56 A 3/2016 - 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 3. 2016, č. j. KUJCK 42259/2016/ODSH/Ol, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2016, č. j. KUJCK 42259/2016/ODSH/Ol (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 27. 5. 2015, č. j. Spr. př. 3596/15 Lo, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se žalobce dopustil dne 24. 4. 2015, v katastrálním území obce Vitín, na silnici č. I/03, ve směru jízdy od Tábora na České Budějovice, když řídil osobní automobil tovární značky Škoda Octavia, RZ X a s tímto vozidlem jel v 9:15 hod. rychlostí 146 km/h v úseku, ve kterém je nejvyšší povolená rychlost stanovena na 90 km/h, tedy jako řidič jel mimo obec rychlostí vyšší než 90 km/h a při řízení motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost o 56 km/h. Žalobci byla podle § 125c odst. 4 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, podle § 125c odst. 5 téhož zákona uložen zákaz činnosti na dobu 6 měsíců, spočívající v zákazu řídit motorová vozidla všeho druhu, a povinnost uhradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 15. 6. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce předně namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to osoby přestupce, změřené rychlosti, nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku pozemní komunikace a místa spáchání přestupku. K nedostatečnému zjištění osoby přestupce žalobce uvádí, že v okamžiku měření rychlosti vozidla byl jeho řidičem J. P., nar. X, bytem H. X, P., nikoliv žalobce. Vozidlo bylo změřeno v k. ú. Vitín. Vozidlo po křížení silnice č. I/3 a II/146 odbočilo ve směru na Hlubokou nad Vltavou na parkoviště provozovny společnosti VETAS České Budějovice, s. r. o., aby se J. P. pro únavu vystřídal v řízení vozidla se žalobcem. Při výjezdu z tohoto parkoviště přijela hlídka Policie České republiky se zapnutým výstražným světlem modré barvy a J. P. žalobci sdělil „prosím Tě, jestli mě na té silnici pro motorová vozidla změřili, vem to za mě, já bych asi ještě nadýchal“. Hlídkou Policie ČR bylo žalobci následně sděleno podezření ze spáchání shora uvedeného přestupku. Žalobce má za to, že správní orgány neprovedly dostatečné dokazování rozhodných skutečností, neboť při zjišťování osoby přestupce vycházely pouze z úředního záznamu. Žalobce je přesvědčen, že za takové situace mu pro úspěch v současném soudním řízení postačuje pouze poukázání na možné varianty rozhodného skutkového děje tak, jak to vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47. Správní orgány měly podle názoru žalobce provést výslech policistů, nicméně žalobce zdůrazňuje, že změřené vozidlo se policistům po delší dobu ztratilo z dohledu. K pochybnostem o změřené rychlosti žalobce uvedl, že při jízdě měl jako spolujezdec výhled na tachometr vozidla a vozidlo nejelo rychleji než 130 km/h, tedy nejvyšší povolenou rychlostí v daném místě, viz níže. Z toho důvodu má žalobce pochybnosti, zda rychloměr měl stanovené metrologické vlastnosti a zda byl dodržen návod k obsluze rychloměru. V daném úseku je podle žalobce nejvyšší povolená rychlost 130 km/h, z tohoto důvodu si je žalobce jist, že nejvyšší povolená rychlost nebyla překročena. K nejvyšší povolené rychlosti žalobce uvedl, že v místě provedeného měření rychlosti byla stanovena nejvyšší povolená rychlost v souladu s § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, ve výši 130 km/h. Žalobce dále uvedl, že předmětný úsek byl označen značkou č. IP 15a. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhl výslech J. P. K místu spáchání přestupku žalobce namítá, že předmětný úsek popsaný ve výroku správního rozhodnutí prvního stupně je 3 km dlouhý a místo přestupku tak není s dostatečnou přesností určeno, neboť jsou zde úseky se stanovenou nejvyšší povolenou rychlostí 130 km/h a úseky se sníženou rychlostí. Společenská nebezpečnost případného překročení nejvyšší povolené rychlosti má v různých místech průběhu pozemní komunikace rozdílnou intenzitu (rovné úseky, přejezdy, zatáčky aj.). Rovněž tak žalobci nebylo prokázáno, že by rychlost překračoval v celém tomto úseku, což podle žalobce činí vydaná správní rozhodnutí nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost prvostupňového správního rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že v něm není uvedena forma zavinění, kterou vzal správní orgán za zjištěnou. Pouhé konstatování zákonné úpravy považuje žalobce za nedostatečné. Žalobce má za to, že vydaná správní rozhodnutí jsou nezákonná, neboť žalobci nebyla forma zavinění žádným způsobem prokázána. K nutnosti řádného rozlišení zavinění žalobce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 185/2009, podle něhož je míra zavinění významnou okolností pro hodnocení společenské nebezpečnosti činu. Žalobce rovněž brojí proti uloženému trestu a je přesvědčen, že nelze uložit trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Předmětného přestupku se žalobce měl dopustit při řízení motorového vozidla skupiny B, z toho důvodu mu měl být v souladu s § 14 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o přestupcích“), uložen zákaz řízení motorových vozidel této skupiny. Poslední námitka žalobce směřuje vůči neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí, v čemž spatřuje rozpor s § 77 zákona o přestupcích, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 69, je bodový postih trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odmítl námitky žalobce směřující vůči nesprávnému či neúplnému zjištění skutkového stavu. Provedené dokazování žalovaný považuje za dostatečné, a to zejména s ohledem na procesní aktivitu žalobce samotného. K námitce směřující vůči neuvedené formě zavinění žalovaný poukázal na právní úpravu účinnou v době projednávání přestupku žalobce s tím, že § 77 zákona o přestupcích, ve znění do 30. 9. 2015, nevyžadoval výslovné uvedení formy zavinění ve výroku rozhodnutí. Z toho důvodu je žalovaný přesvědčen, že i pouhé konstatování naplnění jedné z formy zavinění je v dané věci zcela dostačující, neboť prvostupňový správní orgán nebyl povinen dokazovat spáchání přestupku v závažnější formě zavinění, než z nedbalosti. Závažnější forma zavinění by měla vliv pouze na uloženou sankci. K námitce nemožnosti uložení trestu zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu žalovaný uvedl, že porušení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích není vázáno na konkrétní skupinu motorových vozidel, ale na jakékoli vozidlo, které se účastní provozu na pozemních komunikacích. V tomto smyslu se právě řízení motorového vozidla jako takového považuje za činnost, která je rozhodná pro určení zákazu činnosti. Uložený trest nelze zužovat pouze na určitou skupinu motorových vozidel. Žalovaný považuje žalobcem uváděnou judikaturu ve vztahu k neuvedení bodového postihu ve výroku o uložení trestu za nepřiléhavou, neboť z ní neplynou žalobcem činěné závěry. Krajský soud ze správního spisu zjistil následující podstatné skutečnosti: Podle záznamu o přestupku ze dne 24. 4. 2015 pořízeného měřicím zařízením bylo na shora popsaném místě změřeno rychloměrem vozidlo žalobce s výslednou rychlostí 151 km/h (bez odchylky). Měřeno bylo přijíždějící vozidlo v protisměru. K záznamu je připojena mapa místa spáchání přestupku s označeným místem měření na silnici I/3 v úrovni obce Vitín, za železničním přejezdem ve směru na České Budějovice. K záznamu je přiložen ověřovací list rychloměru platný do 3. 11. 2015 a doklad o proškolení policisty provádějícího měření. Podle úředního záznamu ze dne 24. 4. 2015 prováděla silniční hlídka Policie České republiky uvedeného dne kontrolu dodržování rychlosti, při kterém změřila rychloměrem RAMER AD9C vozidlo, jehož řidičem byl následně ztotožněn žalobce. Po provedeném měření (146 km/h po odečtení odchylky 3 % v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost 90 km/h) se policejní vozidlo za užití výstražného světla a výstražného zvukového zařízení za měřeným vozidlem otočilo a za nepřerušeného vizuálního kontaktu bylo vozidlo s žalobcem v k. ú. Chotýčany zastaveno. Obdobné skutečnosti plynou z ručně sepsaného oznámení přestupku, k němuž se žalobce nevyjádřil a odmítl jej podepsat, a taktéž z žalobcem podepsaného potvrzení o převzetí kauce. V oznámení přestupku je rovněž uvedeno, že řidič byl ve vozidle sám. Oznámením ze dne 6. 5. 2015 bylo zahájeno řízení o přestupku a žalobce byl předvolán k ústnímu jednání na den 27. 5. 2015. Dne 27. 5. 2015 proběhlo ústní jednání bez účasti žalobce a jeho obecného zmocněnce P. K. Na ústním jednání proběhlo dokazování listinami. Dne 27. 5. 2015 vydal prvostupňový správní orgán rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze shora uvedeného přestupku. Správní orgán konstatoval dosavadní průběh řízení a na základě dokazování uzavřel, že vina žalobce byla dostatečným způsobem prokázána. Při výměře trestu správní orgán přihlédl k okolnostem jeho spáchání, denní době, charakteristice dané pozemní komunikace. K formě zavinění správní orgán uvedl, že k odpovědnosti za daný přestupek postačuje zavinění z nedbalosti. Dne 22. 6. 2015 obdržel prvostupňový správní orgán nepodepsané blanketní odvolání obecného zmocněnce žalobce. Toto podání bylo dne 29. 6. 2015 doplněno podáním opatřeným zaručeným elektronickým podpisem. Usnesením ze dne 30. 6. 2015 byl žalobce vyzván, aby podané odvolání uvedl v soulad se zákonnou úpravou a uvedl zejména to, v čem spatřuje rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, které mu předcházelo. Žalobce podané odvolání nedoplnil. Rozhodnutím ze dne 29. 3. 2016 žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. V odůvodnění se žalovaný zabýval zjištěným skutkovým stavem a průběhem správního řízení, přezkoumal výměru uložené sankce a rozvinul úvahy prvostupňového správního orgánu ohledně přiměřenosti uložené sankce. Žalovaný se výslovně zabýval naplněním formálních i materiálních znaků přestupku a uzavřel, že v prvostupňovém správním rozhodnutí neshledal procesní či jiná pochybení. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 29. 5. 2017. Žalobce ani jeho zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili. Žalovaný setrval na svém návrhu, aby byla žaloba zamítnuta. Krajský soud na jednání neprovedl žalobcem navržený výslech svědka J. P., neboť neuvěřil žalobcovu tvrzení, že tato osoba se s ním ve vozidle v době měření rychlosti nacházela. Z uvedeného důvodu považoval krajský soud uvedený důkazní návrh za bezpředmětný. Žaloba není důvodná. Námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a to osoby přestupce, změřené rychlosti, nejvyšší povolené rychlosti na daném úseku pozemní komunikace a místa spáchání přestupku, shledal krajský soud nedůvodnými. Žalobce se podanou žalobou mj. domáhá přezkoumání skutkových závěrů učiněných správními orgány. Žalobce v podané žalobě uvádí, že nebyl osobou, která motorové vozidlo řídila v okamžiku měření jeho rychlosti. Osobou řidiče měl být J. P. Krajský soud nemá za prokázané, že v danou dobu by se ve vozidle nacházelo více osob, než sám žalobce. Z úředního záznamu nevyplývá, že v okamžiku zastavení vozidla by ve vozidle byla přítomna další osoba vedle žalobce, stejně tak se tato skutečnost nepodává ani z oznámení přestupku, ve kterém je jako jediný svědek uveden druhý policista z hlídky Policie ČR, která žalobce zastavila. V ručně psaném oznámení o přestupku je dokonce výslovně uvedeno, že řidič byl ve vozidle sám. Přítomnosti další osoby nesvědčí ani popis skutku, na jehož základě přítomný policista rozhodl o uložení kauce, a který je uveden v potvrzení o převzetí kauce. Žalobce rovněž uvedl, že hlídka Policie ČR ztratila jeho vůz na určitý čas z dohledu. Toto tvrzení je v přímém rozporu s popisem skutkového děje v úředním záznamu, podle kterého ihned po změření rychlosti vozidla žalobce započala hlídka Policie ČR toto vozidlo pronásledovat a následně, aniž by toto vozidlo ztratila z dohledu, jej zastavila. Krajský soud se plně ztotožňuje s žalobcem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015 – 47, nicméně ve zcela opačné rovině než žalobce. V nyní projednávané věci nastala situace, kterou Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku popsal následovně: „v samotném správním řízení správní orgány opatří takovou sadu důkazů, jež s ohledem na povahu věci sama o sobě s dostatečnou přesvědčivostí vede k závěru, že obviněný se příslušného přestupku dopustil. Zároveň nesmí existovat žádné rozumné důvody k pochybám o věrohodnosti a úplnosti skutkových zjištění pro posouzení viny obviněného z přestupku. V takovém případě pasivita obviněného z přestupku ve správním řízení zásadně nemůže vést k jeho úspěchu v navazujícím soudním řízení. Výjimkou by bylo, pokud by se mu podařilo účinně zpochybnit věrohodnost nebo dostatečnost správními orgány provedených důkazů. Příkladem může být měření rychlosti provedené patřičným úředně schváleným přístrojem, které je dostatečně zdokumentováno (…). Pokud takové měření bylo provedeno za okolností nevzbuzujících pochybnosti o jeho správnosti, zejména pokud není rozumného a přiměřeně pravděpodobného důvodu pro obavu z nějaké chyby měření, lze takový důkaz považovat zásadně za dostatečný pro prokázání, že řidič měřeného vozidla se dopustil přestupku spočívajícího v překročení rychlostního limitu. Pokud takový řidič jako obviněný z přestupku zůstane v řízení o přestupku pasivní, musel by v navazujícím soudním řízení věrohodně zpochybnit správnost popsaných důkazů, tedy prokázat, že je přiměřeně pravděpodobné, že na takovéto důkazy se nelze pro zvláštní okolnosti či důvody spolehnout.“ Část citovaného rozsudku, na který žalobce v podané žalobě odkazuje, považuje krajský soud za nepřiléhavou nyní přezkoumávané věci, neboť žalobce zůstal v průběhu správního řízení před prvostupňovým správním orgánem zcela nečinný a podal pouze blanketní odvolání, které i přes výzvu správního orgánu nikterak nedoplnil. Tato nečinnost žalobce je v přímém rozporu s tím, co Nejvyšší správní soud uvedl v daném rozsudku. Žalobcem citovaná část tohoto rozsudku se vztahuje na situace, při kterých „správní orgány v rámci přestupkového řízení neprovedou dostatečně úplné dokazování rozhodných skutečností“. Taková situace však v nyní přezkoumávané věci nenastala. Správní orgány v rámci dokazování vyšly z podkladů poskytnutých Policií ČR, žalobce se k podkladům rozhodnutí v průběhu správního řízení nevyjádřil a zjištěný skutkový stav žádným způsobem nerozporoval. Za těchto okolností nebyly správní orgány povinny provádět další dokazování. Krajský soud nemá o zjištěném skutkovém stavu, co se týče osoby přestupce důvodné pochybnosti. Krajský soud tvrzení žalobce o tom, že v době změření rychlosti řídila vozidlo jiná osoba, neuvěřil a považoval jej za účelové. K užití úředního záznamu jako důkazu krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016 – 30, v němž bylo shrnuto, že „ohledně otázky použitelnosti úředních záznamů prošla judikatura Nejvyššího správního soudu genezí spočívající v postupném vyjasňování jednotlivých situací. Původní judikatura vycházela z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení. Tyto závěry soud vyslovil především v rozsudcích ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010 - 73, č. 2208/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63. Pozdější judikatura závěry uvedené v citovaných rozsudcích upřesnila tak, že listiny předložené policií k postihu pachatele přestupku postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou, přestupcem nijak nezpochybněnou. V takové situaci lze z úředního záznamu vycházet. Tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013 – 61, dále ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 - 37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014 – 48, nebo ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 152/2014 – 30).“ Žalobce nebyl uznán vinným výlučně jen na základě úředního záznamu. O jeho přestupku byly pořízeny exaktní důkazy, a to výstup z měřicího zařízení (z platně ověřeného měřidla). A dále mapka s uvedením místa, kde k přestupku došlo. Skutkový stav byl popsán nejen v úředním záznamu, ale i v ručně psaném oznámení přestupku. Žalobce navrhl výslech J. P., údajného řidiče vozidla v okamžiku měření rychlosti. Vzhledem ke shora uvedenému krajský soud tento důkaz neprovedl, neboť osoba řidiče vozidla v okamžiku měření jeho rychlosti byla zjištěna bez důvodných pochybností. K pochybnostem žalobce o naměřené rychlosti krajský soud uvádí, že měl-li žalobce pochybnosti o správnosti měření, o metrologických vlastnostech použitého rychloměru, stanoveného měřidla, mohl v souladu s § 11a odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů, požádat o přezkoušení tohoto stanoveného měřidla. Vzhledem k tomu, že takto žalobce neučinil, nemůže nyní s úspěchem namítat pochybnosti o správné funkci užitého rychloměru. Pro úplnost krajský soud uvádí, že měření rychlosti proběhlo rychloměrem s platným ověřením a řádně proškolenou osobou. Navíc žalobce mohl přímo při zastavení vozidla Policií ČR uvést, že se domnívá, že jel max. rychlostí 130 km/h; to však opět neučinil. Žalobce rovněž namítl, že nebyl dodržen návod k obsluze rychloměru. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto dílčí námitku koncipoval pouze ve zcela obecné, vágní rovině, není zřejmé, v čem konkrétně považuje proběhlé měření za nesprávné. Z fotografie z měření se podává, že intenzita radaru byla nastavena na 30 m, záznam byl pořízen za standardního přiblížení 24 mm, rychlost vozidla byla měřena na příjezdu, měřicí vozidlo se nacházelo vpravo od měřeného vozidla, v předpokládaném místě radarového svazku vlevo se nachází přední část měřeného vozidla, na snímku nejsou zachyceny žádné rušivé objekty a měření samo bylo provedeno řádně proškolenou osobou ověřeným rychloměrem. Z uvedených důvodů krajský soud konstatuje, že výsledek měření není stižen žádnou zjevnou vadou. Z tohoto důvodu nemá krajský soud důvodných pochybností o průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla. K pochybnostem ohledně místa spáchání přestupku, resp. stanovení rychlosti v daném úseku pozemní komunikace, krajský soud uvádí, že žalobce sám nerozporuje skutečnost, že měření rychlosti proběhlo na silnici I/3. Z této skutečnosti v návaznosti na žalobcem uváděný § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích plyne, že v daném místě není právním předpisem stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h, jak žalobce uvádí. Tato veřejná komunikace není ve smyslu § 2 písm. r) téhož zákona, resp. § 4 zákona č. 13/1997 Sb., zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), dálnicí, jak žalobce naznačuje, uvádí-li, že podle § 18 odst. 3 silničního zákona je v tomto úseku stanovena nejvyšší povolená rychlost 130 km/h. Jak plyne ze samotného označení této veřejné komunikace, jedná se o veřejně přístupnou pozemní komunikaci - silnici I. třídy ve smyslu § 5 odst. 2 písm. a) zákona o pozemních komunikacích. V souladu s § 13 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích je na této pozemní komunikaci stanovena nejvyšší povolená rychlost 90 km/h, nikoli 130 km/h, jak uvádí žalobce. Žalobce dále uvedl, že úsek předmětné pozemní komunikace byl označen dopravní značkou IP 15a Silnice pro motorová vozidla. Podle § 18 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích je pro tento druh pozemní komunikace stanovena nejvyšší povolená rychlost 110 km/h. Žalobce jednak uvádí, že na daném úseku je stanovena právním předpisem nejvyšší povolená rychlost 130 km/h a zároveň však tvrdí, že v předmětném úseku se nachází silnice pro motorová vozidla, resp. že tento úsek byl označen značkou určující počátek silnice pro motorová vozidla, na které je právním předpisem stanovena nejvyšší povolená rychlost 110 km/h. Žalobce si těmito tvrzeními sám odporuje. Vzhledem k tomu, že tvrzení žalobce jsou protichůdná a není tak zřejmé, jaká rychlost je podle žalobce v předmětném místě stanovena, přičemž ze správního spisu jednoznačně plyne, že v daném místě byla stanovena nejvyšší povolená rychlost 90 km/h a žalobce žádným relevantním tvrzením nezpochybnil správnost tohoto tvrzení, nemá krajský soud o zjištěné nejvyšší povolené rychlosti v daném místě jakýchkoliv pochyb. Žalobce navrhl k osvědčení nejvyšší povolené rychlosti v tomto místě výslech J. P. S ohledem na uvedené má krajský soud za to, že skutkový stav byl v tomto směru dostatečně zjištěn a výslech žalobcem udané osoby tak nemůže v tomto směru důkazní řízení jakýmkoli způsobem obohatit, a to i z toho důvodu, že krajský soud neuvěřil tvrzení žalobce o tom, že J. P. se žalobcem ve vozidle skutečně byl. Z toho důvodu tento důkaz neprovedl. Místo spáchání předmětného přestupku považuje krajský soud za dostatečně určité, byť se může jednat o delší úsek pozemní komunikace. Tento úsek však není nikterak členitý (viz mapa založená ve správním spise, případně mapka v podané žalobě) a ze správního spisu a ani z tvrzení žalobce se věrohodným způsobem nepodává, že by zde byly stanoveny rozdílné nejvyšší povolené rychlosti. K záznamu o přestupku je přiložena mapa zachycují přibližné místo spáchání přestupku, která dostatečným způsobem zachycuje místo spáchání přestupku. V kombinaci s časem měření, směrem jízdy, registrační značkou vozidla a s údajem o naměřené rychlosti je skutek, jenž je žalobci kladen za vinu, dostatečným a nezaměnitelným způsobem identifikován. K určitosti místa spáchání přestupku ve výroku správního rozhodnutí lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 1/2016 – 59, ze kterého se podává, že vymezení místa spáchání přestupu např. ve formě „na pozemní komunikaci R/10, v katastru obce Příšovice, ve směru na Prahu“ je dostatečně jednoznačné a určité. Nejvyšší správní soud uvedl, že „bližší specifikace místa spáchání přestupku (např. požadovanými souřadnicemi GPS), by v tomto případě byla zcela nadbytečná s nádechem přepjatého formalismu.“ S ohledem na uvedené nelze než konstatovat, že místo spáchání přestupku bylo ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí uvedeno dostatečně určitě, neboť bylo uvedeno, že k přestupku došlo v katastrálním území obce Vitín, na silnici I/03 ve směru jízdy od Tábora do Českých Budějovic. Žalobce rovněž uvedl, že mu nebylo prokázáno překročení rychlosti po celém úseku průběhu pozemní komunikace v k. ú. Vitín. Žalobce zaměňuje určení místa spáchání přestupku s případným trváním nastoleného protiprávního stavu (překračování povolené rychlosti po určitou ujetou trasu). Měření rychlosti vozidla proběhlo v jednom okamžiku v místě dané pozemní komunikace v uvedeném katastrálním území. Žalobci není kladeno za vinu, že překračoval nejvyšší dovolenou rychlost podle zvláštního předpisu tak, jak uvádí, ale pouze v okamžik proběhnuvšího měření. Označení místa měření, tj. místa spáchání přestupku, musí být natolik určité, aby bylo jednání, které je přestupci kladeno za vinu, nezaměnitelné a dostatečně určité. Tomuto požadavku bylo vyhověno, jak již krajský soud konstatoval výše. Námitku neprokázání formy zavinění shledal krajský soud nedůvodnou. Správní orgány podle žalobce pochybily, jestliže se s otázkou zavinění vypořádaly pouze odkazem na zákonnou úpravu. S ohledem na nulovou procesní aktivitu žalobce v průběhu správního řízení má krajský soud za to, že míra zkoumání zavinění v tomto případě zcela odpovídá procesní aktivitě žalobce. Správní orgány hodnotily zavinění žalobce v nejmírnější formě ku prospěchu žalobce. S ohledem na podklady shromážděné ve spise nelze s jistotou činit závěry o závažnější formě zavinění. Je nepochybné, že žalobce jako držitel řidičského oprávnění měl a mohl vědět, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem. Spáchání přestupku z nedbalosti bylo žalobci prokázáno a vyšší forma zavinění není k trestnosti posuzovaného jednání zákonem vyžadována. Námitku žalobce vůči uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích se ve stanovených případech obligatorně uloží zákaz činnosti, spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní. Žalobce se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích tak, že řídil motorové vozidlo a překročil nejvyšší povolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více. Činnost, při které se žalobce přestupku dopustil, bylo řízení motorového vozidla. Zákon jednotlivé kategorie vozidel nerozlišuje a pro všechna motorová vozidla platí stejná pravidla silničního provozu. Není proto podstatné vozidlem jaké kategorie se přestupce předmětného přestupku dopustil. Správní orgán při uložení zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu nepochybil. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje krajský soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „k trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedenou judikaturu nepovažuje krajský soud za přiléhavou, neboť se vztahuje výhradně k otázce retroaktivity právních norem a trestání jednání podle normy, která je v průběhu času nejpříznivější. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu retroaktivity neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a musel by být obsažen ve výroku rozhodnutí o přestupku v souladu s § 77 zákona o přestupcích. O počtu přičítaných bodů navíc správní orgán nerozhoduje. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o sankci podle přestupkového zákona. Počet přičtených bodů je důsledkem pravomocného rozhodnutí o přestupku a vyplývá ze zákonodárcem přijaté tabulky, která jednotlivým jednání přiřazuje určitou bodovou hodnotu. Tento postup je postupem autonomním ve vztahu k řízení o přestupku, resp. je postupem následným. Krajský soud obdobně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 78 A 12/2016 – 30, z jehož právní věty se podává, že „vyslovovat případný bodový postih řidiče již v rozhodnutí o přestupku správnímu orgánu rozhodujícímu o přestupku nepřísluší, neboť bodový postih se realizuje záznamem bodů v registru řidičů, který obecní úřad obce s rozšířenou působností činí až ex post, konkrétně až poté, co rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nabude právní moci a orgán, který sankci za přestupek uložil, doručí toto rozhodnutí obecnímu úřadu [§ 123b odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení