravotních rizik spojených s vycestováním, je v souladu s právními předpisy, zásadami činnosti správních orgánů, ustálenou judikaturou a rozhodovací praxí zastupitelských úřadů. Rozhodnutí není nepřezkoumatelným ani neuctivým k rodinnému životu žalobkyně.

15. Žalovaný rovněž nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že se správní orgány vůbec nevypořádaly se stresovou a fyzickou zátěží, kterou pro ni může znamenat cesta zpět do země původu. Žalovaný uvedl, že žalobkyně údajnou fyzickou a stresovou zátěž nijak nedoložila a tuto nelze ani presumovat. Žalobkyně rovněž nijak nepodložila své prosté tvrzení o stavu ochrany lidských práv v Rusku, resp. nedoložila, že by jí v důsledku špatného stavu ochrany lidských práv v Rusku hrozila ze strany ruských úřadů nějaká újma, která by mohla představovat překážku pro osobní podání žádosti na ZÚ v Moskvě. Obavy jsou formulovány obecně a není možné jim vyhovět. Naplnění pojmu „odůvodněný případ“ by bylo možné shledat u všech občanů Ruské federace, kteří např. na krátkodobé schengenské vízum opustili území Ruska. Tento extenzivní výklad odporuje výjimečnosti upuštění od osobního podání žádosti. Žalobkyně přicestovala na krátkodobé schengenské vízum, a proto jí muselo být zřejmé, že území ČR bude muset po krátké době opustit. Žalovaný důrazně odmítl námitku týkající se toho, že ZÚ v Moskvě údajně bagatelizoval a nikterak nevypořádal údajnou hrozbu zamezení zpětného vycestování žalobkyně do ČR. To, že by mohlo být žalobkyni zamezeno ve vycestování do ČR z Ruska, žalobkyně vůbec v žádosti neoznačila za důvod, pro něž by mělo být v jejím případě upuštěno od povinnosti osobního podání žádosti. ZÚ v Moskvě se proto nemohl touto okolností zabývat, natož ji bagatelizovat.

16. Žalovaný nesouhlasil ani s dalšími námitkami žalobkyně, protože úvahy ZÚ v Moskvě nepovažuje za vnitřně rozporné. Zastupitelský úřad v Moskvě poukázal na to, že žalobkyně v blízké časové souvislosti současně aktivně usilovala o možnost podat žádost osobně na ZÚ v Moskvě, a současně tvrdila, že není možné, aby do své rodné země vycestovala, mimo jiné z obavy, že s ní budou ruské úřady jednat jako s osobou, která má v demokratické zemi svobodný přístup k informacím, pročež představuje riziko pro ruský systém propagandy. Tyto dvě pozice přitom nelze zastávat současně. Pokud pak žalobkyně opustila svoji původní procesní snahu podat žádost osobně na ZÚ v Moskvě, pak bylo její povinností, aby existenci hrozby ze strany ruského režimu současně s podanou žádostí doložila tak, aby bylo možné tuto hrozbu zařadit pod pojem „odůvodněný případ“. To však žalobkyně neučinila. I pokud by jedna dílčí úvaha ZÚ v Moskvě působila nejednoznačně, nemohla by mít za následek vadu, pro kterou by bylo třeba prvostupňové správní rozhodnutí zrušit a věc vrátit k novému projednání.

17. Pokud žalobkyně uváděla, že usiluje o podání žádosti dlouhodobě, a že není zřejmé, z čeho ZÚ v Moskvě usuzuje, že usiluje nutně o podání osobní, pak k tomu žalovaný uvedl, že tuto úvahu nepovažuje za nepřezkoumatelnou, protože z celkového kontextu odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí je zřejmé, na základě čeho velvyslanectví usoudilo, že žalobkyně usilovala rovněž o osobní podání žádosti. Toto zastupitelský úřad dovodil na základě předchozí procesní aktivity žalobkyně, která usilovala o podání žádosti osobně a proti zrušení termínu k osobnímu podání žádosti brojila žalobou proti nezákonnému zásahu. Tato žaloba cílila právě na možnost podat žádost osobně na základě termínu zrušeného usnesením vlády.

18. Žalovaný neshledal, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou nezákonnosti nebo nepřezkoumatelnosti. Naopak byla vydána na základě a v mezích zákona, v souladu se zásadami činnosti správních orgánů, jsou řádně odůvodněna a odpovídají dlouhodobé rozhodovací praxi.

19. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

20. Soud v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s., bez nařízení jednání, přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i předcházející rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, včetně řízení předcházejících jejich vydání, a shledal, že žaloba je důvodná.

21. Žalobkyně požádala o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území ČR ve smyslu § 42a ZPC a současně požádala o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti (na ZÚ v Moskvě) ve smyslu § 169d odst. 3 ZPC. Jako důvody této žádosti žalobkyně mimo jiné uvedla: je osamělou cizinkou (vdovou), na území Ruské federace nemá žádné příbuzné, na území ČR má dceru paní Alenu Potapenko, nar. 9. 12. 1986, st. příslušnost Ruská federace, které zde bylo uděleno povolení k trvalému pobytu, společně s ní na území žijí vnoučata a zeť žalobkyně, kterým bylo rovněž uděleno povolení k trvalému pobytu na území ČR, žalobkyni je 77 let, pročež cesta do Moskvy na zastupitelský úřad by pro ni znamenala extrémní fyzickou i psychickou náročnost. Dále žalobkyně uvedla obavy z nakládání ruskými úřady s její osobou, protože již delší dobu pobývá v demokratické zemi se svobodným přístupem k informacím, což představuje riziko pro ruský systém propagandy. Pro ruský režim je tedy osobou nepohodlnou a má obavy z možného postihu ze strany ruských úřadů v případě návratu do země původu. Žalobkyně již byla registrována k osobnímu podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny na ZÚ v Moskvě na den 7. 4. 2022, avšak usnesením vlády č. 130/2022 ze dne 25. 2. 2022 byl její termín zrušen z důvodu ruské válečné agrese proti Ukrajině, načež následně přicestovala do ČR na základě schengenského víza a požádala zde o povolení k trvalému pobytu [§ 66 odst. 1 písm. b) a c) ZPC] a současně podala žádost o vydání víza pro strpění na území [§ 33 odst. 1 písm. c) ZPC]. Uvedla, že její vycestování do země původu za účelem osobního podání žádosti by vedlo k rozdělení rodiny, přičemž není orgánům ČR již osobou neznámou, v minulostí jí byla vydávána schengenská víza členskými státy EU a nyní je v kontaktu s ministerstvem vnitra, u něhož osobně podávala žádost o trvalý pobyt v ČR. Žalobkyně nikdy nebyla osobou politicky angažovanou a pro ČR nepředstavuje žádnou hrozbu. ZÚ v Moskvě neshledal žalobkyní uváděné skutečnosti za odůvodněné, proto její žádost o opuštění od osobního podání zamítl a řízení o žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny zastavil. Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil, neboť jej neshledal za rozporné s právními předpisy.

22. Podle § 42a odst. 1 písm. d) ZPC je žádost o povolení k dlouhodobému soužití rodiny na území oprávněn podat cizinec, který je osamělým cizincem starším 65 let nebo bez ohledu na věk cizincem, který se o sebe nedokáže ze zdravotních důvodů sám postarat, jde–li o sloučení rodiny s rodičem nebo dítětem s povoleným pobytem na území nebo jde–li o sloučení rodiny s rodičem nebo dítětem, které je azylantem.

23. Podle § 169d odst. 1 ZPC je cizinec povinen podat osobně žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu.

24. Dle § 169d odst. 3 věty první ZPC platí, že s výjimkou žádostí nepřijatelných podle § 169h odst. 1 písm. b) a § 169h odst. 3 může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Podle téhož ustanovení věty třetí platí, že neupustí–li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví.

25. Na postup zastupitelského úřadu, který rozhoduje o žádosti ve smyslu § 169d odst. 1 a 3 ZPC, se výkladem a contrario § 168 ZPC subsidiárně aplikují vedle ZPC také ustanovení správního řádu, zejména ustanovení upravující obecné principy týkající se řízení o žádosti (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 – 106).

26. Zakotvení povinnosti osobního podání žádosti o povolení k zákonem stanoveným pobytům je souladné s ústavně zaručeným právem domáhat se stanoveným postupem svého práva u správního orgánů (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016 – 52, a dále odstavec 16 rozsudku NSS č. j. 8 Azs 351/2018 – 50). Požadavek na osobní podání žádosti do jisté míry zmírňuje a upravuje ustanovení § 169d odst. 3 ZPC, a to v „odůvodněných případech“. V těchto odůvodněných případech lze od osobního podání žádosti upustit a žádost podat jiným zákonem upraveným způsobem.

27. V důvodové zprávě k zákonu č. 427/2010 Sb., kterým bylo ustanovení § 169d odst. 3 ZPC včleněno do ZPC, je uvedeno, že úprava souvisí se změnou formulace povinnosti cizince podávat žádosti pouze na zastupitelském úřadě ve státě, jehož je občanem, popř. ten co vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. V důvodové zprávě je dále uvedeno, že zastupitelský úřad bude mít možnost v odůvodněných případech od vyžadování povinnosti osobního podání žádosti upustit (např. velká vzdálenost).

28. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 – 22 vyplývá, že ust. § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců v sobě zahrnuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra uvážení správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá (viz odst. 17 rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 351/2018 – 50).

29. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 – 106 vyplývá, že „prostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti“.

30. Upuštěním od osobního podání žádosti se ve skutkově obdobné věci zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 265/2020–38, v němž zdůraznil, že zákonodárce vytvořil v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců správním orgánům prostor pro vyhodnocení, zda konkrétní situace spadá do rozsahu neurčitého právního pojmu „odůvodněné případy“. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku vypořádal s tím, že samotné zákonné zakotvení povinnosti osobního podání žádosti v těchto případech není v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Požadavek osobního kontaktu žadatele s odpovědnými úředníky České republiky podle Nejvyššího správního soudu sleduje legitimní cíl, jímž je ověření totožnosti, motivace a osobních a dalších poměrů žadatele, na základě čehož může Česká republika zvážit bezpečnostní rizika a jiné aspekty související s následným uvážením, zda má či nemá být vyhověno žádosti žadatele. Stát však nesmí povinnost osobního podání žádosti zneužívat ke svévolnému faktickému bránění žadatelům žádosti vůbec podat, a tím k faktickému znemožnění ucházet se o pobytová oprávnění v České republice (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10.2.2021, č. j. 2 Azs 265/2020–38).

31. Úkolem soudu je přezkoumat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu vymezeném normami hmotného i procesního práva s vyloučením případné svévole při naplňování obsahu neurčitého právního pojmu „odůvodněný případ“ ze strany správních orgánů (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2018, č. j. 9 Azs 213/2018 – 22). V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud dále vyslovil následující: Nejvyšší správní soud se možností podat žádost o povolení k taxativně vymezeným pobytům jinou než osobní formou již zabýval. Dle judikatury se jedná o možnost výjimečnou. Půjde o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné… (srov. např. rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2015, č. j. 6 Azs 77/2015 – 36, ze dne 27. 7. 2016, č. j. 10 Azs 219/2015 – 67, a ze dne 8. 9. 2016, č. j. 10 Azs 163/2016 – 37), co se týče podmínek pro upuštění od osobní účasti zákonného zástupce při podání žádosti o pobytové oprávnění, je dle citované judikatury nezbytné, aby žadatel současně se žádostí o pobytové oprávnění podal žádost o upuštění od osobní formy podání (rozsudek č. j. 10 Azs 163/2016 – 37). Žadatel dále musí uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním odůvodněným případem, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (rozsudek č. j. 10 Azs 219/2015 – 67). Povinností žadatele je rovněž jím tvrzené údaje doložit (rozsudek č. j. 6 Azs 77/2015 – 36). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 9 Aps 6/2010 – 106, Nejvyšší správní soud konstatoval, že prostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje, ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a v dané zemi existující podstatné okolnosti. V textu zákona nejsou, jak uvedeno výše, specifikovány žádné případy, či situace, na základě kterých by bylo možné dovozovat, co konkrétně měl zákonodárce na mysli. Zákonodárce tak dal prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoliv, a na základě této úvahy učinila rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dále dovodil, že pod pojem „odůvodněné případy“ tedy budou spadat nejen situace, kdy je objektivně nemožné se dostavit k zastupitelskému úřadu, ale rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit. Dále Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku také uvedl, že opomenout nelze ani hledisko časové náročnosti cesty, které správní orgány ve svých rozhodnutích nijak nezhodnotily; to za ně učinil až krajský soud, když poukázal na skutečnost, že výdělečně činným je na území České republiky pouze otec tamější stěžovatelky, matka je ženou v domácnosti; není však úkolem správních soudů domýšlet za správní orgány důvody či argumenty, proč není hledisko časové náročnosti cesty důvodné pro upuštění od osobního podání žádosti o dlouhodobý pobyt.

32. Zdejší soud zdůrazňuje, že přestože zákonodárce vytvořil správnímu orgánu prostor k tomu, aby zhodnotil, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem „odůvodněné případy“ spadá, či nikoliv, přičemž posuzování důvodů pro upuštění od osobního podání žádosti bude s ohledem na různé skutkové okolnosti vždy obsahovat určitou míru uvážení správního orgánu, tak to nemůže představovat libovůli v tom směru, jaké skutkové okolnosti správní orgány coby „odůvodněné případy“ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců uznají, a jaké nikoliv. Je tomu právě naopak; citované ustanovení klade v rámci správního uvážení v tomto směru vysoké nároky na správní orgány, které zahrnují rovněž provedení řádného výkladu pojmu „odůvodněné případy“ a zejména předestření hledisek, jakými bude správní orgán na konkrétní skutkovou situaci žadatele nahlížet, aby nedošlo k nezdůvodněnému odlišnému zacházení s jednotlivými žadateli za obdobných skutkových okolností. Správní orgány jsou povinny zhodnotit skutková tvrzení žadatele a přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč je lze či nelze podřadit pod pojem „odůvodněné případy“.

33. Těmto požadavkům správní orgány v nyní posuzované věci nedostály.

34. Ve světle shora provedeného výkladu musí krajský soud zcela přisvědčit argumentaci žalobkyně v podané žalobě. Jak již bylo uvedeno shora, správní orgány měly řádně vyložit pojem „odůvodněné případy“ a předestřít hlediska, jak jimi bude nahlíženo na konkrétní skutkovou situaci žalobkyně, přitom byly správní orgány povinny zhodnotit skutková tvrzení žalobkyně a přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč je lze nebo nelze podřadit pod pojem „odůvodněné případy.“ Prvostupňový správní orgán použil k výkladu pojmu „odůvodněné případy“ jen další neurčitý právní pojem, a sice že se takovými odůvodněnými případy rozumí „okolnosti hodné zvláštního zřetele“, v jejichž důsledku by vycestování žalobkyně z území ČR bylo spojeno s nepřiměřenými omezeními či překážkami, které by jí znemožňovaly osobně se dostavit na zastupitelský úřad. Takový výklad neurčitého právního pojmu „odůvodněné případy“ je skutečně nepřezkoumatelný, obecný a nedostatečný. K výkladu jednoho neurčitého právního pojmu bylo užito jiného neurčitého právního pojmu, jenž opět nebyl přezkoumatelným způsobem vyložen (podle prvostupňového správního orgánu se odůvodněnými případy rozumí okolnosti hodné zvláštního zřetele, v jejichž důsledku by vycestování žalobkyně z území ČR k osobnímu podání žádosti na zastupitelském úřadu bylo spojeno s nepřiměřeným omezením, znemožňujícím osobně se dostavit na zastupitelský úřad). Prvostupňový správní orgán toto doplnil ještě tak, že k upuštění od osobního podání žádosti, což je řešením subsidiárním, lze přistoupit pouze ve výjimečných případech. Správní orgány však neupřesnily, jaké konkrétní důvody či okolnosti pokládají za výjimečné případy. Podle krajského soudu zákon nevyžaduje, že musí jít o „výjimečné případy.“ Stejně tak ze zákona nevyplývá ani konstrukce ZÚ v Moskvě, že odůvodněnými případy se rozumí okolnosti hodné zvláštního zřetele na straně žadatele nebo zastupitelského úřadu (…). „Odůvodněné případy“ totiž mohou představovat takové skutkové důvody sdělené a prokázané žadatelkou, které se budou zastupitelskému úřadu rovněž jevit jako důvodné pro upuštění od osobního podání žádosti, např. když vycestování za účelem návštěvy zastupitelského úřadu bude spojeno s nepřiměřenou zátěží nebo omezeními, které osobní podání žádosti mohou nepřiměřeně ztížit. Soud má za to, že podobné okolnosti žalobkyně ve své žádosti uváděla, avšak správní orgány se s nimi dostatečně, resp. vůbec nevypořádaly. Prvostupňový správní orgán nevysvětlil, proč konkrétní důvody uváděné žalobkyní nepovažuje za relevantní a za podřaditelné pod pojem „odůvodněné případy“. Místo toho očekával od žalobkyně s odkazem na „okolnosti hodné zvláštního zřetele“ tvrzení spíše mimořádných okolností, avšak takové podmínky zákon nestanoví. Druhostupňový správní orgán se k této problematice nevyjádřil vůbec a jen potvrdil závěry prvostupňového správního orgánu. Přitom ale odvolací orgán může odstraňovat vady a nedostatky prvostupňového správního rozhodnutí tím, že vady odstraní a nedostatky odůvodnění doplní ve svém rozhodnutí o odvolání, avšak tento postup nesmí porušit zásadu dvojinstančnosti správního řízení (srov. rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 – 47). V případě zjištění závažnějších vad prvostupňového správního rozhodnutí je na místě jeho zrušení tak, aby žalobkyni byl zachován opravný prostředek proti novému prvostupňovému rozhodnutí. Žalovaný ke svému postupu argumentoval tím, že žalobkyně na výzvu nedoplnila blanketní odvolání, pročež prvostupňové správní rozhodnutí a řízení přezkoumal jen z hlediska souladu s právními předpisy, a protože neshledal žádný rozpor, odvolání zamítl a napadené prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Žalovaný tedy nijak nenapravil vady prvostupňového správního rozhodnutí.

35. Žalobkyní tvrzené skutkové okolnosti, tedy že je staršího věku, má 77 let, je osamělou cizinkou (vdovou), na území ČR má dceru se zetěm a dvěma vnoučaty, jenž mají všichni na území ČR povolen trvalý pobyt, a má obavy z extrémní fyzické i psychické náročnosti cesty na zastupitelský úřad s ohledem na její věk, kdy není jisté, zda se bude moci vrátit ke své rodině ještě zpět, nebyly správními orgány vůbec vyhodnoceny a nebylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno, proč je nelze podřadit pod „odůvodněné případy“, pro které lze od povinnosti osobního podání žádosti upustit (§ 169d odst. 3 věta první ZPC). Místo provedení řádného výkladu k logicky uplatněným a dle soudu do značné míry relevantním důvodům zastupitelský úřad v usnesení pouze mimoběžně konstatoval, že osobní podání žádosti nepředstavuje pro žalobkyni trvalé nebo dlouhodobé odloučení od rodiny, protože jde pouze o dočasné odloučení na časově omezenou dobu nezbytnou k tomu, aby si žalobkyně řádně uspořádala své pobytové náležitosti. K uvedenému sdělení zastupitelský úřad žádné garance nepředstavil a nutno poznamenat, že z něj ani konkrétně nevyplývá, o jak dlouhé odloučení od rodiny se může v případě žalobkyně jednat. Z § 169t odst. 6 bod 6. ZPC plyne, že lhůta pro vydání rozhodnutí je 270 dnů ode dne podání žádosti. Takto upravená lhůta k rozhodnutí o žádosti je poměrně dlouhá, často bývá překračována a rozhodně neodpovídá tvrzení velvyslanectví o jen dočasném krátkodobém odloučení žalobkyně od rodiny. Žalobkyně již dosáhla věku 77 let a pro ni může skutečně představovat skoro roční pobyt mimo území ČR i to, že se se svou rodinou již nesetká. Samotný věk žalobkyně už může být rizikový. Právě při uvážení věku žalobkyně, dále vzdálenosti Ruska, komplikovaného dopravního spojení do Moskvy po zrušení pravidelných linek a spojů a též délky vyřizování předmětné žádosti, popřípadě potíží s ruskými úřady, je zřejmé, že se fakticky jedná o komplikovanější případ a dlouhodobé odloučení od rodiny, když v právních předpisech není garantována k vyřízení žádosti nijak příznivá lhůta (např. do 2 měsíců od podání žádosti). Správní orgány však vůbec ve věci neprovedly shora naznačené úvahy a jednotlivé rizikové faktory zcela pominuly, ačkoliv je žalobkyně zmiňovala.

36. Prvostupňový správní orgán žalobkyni vytýkal, že nedoložila nepohodlnost své osoby pro ruské orgány, dále to, že je vdovou a na území Ruské federace nemá dalších příbuzných. Na základě toho vyhodnotil, že jde o prostá tvrzení a žádost shledal nedůvodnou. K tomu soud uvádí, že je vcelku logické, pokud žalobkyně delší dobu pobývá v ČR, tedy v demokratické zemi se svobodným přístupem k informacím, že může představovat riziko pro ruský režim a jeho propagandu. Toto riziko roste v čase, tedy čím déle pobývá mimo území Ruské federace, tím větší nebezpečí může představovat pro tamní režim. Za této situace není nelegitimní očekávání nejrůznějších potíží od ruských úřadů vůči žalobkyni, včetně zamezení vycestování. Žalobkyně požádala o registraci k podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny (postupovala dle oficiálních webových stránek ZÚ ČR v Moskvě) již v únoru 2022 (ještě před válečnou agresí Ruska na Ukrajinu) a na základě toho jí byl e–mailem ze dne 17. 2. 2022 přidělen termín 7. 4. 2022 k osobnímu podání žádosti na Zastupitelském úřadu v Moskvě. Z toho skutečně nelze dovozovat, že by žalobkyně mohla mít v době registrace a přidělení termínu k osobnímu podání žádosti oprávněnou obavu z ruských úřadů a jejich špatného nakládání s její osobou. Takový důkaz proto nemohla předložit. Termín k osobnímu podání žádosti byl žalobkyni přidělen ještě před vstupem ruských vojsk na Ukrajinu (dle ruské propagandy tzv. „speciální operace“), přičemž tuto vojenskou agresi nikdo neočekával a celý západní svět ji odsoudil. Na základě toho mohou být osoby pobývající v zemích se svobodným přístupem k informacím nepohodlnými pro ruské orgány, neboť disponují jinými informacemi o situaci v Rusku a na Ukrajině, než občané žijící v Rusku. Z těchto důvodů jsou opačné závěry prvostupňového správního orgánu zcela nelogické a ničím nepodložené. Žalobkyně by mohla představovat riziko pro ruský režim, jeho orgány a propagandu teprve až na základě pobytu na území ČR, kde měla svobodný přístup k pravdivým informacím o válce na Ukrajině. Některé žalovaným vytýkané chybějící podklady mohla žalobkyně jen těžko doložit, neboť označené skutečnosti nastaly teprve až po jejím vycestování z domovské země a po delším pobytu v demokratické zemi. Za současné politické situace nelze skutečnou reakci ruských orgánů vůči žalobkyni přesně předvídat, je však zřejmé na základě dosavadních zkušeností s ruským režimem, že žalobkyně může být pro tamní úřady nepohodlnou osobou, neboť získává na území ČR jiné (pravdivé) informace např. o válečném konfliktu na Ukrajině, než jaké mají občané v Rusku. Nazývání ruské speciální operace na Ukrajině válkou je v Rusku trestáno vysokými tresty. Výtku, že žalobkyně nedoložila ani to, že v Rusku nemá další příbuzné, shledal soud opět nedůvodnou, neboť nelze doložit něco, co neexistuje.

37. Správní orgány se vůbec nevypořádaly s již poměrně vyšším věkem žalobkyně, dále s tím, že je osamocenou cizinkou (vdovou) bez dalších příbuzných na území Ruska, a také s tvrzenou fyzickou a stresovou zátěží, jenž představuje pro žalobkyni cesta zpět do země původu v situaci, kdy Ruská federace je ve válečném stavu. Ruská federace je zemí dlouhodobě porušující základní práva a omezující lidskou svobodu zcela bez důvodů, které naopak musí obstát v demokratických státech. V této souvislosti žalobkyní vyslovená obava z možného zamezení jejího zpětného vycestování do ČR ruskými úřady byla nepodloženě prvostupňovým správním orgánem bagatelizována a nebyla nijak vypořádána.

38. Za zcela nepřezkoumatelný soud považuje dále závěr prvostupňového správního orgánu o bezpředmětnosti argumentace žalobkyně ohledně jejího vycestování, které může vést k rozdělení rodiny. Prvostupňový správní orgán toto dovodil opět proto, že žalobkyně usilovala o osobní podání žádosti, kdy jí byl udělen termín na 7. 4. 2022. Podle prvostupňového správního orgánu musel tento úmysl trvat i při projednání žaloby na nezákonný zásah (dne 23. 3. 2023). Z uvedeného není vůbec zřejmé, z čeho takový nelogický závěr správní orgány dovodily. Z podané žaloby, obsahu správního spisu i obsahu rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 15 A 31/2022 – 40 (žaloba na nezákonný zásah), vyplývá, že žalobkyně usiluje o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny již dlouhodobě, přičemž z vyjádření prvostupňového správního orgánu není zřejmé, z čeho dovodil, že žalobkyně nutně usiluje o osobní podání žádosti. Uvedený závěr ZÚ v Moskvě je nepřezkoumatelný. Posledně citovaný rozsudek Městského soudu v Praze svědčí pouze o tom, že žalobkyně uplatnila právo na soudní ochranu před nezákonným zásahem, jenž žalobkyně spatřovala ve zrušení termínu osobního podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem soužití rodiny, jenž jí byl prvotně stanoven na 7. 4. 2022 (žalovaný dne 27. 2. 2022 na svých webových stránkách zveřejnil sdělení o zrušení udělených termínů k podání žádosti s odkazem na usnesení vlády ČR). Podaná žaloba na nezákonný zásah tedy směřovala ke konstatování, že postup správního orgánu, jímž byl zrušen termín osobního podání žádosti, byl nezákonným zásahem. V žádném případě se nejednalo o žádost o pobyt, jak nesprávně dovodil prvostupňový správní orgán.

39. Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí rozebíral zákonem stanovený způsob podání žádosti podle § 169d odst. 1 ZPC, tedy povinné osobní podání žádosti, jímž je sledován legitimní cíl spočívající v ověření totožnosti žadatele, pořízení biometrických identifikátorů, zjištění osobních a jiných záměrů žadatele, zhodnocení bezpečnostních rizik spojených s jeho pobytem na území ČR, které lze obtížně ověřit a pořídit bez osobní účasti žadatele. Ve smyslu § 169f ZPC může zastupitelský úřad stanovit, že žadatel je povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti. Tomu může předcházet povinné objednání. Podobně to bylo stanoveno na ZÚ v Moskvě, kde pro sjednání termínu za účelem podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu byl povinen každý žadatel se předem objednat, tj. zaregistrovat prostřednictvím emailu (pravidla byla uvedena na webových stránkách ZÚ Moskva). V této souvislosti prvostupňový správní orgán vytýkal žalobkyni, že nijak nedoložila, že by se dosud jen pokusila o objednání k osobnímu podání žádosti na ZÚ v Moskvě, a to přesto, že situace na ZÚ Moskva toto dlouhodobě umožňuje (nařízení vlády č. 200/2022 Sb. ze dne 22. 6. 2022 toto umožnilo). Jelikož zákon nestanoví výjimku z osobního podání žádosti v těch případech, kdy si žadatel o pobyt v minulosti již žádal, prvostupňový správní orgán shledal argumenty žalobkyně v tomto směru za nedůvodné. Krajský soud nemohl této argumentaci prvostupňového správního orgánu přisvědčit, neboť skutkové okolnosti případu byly poněkud odlišné a správní orgány je nevzaly na vědomí.

40. Žalobkyně postupovala dle oficiálních webových stránek ZÚ ČR v Moskvě a požádala o registraci k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Dne 17. 2. 2022 jí zaslal žalovaný email s informací o přidělení termínu k podání žádosti na den 7. 4. 2022. Dne 27. 2. 2022 bylo na oficiálních webových stránkách ZÚ v Moskvě zveřejněno sdělení (s odkazem na usnesení vlády č. 130/2022 ze dne 25. 2. 2022) o tom, že veškeré termíny pro osobní podání žádosti o povolení k pobytu byly zrušeny, t.j. byl zrušen i termín žalobkyně k osobnímu podání žádosti. Žalobkyně následně podala prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (17. 4. 2023) žádost o povolení k dlouhodobému pobytu společně se žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání. V mezidobí žalobkyně vycestovala z Ruska a přicestovala do ČR na základě schengenského víza. Na území pak podala žádost o vydání povolení k trvalému pobytu [§ 66 odst. 1 písm. b) a c) ZPC], když měla za to, že naplňuje důvody „zvláštního zřetele hodné“ pro povolení tohoto pobytu. Současně žalobkyně podala žádost o vydání víza pro strpění na území [§ 33 odst. 1 písm. c) ZPC]. Udělená víza pro strpění sice opravňují žalobkyni k pobytu na území, nikoliv však ke vstupu na území ČR. Z toho žalobkyně dovodila, že by jí v případě vycestování nebyl umožněn návrat zpět do ČR. Na základě podaných žádostí žalobkyně již není osobou neznámou místním orgánům. V minulosti jí byla vydávána členskými státy EU také schengenská víza. V současné době je v kontaktu s Ministerstvem vnitra ČR, kde podala žádost o trvalý pobyt, pročež její totožnost, biometrické identifikátory, záměry a bezpečnostní rizika byly již ověřeny úřady ČR při osobní účasti žalobkyně. Žalobkyně nebyla nikdy politicky angažovanou osobou, je ukrajinské národnosti, dříve pracovala v manažerských pozicích, je vdovou a v Rusku již nemá žádné příbuzné. Naopak v schengenském prostoru žijí obě její dcery s manžely a vnoučaty. Jedna z dcer MUDr. A. P. žije se svojí rodinou v ČR, druhá dcera žije s rodinou v Dánsku.

41. Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně postupovala v souladu se zákonem i podzákonnými právními předpisy a řádně se zaregistrovala k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Na základě této registrace jí byl udělen termín k osobnímu podání žádosti dne 7. 4. 2022. Není tedy pravdivé tvrzení žalovaného, popř. prvostupňového správního orgánu, že se žalobkyně ani nepokusila o sjednání termínu k osobnímu podání žádosti. V důsledku válečné agrese Ruska na Ukrajině přijala vláda ČR krizové opatření, na jehož základě byl bez náhrady zrušen mimo jiné i termín žalobkyně k osobnímu podání žádosti. V důsledku toho se žalobkyně ocitla v naprosté nejistotě, a tak v důsledku obav z eskalace válečného konfliktu (při uvážení toho, že žila na území Ruska sama, bez dalších rodinných příslušníků a v poměrně vysokém věku 76 let) raději vycestovala ze země původu do bezpečí za svými dcerami, které žijí se svými rodinami v EU. Obavy osamocené ženy vyššího věku z válečného konfliktu jsou oprávněné a zcela pochopitelné. V důsledku shora uvedených obav je logické, že se žalobkyně zdržuje na území ČR u své nejbližší rodiny, kde má veškerou pomoc a zázemí, a že již nežádá o osobní podání žádosti, i když to současná situace na ZÚ v Moskvě již umožňuje. Na základě shora popsaných okolností lze také dovodit, že pro žalobkyni může nyní obtížné opět vycestovat do Ruska, sjednat si tam termín k podání žádosti, tuto žádost o dlouhodobý pobyt osobně podat, vyčkat na rozhodnutí a zase se vrátit do ČR za dcerou. Krajský soud proto konstatuje, že prvostupňový správní orgán nereagoval na individuální případ žalobkyně a jí sdělené konkrétní důvody žádosti o upuštění od osobního podání. Zvolené zdůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí je mimoběžné s důvody uplatněnými žalobkyní, popř. na některé důvody podané žádosti vůbec nereaguje a pomíjí je.

42. Za zcela nesrozumitelný lze označit text odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na str. 4 o tom, že ZÚ Moskva je z jeho činnosti známa žaloba žadatelky na ochranu před nezákonným zásahem u Městského soudu v Praze, v níž tvrdila, že měla stanoven termín 7. 4. 2022 k osobnímu podání žádosti, ten jí byl ze strany ZÚ Moskva zrušen a soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Žadatelka se již nachází v ČR, pročež ZÚ Moskva není jasné, zda by se v případě možnosti podat osobně žádost žadatelka na ZÚ Moskva z ČR vůbec dne 7. 4. 2022 dostavila.

43. K posledně uvedenému krajský soud konstatuje, že není vůbec zřejmé, jaký může mít vliv na rozhodnutí o žádosti o upuštění od osobního podání to, že proti předchozímu postupu ZÚ v Moskvě, který žalobkyně považovala za nezákonný (zrušení termínu k osobnímu podání žádosti), podala žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Naprosto zavádějící je pak konstatování, že žalobkyně tvrdila, že měla k osobnímu podání žádosti stanoven termín na 7. 4. 2022, ten jí byl ze strany ZÚ Moskva zrušen a následně soud žalobu na ochranu před nezákonným zásahem pro nedůvodnost zamítl. Takové tvrzení správního orgánu neodpovídá realitě a spojuje věci, které spojit nelze. V podané žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného žalobkyně tvrdila, že zrušení jejího termínu k osobnímu podání žádosti bylo nezákonným zásahem. Soud pak žalobu zamítl, protože zrušení termínu nepovažoval za nezákonný zásah, resp. označený žalovaný nevystupoval v postavení správního orgánu a ve vztahu k žalobkyni jednal na základě účinného krizového opatření vlády ČR. Nedošlo tedy k zamítnutí žaloby z toho důvodu, že by žalobkyně neměla stanoven termín na 7. 4. 2022 anebo že jí tento termín nebyl zrušen.

44. Pokud prvostupňový správní orgán tvrdil, že mu není jasné, zda by se žalobkyně dostavila k podání žádosti dne 7. 4. 2022, jde o čistě spekulativní tvrzení. Pokud by nedošlo k ruské agresi vůči Ukrajině, nedošlo by ani ke zrušení termínu 7. 4. 2022 k osobnímu podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Žalobkyni by nepřepadly obavy z eskalace válečného konfliktu a neujížděla by ze země ještě před uvedeným termínem za dcerami do zahraničí. Mohla by vyčkat stanoveného termínu k podání žádosti a řádného vyřízení žádosti v souladu s právními předpisy. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na značnou rozpornost tvrzení prvostupňového správního orgánu, čemuž soud musel přisvědčit. Velvyslanectví totiž například uvádělo pochybnosti o tom, že mu není jasné, zda by se žalobkyně vůbec dostavila dne 7. 4. 2022 k osobnímu podání žádosti, a současně tvrdilo, že si žalobkyně bez jakýchkoliv potíží sjednala termín k osobnímu podání žádosti na den 7. 4. 2022, což svědčí o tom, že neměla žádné obavy z ruských úřadů, které by mohly s její osobou špatně nakládat. Ne zcela ověřené informace používá prvostupňový správní orgán v nevhodných protismyslných situacích, doslova jak se mu hodí pro zdůvodnění negativního rozhodnutí o žádosti žalobkyně o upuštění od osobního podání.

45. Zdejší soud nepovažuje vypořádání žalobkyní uplatněných důvodů v žádosti o upuštění od osobního podání za dostatečné ani podložené. Správní orgán I. stupně se k některým důvodům vyjádřil jen v omezeném rozsahu, k jiným se nevyjádřil vůbec (blíže viz výklad shora). Žalovaný se také nevyjádřil k žádnému z uplatněných důvodů. Úvahy prvostupňového správního orgánu jakkoliv neobjasňují, proč nemohou být důvody, jež považuje žalobkyně za relevantní, pokládány za relevantní z hlediska jejich závažnosti pro podřazení pod pojem „odůvodněné případy“. Ve světle shora citovaných závěrů (mimo jiné i z rozsudku NSS ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 265/2020–38) nepostačuje prosté odmítnutí uplatněných důvodů, aniž by došlo k řádnému zdůvodnění náhledu a závěrů správního orgánu. Pokud důvody uplatněné žalobkyní nespadají pod důvody uvedené v § 169d odst. 3 ZPC, na jejichž základě by mohlo dojít k upuštění od osobního podání žádosti, správní orgán o tom musí učinit jednoznačný závěr s dostatečnou argumentační podporou.

46. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 10. 2. 2021, č. j. 2 Azs 265/2020–38, uvedl „že pojem „odůvodněné případy“ nelze redukovat pouze na zdravotní a sociální důvody, když nepochybně odůvodněným případem mohou být zdravotní obtíže nebo složitá sociální situace žadatele. Za další z příkladů lze označit například velkou vzdálenost zastupitelského úřadu nebo jeho závažné provozní problémy (…) Do kategorie výjimečných případů souvisejících se sociálními důvody však může spadat mj. také existenční závislost žadatele na uděleném stipendiu, které je jeho jediným zdrojem příjmů při pobytu na území cizího státu. Neurčitý právní pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit; jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Zákonodárce záměrně vytvořil veřejné správě prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace do rozsahu neurčitého právního pojmu patří či nikoliv (…) Velvyslanectví i žalovaný proto měli v první řadě věnovat mnohem více pozornosti výkladu neurčitého právního pojmu a vyvarovat se jeho přiblížení pomocí dalšího neurčitého právního pojmu (zvláštního zřetele hodné případy). Neurčitý právní pojem nelze vymezit ani pomocí taxativního výčtu kategorií důvodů, navíc značně omezeného pouze na oblast zdravotních a sociálních příčin. Při výkladu pojmu „odůvodněný případ“ nelze odhlížet ani od účelu, za nímž žadatel podává žádost o pobytové oprávnění.“ 47. Ačkoliv v nyní posuzované věci správní orgány odmítly žalobkyní tvrzené důvody, nesdělily dostatečná východiska, z nichž vycházely při posuzování důvodnosti žalobkyní vznesených argumentů z hlediska jejich podřazení pod „odůvodněné případy“ ve smyslu § 169d odst. 3 ZPC, a jejich úvahy nebyly podepřeny ani dostatečnými skutkovými důvody.

V. Závěr a náklady řízení

48. S ohledem na shora uvedené soudu nezbylo, než obě správní rozhodnutí, jejichž správnost byla úspěšně zpochybněna, zrušit pro vady řízení podle § 78 odst. 1 a 3 ve spojení s § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Podle § 78 odst. 4 s. ř. s. zruší–li soud rozhodnutí, vysloví současně, že se věc vrací k dalšímu řízení žalovanému. Soud rozhodl z důvodu hospodárnosti a rychlosti řízení podle § 78 odst. 3 s. ř. s. i o zrušení rozhodnutí správního orgánu I. stupně, neboť ho shledal vadným a „pouhé“ zrušení rozhodnutí správního orgánu II. stupně by vedlo k vrácení věci do stadia řízení před tímto správním orgánem, v němž by pak došlo „toliko“ ke zrušení předcházejícího rozhodnutí prvostupňového správního orgánu a vrácení věci k novému projednání. Soud rovněž sledoval, aby byl zachován žalobkyni opravný prostředek proti nově vydanému rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nedostatky správních rozhodnutí byly podrobně specifikovány v odůvodnění rozsudku shora. V dalším řízení jsou oba správní orgány vázány právním názorem soudu vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

49. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož platí, že nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V dané věci měla žalobkyně plný úspěch ve věci, proto má právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Ze soudního spisu vyplývá, že náklady řízení žalobkyně sestávaly z nákladů na zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč a dále na právní zastoupení. Odměna advokátky žalobkyně a náhrada hotových výdajů byla stanovena podle § 35 odst. 2 s.ř.s. a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. V daném případě se jednalo o 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby) a 2 režijní paušály, tj. ve výši 2x 3 100 Kč a 2x 300 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy celkem 6 800 Kč. Právní zástupkyně žalobkyně nebyla zjištěna jako plátce DPH. Po připočtení nákladů na zaplacený soudní poplatek tak byla žalobkyni celkem přiznána vůči žalovanému náhrada nákladů řízení ve výši 9 800 Kč, a to k rukám její advokátky JUDr. Bc. Marcely Lafek (dříve Oškrdové). K jejímu zaplacení soud určil přiměřenou lhůtu.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žalobní argumentace III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení