56 Az 127/2007 - 78

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobce N. K., nar. X, ev. č. X, státní příslušnost Kazašská republika, t.č. bytem X, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.6.2007, č.j.OAM-1-423/VL-10-P13-2007, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Tlumočnici PhDr. H.U., bytem X, se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 700,- Kč, která jí bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky č.j. ze dne 20.6.2007, č.j. OAM-1-423/VL-10-P13-2007, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v zákonem stanovené lhůtě se žalobce domáhá přezkoumání citovaného rozhodnutí v celém rozsahu, jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Namítá porušení § 4 odst. 1, § 50 odst. 4, § 68 odst. 3 správního řádu s tím, že má zato, že splňuje zákonné podmínky pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu stanovené v § 12 zákona o azylu i podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Kazachstán opustil z důvodu pronásledování ze strany místní policie v důsledku jeho náboženského vyznání, neboť odmítal chodit do mešity a své náboženství praktikoval v soukromí. Příslušníky policie mu bylo sděleno, že v případě odmítání docházení do mešity a praktikování islámu v soukromí bude zdiskreditován tím, že bude obviněn z přechovávání zbraní či drog. Manželka nalezla doma po návštěvě policisty sáček s obsahem neznámé rostliny. Jelikož se tlak policie zvyšoval, raději zemi původu opustil, aby požádal v České republice o azyl. Při posuzování žádosti žalobce se správní orgán zabýval pouze okolností, že vylíčené jednání policistů vůči jeho osobě nelze považovat za pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Svůj závěr opírá o úvahu, že odpovědné kazašské orgány v současné době vyhlásily boj proti náboženskému terorismu, a proto probíhá stálá kontrola z jejich strany. Správní orgán přitom sám výslovně konstatuje paradoxní situaci vzniklou rozporem znění Zákona o svobodě vyznání a náboženských sdružení proti znění kazašského právního řádu, jež nařizuje registraci všech náboženských sdružení, což nakonec vede k častému zneužívání ze strany orgánů státní správy Kazachstánu snažících se přívržence neregistrovaných církví pokutovat či jinak stíhat. Dle informací Zastupitelského úřadu ČR v Almatě, které správní orgán použil jako jeden z podkladů pro rozhodnutí, je plnění Zákona o svobodě vyznání od ledna 2006 tvrdě prosazováno zejména Výborem národní bezpečnosti, jehož úředníci jsou prý oprávněni zcela bez ohlášení, na základě podezření či udání vykonat domovní prohlídku v místech, kde se konají obřady neregistrovaných stoupenců jakéhokoliv náboženského s tím, že k vyšší koncentraci takových případů dochází zejména v jižní a západní oblasti. Taková praktika je v rozporu s mezinárodně zaručeným právem na ochranu soukromí a obydlí (např. v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Nicméně, takové zhodnocení situace ještě zdaleka neprokazuje, že popsaný stav je naprosto obvyklý v demokratické společnosti a žalobce znepokojuje, že si správní orgán nevzal za své závěry z jiných, v rozhodnutí rovněž uváděných, zpráv norské zpravodajské agentury Forum 18, která nepokrytě uvádí, že „přijetím nových zákonů o „extremizmu a „národní bezpečnosti“ v roce 2005 došlo v Kazachstánu z legislativního hlediska ke značnému zhoršení situace v oblasti náboženské svobody“ a povinná registrace činí zakotvení svobody vyznání v ústavě jen prázdnou literou. Vzhledem k tomu vyznívá naprázdno argument správního orgánu, že žalobce islám od roku 2005 soukromě i veřejně v Kazachstánu praktikoval, přičemž forma jakou jsem svou náboženskou praxi vykonával nebyla v rozporu s platnou legislativou KR. Žalobce je toho názoru, že ač si správní orgán podklady pro rozhodování pořídil, současně je využil nedostatečně nebo jen ve prospěch svého zamýšleného záměru zamítnout žádost o udělení mezinárodní ochrany, což je v naprostém rozporu se zásadami dokazování stanovených správním řádem. Ve zprávách agentury Fórum 18 se uvádí i skutečnost, že přijetí dotčených zákonů bylo pokaždé předem ostře kritizováno jak ze strany organizací pro ochranu lidských práv, tak i ze strany mezinárodní organizace OBSE, čímž je jasně dán rozpor dané legislativy s mezinárodními dokumenty, k jejichž dodržování se Kazachstán zavázal. Ani proklamovaná ochrana veřejné bezpečnosti či veřejného pořádku, nebo boj proti terorizmu nemohou zastřít skutečnost, že církve fungují pod značným vlivem vlády, a tím se vlastně vytrácí ústavní zaručení oddělení státu od církve. Žádná z podstatných novel navíc ani nebyla předložena Ústavní radě ke schválení ještě před jejich přijetím. Tyto skutečnosti také potvrzuje Zpráva MZV USA o mezinárodní náboženské svobodě v Kazachstánu za rok 2005, kterou si již správní orgán ke svému rozhodování neopatřil. Nelze popřít, že správním orgánem vyhledaná zpráva agentury Fórum 18 ze dne 8. prosince 2005 vidí za uváděnými novelizacemi úmysl vládní garnitury brojit tímto restriktivním způsobem proti vzniku případné opozice ze strany na vládě nezávislých církví v rámci prezidentských voleb, a že tedy nemělo docházet k opravdivému provádění těchto zákonů v praxi. Na druhou stranu samotné volby nesplňovaly mezinárodní standardy a novější zprávy agentury Fórum 18, (např. ze dne 9.6.2006), z nichž však již správní orgán nečerpal informace k vydání rozhodnutí, potvrzují značně intruzívní charakter registrací, stále sílící nátlak státní moci na provádění registrací náboženských sdružení, byt‘ bez skutečně vyřešené zákonnosti povinnosti registrace, jakož i ukládání obrovských, vskutku nesplatitelných, pokut. Reálné provádění mezinárodně neuznaných a ústavě odporujících zákonů tedy skutečně probíhá. Ke všemu je ještě známo, že v roce 2005 byl přijat i Zákon o mezinárodních úmluvách, který umožňuje v případě rozporu kazašského zákona s mezinárodní úmluvou, aby tato byla změněna, její ratifikace pozastavena nebo ukončena. Toto je v rozporu nejen s Ústavou Kazachstánu, ale i s Vídeňskou úmluvou OSN o přednosti mezinárodních úmluv. Za takových okolností nelze zaručit, že v případě návratu do Kazachstánu nebude žalobce vystaven dalšímu pronásledování z důvodu odporu vůči zaregistrování náboženského uskupení, nebo i z jiných, vykonstruovaných důvodů. Žalobce nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že „je známým jevem v každé zemi (byt‘ i s etablovaným demokratickým systémem,), že policisté mohou z důvodů nízkých osobních kvalit přestoupit pravomoci kupříkladu za účelem snahy o vlastní obohacení. Takové jednání je v přímém rozporu s platným právním řádem KR a nelze jej proto podle názoru správního orgánu považovat za cílené metody podporované státní mocí. Správní orgán nedospěl k závěru, že jednání jednotlivých policistů naplňuje podstatu pronásledování z důvodů vymezených § 12 zákona, neboť podle jeho názoru nelze v daném případě tvrdit, že by perzekuční aspekty postupu jednotlivých policistů byly jakkoliv cíleně kazašským státem podporovány či tolerovány a proti podobnému jednání je možné v zemi původu zasáhnout, k tomu účelu existují dostupné právní mechanismy. Takovéto tvrzení správního orgánu je zcela účelové. V reálném životě nejsou totiž tyto demokratické standardy naplňovány. Příručka k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků vydaná v roce 1992 UNHCR v souvislosti s tímto stavem v článku 43 uvádí: „ Relevantní jsou zákony země původu, a zejména způsob jejich aplikace.“ Z výše uvedeného je zřejmé, proč se žalobce také ke státním orgánům ani nemohl obrátit o pomoc. Nesouhlasí se závěrem správního orgánu, že svou nečinností nevyužil dostupných prostředků proti překročení policejních pravomocí. Správní orgán nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co žalobce jako účastník uváděl, v důsledku toho nemohl správně odpovědět na skutkové a právní otázky, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Žalobce nesouhlasí s tvrzením správního orgánu, že vylíčená interpretace incidentu s podstrčením sáčku s rostlinami neznámého původu, nepřekročila rovinu domněnky. Žalobci bylo vyhrožováno, že v případě neuposlechnutí a neupuštění od praktikování náboženství v soukromí, bude mu něco „podstrčeno“ a bude tak obviněn například z přechovávání zbraní či drog. Výše uvedený incident pak plně odpovídal scénáři, kterým mu bylo vyhrožováno. Žalobce je také přesvědčen, že správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí nedostatečně posoudil žádost ve smyslu ustanovení § 14 zákona o azylu, nesouhlasí ani s rozhodnutím správního orgánu v té části, která se týká posouzení žádosti ve smyslu ustanovení § 14a zákona o azylu a to doplňkové ochrany. Správní orgán opět vycházel ze stejných závěrů jako v případě posuzování jeho žádosti ve smyslu § 12 zákona o azylu a konstatoval, že v jeho případě neshledal, že by byl v případě návratu do Kazachstánu ohrožen na životě či svobodě, a tedy neshledal splnění zákonných podmínek pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a výše uvedeného zákona. Je přesvědčen, že v případě návratu do země původu by vzhledem k tam panujícím poměrům a k pronásledování namířenému proti jeho osobě byla, vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, ohrožena práva, která jsou zakotvena jako základní lidská práva v řadě mezinárodních dokumentů. Zejména se jedná o práva čl.. 5 — Právo na svobodu a osobní bezpečnost“, jakož i o práva čl. 9 — „Právo na svobodu vyznání“, zakotvená v Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Skutečnosti, které žalobce popsal v průběhu správního řízení, nenaplňují svojí intenzitou ani charakterem podmínky pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Jak je patrno ze samotné žalobcovy výpovědi, islám od roku 2005 bez problémů praktikoval, nikdy nebyl v souvislosti se svojí vírou omezen či obviněn. Pokud se cítil být poškozen jednáním policistů, měl především důsledně využít možnosti ochrany země svého původu. Žalobce sice uvedl, že podal na postup policistů stížnost - na její vyřízení již však nepočkal, ačkoliv byl informován, že vyšetřování jeho věci probíhá — a ze země odcestoval. Za této situace nelze namítat, že státní orgány uvedenému jednání nedokáží zabránit, že se k nim nelze obrátit se žádostí o pomoc. Jako neopodstatněná se jeví i jeho obava z podstrčení sáčku s bylinami. Žalobce až do odjezdu z vlasti v květnu 2007 žádné další potíže v této souvislosti neměl — k obvinění, kterým mu mělo být vyhrožováno, nedošlo, do svého odjezdu se věnoval naplno svému zaměstnání. Co se týče nesouhlasu žalobce s použitými podklady, žalovaný odkazuje na napadené rozhodnutí, ze kterého je patrné, že správní orgán posuzoval žádost žalobce na pozadí množství objektivních a reprezentativních informačních zdrojů, které potvrzují, že v Kazachstánu je svoboda náboženského vyznání. Žalobce se rovněž domnívá, že splňuje důvody pro udělení humanitárního azylu. Žádné okolnosti, které by vedly správní orgán k úvaze, že by žalobci měl být udělen tento zcela mimořádný druh azylu, ale v azylovém řízení neuvedl a neuvádí je ani v žalobě. Forma odůvodnění, kterou správní orgán zvolil, nemá žádný vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Správní orgán posoudil žádost žalobce také z hlediska možného udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a zákona o azylu. Dospěl k závěru, že jmenovanému nehrozí v případě návratu do vlasti skutečné nebezpečí vážné újmy z žádného důvodu podle ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. Dle názoru žalovaného mj. i skutečnost, že žalobce vycestoval legálně s cestovním dokladem vystaveným v prosinci 2006, nenasvědčuje tornu, že by kazašské orgány měly o jeho osobu zájem a to ani pro případ návratu. V ostatním odkazuje žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ve věci proběhlo dne 12. 9. 2008 před Krajským soudem v Brně jednání. Účastníci setrvali na svých dosavadních stanoviscích, žalobce v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení žaloby. Soud doplnil dokazování články z novin, které předložil žalobce, které hovoří o stavu dodržování lidských práv v Kazachstánu a o prezidentovi. Vzhledem k jejich obsahu , který se netýkal náboženské problematiky, je soud pokládá ze irelevantní. V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s.ř.s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a odst. 2 věta první s.ř.s.). Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného jakož i řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Protože žalobce vytkl žalovanému, že k zamítnutí jeho žádosti o azyl došlo v důsledku porušení procesního předpisu, musel se soud v této věci zabývat tím, zda k tvrzenému porušení procesního předpisu v postupu žalovaného skutečně došlo a pokud se tak stalo, zda taková vada řízení mohla mít za následek nezákonnost či nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, popřípadě, zda v dané věci nejsou jiné procesní vady, které žalobci nemohli bez své viny uplatnit a které mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Žalobce namítl porušení § 4 odst. 1 a § 50 odst. 4 správního řádu. Těmto námitkám nelze přisvědčit. Žalovaný ve věci postupoval s ohledem na specifika řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ze správního spisu vyplývá, že správní orgán žalobci vycházel vstříc, poskytl mu veškerá potřebná poučení a umožnil mu odpovídajícím způsobem uplatňovat svá práva a oprávněné zájmy. Žalobci byl poskytnut prostor aby uvedl vše, co považuje za důležité pro rozhodování o žádosti o udělení azylu, otázky, na které odpovídal v rámci pohovoru k žádosti o udělení azylu na území ČR mu byly kladeny takovým způsobem, aby byly objasněny možné azylově relevantní skutečnosti. Žalovaný s ohledem na tvrzení žalobce obstaral dostatek informací o zemi původu, tvrzené skutečnosti porovnal s reálnou situací v zemi původu a všechny zjištěné skutečnosti v souladu s příslušnými právními předpisy náležitě vyhodnotil, přihlédl ke všem skutečnostem, které vyšly najevo a vztahovaly se k věci.. Žalovaný opatřil Výroční zprávu MZ USA o svobodě vyznání v Kazachstánu za rok 2006 z 15. 9. 2006, za rok 2005 z 8. 11. 2005, Zprávu MZ USA o dodržování lidských práv za rok 2006 z 6. 3.2007a za rok 2005 z 8. 3. 2006, Informace MZV ČR, č.j. 117038/2007-LP ze dne 25. května 2007 k č.j. OAM- 535/2007,, č.j. 126774/2006-LP z 28. srpna 2006, č.j. 108861/2005-LP z 15. 3. 2005, Informace 0AMP z 8. 7. 2005 a 13. 10. 2005, Informace UNHCR, č.j. OAM-569/2006 ze dne 18. května 2006. znění zákona KR o zanesení změn a doplnění některých zákonodárných aktů Republiky Kazachstán v otázkách zajištění národní bezpečnosti, zprávy organizace Fórum 18 ze 7. 7. 2005, 20. 7. 2005, 23. 8. 2005, 14. 10. 2005, 8. 12. 2005, zprávu Human Rights Watch z ledna 2006. Žalobce dostal možnost seznámit se s veškerými podklady, k některým se vyjádřil při seznámení dne 19. 6. 2007. Žalovaný v odůvodnění konstatoval, že došlo k vyjádření žalobce s tím, že jeho názory zohlednil, neuvedl, jakým způsobem. Toto pochybení dle názoru soudu nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí, neboť obdobné názory prezentoval žalobce v pohovoru a žalovaný je zohlednil a ve svém rozhodnutí se s nimi vypořádal. Ze všech těchto podkladů žalovaný využil zejména informace týkající se práva na svobodu náboženské vyznání. Žalovaný osvětlil situaci v oblasti legislativy vztahující se k registraci náboženských skupin a dalších seskupení, skutečnosti tvrzené žalobcem vyhodnotil ve světle získaných informací. Své rozhodnutí žalovaný náležitě odůvodni, prezentoval zde úvahy, kterými se řídil při hodnocení skutkového stavu a při výkladu právních předpisů. K porušení §68 odst. 3 správního řádu dle názoru soudu nedošlo. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal o udělené mezinárodní ochrany dne 22. května 2007, tvrdil, že svou vlast opustil proto, že měl potíže se státními orgány kvůli způsobu, jakým praktikoval své náboženství. Vyznával Islám, protože ale nebyl spokojen s prací duchovních přestal však chodit do mešity, což mu bylo policisty vytýkáno. V listopadu 2006 došlo k tomu, že žalobce jako urolog prováděl v jednom bytě obřízku, přišla tam policie, žalobce byl odvezen na policii a vyslýchán, byl dotazován, proč přestal navštěvovat mešitu, chtěl po něm, aby tam začal chodit, žalobce mu oponoval tím, že vzhledem k zákonné úpravě ho k tomu nutit nemůže. Následkem toho mu policista vyhrožoval podstrčením něčeho či veřejnou diskreditací. Následně byl žalobce ještě jednou předvolán, dále k nim přišla i policie domů, vše se neslo v obdobném duchu, žalobce byl dotazován, zda se modlí doma a provozuje islámskou medicínu a zda je ochoten toho zanechat. Po návštěvě policista doma manželka žalobce našla nějaký balíček s rostlinami, zřejmě s drogou, který ihned vyhodila z okna. Dle názoru žalobce se jednalo o drogu podstrčenou policií jako varování, kterým ho chtěli odradit od toho, aby se modlil doma a praktikoval islámskou medicínu. Přítel žalobce – který je v Kazachstánu vysoce postaveným příslušníkem nespecifikovaných bezpečnostních složek, žalobci doporučil, aby odjel z Kazachstánu pryč. Žalobce uváděl, že nebyl členem žádné náboženské skupiny, jeho náboženská praxe se nelišila od praxe vykonávané většinou muslimské populace, pouze nedocházel do mešity a modlil se doma. Na jednání policistů si žalobce nikde nestěžoval, přítel policista mu sdělil, že to nemá smysl, to mu potvrdila i manželka, která dříve pracovala na prokuratuře. Manželka po incidentu s policií doma podala oficiální žádost o přešetření, v lednu 2007 přišlo sdělení, že šetření probíhá, do svého odjezdu se již nic nedozvěděli. Vzhledem k nálezu balíčku po návštěvě policisty má žalobce obavy, že pokud budou policisté chtít, mohou mu něco podsunout, obdobné případy zná z tisku. Vzhledem k tvrzení žalobce je zřejmé, že věc je nutno posuzovat především dle §12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce tvrdil, že příčinou jeho problémů bylo to, že přestal docházet do mešity a začal se modlit doma, v soukromí. Žalovaný se tedy správně soustředil na posouzení otázky, zda a proč tímto mohl vyvolat pozornost policie, zda policie posupovala zákonným způsobem a zda problémy žalobce lze posoudit jako pronásledování ve smyslu zákona o azylu. V této souvislost žalovaný hodnotil rovněž intenzitu problémů žalobce. Soud se zcela ztotožňuje se závěrem žalovaného, který podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu dle §12 neshledal. Žalobce především namítal, že správní orgán zabýval pouze okolností, že vylíčené jednání policistů vůči jeho osobě nelze považovat za pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, svůj závěr opřel o úvahu,příslušné kazašské orgány vyhlásily boj proti náboženskému terorismu, a proto probíhá stálá kontrola z jejich strany, přitom výslovně konstatuje paradoxní situaci vzniklou rozporem znění Zákona o svobodě vyznání a náboženských sdružení proti znění kazašského právního řádu, jež nařizuje registraci všech náboženských sdružení, což nakonec vede k častému zneužívání ze strany orgánů státní správy Kazachstánu snažících se přívržence neregistrovaných církví pokutovat či jinak stíhat. Dále žalobce argumentoval, proč je požadavek registrace nezákonný, citoval ze zpráv, které byly podkladem rozhodnutí s tím, že rovněž namítal, že žalovaný využil jen ty informace, které napomáhaly jeho záměru zamítnout žádost. S touto námitkou nelze souhlasit, neboť žalovaný citoval i informace, které nepřispívají k jeho závěrům. ( např. hovořil o rozporech v zákonech, jak je uvedeno výše), nicméně svůj závěr, který ve věci učinil, náležitě odůvodnil. Soud si je vědom, že podklady , které byly opatřeny, hodnotí situaci v Kazachstánu rozdílně, některé hovoří o diskriminaci v souvislosti s požadavkem registrace náboženských skupin, vynucováním tohoto aktu, kritizují kontroly, které se v této souvislosti provádějí, upozorňují na jejich rozpor s mezinárodními smlouvami. Toto vše však samo o sobě nemusí být důvodem pro přiznání mezinárodní ochrany. Je nutno posoudit, zda diskriminace, které je důsledkem těchto zákonů a jejich uplatňování je ztotožnitelná s pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Je nutno vzít v úvahu, že žalobce tím, že přestal docházet do mešity, určitým způsobem se odklonil od oficiální linie, a ač tvrdil, že nebyl příslušníkem žádného náboženského uskupení, mohl být z toho podezřelý a mohl tím vyvolat pozornost policie, neboť vzhledem k situaci v regionu netypické náboženské projevy jsou bezpečnostními složkami kontrolovány. Soud v této souvislosti připomíná, že otázka registrace náboženských skupin v Kazachstánu byla zdejším soudem již opakovaně řešena a konstatuje, že samotný požadavek na registraci náboženských skupin, upravený příslušnými zákony, není do té míry diskriminační, aby ho bylo možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Stát má možnost svobodu projevovat náboženské vyznání omezit, jsou- li taková omezení předepsaná zákonem a jsou-li nutná k udržení veřejné bezpečnosti, pořádku, zdraví, morálky nebo ochraně základních práv a svobod jiných osob. Takovým omezením může být i povinná registrace náboženských skupin. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Azs 88/2007-67 ze dne 5. 12. 2007 , www.nssoud.cz, ze kterého vyplývá, že se NSS ztotožňuje se názorem, že zákonný požadavek povinné registrace náboženských skupin v Kazachstánu je zcela legitimní, odůvodněný zájmem na ochraně bezpečnosti osob, a nelze jej proto považovat za výraz porušování lidských práv (náboženské svobody). Kazašská republika přijala příslušné zákony s ohledem na skutečnost, že se jedná o zemi s mnoha náboženstvími, s cílem zajistit rovnováhu mezi nimi a vzhledem k výskytu extremistických skupin. Takové důvody jsou legitimní. Jak je výše uvedeno, ne každá diskriminace musí nutně představovat pronásledování ve smyslu zákona o azylu. I když tedy k jistému stupni diskriminace v Kazachstánu dochází, je nutno vyhodnotit, jaký má konkrétní vliv na život konkrétního člověka. V případě žalobce je nutno vzít v úvahu, že žalobce zcela svobodně vykonával svoje zaměstnání, nehovořil o tom, že by byl nějak diskriminován např. v přístupu ke vzdělání, lékařské péči či v jiných oblastech občanského života. I když byl opakovaně v kontaktu s policií, jejíž postup nelze označit za adekvátní a zákonný, nemělo to na jeho život žádný vliv, nevznikly mu v souvislosti s tím žádné problémy a je pouze v rovině úvah, zda by mu mohly vzniknout v budoucnu. Žalobce vyslovil obavy především v souvislosti s nálezem balíčku rostli, které nalezla jeho manželka po návštěvě policie, které považovala za drogu a vyhodila. Soud souhlasí s názorem žalovaného, který interpretaci žalobce hodnotil jako domněnku a upozornil, že to nemělo žádné následky, k obvinění žalobce nedošlo. Především však souhlasí s názorem žalovaného, že tímto mohlo dojít k přestoupení pravomocí za účelem snahy policisty o vlastní obohacení. Z tohoto incidentu dle názoru soudu nelze dovozovat, že by šlo o akci podporovanou státním orgány. V řízení bylo zjištěno, že pokud k takové nezákonnosti doje, je v Kazachstánu možnost domáhat se nápravy u státních orgánů. Ze zprávy MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2006 vyplývá, že se kazašská vláda snaží o boj s korupcí v řadách policie. Fakt, že její snahy nemusí být vždy efektivní neznamenají, že nezákonný postoj policistů je podporován či tolerován. Soud shrnuje, že problémy žalobce nebyly takového charakteru a intenzity, aby se mohlo jednat o pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného rovněž v rozsahu neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, netvrdil však konkrétně, proč měl dle jeho názoru žalovaný pochybit. Soud konstatuje, že azyl z humanitárního důvodu lze udělit v případě hodném zvláštního zřetele. Rozhodnutí správního orgánu o udělení či neudělení humanitárního azylu je výsledkem správního uvážení. Je tedy na správním orgánu zvážit, zda se ve světle konkrétních událostí jedná o „případ hodný zvláštního zřetele“. Soud pouze přezkoumává, zda uvážení správního orgánu je v souladu se správním řádem, nevybočilo z jeho mezí a zda se k výsledku došlo správným procesním postupem. Soud konstatuje, že postup správního orgánu byl řádný a § 14 zákona o azylu nebyl porušen. Žalobce netvrdil žádné skutečnosti, které by udělení humanitárního azylu odůvodňovaly. Žalovaný se v dostatečném rozsahu zabýval posouzením možnosti udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalovaný poukázal na čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, při interpretaci pojmu „nelidské či ponižující zacházení nebo trest“ se opíral o rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Vilvarajah a ostatní z roku 1991, A-215 a ve věci Costello-Roberts z roku 1993, A-247-C. Správně konstatoval, že žalobcem uváděné skutečnosti není možné posuzovat jako ohrožení podřaditelné pod ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu o tom, co lze považovat za vážnou újmu. Jednání příslušníků kazašských bezpečnostních složek popsané žalobcem nelze podle interpretace rozsudku Evropského soudu za vážnou újmu považovat, protože nedosahovalo předpokládané intenzity. V této souvislosti žalovaný zdůraznil, že z podkladů vyplynulo, že v Kazachstánu je reálná možnost nalézt před neadekvátním jednáním policejních složek právní ochranu. ( viz rovněž odůvodnění ve vztahu k §12 zákona o azylu). Žalovaný rovněž vyšel ze zpráv MZ USA o dodržování lidských práv Kazachstánu z března 2007, ze kterých vyplývá, že v Kazachstánu je zaručeno právo emigrovat a právo vrátit se do vlasti, přičemž vláda toto právo obecně respektuje. Tuto zprávu potvrzuje i informace MZV ČR č.j. 117038/2007-LP z 25.5.2007. Žalobce argumentoval, že v případě návratu do Kazachstánu je ohrožen pronásledováním, jehož následkem je ohrožení lidských práv zakotvených v Evropské úmluvě o lidských právech a svobodách. Soud odkazuje na odůvodnění k §12 zákona o azylu a uvádí, že ač postup vůči žalobci mohl být do určité míry diskriminační a omezující jeho práva, vzhledem k jeho charakteru a intenzitě se nejednalo o pronásledování a nelze v něm spatřovat ani ohrožení vážnou újmou ve smyslu §14a odst. 2 zákona o azylu. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného rovněž v rozsahu, výroku o neudělení mezinárodní ochrany dle § 13 a §14b zákona o azylu, k těmto výrokům však nesměřoval žádný konkrétní žalobní bod. Soud tedy pouze konstatuje, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možnost dovodit, že by bylo namístě zvažovat udělení mezinárodní ochrany za účelem sloučení rodiny dle § 13 a 14b zákona o azylu. Nebyla splněna základní podmínka, a to udělení azylu rodinnému příslušníkovi. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, čj. 4 Azs 147/2004-81, publikovaný ve sbírce NSS 388/2004, www.nssoud.cz, podle kterého „ Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta podle §13 odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb. o azylu je možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl.“ Krajský soud v Brně na závěr konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnice , a to 700,- Kč za 2 hodiny tlumočení u jednání soudu dne 12. 9. 2008 ( 1 hodina tlumočení za 350 Kč podle §17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů).