56 A 12/2024 – 23

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: H. V. D., nar. X státní příslušnost V. s. r. pobytem v ČR: X zastoupen advokátem Mgr. Tomášem Císařem sídlem Vyšehradská 415/9, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2024, č. j. MV–81149–5/OAM–2024, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 19. 8. 2024, č.j. MV–81149–5/OAM–2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, Přijímací středisko cizinců Zastávka (dále též jako „ prvostupňový správní orgán“) ze dne 18. 4. 2024, č.j. CPR–2478–22/ČJ–2024–931200–SV (dále též „prvostupňové správní rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o správním vyhoštění“).

2. Tímto rozhodnutím bylo žalobci uloženo podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. a 4. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZPC“), správní vyhoštění s dobou, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále též jako „ území členských států EU a přidružených smluvních států“), stanovenou v trvání 2 let. Nebude–li postupováno podle § 128 odst. 1 ZPC (dopravení zajištěného cizince policií na hraniční přechod za účelem vycestování z území), správní orgán současně stanovil dle § 118 odst. 1 a 3 ZPC dobu k vycestování žalobce z území členských států EU a přidružených smluvních států do země jeho státního občanství nebo třetí země do 30 dnů od okamžiku ztráty postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany a po nabytí právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění. Ve smyslu § 120a ZPC se na cizince nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování podle § 179 ZPC.

3. Odvolací řízení bylo zahájeno dne 14. 5. 2024 (v zákonné lhůtě) podáním blanketního odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí (současně s plnou mocí k zastupování advokátem Mgr. Tomášem Císařem) s tím, že odvolání bude doplněno a odůvodněno ve lhůtě 10 dnů. Dne 16. 5. 2024 zaslal zástupce žalobce podání s opravou nesprávnosti vyskytující se ve jméně žalobce spolu s opravenou plnou mocí a současně potvrdil, že odvolání bude následně doplněno a odůvodněno. Dne 21. 6. 2024 byl zástupce žalobce vyzván správním orgánem k odstranění vad odvolání ve lhůtě 5 dnů. Výzva mu byla doručena dne 1. 7. 2024, k doplnění a odůvodnění podaného odvolání však do vydání rozhodnutí nedošlo. S ohledem na to měl správní orgán za to, že se žalobce domáhá zrušení celého rozhodnutí.

4. Důvodem pro uložení správního vyhoštění bylo to, že žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu, a to od přesně nezjištěné doby (minimálně od tvrzeného příjezdu v listopadu 2023) do svého příchodu do Přijímacího střediska cizinců Zastávka dne 10. 1. 2024, kde požádal o mezinárodní ochranu.

II. Shrnutí žalobní argumentace

5. Žalobce ve včas podané žalobě především obecně namítal, že byl při správním řízení zkrácen na svých právech, a že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Správní orgán nezjistil náležitě skutečný stav věci, jak to vyžaduje § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). V řízení, v němž má být z moci úřední žalobci uložena povinnost (též řízení o správním vyhoštění), má správní orgán povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, jíž je povinnost ukládána v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu. Správní orgán zjistil všechny okolnosti svědčící v neprospěch žalobce, ale opomněl zjišťovat skutečnosti v jeho prospěch. Správní orgán dále porušil § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, když nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu. Pochybení správního orgánu spočívalo v tom, že aproboval vady prvostupňového správního rozhodnutí, čímž zatížil své rozhodnutí stejnými vadami.

6. Podle žalobce je forma uloženého opatření i délka správního vyhoštění zcela nepřiměřená okolnostem případu a odporuje i základním zásadám činnosti správních orgánů, především zásadě proporcionality a právní jistoty.

7. Žalobce nikdy neměl v úmyslu porušovat právní předpisy ČR. I vzhledem k jeho délce nelegálního pobytu bylo uložení správního vyhoštění nepřiměřeným zásahem. Je třeba vážit následky správního vyhoštění pro budoucí život cizince a volit řešení, které odpovídá nejlépe okolnostem případu a co nejméně zasahuje do práv cizince. Správní orgán měl jiné možnosti řešení, přičemž měl přistoupit ke smírnému řešení záležitosti a umožnit žalobci dobrovolně opustit území ČR, popř. jinou formou ukončit pobyt. Při správním vyhoštění ulpívá na cizinci stigma, jenž mu způsobí do budoucího života problémy. Žalobce neměl v úmyslu porušovat předpisy ČR a zcela dobrovolně se dostavil na pracoviště cizinecké policie v Zastávce u Brna, poté, co zjistil, že se na území nachází nelegálně. Sám tedy upustil od protiprávního jednání a dobrovolně protiprávní stav ukončil. Délka správního vyhoštění je proto nepřiměřená okolnostem případu. Je třeba vážit následky, které má pro cizince správní vyhoštění, včetně možnosti cestovat po zemí společenství i do budoucna, a volit řešení, které nejlépe odpovídá okolnostem případu, a také co nejmenšímu zásahu do práv cizince.

8. Správní orgán nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění s ohledem na zásah do soukromého života žalobce, v čemž je napadené rozhodnutí v rozporu se základními zásadami činnosti správních orgánů a též se zákonem o pobytu cizinců.

9. Žalobce připomněl vedle ustanovení § 119a odst. 2 ZPC také ust. § 174a ZPC, které obsahuje výčet hledisek, jenž správní orgán hodnotí při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí. V této souvislosti žalobce uvedl, že správní orgány v rozhodnutích sice nepřímo uvádí hlediska nastíněná posledně citovaným ustanovením, avšak tím celé hodnocení končí a správní orgány se nijak nevypořádávají s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce. Chybí individualizace uvážení vzhledem k okolnostem a poměrům žalobce. Rozhodnutí je formalistické, paušálně prochází jednotlivé regulativy, přičemž zákonné podmínky neváže ke konkrétní situaci a nezohledňuje dostatečně specifika daného případu. To je v rozporu se zákonem i zaběhlou praxí. Prvostupňový správní orgán vyjmenoval okolnosti, které musí vážit, ale nezdůvodnil jejich vztah k uloženém správnímu vyhoštění. Pokud jde o zásah do soukromého života žalobce, zde správní orgány v podstatě nepřihlédly k negativnímu zásahu, jenž bude mít vliv na život žalobce. Přitom žalobce je bezúhonnou, trestně zachovalou osobou a vyjma jednání, jímž porušil zákon o pobytu cizinců, na něj není žádný negativní poznatek.

10. Přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění není možné stavět na skutečnosti, že žalobce má ve vlasti zázemí a má se tedy kam vrátit, resp. tato skutečnost nemůže být jediným kritériem posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Na takové rozhodnutí je třeba nahlížet jako na nepřezkoumatelné s ohledem na nedostatek důvodů, o něž se opírá, protože nebyl řádně zjišťován skutkový stav, ale bylo pouze konstatováno zázemí ve vlasti, což není dostatečné pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění.

11. Správnímu orgánu byl znám základní výčet skutečností k soukromému životu žalobce, přičemž tyto informace měl zohlednit při posouzení přiměřenosti rozhodnutí, což neučinil. Ačkoliv jednání žalobce bylo excesivní, šlo o relativně krátké protiprávní jednání bezúhonného a společensky nijak závadového žalobce, jenž se správním orgánem plně spolupracoval. Byl zde tedy prostor minimálně pro úvahu o délce vyhoštění, nicméně polehčující okolnosti nebyly zohledněny a správní vyhoštění bylo žalobci uloženo v délce, jenž nebyla přezkoumatelně zdůvodněna.

12. Přestože správní orgán konstatoval, že správní vyhoštění bylo uloženo v přiměřené délce, jedná se stále o dosti dlouhou dobu, která není přiměřená délce nelegálního pobytu žalobce na území (pobyt žalobce na území nebyl nijak zásadně dlouhý a žalobce následně se správním orgánem plně spolupracoval). I když jde o objektivní odpovědnost žalobce, jeho poměry, tj. bezúhonnost, délka protiprávního jednání a plná spolupráce se správním orgánem, měly být zohledněny při výměře délky správního vyhoštění. K tomu však nedošlo, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

13. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

14. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na závěrech uvedených v napadených rozhodnutích, pročež odkázal zejména na rozhodnutí Ministerstva vnitra, a také na obsah správního spisu. Ve správním řízení bylo řádně prokázáno a doloženo protiprávní jednání žalobce. Správní orgány postupovaly v souladu s právními předpisy. Vycestování žalobce do Vietnamu je možné i s odkazem na závazné stanovisko MV. Doba platnosti správního vyhoštění byla stanovena s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a po zhodnocení všech důkazů jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Zhodnocena byla rovněž společenská nebezpečnost jednání a míra zavinění, pročež jako přiměřené opatření byla zvolena délka vyhoštění při spodní hranici zákonné sazby. V posuzované věci rovněž nebyly zjištěny jakékoliv vazby na území či osoby v ČR, jenž by žalobci znemožňovaly návrat do vlasti, resp. jejichž přerušení by nepřiměřeně zasáhlo do jeho soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí se také široce věnovalo důvodům žalobce, pro které opustil zemi původu a požádal o mezinárodní ochranu (dluhy ve Vietnamu a snaha o výdělek v zahraničí). O mezinárodní ochranu požádal žalobce na radu známých. Žalobce byl srozuměn s tím, že se zdržuje na území ČR neoprávněně.

15. Žalovaný zcela odmítl námitky žalobce s tím, že postupoval v souladu s právními předpisy a případ hodnotil zcela individuálně a přiměřeně k zjištěným okolnostem.

16. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

17. Krajský soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání (účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas), přezkoumal v mezích žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání, včetně prvostupňového správního rozhodnutí, a shledal, že žaloba není důvodná.

18. Žalobce v žalobě předložil soubor námitek, přitom velká část z nich byla obecná a ne zcela konkrétní. Namítal, že správním orgánem nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci, nebyly zjištěny všechny okolnosti i ve prospěch žalobce, nebylo dbáno zásady, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem případu, a uložené opatření označil, co do formy a délky správního vyhoštění, za nepřiměřené, neboť žalobce nikdy neměl v úmyslu porušovat právní předpisy, pročež se dobrovolně dostavil na pracoviště cizinecké policie, když zjistil svůj nelegální pobyt, a protiprávní stav tak dobrovolně ukončil. Je nutno vážit následky správního vyhoštění pro život cizince i do budoucna. Správní orgán nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí stran zásahu do soukromého života žalobce a z pohledu ust. § 174a ZPC se nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce, když chybí individualizace tohoto uvážení vzhledem k okolnostem a poměrům žalobce. Dále uváděl, že vydané rozhodnutí je formalistické, nezohledňuje dostatečně specifika případu, pročež je v rozporu se zákonem a zaběhlou praxí. Nebylo podle něj přihlédnuto k negativnímu zásahu do života žalobce, neboť ten je bezúhonnou a trestně zachovalou osobou a vyjma nyní posuzovaného excesivního jednání neexistuje o něm žádný další negativní poznatek. Přiměřenost rozhodnutí nelze stavět na tom, že žalobce má na území země původu zázemí, pročež se má kam vrátit. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalovaný měl dostatečné informace k soukromému životu žalobce za účelem posouzení přiměřenosti rozhodnutí, tyto však nezohlednil. Žalobce je bezúhonnou a společensky nezávadovou osobou, jenž plně spolupracoval se správním orgánem, a jeho protiprávní jednání bylo relativně krátké. Minimálně zde byl prostor pro úvahu o délce vyhoštění, což správní orgán nevyužil a polehčující okolnosti nezohlednil. Doba správního vyhoštění není přiměřená délce nelegálního pobytu žalobce, který nebyl dlouhý, přitom žalobce se správními orgány spolupracoval.

19. Vzhledem k uplatněným žalobním bodům soud nejprve ověřil skutková zjištění v této věci ze správního spisu a napadených správních rozhodnutí. Již do protokolu o svém výslechu ze dne 10. 1. 2024 žalobce za přítomnosti tlumočníka uvedl, že se narodil ve Vietnamu, je svobodný, ve Vietnamu bydlel ve městě N. A. K. T.společně se svými rodiči a dalšími příbuznými. Jde o byt v podnájmu, který obývá jeho rodina nadále. Ve Vietnamu pracoval jako pomocník u soukromé firmy, která vyráběla okna a dveře. Jeho příjmy byly velmi nízké. Peníze na jeho vycestování si půjčili rodiče. Hlavním důvodem žalobce k opuštění země původu byla ekonomická situace a šance vydělat si v zahraničí peníze. Žalobce opustil svou vlast letecky v říjnu 2019, a to za účelem zaměstnání na cizí cestovní doklad s vízem do Rumunska. Vše mu zajistil převaděč, proto žalobce nevěděl, o jaký druh víza šlo. Na letišti ve Vietnamu dostal od převaděče cestovní doklad a po příletu do Rumunska ho musel převaděči odevzdat. Za cestu zaplatil asi 600 000 Kč. V Rumunsku pracoval 3 roky na stavbách jako pomocný dělník. V létě roku 2022 dostal nabídku odjet za výdělkem na Ukrajinu, kde pracoval rovněž na stavbách až do listopadu 2023. Pak přicestoval v úkrytu dodávky do Prahy na tržnici Sapa. Posléze upřesnil, že na území ČR vstoupil 10. 11. 2023. Snažil se najít zaměstnání, ale bez úspěchu, protože neměl povolení k pobytu. Přespával na tržnici, kde mu poradili, aby podal žádost o azyl. Jednalo se o jeho první žádost o mezinárodní ochranu, nikdy neměl jiné vízum než rumunské (viz cizí cestovní doklad odevzdaný převaděči). Žalobce uvedl, že si nebyl vědom toho, že na území pobývá neoprávněně. Byl na to upozorněn až v Praze, kde mu sdělili, že jej nemohou zaměstnat, neboť je zde nelegálně. Žalobce nikdy nebyl politicky, společensky nebo nábožensky aktivní. Ve Vietnamu mu žádné nebezpečí ani pronásledování nehrozí. Chce pouze v ČR pracovat a zajistit finanční prostředky pro sebe a rodinu. Ve vlasti není ohrožen na životě, nehrozí mu nucené práce, otroctví ani nevolnictví, žádná forma mučení ani zbavení osobní svobody. Uvedl, že ve vlasti má zaručeno právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces tak, aby jeho záležitosti byly projednány řádným, nezávislým a nestranným soudem. K dotazu na překážku jeho vycestování z území ČR žalobce odpověděl, že se jen obává, že by nemohl splatit dluhy. Pokud by půjčené peníze nezaplatil, mohl by jít do vězení. Na území ČR nemá žádné vazby ani aktivity (sportovní, kulturní a společenské), žádný majetek, závazky ani pohledávky. Nesdílí společnou domácnost s občanem EU, na území se nenachází žádná osoba, k níž by měl vyživovací povinnost nebo by ji měl v péči. Na území EU rovněž nemá žádnou osobu, kvůli níž by ukončení jeho pobytu na území bylo z hlediska zásahu do rodinného života nepřiměřené. Žalobce je zcela zdráv.

20. Z výše uvedeného správní orgány zcela po právu zjistily, že žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu od přesně nezjištěné doby (minimálně od tvrzeného příjezdu v listopadu 2023) až do příchodu žalobce do Přijímacího střediska cizinců Zastávka dne 10. 1. 2024. Tím byla jednoznačně naplněna skutková podstata jednání obsaženého v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. a 4. ZPC. Za oba skutky bylo žalobci uloženo správní vyhoštění v trvání 2 let, přitom byl ohrožen jeho trváním až na dobu 5 let. Správní vyhoštění mu tedy bylo uloženo v dolní polovině zákonné sazby. Dikce § 119 odst. 1 ZPC o správním vyhoštění nedává policii prostor pro správní uvážení a jednoznačně stanoví, že policie „vydá“ rozhodnutí o správním vyhoštění cizince (nikoliv, že může vydat).

21. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. ZPC policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn.

22. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4. ZPC policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá za území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá–li cizinec na území nebo na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

23. Soud nejprve poukazuje na to, že žalobce uplatnil v žalobě námitky do značné míry obecného charakteru, které mohou být vypořádány rovněž pouze v obecné rovině. Soud tedy uvádí, že žalovaný i prvostupňový správní orgán postupovali v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, přitom svoji pravomoc užili pouze k těm účelům, k nimž jim byla ze zákona svěřena. Uložení správního vyhoštění žalobci, který vědomě porušil právní předpisy ČR tím, že bez potřebných dokladů pobýval na území, je v souladu s veřejným zájmem, jakož i zájmem na dodržování právních předpisů. V této souvislosti může rozhodnutí o správním vyhoštění představovat preventivní opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví, potírání nelegální migrace, omezení černého trhu práce a bránění cizincům v pokračování v jejich zákonem zakázaném jednání. Nutno připomenout, že žalobce při svém pobytu na území ČR nenabyl žádných práv v dobré víře, a proto do nich mohly správní orgány jen stěží zasáhnout. Z pohledu své soudní praxe může krajský soud vyhodnotit, že i v případě žalobce bylo postupováno shodným způsobem, jako v jiných obdobných případech. Prvostupňový správní orgán zjistil skutkový stav v předmětné věci způsobem nevzbuzujícím důvodné pochybnosti (§ 3 SŘ). Přitom shromáždil dostupné informace a vycházel nejen z policejních evidencí, informací o zemi původu, ale také ze sdělení účastníka řízení. Bylo vyžádáno Závazné stanovisko Ministerstva vnitra ČR k možnosti vycestování žalobce. Tímto způsobem bylo prokázáno naplnění skutkových podstat uvedených v § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. a 4. ZPC, které obě umožňují postihnout žalobce za prokázané jednání uložením správního vyhoštění až na 5 let. Ve správním řízení bylo také uváženo, zda rozhodnutí o správním vyhoštění nebránila zákonná překážka uvedená v § 119a odst. 2 ZPC a podmínky vyplývající z § 174a citovaného zákona. Naplnění zákonné překážky či citovaných omezujících podmínek nebylo v posuzované věci zjištěno.

24. Podle § 50 odst. 3 správního řádu je správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž v řízení vedeném z moci úřední, v němž má být uložena povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Krajský soud ve shodě se správními orgány nezjistil v tomto ohledu žádné pochybení. Prvostupňový správní orgán zjistil všechny relevantní skutečnosti, přitom mu však nelze klást za vinu, že jen málo z nich svědčilo ve prospěch žalobce. Jednání žalobce vykazovalo známky záměrného porušení právního řádu ČR a mezinárodních smluv. K protiprávnímu jednání nevedla žalobce ani závažná tíživá životní situace, nýbrž pouze vlastní uvážení.

25. Obě správní rozhodnutí splňovaly podmínky uvedené v § 68 odst. 3 SŘ, jenž stanoví náležitosti rozhodnutí. Obsahem odůvodnění správních rozhodnutí jsou důvody výroků rozhodnutí, s uvedením podkladů pro jejich vydání, dále úvah, kterými se správní orgány řídily při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů a rovněž informace o tom, jak se správní orgány vypořádaly s tvrzeními žalobce. Krajský soud shledal odůvodnění obou správních rozhodnutí za zcela srozumitelné a neodporující zásadám logiky. Jsou zde označeny rozhodné právní předpisy, podle nichž bylo ve věci rozhodováno a též podklady, ve formě listin založených ve správním spise. V této souvislosti je třeba poznamenat, že žalobce ani v průběhu správního řízení nevznesl žádné konkrétněji formulované námitky proti obsahu správních rozhodnutí a nedostatku jejich náležitostí. Lze tak konstatovat, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno na základě správného posouzení věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Ani v řízení či rozhodnutí, které mu předcházelo, nebyla zjištěna žádná pochybení prvostupňového správního orgánu, která by způsobila nesoulad tohoto rozhodnutí s právními předpisy nebo jeho nesprávnost.

26. Z dikce § 119 odst. 1 písm.b) bod 3. a 4. ZPC vyplývá, že v případě naplnění těchto skutkových podstat nelze zvolit jiné mírnější řešení, jak navrhoval žalobce, a je–li tedy rozhodnutí přiměřené porušení tímto předpisem stanovené povinnosti, pak „policie vydá“ rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. V nyní posuzovaném případě správní orgány neshledaly okolnosti, za nichž by bylo rozhodnutí o správním vyhoštění nepřiměřené k zjištěnému porušení zákonné povinnosti. Za toto porušení právních předpisů ČR nebylo možné volit jiné mírnější řešení, než zákon ukládá, zvolené správní vyhoštění okolnostem případu odpovídalo nejlépe. Jiné řešení, např. dobrovolné opuštění území ČR, by nekorespondovalo s provedeným zjištěným a porušením právních předpisů. Nebylo ani jisté, zda by žalobce území dobrovolně opustil, dosud tak neučinil a naopak podal dne 10. 1. 2024 žádost o udělení mezinárodní ochrany tak, aby si v ČR zajistil svůj další pobyt. Sám žalobce uváděl, že v ČR chce oficiálně žít a pracovat, a zajistit si tak finanční prostředky pro sebe a rodinu. Žalobce se nestaral o dodržování právních předpisů ČR a nelze tedy předpokládat, že by při mírnějších opatřeních tyto začal dodržovat. Svým jednáním naplnil dikci ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3. a 4. ZPC, kdy mu hrozilo správní vyhoštění až na 5 let. Uloženo mu bylo správní vyhoštění na dobu 2 let, tedy v dolní polovině zákonného rozpětí sazby a ani vzhledem k délce nelegálního pobytu žalobce na území ČR nelze hodnotit tuto dobu správního vyhoštění jako nepřiměřenou. Pokud má žalobci přinést správní vyhoštění problémy do budoucího života (cestování), pak žalobce musel být s tímto srozuměn, pokud sám na základě vlastního uvážení zvolil cestu nelegálního pobytu na území ČR. Žalobce je dospělou a plně právně způsobilou osobou. Musel si být vědom svého neoprávněného pobytu na území. Sám sdělil, že cestovní doklad (s uděleným vízem), na který do EU – Rumunska přicestoval, musel hned po příletu (říjen 2019) odevzdat převaděči. Od svého příletu se tedy pohyboval na území EU bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu. Vzhledem k těmto okolnostem se žalobce nemohl domnívat, že jeho pobyt na území ČR je legální. Namítal–li žalobce obecně, že správní vyhoštění představuje negativní zásah, jenž bude mít vliv na jeho život, pak k tomu soud uvádí, že tento negativní vliv ukládaného opatření je do určité míry předpokládán, protože cizinec (žalobce) porušuje na území ČR právní předpisy. Pokud žalobce poukazoval na to, že se správními orgány spolupracoval, a že sám ukončil protiprávní stav, pak k tomu soud uvádí, že tento vstřícný a polehčující přístup žalobce byl zhodnocen i v délce uloženého správního vyhoštění – doba 2 let, což je dolní polovina zákonného rozpětí sazby. Na druhou stranu žalobci rozhodně přitěžovalo to, že svým jednáním naplnil rovnou dvě skutkové podstaty, a sice pobyt na území bez platného cestovního dokladu, a také bez platného oprávnění k pobytu. Za této situace je uložená doba správního vyhoštění – v trvání 2 let zcela přiměřená.

27. Žalobce dále namítal, že správní orgán nedostatečně posoudil přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud jde o zásah do jeho soukromého a rodinného života. V tomto směru žalobce odkázal na § 119a odst. 2 ZPC, podle něhož nelze vydat rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 cit. zákona, pokud jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí jsou zohledňovány právě okolnosti uvedené v § 174a ZPC. Podle § 174a odst. 1 ZPC zohlední správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

28. Posledně citované ustanovení poskytuje demonstrativní výčet okolností, které by mohl správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadu rozhodnutí hodnotit. Může samozřejmě posuzovat i jiné rozhodné okolnosti (výčet není uzavřen), pokud takové v posuzované věci nalezl, avšak současně platí, že nemusí posuzovat dopodrobna veškeré tyto okolnosti, jejichž výčet ustanovení poskytuje, pokud v posuzované věci nebyly vůbec zastoupeny. Je přirozené, že v každém individuálním případě budou i individuální rozhodné okolnosti. Jednotlivé okolnosti mohou být více či méně rozhodné a relevantní. Je však nepřípustné, aby správní orgán ke shora jmenovaným okolnostem vůbec nepřihlédl.

29. Žalobce v této souvislosti namítal, že prvostupňový správní orgán sice uvedl hlediska uvedená v § 174a ZPC, avšak tím celé hodnocení ukončil a nijak se nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí pro budoucí život žalobce. Rozhodnutí proto považuje za formalistické, procházející pouze jednotlivé regulativy, avšak bez pokrytí konkrétní situace žalobce. Žalobce také správnímu orgánu vytkl to, že rozhodnutí o správním vyhoštění není možné stavět na tom, že cizinec má v zemi původu zázemí, tedy že se má kam vrátit, neboť to nemůže být jediným kritériem přiměřenosti takového rozhodnutí.

30. Žalobci přisvědčil soud v tom, že zázemí v zemi původu skutečně nemůže být rozhodujícím a jediným kritériem pro přiměřenost rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní vyhoštění představuje významný zásah do práv cizince, pročež hodnocení jednotlivých důvodů vyhoštění a především hodnocení dopadu tohoto rozhodnutí do života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a ZPC musí být dostatečně uváženo a důsledně provedeno. Soud se však nemůže ztotožnit s argumentací žalobce v tom, že prvostupňový správní orgán provedl hodnocení hledisek uvedených v § 174a ZPC pouze formálně, a že jeho hodnocení nepokrývá konkrétní situaci žalobce či individuální specifika případu, pročež nemělo dojít k vypořádání možných důsledků rozhodnutí pro budoucí život žalobce.

31. Soud tomu nemohl přisvědčit, neboť z obou správních rozhodnutí (které spolu tvoří jednotný celek a druhostupňové rozhodnutí může případně napravit vady a nedostatky prvostupňového rozhodnutí) vyplývá přesný opak. Napadené správní rozhodnutí se podrobně a přezkoumatelným způsobem zabývalo právě uvedenými hledisky ve svém odůvodnění na straně 4 až 5. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že se nepodařilo prokázat, že by rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vůbec způsobilé i jen v minimální míře zasáhnout do rodinného života žalobce. Z výpovědi žalobce do protokolu vyplynulo, že je svobodný, rodinné vazby má ve Vietnamu zachovány, neboť tam žijí jeho rodiče a další příbuzní (s těmito osobami společně bydlel ve Vietnamu). Na území ČR nesdílí společnou domácnost s občanem EU, na území se rovněž nenachází žádná osoba, vůči níž by měl žalobce vyživovací povinnost nebo kterou by měl v péči.

32. V posuzované věci nebyl shledán ani nepřiměřený dopad správního vyhoštění do soukromého života žalobce. V průběhu správního řízení bylo zjištěno, že žalobce nemá v ČR žádné společenské vazby, sportovní či kulturní aktivity, a také ani majetek nebo závazky. Českému jazyku nerozumí. Na území ČR ani EU nemá žádnou osobu, kvůli které by ukončení jeho pobytu na území bylo z hlediska zásahu do soukromého života nepřiměřené. Žalobce sám neuváděl a ani jinak nebylo možno dovodit, že by byl na území ČR integrován nebo naopak, že by byl vůči své vlasti odcizen. Žalobce je ve věku 26 let a je zcela zdráv.

33. Žalobci nebylo možné přisvědčit v tom, že jednotlivá hodnocená kritéria ve smyslu § 174a ZPC nebyla vázána na konkrétní situaci žalobce, a že nebyla dostatečně zohledněna specifika případu. Není také pravdivé tvrzení žalobce v tom, že správní orgány nepřihlížely k negativnímu zásahu rozhodnutí do života žalobce, anebo že jediným kritériem přiměřenosti rozhodnutí byla existence zázemí žalobce v zemi původu. Uvedené kritérium sice bylo hodnoceno, jedná se o důležité zjištění, avšak jen jako jedno z mnoha kritérií.

34. Na základě výše provedeného hodnocení žalovaný zcela v souladu s právními předpisy neshledal v případě uloženého správního vyhoštění nepřiměřenost dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce ve smyslu § 119a odst. 2 a § 174a odst. 1 ZPC. Žalobce se vrací do společnosti a kultury jemu důvěrně známé. Regulace pobytu žalobce na území ČR byla uplatněna na základě transparentních postupů vyplývajících z právních předpisů. Ve věci byl řádně zjištěn skutkový stav a obě správní rozhodnutí soud považuje za přezkoumatelná.

35. Vzhledem k výše uvedenému se soud ztotožnil se závěry správních orgánů, které v posuzovaném případě neshledaly překážky obsažené v § 119a odst. 2 ZPC (rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, pokud by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince) a § 174a odst. 1 ZPC (obsahuje demonstrativní výčet kritérií, které správní orgán zohlední při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění). Z výše provedené citace hodnocení učiněného správními orgány vyplývá, že se jednotlivými kritérii přiměřenosti rozhodnutí žalovaný zabýval a tyto hodnotil právě s ohledem na zjištěné okolnosti a poměry žalobce (individualizované uvážení). Není tedy pravdivé tvrzení žalobce v tom, že se žalovaný k jednotlivým kritériím a hlediskům nevyjádřil, a že je rozhodnutí pouze paušální.

36. Policie v rámci rozhodování o správním vyhoštění postupovala v souladu s § 120a odst. 1 ZPC a vyžádala si Závazné stanovisko od Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince (ve smyslu § 179 odst. 1 ZPC). Podle § 179 odst. 1 ZPC není vycestování cizince možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, hrozilo by mu tam skutečné nebezpečí. Podle § 179 odst. 2 ZPC se za skutečné nebezpečí považuje navrácení v rozporu s čl. 2 až 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 2 zaručuje právo na život, čl. 3 zakazuje mučení, čl. 4 zakazuje otroctví a nucené práce, čl. 5 zaručuje právo na svobodu a osobní bezpečnost a čl. 6 právo na spravedlivý proces). Podle § 149 odst. 1 správního řádu je závazné stanovisko úkonem učiněným správním orgánem na základě zákona, přičemž není samostatným rozhodnutím ve správním řízení, a jeho obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu.

37. Právě s odkazem na obsah Závazného stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 3. 4. 2024, ev. č. ZS 57148, mohl prvostupňový správní orgán rozhodnout o tom, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující jeho vycestování ve smyslu § 179 ZPC. Zpracovatel závazného stanoviska vycházel jednak z protokolu o výslechu žalobce ve správním řízení ze dne 10. 1. 2024 a jednak z informací, které byly shromážděny v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu. Konkrétně vycházel z Informace OAMP Vietnam – Bezpečnostní a politická situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 14. 6. 2023.

38. Ze Závazného stanoviska Ministerstva vnitra jednoznačně vyplynulo, konkrétně z citované výpovědi žalobce, že svou vlast opustil dobrovolně a bez jakýchkoliv potíží. Přitom je třeba vzít v úvahu, že jde o dospělou a plně právně způsobilou osobu, která je schopna se o sebe ve vlasti v dostatečné míře postarat. Do Vietnamu se vrátit může, má tam svou rodinu. Žalobce současně neuvedl, že by měl v zemi původu jakékoliv potíže s tamními státními orgány, nebo že by mu mělo ze strany státních orgánů či bezpečnostních složek hrozit něco konkrétního ve smyslu § 179 ZPC. Pouze uváděl, že pokud nesplatí finanční prostředky, které si vypůjčil, může jít do vězení. Podobně by mohl být potrestán za takové jednání v jakékoliv jiné zemi. Zpracovatel závazného stanoviska tak na základě výpovědi žalobce a též shromážděných informací v průběhu správního řízení uzavřel, že v případě žalobce neshledal důvody ve smyslu § 179 ZPC, které by znemožňovaly jeho vycestování do Vietnamu. Vycestování žalobce je tedy možné. Zpracovatel závazného stanoviska rovněž poznamenal, že žalobce podal dne 10. 1. 2024 v ČR žádost o udělení mezinárodní ochrany, o které rozhodl dne 18. 3. 2024, č. j. OAM–45/ZA–ZA11–2024, tak, že mezinárodní ochranu žalobci neudělil.

39. Na základě provedeného výkladu shora a ve shodě se závěry správních orgánů krajský soud uvádí, že důvodem opuštění vlasti byly u žalobce výhradně ekonomické důvody. V zaměstnání měl nízké příjmy, jeho rodiče si půjčili peníze na to, aby mohl žalobce z vlasti vycestovat a vydělat peníze v zahraničí. V zemi původu žalobce nebyl žádným způsobem politicky, společensky nebo nábožensky aktivní. I když vyjádřil obavu z uvěznění v případě nesplacení vypůjčených peněz, tak současně uvedl, že v domovské zemi není nijak ohrožen na životě, má tam zaručeno právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces a má tam rovněž možnost, aby byly jeho záležitosti projednány řádným, nezávislým a nestranným soudem. O mezinárodní ochranu žalobce požádal teprve po delší době setrvání na území, a to na radu svých známých. Jediným důvodem této žádosti bylo setrvání na území, tedy aby mohl v ČR oficiálně žít a pracovat, a zajistit si tak finanční prostředky pro sebe a rodinu.

40. Soud se ztotožnil se závěry správních orgánů na podkladě Závazného stanoviska Ministerstva vnitra, že vycestování žalobce do země původu je možné, protože jím udávané potíže nesouvisí s důvody uvedenými v § 179 ZPC.

41. Při stanovení doby správního vyhoštění – 2 roky, po které nelze cizinci umožnit vstup na území, žalovaný přihlédl též k nebezpečnosti jednání žalobce z hlediska nelegální migrace. Došlo také k naplnění dvou skutkových podstat (pobyt bez platného cestovního dokladu a bez platného oprávnění k pobytu). Ačkoliv se jednalo o první porušení pobytového režimu ze strany žalobce (polehčující okolnost), nelegální pobyt žalobce na území trval delší dobu, a to přibližně 2 měsíce. V úvahu bylo vzato také to, že žalobce nebyl v okamžiku opuštění Vietnamu, a stejně tak v okamžiku opuštění Rumunska nebo Ukrajiny, vystaven bezprostřednímu nebezpečí a pro neoprávněný vstup na území neprokázal závažný důvod. Jednoznačně bylo prokázáno, že žalobce přicestoval za prací. Lze souhlasit s žalovaným v tom, že z bezpečnostního hlediska je rizikem tolerovat na území pobyt cizince, jenž je srozuměn s tím, že poruší právní předpisy země, do které směřuje. Nebylo možné uvěřit tvrzením žalobce v rámci jeho výpovědi do protokolu ze dne 10. 1. 2024 o tom, že si nebyl vědom svého neoprávněného pobytu na území. Přitom sám sdělil, že cestovní doklad (s uděleným vízem), na který přicestoval do Rumunska v říjnu 2019, musel již po příletu do Rumunska odevzdat převaděči. S ohledem na všechny tyto okolnosti pokládá soud ve shodě s žalovaným správní vyhoštění na dobu 2 let, t. j. v dolní polovině zákonné sazby, za odpovídající všem zjištěným okolnostem případu. Správní vyhoštění tak není nepřiměřeným zásahem do soukromého či rodinného života žalobce, když tento není vázán pobytem pouze na území členských států EU či přidružených smluvních států. V této souvislosti je třeba znovu také připomenout, že žalobce byl ohrožen správním vyhoštěním až na dobu 5 let [§ 119 odst. 1 písm. b) ZPC]. Jelikož bylo žalobci uloženo správní vyhoštění v kratší výměře, tj. na dobu 2 let, byly zohledněny ve věci veškeré polehčující okolnosti (mimo jiné dosavadní bezúhonnost žalobce a spolupráce se správním orgánem). Na rozdíl od žalobce hodnotily správní orgány délku jeho protiprávního pobytu na území jako pobyt trvající delší dobu – přibližně 2 měsíce, což nebyla okolnost svědčící ve prospěch žalobce.

42. Správní vyhoštění je opatřením vedoucím k ukončení pobytu cizince na území. Nemá trestní charakter, je specifickým opatřením v oblasti kontroly přistěhovalectví. Jeho účelem je zajistit, aby cizinec, který na území nepobývá v souladu s právním řádem, dané území opustil.

43. Dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/399 z 9. 3. 2016, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) a dle související Schengenské prováděcí úmluvy, cizinec, který nesplňuje podmínky platné pro krátkodobý pobyt na území, musí v zásadě neprodleně opustit území smluvních stran. Nedojde–li k dobrovolnému vycestování cizince nebo je–li možné předpokládat, že k tomuto vycestování nedojde, musí být z území smluvní strany vyhoštěn za podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy této smluvní strany. Cílem opatření je chránit veřejný pořádek a uplatňovat ustanovení této úmluvy o pohybu osob na území smluvních stran schengenské dohody.

44. V posuzované věci bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí o uložení správního vyhoštění dne 18. 4. 2024, tedy až poté, co bylo rozhodnuto o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu (žádost podána dne 10. 1. 2024, rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany vydáno dne 18. 3. 2024). Tento postup byl v souladu s rozsudkem Soudního dvora EU (dále též „SDEU“) ze dne 9. 11. 2023 ve věci C–257/22 CD (podle něj brání vydání rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, a předtím, než bylo o této žádosti rozhodnuto v prvním stupni).

45. Soud závěrem uvádí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě řádně zjištěného stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, vydané rozhodnutí odpovídá skutkovým okolnostem daného případu, byly zjišťovány jak okolnosti svědčící ve prospěch, tak i v neprospěch žalobce, přičemž nebyla zjištěna žádná pochybení správních orgánů, jejichž následkem by byl nesoulad správních rozhodnutí s právními předpisy. Napadené rozhodnutí není paušální ani formalistické a rovněž není v rozporu se zákonem či zaběhlou praxí.

V. Závěr a náklady řízení

46. Krajský soud v Brně shledal žalobní námitky nedůvodnými, jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí soud přihlížet z úřední povinnosti, zamítl žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s.

47. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému nevznikly v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rámec jeho běžné administrativní činnosti, resp. jejich úhradu nepožadoval, proto mu náhrada nákladů řízení nebyla přiznána (výrok III.).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žalobní argumentace III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení