56 A 7/2016 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2016, č. j. KUJI 65821/2016, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 8. 2016, č. j. KUJI 65821/2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), byla změněna výroková část rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 11. 7. 2016, zn. OVV/81/2016 D-63/16, tak, že ve výrokové části rozhodnutí mezi slova „kterého se dopustil tím, že“ bylo doplněno „kterého se z nedbalosti dopustil tím, že“. Ve zbytku bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se žalobce dopustil dne 21. 12. 2015 v 9:53:26 hod. při řízení osobního automobilu BMW, RZ X, na silnici I. třídy č. 34 v obci Kamenice nad Lipou, místní část Pravíkov ve směru na obec Kamenice nad Lipou (GPS 1506´02.766“E. 4919´59.969“N), když v místě s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h mu byla naměřena rychloměrem RAMER10C rychlost 91 km/h po odečtení odchylky měřicího zařízení. Žalobce v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 40 km/h a více, čímž porušil § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Žalobci byla podle § 125c odst. 5 písm. d) a § 125c odst. 6 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, zákaz činnosti na dobu 6 měsíců, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu a povinnost uhradit paušální náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 26. 10. 2016 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost prvostupňového správního rozhodnutí, neboť správní orgán nedostatečným způsobem vypořádal námitky žalobce vůči nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, které se vázaly k nedodržení návodu k užití rychloměru. Žalobce před prvostupňovým správním orgánem namítl, že měřicí vozidlo bylo nesprávně ustavené, neboť z jím doložených výpočtů se podávalo, že úhel měřicího a měřeného vozidla byl 27, tedy že byl v rozporu s návodem k obsluze rychloměru. Žalovaný tvrzení žalobce v tomto směru považoval za nepřesné, nepodložené a nepřezkoumatelné, s čímž žalobce nesouhlasí, neboť k přezkoumání rovnoběžného ustavení měřicího vozidla dostačuje výstup z rychloměru s viditelnými referenčními body, GPS údaje a satelitní snímek místa měření. Fotografie měřicího vozidla nebyla podle žalobce potřeba. Žalobce svůj názor dále podložil tím, že špatné ustavení měřicího vozidla je viditelné „i podle velké části boku vozidla, který je na snímku z měření viditelný“. S tímto se však správní orgán nevypořádal. Svědectví policistů, kteří byli ohledně postavení měřicího vozidla vyslechnuti, nemůže mít podle žalobce větší váhu než exaktní a přezkoumatelný výpočet, který žalobce předložil. Žalobce rovněž namítá, že správní orgán žádným způsobem nehodnotil věrohodnost policistů jako svědků. Správní orgán měl při výslechu policistů důkladněji zjistit, jakým postupem měřicí vozidlo ustavili a nespokojit se s pouhým strohým tvrzením o dodržení návodu k obsluze rychloměru. I pokud by byl jeho výpočet nepřesný, je žalobce přesvědčen, že do zjištěného skutkového stavu vnáší důvodné pochybnosti. Žalobce poukazuje na to, že jím provedený výpočet zjistil významnou odchylku od předepsaného úhlu odklonu, a to o 4. Podle žalobce je nutno trvat na tom, že měřicí vozidlo nebylo v rozporu s návodem k obsluze ustaveno rovnoběžně s vozovkou. Správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí argumentoval 3 % odchylkou měření, která je však podle názoru žalobce určena ke kompenzaci vlivu provozních podmínek, nikoliv pochybení obsluhy měřicího zařízení. Při nedodržení návodu k obsluze nelze na měření nahlížet jako na použitelný důkaz. K prokázání chybného ustavení měřicího vozidla žalobce navrhuje jako důkaz čtení strany 71 návodu k obsluze rychloměru, kterou přiložil k podané žalobě. S odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 56, ze dne 24. 9. 2014, č. j. 6 As 187/2014 – 60, a ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37, žalobce namítá, že je nutné bez jakýchkoli pochybností vyjasnit, zda ustavení vozidla proběhlo v souladu s návodem k obsluze rychloměru, neboť podle ověřovacího listu je možné rychloměr užívat pouze v souladu s návodem k obsluze. Žalobce má za to, že jím namítané vady je nutné posuzovat o to přísněji, když při naměření rychlosti o pouhé 2 km/h nižší by jeho jednání bylo podřaditelné pod jinou skutkovou podstatu a bylo by mírněji sankcionováno. Z uvedených důvodů má žalobce rovněž za to, že skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn. Žalobce dále namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost výše uložené pokuty. Správní orgány podle žalobce nepřezkoumatelně uvážily okolnosti spáchání přestupku, neboť není zřejmé, jakým způsobem hodnotily míru zavinění, k čemuž jsou podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), povinny přihlédnout. Stejně tak není zřejmé, jaký vliv měla ostatní kritéria na výši uložené sankce, k čemuž žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 – 63, na rozsudek ze dne 13. 12. 2004, č. j. 7 As 43/2004 – 51, a na rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 2119/2010. Rovněž tak nebyly učiněny úvahy o polehčujících a přitěžujících okolnostech, stejně jako nebyla zohledněna dosavadní rozhodovací praxe při ukládání pokut v obdobných případech. Předestřené odůvodnění podle žalobce nevysvětluje uloženou výši pokuty. Žalobce též postrádá odůvodnění toho, proč nepostačovalo uložení pokuty v nižší výši. Rovněž tak uloženou výši sankce považuje žalobce za zcela nepřezkoumatelnou, neboť není zřejmé, z jakého důvodu se správní orgány domnívaly, že právě takto uložená sankce naplní svůj účel a bude adekvátní. Žalobce dále namítá nedostatečnost úvah správních orgánů o formě zavinění. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky skutkové podstaty přestupku. Žalobce uvádí, že na svém vozidle zjistil závadu tachometru, který ukazuje o 10 km/h nižší rychlost, z toho důvodu má žalobce za to, že změřenou rychlostí nejel, ale s ohledem na uvedenou vadu si není jist. Proto nemohl ani jednat zaviněně a nemohl rozpoznat, že naplňuje znaky skutkové podstaty daného přestupku, když spodní hranici dané skutkové podstaty překročil toliko o 2 km/h. Žalobce rovněž brojí proti uloženému trestu zákazu činnosti a je přesvědčen, že nelze uložit trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu. Předmětného přestupku se žalobce měl dopustit při řízení motorového vozidla skupiny B, z toho důvodu mu měl být v souladu s § 14 odst. 1 zákona o přestupcích uložen zákaz řízení motorových vozidel této skupiny. Žalobce je přesvědčen, že předmětná zákonná ustanovení jsou nejednoznačná a v souladu se zásadou in dubio mitius měl správní orgán uplatit pro žalobce příznivější výklad normy (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2010, č. j. 1 As 6/2010 – 61, publ. ve sbírce NSS pod č. 2220/2011). Poslední námitka žalobce směřuje vůči neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí, v čemž spatřuje rozpor s § 77 zákona o přestupcích, neboť podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2014 - 69, je bodový postih trestem ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě zdůraznil, že žalobce podal proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí blanketní odvolání, v čemž shledává známou procesní taktiku obecného zmocněnce žalobce Ing. M. J. Žalovaný odkázal na rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který se těmito taktikami zabývá v usnesení ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 - 71. Žalovaný je přesvědčen o zákonnosti napadeného rozhodnutí, a proto navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Podle oznámení přestupku ze dne 6. 1. 2016, ručně sepsaného oznámení o přestupku ze dne 21. 12. 2015 a úředního záznamu ze dne 21. 12. 2015 prováděla dne 21. 12. 2015 v 9:53 hod., na uvedeném místě hlídka Police České republiky dohled nad silničním provozem, když ve vozidle v civilním provedení stacionárně změřila rychlost žalobcova vozidla. Vzhledem k tomu, že se jednalo o druhý přestupek žalobce v uplynulých 12 po sobě jdoucích kalendářních měsících, byla věc předána k řešení správnímu orgánu. Žalobce se na místě samém odmítl vyjádřit, oznámení o přestupku podepsal. Ve vozidle se nacházela další osoba. Na výstupu z rychloměru je na snímku z měření zachyceno vozidlo žalobce se změřenou rychlostí 94 km/h před odečtem odchylky měření. Na snímku nejsou viditelné žádné rušivé objekty. Vozidlo žalobce bylo měřeno zprava na odjezdu. Podle ověřovacího listu č. 28/15 ze dne 23. 2. 2015 bylo měřeno ověřeným rychloměrem. Předvoláním ze dne 7. 3. 2016 bylo zahájeno řízení o přestupku a žalobce byl předvolán k ústnímu jednání. Dne 12. 4. 2016 proběhlo ve věci ústní jednání bez osobní přítomnosti žalobce, za účastni obecného zmocněnce žalobce Ing. M. J., který se k věci nevyjádřil. Ve správním spise je dále založen výtisk mapy z veřejného mapového portálu mapy.cz se zaznačenými GPS souřadnicemi místa měření. Dne 19. 4. 2016 obdržel prvostupňový správní orgán vyjádření obecného zmocněnce žalobce v tom směru, že žalobce se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, nedopustil. Žalobce doložil blíže neurčený satelitní snímek s vyznačenou rovinou vozovky a dle GPS pozice měření dospěl při užití referenčních bodů patrných ze snímku měření k závěru, že měřicí vozidlo bylo ustaveno v rozporu s návodem k obsluze pod úhlem 27 k průběhu vozovky, což mělo za následek nepřesnost a nezákonnost měření. Dne 6. 6. 2016 proběhlo ve věci ústní jednání, při kterém byli jako svědci bez účasti obecného zmocněnce žalobce (omluven) vyslechnuti policisté, kteří měření rychlosti žalobcova vozidla provedli. Svědek pprap. V. L. uvedl, že k obsluze rychloměru byli spolu s kolegou řádně proškoleni a vozidlo bylo ustaveno v souladu s návodem k obsluze. Stejné skutečnosti uvedl i svědek pprap. J. P. Následujícího dne byla protokolace výpovědí policistů zaslána obecnému zmocněnci žalobce. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu ze dne 11. 7. 2016 byl žalobce uznán vinným za shora uvedené jednání. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán shrnul dosavadní průběh řízení a zjištěný skutkový stav, ze kterého měl přestupkové jednání žalobce za prokázané. Správní orgán uvedl, že byla naplněna formální i materiální stránka přestupku, k čemuž nebyla zjištěna žádná okolnost, která by vyloučila nebezpečnost jednání žalobce. K námitkám ohledně nesprávného ustavení vozidla správní orgán uvedl, že předložené výpočty považuje za nepodložené, neboť z dostupných informací nelze bezpečně zjistit a vypočítat přesné postavení měřicího vozidla, přičemž považoval za zásadní, že policisté, kteří měření provedli, uvedli, že měřicí vozidlo bylo ustaveno v souladu s návodem k obsluze rychloměru. O výsledku měření neměl správní orgán pochybnost. Správní orgán ve svých úvahách o výši sankce přihlédl k závažnosti jednání žalobce, způsobu spáchání (aktivní jednání žalobce) a k tomu, že svým jednání žalobce nezpůsobil žádnou škodu či újmu. Žalobce jako řidič měl vědět, že překračuje nejvyšší povolenou rychlost, stejně jako má mít své vozidlo a jeho rychlost zcela pod kontrolou. Rovněž bylo přihlédnuto k tomu, že v posledních 3 letech žalobce porušil pravidla silničního provozu 2x, přičemž jednou se jednalo rovněž o překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci a dále bylo přihlédnuto k bodovému kontu žalobce. S ohledem na uvedené přikročil k uložení pokuty při spodní zákonné hranici (5.000 Kč až 10.000 Kč.) v přiměřené výši 6.000 Kč, ve které shledává naplnění represivního a výchovného účelu trestu. Trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, správní orgán uložil na samé spodní hranici s ohledem na to, že tento trest žalobci nebyl v minulosti nikdy uložen. Dne 1. 8. 2016 podal žalobce prostřednictvím svého obecného zmocněnce blanketní odvolání, které ani po výzvě nedoplnil. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, ve kterém do výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí doplnil formu spáchání přestupku. Neuvedení formy zavinění považoval žalovaný za chybu ve psaní, neboť otázkou zavinění se prvostupňový správní orgán zabýval, přičemž z jeho odůvodnění plyne, že žalobce se dopustil daného přestupku z nedbalosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný neseznal dalších vad, odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí ve zbytku potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl při jednání dne 4. 9. 2017. Žalobce a jeho zástupce se k jednání bez omluvy nedostavili. Strana žalovaná setrvala při jednání na svém procesním stanovisku. Žalobce navrhoval, aby krajský soud provedl k důkazu str. 71 návodu k obsluze rychloměru RAMER10, kterou přiložil k žalobě. Krajský soud tento důkaz neprovedl, a to z důvodů vymezených níže. Žaloba není důvodná. Námitku nepřezkoumatelnosti vypořádání námitek žalobce vůči zjištěnému skutkovému stavu shledal krajský soud nedůvodnou, stejně jako námitku nedostatečného zjištění skutkového stavu. Žalobce prvostupňovému správnímu orgánu předložil „situační výkres“ postavení měřicího vozidla k vozovce s provedeným výpočtem, z něhož dovozuje nesprávné ustavení měřicího vozidla. Prvostupňový správní orgán k této námitce uvedl, že výpočty žalobce jsou nepřesné a nepodložené a že z důvodu nedostatku informací nelze zjistit přesné postavení vozidla. Byť se jedná o relativně strohé vypořádání otázky věrohodnosti předloženého nákresu a výpočtů, nepovažuje krajský soud takový způsob vypořádání námitky žalobce za nepřezkoumatelný, a to s přihlédnutím k povaze věci samotné. GPS pozice měřicího vozidla je pouze orientační, ze správního spisu neplyne, že by tato pozice byla zachycena kalibrovaným a ověřeným měřidlem. Ověřovací list založený ve správním spise se vztahuje pouze k rychloměru samotnému a jeho ověření se vztahuje výhradně k jeho primární funkci, kterou je měření rychlosti vozidel, nikoliv přesné měření polohy umístění měřicího zařízení. Již s ohledem na tuto skutečnost je krajský soud přesvědčen, že vznesená námitka ve své podstatě nemohla být úspěšná. Krajský soud má rovněž za to, že předložený situační výkres, k němuž žalobce užil blíže nespecifikovaný satelitní, případně letecký snímek daného místa je nutné považovat rovněž za nepřesný, což ostatně uvedl i prvostupňový správní orgán, když dospěl k závěru, že měření žalobce je nepřesné a nepodložené. Při pořizování leteckých či satelitních snímků je nutno počítat z povahy věci s určitým zkreslením situace, neboť tyto snímky mohou být pořizovány pod určitým úhlem, nikoli přímo kolmo. Z uvedených důvodů mohou být i žalobcem předložené výpočty zkreslené a neumožňují tak úplné zjištění skutkového stavu. Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že kvalita rozlišení žalobcem předloženého nákresu je nižší, z čehož rovněž plynou pochybnosti o přesnosti jím předestíraných skutečností. Ze snímku pořízeného měřicím zařízením v průběhu měření vozidla není úhel měření zřejmý a viditelný tak, jak žalobce tvrdí. Žalobce v rámci svého vyjádření rovněž zcela pominul princip, že v případě chybného měření měřicí zařízení změření rychlosti vozidla vůbec neprovede. Krajský soud na tomto místě odkazuje na bod 9 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 6 As 40/2017 – 32, ve kterém tento soud s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2015, č. j. 17 A 33/2013 – 164, popsal princip fungování rychloměru RAMER 10C, a to zejména proces, jakým rychloměr sám ověřuje platnost proběhnutého měření, případně i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60, v němž bylo měření provedeno obdobným typem rychloměru RAMER AD9C. Z uvedených důvodů považuje krajský soud způsob, jakým se prvostupňový správní orgán vypořádal se vznesenou námitkou žalobce za plně přezkoumatelný, neboť správní orgán uvedl, jakým způsobem zhodnotil žalobcem předložené skutečnosti. To, že tak neučinil zcela vyčerpávajícím způsobem, nepovažuje krajský soud za vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, a to zejména bylo-li provedeno dokazování, které žalobce v tomto směru navrhl, a to výslechem policistů, kteří provedli měření rychlosti žalobcova vozidla. Namítá-li žalobce, že prvostupňový správní orgán provedl pouze povrchní výslech policistů, je nutné zdůraznit, že žalobce, resp. jeho obecný zmocněnec, byl na dané ústní jednání řádně předvolán a pouze z vlastní vůle se nedostavil a dobrovolně tak vyjádřil vůli předvolané svědky nekonfrontovat. Úkolem správního orgánu při výslechu policistů provádějících měření rychlosti vozidel není zkoušení jejich znalostí návodu k obsluze rychloměru, ale zjistit, zda v konkrétním případě bylo postupováno podle návodu k obsluze. Uvedli-li oba svědci shodně, že postupovali podle návodu k obsluze rychloměru, nelze postupu správního orgánu při vedení výslechu cokoliv vytknout. Byl-li žalobce přesvědčen o nesprávném ustavení měřicího vozidla, mohl využít možnosti se na tyto skutečnosti sám svědků zeptat, případně v předstihu správní orgán požádat o položení konkrétních otázek, stejně jako mohl na výpověď policistů ex post reagovat. Nic takového již žalobce neučinil. Není úkolem správního orgánu domýšlet otázky, které by mohl nepřítomný obviněný eventuálně položit. K otázce věrohodnosti výpovědi policistů před prvostupňovým správním orgánem, kterou se prvostupňový správní orgán výslovně nezabýval, je krajský soud přesvědčen, že s ohledem na obsah výpovědi policistů, kterou žalobce žádným způsobem nerozporoval, byť s ní byl seznámen, neboť protokolace jejich výpovědi byla obecnému zmocněnci žalobce zaslána, nelze nezhodnocení věrohodnosti policistů považovat za vadu. Krajský soud má stejně jako Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 19/2007 – 114, za to, že „nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem.“ Krajský soud v dané věci neshledává žádný osobní zájem či motivaci obou policistů na usvědčení žalobce, a tedy důvod k překročení citované zásady. V obdobném duchu krajský soud rovněž odkazuje na rozsudek téhož soudu ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 – 63, podle jehož právní věty lze policistu považovat za nestranného svědka, není-li žádným způsobem motivován, ať již negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení, v němž má podat svědectví. Žalobce navrhl provést při jednání jako důkaz část návodu k obsluze rychloměru, a to kapitolu 5.8.2 Přesné nastavení polohy měřiče, strana 71. Vzhledem k tomu, že správný způsob obsluhy rychloměru nemá v této věci krajský soud za sporný, nebyl tento důkaz pro nadbytečnost proveden, neboť nemůže žádným způsobem přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Co se týče 3 % odchylky měření, krajský soud je přesvědčen, že i tato odchylka slouží k vyrovnání drobných nepřesností při ustavení měřicího vozidla. Svůj závěr, že tato odchylka má sloužit k eliminaci vlivu provozních podmínek (např. počasí) žalobce žádným způsobem nerozvádí a ani nedokládá, přičemž právě vliv počasí na výsledek měření rychlosti radarem považuje krajský soud za nulový či zcela marginální, a to s ohledem na principu fungování užitého rychloměru založeného na využití tzv. Dopplerova jevu. Žalobcem odkazovaná judikatura Nejvyššího správního soudu je krajskému soudu známa, nicméně v nyní přezkoumávané věci nenastaly takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěry žalobce, které z této judikatury činí. S ohledem na zásadu materiální pravdy nepovažuje krajský soud argumentaci žalobce o nutnosti řádného zjištění rychlosti jeho vozidla s ohledem na právní kvalifikaci a na to, že jeho jednání naplnilo závažnější skutkovou podstatu přestupku jen o 2 km/h, za relevantní, neboť tuto povinnost mají správní orgány bez rozdílu na užitou kvalifikaci skutku. Ze shora uvedených důvodů je krajský soud přesvědčen, že prvostupňové správní rozhodnutí není stiženo žalobcem namítanou vadou. Prvostupňový správní orgán zjistil skutkový stav bez důvodných pochybností. Z obsahu správního spisu neplynou žádné důvodné pochybnosti o průběhu měření a ustavení měřicího vozidla a krajský soud taktéž nemá důvod pochybovat o věrohodnosti výpovědi obou policistů, kteří před prvostupňovým správním orgánem uvedli, že měřicí vozidlo ustavili v souladu s návodem k obsluze rychloměru, měření rychlosti žalobcova vozidla proběhlo a měřicí zařízení jej tedy vyhodnotilo jako platné a ze snímku samotného nejsou zjevné žádné skutečnosti, které by způsobily důvodné pochybnosti o platnosti tohoto měření. Žalobci se nepodařilo vnést do zjištěného skutkového stavu žádné pochybnosti. Námitku nepřezkoumatelnosti uložené výše sankce považuje krajský soud taktéž za nedůvodnou. Podle § 12 zákona o přestupcích platí, že při určení druhu sankce a její výměry se mj. přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Podle § 125c odst. 5 písm. d) zákona o provozu na pozemních komunikacích se za předmětný přestupek uloží pokuta od 5.000 Kč do 10.000 Kč, podle § 125c odst. 6 písm. b) téhož zákona se uloží zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel po dobu 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že zákaz řízení byl žalobci uložen na samé spodní hranici, přičemž žalobce brojí proti nepřezkoumatelnosti výše trestu s tím, že pokud není ukládán trest na samé spodní hranici, je nutné uloženou výši trestu pečlivě zdůvodnit, má krajský soud za to, že žalobce brojí proti uložení peněžitého trestu, který ve své námitce následně i výslovně zmiňuje. Prvostupňový správní orgán popsal okolnosti spáchání přestupku a žalobce tuto část odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí přehlíží. Na straně páté rozhodnutí se správní orgán zabýval hodnocením důkazů a materiální stránkou přestupku. Na straně šesté pak přikročil k odůvodnění výše sankce v kontextu jednání žalobce a okolností spáchání přestupku. Správní orgán vážil způsob a následky spáchání přestupku, ohrožený veřejný zájem, způsob zavinění a osobu pachatele, přičemž uvedl, které skutečnosti považuje za přitěžující. Závěrem odůvodnění výše uložené sankce dospěl správní orgán k závěru, že v daném případě existuje převaha polehčujících okolností, které umožňují uložení sankce při spodní hranici její výměry. Své úvahy správní orgán zakončil tím, že uložené sankce budou plnit účel trestu. Úvahy správního orgánu jsou přezkoumatelné, je zcela zřejmé, jaké skutečnosti správní orgán hodnotil, jakým způsobem je hodnotil a co jej k takovému hodnocení vedlo. Způsob, jakým se prvostupňový správní orgán vypořádal s odůvodněním výše uložené sankce, považuje krajský soud za zcela dostatečný a v souladu s § 12 odst. 1 zákona o přestupcích, stejně jako v souladu s žalobcem odkazovou judikaturou Nejvyššího správního soudu. Požadavek žalobce na porovnání výše ukládaných trestů s jinými případy, s praxí správního orgánu nepovažuje krajský soud odůvodněným. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, publ. pod č. 2119/2010 Sb. NSS, nicméně tento rozsudek není k posuzované věci přiléhavý, neboť se týká ukládání sankcí v rámci ochrany hospodářské soutěže, které pro svá specifika (chráněný zájem, rozsah jednání, výše udělovaných sankcí) nelze podle názoru krajského soudu porovnávat s přestupky na úseku bezpečnosti dopravy způsobem, jakým žalobce činí. Správní orgán podle názoru krajského soudu nepochybil, neargumentoval-li uloženými sankcemi v obdobných případech. Taková správní praxe není při ukládání sankcí za přestupky při provozu na pozemních komunikacích běžná a nelze ji dovodit ani z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se tohoto typu přestupků. Dílčí námitka žalobce o diskriminačním charakteru uložené pokuty je tak nepodložená a čistě spekulativní, přičemž sama výše uložené pokuty ve spodním pásmu zákonného rozpětí možnou diskriminaci žalobce téměř vylučuje. Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že není zřejmé, proč byla uložena pokuta ve výši 6.000 Kč, neboť správní orgán uložení této konkrétní částky dostatečným a konkrétním způsobem zdůvodnil. Námitku nedostatečného odůvodnění způsobu zavinění shledal krajský soud nedůvodnou. Žalobce namítl, že správní orgány se nezabývaly všemi znaky zavinění, aniž by již uvedl, které znaky zavinění podle jeho názoru byly opomenuty. Zavinění lze pojímat z hlediska složky vědění a volní. Oběma těmito složkami se prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí zabýval na straně šest svého rozhodnutí, když rozebral, že přestupku se žalobce dopustil jako řidič při řízení motorového vozidla, tedy jako osoba znalá dopravních předpisů. Prvostupňový správní orgán dovodil, že žalobce se dopustil tohoto jednání minimálně z nevědomé nedbalosti, s čímž je nutno souhlasit. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl v postavení řidiče, tedy osoby znalé dopravních předpisů a možných následků jejich porušení, je nutné mít za to, že jeho jednání nemohlo být nezaviněné, i kdyby jeho ukazatel rychlosti zobrazoval rychlost jeho vozidla nesprávně tak, jak uvádí. V takovém případě by žalobce eventuálně nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, neboť je za technický stav svého vozidla odpovědný, což plně odpovídá nevědomé nedbalosti ve smyslu § 4 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. S ohledem na uvedené se krajský soud neztotožňuje s tvrzením, že pro špatný technický stav svého vozidla mohl žalobce eventuálně jednat nezaviněně. Stejně tak nelze akceptovat tvrzení žalobce, že nemohl rozeznat, že naplňuje skutkové znaky daného přestupku, když spodní hranici skutkové podstaty překročil toliko o 2 km/h. Tuto úvahu žalobce považuje krajský soud za zcela nepodloženou, bez jakékoli argumentační hodnoty, neboť je založena pouze na tom, že žalobce nemohl kvůli špatnému technickému stavu vozidla rozpoznat, že nejvyšší povolenou rychlost v obci překročil o více jak 40 km/h, přičemž si mohl myslet, že svým jednáním naplňuje jiný přestupek s nižší společenskou škodlivostí a nejvyšší povolenou rychlost v obci překračuje „pouze“ o 20 až 40 km/h. Nelze než zdůraznit, že žalobce byl jako řidič povinen nejvyšší povolenou rychlost na prvním místě vůbec nepřekročit. K argumentaci žalobce lze doplnit, že z ní lze vyvodit, že pokud si při řízení mohl myslet, že překračuje nejvyšší povolenou rychlost o 20 až 40 km/h, tak jednal v nedbalosti vědomé; překročení nejvyšší povolené rychlosti v obci o více než o 40 km/h bylo potom nedbalostí nevědomou přesně tak, jak popsal správní orgán prvního stupně, neboť ačkoliv žalobce nemusel vědět, že svým jednání poruší nebo ohrozí zájem chráněný zájem, vzhledem k okolnostem (porucha tachometru) a svým poměrům (proškolený držitel řidičského oprávnění) to vědět měl a mohl. Krajský soud je přesvědčen, že zavinění žalobce pokrývá všechny znaky skutkové podstaty spáchaného přestupku. Námitku žalobce vůči uložení sankce zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 14 odst. 1 zákona o přestupcích se ve stanovených případech obligatorně uloží zákaz činnosti, spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní. Žalobce se dopustil přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích tak, že řídil motorové vozidlo a překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 40 km/h a více. Činnost, při které se žalobce přestupku dopustil, bylo řízení motorového vozidla. Zákon jednotlivé kategorie vozidel nerozlišuje a pro všechna motorová vozidla platí stejná pravidla silničního provozu. Není proto podstatné jakým vozidlem a které kategorie se přestupce předmětného přestupku dopustil. Předmětnou právní úpravu nepovažuje krajský soud za nejasnou. Výklad práva musí být vždy prováděn s ohledem na smysl a účel dané právní úpravy a zvolený výklad tak činí. Z toho důvodu nepovažuje krajský soud žalobcem odkazovanou judikaturu za přiléhavou. Správní orgán při uložení zákazu činnosti řízení motorových vozidel všeho druhu nepochybil. Námitku neuvedení bodového postihu ve výroku rozhodnutí a jeho nezákonnost pro rozpor s § 77 zákona o přestupcích považuje krajský soud za nedůvodnou. Žalobce k povaze bodového záznamu odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2015, č. j. 6 As 114/2016 – 69. Tento rozsudek odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 114/2014 – 55, ve kterém se rozšířený senát vyjádřil k povaze záznamu bodů jako „k trestu“ ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 1, věty druhé Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedenou judikaturu nepovažuje krajský soud za přiléhavou, neboť se vztahuje výhradně k otázce retroaktivity právních norem a trestání jednání podle normy, která byla v době jeho spáchání nejpříznivější. Uváděná judikatura nerozšiřuje výčet sankcí uvedených v § 11 odst. 1 zákona o přestupcích. V souladu se zásadou nulla poena sine lege nemohou správní orgány a ani soudy rozšiřovat výčet sankcí uváděných v příslušných zákonech. Sankční povaha bodového záznamu v kontextu retroaktivity neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a musel by být obsažen ve výroku rozhodnutí o přestupku v souladu s § 77 zákona o přestupcích. O počtu přičítaných bodů navíc správní orgán nerozhoduje. Jak již bylo uvedeno, nejedná se o sankci podle přestupkového zákona. Počet přičtených bodů je důsledkem pravomocného rozhodnutí o přestupku a vyplývá ze zákonodárcem přijaté tabulky, která jednotlivým jednáním přiřazuje určitou bodovou hodnotu. Tento postup je postupem autonomním ve vztahu k řízení o přestupku, resp. je postupem následným. Krajský soud obdobně odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2016, č. j. 78 A 12/2016 – 30, z jehož právní věty se podává, že „vyslovovat případný bodový postih řidiče již v rozhodnutí o přestupku správnímu orgánu rozhodujícímu o přestupku nepřísluší, neboť bodový postih se realizuje záznamem bodů v registru řidičů, který obecní úřad obce s rozšířenou působností činí až ex post, konkrétně až poté, co rozhodnutí o uložení sankce za přestupek nabude právní moci a orgán, který sankci za přestupek uložil, doručí toto rozhodnutí obecnímu úřadu [§ 123b odst. 1 a 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích].“ Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení