56 Ad 9/2017 - 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobkyně Mgr. H.Ch., bytem X, zastoupené Mgr. Reginou Komárkovou, advokátkou se sídlem Pekařská 18, Brno, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 4. 2017, č. j. MPSV-2017/77064-913, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 4. 2017, č. j. MPSV-2017/77064-913, se zrušujea věc se vracížalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinenzaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 146 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně Mgr. Reginy Komárkové.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 10. 4. 2017, č. j. MPSV-2017/77064-913 (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a tím potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky, krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „úřad práce“), ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39080/17/JH, jímž bylo rozhodnuto o odejmutí dávky státní sociální podpory rodičovský příspěvek ode dne 1. 11. 2016, protože nárok na dávku zanikl ke dni 31. 10. 2016 podle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), a to z důvodu vyplacení celé částky rodičovského příspěvku. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně dne 6. 6. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobkyně ke genezi věci uvedla, že v době od 13. 2. 2014 do 30. 9. 2014 byl její budoucí syn - nezl. M. R. v pěstounské péči. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 37 Nc 2592/2015 – 35, byl nezl. M. R. předán žalobkyni a jejímu manželovi do péče před osvojením, rozhodnutí nabylo právní moci dne 20. 3. 2015. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 24. 8. 2015 jí byl přiznán rodičovský příspěvek ve výši 9 100 Kč ode dne 1. 9. 2015. Dne 17. 10. 2016 žalobkyně předložila úřadu práce nový rodný list nezletilého, který byl po změně identifikačních údajů vydán na jméno J. Ch. (dále jako „nezletilý“). Žalobkyně v podané žalobě popsala průběh řízení před správními orgány a v tomto kontextu namítá nesprávné právní posouzení věci a rozporuje skutečnost, že by již vyčerpala rodičovský příspěvek v celé jeho výši 220 000 Kč. Žalobkyně je ve své podstatě přesvědčena, že po osvojení dítěte jí náleží celá částka rodičovského příspěvku, neboť do čerpání tohoto příspěvku není možné zahrnout tu část, která již byla dříve čerpána pěstouny. Tento svůj závěr žalobkyně staví zejména na rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Ads 21/2017 – 23, publ. pod č. 3591/2017 Sb. NSS. V této souvislosti žalobkyně v obecné rovině vyjádřila názor, že pod pojem rodič ve smyslu § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře nelze podřazovat i pěstouna. Finanční nároky pěstounů upravuje zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“). Výklad připouštějící možnost čerpání rodičovského příspěvku podle zákona o státní sociální podpoře pěstouny považuje žalobkyně bez dalšího za nesprávný. Žalobkyně dále uvedla, že i pokud by výklad správních orgánů umožňující souběh jednotlivých dávek u pěstounů akceptovala, má za to, že v jejím případě správní orgány porušily § 2 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně v dobré víře v návaznosti na informace poskytnuté úřadem práce oznámila svému zaměstnavateli čerpání rodičovské dovolené, avšak vzhledem k odejmutí rodičovského příspěvku se na několik měsíců ocitla bez jakýchkoliv finančních prostředků; jediným příjmem její rodiny byl příjem jejího manžela. Žalobkyně je přesvědčena, že napadené rozhodnutí je pro ni příliš tvrdé a že je zde proto dán důvod pro odstranění tvrdosti zákona, byť zákon tento institut v tomto případě výslovně neuvádí. Možnost takového postupu dovozuje žalobkyně z § 5 písm. a) bodu 5 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci sociálního zabezpečení“), neboť úřad práce podle § 4 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Úřadu práce“), plní „úkoly v oblastech státní sociální podpory v rozsahu a za podmínek daných dalšími speciálními zákony, a to mimo jiné tedy i dle zákona o státní sociální péči.“ Okrajově žalobkyně rozporuje i postoj úřadu práce stran pozdního ohlášení změny údajů nezletilého v souvislosti s jeho osvojením a vystavením nového rodného listu. Žalobkyně je přesvědčena, že rozhodné skutečnosti pro přiznání dávky se nezměnily, neboť se jednalo pořád o jedno a to samé dítě, na které byly dávky vázány. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na svém názoru, že odejmutí dávky státní sociální podpory rodičovského příspěvku ode dne 1. 11. 2016 bylo v souladu s právními předpisy, neboť nárok na dávku zanikl ke dni 31. 10. 2016. Z toho důvodu navrhoval, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stran pobírání příspěvku pěstouny žalovaný uvedl, že podle zákona o státní sociální podpoře se rodičem pro účely rodičovského příspěvku rozumí i právě pěstoun na přechodnou dobu. Co se týče příjmů žalobkyně a její dobré víry, žalobkyně si na základě vlastního přesvědčení o nároku na rodičovský příspěvek v plné výši sama určila dobu rodičovské dovolené, aniž by se předtím prokazatelně informovala u příslušných orgánů. Výplata rodičovského příspěvku je na čerpání rodičovské dovolené v zaměstnání nezávislá. Žalovaný konstatoval, že žalobkyně se mylně domáhá odstranění tvrdosti zákona, neboť podle § 5 písm. a) bodu 5 zákona o organizaci sociálního zabezpečení jsou správní orgány oprávněny o odstranění tvrdosti rozhodnout pouze v případě, že jim to zákon výslovně umožňuje; podle § 4 zákona o Úřadu práce platí vázanost úřadu zákonem i v oblasti státní sociální podpory. V tomto případě zákon užití tohoto institutu neumožňuje. Žalovaný dále vyjádřil pochybnosti o závaznosti žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se jedná o zcela novou a neustálenou judikaturu, k čemuž nekonkrétně poukázal na starší judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které se rodičovský příspěvek vztahuje ke konkrétnímu dítěti a splnění podmínek nároku na dávku se posuzuje podle charakteru péče rodiče o dítě, na které byla žádost o dávku uplatněna. Dne 25. 7. 2017 obdržel krajský soud sdělení žalobkyně upozorňující na novelu zákona o státní sociální podpoře s účinností ode dne 1. 1. 2018, podle které by mělo docházet k výplatám rodičovského příspěvku v plné výši i těm rodičům, kterým podle stávající právní úpravy tento nárok zanikl právě z důvodu odčerpání jeho části pěstouny totožného dítěte. K tomu žalobkyně předložila sdělení žalovaného ze dne 30. 6. 2017, které od něj obdržela. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žádostí ze dne 24. 8. 2015 požádala žalobkyně o rodičovský příspěvek, neboť pečovala o nezletilého M. R. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 37 Nc 2592/2015 – 35, byl nezletilý M. R. předán do péče žalobkyně a jejího manžela. Podle protokolu o předání nezletilého do péče budoucích osvojitelů ze dne 20. 3. 2015 došlo téhož dne k předání nezletilého z péče pěstounů K. S. a O. S. žalobkyni a jejímu manželovi. Oznámením ze dne 11. 9. 2015 byl žalobkyni přiznán rodičovský příspěvek na nezletilého od 1. 9. 2015 ve výši 9 100 Kč měsíčně. Dne 14. 10. 2016 obdržela žalobkyně oznámení o zahájení řízení ze dne 11. 10. 2016 stran změny výše dávky rodičovského příspěvku. Dne 17. 10. 2016 požádala žalobkyně o ukončení rodičovského příspěvku, neboť nezletilému byl vydán nový rodný list na jméno J. Ch. Téhož dne žalobkyně rovněž podala novou žádost o rodičovský příspěvek. Oznámením ze dne 27. 10. 2016 bylo žalobkyni dne 1. 11. 2016 oznámeno zahájení správního řízení o odejmutí rodičovského příspěvku na nezletilého. Z tohoto oznámení se nepodává důvod zahájení řízení. Žalobkyně v návaznosti na toto oznámení sdělila úřadu práce nesouhlas s odejmutím dávky, a to z důvodů korespondujících s podanou žalobou. Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2016 bylo rozhodnuto o odejmutí rodičovského příspěvku žalobkyni ode dne 1. 10. 2016, protož nárok na dávku zanikl ke dni 30. 9. 2016. Podle odůvodnění bylo o odejmutí dávky rozhodnuto z moci úřední v návaznosti na žádost žalobkyně ze dne 17. 10. 2016 o ukončení výplaty dávky. Dne 21. 11. 2016 obdržel úřad práce odvolání žalobkyně s námitkami korespondujícími s podanou žalobou s tím, že žalobkyně nechtěla požádat o ukončení výplaty dávky. Žalobkyně rovněž vznesla námitky procesního charakteru. Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2017, č. j. MPSV-2017/11117-913, žalovaný rozhodnutí úřadu práce ze dne 8. 11. 2016 podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zrušil a řízení zastavil, neboť úřad práce příspěvek odejmul bez zákonného důvodu, k čemuž byly konstatovány i další pochybení. Oznámením ze dne 8. 11. 2016 bylo žalobkyni oznámeno přiznání rodičovského příspěvku ve výši 9 700 Kč ode dne 1. 10. 2016 na základě její žádosti ze dne 17. 10. 2016. Dne 16. 11. 2016 bylo žalobkyni oznámením ze dne 11. 11. 2016 oznámeno zahájení řízení o odejmutí dávky rodičovského příspěvku na nezletilého. Proti tomu podala žalobkyně dne 21. 11. 2016 námitky, podle kterých trvala na vyplácení přiznané dávky. Zároveň s tím obdržel úřad práce i doplnění námitek, v jejichž rámci žalobkyně mj. uvedla, že má za to, že úřad práce pochybil, vyplácel-li rodičovský příspěvek i pěstounům nezletilého. Rozhodnutím ze dne 2. 12. 2016 byla žalobkyni dávka státní sociální podpory rodičovský příspěvek odejmuta, neboť ve vztahu k nezletilému byla již celková částka 220 000 Kč ke dni 31. 10. 2016 vyplacena. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, jímž fakticky brojila proti tomu, že do částky jí náležející na rodičovském příspěvku byla započtena i částka, která byla vyplacena pěstounům nezletilého. O tomto odvolání bylo žalovaným rozhodnuto dne 16. 1. 2017 pod č. j. MPSV-2017/11775-913 tak, že rozhodnutí úřadu práce ze dne 2. 12. 2016 bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, neboť úřad práce se nevypořádal s námitkami žalobkyně. V dalším řízení úřad práce rozhodnutím ze dne 22. 2. 2017 žalobkyni rodičovský příspěvek odejmul ode dne 1. 11. 2016 pro jeho vyčerpání. V odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo uvedeno, že v období od 13. 2. 2014 do 30. 9. 2014 byla na rodičovském příspěvku vyplacena částka 92 000 Kč pěstounům nezletilého. Žalobkyně ke dni 31. 10. 2016 vyčerpala zbývající částku rodičovského příspěvku na nezletilého ve výši 128 000 Kč. Dále bylo uvedeno, že zákon o státní sociální podpoře umožňoval souběh rodičovského příspěvku u pěstounů na přechodnou dobu a odměny pěstounů podle zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Proti tomu se žalobkyně bránila odvoláním ze dne 6. 3. 2017 se stejnými námitkami jako v minulosti. Napadeným rozhodnutím ze dne 10. 4. 2017 bylo odvolání žalobkyně zamítnuto a rozhodnutí úřadu práce potvrzeno. V odůvodnění žalovaný poukázal na zákonnou úpravou obsaženou v zákoně o státní sociální podpoře a vyložil, že rodičovský příspěvek mohou čerpat i osoby, kterým bylo dítě svěřeno do pěstounské péče na přechodnou dobu. Svoji argumentaci žalovaný ve své podstatě postavil na tom, že příspěvek je vyplácen na „totéž dítě“, přičemž část dávky byla čerpána na téže dítě jeho dočasnými pěstouny (92 000 Kč), část žalobkyní samou (118 300 Kč a 9 700 Kč), a to až do vyčerpání celkové částky rodičovského příspěvku na jedno a totéž dítě ve výši 220 000 Kč. Závěrem žalovaný konstatoval, že nelze užít institutu odstranění tvrdosti. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Podstata soudního přezkumu v této věci spočívá v posouzení, zda správní orgány správně aplikovaly § 30 odst. 1 a § 31 odst. 1 a 2 zákona o státní sociální podpoře, a to ve vztahu k osobě žalobkyně jakožto oprávněné osobě k rodičovskému příspěvku. Podle § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má nárok na rodičovský příspěvek rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě, které je nejmladší v rodině, nejdéle do čtyř let věku tohoto dítěte, a to nejdéle do doby, kdy byla na rodičovském příspěvku vyplacena z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině celková částka 220 000 Kč. Omezující podmínky pro čerpání rodičovského příspěvku jsou tak dvojí – věk dítěte a celková částka vyplacená z důvodu péče o totéž nejmladší dítě v rodině. Krajský soud vyšel z obsahu správního spisu, ze kterého má za zjištěné, že nezletilý byl po určitou dobu v péči pěstounů, osob odlišných od osoby žalobkyně a jejího manžela. Z jednotlivých rozhodnutí je zřejmé, že tito pěstouni pobírali rodičovský příspěvek. Následně byl nezletilý svěřen do péče žalobkyně a jejího manžela, kteří jej v další fázi osvojili. Rodičovský příspěvek je nárokem pečujícího rodiče, případně jiné osoby ve stejném postavení, nikoliv nárokem dítěte samotného, o něž je pečováno. Účelem této dávky státní sociální podpory je alespoň částečná náhrada ztráty příjmů rodiče pečujícího o dítě a tím zvýšení sociální úrovně rodiny (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2015, č. j. 9 Ads 278/2014 – 73, nebo ze dne 19. 2. 2009, č. j. 3 Ads 93/2008 – 55, či ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Ads 42/2015 – 34, publ. pod č. 3425/2016 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). Žalobkyně svůj hlavní žalobní bod váže na právní závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 6 Ads 21/2017 – 23, publ. pod č. 3591/2017 Sb. NSS. V uvedené věci stěžovatelka převzala do péče jako budoucí osvojitelka nezletilé dítě, o které předtím pečovali pěstouni na přechodnou dobu. Těmto pěstounům byl vyplacen rodičovský příspěvek v celkové výši 218 500 Kč, stěžovatelka tak mohla dočerpat podle názoru správních orgánů pouze částku 1 500 Kč. Krajský soud shledal, že po skutkové i po právní stránce je žalobkyní odkazovaný judikát zcela přiléhavý nyní přezkoumávané věci. Žalobkyně totiž požádala o rodičovský příspěvek z důvodu péče o nezletilého, který jí však byl správními orgány zkrácen o 92 000 Kč, které již vyčerpali pěstouni na přechodnou dobu (osoby odlišné od žalobkyně), kteří o nezletilého předtím, než byl předán do péče žalobkyně a jejího manžela, pečovali. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku k předmětné právní otázce vyjádřil následovně: „Současné znění zákona o státní sociální podpoře navazuje celkovou částku 220 000 Kč na „péči o totéž nejmladší dítě v rodině“. Pro posouzení nároku na čerpání rodičovského příspěvku a jeho výši je tak klíčové vyložit pojem „rodina“ a slovní spojení „totéž nejmladší dítě v rodině“. Dle § 31 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře se rodinou pro účely rodičovského příspěvku rozumí oprávněná osoba a společně s ní posuzované osoby (§ 7 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře). Těmi jsou nezaopatřené děti a rodiče těchto dětí. Za rodiče se považují i osoby, jimž byly nezaopatřené děti svěřeny do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu (§ 7 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře). Za rodinu se tak považuje i nezaopatřené dítě a jeho pěstouni na přechodnou dobu nebo nezaopatřené dítě a jeho budoucí osvojitelé. Nejvyšší správní soud chápe slovní spojení „totéž nejmladší dítě v rodině“ jako zkrácené označení situace, pro kterou je charakteristické, že jsou její aktéři totožní. Omezující podmínka pro čerpání rodičovského příspěvku v celkové částce 220 000 Kč se tak uplatní tehdy, pokud se má příspěvek vyplácet na péči o totéž dítě v téže rodině. Pokud se rodina dítěte změní (např. od pěstounů na přechodnou dobu přejde dítě do péče budoucích osvojitelů), nelze celkovou částku 220 000 Kč považovat za částku společně sdílenou oběma pečujícími osobami jak z první, tak z druhé rodiny. Byť obě (nikoli současně, ale postupně) pečují o totéž dítě, nepečují o totéž nejmladší dítě v téže rodině. Z jazykového výkladu tak plyne, že pečující osobě v nové rodině vzniká nárok na rodičovský příspěvek bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu jej čerpala pečující osoba v předchozí rodině. Nebrání tomu ani ustanovení § 7 odst. 1 věta druhá zákona o státní sociální podpoře, které vylučuje, aby tatáž osoba byla posuzována jako oprávněná osoba současně ve více rodinách – jak bude patrno z dalšího výkladu, oprávněnou osobou není nezaopatřené dítě, nýbrž pečující osoba, a v daném případě zjevně nejde o současné posouzení téže oprávněné osoby ve více rodinách; stěžovatelka byla jako oprávněná osoba posuzována jen jednou ve své vlastní rodině. (…) Omezující podmínku celkové částky 220 000 Kč je proto nutné vykládat v souladu s účelem rodičovského příspěvku a úmyslem zákonodárce, tedy tak, že nárok na rodičovský příspěvek vzniká pečující osobě v nové rodině bez ohledu na způsob čerpání pečující osobou v rodině předchozí. Tento závěr platí tím spíše, je-li zákonná úprava konstruována na standardní situaci stabilní rodiny a nepamatuje-li zvláštními ustanoveními na řešení nestandardních (byť nikoli raritních) situací, jakou je přechod dítěte z rodiny poskytující přechodnou pěstounskou péči do rodiny (budoucích) osvojitelů. (…) Bylo by v logickém rozporu s touto konstrukcí, pokud by pečovatel měl toto právo pozbýt zcela nezávisle na svém jednání, tj. dozvědět se, že někdo jiný už „jeho“ nárok v jiné rodině (byť ve vztahu k témuž dítěti) dříve vyčerpal. (…) Omezující podmínku celkové výše 220 000 Kč je tak nutné vykládat jako navázanou na péči o totéž nejmladší dítě v téže rodině. (…) Pokud dítě přebírají do péče nové osoby a utváří se nová rodina, jde nepochybně o emocionálně, psychicky a také ekonomicky náročnou situaci. Nová rodina si zaslouží veškerou podporu, kterou zákon umožňuje. Je v zájmu dítěte, aby se nové osoby, které převzaly péči o dítě, měly možnost rozhodnout, zda budou s podporou státu osobně celodenně a řádně pečovat o dítě, nebo zda zvolí jinou formu péče. Je proto třeba § 30 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře vykládat v tom smyslu, že rodičovský příspěvek náleží do celkové výše 220 000 Kč v závislosti na dalších zákonných podmínkách i osobě pečující o dítě v nové rodině. Výše naznačený jazykový výklad (slovní spojení „totéž nejmladší dítě v rodině“), teleologický výklad (účel rodičovského příspěvku), historický výklad (úmysl zákonodárce) a systematický výklad (ústavně konformní, mezinárodněprávní závazky) nedávají prostor k tomu, aby pečující osoba z nové rodiny neměla nárok na rodičovský příspěvek kvůli jeho vyčerpání pečující osobou z předchozí rodiny. Nelze nalézt žádný legitimní důvod, pro který by budoucí osvojitelé (nebo jiné pečující osoby v podobné situaci) měli nést břemeno péče o dítě za minimální podpory ze strany státu. Díky finanční podpoře od státu mohou budoucí osvojitel či osvojitelka strávit s dítětem takový čas, aby si v nové rodině vybudovali blízké sociální vazby. Se smyslem rodičovského příspěvku a s principem rovnosti se rozhodně neslučuje, aby pečující osoba v nové rodině měla podporu nižší, nebo dokonce žádnou.“ Krajský soud se s citovaným právním hodnocením Nejvyššího správního soudu plně ztotožňuje, neboť výklad právních norem musí sledovat naplnění jejich účelu. S ohledem na účel rodičovského příspěvku je nutné jeho výplatu v zákonem předepsané výši vztahovat k osobě, která tento příspěvek pobírá. Osoby, kterým je dítě svěřeno do pěstounské péče se sice podle užité právní úpravy považují za rodiče ve smyslu § 31 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře a tyto osoby mají při splnění zákonných podmínek právo na výplatu tohoto příspěvku, nicméně se fakticky jedná o osoby odlišné od samotných následných osvojitelů, a tedy osob, kteří o dítě poté pečují. Je-li účelem tohoto příspěvku alespoň částečná náhrada ztráty příjmů rodiče pečujícího o dítě, je nutné tento příspěvek v celé zákonem stanovené výši vyplácet i osvojiteli dítěte, který o něj zákonem stanoveným způsobem pečuje, neboť právě péči tohoto osvojitele - rodiče dítě potřebuje a tomuto rodiči má tento příspěvek pomoci tuto potřebnou péči dítěti poskytnout. K těmto závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud, který v tomto směru poukázal na ústavní rovinu celé věci, judikaturu Ústavního soudu a mezinárodní závazky České republiky týkající se práv dítěte. Okrajově Nejvyšší správní soud, stejně jako žalobkyně, poukázal na novelu zákona o státní sociální podpoře, která situaci, do které se žalobkyně dostala, do budoucna zamezí. Je tedy zřejmé, že i sám zákonodárce posoudil současný legislativní stav jako nevyhovující, ačkoliv jej bylo lze odstranit shora popsaným výkladem platné právní úpravy tak, jak učinil Nejvyšší správní soud. Nezletilý tedy v posuzovaném případě tvořil z pohledu zákona o státní sociální podpoře nejdříve rodinu spolu se svými pěstouny na přechodnou dobu. Následně utvořil novou rodinu se svými budoucími osvojiteli. Krajský soud tedy závěrem k dané právní otázce odkazuje na právní větu již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze které se pregnantně podává, že „rodičovský příspěvek dle § 30 a násl. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, je nárokem pečujícího rodiče, nikoli nárokem dítěte, o něž rodič pečuje. Omezující podmínka pro čerpání rodičovského příspěvku v celkové částce 220 000 Kč v § 31 odst. 1 citovaného zákona se proto nutně vztahuje na péči o totéž nejmladší dítě v téže rodině. Pokud se rodina dítěte změní (např. od pěstounů na přechodnou dobu přejde dítě do péče budoucích osvojitelů), nelze celkovou částku 220 000 Kč považovat za částku společně sdílenou oběma pečujícími osobami jak z první, tak z druhé rodiny. Byť obě (nikoli současně, ale postupně) pečují o totéž dítě, nepečují o totéž nejmladší dítě v téže rodině a nejde ani o společně posuzované osoby ve smyslu § 7 odst. 1 téhož zákona.“ Z uvedených právních závěrů, které jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávaný případ tudíž vyplývá, že správní orgány posoudily rozhodnou právní otázku nesprávně; napadené rozhodnutí je tudíž nezákonné, což bylo důvodem k jeho zrušení krajským soudem. S ohledem na uvedené právní závěry je nepochybné, že žalobkyni vznikl nárok na rodičovský příspěvek nezávisle na poměrech v dosavadní rodině (u pěstounů) až do výše 220 000 Kč, nejdéle však do doby, než nezletilý dosáhne věku čtyř let. Žalovaný v souladu s uvedeným v dalším řízení bude vycházet z toho, že žalobkyni vznikl nárok na rodičovský příspěvek v plné výši 220 000 Kč, a to nezávisle na části dávky, která byla v minulosti vyplacena pěstounům nezletilého. Žalovaný tudíž v dalším řízení podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu rozhodne o zrušení rozhodnutí úřadu práce ze dne 22. 2. 2017, č. j. 39080/17/JH, a řízení zastaví, neboť ve věci odejmutí rodičovského příspěvku z důvodu jeho vyčerpání ke dni 31. 10. 2016 nemělo být vůbec rozhodnuto a toto řízení zahájené oznámením ze dne 11. 11. 2016 nemělo být vůbec zahajováno. Pokud jde o další výplatu dávek rodičovského příspěvku, bude úřad práce vycházet z oznámení ze dne 8. 11. 2016, kterým bylo žalobkyni oznámeno přiznání rodičovského příspěvku ve výši 9 700 Kč ode dne 1. 10. 2016. Na základě tohoto oznámení je nutno vycházet z toho, že žalobkyni vznikl nárok na výplatu dávek rodičovského příspěvku od 1. 10. 2016. Proto bude nutné nevyplacené dávky za jednotlivé měsíce žalobkyni doplatit, a to až do celkové výše částky 220 000 Kč, kterou je oprávněna na rodičovském příspěvku celkově vyčerpat, a zároveň při omezující podmínce, která je vázána na věk čtyř let nezletilého dítěte. Krajský soud doplňuje, že ač je citovaný právní názor Nejvyššího správního soudu pro žalovaného zřejmě ojedinělý a překvapivý, krajský soud se s ním ztotožňuje. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku vypořádal i s předchozí judikaturou v obdobných věcech, která však stála na zcela jiných skutkových okolnostech. Ač žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na „dřívější rozhodnutí Nejvyššího správního soudu“, konkrétně tato odkazovaná rozhodnutí nevymezil. Krajský soud nemá z ničeho za to, že by o dané otázce vznikl judikatorní rozkol. Ostatně to, že citovaný judikát byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3591/2017, je jasným dokladem toho, že plénum Nejvyššího správního soudu uvedený právní názor plně akceptovalo. Závěrem již jen krajský soud doplňuje, že právním názorem žalobkyně o nepřípustnosti souběhu dávek podle zákona o státní sociální podpoře a zákona o sociálně- právní ochraně dětí se nezabýval, neboť otázka souběhu dávek pěstounů není s ohledem na shora učiněné závěry pro věc samou podstatná a předmětem tohoto řízení ani nemůže být posouzení oprávněnosti vyplácení rodičovského příspěvku v minulosti pěstounům nezletilého. Co se týče odstranění tvrdosti zákona v této věci, vznesenou argumentaci žalobkyně v tomto směru posoudil krajský soud jako nedůvodnou, neboť jak sama uvádí, zákon o státní sociální podpoře tento institut v tomto případě výslovně neuvádí. Institut odstranění tvrdosti zákona je zcela výjimečným institutem pro případ, kdy by aplikace právní normy vedla k zvlášť tíživým důsledkům, a jeho užití nemůže být dáno pouze odkazem na obecné úkoly jednotlivých správních orgánů či na základní zásady činnosti správních orgánů. Námitkou žalobkyně týkající se včasnosti ohlášení změny údajů nezletilého v souvislosti s jeho osvojením (vystavení nového rodného listu) se krajský soud nezabýval, neboť se nejednalo o důvod, pro který by byl rodičovský příspěvek žalobkyni v konečném důsledku odejmut. Z uvedených důvodů krajský soud podle § 78 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí pro nezákonnost zrušil a v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobkyni, v jejím případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokátky. Náklady zastoupení spočívají v odměně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 2 000 Kč [§ 7, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 2 600 Kč. Sdělení žalobkyně ze dne 19. 7. 2017 nepovažoval krajský soud za úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, neboť z hlediska právního posouzení věci nebylo nikterak rozhodné. Náklady zastoupení tedy činí 2 600 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšuje se její nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 546 Kč. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 3 146 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně.

Poučení