56 Az 1/2017 - 73

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Bednaříkovou v právní věci žalobců: a) X, nar. X, st. přísl. Afghánská islámská republika, zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, a b) X, st. přísl. Afghánská islámská republika, t. č. X, zast. žalobcem a) jakožto zákonným zástupcem, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 7, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2017, čj. OAM-1055/ZA-ZA14-P07-ODMO-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2017, čj. OAM-1055/ZA-ZA14-P07- ODMO-2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 3. 2016, čj. OAM-1055-ZA-ZA14-K03-2015, byla žalobcům udělena doplňková ochrana podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), na dobu 24 měsíců (konkrétně do 16. 3. 2018). Žalovaný na základě zpráv o situaci v Afghánistánu shledal, že jim v případě návratu hrozila závažná újma z důvodu vážného ohrožení jejich života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu [§ 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu]. V záhlaví označeným rozhodnutím ze dne 23. 5. 2017 žalovaný žalobcům doplňkovou ochranu podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu odňal. Žalovaný dospěl k závěru, že situace v Afghánistánu doznala takových změn politické a bezpečnostní situace, že již pominuly důvody, pro něž byla žalobcům mezinárodní ochrana udělena. Proti rozhodnutí žalovaného podali žalobci dne 20. 6. 2017 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. V ní pouze obecně namítli porušení § 2 odst. 1 a 4, § 3 a § 50 odst. 2 a 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dále § 14a odst. 1, § 53a odst. 4 ve spojení s § 17a zákona o azylu a dále porušení čl. 2 a 3 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). V doplnění této žaloby žalobci uvedli, že žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí porušil § 3, § 50 odst. 3 a 4 správního řádu, dále § 14a odst. 1 a § 17a zákona o azylu, dále čl. 2 a 3 Úmluvy. Žalobci konkrétně namítli, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť neuvedl žádnou zprávu o zemi původu, jež by se zabývala přímo situací v provincii Logar, z níž žalobci pocházejí. Žalovaný se vyjadřuje pouze obecně k situaci v Afghánistánu s tím, že v některých provinciích je situace stabilní a pod kontrolou centrální vlády. Žalobci poukázali na zprávy Spolkového úřadu pro uprchlíky a migraci Spolkové republiky Německo, podle nichž v provincii Logar nadále dochází k bezpečnostním incidentům. Žalobci navrhli, aby si krajský soud vyžádal aktuální zprávy o situaci v uvedené provincii od místního zastupitelského úřadu České republiky a Ministerstva obrany České republiky. Podle názoru žalobců nelze hovořit o tom, že by bezpečnostní situace v provincii Logar byla trvale stabilizovaná. Žalobci odkázali také na varování Ministerstva zahraničních věcí, které občanům České republiky důrazně nedoporučuje cestovat do Afghánistánu z důvodu dlouhodobě zhoršené bezpečnostní situace, trvalé hrozby teroristických útoků a únosů, přičemž žádnou z oblastí této země nelze považovat za bezpečnou. Pokud jiné členské země Evropské unie (například Spolková republika Německo) navracejí Afghánce do země jejich původu, pak vždy po vyhodnocení bezpečnostní situace v konkrétním regionu. Žalovaný se podle žalobců konkrétně bezpečnostní situací v provincii Logar, která je nadále vyhrocená, nezabýval. V souvislosti s možnou reintegrací žalobci uvedli, že reintegrační programy zmíněné žalovaným sice skutečně existují, avšak nejsou běžně dostupné a navrátilci jsou tak odkázáni na své okolí. Také podle zprávy Rádia Svobodná Evropa ze dne 16. 2. 2017 se navrátilcům žádné materiální podpory nedostává. Žalobce b) v České republice navštěvuje školu; žalovaný se přitom ve svém rozhodnutí nikterak nezabýval otázkou, zda je pro žalobce b) v zemi původu realizovatelné jeho právo na vzdělání podle čl. 2 dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i možností udělení doplňkové ochrany právě z tohoto pohledu. Ve vztahu k reintegračním programům žalobci dále uvedli, že žalovaný vycházel ze zpráv orgánů Evropské unie, v jejichž zájmu je o těchto programech hovořit pozitivně a nemají tak plnou vypovídací hodnotu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 - 81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Žalobci poukázali na čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), podle něhož předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány, je zájem dítěte. Žalovaný k tomu pouze v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se žalobci b) stýská po jeho matce, která se stále nachází v Afghánistánu, a proto je jeho návrat do země původu vhodný. Tím vytrhl tuto část životní situace žalobce b) z kontextu a nezvažoval již šetrnější postup, a to například v podobě pomoci s vyřizováním víz pro jeho matku a další rodinné příslušníky skrze orgán sociálněprávní ochrany dětí. K výtce žalované související s nezajištěním uvedených víz žalobci uvedli, že tato možnost je pro jejich rodinné příslušníky nedostupná z důvodu nutných náležitostí žádosti a vzdálenosti konzulárního úřadu České republiky. Z uvedených důvodů je podle žalobců vyloučena též možnost vnitřního přesídlení. Žalobci namítli, že válka v Afghánistánu a ohrožení ze strany Talibánu nadále trvají; tyto skutečnosti dovozují na základě sledování denního zpravodajství a telefonických hovorů s rodinou. Žalobce a) by v případě návratu do země původu byl Talibánem zcela jistě zabit, neboť jej podezřívají ze zabití jednoho Taliba v jejich vesnici. Žalobci uvedli, že Talibán je v zemi jejich původu i nadále aktivní a dochází tam proto k únosům, nuceným zmizením, mučení a usmrcování civilního obyvatelstva. Za této situace nelze tvrzení žalobce a) jednoduše označit za nevěrohodné, jak učinil žalovaný, a to i proto, že žalobce a) pochází z jiného kulturního prostředí a jeho výslech byl konán prostřednictvím tlumočení. S poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 11. 2014, M. A. proti Švýcarsku, stížnost č. 52589/13, žalobci konstatovali, že je povinností žalovaného zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností, přičemž není-li schopen jejich tvrzení ověřit ani vyvrátit, musí je považovat za pravdivé. Ze zpráv o zemi původu vyplývá, že v Afghánistánu dochází k nuceným zmizením a vydání žalobců do země původu by proto bylo v rozporu s čl. 16 Mezinárodní úmluvy na ochranu všech osob před nuceným zmizením (č. 13/2017 Sb. m. s.). K podpoře tvrzení, že jim riziko nuceného zmizení v zemi původu hrozí, žalobci poukázali na zprávu OSN o ochraně civilistů v ozbrojeném konfliktu z roku 2016, zprávu Amnesty International k situaci v Afghánistánu z února 2017 a blíže nekonkretizované zprávy Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu. Žalovaný se podle názoru žalobců nedostatečně zabýval otázkou, zda žalobci nepatří do skupiny obyvatelstva ohrožené naverbováním a v případě nezletilého žalobce b) také do ohrožené skupiny dětí. V Afghánistánu je soustavně a masivně porušováno mezinárodní humanitární právo, přičemž v případě rekrutování by se na tomto porušování žalobci museli podílet. Žalobci proto poukázali též na čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění) – dále jen „kvalifikační směrnice“, podle kterého je za pronásledování považováno i „trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2“. Žalobci shrnuli, že žalovaný nesprávně zjistil situaci v zemi původu. Z podkladů ve spise i z podkladů doložených žalobci vyplývá, že v provincii Logar nelze hovořit jako o stabilizované, naopak platí za ty, kde je situace nejhorší. Žalovaný se taktéž nedostatečně vypořádal s tvrzením žalobců o ohrožení teroristickou organizací Talibán. Podáním doručeným krajskému soudu 4. 8. 2017 žalobci krajskému soudu předložili nedatované stanovisko Amnesty International ke stavu lidských práv a anglicky psaný novinový článek z The New York Times ze dne 24. července 2017 s názvem „Living to Modernize Afghanistan, and Meeting a Grim End“. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně uvedl, že nepopírá složitost bezpečnostní situace v Afghánistánu, avšak v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by žalobci v případě návratu do země původu byli vystaveni vážnému ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008 - 68, č. 1840/2009 Sb. NSS, žalovaný uvedl, že pro poskytnutí doplňkové ochrany nepostačuje pouhá existence ozbrojeného konfliktu v zemi původu cizince, nýbrž je nezbytné, aby mu v důsledku tohoto konfliktu hrozila reálná újma (srov. též bod 35 preambule kvalifikační směrnice). K podpoře této argumentace žalovaný odkázal také na judikaturu Nejvyššího správního soudu k ozbrojenému konfliktu na Ukrajině, podle níž v této zemi nejde o tzv. totální konflikt. Pokud žalobci měli dojem, že shromážděné podklady nejsou dostatečné, měli možnost tuto připomínku vznést již ve správním řízení. Žalovaný se podrobně seznámil s aktuálními informacemi o zemi původu a přihlédl k individuální situaci žalobců. Značnou část incidentů v Afghánistánu lze hodnotit jako teroristické útoky, které nepředstavují azylově relevantní „pronásledování“. Provincie Logar přitom podle žalovaného patří k nejbezpečnějším v Afghánistánu. Z výpovědi žalobců vyplývá, že jejich rodina se v zemi původu nikdy nestala terčem jakéhokoli násilí. Žalobce a) přicestoval do České republiky spolu se svým nezletilým synem [žalobcem b)] a synovcem, který mu byl svěřen do péče. Ani o jednoho z nich však nepečuje. Žalobce b) tak logicky postrádá svou matku. Žalobci taktéž nejsou v české společnosti natolik integrováni, aby to znemožňovalo jejich návrat do vlasti. Skutečnost, že žalobce a) má v České republice práci a žalobce b) zde studuje, nejsou z pohledu důvodů pro udělení mezinárodní ochrany relevantní. Žalobci v replice k vyjádření žalovaného zopakovali svůj důkazní návrh ve vztahu ke zjištění aktuální bezpečnostní situace v provincii Logar u příslušného zastupitelského úřadu České republiky a Ministerstva obrany. Žalovaný nikterak nereagoval na tvrzenou hrozbu msty ze strany Talibánu, který je podezřívá z vraždy jeho člena. Žalobci přitom netvrdili, že nebezpečí teroristických útoků zakládá důvod pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu. Kritika rodinných poměrů žalobců ze strany žalovaného postrádá z pohledu udělení, resp. odnětí mezinárodní ochrany relevanci. Žalovaný se naopak opomněl vyjádřit k žalobní argumentaci týkající se čl. 16 Mezinárodní úmluvy na ochranu všech osob před nuceným zmizením, jakož i k námitce, podle které žalobce b) patří do skupiny zranitelných osob vystavených nebezpečí rekrutování ze strany Talibánu. Z obsahu předloženého správního spisu zjistil krajský soud následující pro věc podstatné skutečnosti: Žádostí ze dne 10. 12. 2015 požádal žalobce a) jménem svým i jménem nezletilého žalobce b) o udělení mezinárodní ochrany [současně s nimi požádal o udělení mezinárodní ochrany též synovec žalobce a)]. V této žádosti žalobce a) uvedl, že jednoho z jeho bratrů zavraždili členové Talibánu. Jiný z jeho bratrů Abdullah spolupracoval s českými vojáky a posléze nastoupil k policii. Rodina žalobce a) se proto stala terčem výhrůžek ze strany Talibánu. Bratra žalobce a) A. nakonec Talibánci taktéž zavraždili. Jeho syna proto vzali žalobci při útěku s sebou. Do České republiky přicestovali právě proto, že bratr žalobce a) spolupracoval s českými vojáky. Táž tvrzení žalobce a) uvedl také v pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 26. 1. 2016; pohovor s žalobcem b) veden nebyl z důvodu jeho nízkého věku. Nad rámec shora uvedeného žalobce a) doplnil, že kromě výhrůžek se jej Talibán pokusil rekrutovat. Když odmítl s tím, že je nejstarší muž v rodině, požadovali Talibánci žalobce b), kterého za tímto účelem asi dvakrát až třikrát přímo oslovili. Žalobce a) dále uvedl, že nebyla jiná možnost než z Afghánistánu prchnout, neboť „pokud vás Talibán osloví, tak vás najde kdekoli, i v Kábulu.“ Shora citovaným rozhodnutím ze dne 10. 3. 2016 udělil žalovaný žalobcům doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu na dobu 24 měsíců. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný ve vztahu k doplňkové ochraně uvedl, že se žalobce a) nikdy přímo nestal terčem fyzického napadení či ohrožení ze strany afghánských státních složek či nestátních subjektů (například Talibánu). Nikdy nedošlo k naplnění žalobcem a) zmiňovaných výhrůžek, a to ani v době, kdy jeho bratr pracoval pro mezinárodní vojenské jednotky a policii; žalovaný proto výhrůžky vůči žalobci a) označil za plané. Podle názoru žalovaného nebylo možné vyloučit, že se jednalo o snahu příbuzných žalobce a), kteří byli členy Talibánu, aby jej přesvědčili ke spolupráci; neměli však v úmyslu mu ublížit. Ani žalobci b) nehrozilo v této souvislosti žádné nebezpečí, neboť se s bojovníky Talibánu minimálně ve dvou až třech případech osobně setkal. Žalovaný proto usoudil, že žalobcům nehrozí vážná újma podle § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu v podobě mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání. Na základě zpráv o zemi původu však žalovaný shledal, že žalobcům hrozila vážná újma ve smyslu § 14a odst. 2 písm. c) tohoto zákona, tj. vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Přípisem ze dne 14. 2. 2017 žalovaný žalobcům oznámil zahájení řízení o odnětí doplňkové ochrany podle § 11 odst. 1 a § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu. V rámci pohovoru v řízení o odnětí doplňkové ochrany ze dne 5. 4. 2017 žalobce a) vypověděl, že Afghánistán je pro něj stále nebezpečnou zemí. Jako další skutečnost znemožňující návrat žalobce a) uvedl, že jej Talibán podezírá z vraždy jednoho jejich člena, ačkoli s tím žalobce a) neměl nic společného, a je jisté, že se mu za to Talibán nebo rodina zabitého Taliba pomstí. Válečný konflikt a teroristické útoky v provincii Logar stále probíhají, o čemž žalobce a) ví z médií a díky telefonátům s rodinou. Přímo v jeho vesnici a okrese se pohybuje Talibán, který otravuje lidi a střetává se s afghánskou armádou. Vnitřní přesídlení podle žalobce a) není možné, neboť v jiných provinciích nemá známé a je možné, že i tam by si jej Talibán našel. V zemi původu zůstali strýc ze strany matky, bratranci, sestřenice, manželka, syn a dvě dcery. V telefonickém kontaktu je pouze s manželkou a dětmi. Život bez ženy je pro něj těžký, ale nemůže se do Afghánistánu vrátit. V České republice pracuje za 6 000 Kč měsíčně, což mu nestačí na živobytí. O svého synovce se již nezvládl postarat, neboť to bylo nad jeho síly. Žalobce b) při pohovoru v řízení o odnětí doplňkové ochrany ze dne 5. 4. 2017 také na základě telefonátů s rodinou v Afghánistánu mimo jiné uvedl, že válka stále trvá a lidé tam umírají. On sám měl problémy s Talibánem, který chtěl, aby s nimi spolupracoval a pomohl připravit sebevražedný atentát. Ve spise jsou založeny zprávy o situaci v zemi původu, které žalovaný v řízení o odnětí doplňkové ochrany shromáždil. Přípisem ze dne 6. 4. 2017 byl žalobce a) předvolán k seznámení se s podklady rozhodnutí, k němuž se nedostavil. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se žalobcům doplňková ochrana odnímá. V odůvodnění tohoto rozhodnutí nejprve shrnul obsah shora uvedených pohovorů v řízení o odnětí doplňkové ochrany a (v době jeho rozhodování) aktuálních zpráv o zemi původu žalobců. Na základě těchto zpráv dospěl žalovaný k závěru, že v Afghánistánu došlo k zásadním a trvalým změnám situace ve vztahu k žalobci prezentovaným potížím a doplňkové ochrany již proto není zapotřebí. Ačkoli v zemi původu žalobců i nadále dochází k bezpečnostním incidentům, tyto incidenty se uskutečňují v místech, která nejsou pod plnou kontrolou centrální vlády podporované i nadále mezinárodními jednotkami. Opakovaná tvrzení žalobců, podle nichž se situace v zemi jejich původu nikterak nezlepšila, označil žalovaný za nepravdivá a účelová. Ve vztahu k hrozbám ze strany Talibánu tvrzeným v řízení o udělení mezinárodní ochrany žalovaný odkázal na správní řízení předcházející rozhodnutí ze dne 10. 3. 2016, kde tyto hrozby žalobce a) popisoval odlišně. Aktuální tvrzení, podle něhož žalobcům hrozí msta za zabití člena Talibánu, vyhodnotil žalovaný jako lživá a účelová. Žalovaný poukázal též na to, že žalobce a) ponechal v Afghánistánu s výjimkou žalobce b) zbytek rodiny; té se přitom od jejich odjezdu z vlasti nic nestalo. Žalovaný se vyjádřil též k rodinné situaci žalobců. Žalobce a) nepečuje o svého synovce a nesdílí bydliště ani s žalobcem b); nepodnikl ani žádné kroky ke sloučení jeho rodiny z Afghánistánu. Žalobci přitom podle žalovaného nepatří do žádné ze zranitelných skupin, jejichž nucené návraty nejsou podle stanoviska Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky ze dne 19. 4. 2016 doporučovány, tj. samostatné ženy, děti, starší osoby či osoby se zdravotním postižením. Tvrzení žalobců, podle nichž žalobce a) má v České republice práci a žalobce b) zde studuje, nejsou z hlediska mezinárodní ochrany relevantní. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Žaloba je důvodná. Krajský soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Této námitce krajský soud přisvědčil, byť převážně z jiných než žalobci uplatněných důvodů. Krajský soud vycházel ze závěrů obsažených v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 - 84, č. 2288/2011 Sb. NSS, podle něhož pokud „soud nemá poznatky podporující závěr, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo nezbytné poskytnout cizinci doplňkovou ochranu, neboť k tomu byly důvody plynoucí ze zásady non-refoulement, která již nemůže být zajištěna v jiném řízení, pak možnost překročení žalobních bodů je vázána jen na výjimky upravené soudním řádem správním (tedy musela by být zjištěna buď nicotnost rozhodnutí, nebo jeho nepřezkoumatelnost znemožňující přezkoumání v mezích žalobních bodů).“ Krajský soud shledal, že níže konkretizované pochybení znemožňuje, jak bude dále uvedeno, plný přezkum napadeného rozhodnutí ve vztahu k namítanému nebezpečí hrozícího žalobcům ze strany Talibánu. Nadto může v jeho důsledku dojít též k porušení zásady non-refoulement, protože v žádném dalším řízení nemůže být naplnění této zásady adekvátně zajištěno. Posuzování dané otázky nelze ponechat až na případné řízení o udělení správního vyhoštění v rámci zjišťování existence důvodů znemožňujících vycestování podle § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů; uvedené řízení by totiž bylo zahájeno až v případě, že by žalobci pobývali na území České republiky neoprávněně. V situaci, kdy není postaveno na jisto, zda jsou v případě žalobců dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany, není možné po nich spravedlivě požadovat, aby se pro dosažení řádného posouzení jejich v řízení o udělení mezinárodní ochrany regulérně uplatněných tvrzení dopouštěli protiprávního jednání. Podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona o azylu platí, že se doplňková ochrana odejme, pokud okolnosti, které vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. Podle § 17a odst. 2 věty první citovaného zákona platí, že při posuzování důvodů uvedených v odstavci 1 ministerstvo přihlédne k tomu, zda změna okolností je tak významné a trvalé povahy, že osobě požívající doplňkové ochrany již nehrozí nebezpečí, že utrpí vážnou újmu. Jinými slovy řečeno, je žalovaný v daném řízení povinen zabývat se všemi jemu známými skutečnostmi, které by mohly zakládat hrozbu vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu, a posoudit, zda změna okolností může mít na posouzení této otázky vliv. Krajský soud v této souvislosti připomíná, že klíčovým tvrzením žalobce a) v řízení o udělení mezinárodní ochrany byla obava z pomsty Talibánu, jelikož bratr žalobce a) spolupracoval s mezinárodními vojenskými jednotkami a stal se též příslušníkem afghánské policie. Toto tvrzení žalobce a) v řízení o odnětí doplňkové ochrany neodvolal, ani nepozměnil. Naopak hned v odpovědi na první otázku v rámci pohovoru ze dne 5. 4. 2017 na svou původní výpověď v této souvislosti odkázal a pouze coby další tvrzení doplnil, že je Talibánem podezírán také ze zabití jednoho Taliba. Otázkou hrozby ze strany Talibánu z důvodu spolupráce bratra žalobce a) s mezinárodními vojenskými jednotkami a jeho příslušností k afghánské policii se žalovaný v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Nelze přitom přehlédnout, že žalovaný se touto otázkou přezkoumatelným způsobem nezabýval ani v odůvodnění rozhodnutí ze dne 10. 3. 2016, kterým byla žalobcům doplňková ochrana udělena. Žalovaný dané otázce věnoval jeden odstavec na straně 6 uvedeného rozhodnutí, v němž konstatoval v podstatě pouze tolik, že se žalobce a) doposud ze strany Talibánu nestal terčem napadení a výhrůžky vůči němu tudíž byly plané. Nelze prý přitom vyloučit, že se jednalo o pouhou snahu příbuzných žalobce a), kteří jsou členy Talibánu, aby jej přinutili ke spolupráci. Žalobce b) se pak měl s členy Talibánu dokonce ve dvou až třech případech osobně setkat. Takové vypořádání tvrzení žalobců nepovažuje krajský soud za dostatečné. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS, konstatoval, že „prokazovat jednotlivá fakta je povinen primárně žadatel, nicméně žalovaný je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují. V mnoha případech však musí žalovaný rozhodovat za důkazní nouze, tj. tehdy, když není ani žadatel ani žalovaný schopen doložit či vyvrátit určitou skutečnost či tvrzení žádným přesvědčivým důkazem. V takových případech zůstává jediným důkazním prostředkem výpověď žadatele a klíčovým faktorem se stává posouzení celkové věrohodnosti žadatele a posouzení pravděpodobnosti, zda k události opravdu došlo podle výpovědi žadatele.“ Obdobně lze poukázat též na žalobci citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. A. proti Švýcarsku a v něm citovanou judikaturu (srov. zejména odst. 55.). Z uvedeného plynou mimo jiné i určité kvalitativní požadavky na odůvodnění rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany. V něm musí žalovaný dostatečně přesvědčivým způsobem vyložit, proč určitá tvrzení žadatele o mezinárodní ochranu považuje či naopak nepovažuje za pravdivá a nemá-li k tomu dostatek důkazů, musí hodnotit, zda jsou žadatelova tvrzení věrohodná a důsledky z nich plynoucí pravděpodobné. I tyto úvahy je ovšem nutno navázat na dostatečně zjištěný skutkový stav věci. Krajský soud přitom shledal, že žalovaný uvedeným požadavkům nedostál. Žalovaný totiž své hodnocení dané otázky založil prakticky pouze na tom, že hrozby ze strany Talibánu nebyly doposud realizovány. Takové odůvodnění však nemůže z hlediska shora uvedených požadavků obstát, neboť na otázku pravděpodobného vzniku vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu vůbec neodpovídá. Žalovaný přitom nikterak nezohlednil skutečnost, že bratr žalobce a) byl zřejmě v souvislosti se svou spoluprací se zahraničními vojáky a příslušností k policii zabit [žalobce a) dokonce v samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že předtím Talibán zabil i jiného z jeho bratrů]. Hovořit v této souvislosti o tom, že hrozby ze strany Talibánu vůči žalobcům nebyly uskutečněny, a žalobcům tak vážná újma nehrozí, je proto přinejmenším cynické. Vzhledem k povaze žalobci tvrzeného nebezpečí vážné újmy v posuzovaném případě bylo úkolem žalovaného, aby na základě shromážděných podkladů zhodnotil, zda nebezpečí vážné újmy hrozí žalobcům do budoucna, a nikoliv to, zda takové újmě byli již vystaveni; ostatně je evidentní, že pokud by snad Talibán výhrůžky smrtí vůči žalobcům vskutku realizoval, jen stěží by již taková skutečnost byla předmětem posuzování jakéhokoliv správního řízení. Ani skutečnost, že členové Talibánu dvakrát až třikrát osobně kontaktovali žalobce b), v této souvislosti nemá dostatečnou vypovídací hodnotu, neboť cílem těchto kontaktů bylo přesvědčit žalobce b) ke spolupráci; jejich uskutečnění však nikterak nevylučuje, že by žalobce b) v případě odmítnutí spolupráce nebyl nakonec ze strany Talibánu terčem útoku. Závěr žalovaného, podle nějž nelze vyloučit, že výhrůžky žalobci a) zasílali členové jeho rodiny, kteří byli příslušníky Talibánu, pak představuje čirou spekulaci. Žalovaný tudíž své rozhodnutí ze dne 10. 3. 2016 v dané souvislosti nepodložil dostatečnými (skutkovými) důvody. Z rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ani z rozhodnutí o jejím odnětí neplyne, že by žalovaný zjišťoval, zda k útokům proti rodinným příslušníkům osob, které spolupracovaly se zahraničními vojáky, resp. které se staly příslušníky afghánské policie, vskutku dochází, případně zda takové útoky směřují vůči celým rodinám či například jen proti mužským příbuzným od určitého věku [uvedené by mohlo mít význam k vysvětlení skutečnosti, že žalobci za sebou v zemi původu zanechali kromě synovce žalobce a) zbytek rodiny] apod. Vzhledem k uvedenému nebyla otázka tvrzené hrozby ze strany Talibánu z důvodu činnosti bratra žalobce a) doposud v posuzované věci uspokojivě řešena. Jde přitom nepochybně o otázku, jejíž pečlivé vyhodnocení je zcela nezbytné z pohledu zachování zásady non-refoulement, tj. zákazu navrácení cizince do země, v níž by jeho život či svoboda byly ohroženy, dovozované mimo jiné z čl. 3 Úmluvy (srov. z recentní judikatury například rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 8. 2016, J. K. a další proti Švédsku, stížnost č. 59166/12, Reports 2016, a v něm citovaná rozhodnutí), který obsahově odpovídá § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Napadené rozhodnutí proto trpí nepřezkoumatelností, neboť absencí jakéhokoliv odůvodnění ve vztahu k uvedené otázce žalovaný via facti aproboval pochybení, jehož se dopustil již v rozhodnutí, jímž doplňkovou ochranu žalobcům udělil a proti němuž se žalobci nemohli doposud efektivně bránit [žalobci netvrdili skutečnosti relevantní pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu a případná žaloba by v této souvislosti zřejmě směřovala pouze proti důvodům rozhodnutí a musela by proto být podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. d) s. ř. s. pro nepřípustnost odmítnuta]. Uvedené pochybení pak krajskému soudu znemožňuje v úplnosti přezkoumat napadené rozhodnutí v souvislosti s námitkou nesprávného, resp. nedostatečného posouzení tvrzené hrozby msty ze strany Talibánu, který žalobce údajně podezírá ze zabití jednoho z jeho členů. Nevěrohodnost tohoto tvrzení totiž žalovaný dovodil právě z toho, že žalobce a) v původním řízení uplatnil v dané souvislosti tvrzení jiná, tedy ta, která žalovaný v rozhodnutí ze dne 10. 3. 2016 hodnotil naprosto nedostačujícím způsobem. Nad rámec nutného k tomu krajský soud poznamenává, že věrohodnost tvrzení žalobců v posuzované věci nezmenšuje sama o sobě skutečnost, že v řízení o odnětí doplňkové ochrany uvedli další – dříve neuplatněná – tvrzení. Nelze totiž žalobcům klást k tíži, že se pokusili předložit další potenciálně relevantní tvrzení v situaci, kdy žalovaný jejich původní klíčové tvrzení o hrozbě ze strany Talibánu nepřezkoumatelným způsobem vyhodnotil jako nedostatečné pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobci byli v nynějším řízení postaveni do bezvýchodné situace, protože se buď mohli pokusit vedle původních tvrzení předložit tvrzení nová s tím, že budou žalovaným nejspíše hodnocena jako nevěrohodná (k tomu ostatně v posuzované věci skutečně došlo), nebo setrvat pouze na dříve uplatněných tvrzeních, která však již jednou žalovaný nepřezkoumatelným způsobem shledal pro udělení doplňkové ochrany nedostatečnými. Nelze taktéž přehlédnout, že ani případné zlepšení bezpečnostní situace v některých provinciích Afghánistánu automaticky nevylučuje, že by žalobcům vážná újma ze strany Talibánu mohla hrozit. Ze zpráv o zemi původu založených ve spise (např. z výroční zprávy Amnesty International ze dne 22. 2. 2017) plyne, že Talibán coby teroristická organizace může bezpochyby zaútočit i v těch oblastech Afghánistánu, které jsou jinak v rámci této země relativně bezpečné. Dále se doplňuje, že krajský soud nepovažoval za dostatečně podložené tvrzení žalovaného, že provincie Logar patří aktuálně k nejbezpečnějším oblastem Afghánistánu. Zprávy o situaci v zemi původu, které žalovaný cituje na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí, se výslovně situací v provincii Logar nezabývají; v této souvislosti bude nezbytné doplnit zjištěný skutkový stav a podle toho usuzovat na aktuální bezpečnostní situaci [§ 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu]. Pro uvedené se krajský soud dalšími námitkami žalobců pro nadbytečnost již nezabýval. S ohledem na konstatovanou vadu napadeného rozhodnutí ve formě nepřezkoumatelnosti krajský soud podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. napadené rozhodnutí bez jednání zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je v dalším řízení vázán závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. V dalším řízení se proto žalovaný zaměří také na přezkoumatelné hodnocení otázky existence nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) a d) zákona o azylu v podobě hrozeb vůči žalobcům ze strany Talibánu z důvodu shora uvedených činností bratra žalobce a). Za tímto účelem, bude-li to možné, doplní spisový materiál o informace vztahující se k uvedeným situacím, které budou způsobilé tvrzení žalobců v dané souvislosti buď podpořit či vyvrátit. Nebudou-li takové informace k dispozici, přistoupí žalovaný k pečlivému hodnocení věrohodnosti těchto tvrzení žalobců a pravděpodobnosti důsledků z nich plynoucích, a to v intencích shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 5 Azs 66/2008 - 70. Při dalším rozhodování bude žalovaný vycházet z aktuálních informací o zemi původu žalobců se zaměřením na situaci v provincii Logar. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný správní orgán, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšné žalobce, tak ti náhradu nákladů řízení neuplatňovali; krajský soud jim proto jejich náhradu nepřiznal.

Poučení