56 Az 13/2023 – 23

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. P., nar. X, e. č. X, státní příslušnost U. pobytem v ČR: X adresou pro doručování: X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2023, č. j. OAM–200/ZA–ZA11–D02–2023, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Současně žalovaný rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Polská republika.

II. Shrnutí žalobní argumentace

2. Žalobce v podané žalobě namítal, že byl v předcházejícím správním řízení zkrácen na svých právech, když žalovaný porušil § 3, § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dále § 25 písm. i) a § 10a písm. b) zákona o azylu, a dále čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 17 dublinského nařízení.

3. Žalovaný nedostatečně posoudil možnost předání žalobce do Polska s ohledem na čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 17 dublinského nařízení. Např. z rozsudku NSS ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016–24, vyplývá, že „Pokud z okolností případu plyne, že je hodný zvláštního zřetele, je na místě úvahu o aplikaci čl. 17 odst. 1 dublinského nařízení učinit.“ Uvedené závěry pak potvrdil NSS v rozsudku ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016–44, když mimo jiné uvedl, že „Kterýkoliv členský stát by měl mít možnost odchýlit se od kritérií příslušnosti, zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny a posoudit žádost o mezinárodní ochranu, i když pro toto posouzení není příslušný podle závazných kritérií.“ Z citované judikatury vyplývá, že v případech hodných zvláštního zřetele (mimo jiné humanitární případy), je správní orgán povinen řádně odůvodnit, proč se rozhodl diskreční oprávnění nevyužít. V opačném případě trpí rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

4. Žalobce má na území ČR celou svoji rodinu, která zde pobývá na základě dočasné ochrany. Má zde práci a bydlení. V Polsku nemá žádné zázemí. Žalovaný měl podle názoru žalobce přistoupit k hodnocení možnosti aplikace čl. 17 dublinského nařízení tak, že měl zohlednit existenci rodinného života žalobce na území ČR. Místo toho, aby se zabýval rodinnými vazbami žalobce na území ČR, odkázal na soudní řízení vedené u Okresního soudu Brno – venkov, a to bez bližšího vysvětlení a jakékoliv souvislosti s azylovým řízením. Jde o nerelevantní argument.

5. Podle dublinského nařízení je členský stát povinen zabývat se tím, zda přemístění žadatele do určeného členského státu není vyloučeno z důvodu existence systémových nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. V této souvislosti žalobce odkázal na několik rozsudků NSS a krajských soudů. Napadenému rozhodnutí pak vytýkal, že žalovaný pouze zcela obecně konstatoval, že neexistuje žádné rozhodnutí vydané na úrovni EU nebo ze strany ESLP, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky v Polsku. Stejně tak UNHCR nevydal žádné stanovisko požadující, aby se členské státy zdržely dublinských transferů do Polska. Polsko dodržuje mezinárodní smlouvy, je považováno za bezpečnou zemi a ročně v něm požádají o mezinárodní ochranu desetitisíce uprchlíků. Podle žalobce však žalovaný požadavkům naznačeným judikaturou nedostál. Jeho posouzení příjímacích podmínek polského azylového systému je v napadeném rozhodnutí pouze formální. Tento způsob hodnocení používá žalovaný prakticky v každém svém rozhodnutí. Odůvodnění je pak v tomto ohledu zcela obecné, což nelze akceptovat s ohledem na povinnosti žalovaného zjistit stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (§ 3 ve spojení s § 2 odst. 4 správního řádu). Žalovaný dále nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (§ 50 odst. 4 správního řádu).

6. Žalobce současně soudu navrhl, aby žalobě přiznal odkladný účinek. Rozhodnutí o tomto návrhu bylo konzumováno samotným rozhodnutím v meritu věci.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

7. V podaném vyjádření žalovaný uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za zákonné, vycházející z dostatečně zjištěného stavu věci a respektující ustálenou judikaturu. Uplatněná žalobní argumentace není způsobilá zpochybnit důvodnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný postupoval v souladu s právními normami a vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci. Přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem případu a je dostatečným způsobem zdůvodněno.

8. Žalobce byl dne 2. 3. 2023, kdy v ČR požádal o mezinárodní ochranu, držitelem víza vydaného Polskem ode dne 27. 1. 2022 s možností vícenásobného vstupu a maximální délkou pobytu 231 dní od 1. 2. 2022 do 19. 9. 2022. V takovém případě je proto nezbytné aplikovat kritérium uvedené v čl. 12 dublinského nařízení.

9. Žalovaný požádal dne 17. 4. 2023 Polsko o převzetí příslušnosti k posouzení žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž dne 20. 4. 2023 obdržel informaci, že Polsko uznalo svoji příslušnost k posouzení této žádosti. Zároveň žalovaný obdržel informaci, že Polsko prodloužilo žalobcovo vízum.

10. Žalovaný se též zabýval skutečnostmi, zda v případě Polska existují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. Takové skutečnosti nebyly zjištěny. Polsko je povinno objektivně a nestranně posoudit v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva žádost žalobce.

11. Žalovaný také poukázal na fakt, že žalobce přišel požádat o mezinárodní ochranu až v době, kdy v ČR pobýval nelegálně. Rovněž nelze ponechat bez povšimnutí trestní řízení u Okresního soudu Brno – venkov, z něhož vyplývá další nerespektování zákonů ČR ze strany žalobce.

12. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

13. Zdejší soud přezkoumal za podmínek uvedených v § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání, v rozsahu uplatněných žalobních bodů napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení předcházející jeho vydání, přičemž vzal v potaz též ustanovení § 32 odst. 9 zákona o azylu (zohlednění i nových důležitých okolností), a shledal, že žaloba není důvodná.

14. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá podle žalobce především v tom, že Polsko nemělo být určeno jako stát příslušný k posouzení žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Podle žalobce měla být příslušná ČR na základě aplikace kritéria dle čl. 3 odst. 2 ve spojení s čl. 17 dublinského nařízení. Žalovaný měl přistoupit k aplikaci čl. 17 dublinského nařízení a zohlednit existenci rodinného života žalobce na území ČR, kde má žalobce celou svoji rodinu, a také práci a bydlení. Takto uváděné argumentaci žalobce nemohl krajský soud přisvědčit.

15. Soud nejprve ověřil skutková zjištění ze správního spisu. Z údajů poskytnutých žalobcem k žádosti a z pohovoru se žalobcem ze dne 7. 3. 2023 v jazyce českém krajský soud především zjistil, že žalobce má ukrajinskou státní příslušnost, a to dle předloženého cestovního dokladu Ukrajiny č. X (platnost do dne 30. 12. 2027). Žalobce vycestoval z vlasti naposledy dne 15. 2. 2022 autobusem, a to na základě polského víza s možností vícenásobného vstupu. Žalobce je zdráv. Důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu je skutečnost, že ve vlasti žalobce je válka a žalobce se nechce zapojovat do válečných operací na Ukrajině. V ČR má rodiče a sourozence, a také práci a zázemí. Na Ukrajině má jednu sestru. Jeho rodina pobývá v současné době na území ČR na základě víza pro strpění. Jelikož byl u žalobce zjištěn nelegální pobyt, byl mu vydán výjezdní příkaz z území ČR, a proto neobdržel vízum pro strpění, jako zbytek rodiny.

16. Žalovaný správní orgán postupoval ve správním řízení plně v souladu s dublinským nařízením. Podle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. dublinského nařízení. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána (čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení).

17. Žalovaný tedy nejdříve zkoumal, zda je vůbec ve smyslu uvedeného dublinského nařízení dána příslušnost ČR k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. V souladu s čl. 7 dublinského nařízení přistoupil k hodnocení kritérií k určení příslušného členského státu pro posouzení předmětné žádosti. Podle čl. 7 odst. 1 dublinského nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena.

18. Čl. 8 dublinského nařízení nelze v případě žalobce aplikovat, neboť žalobce je co by žadatel o udělení mezinárodní ochrany osobou zletilou. V případě žalobce není aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 9 dublinského nařízení, protože jak vyplývá z žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, na území členských států EU nepobývají žádní členové jeho rodiny požívající mezinárodní ochrany. V případě žalobce není aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 10 dublinského nařízení, neboť ze samotné žádosti žalobce vyplývá, že na území členských států EU nepobývají žádní členové rodiny žalobce, kteří by na území členského státu byli oprávnění pobývat jako žadatelé o mezinárodní ochranu, a o jejichž žádostech dosud nebylo přijato první rozhodnutí ve věci samé. Obdobně není v případě žalobce aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 11 dublinského nařízení, neboť z podané žádosti o mezinárodní ochranu žalobce vyplývá, že na území členských států EU nepožádalo o mezinárodní ochranu současně nebo brzy po sobě několik rodinných příslušníků žalobce nebo svobodných nezletilých sourozenců, o jejichž žádostech by mělo řízení probíhat společně (aby uplatněním jednotlivých kritérií nedošlo k jejich oddělení). Na území členských států EU nepobývají žádní takoví rodinní příslušníci žalobce nebo svobodní nezletilí sourozenci.

19. V případě žalobce bylo nezbytné aplikovat kritérium uvedené v čl. 12 dublinského nařízení, neboť z informací uvedených v cestovním dokladu žalobce bylo zjištěno, že mu bylo vydáno polské vízum č. 102235255 dne 27. 1. 2022 s možností vícenásobného vstupu a maximální délkou pobytu 231 dní ode dne 1. 2. 2022 do dne 19. 9. 2022. V této souvislosti je třeba poukázat také na tu skutečnosti, že žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně na území ČR dne 2. 3. 2023. Uvedená zjištění pak odpovídají kritériím uvedeným v čl. 12 dublinského nařízení. Podle čl. 12 odst. 2 dublinského nařízení platí, že příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu je stát EU, který toto vízum udělil (…). Podle čl. 12 odst. 4 dublinského nařízení platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než 2 roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než 6 měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3 cit nařízení, dokud žadatel neopustil území členských států.

20. Na základě zjištění z cestovního dokladu žalobce, podle něhož bylo žalobci Polskou republikou uděleno vízum k pobytu č. 102235255, požádal žalovaný dne 17. 4. 2023 Polskou republiku o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, která byla podána v ČR. Dne 20. 4. 2023 obdržel správní orgán informaci o tom, že Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Polská republika ještě správní orgán informovala o tom, že vízum bylo žalobci prodlouženo. Na případ žalobce tedy bylo zcela po právu aplikováno kritérium uvedené v čl. 12 dublinského nařízení.

21. I přes aplikaci čl. 12 dublinského nařízení na případ žalobce, žalovaný rovněž prověřil eventuální uplatnitelnost čl. 17 dublinského nařízení na jeho případ. Podle čl. 17 dublinského nařízení se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost žadatele o mezinárodní ochranu, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný. Podstatou tohoto článku jsou především humanitární důvody pro sloučení rodiny či kulturní důvody. Žalovaný v předmětné souvislosti v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobce je zletilý, bezdětný a zcela zdráv. Přesto, že na území ČR pobývá část jeho rodiny (rodiče a některý ze sourozenců) na základě tzv. dočasné ochrany (jiný sourozenec naopak pobývá na Ukrajině), pobyt žalobce není nijak závislý na těchto rodinných příslušnících, přičemž současně není zranitelnou osobou (na konci tohoto roku žalobce dovrší 25 let). Ostatně sám žalobce neuváděl jakoukoliv závislost na svých rodičích nebo sourozencích. Z Ukrajiny vycestoval sám, ještě před započetím války, a to dne 15. 2. 2022 autobusem. Ze své vůle si vyřídil polská víza, zřejmě pro jejich snadnější dostupnost. I v tomto ohledu při vycestování z vlasti nebo vyřízení polských víz jednal zcela samostatně a na rodině nebyl nijak závislý. Je faktem, že o mezinárodní ochranu požádal teprve poté, kdy na území pobýval nelegálně. Závěrem k tomuto bodu je třeba také poznamenat, že žalobce nevyjádřil žádné konkrétní námitky proti azylovému systému v Polsku nebo vůči Polské republice samotné. Ve shodě s žalovaným proto krajský soud uvádí, že v posuzované věci nebyly shledány důvody pro eventuální aplikaci čl. 17 dublinského nařízení, tedy aby ČR převzala příslušnost k posouzení předmětné žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Jedná se o diskreční ustanovení, které není nárokovatelné. Aplikace tohoto ustanovení je na místě, pokud z okolností případu vyplyne důvod hodný zvláštního zřetele (humanitární důvody a důvody solidarity). Takové důvody však v případě žalobce nebyly zjištěny. Žalovaný logicky a dostatečně zdůvodnil v napadeném rozhodnutí svůj postup a závěry. V současné době je žalobce držitelem polského víza, které mu bylo dle informací polské strany prodlouženo. I v této souvislosti lze poukázat na nejednoznačné a nekonzistentní jednání žalobce, kdy na jedné straně požádal o prodloužení polského víza a na druhé straně žádá na území ČR o mezinárodní ochranu. Tento postup nijak nedokládá urgentnost humanitárních důvodů na straně žalobce, pro které by měl být aplikován čl. 17 dublinského nařízení. Naopak to svědčí spíše o tom, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu teprve až v době, kdy v ČR pobýval nelegálně. Pokud jde o další nerespektování zákonů ČR ze strany žalobce (soudní řízení vedené u Okresního soudu Brno – venkov), na které poukázal žalovaný v napadeném rozhodnutí, tak jde o zcela legitimní argumentaci při hodnocení jednání žalobce, nicméně z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný z tohoto nedovodil žádné další negativní závěry v neprospěch žalobce.

22. Podle čl. 18 dublinského nařízení je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podle tohoto nařízení povinen převzít žadatele o mezinárodní ochranu, pokud tento žadatel podal žádost v jiném členském státě, a dokončit posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Na základě shora zjištěných skutečností je tedy Polská republika povinna převzít žalobce coby žadatele o mezinárodní ochranu na své území a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany.

23. Žalovaný se dále zabýval skutečností, zda v případě Polské republiky existují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V uvedené souvislosti žalovaný vycházel především z dokumentu Informace OAMP Polsko, Azylový systém: Řízení o mezinárodní ochraně, pobytová střediska a dublinský systém ze dne 13. 6. 2022.

24. Z posledně citovaného dokumentu vyplývá, že právním základem řízení o udělení mezinárodní ochrany v Polské republice je zejména zákon o udělení ochrany cizincům na území Polské republiky ze dne 13. 6. 2003 a zákon o cizincích ze dne 12. 12. 2013. Žádost o mezinárodní ochranu se podává na území Polské republiky, na hranicích nebo v detenčním centru vždy pohraniční stráži, která žádost postoupí Ředitelství Cizineckého Úřadu. To je odpovědné za celé řízení o žádosti v I. stupni. Ředitelství rovněž posuzuje, zda je za žádost o mezinárodní ochranu v daném případě odpovědný jiný členský stát ve smyslu dublinského nařízení. Za tímto účelem je rovněž s žadatelem prováděn osobní pohovor, který je veden v mateřském jazyce, či v jazyce, o němž žadatel prohlásí, že mu rozumí. Pohovor je prováděn s přihlédnutím k zdravotnímu stavu žadatele, pohlaví či s ohledem na to, zda dotčená osoba nepatří do některé ze skupin zranitelných osob. Ředitelství cizineckého úřadu na svých stránkách rovněž informuje žadatele o seznamu nevládních organizací. Žadatelé o mezinárodní ochranu se registrují v jednom ze dvou přijímacích středisek, ve kterých mají nárok na sociální a materiální podporu, lékařskou péči a školní vzdělávání. V Polské republice je dále 9 pobytových středisek, která jsou provozována státem či smluvními partnery. Žadatel může být zajištěn v detenčním středisku, přičemž doba zajištění může trvat maximálně 6 měsíců. Kromě detence lze využít alternativní opatření, např. kauce. Žadatel o udělení mezinárodní ochrany má právo se odvolat ve lhůtě 14 dnů od doručení rozhodnutí o mezinárodní ochraně či v zákonem stanovených případech u tzv. zkráceného řízení ve lhůtě 7 dní. O odvolání rozhoduje Uprchlická rada ve tříčlenné komisi, která musí vydat rozhodnutí o odvolání do 30 dnů. Odvolání má odkladný účinek. Dále je možné podat žalobu proti rozhodnutí Uprchlické rady ke krajskému soudu a dále mimořádný opravný prostředek k Nejvyššímu správnímu soudu.

25. V případech, kdy je osoba vrácena do Polské republiky v rámci postupu podle dublinského nařízení, podává žádost o mezinárodní ochranu či žádost o znovu zahájení řízení o mezinárodní ochraně. Osoba je umístěna do přijímacího střediska nebo do detenčního zařízení na dobu max. 48 hodin, následně je pak osoba na žádost soudu umístěna do střediska s ostrahou. Žádost je posuzována v meritu věci v případě, že dřívější řízení bylo zastaveno nebo žádost je posuzována jako opětovná v případech již vydaného rozhodnutí ve věci. Průběh řízení je totožný jako u žadatelů, kteří dobrovolně přicestují do Polské republiky a podají žádost o mezinárodní ochranu.

26. K námitce případných systémových nedostatků v Polsku, krajský soud ve shodě s žalovaným uvádí, že na úrovni EU, ať již jejích jednotlivých výkonných orgánů či Evropského soudního dvora, ani ze strany Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy EU nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polské republice, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu z roku 1967, nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polské republiky, jak to učinil např. zcela jednoznačně v minulosti v případě Řecka. Polská republika je členem EU, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Polská republika ratifikovala a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Polská republika je považována za bezpečnou zemi původu nejen Českou republikou, nýbrž i ostatními státy EU. Také skutečnost, že v Polské republice ročně požádají o udělení mezinárodní ochrany tisíce uprchlíků, svědčí o neexistenci obav uprchlíků z tamního azylového systému. Ve shodě s žalovaným má krajský soud za to, že ani žalobci nehrozí v Polské republice nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci jeho žádosti o mezinárodní ochranu a zajištění podmínek jeho přijetí coby žadatele o mezinárodní ochranu.

27. Judikatura Nejvyššího správního soudu se opakovaně zabývala situací v Polsku v souvislosti s přípustností přemístění žadatelů o mezinárodní ochranu (k tomu srov. rozhodnutí ze dne 25. 5. 2017, č. j. 7 Azs 38/2017–73, ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016–26, ze dne 22. 3. 2016, č. j. 9 Azs 27/2016–37). Např. v usnesení ze dne 6. 9. 2016, č. j. 4 Azs 174/2016–24, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že „Polská republika je bezpečnou zemí, která neporušuje základní lidská práva a dbá na jejich dodržování. Žádné informace ani skutečnosti ani nenasvědčují tomu, že by v Polské republice docházelo k nelidskému či ponižujícímu zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Není znám žádný případ zavlečení žadatele o azyl z Polské republiky na Ukrajinu. Posouzení žádosti stěžovatelky v Polské republice proto nevede k vážné obavě podle čl. 3 odst. 2 věty druhé Nařízení Dublin III. Přísnější přístup totiž sám o sobě ještě neznačí, že žádosti o mezinárodní ochranu nejsou dostatečně individuálně posuzovány. Za situace, kdy instituce působící v oblasti práv uprchlíků, resp. žadatelů o mezinárodní ochranu, mají dostatečné možnosti k tomu, aby stav v jednotlivých zemích monitorovaly, lze oprávněně očekávat, že by na existující vážné nedostatky upozornily. Řeč přitom není jen o soudních institucích, tedy o Evropském soudu pro lidská práva a Soudním dvoru Evropské unie, jejichž rozhodnutí logicky přicházejí s určitým časovým odstupem, ale především o Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, případně o Evropském podpůrném úřadu pro otázky azylu a dalších organizacích, ať už vládních či nevládních. Pokud žádná z těchto institucí nevydala prohlášení o systematických nedostatcích polského azylového řízení nebo tamních přijímacích podmínek, nelze k takovému závěru dospět pouze na základě informací, že v Polsku je mezinárodní ochrana přiznávána v menším procentu případů než v některých jiných členských státech.“ 28. Krajský soud k věci uvádí, že napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a je věcně správné. Žalobcem uplatněné obecné námitky nezpochybnily závěry žalovaného. Žalobce sice zřejmě nechce do Polské republiky, avšak v průběhu správního řízení i soudního řízení nevyjádřil žádné konkrétní námitky proti azylovému systému v Polské republice. Žalobce nevyjádřil žádné potíže, které by v průběhu svého předchozího života měl s polskými správními orgány.

29. Napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k případu žalobce dostatečně odůvodněno, žalovaný zjistil dostatečně skutkový stav, přitom vycházel z podkladů, s nimiž se měl možnost žalobce seznámit, vyjádřit se k nim, případně navrhnout jejich doplnění. Doplnění těchto podkladů žalobce nenavrhoval. Žalovaný se rovněž dostatečně zabýval procesem azylového řízení a podmínkami přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Polsku, včetně možných systematických nedostatků, a přezkoumatelným způsobem objasnil, proč jejich existenci neshledal. Žalovaný postupoval plně v souladu s dublinským nařízením. Pokud žalobce uváděl, že posouzení přijímacích podmínek polského azylového systému bylo ze strany žalovaného pouze formální, pak sám žádnou konkrétní námitku proti jeho fungování neuvedl ve správním řízení ani v řízení před správním soudem. Uplatněné žalobní námitky byly převážně obecného charakteru, a proto se k nim soud mohl vyjádřit také pouze v obecné rovině. Po přezkoumání postupu žalovaného v případě žalobce soud nezjistil žádné pochybení. K porušení § 3 ve spojení s § 2 odst. 4 správního řádu, dále § 50 odst. 4 a § 68 odst. 3 správního řádu, jak namítal žalobce, nedošlo. Žalovaný postupoval v souladu s právními normami, vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, přičemž přijaté řešení odpovídá konkrétním okolnostem případu a je dostatečným způsobem zdůvodněno.

30. V případě žalobce byl po právu aplikován čl. 12 dublinského nařízení s tím, že k posouzení žádosti žalobce je příslušná Polská republika. Proto také Polská republika uznala svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu. Ve smyslu čl. 18 dublinského nařízení je Polská republika povinna převzít žalobce na své území a objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany.

31. Ze shora uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil s postupem žalovaného i s jeho závěry a v uvedené věci byl oprávněně učiněn závěr o nepřípustnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané na území ČR ve smyslu § 10a písm. b) zákona o azylu, protože k posouzení této žádosti je příslušný jiný členský stát v EU. Je–li žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou, správní řízení o této žádosti se v souladu s § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví, což v této věci žalovaný správně učinil. Ačkoliv je řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v jednom členském státě zastaveno (bylo třeba jej formálně ukončit), nejde o rozhodnutí věcné, neboť případné právo žalobce na azyl bude dále posuzováno před orgány jiného (příslušného) státu.

V. Závěr a náklady řízení

32. Soud neshledal uplatněné žalobní body důvodnými a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

33. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl v řízení úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti (ostatně jejich přiznání ani nepožadoval), proto mu nebyla jejich náhrada přiznána (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žalobní argumentace III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení