56 A 2/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce J.P., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016, čj. KUJCK 34474/2016, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 3. 2016, čj. KUJCK 34474/2016, sp. zn. ODSH 90758/2015/pevac SO 4 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Tábor (dále též „prvoinstanční správní orgán“ nebo „správní orgán“) ze dne 8. 7. 2015, čj. P 598/2015-Kal (správně ze dne 16. 10. 2015, čj. P 582/2015- Kre, sp. zn. S-META 16461/2015 KS/Kre 11 – pozn. krajského soudu), kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o silničním provozu“), jehož se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 4 písm. b) a § 18 odst. 3 téhož zákona, neboť dne 28. 3. 2015 v době kolem 09:34 hod. jako řidič osobního vozidla tov. zn. VW Touran, reg. zn. ... (dále též „vozidlo“) na dálnici D3 ve směru od Tábora na České Budějovice, v katastru obce Tábor, v kilometrech 87 až 88 překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více. V důsledku toho mu byla v místě, kde je obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích povolena nejvyšší rychlost 130 km/h, naměřena silničním radarovým rychloměrem Minispeed 2000 Gesig Travimo rychlost 189 km/h, po odečtení možné odchylky měřicího zařízení (3 %) pak nejnižší skutečná rychlost 183 km/h. Za tento přestupek byla žalobci udělena pokuta ve výši 5.000 Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Žalobce v žalobě předně namítá, že v řízení před správními orgány tvrdil, že měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, neboť v průběhu měření se měřicí vozidlo k měřenému vozidlu přibližovalo, což měl prokázat předložením fotografií z měření, kde přeměřil velikost vozidla. Žalobce uvádí, že správní orgán správnost měření žalobce nijak nezpochybnil a provedl vlastní měření, na základě kterého dospěl k závěru, že se vozidla nepřibližovala. Žalobce má za to, že shora uvedeným postupem správního orgánu bylo zasaženo do jeho práva být osobně přítomen dokazování, neboť mu není zřejmé, jak správní orgán velikost vozidla měřil, resp. z jakých podkladů vycházel, toto měření není zaznamenáno ve spise, žalobce k němu nebyl přizván a z rozhodnutí se nepodává, co přesně správní orgán měřil. Žalobce odkazuje na § 74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“). Žalobce zastává názor, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, do zásad ústnosti a bezprostřednosti, do jeho práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a ke způsobu jejich získání dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“). Rozhodnutí považuje za postavené na utajovaném důkazu získaném pokoutným a nepřezkoumatelným postupem správního orgánu a dodává, že nemůže napadat neprávnost získání důkazů, neboť dokazování nebyl přítomen a ve spise se o něm nic nepodává. Žalobce udává, že měřil vozidlo s přesností na pixely, přičemž jeho závěry ve vztahu k přesnosti měření z důvodu použití rozdílných měřicích jednotek nutně nevylučují závěry měření správního orgánu, ovšem jednotky použité žalobcem jsou 4,49x přesnější. Správní orgán měřil s přesností na milimetry, ovšem v tomto případě je tato jednotka podle žalobce příliš „velká“. Žalobce uvádí, že správní orgán v prvostupňovém rozhodnutí nepřesně konstatoval, že žalobce odkazuje na funkčnost rychloměru PolCam, neboť ve skutečnosti žalobce ten odkazoval na rozsudek, kterým Nejvyšší správní soud konstatoval povinnost policistů provádět měření v souladu s návodem k obsluze, čímž se v žalované věci rozumí nutnost udržet po dobu měření mezi měřicím a měřeným vozidlem stejnou vzdálenost. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Žalovaný popřel, že by ve správním řízení byly žalobcem předloženy jakékoliv fotografie z měření. Z tohoto důvodu také není žalobcem uváděná fotografie součástí spisu. Součástí spisu jsou pouze snímky pořízené policejním orgánem. Zástupce žalobce pouze ve vyjádření zaslaném dne 12. 10. 2015 prvoinstančnímu správnímu orgánu sdělil, že předmětné měření bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze a požadoval provedení výslechu zasahujících policistů. Na ústní jednání se žalobce ani jeho zástupce nedostavili. Žalovaný odmítá, že by rozhodnutí bylo založeno na utajovaném důkazu. Žalovaný je přesvědčen, že prvostupňový správní orgán nepochybil, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v průběhu měření nedošlo k pochybení. Žalovaný stejně tak odmítá tvrzení, že žalobce použil přesnější měření, neboť na podporu svých tvrzení nepředložil žádné konkrétní informace. K tomu žalovaný dodává, že žalobcem uváděná přesnost měření není v případě hodnocení pořízených snímků měřeného vozidla potřebná a nelze ji použít, neboť výstupy z rychloměru v podobě tří fotografií jsou zcela postačující pro objektivní hodnocení překročení limitu rychlosti. Žalovaný k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 As 27/2010 – 75 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Podle oznámení přestupku ze dne 28. 3. 2015, čj. KRPC-46440-1/PŘ-2015-020040, a úředního záznamu ze dne 29. 3. 2015, čj. KRPC-46440-2/PŘ-2015-020040, byla silničním radarovým rychloměrem Minispeed 2000 Gesig Travimo dne 28. 3. 2015 v době od 09:32 hod. na dálnici D3 ve směru od Tábora na České Budějovice, v katastru obce Tábor osobnímu vozidlu tov. zn. VW Touran, reg. zn. ... dvakrát měřena rychlost, přičemž v 9:32 hod. v kilometrech 83 až 84 dosáhla rychlost hodnoty 176 km/h (po odečtení odchylky 3 % 170 km/h). Nejvyšší rychlost byla vozidlu naměřena v 9:34 hod. v kilometrech 87 až 88, a to 189 km/h (po odečtení odchylky 3 % 183 km/h). Druhá z naměřených rychlostí tedy přesahovala nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku (130 km/h) o 50 km/h a více. S vozidlem byl po celou dobu jízdy udržen vizuální kontakt. Když bylo na 95. km hlídkou policie zastaveno, v osobě řidiče vozidla byl identifikován žalobce. Žalobci se dostalo řádného poučení, přestupek mu byl vysvětlen, následně sepsané oznámení o přestupku žalobce podepsal a připojil též vysvětlení, kde vyjádřil lítost nad spácháním přestupku, přiznal pochybení a odůvodnil jej potřebou „protáhnout“ motor na vyčištění katalyzátoru. Společně se žalobcem cestovala ve vozidle jeho manželka, která po poučení uvedla, že se k věci nebude vyjadřovat. Ve spise je založeno CD s fotografickou dokumentací a videozáznamem přestupkového jednání, vytištěné snímky vozidla žalobce s označenými časy měření a naměřenou rychlostí, ověřovací list měřicího zařízení č. 8012-OL-70393-14 a doklady o proškolení policistů. Prvoinstanční správní orgán na základě postoupeného spisového materiálu zahájil sdělením ze dne 28. 5. 2015 přestupkové řízení, sdělil žalobci obvinění z přestupku, řádně jej poučil mj. o právu vyjádřit se k podkladům před vydáním rozhodnutí a předvolal jej k ústnímu jednání na den 26. 6. 2015. Dne 23. 6. 2015 obdržel prvoinstanční správní orgán písemnost, prostřednictvím níž se žalobce omluvil z nařízeného ústního jednání z důvodu ošetřování člena rodiny, což náležitě doložil (lékařská vyšetření prokazující úraz žalobcovy manželky). Prvoinstanční správní orgán opětovně vyzval žalobce k účasti na ústním jednání nařízeném na den 4. 8. 2015, z něhož se žalobce opět omluvil písemností doručenou správnímu orgánu dne 3. 8. 2015 z důvodu ošetřování člena rodiny. Prvoinstanční správní orgán znovu vyzval žalovaného k účasti na ústním jednání nařízeném tentokrát na den 13. 10. 2015. Elektronickým podáním ze dne 29. 9. 2016 byla správnímu orgánu zaslána plná moc ze dne 16. 9. 2015, kterou žalobce zmocnil ke svému zastupování ve věci v plném rozsahu a všech stupních Ing. M.R., jenž současně správní orgán požádal o pořízení kompletní kopie spisového materiálu. Podáním ze dne 12. 10. 2015 bylo prvoinstančnímu správnímu orgánu doručeno vyjádření žalobce, resp. jeho zmocněnce (dále též „vyjádření“), v němž zpochybňuje použití měřicího zařízení v souladu s návodem k obsluze a požaduje doplnění důkazního řízení pro řádné a úplné zjištění skutkového stavu, a to minimálně o výslech zasahujících policistů a provedení návodu k obsluze jako důkazu. Z protokolu o ústním jednání konaném dne 13. 10. 2015, čj. P 582/2015-Kre vyplývá, že žalobce ani jeho zmocněnec se k jednání bez omluvy nedostavili. Přestupek byl podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích projednán v nepřítomnosti obviněného. Dne 16. 10. 2015 vydal prvoinstanční správní orgán rozhodnutí čj. P 582/2015-Kre, sp. zn. S-META 16461/2015 KS/Kre 11, kterým uznal žalobce vinným ze shora uvedeného přestupku. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000,-Kč, sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu šesti měsíců a úhrada nákladů spojených s projednáním přestupku ve výši 1.000,- Kč. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán uvedl, že se podrobně zabýval videozáznamem z měření rychlosti a fotografiemi. Správní orgán vyhodnotil, že policejní vozidlo nebylo na konci měření blíže měřenému vozidlu než na začátku měření. Správní orgán dopěl k závěru, že na začátku měření a na konci měření (čas 09:34:47 a 09:34:57) je na snímcích šířka vozidla od okrajů zpětných zrcátek stejná, a to 7,8, cm. Na prostředním snímku (čas 09:34:52) je šíře vozidla taktéž 7,8 cm. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce e-mailem bez zaručeného elektronického podpisu dne 2. 11. 2015 blanketní odvolání, které doplnil elektronicky podepsanou verzí dne 9. 11. 2015. Usnesením prvostupňového správního orgánu ze dne 23. 11. 2015, doručeném zástupci žalobce dne 27. 11. 2015, byl žalobce vyzván k doplnění blanketního odvolání ve lhůtě 5 pracovních dní ode dne doručení výzvy. V poskytnuté lhůtě žalobce odvolání nedoplnil. Dne 8. 3. 2016 vydal žalovaný coby odvolací orgán napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. Žalovaný neshledal v postupu prvoinstančního správního orgánu porušení základních zásad činnosti správního orgánu, současně nebyly zjištěny žádné vady řízení, neboť provedeným dokazováním bylo prokázáno, že důkazy tvoří ucelený a úplný řetězec, na základě něhož lze rozhodnout o vině a uložit sankci. Dne 13. 4. 2016 vydal žalovaný opravné rozhodnutí, čj. KUJCK 49917/2016, sp. zn. ODSH 90758/2015/pevac SO 6, kterým opravil text výroku rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016, čj. KUJCK 34474/2016, tak, že chybně uvedené datum podání odvolání („dne 3. srpna 2015“) nahradil datem „2. listopadu 2015“. Dále opravil chybně uvedené datum vydání rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu tak, že datum „ze dne 8. července 2015“ nahradil správným „ze dne 16. října 2015“. Dále správní orgán opravil ve výroku chybně uvedené „čj. P 598/2015-Kal“ tak, že jej nahradil správným „čj. P 582/2015-Kre“. Podáním ze dne 9. 5. 2016 podal žalobce blanketní odvolání proti opravnému rozhodnutí žalovaného správního orgánu ze dne 13. 4. 2016, čj. KUJCK 49917/2016. Usnesením žalovaného ze dne 18. 5. 2016, doručeným dne 20. 5. 2016, byl žalobce vyzván k doplnění blanketního odvolání ve lhůtě 5 pracovních dní ode dne doručení. V poskytnuté lhůtě žalobce odvolání nijak nedoplnil. Žalovaný neshledal podmínky pro postup podle § 87 správního řádu, a podání postoupil v souladu s § 88 správního řádu nadřízenému správnímu orgánu. Krajský soud k tomu doplňuje, že v době rozhodování soudu neměl k dispozici informaci o tom, že by o odvolání proti opravnému rozhodnutí bylo již rozhodnuto. Opravné rozhodnutí proto považoval za nepravomocné a napadené rozhodnutí proto krajský soud nemohl považovat za opravené v intencích výroku opravného rozhodnutí. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Soud rozhodl ve věci při jednání konaném dne 28. 12. 2016. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání nedostavili. Při jednání byl proveden k důkazu videozáznam přestupkového jednání ze dne 28. 3. 2015 a fotografické snímky z téhož dne. Žaloba není důvodná. Krajský soud konstatuje, že z úřední činnosti shledal chybu ve výrokové části napadeného rozhodnutí, která spočívá v tom, že je v něm přezkoumávané prvostupňové rozhodnutí onačeno nesprávným datem vydání a číslem jednacím. Jak již bylo uvedeno, opravné rozhodnutí vydané za účelem odstranění této vady není dosud pravomocné, a proto krajský soud nemohl považovat napadené rozhodnutí za opravené. Z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2012, čj. 3 Ads 14/2012 – 72, se podává, že „nesprávná identifikace“ prvoinstančního správního rozhodnutí ve výrokové části rozhodnutí odvolacího správního orgánu, která je svých charakterem zřejmou nesprávností ve smyslu § 70 správního řádu z roku 2004, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ani jinou vadu řízení podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.“ Krajský soud uvedenou vadu výroku napadeného rozhodnutí vyhodnotil jako zřejmou nesprávnost podle § 70 správního řádu. Ve výrokové části napadeného rozhodnutí je totiž jednoznačně popsáno jednání, kterým se žalobce dopustil přestupku, přičemž v této části je i prvostupňové rozhodnutí označeno správně. Chybné označení rozhodnutí se nachází pouze v části výroku, v němž se uvádí, že odvolání se zamítá a rozhodnutí Městského úřadu Tábor se potvrzuje. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je již prvostupňového rozhodnutí opět označováno bezchybně. Obsah napadeného rozhodnutí jako celek nezavdává žádnou pochybnost o tom, jaké rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo přezkoumáno a jakého se týká přestupkového jednání. Chybné označení prvostupňového rozhodnutí ve výroku napadeného rozhodnutí je tudíž skutečně pouze zřejmou chybou v psaní, která nemá za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí či jinou vadu řízení, ke které by byl krajský soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti. Krajský soud doplňuje, že s ohledem na shora uvedené a s ohledem na vymezení žalobních bodů (které se vůbec netýkají uvedené vady výroku) nepovažoval za nutné vyčkávat s meritorním rozhodnutím ve věci do doby vydání rozhodnutí o odvolání proti opravnému rozhodnutí ze dne 13. 4. 2016. Výsledek řízení o odvolání proti opravnému rozhodnutí nemůže mít vliv na výsledek tohoto řízení [§ 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.], neboť krajský soud si již nyní posoudil, že pochybení ve výroku napadeného rozhodnutí nezpůsobuje vadu rozhodnutí, která by měla vliv na jeho zákonnost či přezkoumatelnost. Oprava napadeného rozhodnutí byla skutečně činěna toliko z formálních důvodů. Žalobce v žalobě v prvé řadě rozporuje správnost měření, když uvádí, že bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, neboť v průběhu měření se měřicí vozidlo k měřenému vozidlu přibližovalo. Tento svůj argument měl žalobce podle svého tvrzení správnímu orgánu prokázat předložením fotografií s přeměřeným vyfotografovaným vozidlem od hrany levého zrcátka k hraně pravého zrcátka. Tuto námitku soud odmítl jako nedůvodnou. O tom, že by žalobce předložil nějaké vlastní fotografie ve správním řízení, se ze spisu nic nepodává. Ze spisové dokumentace pouze vyplývá, že zástupce žalobce požádal správní orgán o kompletní kopii spisového materiálu, kterou si měl dne 30. 9. 2015 osobně převzít. Prostřednictvím vyjádření zaslaného dne 12. 10. 2015 zástupce žalobce prvoinstančnímu správnímu orgánu sdělil, že po přezkoumání měření dospěl k závěru, že bylo provedeno v rozporu s návodem k obsluze, neboť obě vozidla (jak měřicí, tak měřené) se k sobě přibližovala. Jak vyplývá z předmětného vyjádření, tento velmi obecný úsudek si žalobce učinil na základě zaslaného spisového materiálu, své pochybnosti však správnímu orgánu nikterak blížeji nekonkretizoval, ani neuvedl, jak k tvrzeným závěrům dospěl a předložená tvrzení nikterak nedoložil. Odborné proškolení policisty provádět měření rychlosti motorových vozidel měřicím zařízením se dokládá osvědčením o způsobilosti měřit rychlost motorových vozidel. Je tedy nutné, aby v případě žalobcových námitek proti vadnosti měření příslušný spisový materiál obsahoval osvědčení o proškolení policisty k měření. Takové doklady součástí spisu jsou. Jde o doklad o proškolení prap. Bc. J.V. ze dne 13. 11. 2013 a doklad o proškolení nstrmž. S.K. ze dne 4. 8. 2014. Součástí spisu je i ověřovací list rychloměru ze dne 9. 12. 2014, č. 8012-OL-70393-14, se stanovenou dobou platnosti ověření rychloměru do 8. 12. 2015. Pokud žalobce namítá, že správní orgán správnost jeho vlastního měření nijak nezpochybnil, tak krajský soud takovou námitku nemůže akceptovat. Tvrzení žalobce uvedená ve vyjádření ze dne 12. 10. 2015 byla natolik obecná, že se k nim správní orgán ani nemohl vyjádřit konkrétněji, než v prvoinstančním, resp. napadeném rozhodnutí učinil. Příslušné doklady o proškolení policistů, ověřovací list rychloměru, fotografie a videozáznam z místa spáchání přestupku pak lze považovat za dostatečný důkazní materiál pro prokázání viny žalobce. K tomu krajský soud dodává, že sám žalobce na oznámení přestupku sepsaném policisty připojil své vysvětlení, v němž uznal pochybení spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti. V rámci přestupkového řízení nebyl žádný z opatřených podkladů žalobcem věrohodně zpochybněn. V této souvislosti lze odkázat na názor Nejvyššího správního soudu o tom, že správní soudnictví není pokračováním správního řízení. V rozsudku ze dne 25. 1. 2012, čj. 1 As 148/2011 - 52, či v rozsudku ze dne 3. 2. 2010, čj. 1 Afs 103/2009 - 232, publikovaném pod č. 2033/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud uvedl, že v „souladu s všeobecně uznávanou právní zásadou vigilantibus iura scripta sunt (zákony jsou psány pro bdělé) tak správní soudy zásadně nemohou napravovat procesní pasivitu účastníka řízení, který nebyl v průběhu správního řízení co do svých tvrzení a co do návrhů důkazů nijak aktivní, a skutková tvrzení uplatnil poprvé teprve v řízení před správními soudy.“ Krajský soud dospěl ve shodě s prvoinstančním správním orgánem k závěru, že byl řádně zjištěn skutkový stav tak, aby mohl být žalobce bez důvodných pochybností shledán vinným ze spáchání výše popsaného přestupku. Ze správního spisu soud ověřil, že dne 13. 10. 2015 proběhlo ústní jednání, jehož se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nezúčastnili, ačkoli byli řádně obesláni. Z protokolu o ústním jednání je mimo jiné zřejmé, že bylo provedeno řádné a úplné dokazování, včetně zhlédnutí a prostudování fotografické dokumentace a videozáznamu z přestupku a čtení vyjádření žalobce. Závěrem protokolu je shrnuto, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a byla konstatována existence dostatečného množství podkladů pro vydání rozhodnutí. Správní orgán uzavřel, že jednání kladené žalobci za vinu bylo prokázáno a uznává se vinným. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je uspokojivě vypořádáno, proč správní orgán nepřikročil k žalobcem navrženému výslechu policistů. Soud rovněž shledal, že provádění důkazů výslechem policistů nebylo na místě proto, že skutek byl dostatečně prokázán a provedení tohoto důkazu v projednávané věci by bylo nadbytečné. Ostatně žalobce v žalobě ani neprovedení důkazu výslechem policistů jako procesní vadu nenamítal. Krajský soud taktéž nemůže akceptovat námitku, že bylo zasaženo do práva žalobce být osobně přítomen dokazování. Průběh ústního jednání krajský soud shora vypořádal. Žalobcova obrana spočívající v tvrzení, že rozhodnutí je založeno na „utajovaném důkazu“, kdy správní orgán „pokoutným“ a nepřezkoumatelným způsobem „něco“ měřil je v tomto ohledu zcela zavádějící. Z obsahu protokolu o ústním jednání ze dne 13. 10. 2015, na němž byl přestupek projednán v nepřítomnosti žalobce, se jednoznačně podává, že bylo provedeno řádné dokazování, a to mimo jiné videozáznamem a z něj pořízenými fotografiemi. Jedná se o řádně provedené důkazy, které správní orgán následně posoudil a vyvodil z nich patřičné závěry. V žádném případě nejde o „utajované“ důkazy. Žalobce byl k ústnímu jednání řádně obeslán (viz doručenka na č. l. 14 správního spisu). Součástí předvolání k ústnímu jednání bylo i poučení o procesních právech. Žalobce byl tedy řádně poučen o tom, že na ústním jednání bude probíhat dokazování, že se k provedeným důkazům bude mít právo vyjádřit a že dostane prostor realizovat i svá další procesní práva podle § 36 správního řádu. Pokud prvoinstanční správní orgán přistoupil k přeměření vozidla žalobce na jednotlivých snímcích (což zhodnotil šířkou 7,8 cm na snímcích), nelze než konstatovat, že šlo o hodnocení řádně provedeného důkazu, ke kterému byl správní orgán jednoznačně oprávněn a především i povolán. Prvoinstanční správní orgán takto postupoval v reakci na žalobcovo zpochybnění průběhu měření (viz vyjádření žalobce ze dne 12. 10. 2015) spočívající v údajném nedodržení návodu k obsluze rychloměru, aby účelným a jednoduchým postupem zhodnotil zajištěné důkazní prostředky. Uvedené závěry vyjádřené v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí krajský soud nepovažuje za „pokoutné“ či založené na „utajovaných“ důkazech, neboť ty byly řádně provedeny při ústním jednání dne 13. 10. 2015, jehož se žalobce bez omluvy nezúčastnil. Liknavost či pasivita žalobce (resp. jeho zmocněnce) v průběhu správního řízení nemůže být přičítána k tíži správnímu orgánu, neboť je právě povinností zmocněnce dbát zájmů zmocnitele, mezi něž osobní účast na ústním jednání bezesporu patří. Správním orgánem provedené hodnocení důkazního materiálu vyvrátilo žalobcovo tvrzení o nesprávnosti měření v důsledku toho, že se mělo měřicí vozidlo přibližovat vozidlu měřenému. Žalobce pak tomuto hodnocení důkazního materiálu v odvolání neoponoval. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, tak v rámci odvolacího řízení žalovaný úvahu prvoinstančního správního orgánu zopakoval a vycházel ze stejného hodnocení důkazního materiálu, který již byl řádně proveden v řízení v prvním stupni. Žalovaný dospěl ke shodnému závěru jako prvoinstanční správní orgán, a sice že měření rychlosti proběhlo v souladu s návodem k obsluze. Žalobce svou argumentaci o tom, že měření vozidla mělo proběhnout v jednotkách obrazových bodů (v pixelech) a nikoliv méně přesných milimetrech poprvé uplatnil až v žalobě. K tomu krajský soud opětovně konstatuje, že správní soudnictví nebylo konstruováno za tím účelem, aby nahrazovalo řízení správní. Jak opakovaně judikuje i Nejvyšší správní soud, případné řízení před správním soudem nesupluje řízení před správními orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2015, čj. 2 As 215/2014 - 43 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2015, čj. 7 As 93/2015 - 36). Krajský soud se přesto žalobcem uplatněnou námitkou zabýval a dospěl k závěru, že žalobcův převod jednotek použitých správními orgány (mm) na pixely nemůže zpochybnit důkazní materiál založený ve spise, tj. fotodokumentaci a videozáznam. K přeměřování velikosti vozidla na fotosnímku v pixelech se poměrně výstižně vyjádřil žalovaný ve vyjádření k žalobě, na které si krajský soud dovoluje odkázat. Jak uvedl žalovaný, velikost obrazového bodu je závislá na mnoha faktorech a prostým zvětšováním, je- li to s ohledem na kvalitu obrazového záznamu možné, vždy dochází ke zpřesňování. Především se krajský soud ztotožnil s postřehem žalovaného o tom, že vzhledem k trajektorii pohybu měřeného vozidla může dojít ke změně pohledové velikosti měřeného vozidla na snímku, což samo o sobě vyvrací průkaznost výsledků následného přeměřování v pixelech. Žalobce svá tvrzení o přesnosti měření v pixelech krajskému soudu nijak neosvědčil, přičemž se nejedná o skutečnost, která by snad mohla být soudu obecně známa. Žalobce ke svému tvrzení o nesprávnosti měření správními orgány nepředložil krajskému soudu žádné konkrétní a podložené údaje vyvracející věrohodnost výstupu z rychloměru. Na podporu svých tvrzení uvedl pouze obecná konstatování týkající se převodu jednotek, a neunesl tudíž důkazní břemeno. Pouhé tvrzení o tom, že na prvním snímku má vozidlo velikost 346 obrazových bodu a že na druhém snímku má vozidlo velikost 350 obrazových bodů, nemůže prokázat žalobcem dovozovanou skutečnost o tom, že se měřicí vozidlo v průběhu měření přiblížilo k vozidlu měřenému a tím porušilo návod k obsluze. Uvedený rozdíl v množství obrazových bodů totiž mohl být způsobem pouze mírně odlišným úhlem pohledu na měřené vozidlo ve chvíli, kdy bylo zachyceno na snímku. Soud konstatuje, že k prokázání správnosti provedeného měření nejsou použité jednotky zásadním faktorem, který by jej mohl zpochybnit. Rozhodné jsou důkazní materiály založené ve spise. Z fotodokumentace je zřejmé, že v projednávaném případě postupovali policisté při měření tak, že měření bylo zaznamenáno ve třech časových úsecích (9:34:47 h., 9:34:52 h., 9:34:57 h). Ze snímků ani z videozáznamu není patrné, že by se vozidla v průběhu měření k sobě přibližovala. Na fotosnímcích je měřené vozidlo přibližně stále stejné velké, a to při hodnocení pouhým okem. Krajský soud v dané souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 As 27/2010 – 75: „V posuzovaném případě byl ke měření rychlosti použit digitální rychloměr GESIG Travimo, který měří rychlost měřicího vozidla, nikoli vozidla měřeného. Jízda měřeného vozidla je však zaznamenávána kamerou, přičemž součástí záznamu je i údaj o rychlosti měřicího vozidla. Obrazový záznam, na kterém je zachycen průběh jízdy měřeného vozidla, spolu s údajem o rychlosti měřicího vozidla, pak představuje dostatečný podklad pro posouzení, zda měřené vozidlo překročilo nejvyšší povolenou rychlost. I když záznam neumožňuje určit přesnou rychlost měřeného vozidla, přesto způsobem nevyvolávajícím pochybnosti umožňuje posoudit, zda měřené vozidlo překročilo povolenou rychlost, tedy zda se řidič daného vozidla dopustil přestupku, který je mu kladen za vinu. I při zohlednění možné odchylky měření, tento záznam bezpečně prokazuje, že vozidlo stěžovatele jelo vyšší rychlostí než 180 km/h. Rychlost měřicího vozidla byla změřena měřidlem rychlosti ověřeným příslušným orgánem. O tom nepochybně svědčí ověřovací list ze dne 6. 12. 2007, který je založen ve správním spise. Měření rychlosti bylo provedeno orgánem k tomu oprávněným a představuje zákonně získaný důkaz. Za situace, kdy se vozidlo stěžovatele podle obrazového záznamu pohybovalo přibližně stejnou rychlostí jako měřicí vozidlo a následně se dokonce měřicímu vozidlu začalo vzdalovat, nelze tvrdit, že by se vozidlo stěžovatele pohybovalo nižší rychlostí než vozidlo měřené a že se tedy stěžovatel přestupku nedopustil. Výrok správního rozhodnutí rovněž zohledňuje, že se stěžovatel přestupku dopouštěl po určitou dobu, po kterou na přesně vymezeném úseku dálnice překračoval nejvyšší povolenou rychlost.“ Při použití citovaného judikátu na nyní posuzovaný případ lze konstatovat, že na základě snímků a videozáznamu je jednoznačně prokázáno, že žalobce na přesně vymezeném úseku dálnice překračoval nejvyšší dovolenou rychlost. Z provedených důkazů je totiž jednoznačně patrné, že měření bylo provedeno ověřeným měřidlem a proškolenými policisty, že se vozidlo žalobce podle záznamu pohybovalo přibližně stejnou rychlostí jako měřicí vozidlo. K tomuto závěru dospěl krajský soud i vlastním provedením těchto důkazů při jednání. Přibližně stejná vzdálenost vozidla měřicího a měřeného se podle názoru krajského soudu podává i z toho, že na všech snímcích se měřicí a měřené vozidlo nacházejí od sebe na vzdálenost tří čar podélného značení (podélná čára přerušovaná), které se nachází na předmětné pozemní komunikaci. Na základě shora uvedeného soud zhodnotil, že námitka směřující do užitých měřicích jednotek je ve vztahu k prokázání přesnosti, resp. správnosti provedeného měření irelevantní, neboť jej není s to zpochybnit, tudíž lze považovat naměřenou rychlost vozidla řízeného žalobcem za prokázanou bez důvodných pochybností. K námitce, že prvostupňový správní orgán v rozhodnutí nepřesně posoudil žalobcův odkaz na použitý rychloměr, krajský soud uvádí, že závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v judikátech, na něž žalobce ve vyjádření ze dne 12. 10. 2015 odkazuje, se vztahují k jinému druhu rychloměru (PolCam 2006), než jaký byl použit v žalované věci, přičemž obecně formulují povinnost postupovat při měření rychlosti v souladu s návodem k obsluze. Citované judikáty (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, čj. 3 As 29/2011 - 56, ze dne 24. 9. 2014, čj. 6 As 187/2014 - 60, a ze dne 22. 8. 2013, čj. 1 As 45/2013 - 37) však nedopadají na posuzovanou věc zcela přiléhavě, neboť v podrobnostech odkazují na návod k obsluze rychloměru, který se s tím, jež byl použit v žalované věci, neshoduje. Prvostupňový správní orgán tedy správně upozornil, že se jedná o jiný typ rychloměru, námitku nepřesnosti měření však vzápětí řádně a dostatečně vypořádal. Vzhledem k tomu, že žalobce ve vyjádření pouze vyslovil svůj názor, že se vozidla při měření přibližovala, aniž by toto tvrzení doložil, resp. osvědčil, přičemž k nařízenému ústnímu jednání, kde mohl přednést svá tvrzení, se bez omluvy nedostavil, lze způsob, jakým prvoinstanční správní orgán námitku vypořádal, považovat za dostatečný. Jak již bylo shora uvedeno, fotodokumentace ani videozáznam pořízený na místě spáchání přestupku nezakládají důvodné pochybnosti o správnosti provedeného měření. Správní orgány řádně hodnotily provedené důkazy a dospěly k jednoznačnému závěru, že žalobce přestupek, ze kterého byl obviněn, spáchal. Domníval-li se žalobce, že správní orgán prvního stupně pochybil, nic mu nebránilo tato skutková zjištění rozporovat již v odvolacím řízení. Vzhledem k řádně provedenému dokazování ve správním řízení, což osvědčil i krajský soud, nelze žalobcovu námitku směřující do nesprávného zjištění skutkového stavu (nesprávnosti měření rychlosti) považovat za důvodnou. V této souvislosti krajský soud akcentuje taktéž zjevnou účelovou pasivitu žalobce v průběhu správního řízení a snahu přenášet odpovědnost za zjištění skutkového stavu na krajský soud, ačkoliv jak již bylo opakovaně uvedeno, správní soudnictví není pokračováním řízení správního. Na základě shora uvedeného zdejší soud shrnuje, že nebylo zasaženo do žalobcova práva na spravedlivý proces, do zásady ústnosti, bezprostřednosti ani do práva vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a způsobu jejich získání a napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízení nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.