56 A 4/2025– 23

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Miroslavem Makajevem ve věci žalobce: M. R., narozený X státní příslušník Íránské islámské republiky toho času v Přijímacím středisku Praha–Ruzyně zastoupen Sdružením pro integraci a migraci, o.p.s. sídlem Havlíčkovo náměstí 2, Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha – Holešovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2025, č. j. OAM–1438/LE–LE05–LE05–NV4–2024, o prodloužení nepovolení vstupu na území, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. V nyní projednávané věci soud posuzoval důvodnost žaloby proti rozhodnutí, jímž žalovaný podle § 73 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu, potřetí prodloužil dobu, po kterou žalobce nemůže vstoupit na území České republiky. Dosavadního řízení 2. Žalobce dne 22. 10. 2024 přicestoval letecky z Kypru na Letiště Václava Havla Praha. Při hraniční kontrole v tranzitním prostoru letiště se neprokázal žádným cestovním dokladem, povolením k pobytu ani jiným dokladem totožnosti. Údaje ke své totožnosti vyplnil jen v čestném prohlášení, přičemž lustrací nebyly v příslušných evidencích zjištěny žádné informace. Policie České republiky proto žalobci odepřela vstup na území České republiky. Dne 23. 10. 2024 požádal žalobce o mezinárodní ochranu. Jelikož tak učinil v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, byl přemístěn do přijímacího střediska.

3. Dne 25. 10. 2024 žalobce poskytl údaje ke své žádosti o mezinárodní ochranu (s ohledem na namítanou jazykovou bariéru soud na tomto místě pouze rekapituluje, jakým způsobem jsou informace od žalobce zachyceny v příslušných dokumentech, aniž by hodnotil jejich spolehlivost – pozn. soudu). Uvedl, že se narodil a celý život bydlel ve vesnici v Íránu. Je kurdské národnosti, muslimského (sunnitského) vyznání a mluví kurdsky. K otázce politického přesvědčení uvedl, že je proti íránskému režimu. Sice není členem žádné strany nebo organizace, je však příznivcem Kurdské demokratické strany v Íránu. Politicky se neangažoval, ale pomáhal svému bratrovi, který byl členem strany. Cestu do České republiky žalobci zařizoval převaděč, kterého znal strýc. Ode dne 7. 10. 2024 šel pěšky z vesnice na hlavní silnici, tam ho vyzvedla dodávka, ve které několik dní cestoval v nákladním prostoru. Neví, jak dlouho, kudy ani kam jel. Cestou přestoupil do kamionu, následně převaděč někomu zavolal a někdo ho odvedl do letadla. Neví, kde to bylo. Na území České republiky přicestoval letecky dne 22. 10. 2024. Neměl žádné cestovní doklady a nikdy předtím nepobýval na území Evropské unie. Za důvod své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl, že tady chce žít v míru a bezpečí, hlavně se nechce vrátit do země původu.

4. Při pohovoru téhož dne vypověděl, že se nemůže ničím prokázat, neboť všechno nechal doma. Nemá žádné vzdělání, v mešitě se naučil číst a psát pouze arabským písmem. Vycestoval z Íránu bez dokladů, jelikož nebyl doma, když mu strýc volal, že musí utéct. V Íránu doklady měl, ale neví jaké. Žalobce nevěděl o tom, že přiletěl z Kypru a nevěděl, jak se na Kypr dostal. Jel kamionem. Opustil Írán z důvodu obavy o život. Jeho bratra zabil íránský režim někdy v březnu nebo dubnu roku 2024. Byl u toho, když jeho bratra zatkli a pak už ho neviděl. Obklíčili celou vesnici a zatkli i jiné lidi, ale žalobce utekl. Následně vypověděl, že bratra zatkli mimo vesnici. Bratr byl členem Kurdské demokratické strany. Žalobce jim pomáhal, nosil jim jídlo a věci. Žalobce nezatkli, protože na něj nic neměli. Dne 7. 10. 2024 v noci odešel z domova a při cestě za převaděčem mu volal strýc, aby mu sdělil, že v jeho vesnici zatýkají a varoval ho, aby už se domů nevracel. Sám žalobce v Íránu nikdy problémy neměl, ale je proti íránskému režimu. Pomáhal členů strany a rozdával jejich letáky (papíry), ale neví, co na nich bylo napsané. Současně netuší, od koho tyto papíry dostal, či komu je odevzdal. Bylo to domluvené přes strýce. Pašoval je mezi Íránem a Irákem. Potřeboval si vydělat peníze, proto pašoval normální zboží a strýc mu řekl, aby převezl i ty papíry. Vypověděl, že to dělal jen asi měsíc, protože se bál, aby jej nechytili. Následně však vypověděl, že zboží pašoval přibližně 4 až 5 měsíců (od května až do odjezdu). Žalobce neví, jak bratra zabili (nejspíš oběšení), dozvěděl se to od otce. Žalobce nezná žádné íránské bezpečnostní složky, ale má za to, že íránský režim je teroristický. Bojí se zatčení, protože pomáhal s papíry (letáky) a celá jeho rodina je proti režimu. Obává se, že ho udali sousedi. Ve vesnici se ví, že žalobce pašuje. Vědělo se i o tom, že pašovali sousedi, někdo je udal a následně je zatkli. Důvodem jeho odjezdu z vlasti byla obava o život. Utekl, protože zjistili, že je pašerák. O mezinárodní ochranu žalobce požádal, jelikož chce žít v klidu a bezpečí, nechce se vrátit. Jeho bratra zatkli, když pásl ovce na pastvě. Žalobce byl u toho, protože bratrovi nosil jídlo.

5. Žalovaný vydal dne 25. 10. 2024 rozhodnutí, jímž žalobci podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu nepovolil vstup na území České republiky a podle § 73 odst. 4 zákona o azylu stanovil dobu, po kterou se žalobci vstup nepovoluje, do 20. 11. 2024.

6. V odůvodnění uvedl, že žalobcova totožnost nebyla spolehlivě zjištěna, neboť se neprokázal dokladem totožnosti a lustrací v evidencích nebyly zjištěny žádné informace. Údaje o totožnosti vyplněné v čestném prohlášení nelze podle žalovaného považovat za spolehlivě zjištěné, neboť závisí pouze na libovůli žalobce a jejich pravdivost nebylo možné ověřit. V seznamu cestujících nebyla nalezena osoba cestující pod tvrzenou totožností. Žalobce tedy zřejmě vystupoval pod jinou totožností, čímž byla věrohodnost jím uváděných údajů snížena. Žalovaný proto dospěl k závěru, že byly naplněny důvody pro nepovolení vstupu podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu. Žalovaný vyloučil možnost uložení mírnějších opatření podle § 47 zákona o azylu, neboť žalobce na území České republiky vstoupil neoprávněně, cestoval nelegálně, bez dokladů a s pomocí převaděče. Navíc byla jeho výpověď rozporná. Podle údajů k žádosti mohl mít jeho útěk politické důvody. Při pohovoru však vyšlo najevo, že utekl ze strachu ze zatčení kvůli pašování zboží přes hranice (tedy kvůli obecně kriminálnímu jednání). Nelze očekávat, že by žalobce respektoval mírnější omezení. Podle žalovaného je za účelem spolehlivého zjištění žalobcovy totožnosti, ke kterému policejní orgán provádí příslušné kroky, nezbytné omezení žalobcovy svobody. Při úvaze o stanovení délky doby nepovolení vstupu žalovaný přihlédl k předpokládané délce řízení o žádosti o mezinárodní ochranu a k tomu, že je třeba vyčkat na výsledek úkonů prováděných policejním orgánem za účelem spolehlivého zjištění žalobcovy totožnosti.

7. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 52 A 20/2024–42, zamítl.

8. Krajský soud v Praze vyšel z toho žádný z účastníků nerozporoval naplnění podmínky podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu (spolehlivé zjištění a ověření žalobcovy totožnosti) a zabýval se proto tím, zda v žalobcově případě lze účinně uložit zvláštní opatření. Přihlédl k tomu, že žalobce přicestoval na území České republiky neoprávněně s pomocí převaděče, bez dokladu totožnosti a bez víza. Česká republika není první bezpečnou zemí, na jejíž území žalobce vstoupil. Přicestoval totiž letecky z Kypru, který je bezpečnou zemí. Tam se měl žalobce přihlásit úřadům a požádat o mezinárodní ochranu. Žalobce však místo toho přiletěl do České republiky. Žalovaný přitom zjistil, že v seznamu cestujících nebyla žádná osoba vystupující pod žalobcem tvrzenou totožností. Z toho lze dovodit, že žalobce se pro cestu letadlem buď prokázal jinou totožností, nebo se s pomocí převaděče dostal do letadla, aniž by prošel kontrolou a musel se prokázat. V obou případech se jedná o nežádoucí jednání, jež snižuje žalobcovu spolehlivost.

9. Soud posuzoval i věrohodnost žalobcových tvrzení. Vymezil se proti závěru, že celá žalobcova výpověď je nekonzistentní a rozporná, avšak i soud dospěl k závěru, že skutečně vykazuje určité nejasnosti. Není z ní totiž zřejmé, jak žalobce vstoupil na území Evropské unie, neboť k dotazu žalovaného, jak se dostal na ostrov Kypr, uvedl, že neví a že asi jel kamionem. Žalobce též nevěděl, jaký měl v zemi původu doklad totožnosti s odůvodněním, že umí přečíst pouze své jméno. Předtím však tvrdil, že umí arabské písmo a přečetl si poučení psané v kurdském dialektu sorání. Určité rozpory vykazovala též část žalobcovy výpovědi, podle níž sebou nemá doklady, neboť nebyl zrovna doma. Později během pohovoru však zmínil, že již byl na cestě za převaděčem (tedy připraven vycestovat z vlasti), zatímco mu strýc volal, aby ho informoval o tom, že se v jejich vesnici zatýká a varoval žalobce, aby se nevracel. Žalobce tudíž nedokázal objasnit ani to, proč u sebe nemá doklad totožnosti. Též výpověď popisující zatčení žalobcova bratra byla nekonzistentní. Nejprve žalobce vypověděl, že došlo k obklíčení celé vesnice, přičemž byl zatčen nejen jeho bratr, ale i jiní lidé. Následně však vypověděl, že bratra zatkli mimo vesnici, když se schovával před úřady, protože byl členem Kurdské demokratické strany. Nakonec vypověděl, že se bratr neschovával, ale byl zatčen venku na pastvě, když pásl ovce. Ostatní lidé z vesnice a sousedi byli zatčeni jindy. Nesrovnalosti panují též kolem toho, z jakého důvodu nebyl zatčen sám žalobce. K tomu nejprve vypověděl, že utekl. Následně vypověděl, že úřady nevěděly, že tam je a následně konstatoval, že ho nezatkly, neboť „na něj nic neměly“. Zároveň žalobce tvrdí, že on a celé jeho rodina je proti íránskému režimu, které je podle jeho slov teroristický, avšak nezná žádné konkrétní íránské bezpečnostní složky.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 1. 2025, č. j. 6 Azs 274/2024–32, odmítl pro nepřijatelnost. V odůvodnění uvedl, že „Stěžovatel se v kasační stížnosti pokouší navodit dojem, že krajský soud své hodnocení postavil na rozporech v azylovém příběhu, které stěžovatel přičítá výhradně „ztrátám v překladu“. Krajský soud však vycházel především z toho, že stěžovatel přicestoval do České republiky neoprávněně s pomocí převaděčů a bez dokladů totožnosti. Dovodil, že v Kyperské republice (tedy již na území Evropské unie) při vstupu do letadla buď vystupoval pod jinou totožností (není jasno, zda pravou či falešnou), než kterou tvrdil po příletu do České republiky, anebo se s pomocí převaděče dostal do letadla bez průchodu kontrolou a bez prokázání totožnosti. V těchto okolnostech krajský soud důvodně spatřoval skutečnosti zakládající oprávněné pochybnosti o možné účinnosti zvláštních opatření. Krajský soud přihlédl rovněž k tomu, že stěžovatel o mezinárodní ochranu nepožádal již na Kypru (první bezpečná země), ačkoli tak mohl učinit. Krajský soud netvrdil, že stěžovatel tak byl povinen učinit, pouze tuto skutečnost zahrnul do celkového hodnocení všech skutkových okolností, které v řízení vyplynuly. Také z tvrzené činnosti stěžovatele coby kulbara krajský soud nedovozoval hodnocení charakteru jeho osobnosti, neboť i bez této charakteristiky zůstaly zachovány obavy o účinnost uložení zvláštních opatření.

10. Pokud jde o námitky procesního charakteru, krajský soud správně upozornil, že z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplývá, že by si stěžovatel a tlumočník vůbec neporozuměli. Aniž by soud nyní hodnotil míru odlišnosti jazyka (dialektu) sorání a jazyka (dialektu) kurmándží, je z obsahu protokolu zjevné, že základní porozumění mezi stěžovatelem a tlumočníkem panovalo. S ohledem na důvody vylučující uplatnění zvláštních opatření (opírající se o okolnosti příletu stěžovatele do České republiky) pak nebylo nutné se v tomto řízení podrobněji zabývat mírou případného zkreslení azylového příběhu způsobeného tlumočením. To bude předmětem hodnocení při rozhodování o vlastní žádosti o udělení mezinárodní ochrany“.

11. V dalším navazujícím rozhodnutím ze dne 20. 11. 2024 žalovaný podle § 73 odst. 4 zákona o azylu dobu, po kterou se žalobci nepovoluje vstup na území České republiky, prodloužil do 5. 12. 2024.

12. V odůvodnění žalovaný uvedl, že důvody, pro které žalobci nebyl povolen vstup, stále trvaly. Žalobce neprokázal totožnost žádným dokladem, přičemž ani žalovanému se k osobě žalobce a jím tvrzeným údajům nepodařilo zjistit žádné informace. Trval tedy stav, kdy žalobcova totožnost vyplývá pouze z čestného prohlášení, jehož pravdivost nelze ověřit. Jejich věrohodnost je navíc snížena tím, že v seznamu cestujících, nebyla nalezena osoba cestující pod uváděnou totožností. Lze tudíž předpokládat, že žalobce po cestě do Prahy vystupoval pod jinou (pravou, či falešnou) totožností. Žalovaný vyloučil možnost uložení mírnějších opatření podle § 47 zákona o azylu, neboť žalobce na území České republiky vstoupil neoprávněně, cestoval nelegálně, bez dokladů a s pomocí převaděče. Navíc z jeho výpovědí vyplývají zjevné rozpory. Žalovaný v mezidobí vydal rozhodnutí ze dne 7. 11. 2024, jímž zamítl žalobcovu žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou. Tato skutečnost dále oslabuje žalobcovu motivaci respektovat případná zvláštní opatření.

13. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2024, č. j. 52 A 23/2024–23, zamítl.

14. Soud vyšel z toho, že žalobce uplatnil obdobné žalobní body jako v předchozím řízení a nepoukazoval na žádné nové skutkové okolnosti. Odkázal proto na odůvodnění rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42, v němž dospěl k závěru, že žalobcova totožnost nebyla spolehlivě zjištěna a současně u něj existovala důvodná obava, že by v případě uložení zvláštních opatření nerespektoval omezení či povinnosti z nich plynoucí. Řízení o prodloužení doby nepovolení vstupu na území České republiky neslouží k přezkumu okolností, které vedly k prvotnímu rozhodnutí, ledaže z průběhu řízení či tvrzení cizince vyplývá, že by mohlo dojít ke změně skutkových okolností. I přesto, že pohovor mohl být zatížen vadami v tlumočení, z protokolu o pohovoru není patrné, že by si žalobce a tlumočník zcela nerozuměli a v určitých ohledech je výpověď konzistentní.

15. V dalším navazujícím rozhodnutí žalovaný podle § 73 odst. 4 zákona o azylu dobu, po kterou nemůže žalobce vstoupit na území České republiky, prodloužil do 27. 1. 2025.

16. V odůvodnění žalovaný uvedl, že důvody, pro které žalobci nebyl umožněn vstup na území, i nadále trvají. Žalobce svoji totožnost stále neprokázal žádným dokladem totožnosti a dosud se k ní ani nepodařilo zjistit žádné informace. Žalovaný odkázal na svá předchozí rozhodnutí. Pokud jde o zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, ani v tomto ohledu nedošlo podle žalovaného ke změně (skutkových) okolností. Podle žalovaného by proto i nadále uplatnění těchto opatření nebylo účinné. Navíc žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla posouzena jako zjevně nedůvodná, což oslabuje motivaci žalobce respektovat zvláštní opatření. Žalovaný se zabýval i délkou stanovené doby, po kterou nemůže žalobce vstoupit na území České republiky. Rozhodnutím o mezinárodní ochraně byla jeho žádost jako zjevně nedůvodná zamítnuta, proti čemuž žalobce podal žalobu. Žalovaný vycházet z toho, že je třeba vyčkat rozhodnutí soudu o žalobě proti zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany a současně stále probíhají úkony prováděné policejním orgánem za účelem spolehlivého zjištění žalobcovy totožnosti.

17. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 1. 2025, č. j. 55 A 7/2024–24, zamítl.

18. Soud vyšel z toho, že žalobce i v další žalobě uplatnil obdobné žalobní body jako v předchozím řízení a nepoukazoval na žádné nové skutkové okolnosti. Odkázal proto na odůvodnění rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42, v němž dospěl k závěru, že žalobcova totožnost nebyla spolehlivě zjištěna a současně u něj existovala důvodná obava, že by v případě uložení zvláštních opatření nerespektoval omezení či povinnosti z nich plynoucí. Řízení o prodloužení doby nepovolení vstupu na území České republiky neslouží k přezkumu okolností, které vedly k prvotnímu rozhodnutí, ledaže z průběhu řízení či tvrzení cizince vyplývá, že by mohlo dojít ke změně skutkových okolností. I přesto, že pohovor mohl být zatížen vadami v tlumočení, z protokolu o pohovoru není patrné, že by si žalobce a tlumočník zcela nerozuměli a v určitých ohledech je výpověď konzistentní, přičemž u řady rozporů není důvodu se domnívat, že by mohly být způsobeny nesprávným tlumočením a žalobce sám to ostatně ani netvrdí.

19. V dalším navazujícím rozhodnutí žalovaný podle § 73 odst. 4 zákona o azylu dobu, po kterou nemůže žalobce vstoupit na území České republiky, prodloužil do 27. 2. 2025.

20. V odůvodnění žalovaný uvedl, že důvody, pro které žalobci nebyl umožněn vstup na území, i nadále trvají. Žalobce svoji totožnost stále neprokázal žádným dokladem totožnosti a dosud se k ní ani nepodařilo zjistit žádné informace. Žalovaný odkázal na svá předchozí rozhodnutí. Pokud jde o zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu, ani v tomto ohledu nedošlo podle žalovaného ke změně (skutkových) okolností. Podle žalovaného by proto i nadále uplatnění těchto opatření nebylo účinné. Navíc žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla posouzena jako zjevně nedůvodná, což oslabuje motivaci žalobce respektovat zvláštní opatření.

21. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 22. Žalobce v žalobě uvedl, že s napadeným rozhodnutím nesouhlasí, neboť prodloužení nepovolení vstupu je založeno na nesprávném závěru, že uložení zvláštního opatření v případě žalobce od počátku nebylo možné a že se na této skutečnosti nic nezměnilo. Výchozí závěr, že uložení zvláštních opatření není možné, založil žalovaný ve svém původním rozhodnutí o nepovolení vstupu ze dne 25. 10. 2024 kumulativně na několika argumentech, které od počátku nebyly validní. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 48 Az 20/2024 ze dne 20. 1. 2025 zrušil rozhodnutí žalovaného, kterým byla žalobcova žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná.

23. Žalobce namítl, že do dnešního dne neobdržel „Poučení pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany“ v jazyce, kterému rozumí (tzn. v sorání psaném arabským skriptem). Žalovaný založil závěry o nemožnosti uložit zvláštní opatření, a tedy nutnost rozhodnout o nepovolení vstupu nejen na tom, že nelze ověřit žalobcovu totožnost, ale i na tom, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu byla údajně zjevně nedůvodná, účelová, jeho výpovědi nevěrohodné. Avšak tvrzení o zjevné nedůvodnosti, účelovosti a nevěrohodnosti bylo založeno zcela na výsledcích ze špatně vedeného/tlumočeného pohovoru a procesním pochybeni (absentující poučeni).

24. Vydání rozhodnutí o nepovolení vstupu předcházela řada procesních vad, které podle názoru žalobce nelze bagatelizovat. Žalobce nesouhlasí se závěrem soudu, že tyto vady se vztahují jen k řízení o mezinárodní ochraně, nikoli řízení o povolení vstupu. Rozhodnutí o nepovolení vstupu lze vydat pouze za kumulativního splnění dvou podmínek: (i) je dán jeden ze zákonných důvodů v § 73 odst. 3 zákona o azylu a (ii) nelze účinně uplatnit zvláštní opatření. Pouhé naplnění první zákonné podmínky automaticky nevede k tomu, že nelze uložit zvláštních opatření. Tomu musí přecházet samostatné a individualizované posouzení. Nelze podle žalobce argumentovat jen tím, že žadatele přicestuje bez dokladů, protože tuto skutečnost předvídá sám § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu. Jelikož možnost uložení zvláštního opatření žalovaný vyhodnocuje na základě informací získaných z poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu a pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu, mají vady těchto úkonů vliv i na zákonnost napadeného rozhodnutí.

25. Žalobce dále namítl, že údajné rozpory v jeho výpovědi jsou způsobeny špatným dorozuměním s tlumočníkem. Vysvětlil, že se v zemi původu živil jako tzv. kolber – tj. nosil mezi Íránem a Irákem spotřební zboží a rovněž materiály propagující kurdskou nezávislost. Rovněž uvedl, že tvrzení, že neví, jak se dostal na Kypr, není nutně nevěrohodné, neboť ke vstupu na Kypr není třeba opustit kamion, kterým se lze na Kypr dostat za použití trajektu.

26. Konečně žalobce zdůraznil, že soud v rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31 potvrdil, že jeho žádost o mezinárodní ochranu nebyla zjevně nedůvodná a nebyla tedy ani podána účelově.

27. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobcovy námitky se opakují, přičemž je soud vypořádal v předchozích. Napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem. Žalovaný odkázal na předchozí rozhodnutí i vyjádření k žalobám proti nim. Žaloba podle žalovaného nenapadá důvody, na nichž je postaveno napadené rozhodnutí. Posouzení věci soudem 28. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 73 odst. 6 zákona o azylu), osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud proto žalobu věcně projednal, k čemuž je místně příslušný podle § 73 odst. 6 zákona o azylu.

29. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vycházel soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), přičemž napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Soud současně neopomněl, že řízení o prodloužení doby, po kterou žalobce nemůže vstoupit na území České republiky, podle § 73 zákona o azylu je fakticky i podle čl. 8 a násl. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“), zajištěním, a proto se na soudní přezkum uplatní závěry rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C–704/20 a C–39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, podle nichž musí soud z moci úřední přihlížet i k těm nezákonnostem rozhodnutí o zajištění, které účastníci nenamítali (srov. rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2023, č. j. 5 Azs 96/2021–39, č. 4456/2023 Sb. NSS).

30. O žalobě soud rozhodl v souladu s § 73 odst. 7 větou třetí zákona o azylu bez jednání, neboť účastníci ve stanovené lhůtě jednání nenavrhli a soud jej nepovažoval za nezbytné.

31. Podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu ministerstvo rozhodne do 5 pracovních dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v případě nutnosti o nepovolení vstupu na území žadateli o udělení mezinárodní ochrany, nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže účelem zajištění je spolehlivé zjištění nebo ověření jeho totožnosti.

32. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

33. Podle § 47 odst. 1 zákona o azylu zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutím ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.

34. Podle § 73 odst. 4 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí o nepovolení vstupu na území stanoví dobu, po kterou nemůže žadatel o udělení mezinárodní ochrany na území vstoupit; tuto dobu lze prodloužit, a to i opakovaně. Doba pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku na mezinárodním letišti nesmí být delší než 180 dnů ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.

35. Pode § 73 odst. 5 zákona o azylu v řízení o nepovolení vstupu na území a v řízení o prodloužení doby, po kterou nelze vstup na území žadateli o udělení mezinárodní ochrany povolit, je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Rozklad, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. V rozhodnutí o nepovolení vstupu na území a v rozhodnutí o prodloužení doby, po kterou nelze vstup na území povolit, ministerstvo poučí žadatele o udělení mezinárodní ochrany o možnosti podat návrh na ustanovení zástupce pro řízení o žalobě podle soudního řádu správního.

36. Soud v prvé řadě konstatuje, že rozhodnutím ze dne 25. 10. 2024 žalovaný žalobci podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu nepovolil vstup na území České republiky a podle § 73 odst. 4 zákona o azylu stanovil dobu, po kterou se žalobci vstup nepovoluje, do 20. 11. 2024. Žalobce totiž neprokázal svoji totožnost, která je zásadní pro posuzování jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ke zjištění (ověření) totožnosti je přitom zapotřebí poskytnutí nezbytné součinnosti. NSS k zajištění podle důvodu zakotveného v § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu (lze přiměřeně zohlednil judikaturu k zajištění žadatelů o azyl podle § 46a zákona o azylu, neboť se jedná o institut velmi blízký – např. § 73. In: CHMELÍČKOVÁ, N., VOTOČKOVÁ, V. Zákon o azylu: Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer) mj. uvedl, že jedná o ustanovení, které bylo přijato s cílem zamezit zneužívání řízení o udělení mezinárodní ochrany pro nelegální migraci či jiné nelegální aktivity. „Skutečnost, že nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany, má za následek, že není zřejmé, s jakou konkrétní osobou se řízení vede. Není–li na jisto postaveno, kdo je osoba, která podala žádost o udělení mezinárodní ochrany, z jakého státu tedy pochází a jakou má za sebou skutečnou osobní historii relevantní pro posouzení její žádosti, není vyloučeno, že ve skutečnosti o mezinárodní ochranu žádá osoba, která ji vůbec nepotřebuje a které žádná nebezpečí, kvůli nimž by jí měla být taková ochrana poskytnuta, ve skutečnosti nehrozí. Praxe řízení ve věcech udělení mezinárodní ochrany naopak ukazuje, že skrývání skutečné identity a tvrzení identity jiné (cizí či zcela smyšlené) je častou metodou ekonomických migrantů, jak se bez skutečných důvodů pokusit získat výhody plynoucí z mezinárodní ochrany. Takovému zneužití tohoto institutu je Česká republika jako stát, který řízení o žádosti vede, oprávněn se bránit, použije–li k tomu humánní a proporcionální prostředky pohybující se v mezích prostoru vymezeného státu vnitrostátním ústavním právem a jeho mezinárodními závazky. Ust. § 46a odst. 1 písm. a) zákona o azylu takovým požadavkům odpovídá. Ve své podstatě jde o zajišťovací institut, který umožňuje pro případ, že by skutečná identita žadatele o udělení mezinárodní ochrany, která vyjde šetřením najevo, neodpovídala tomu, co o sobě žadatel tvrdí či je o něm jinak známo, správnímu orgánu adekvátně reagovat.“ (viz rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 7 Azs 19/2013–38, č. 2971/2014 Sb. NSS). To ostatně odpovídá i příjímací směrnici [čl. 8 odst. 3 písm. a) žadatel může být zajištěn za účelem zjištění nebo ověření jeho totožnosti nebo státní příslušnosti]. Ze skutkového stavu, který byl žalovaným zjištěn plyne, že nepovolení vstupu na území mělo jasný zákonný základ právě ve shora citovaném ustanovení zákona o azylu a sledovalo zákonem předvídaný účel: spolehlivé zjištění totožnosti žadatele o mezinárodní ochranu na území České republiky.

37. Splněním zákonných podmínek se soud v rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 věnoval. V bodě 25 uvedl, že žalobce přicestoval do České republiky bez dokladů a údaje ke své osobě uvedl jen v čestném prohlášení. Uvedené údaje však nebylo možné ověřit žádnými doklady ani lustrací v příslušných evidencích, přičemž žádný z účastníků nerozporoval naplnění účelu zajištění podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu. To žalobce neučinil ani v dalších žalobách, přičemž ani soud z úřední povinnosti nezjistil, že by tato podmínka neměla být splněna (viz bod 29 tohoto rozsudku). Žalobce se omezil na to, že podle něho nebyla splněna druhá z kumulativních podmínek podle § 47 odst. 2 zákona o azylu – nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 zákona o azylu. To žalobce akcentoval i v nyní projednávané věci. Dodal, že pouhé naplnění první zákonné podmínky bez dalšího nemůže vést ke konstatování nemožnosti uložení zvláštních opatření. To, zda lze či nelze účinně uplatnit zvláštní opatření, musí správní orgán vyhodnotit samostatně. Musí se jednat o individualizované důvody nad rámec toho, že žadatel přicestoval bez dokladů.

38. Soud dává žalobci za pravdu, že je třeba splnit obě kumulativní podmínky § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu včetně podmínky, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření (ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o azylu lze se důvodně domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany). Podstatou zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu je povinnost žadatele o mezinárodní ochranu zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, podstatou zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu je povinnost žadatele o mezinárodní ochranu osobně se hlásit žalovanému v době jím stanovené. Avšak i přesto, že smyslem a účelem zvláštních opatření je minimalizace omezování osobní svobody cizinců, neznamená to, že by k omezení osobní svobody nemohlo dojít nikdy. Zvláštní opatření je možno považovat za účinná jen tehdy, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu mírnějšími prostředky. Neznamená to ovšem, že by bylo nejprve nutné uložit zvláštní opatření a k nepovolení vstupu na území přistoupit, teprve pokud by nebylo zvláštní opatření účinné (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 252/2017–89, bod 17). NSS konstatoval, že „[v]olba mírnějších opatření než je zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany, mezi něž lze řadit zmíněné zvláštní opatření, je vázána na předpoklad, že žadatel bude se státními orgány spolupracovat při realizaci tohoto opatření a že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že by žadatel správní řízení mařil, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření“ (viz rozsudek NSS ze dne 10. 10. 2016, č. j. 7 Azs 185/2016–23, bod 28).

39. Druhé z kumulativních podmínek se soud v bodech 26 až 40 rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 velmi podrobně věnoval, což následně připomněl rozsudcích č. j. 52 A 23/2024–23 a č. j. 55 A 7/2024–24. Soud ve shodě se žalovaným považoval za relevantní především to, že žalobce přicestoval na území České republiky neoprávněně s pomocí převaděče, bez dokladu totožnosti a bez víza. Přihlédl též k tomu, že Česká republika není první bezpečnou zemí, na jejíž území žalobce vstoupil. Přicestoval totiž letecky z Kypru, který je bezpečnou zemí. Žalovaný přitom zjistil, že v seznamu cestujících nebyla žádná osoba vystupující pod žalobcem uváděnou totožností. Z toho lze dovodit, že žalobce se pro cestu letadlem buď prokázal jinou totožností, nebo se s pomocí převaděče dostal do letadla, aniž by prošel kontrolou a musel se prokázat. V obou případech se jedná o nežádoucí jednání, jež snižuje žalobcovu spolehlivost. V bodě 40 rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 soud dále uvedl, že jelikož žalobce (i) přicestoval neoprávněně za pomoci převaděče a (ii) bez dokladů, (iii) nepřihlásil se úřadům v první bezpečné zemi, (iv) v rámci území Evropské unie cestoval letadlem, přičemž se (a) buď prokázal jinou totožností, nebo (b) se vůbec neprokázal a cestoval „na černo“, (v) jeho výpověď obsahovala řadu nejasností a (vi) vykonával činnost na hraně legality (což sám v žalobě připustil), tak existovaly důvodné obavy, že by žalobce v případě uložení zvláštních opatření nemusel dodržovat povinnosti s nimi spjaté ani spolupracovat se správními orgány za účelem zjištění jeho totožnosti. V bodě 23 rozsudku č. j. 52 A 23/2024–23 soud dále zohlednil, že dalším důvodem je to, že žalobcova žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná. V posuzované věci nevyšly najevo ani další okolnosti (zejména okolnosti svědčící o účinnosti zvláštních opatření), které by měl žalovaný zvážit, ale neučinil. Obavy z nespolupráce a neplnění zvláštních opatření žalobce nerozptýlil žádnými konkrétními argumenty. U žalobce existovala důvodná obava, že by s žalovaným nespolupracoval v případě, že by mu bylo uloženo některé ze zvláštních opatření.

40. Pro nyní posuzovanou věc – přezkum rozhodnutí o prodloužení nepovolení vstupu na území podle § 73 odst. 4 zákona o azylu je však zcela stěžejní, že žalobce (kromě rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31) neuplatňuje žádné nové skutkové okolnosti. Tím ovšem žalobce značně předurčil rozsah soudního přezkumu, protože i nyní soud konstatuje, že nedošlo–li ke změně skutkových okolností, tak žaloba proti rozhodnutí o prodloužení doby nepovolení vstupu na území podle § 73 odst. 4 zákona o azylu neslouží k přehodnocování závěrů prvotního rozhodnutí podle § 73 odst. 3 zákona o azylu. Soud totiž nyní přezkoumává jen to, zda důvody nepovolení vstupu i nadále trvají (a je proto namístě dobu nepovolení vstupu na území prodloužit), a to, zda se skutkové okolnosti nezměnily tak, že na původních závěrech nelze dále setrvat. Opačný závěr by vedl ke značně neracionálním a nehospodárným důsledkům. Při jakémkoliv dalším prodloužení doby, po kterou se nepovoluje vstup na území, by se totiž otvíral prostor pro opětovné a ničím neomezené přezkoumávaní splnění prvotních zákonných podmínek, aniž by pro to byl přesvědčivý důvod (právě změna skutkových okolností). K přehodnocování závěrů o splnění podmínek podle § 73 odst. 3 zákona o azylu není v řízení o prodloužení doby nepovolení vstupu na území podle § 73 odst. 4 zákona o azylu místo. K tomu slouží kasační stížnost, jež žalobce podle vlastního tvrzení k NSS podal. To lze dovodit i z rozsudku NSS ze dne 4. 9. 2019, č. j. 9 Azs 193/2019–48, č. 3933/2019 Sb. NSS. Ten se sice zabýval především prolomením pravidla podle § 75 odst. 1 s. ř. s., k tomuto závěru však v bodě 37 dospěl proto, že soudní přezkum má být nastaven tak, aby bylo možno zohlednit i změny, v jejichž důsledku se původně zákonné omezení osobní svobody stalo nezákonným (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shishkov proti Bulharsku ze dne 9. 1. 2003, stížnost č. 38822/97). Podpořil tedy závěr, že prvotní rozhodnutí, jímž se přezkoumává splnění podmínek podle § 73 odst. 3 zákona o azylu, lze znovu přezkoumat („přehodnocovat“) jen tehdy, pokud dojde k výše akcentované změně skutkových okolností.

41. Ostatně, uvedené výslovně vyplývá z výroků všech 3 na sebe navazujících rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 25. 10. 2024 byl žalobci podle § 73 odst. 3 písm. a) zákona o azylu nepovolen vstup na území České republiky a podle § 73 odst. 4 zákona o azylu žalovaný stanovil dobu, po kterou se žalobci vstup nepovoluje, do 20. 11. 2024. V dalším navazujícím (k pojmu „navazující“ – srov. rozsudek NSS ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011–124, č. 2936/2013 Sb. NSS) rozhodnutí ze dne 20. 11. 2024 žalovaný již jen podle § 73 odst. 4 zákona o azylu dobu, po kterou nemůže žalobce vstoupit na území České republiky, prodloužil do 5. 12. 2024. Stejně žalovaný postupoval i v případě napadeného rozhodnutí. Tomu odpovídá i obsahu všech odůvodnění. Žalovaný v prvotním rozhodnutí posoudil, zda byly naplněny podmínky podle § 73 odst. 3 zákona o azylu, na základě nichž lze žadateli o azyl nepovolil vstup na území. V dalších rozhodnutí již tyto důvody nepřehodnocoval, protože tyto důvody i nadále trvaly a zároveň nestala změna skutkových okolností. Žalovaný pak podle soudu postupovat v souladu s právními předpisy.

42. Pokud tedy rozsudek č. j. 52 A 23/2024–23 poukazuje (za použití logického argumentu per analogiam) na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 31. 3. 2021, č. j. 36 A 3/2021–48 (ten sám vychází mj. ze závěrů rozsudku NSS č. j. 9 Azs 193/2019–48 citovaného v bodě 40 tohoto rozsudku), podle kterých je přezkoumávání naplnění okolností, které vedly k prvotnímu zajištění cizince v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince namístě jen tehdy, pokud z průběhu řízení či tvrzení cizince vyplývá, že by mohlo dojít ke změně skutkových okolností, nemá k tomu soud nyní co vytknout. Jak soud nyní uzavřel již výše, tyto pravidla se uplatní i v případě rozhodnutí o prodloužení doby, po kterou se nepovoluje vstup na území, podle § 73 odst. 4 zákona o azylu.

43. Soud tak uzavírá, že jelikož žalobce s výhradou vydání rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31 (k němuž se vyjádří níže) nepoukazoval na žádnou změnu skutkových okolností a nezpochybňoval, že důvody pro omezení jeho osobní svobody stále trvají (namítal v zásadě jen, že nikdy neexistovaly) nebylo namístě závěry zaujaté v předchozích rozsudcích přehodnocovat. Většina žalobních bodů se tedy míjí s důvody napadeného rozhodnutí a žalobce je proto namístě odkázat na přechozí závěry.

44. Žalobce v této souvislosti poukazoval na to, že mu nebylo poskytnuto řádné poučení pro žadatele o mezinárodní ochranu, protože ovládá kurdský dialekt sorání, nikoli kurmándží. To úzce souvisí s tím, že při pohovoru tlumočil nesprávný tlumočník. K tomu soud v bodě 47 rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 uvedl, že žalobce sice během pohovoru uvedl, že umí číst pouze arabské písmo, přičemž obsahu výzvy a předvolání nerozuměl, avšak dodal, že k výzvě a předvolání obdržel též poučení v dialektu sorání, které si přečetl a na jehož základě výzvu a předvolání podepsal. Pokud jde o nesprávného tlumočníka, soud v bodě 48 rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 připustil, že tato skutečnost mohla mít vliv na konzistenci jeho výpovědi. Dal žalobci za pravdu v tom, že část nesrovnalostí jeho výpovědi může do jisté míry pramenit z nepřesného tlumočení. Především činnost kolbera nelze bez dalšího zužovat na pouhé pašování. Poukázal však i na jiné nejasnosti v žalobcově výpovědi, které s tlumočením nesouvisí (např. jakým způsobem žalobce přicestoval do Evropské unie, z jaké důvodu u sebe neměl doklad totožnosti, jaký doklad měl v Íránu, z jakého důvodu žalobce nebyl zatčen spolu s bratrem). Tyto skutečnosti k posouzení žalobcovy nevěrohodnosti postačovaly. V bodě 26 rozsudku č. j. 52 A 23/2024–23 následně soud doplnil, že i kdyby k protokolu o pohovoru nepřihlédl vůbec a nebral by v potaz z něj plynoucí rozpory, dospěl by na základě způsobu, jakým žalobce přicestoval a na základě skutečnosti, že v zemi původu přenášel nedeklarované zboží přes hranice, k závěru, že se u něj lze důvodně obávat neplnění povinností plynoucích ze zvláštních opatření. Tyto skutečnosti sami o sobě odůvodňují neuložení zvláštních opatření namísto vydání napadeného rozhodnutí.

45. Soud se vypořádal i s žalobcovou věrohodností (podrobněji v bodě 9 tohoto rozsudku). V bodech 35 až 39 rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 podrobně popsal všechny okolnosti posuzovaného případu a to, zda lze žalobce pro účely řízení o nepovolení vstupu na území (nikoli však pro řízení o jeho žádosti o mezinárodní ochranu) považovat za věrohodného. Celá žalobcova výpověď nebyla nekonzistentní a rozporná, avšak určité nejasnosti skutečně vykazovala. Nebylo z ní totiž zřejmé, jak žalobce vstoupil na území Evropské unie, neboť k dotazu žalovaného, jak se dostal na ostrov Kypr, uvedl, že neví a že asi jel kamionem. Žalobce též nevěděl, jaký měl v zemi původu doklad totožnosti s odůvodněním, že umí přečíst pouze své jméno. Předtím však tvrdil, že umí arabské písmo a přečetl si poučení psané v dialektu sorání. Určité rozpory vykazovala též část, v níž žalobce uváděl, že s sebou nemá doklady, neboť nebyl zrovna doma, když mu strýc volal, že musí utéct. Později během pohovoru však zmínil, že již byl na cestě za převaděčem (tedy připraven vycestovat z vlasti), když mu strýc volal, aby ho informoval o tom, že se v jejich vesnici zatýká a varoval žalobce, aby se nevracel. Žalobce tudíž nedokázal objasnit ani to, proč u sebe nemá doklad totožnosti. Rovněž výpověď ohledně zatčení žalobcova bratra byla nekonzistentní. Nejprve žalobce uvedl, že došlo k obklíčení celé vesnice, přičemž byl zatčen nejen jeho bratr, ale i jiní lidé. Následně však uvedl, že bratra zatkli mimo vesnici, když se schovával před úřady, protože byl členem Kurdské demokratické strany. Nakonec sdělil, že se bratr neschovával, ale byl zatčen venku na pastvě, když pásl ovce. Ostatní lidé z vesnice a sousedi byli zatčeni jindy. Nesrovnalosti panují též kolem toho, z jakého důvodu nebyl zatčen též sám žalobce. K tomu nejprve uvedl, že utekl. Následně sdělil, že úřady nevěděly, že tam je a následně konstatoval, že ho nezatkly, neboť „na něj nic neměly“. Zároveň žalobce tvrdil, že on a celé jeho rodina je proti íránskému režimu, které je podle jeho slov teroristický, avšak nezná žádné konkrétní íránské bezpečnostní složky. Soud nevyloučil, že některé nesrovnalosti v žalobcově výpovědi mohly být důsledkem nepřesného tlumočení, nelze však dospět k závěru, že by si žalobce a tlumočník vzájemně nerozuměli. Naopak je zřejmé, že v některých ohledech byla výpověď žalobce jasná a konzistentní (např. důvod odchodu z vlasti, činnost žalobce jakožto kolbera, jeho politické přesvědčení). V žalobě žalobce (stejně jako v žalobě ve věci sp. zn. 52 A 23/2024) přednesl vlastní verzi azylového příběhu, který sdělil svému zástupci (její zaměstnankyni) za přítomnosti tlumočníka v dialektu sorání. K tomu soud uvedl, že jistou úroveň vzájemného porozumění dokládá i to, že sám žalobce popsal svůj příběh sice s odlišnostmi, nicméně nelze říci, že by byl zcela jiný. Není tedy pravdou, že by si žalobce s tlumočníkem vůbec nerozuměli (bod 25 rozsudku č. j. 52 A 23/2024–23).

46. K výše uvedeným závěrům z předcházejících řízení soud předně uvádí, že tyto závěry je nutno dílčím způsobem korigovat, a to s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31. V něm soud dospěl k závěru, že žalobci se řádné poučení v jazyce sorání nedostalo (bod 39 rozsudku). Nicméně tato otázka není pro zákonnost napadeného rozhodnutí stěžejní. Soud v rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 uvedl, že „Žalobce se k úkonu poskytnutí údajů k žádosti i k pohovoru náležitě dostavil, aniž by proti výzvě či předvolání cokoliv namítal. Uvedené procesní pochybení proto nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí“ (bod 47 rozsudku). S tímto závěrem se soud ztotožňuje. Nad rámec žalobních bodů soud uvádí, že závěry rozsudku č. j. 52 A 20/2024–42 je třeba korigovat rovněž v otázce dodržení lhůty dle § 10 odst. 1 zákona o azylu, a to z důvodů vyslovených v rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31 (body 49–61 rozsudku). Nicméně nedodržení této lhůty (jakkoliv významné v řízení o udělení mezinárodní ochrany) není samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí – žalobce ostatně v nyní podané žalobě tuto otázku vůbec nezmiňuje.

47. Žalobce v podané žalobě jako jedinou novou skutečnost, která by měla svědčit pro nezákonnost napadeného rozhodnutí, uvedl rozsudek č. j. 48 Az 20/2024–31, jímž soud zrušil zamítnutí žádosti žalobce o mezinárodní ochranu pro její zjevnou nedůvodnost. Soud pokládá na tomto místě za nutné ozřejmit, co v rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31 zaznělo a jaký je jeho význam pro projednávanou věc. Především je třeba zdůraznit, že soud se v rozsudku č. j. 48 Az 20/2024–31 k meritu věci (tj. k otázce, zda je žádost žalobce o mezinárodní ochranu zjevně nedůvodná) vůbec nevyjadřoval – tvrzení žalobce v bodě V žaloby (viz bod 26 rozsudku) tedy není správné. Důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu byly zásadní procesní vady, k nimž během řízení došlo – nedodržení lhůty na přípravu, absence řádného poučení a nesprávné tlumočení. Tyto vady však samy o sobě nepůsobí nezákonnost rozhodnutí o nepovolení vstupu na území, jak soud ostatně v bodě 18 citovaného rozsudku výslovně připustil. Pokud jde o nedodržení lhůty na přípravu (v nynější žalobě nenamítané) a absenci poučení, pak soud dospěl k závěru, že přestože je nutné korigovat závěry předcházejících rozsudků týkajících se nepovolení vstupu na území, pak tato pochybení správních orgánů nemají za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí (bod 46 tohoto rozsudku). Pokud jde o nesprávně provedené tlumočení, pak soud konstatuje, že řada rozporů, na nichž žalovaný a soud v předcházejících řízeních založily závěr o nevěrohodnosti žalobce, je takové povahy, že není pravděpodobné, že by se jednalo o nedorozumění „ztracené v překladu“ (např. odlišný popis zatčení bratra i důvodů, proč žalobce sám zatčen nebyl – viz bod 45 rozsudku). Navíc nelze přehlédnout, že žalobce sám se k těmto rozporům v podané žalobě nijak nevyjadřuje. Za této situace nelze než dospět k závěru, že závěry žalovaného o nevěrohodnosti žalobce (a tím o neúčinnosti zvláštních opatření) nadále obstojí. Pro úplnost soud dodává, že i některá „vysvětlení“ poskytnutá žalobcem v žalobě ohledně jeho cesty na Kypr se soudu nejeví věrohodnými – přestože je jistě možné, aby žalobce po dobu cesty na Kypr neopustil kamion (a neměl žádné informace o tom, kde se zrovna nachází), lze jen těžko uvěřit tomu, že by nepoznal, zda jede po silnici, nebo zda pluje na trajektu na moři.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

48. Soud uzavírá, že neshledal žalobní body důvodnými a nezjistil žádnou vadu, k níž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti, proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

49. Důkazy předložené žalobcem jsou součástí správního spisu, kterým se dokazování neprovádí, ale soud z něj bez dalšího vychází (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

50. O náhradě nákladů soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly.

Poučení

Dosavadního řízení Obsah žaloby a vyjádření žalovaného Posouzení věci soudem V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení