56 A 8/2016 - 27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobce K. M., nar. X, st. příslušnost Egypt, t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bálková, Tis u Blatna, zastoupeného Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Praha 9, Kovářská 4, proti žalovanému Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, Pražská tř. 558, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2016, č. j. KRPC-162454-35/ČJ-2016-020023, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 5. 11. 2016, č. j. KRPC-162454-35/ČJ-2016-020023, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích byla dne 22. 11. 2016 doručena žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2016, č. j. KRPC-162454-35/ČJ-2016-020023 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodl o tom, že se doba zajištění žalobce stanovená rozhodnutím Policie ČR ze dne 17. 10. 2016 pod č. j. KRPC-162454-17/ČJ-2016- 020023 prodlužuje o třicet dnů za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013; dále jen „nařízení Dublin III“], kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některých z členských států. Žalobce se prostřednictvím včasné správní žaloby domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce tvrdí, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech a dovolává se § 129 zákona o pobytu cizinců, čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva“), čl. 5 nařízení Dublin III a § 68 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Pochybení žalovaného spatřuje žalobce v tom, že opomenul svou povinnost zabývat se reálným předpokladem pro navrácení či přemístění žalobce do příslušného státu EU. Žalobce poukazuje na čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. V rámci nařízení Dublin III nelze přemisťovat žadatele o mezinárodní ochranu do zemí, v nichž azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Jedná se o země, v nichž azylové řízení vykazuje systémové nedostatky z hlediska závazných standardů Společného evropského azylového systému. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 1 Azs 248/2014 – 27 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz) a na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. 45 Az 14/2014 - 31. Žalobce uvedenou argumentaci spojuje s tvrzením, že podle něj nemůže být přemístěn do Italské republiky, neboť zde dochází k závažným nedostatkům v oblasti azylového řízení, které představují porušení základních lidských práv a svobod a které by vzhledem k individuálním okolnostem případu žalobce představovaly porušení čl. 3 Evropské úmluvy. Žalobce je přesvědčen, že v jeho případě nejsou splněny základní předpoklady zajištění, protože v jeho případě není reálný předpoklad jeho předání do Italské republiky. Uložené zajištění podle žalobce neplní svůj zákonný účel, kterým je podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců právě předání žalobce do jiného členského státu podle nařízení Dublin III. Žalovaný se podle žalobce měl zabývat reálností jeho předání do Italské republiky z hlediska čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Žalovaný však vůbec nezjišťoval skutečnosti rozhodné pro posouzení této otázky a porušil tak § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 52 správního řádu. Z důvodu absence vypořádání této otázky pak trpí napadené rozhodnutí i vadou nedostatečného odůvodnění, což je v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce popsal situaci v Italské republice s tím, že uvedl, že mezinárodní a neziskové organizace varují před vydáváním žadatelů o mezinárodní ochranu do této země. Žalobce poukázal na zprávu Ministerstva zahraničí USA za rok 2013, v níž je poukazováno na nedostatek lékařské péče, izolaci, neadekvátnost a přeplněnost zařízení, nedostatek přístupu k právnímu poradenství a ke vzdělání v centrech, v nichž jsou žadatelů o mezinárodní ochranu v Italské republice ubytováváni. Žalobce tvrdí, že průběh azylového řízení v Italské republice naplňuje obavy o tom, že v této zemi dochází k systémovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Rozhodovací praxe soudů Evropské unie se stále více odklání od přemisťování žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie. Žalobce poukázal též na doporučení Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z července 2013, který popisuje nedostatky azylového řízení v Itálii. V napadeném rozhodnutí chybí podle žalobce úvaha žalovaného, jestli je předání do Italské republiky reálné. Žalovaný trvá na realizaci a možnosti uskutečnit předání žalobce do jiného členského státu EU v rámci stanovené doby zajištění, ale zcela opomíná do jakého státu a na základě jakých kritérií bude postupovat. Zajištění je podle žalobce nezákonné, a to z hlediska reálného předpokladu naplnění účelu zajištění. Rozhodnutí je v rozporu s čl. 5 Evropské úmluvy. Žalobce odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009 – 66. Předpokladem zajištění je to, že jeho účel bude moci být naplněn. Proto je třeba brát v úvahu i podmínky převzetí cizince druhou smluvní stranou. Perspektiva navrácení či přemístění musí být při zajištění cizince reálná. Žalovaný ovšem neuvedl, jaké účelné kroky směřující ke spolehlivému zjištění příslušného členského státu budou bez zbytečného odkladu činěny, a tudíž do jakého členského státu bude transfer uskutečněn. Žalobce odkázal též na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publikované pod č. 2524/2012 Sb. NSS, podle kterého nelze cizince zajistit, pokud zákonný účel omezení osobní svobody nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu. Žalobce namítal též to, že žalovaný učinil nesprávná skutková zjištění a právní hodnocení ohledně vážného nebezpečí útěku žalobce a nemožnosti uložit mu zvláštní opatření za účelem vycestování. Žalovaný nijak nezjišťoval možnosti žalobce ohledně jeho setrvání na území ČR po dobu řízení o určení státu příslušného k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný vycházel z toho, že zde žalobce nemá zajištěné ubytování. Přitom není zřejmé, na základě jakých úkonů k tomuto závěru dospěl. Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že požádal žalovaného o propuštění ze Zařízení pro zajištění cizinců na základě příslibu třetí osoby, která mu na základě dobrovolně učiněného čestného prohlášení umožní setrvat na uvedené adrese po dobu nezbytně nutnou. Uvedené prokazuje, že u žalobce není naplněn ani základní předpoklad uložení zajišťovacího opatření, a to existence vážného nebezpečí útěku podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření konstatoval, proč bylo vydáno rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce, a sice z toho důvodu, že Švýcarsko jako země, v níž žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, svou odpovědnost za posouzení této žádosti neuznalo a uvedlo, že podle jejich záznamů je odpovědným státem Itálie. Proto byla odeslána žádost o přijetí žalobce do Itálie s tím, že lhůta pro odpověď byla stanovena do 15. 11. 2016. Žalovaný konstatoval, že při svém rozhodování znovu posoudil, zda je zajištění žalobce nezbytné, tj. zda existuje vážné nebezpečí útěku. Stejně tak v době vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění nebyly známy žádné nové skutečnosti, které by umožňovaly využít postupu podle § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. Žalobce přicestoval do ČR poprvé, neměl zde žádné vazby a nemohl splnit povinnost danou zákonem a oznámit adresu místa pobytu, kde by se zdržoval do doby jeho předání do jiného členského státu. Žalobce nedisponoval ani finančními prostředky potřebnými ke složení finanční záruky. Pokud jde o námitku nemožnosti předání žalobce do Italské republiky, tak žalovaný uvedl, že v době vydání rozhodnutí o zajištění a rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce mu nebylo známo žádné oficiální stanovisko, že by předávání žadatelů o mezinárodní ochranu do Itálie nebylo možné. Z konzultace s pracovníkem Dublinského střediska naopak bylo potvrzeno, že transfery cizinců do Itálie probíhají, a tedy jejich uskutečnění po zahájení tzv. dublinského řízení je reálné. Žalobcova žádost o propuštění ze zajištění byla předána příslušnému orgánu. Ze správního spisu, který byl krajskému soudu předložen dne 25. 11. 2016, zjistil krajský soud následující relevantní skutečnosti: Z úředního záznamu ze dne 17. 10. 2016, č. j. KRPC-162454-2/ČJ-2016-020023, se podává, že dne 17. 10. 2016 ve 03:20 hod. byl žalobce kontrolován v Českých Budějovicích a byl zjištěn jako osoba bez dokladů. Podle potvrzení německé policie z Drážďan byl žalobce ztotožněn podle svého jména a příjmení. Podle úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 17. 10. 2016 byl žalobce ve 03:40 hod. zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“). Téhož dne byla lustrací zjištěna daktyloskopická shoda v systému EURODAC a bylo zjištěno, že žalobci byly sňaty otisky prstů ve Švýcarsku z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce byl ztotožněn stejně jako podle potvrzení německé policie. Podle úředního záznamu o zajištění cizince ze dne 17. 10. 2016 byl žalobce v 08:30 hod. zajištěn podle § 27 odst. 2 zákona o Policii. Téhož dne byl vydán příkaz k zajištění a umístění cizince do zařízení pro zajištění cizinců. Oznámením ze dne 17. 10.2016, č. j. KRPC-162454-13/ČJ-2016-020023, bylo se žalobcem zahájeno řízení o povinnosti opustit území podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Dne 17. 10. 2016 byl se žalobcem sepsán protokol o jeho vyjádření za účasti tlumočníka. Dne 17. 10. 2016 pod č. j. KRPC-162454-17/ČJ-2016-020023 bylo vydáno rozhodnutí o zajištění žalobce podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání podle nařízení Dublin III. Doba trvání zajištění byla podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Bylo zhodnoceno, že u žalobce existuje vážné nebezpečí útěku, neboť byl žadatelem o mezinárodní ochranu ve Švýcarsku a měl povinnost tam setrvat až do skončení řízení, avšak neučinil tak a vycestoval do ČR. Bylo zhodnoceno, že žalobce vstoupil na území ČR bez platného cestovního dokladu a víza, nevlastní ani jiné oprávnění k pobytu a nemá zde zajištěno ubytování. Adresa jeho pobytu na území ČR je pouze náhodná a jeho ubytování je zcela závislé na vůli neznámých osob. Žalobce svým předchozím jednáním dal zřetelně najevo, že nebude dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Nebylo shledáno ani splnění podmínek pro přijetí zvláštního opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Žalovaný se zabýval též tím, zda je jeho předání potenciálně možné a zda nebude nepřiměřené. Bylo konstatováno, že se žalobcem je vedeno řízení o udělení mezinárodní ochrany ve Švýcarsku a že Švýcarsko je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků. Dne 17. 10. 2016 pod č. j. KRPC-162454-18/ČJ-2016-020023 bylo vydáno rozhodnutí podle § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, kterým byla žalobci uložena povinnost opustit území České republiky do sedmi od ukončení zajištění. Dne 17. 10. 2016 byla Ministerstvu vnitra odeslána žádost o zahájení dublinského řízení se žalobcem. Dne 20. 10. 2016 bylo žalovanému doručeno oznámce o zahájení dublinského řízení. Švýcarsku byla stanovena lhůta pro odpověď do 3. 11. 2016. Sdělením ze dne 1. 11. 2016 byl žalovaný informován, že Švýcarsko svou odpovědnost za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu neuznalo a uvedlo, že podle jejich záznamů je odpovědným státem Itálie. Dne 1. 11. 2016 byla odeslána žádost o přijetí žalobce do Itálie. Lhůta pro odpověď byla stanovena do 15. 11. 2016. Žalovaný byl v této souvislosti Ministerstvem vnitra požádán o prodloužení zajištění žalobce. Dne 5. 11. 2016 pod č. j. KRPC-162454-35/ČJ-2016-020023 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým zajištění žalobce podle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců prodloužil o třicet dnů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že dne 17. 10. 2016 pod č. j. KRPC-162454-17/ČJ-2016-020023 rozhodl podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o zajištění žalobce, přičemž stanovil dobu trvání zajištění v délce třiceti dnů ode dne omezení osobní svobody z důvodu, že cizinec pobýval na území ČR neoprávněně. Žalovaný shrnul, že v rámci řízení zjistil, že žalobce cestoval autem do Libye, poté dne 21. 3. 2016 lodí do Itálie. V Itálii s ním policie sepsala protokol a umístila ho do záchytného tábora bez střežení. Žalobce po třech dnech pokračoval vlakem do Milána, dále do Švýcarska, kde v záchytném táboře požádal o azyl. Po několika měsících odjel žalobce vlakem sám do Německa. V Drážďanech ho kontrolovala policie, sepsala s ním protokol a propustila jej k další cestě. Následně jel žalobce vlakem do Prahy a poté do Českých Budějovic, kde hledal svého krajana, ale nenašel ho. Poté se vrátil asi na jeden a půl měsíce do Prahy, kde mu pomohli krajané. Poté jel žalobce opět do Českých Budějovic hledat svého kamaráda. Kamaráda nenašel, ale pomohli mu krajané, které neznal a kteří jej ubytovali na adrese Sokolská 10 v Českých Budějovicích. Jména krajanů žalobce neznal, ale byl u nich asi dva týdny, než ho dne 17. 10. 2016 zadržela hlídka policie, která jej předala cizinecké policii. V napadeném rozhodnutí se dále uvádí, že tím, že žalobce pobýval na území ČR bez platného cestovního dokladu a víza, se dopustil porušení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců. V průběhu provádění úkonů spojených s ukončením pobytu žalobce bylo v informačním systému zjištěno, že žalobci byly sňaty otisky prstů ve Švýcarsku z důvodu podání žádosti o mezinárodní ochranu. Cizinec měl setrvat na území Švýcarska, než bude rozhodnuto o jeho žádosti. Toto zjištění bylo důvodem pro zahájením řízení podle nařízení Dublin III a z toho důvodů byl žalobce dne 17. 10. 2016 zajištěn podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Následně bylo kontaktováno Dublinské středisko Ministerstva vnitra k zahájení řízení podle nařízení Dublin III. Dne 20. 10. 2016 bylo řízení zahájeno, přičemž byla odeslána žádost o přijetí žalobce zpět do Švýcarska. Švýcarsko však svou odpovědnost za posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu neuznalo a uvedlo, že podle jejich záznamů je odpovědným státem Itálie. Dne 1. 11. 2016 byla proto odeslána žádost o přijetí žalobce do Itálie. Lhůta pro odpověď byla stanovena do 15. 11. 2016 a v této souvislosti byl žalovaný požádán Dublinským střediskem o prodloužení doby zajištění žalobce o třicet dnů s tím, že zajištění bude ukončeno okamžikem předání žalobce odpovědnému státu. Dále je v napadeném rozhodnutí uveden výčet podkladů, ze kterých žalovaný při svém rozhodnutí vycházel. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyhodnotil, že u žalobce existuje závažné nebezpečí útěku, neboť byl žadatelem o mezinárodní ochranu ve Švýcarsku a měl povinnost tam setrvat až do skončení řízení, avšak neučinil tak a vycestoval do ČR. Mezitím Švýcarsko svou příslušnost k řešení žádosti o mezinárodní ochranu neuznalo a uvedlo, že odpovědným státem je Itálie. Bylo zhodnoceno, že žalobce vstoupil na území ČR bez platného cestovního dokladu a víza, nevlastní ani jiné oprávnění k pobytu a nemá zde zajištěno ubytování. Adresa jeho pobytu na území ČR je pouze náhodná a jeho ubytování je zcela závislé na vůli neznámých osob. Žalobce svým předchozím jednáním dal zřetelně najevo, že nebude dobrovolně vyčkávat na území ČR do doby, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Svým jednáním žalobce prokázal, že nemá zábrany porušovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území EU. Žalobce taktéž nevlastní cestovní doklad, tudíž nemůže oprávněně cestovat do odpovědného členského státu Itálie. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval též otázkou, zda by v případě žalobce nepostačovalo uložení zvláštního opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Přitom vyhodnotil, že zvláštní opatření užít nelze, neboť žalobce nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k pobytu na území a nemůže ani uvést adresu pobytu na území. Na území ČR nemá žalobce žádné vazby a není zde ani žádná osoba, která by se mohla za žalobce zaručit, např. složením finančních prostředků nebo poskytnutím ubytování na území. Dále se žalovaný zabýval tím, zda je předání žalobce potenciálně možné a zda nebude nepřiměřeně zasaženo do jeho soukromého a rodinného života. Žalovaný vyhodnotil, že žalobce přicestoval sám, nemá zde žádné rodinné vazby a cílem jeho cesty byla návštěva kamaráda. Podle těchto zjištění dospěl žalovaný k závěru, že předáním žalobce odpovědnému členskému státu EU nedojde k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného života. Zásah do soukromé sféry bude zcela únosný v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území ČR pobývali pouze cizinci, kteří zde mají oprávněný pobyt. Důvody pro prodloužení zajištění shrnul žalovaný tak, že po dobu, po kterou byl žalobce doposud zajištěn, se nepodařilo realizovat jeho předání, neboť se Dublinskému středisku nepodařilo ukončit řízení o jeho předání. Podle švýcarských záznamů bylo zjištěno, že odpovědným členským státem je Itálie. Žádost o přijetí žalobce do Itálie byla odeslána dne 1. 11. 2016 se stanovenou lhůtou k odpovědi do 15. 11. 2016. Žalovaný vyhodnotil, že předání cizince je v době trvání zajištění možné a uskutečnitelné a v době rozhodování o zajištění není žalovanému známa žádná překážka bránící realizaci zajištění. Při stanovení doby prodloužení zajištění přihlédl žalovaný k předpokládané složitosti přípravy předání cizince podle nařízení Dublin III a zohlednil zejména lhůty, kterými jsou členské státy v rámci řízení podle citovaného nařízení vázány. Stanovená doba prodloužení zajištění je podle žalovaného v souladu s čl. 28 nařízení Dublin III. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 11. 11. 2016. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Krajský soud se předně zabýval námitkou žalobce, že žalovaný neučinil správná skutková zjištění a právní hodnocení ohledně existence vážného nebezpečí útěku žalobce. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí, že policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Žalobce uvedenou námitku nespojil s žádným konkrétnějším tvrzením, a proto se krajský soud obecně zabýval tím, zda žalovaný učinil příslušnou úvahu a zda je tato úvahu podložena skutkovými zjištěními. Žalovaný učinil úvahu o tom, zda v případě žalobce existuje vážné nebezpečí útěku na str. 4 a 5 napadeného rozhodnutí. Žalovaný přezkoumatelným způsobem shrnul, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu na území Švýcarska, avšak nevyčkal tam skončení tohoto řízení, ačkoliv k tomu byl povinen, a cestoval dál do Německa a poté do ČR. Na území ČR vstoupil žalobce bez platného cestovního dokladu a bez platného víza. Žalobce nemá na území ČR zajištěno ubytování a udaná adresa pobytu na území ČR je pouze náhodná a jeho ubytování je zcela závislé na vůli neznámých osob. Žalovaný z těchto skutečností dovodil, že je u žalobce dána oprávněná obava, že nevyčká na území ČR do doby, než bude předán do země, která je příslušná k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalovaný podle názoru krajského soudu zcela oprávněně vyhodnotil, že žalobce svým jednáním prokázal, že nemá zábrany porušovat právní předpisy upravující vstup a pobyt cizinců na území států EU. Žalovaný konstatoval též to, že žalobce má být předán do Itálie. Jedná se tedy o zemi, která přímo nesousedí s ČR. Vzhledem k tomu, že žalobce nemá platný cestovní doklad, tak nemůže oprávněně cestovat do této země. Pokud jde o závěr žalovaného, že žalobce nemá v ČR zajištěno ubytování a že jeho adresa současného pobytu na území ČR je zcela náhodná a závislá na vůli cizích lidí, tak krajský soud konstatuje, že se s ním zcela ztotožňuje. Žalovaný zjevně vycházel ze skutečností zjištěných od samotného žalobce při jeho vyjádření dne 17. 10. 2016. Žalobce v rámci svého vyjádření uvedl, že pobýval asi měsíc a půl v Praze u neznámých krajanů a následně asi dva týdny u neznámých krajanů v Českých Budějovicích na adrese Sokolská 10. Jejich jména žalobce neznal. Z uvedeného nelze než konstatovat, že žalobce neudal adresu místa svého pobytu. Uvedl pouze místo, kde asi dva týdny pobýval se svolením jeho krajanů, jejichž jména ani neznal. Takový způsob ubytování hodnotit jako jeho místo pobytu v ČR. Ubytování žalobce v Českých Budějovicích mohlo být ze strany neznámých krajanů kdykoliv ukončeno a stejně tak žalobce nebyl k uvedenému místu nikterak vázán. Na základě popisu cesty žalobce Evropou je zjevné, že žalobci nečinilo potíže se ze dne na den přemístit vlakem do jiného města či do jiného státu. Žalobce dále v žalobě namítal to, že žalovaným byla nesprávně vyhodnocena možnost nahradit zajištění zvláštním opatřením za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Krajský soud zhodnotil, že touto otázkou se žalovaný zabýval na str. 5 napadeného rozhodnutí a zhodnotil, že žalobce nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k pobytu na území, ani nemohl uvést adresu pobytu na území. Bylo zhodnoceno i to, že žalobce nemá žádné vazby k území ČR ani k žádné osobě, která by se za něj mohla zaručit např. složením finančních prostředků nebo poskytnutím ubytování na území. Krajský soud se s tímto hodnocením zcela ztotožňuje a konstatuje, že vycházelo ze skutečností obsažených ve správním spise ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Pokud žalobce k žalobě připojil svou žádost o propuštění ze zajištění, kterou opírá o skutečnost, že mu jeho známý pan G. poskytne ubytování v Uherském Hradišti, pak nelze než konstatovat, že je to skutečnost, která nebyla žalovanému v době jeho rozhodování sdělena. Žádost žalobce o propuštění ze zajištění je datována dnem 16. 11. 2016, čestné prohlášení pana G. datováno není, doklad o zajištění ubytování je datován dnem 12. 11. 2016, e-mailová zpráva J. G. je datována dnem 15. 11. 2016. Toto všechno jsou nové skutečnosti, které nastaly až po vydání napadeného rozhodnutí. Proto je žalovaný při svém rozhodování o prodloužení zajištění nemohl zohlednit. Stejně tak je nyní nemůže zohlednit krajský soud, neboť podle § 75 odst. 1 s. ř. s. rozhoduje podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. k datu 5. 11. 2016. Hlavní žalobcova námitka spočívá v tvrzené existenci systematických nedostatků při vyřizování žádosti o mezinárodní ochranu v Itálii, které naplňují kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Pro tyto nedostatky nemá být žalobce předán k vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu do Itálie a nemůže být proto podle jeho názoru za účelem takového předání ani zajištěn. Žalobce v žalobě poukazoval na zprávy Ministerstva zahraničí USA a UNHCR o tom, že v Itálii existují závažné systémové nedostatky azylového řízení, které s sebou nesou riziko nelidského a ponižujícího zacházení. Podle žalobce není jeho předání do Itálie reálné a zajištění proto neplní svůj účel. Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný. Podle tohoto ustanovení mimo jiné platí, že existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se stává příslušným členským státem. Čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Charta EU“) stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení. Krajský soud konstatuje, že při posuzování otázky zákonnosti zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední povinnosti. Shodné závěry opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud v případě zajištění za účelem správního vyhoštění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 – 25, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 - 35. Podle usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publikovaný pod č. 2524/2012 Sb. NSS, se stejné požadavky uplatní i na zajištění za účelem předání cizince podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Přímo ve vztahu k zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 – 27. Žalovaný se však nikterak nevypořádal s možnou překážkou realizace předání žalobce ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda v případě Itálie existují závažné důvody domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí žadatelů v Itálii, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Charty EU. Vypořádání této otázky nevyplývá ani z celkového kontextu napadeného rozhodnutí. Jediné, co žalovaný uvedl, je to, že mu v době rozhodování o zajištění nebyla známa žádná překážka bránící realizaci předání žalobce. Takové povšechné konstatování však s ohledem na shora uvedené nemůže obstát. Z žalobcem citovaných pramenů v žalobě se podává, že v Itálii by mohly existovat systémové nedostatky předvídané čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Aktuální ověření těchto skutečností však není na krajském soudu nýbrž na žalovaném, který byl podle § 50 odst. 3 správního řádu povinen zjistit i bez návrhu všechny rozhodné skutečnosti a byl povinen danou otázku ve svém rozhodnutí z úřední povinnosti posoudit a taktéž ji ve spise podložit relevantními podklady. Žalovaný jako kompetentní správní orgán při rozhodování o zajištění pro účely předání podle nařízení Dublin III je povinen se vždy zabývat aktuální situací v zemi, do níž má být cizinec předán, a výslovně se vyjádřit k otázce realizovatelnosti předání z hlediska kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Kritériem zákonnosti rozhodnutí o zajištění cizince není pouze navazující aktivita Ministerstva vnitra spočívající v bezodkladné realizaci předání cizince, případně součinnost příslušného státu, ale také právní přípustnost takového předání podle kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Při absenci posouzení přípustnosti předání žalobce podle kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III nelze než konstatovat nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K náležitému zjištění skutkového stavu ohledně situace v příslušném členském státě EU (v Itálii) by měly jako vhodné zdroje sloužit zprávy Vysokého komisaře pro uprchlíky UNHCR a zprávy mezinárodních nevládních organizací (např. AIDA, Helsinský výbor), zprávy z diplomatických misí apod. V případě rozhodování o zajištění cizince podle § 129 zákona o pobytu cizinců je vždy povinností žalovaného shromáždit přesné a aktuální informace z různých zdrojů o členském státu EU, do něhož bude žalovaný navracet cizince v dublinském řízení. Krajský soud doplňuje, že v konstrukci institutu systematických nedostatků ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III se odráží působení zásady non- refoulement, kterou je ČR vázána, jakož i lidskoprávními standardy vyplývajícími z Úmluvy a Charty základních práv EU. Krajský soud závěrem doplňuje, že jakkoliv je v pravomoci soudů ve správním soudnictví ověřovat či doplňovat dokazování provedené dříve správními orgány (§ 77 odst. 2 s. ř. s.), není jejich úkolem namísto správních orgánů důkazní řízení suplovat. K tomu ostatně krajský soud ani nemá časový prostor, neboť podle § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců je povinen rozhodnout o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení zajištění cizince do sedmi pracovních dní ode dne doručení správního spisu soudu. Žalovaný je sice taktéž vázán krátkými lhůtami v případě rozhodování o omezení osobní svobody cizince, nicméně situaci v jednotlivých členských zemích EU lze analyticky sledovat a vyhodnocovat průběžně a zjištěné skutečnosti vždy podle potřeby aplikovat na ten který případ zajištění cizince podle § 129 zákona o pobytu cizinců. Vzhledem k tomu, že řízení před žalovaným bylo stiženou vadou, jež způsobila nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, zrušil krajský soud napadené rozhodnutí bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, tak ten podle obsahu spisu náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení