56 Az 16/2024 – 44

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: V. R., nar. X, ev.č. X, X státní příslušnost U. pobytem v ČR: X zastoupeného advokátkou JUDr. Irenou Strakovou sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne X, č. j. X, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se včas podanou žalobou domáhá přezkoumání a zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl, že žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a že řízení o udělení mezinárodní ochrany se zastavuje podle § 25 písm. i) zákona o azylu. Současně žalovaný rozhodl, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „dublinské nařízení“), je Polská republika (dále též „Polsko“).

II. Shrnutí žalobní argumentace

2. Žalobce v žalobě namítal, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, když nezjistil stav věci způsobem, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný s ohledem na konkrétní okolnosti případu (§ 3 a § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „správní řád“), v souvislosti s § 12 písm. b) a § 14a zákona o azylu, přičemž nezjistil všechny rozhodné okolnosti a nevyšel tak ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§ 50 odst. 2 a 3 správního řádu). Napadené rozhodnutí proto nelze považovat za přesvědčivé dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

3. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny. Žádost o mezinárodní ochranu podal poprvé. Před příchodem do ČR pobýval v Polsku na základě dlouhodobého pracovního víza. Na území ČR žalobce přicestoval za svou matkou, která zde žije 22 let, nyní na základě povolení k trvalému pobytu. Ukrajinu žalobce opustil již v roce 2020, a to na základě polského pracovního víza, přitom do napadení Ukrajiny Ruskem schengenský prostor neopustil. Během pobytu v Polsku mu skončila platnost cestovního pasu a vydání nového zprostředkovala jeho matka v ČR, včetně vydání dalšího polského víza. Na území ČR pobývá také přítelkyně žalobce, a to na základě víza za účelem strpění pobytu na území v souvislosti s válečným konfliktem na Ukrajině. Žalobce o vízum pro strpění pobytu na území ČR nežádal.

4. Žalobce dále z blíže neupřesněných důvodů citoval článek 18 a článek 47 Listiny základních práv EU.

5. Žalobce pak vyslovil nesouhlas se závěry žalovaného v tom, že azylový systém v Polsku nevykazuje znaky porušování základních lidských práv. Tento nesouhlas však žalobce blíže neupřesnil. Žalobce dále uvedl, že o mezinárodní ochranu požádal z důvodu soukromé vazby, kterou má v podobě matky a partnerky na území ČR. V této souvislosti připomněl článek 17 dublinského nařízení, podle něhož se může stát odchýlit od kritérií příslušnosti k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu z důvodů solidarity a humanitárních důvodů, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky a posoudit žádost o mezinárodní ochranu státem, i když není k tomu příslušný. Napadené rozhodnutí žalobce označil za nepřezkoumatelné pro nedostatečné posouzení stavu věci a zvážení článku 17 dublinského nařízení.

6. Přestože je článek 17 odst. 1 dublinského nařízení fakultativním ustanovením, dává státům pravomoc, kterou neomezuje žádnými podmínkami, pročež k žádosti nelze přistoupit bez hlubšího zkoumání důvodů. Žalovaný neshledal žádné důvody pro aplikaci čl. 17 dublinského nařízení, neboť žalobce nemá k ČR žádný bližší vztah. Žalovaný však nezkoumal důvody blíže a nestranně a omezil se pouze na formalistický výklad dublinského nařízení.

7. Žalovaný nevzal v úvahu, že žalobce podle stávající právní úpravy nedosáhne na institut dočasné ochrany, neboť se na území schengenského prostoru zdržoval již před vypuknutím ozbrojeného konfliktu. Podle závazného stanoviska Ministerstva vnitra existují u všech občanů Ukrajiny překážky ve vycestování ve smyslu § 179 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“), pročež by měl žalobce dosáhnout na vízum za účelem strpění pobytu na území dle § 33 odst. 1 písm. a) ZPC. Tomuto vízu však v praxi brání překážka spočívající v předchozí existenci dlouhodobého víza vydaného Polskem. Dublinské nařízení se přitom nemá uplatnit v řízení podle ZPC. Jelikož ZPC řeší pobytovou problematiku cizinců pouze v rámci ČR, žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu širší ochrany jeho práv v rámci jednotného evropského azylového systému. Žalobce se domnívá, že v dané věci existuje důvod k aplikaci článku 17 odst. 1 dublinského nařízení.

8. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

9. Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uvedl, že s uplatněnými námitkami nesouhlasí, neboť neprokazují jakékoliv porušení správního řádu nebo dublinského nařízení. Žalovaný vydal zákonné a dostatečně odůvodněné rozhodnutí, přitom postupoval v souladu se správním řádem a dublinským nařízením. V tomto ohledu odkázal na obsah správního spisu a vydané rozhodnutí.

10. V případě žalobce nebylo naplněno žádné z kritérií dublinského nařízení, které by určilo příslušnost ČR k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce byl držitelem dlouhodobého víza č. X vydaného Polskou republikou a platného do dne 23. 5. 2024. Vzhledem k tomu bylo v jeho případě nezbytné aplikovat kritérium dané článkem 12 odst. 4 dublinského nařízení.

11. Na žádost české strany odpovědělo Polsko dne 7. 10. 2024 tak, že svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu uznává. Je tedy zřejmé, že napadené rozhodnutí je opřeno o bezprostředně závazné dublinské nařízení a vychází ze zjištěného skutečného stavu věci. Žalovaný rovněž posoudil podmínky ve smyslu článku 3 odst. 2 dublinského nařízení a dospěl k závěru, že v případě Polska neexistují důvody domnívat se, že zde dochází k systémovým nedostatkům v azylovém řízení a podmínkách přijetí žadatelů, jenž by s sebou nesly riziko nelidského či ponižujícího zacházení.

12. Žalovaný odmítl námitku nedostatečného posouzení věci ve smyslu článku 17 dublinského nařízení. Toto zakotvuje pouze diskreční oprávnění členského státu, na jehož použití není právní nárok. Z citovaného nařízení nevyplývá povinnost odůvodňovat nevyužití tohoto článku. Jde totiž o výjimku ze závazných kritérií pro určení příslušnosti členského státu a užití ustanovení je výlučně věcí uvážení členského státu a nikoliv oprávněním žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud tento procesní postup členský stát nezvolí a postupuje dle standartních pravidel, nemá povinnost svůj postup odůvodňovat. Takový postup je v souladu s judikaturou správních soudů (např. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016, č.j. 2 Azs 113/2016 – 26, usnesení NSS ze dne 28. 7. 2016, č.j. 9 Azs 118/2016 – 36, atd.). Ani to, že má žalobce na území ČR přítelkyni, nevede k nutnosti postupu dle článku 17 dublinského nařízení. Pokud by se během pobytu v Polsku nějaké problémy vyskytly, má žalobce možnost obrátit se pro pomoc na příslušné tamní orgány.

13. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

14. Soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez nařízení jednání přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.) a podle skutkového a právního stavu zjištěného s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona o azylu (zohlednění případných nových důležitých okolností) napadené rozhodnutí žalovaného, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, a shledal, že žaloba není důvodná.

15. Soud nejprve ověřil skutková zjištění ze správního spisu. Z údajů poskytnutých žalobcem k žádosti vyplynulo, že žalobce vycestoval naposledy z vlasti v roce 2020 na základě polského pracovního víza. V ČR žije 22 let jeho matka, nyní na základě trvalého pobytu. V roce 2023 mu matka vyřídila nový cestovní doklad v Praze a nové polské vízum mu zprostředkovala agentura na plnou moc. Žalobce přicestoval z Polské republiky do ČR dne 20. 9. 2024, a to proto, že tam nikoho nemá. V ČR chce být s matkou, dále zde žije jeho přítelkyně. Důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu bylo to, že v jeho vlasti je válka. Žalobce je zdráv, léky neužívá, před 5 lety mu vyměnili kyčelní kloub, užívá podpůrné prostředky. V rámci pohovoru k podané žádosti dne 27. 9. 2024 žalobce zopakoval, že v Polsku nikoho nemá a v ČR má matku. V Polsku měl jen práci. Čtyři roky udržoval vztah s matkou po telefonu nebo jezdil do ČR na svátky. V Polsku přebýval na různých adresách podle aktuální práce. Pracoval ve stavebnictví. Vyřídit si polské vízum bylo snazší než české. Problémy s polskými státními orgány neměl. Zatím bude žít u matky, později bude hledat s přítelkyní společné bydlení. Vízum pro strpění jako přítelkyně zatím nežádal.

16. Žalovaný správní orgán postupoval ve správním řízení plně v souladu s dublinským nařízením. Podle čl. 3 odst. 1 dublinského nařízení žádost posuzuje jediný členský stát, který je příslušný podle kritérií stanovených v kapitole III. dublinského nařízení. Pokud nemůže být na základě kritérií vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána (čl. 3 odst. 2 dublinského nařízení).

17. Žalovaný tedy nejdříve zkoumal, zda je vůbec ve smyslu uvedeného dublinského nařízení dána příslušnost ČR k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany. V souladu s čl. 7 dublinského nařízení přistoupil k hodnocení kritérií k určení příslušného členského státu pro posouzení předmětné žádosti. Podle čl. 7 odst. 1 dublinského nařízení se kritéria pro určení příslušného členského státu uplatňují v pořadí, v jakém jsou uvedena.

18. Čl. 8 dublinského nařízení nelze v případě žalobce aplikovat, neboť žalobce je co by žadatel o udělení mezinárodní ochrany osobou zletilou. V případě žalobce není aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 9 dublinského nařízení, protože jak vyplývá z žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, na území členských států EU nepobývají žádní členové jeho rodiny požívající mezinárodní ochrany. V případě žalobce není aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 10 dublinského nařízení, neboť ze samotné žádosti žalobce vyplývá, že na území členských států EU nepobývají žádní členové rodiny žalobce, kteří by na území členského státu byli oprávnění pobývat jako žadatelé o mezinárodní ochranu, a o jejichž žádostech dosud nebylo přijato první rozhodnutí ve věci samé. Obdobně není v případě žalobce aplikovatelné ani kritérium uvedené v čl. 11 dublinského nařízení, neboť z podané žádosti o mezinárodní ochranu žalobce vyplývá, že na území členských států EU nepožádalo o mezinárodní ochranu současně nebo brzy po sobě několik rodinných příslušníků žalobce nebo svobodných nezletilých sourozenců, o jejichž žádostech by mělo řízení probíhat společně (aby uplatněním jednotlivých kritérií nedošlo k jejich oddělení). Na území členských států EU nepobývají žádní takoví rodinní příslušníci žalobce nebo svobodní nezletilí sourozenci.

19. Podle článku 12 odst. 2 dublinského nařízení platí, že pokud je žadatel držitelem platného víza, je k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný členský stát, který toto vízum udělil.

20. Podle čl. 12 odst. 4 dublinského nařízení platí, že pokud je žadatel držitelem pouze jednoho nebo více povolení k pobytu, jejichž platnost skončila před méně než dvěma roky, nebo jednoho či více víz, jejichž platnost skončila před méně než 6 měsíci a na základě nichž mohl vstoupit na území členského státu, použijí se odstavce 1, 2 a 3 tohoto článku, dokud žadatel neopustil území členských států.

21. V případě žalobce bylo nezbytné aplikovat právě kritérium uvedené v článku 12 odst. 4 dublinského nařízení, neboť z informací získaných v průběhu řízení z CIS a z informací uvedených v cestovním dokladu žalobce bylo zjištěno, že žalobce je držitelem dlouhodobého víza vydaného Polskou republikou č. 103365552 s platností do dne 23. 5. 2024 s opakovaným vstupem. Z provedených zjištění ve správním řízení také vyplynulo, že žalobce z vlasti vycestoval již v roce 2020, a to do Polska na základě polského pracovního víza. V roce 2023 si požádal o vydání nového cestovního dokladu a též nového polského víza (platnost od 25. 5. 2023 do 23. 5. 2024 s vícenásobným vstupem). Na území Polska se žalobce zdržoval 4 roky, do ČR přicestoval dne 20. 9. 2024 z Polska a dne 24. 9. 2024 požádal na území ČR o mezinárodní ochranu. Na základě shora uvedených zjištění tedy bylo nezbytné aplikovat v případě žalobce kritérium dané článkem 12 odst. 4 dublinského nařízení, kdy je podle článku 12 odst. 2 dublinského nařízení příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu členský stát, který udělil žadateli vízum, jehož platnost skončila před méně než 6 měsíci, na základě čehož mohl vstoupit na území členského státu, dokud neopustil území členských států.

22. Na základě shora uvedených zjištění je tedy příslušným státem k posouzení žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany Polsko. Z tohoto důvodu žalovaný požádal 3. 10. 2024 Polsko o převzetí příslušnosti k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal v ČR dne 24. 9. 2024. Dne 7. 10. 2024 obdržel správní orgán informaci o tom, že Polsko uznalo svou příslušnost k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

23. Žalovaný se dále zabýval skutečností, zda v případě Polska existují závažné důvody se domnívat, že zde dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V uvedené souvislosti žalovaný vycházel především z dokumentu Informace OAMP Polsko, azylový systém ze dne 24. 5. 2023. Na podkladě shromážděných informací soud přisvědčil žalovanému, že v souladu s dublinským nařízením je Polsko povinno objektivně a nestranně v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany. Ze zajištěných podkladů vyplývá, že azylové řízení v Polsku netrpí systematickými nedostatky a podmínky přijetí žadatelů jsou standardní. Bližší informace jsou uvedeny v napadeném rozhodnutí a v předmětném dokumentu, jenž je součástí správního spisu.

24. Na úrovni EU nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Polsku, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Polska. Polsko je členem EU, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva a je schopna zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních subjektů. Polsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad dodržováním těchto práv. Polsko je rovněž považováno za bezpečnou zemi původu členskými státy EU. Také skutečnost, že zde ročně požádají o udělení mezinárodní ochrany stovky uprchlíků, svědčí o neexistenci obav uprchlíků z tamního azylového systému. Žalobci tedy nehrozí v Polsku nelidské či ponižující zacházení ve vztahu k vedení řízení ve věci mezinárodní ochrany a zajištění podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu.

25. Žalobce v žalobě neuváděl žádné nedostatky azylového systému v Polsku, z nichž by měl obavu. Pouze obecně uvedl, že nesouhlasí s tím, že azylový systém v Polsku nevykazuje znaky porušování základních lidských práv. Vzhledem k tomu nemohl soud blíže reagovat na konkrétní výtky k polskému azylovému systému a zcela odkazuje na zjištění a výklad provedený shora, v němž na podkladě zajištěných podkladů uzavřel, že polské azylové řízení netrpí systematickými nedostatky, nevykazuje znaky porušování základních lidských práv a podmínky přijetí žadatelů jsou zcela standardní.

26. Nad rámec uvedeného soud poukazuje na rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2018, č.j. 9 Azs 17/2018–28, z nějž mimo jiné vyplývá, že v případě většiny členských zemí EU nelze říci, že by trpěly systémovými nedostatky. V případě tohoto státu platí zásada vzájemné důvěry nad dodržováním lidských práv v jednotlivých členských státech EU. Uvedené závěry se žalobci v podané žalobě nepodařilo vyvrátit.

27. Žalobce dále namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu nedostatečného posouzení věci s ohledem na možnost aplikace článku 17 dublinského nařízení, když důvody pro aplikaci tohoto článku nestranně žalovaný nezkoumal a omezil se na formalistický výklad. Uvedenému krajský soud nepřisvědčil.

28. Podle čl. 17 dublinského nařízení se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný.

29. Čl. 17 dublinského nařízení zakotvuje pouze diskreční oprávnění členského státu EU, na jehož použití není právní nárok. Dokonce z uvedeného nařízení ani neplyne povinnost správního orgánu odůvodňovat nevyužití tohoto článku. Jde o výjimku ze závazných kritérií pro určení příslušnosti členského státu k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, přičemž užití tohoto ustanovení je výlučně věcí uvážení členského státu EU a nikoliv oprávněním žadatele o mezinárodní ochranu. Pokud tedy tento procesní postup (diskreční pravomoc) rozhodující správní orgány členského státu nezvolí a postupují dle standardních pravidel uvedených v dublinském nařízení, nemají povinnost tento svůj postup odůvodňovat. Zde lze odkázat na souladnou judikaturu správních soudů (např. rozsudek NSS ze dne 26. 5. 2016, č. j. 2 Azs 113/2016 – 26, usnesení NSS ze dne 28. 7. 2016, č. j. 9 Azs 118/2016 – 36, a rozsudek KS v Praze ze dne 6. 3. 2015, č. j. 49 Az 18/2015 – 48). Podstatnými pro aplikaci uvedeného článku by mohly být především humanitární důvody. Žalobce je však zletilý, zdráv, práceschopný, soběstačný, svobodný a není na nikom závislý (ani nikdo není závislý na něm). Z vlasti vycestoval v roce 2020 na základě polského víza a o nové polské vízum požádal v roce 2023. Do ČR přicestoval dne 20. 9. 2024 z Polska a k podané žádosti o mezinárodní ochranu sám uvedl, že tak učinil, protože je ve vlasti válka. Následně uvedl, že v ČR žije 22 let jeho matka a chtěl by být s ní. Po dobu 4 let, kdy žalobce pobýval v Polsku, udržoval vztah s matkou po telefonu nebo přijel na svátky do ČR. Nejednalo se tedy o nijak zvlášť úzký kontakt nebo dokonce závislost jeden na druhém, když matka v ČR pobývá 22 let a žalobce žil poslední 4 roky v Polsku a předtím na Ukrajině. Soud tedy přisvědčil žalovanému v tom, že v řízení nevyšel najevo žádný závažný důvod, pro který by žalobce nemohl udržovat kontakt s matkou i nadále způsobem, jak to činil poslední 4 roky. Pokud žalobce uváděl, že v ČR žije i jeho přítelkyně, pak tato rovněž přicestovala z Polska a v současné době má pouze vízum pro strpění, neboť nemá nárok na dočasnou ochranu. Z tvrzení žalobce nevyplývá, že by s přítelkyní sdílel společnou domácnost, v případě dohody na společném soužití mohou spolu žít i v Polské republice. S polskými státními orgány žalobce neměl žádné potíže. Opakovaně si vyřídil víza polská. Jelikož ve věci nebyl dán žádný mimořádný humanitární důvod pro přistoupení k eventuálnímu převzetí odpovědnosti za žádost žalobce o mezinárodní ochranu, nebyl aplikován čl. 17 dublinského nařízení.

30. Žalobce dále uváděl, že nedosáhne na statut dočasné ochrany, neboť se na území schengenského prostoru zdržoval již před vypuknutím ozbrojeného konfliktu. Ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra vyplývá, že u všech občanů Ukrajiny existují překážky ve vycestování v souladu s § 179 odst. 1 ZPC, pročež by měl žalobce dosáhnout na vízum za účelem strpění. V praxi správních orgánů je však dle žalobce shledávána překážka v podobě existence dlouhodobého víza vydaného jiným členským státem. Proto žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Soud k uvedenému uvádí, že v nyní posuzované věci nejde o zkoumání podmínek pro udělení dočasné ochrany žalobci či udělení víz za účelem strpění podle § 33 odst. 1 písm. a) ZPC. Tato věc se naopak týká posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu, kde se uplatňuje dublinské nařízení a nikoliv zákon o pobytu cizinců na území ČR. Soud tedy nemůže v daném řízení posuzovat, jaký druh pobytu by mohl žalobce na území ČR získat. Žalovaný měl za úkol posoudit žádost žalobce o mezinárodní ochranu, přitom zjistil v souladu s dublinským nařízením, že k jejímu meritornímu posouzení není podle stanovených kritérií příslušný.

31. Žalovaný tedy po právu neshledal pro aplikaci článku 17 dublinského nařízení žádné relevantní důvody.

32. Podle článku 18 dublinského nařízení je členský stát příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu povinen převzít žadatele, jenž podal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, a dokončit posouzení jeho žádosti. V posuzované věci je tedy Polsko povinno převzít žalobce na své území a posoudit jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany.

33. Soud k věci uvádí, že napadené rozhodnutí netrpí nezákonností a je věcně správné. Žalobcem uplatněné námitky nezpochybnily závěry žalovaného. Napadené rozhodnutí bylo ve vztahu k případu žalobce dostatečně odůvodněno, žalovaný zjistil dostatečně skutkový stav, přitom vycházel z podkladů, s nimiž se měl možnost žalobce seznámit, vyjádřit se k nim, případně navrhnout jejich doplnění. Doplnění žalobce nenavrhoval.

34. Ze shora uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil s postupem žalovaného i s jeho závěry o nepřípustnosti žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany podané na území ČR ve smyslu § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, protože k posouzení této žádosti je příslušný jiný členský stát EU. Je–li žádost o udělení mezinárodní ochrany shledána nepřípustnou, správní řízení o této žádosti se v souladu s § 25 písm. i) zákona o azylu zastaví, což v této věci žalovaný správně učinil. Ačkoliv je řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany v jednom členském státě zastaveno (bylo třeba jej formálně ukončit), nejde o rozhodnutí věcné, neboť případné právo žalobce na azyl bude dále posuzováno před orgány jiného (příslušného) státu.

V. Závěr a náklady řízení

35. Soud neshledal uplatněné žalobní body důvodnými a nad rámec uplatněných žalobních bodů nezjistil žádnou vadu, jež by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a k níž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Soud proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

36. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce nebyl v řízení úspěšný, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto rozsudku). Ve věci úspěšnému žalovanému nevznikly náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti (jejich přiznání nepožadoval), proto mu nebyla náhrada nákladů řízení přiznána (výrok III. tohoto rozsudku).

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žalobní argumentace III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení