56 Az 9/2024 – 41

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Mrázovou, Ph.D. v právní věci žalobce: I. Ch., nar. X, e.č. X státní příslušnost R. f. pobytem v ČR: X zastoupeného advokátem Mgr. Vratislavem Tauberem sídlem Lidická 960/81, 602 00 Brno proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky sídlem nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. OAM–807/ZA–ZA12–P15–2023, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 6. 2024, č. j. OAM–807/ZA–ZA12–P15–2023, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 8 228 Kč k rukám jeho advokáta Mgr. Vratislava Taubera do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

II. Shrnutí žalobních argumentů

2. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný nedostatečně vyhodnotil naplnění důvodů pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu a své rozhodnutí založil na nesprávných závěrech o důvodech podané žádosti.

3. Jako důvod žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce uvedl to, že má vojenskou povinnost, a že by po návratu do Ruska byl odveden do armády, přičemž se nechce účastnit vojenských zločinů, které Rusko páchá na Ukrajině. Účast v armádě je v rozporu s jeho přesvědčením, protože je antimilitarista. K vůli odmítání vojenské služby by žalobce šel do vězení. V této souvislosti žalobce připomněl dikci ustanovení § 12 písm. b) a § 2 odst. 4 zákona o azylu (definice a charakteristika pronásledování). Dále připomněl článek 9 odst. 1 a odst. 2 písm. e) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohly požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle nichž může být za pronásledování považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v článku 12 odst. 2.

4. Žalovaný argumentoval tak, že pokud se žalobce obává povolání k výkonu základní vojenské služby v ruské armádě, tak branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem (odkázal zde na závěry rozsudku NSS ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 7 Azs 321/2004), pročež nejsou dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný pominul, že z tohoto obecného pravidla existují výjimky, např. v situaci žalobce, kdy mu hrozí, že v rámci výkonu své vojenské služby v ruské armádě bude zapojen i do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Je obecně známou skutečností, že vojenská invaze Ruské federace na Ukrajinu je aktem mezinárodní agrese, v rámci které ruská vojska páchají zločiny proti míru a proti lidskosti, v jejichž důsledku přijala ČR s dalšími státy sankce proti Ruské federaci (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021–49). Je tak zřejmé, že Ruská federace svými činy proti Ukrajině naplňuje zločiny a jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (srov. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č. j. 40 Az 1/2024 – 28, a ze dne 31. 1. 2024, č. j. 40 Az 13/2023–22). Této skutečnosti si je vědom i žalovaný, když na straně 8 svého rozhodnutí uvádí, že „pokud jde o občany Ruskem napadených oblastí (…), tito žádné záruky na zajištění bezpečí a zachování života nemají (…).“ Dále lze odkázat na obsah Informace OAMP, Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv ze dne 8. 3. 2023, z nichž vyplývá, že ruské jednotky včetně jednotek Ruskem podporovaných samostatných entit na ukrajinském území – Doněcké a Luhanské lidové republiky, se dopustily řady činů, které jsou považovány a vyšetřovány jako válečné zločiny (např. znásilňování, mučení, mimosoudní popravy, únosy). Na jejich vyšetřování se podílí mimo jiné Mezinárodní trestní tribunál spolu s ukrajinskými úřady. Během vojenských operací uplatňují ruské a proruské jednotky taktiku „spálené země“ a ostřelují cíle (civilní, vojenské) po celé Ukrajině.

5. S ohledem na ruskými vojáky páchané zločiny proti míru a proti lidskosti se v případě branné povinnosti v Rusku nemůže jednat o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které by bylo v souladu s mezinárodním právem (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 19 Az 16/2023–21).

6. Ačkoliv se žalovaný snažil riziko nasazení žalobce v ozbrojeném konfliktu bagatelizovat, takové riziko zde prokazatelně je, což vyplývá i z Informace OAMP ze dne 21. 3. 2024. Tato zpráva připouští, že může docházet k tlaku na brance v základní vojenské službě, aby podepsali smlouvu s armádou, a také to, že se ve veřejně dostupných zdrojích objevovaly od počátku invaze 24. 2. 2022 rozporuplné informace o účasti branců v bojových operacích na Ukrajině, včetně jejich úmrtí. Posledně citovaná zpráva připouští, že je možné, aby byli branci vysíláni do anektovaných oblastí – Luhanské, Doněcké, Chersonské a Záporožské. Ze zprávy také vyplývá, že branci mohou být úřady využiti k ostraze hranic, včetně rusko–ukrajinských hranic.

7. Z Informace OAMP ze dne 21. 3. 2024 jednoznačně vyplývá, že je zde reálné riziko nepřímé účasti žalobce v rámci ozbrojeného konfliktu v případě jeho nástupu povinné vojenské služby, a to jako ostrahy hranic. Je zde ale také riziko bezprostřední účasti na ozbrojeném konfliktu.

8. Žalobce má za to, že v jeho případě je rovněž splněna podmínka vyplývající z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 26. 5. 2015 ve věci C 472/13 Shepherd, že odepření vykonat vojenskou službu představuje jediný prostředek umožňující žadateli o mezinárodní ochranu vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech. Žalovaný sice ve výčtu podkladů pro rozhodnutí uvedl Informaci OAMP – Ruská federace – Náhradní civilní služba, nicméně se vůbec nevypořádal s možností konat náhradní civilní službu a zda je tato služba reálně pro žalobce dostupná. Opakoval jen kusé tvrzení, že základní vojenskou službu lze absolvovat v rámci tzv. náhradní civilní služby. Nijak se ale nevypořádal s tím, co žalobce uvedl v rámci pohovoru k žádosti, a to že náhradní civilní služba již zřejmě v Rusku není možná. A pokud by o ni chtěl žalobce usilovat, musel by to oznámit v minulosti při zdravotní prohlídce v době studia na střední škole, což žalobce neučinil. Za situace, kdy žalovaný neprokázal dostupnost náhradní civilní služby pro žalobce, měl vycházet z toho, že ta pro žalobce dostupná není, a že tedy odepření výkonu vojenské služby je jediným prostředkem umožňujícím žalobci vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech.

9. V rámci pohovoru k žádosti žalobce jasně uvedl svoji motivaci k odepření výkonu povinné vojenské služby, kdy uvedl, že je původem Ukrajinec, a že se nechce účastnit vojenských zločinů, které Rusko na Ukrajině páchá. Ukrajince považuje za své pokrevní bratry, má na Ukrajině spoustu kamarádů, spolužáků, část rodiny, přitom jeho otec i část rodiny jsou Ukrajinci. Zároveň potvrdil, že je antimilitarista.

10. Žalovaný se tak měl zabývat tím, zda hrozí žalobci za odepření výkonu základní vojenské služby trestní stíhání. Přitom žalobce již v rámci pohovoru uvedl, že za odepření výkonu povinné vojenské služby mu hrozí vězení. Žalovaný však na to rezignoval a ani nezkoumal, zda a jaký trest žalobci hrozí za odepření výkonu povinné vojenské služby. Z hlediska článku 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice šlo o úvahu klíčovou, zda nebyly naplněny znaky uvedené v tomto článku. Pokud žalovaný takovou úvahu neučinil, nemohl ani dospět k závěru, že by v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písm. b) zákona o azylu.

11. Žalovaný dospěl ke zcela nedůvodnému závěru o tom, že žádost žalobce o mezinárodní ochranu je účelová a toliko vedena snahou pobývat na území ČR. Takový závěr však nemá oporu ve správním spise.

12. Žalovaný přičítal žalobci k tíži, že o mezinárodní ochranu nepožádal bezprostředně po vstupu na území ČR, nýbrž s delším časovým odstupem. To však bylo pochopitelné, neboť žalobce přicestoval v souvislosti se svým studiem v září 2021, tedy ještě před invazí ruských vojsk na Ukrajinu, potažmo před vznikem hrozby, že bude v rámci plnění povinné vojenské služby zapojen do tohoto ozbrojeného konfliktu. Pokud žalovaný odkazoval na to, že Rusko a jeho vojáci působili v rozporu s mezinárodními závazky na východní Ukrajině již od roku 2014, pak tato situace před invazí dne 24. 2. 2022 je diametrálně odlišná oproti situaci po této invazi. Tyto dvě situace nelze srovnávat. Žalobce také nepožádal o udělení mezinárodní ochrany ihned poté, co k invazi ruských vojsk na Ukrajinu došlo, neboť v tu dobu měl platné pobytové oprávnění a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl o něj přijít. Hrozba, že se bude muset žalobce vrátit do země původu, a čelit trestnímu stíhání za odepření výkonu povinné vojenské služby, se stala reálnou právě ve chvíli, kdy došlo k zamítnutí jeho žádosti o pobyt (povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia dle § 46 odst. 5 zákona o pobytu cizinců).

13. Samotná snaha o legalizaci pobytu na území ČR nepostačuje k neudělení mezinárodní ochrany (k tomu srov. rozhodnutí NSS ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011–49). Podle rozsudku NSS ze dne 15. 1. 2021, č. j. 1 Azs 342/2020–49, platí, že pokud nepřistoupí k opožděnému podání žádosti o mezinárodní ochranu i další okolnosti vyvolávající pochybnosti o věrohodnosti azylového příběhu žadatele, nemůže se žalovaný bez dalšího odmítnout věcí zabývat a musí si obstarat dostatek podkladů, které mu umožní posoudit důvodnost podané žádosti.

14. S ohledem na výše uvedené žalobce soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

15. V podaném vyjádření žalovaný vyjádřil nesouhlas s oprávněností žaloby. V případě žalobce neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany v jakékoliv její formě. Odkázal na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu, především údaje poskytnuté žalobcem k podané žádosti a protokol o pohovoru.

16. V řízení bylo objasněno, že tvrzeným důvodem podané žádosti je snaha žalobce legalizovat si svůj pobyt na území ČR, pokračovat zde ve studiu a vyhnout se návratu do Ruska, kde se obává povolání k výkonu základní vojenské služby a účasti ve válce na Ukrajině.

17. Z napadeného rozhodnutí je seznatelné, z jakých podkladů žalovaný vycházel, jak je hodnotil, a také že důkladně posoudil všechna tvrzení žalobce, přičemž důvodně dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu a nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu.

18. Žalobce v žalobě zpochybnil pouze vyhodnocení důvodů neudělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, proto se žalovaný vyjádřil pouze k tomuto typu mezinárodní ochrany.

19. V případě žalobcem vyjádřené obavy z povolání k výkonu základní vojenské služby v ruské armádě žalovaný setrvává na závěru, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem, když tuto zásadu uznává i Úmluva o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (tzv. Ženevská konvence), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (viz str. 6 a násl. napadeného rozhodnutí). Uvedené závěry žalovaný podložil také judikaturou. V případě žalobce žalovaný neshledal, že by případný výkon základní vojenské služby měl být u něj uplatněn diskriminačně, když sám žalobce nic takového neuvedl a ani správní orgán nic takového nezjistil. Zde žalovaný opětovně poukazuje na Informaci Finské migrační služby ze dne 15. 9. 2023, z níž vyplývá, že se dříve provedená „částečná“ mobilizace týkala pouze občanů patřících do ruských vojenských záloh, a tedy nikoliv jedinců povinovaných absolvováním základní vojenskou službu. Žalobce dosud základní vojenskou službu neabsolvoval. Dále žalovaný odkázal na Informaci OAMP ze dne 21. 3. 2024, jenž pojednává o základní vojenské službě v Rusku a o účasti vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině, přičemž tato Informace nezastírá, že od počátku invaze 24. 2. 2022 se v médiích objevovaly informace o účasti branců v bojových operacích na Ukrajině, včetně úmrtí branců. Ruské úřady, včetně nejvyšších představitelů státu a prezidenta Putina, několikrát explicitně odmítly, že by branci byli cíleně posíláni do bojových operací na Ukrajině, nebo že by byli vysíláni do ukrajinských anektovaných oblastí – Luhanské, Doněcké, Chersonské a Záporožské. Anexe těchto oblastí ovšem zároveň umožňuje vysílání či umístění branců do těchto oblastí. Po anexi území a vyhlášení tzv. částečné mobilizace se však již neobjevovaly informace o nasazení branců ve velkých počtech, a to i přes individuální případy, k nimž může docházet. Podle různých zdrojů nejsou branci cíleně vysíláni do bojových operací, úřady je však mohou využít pro ostrahu hranic, včetně rusko–ukrajinských hranic. Podle vyjádření ruských úřadů jsou branci umísťováni v blízkosti místa bydliště, přičemž konečné rozhodnutí má odvodová komise.

20. Na základě výše uvedeného žalovaný shledal, že v případě žalobce neexistuje přiměřená pravděpodobnost se domnívat, že by měl být v případě návratu do vlasti a v případě povolání k výkonu základní vojenské služby zároveň nuceně odeslán do bojů na Ukrajině či jakýchkoliv jiných bojových operací mimo území Ruské federace, ledaže by s tím souhlasil a s armádou uzavřel profesionální smlouvu, na jejímž základě by byl do bojů na Ukrajině odeslán.

21. Samotná povinnost každého občana Ruska účastnit se základní vojenské služby nebo v rámci další mobilizace dalšího výcviku či dokonce bojových operací, pokud je zaměřen na veškeré bojeschopné muže, bez ohledu na jejich rasu, národnost či náboženství atd., nemůže být chápána jako pronásledování jednotlivců ze strany ruských státních orgánů. Obavy žalobce z účasti ve válce na Ukrajině jsou dle žalovaného bezpředmětné, a také předčasné. Žalovaný dále poukázal na judikaturu týkající se toho, do jaké míry musí žalobce prokazovat hrozící vyslání do bojů na Ukrajinu (např. rozsudek NSS č. j. 1 Azs 253/2023–31, bod 16, dále jeho rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004–5, a ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 Azs 103/2007–63).

22. I za předpokladu, že by v případě žalobce existovalo riziko, že by byl potrestán za odmítnutí výkonu vojenské služby, a za předpokladu, že by s výkonem vojenské služby bylo spojeno i reálné riziko spáchání zločinů proti míru a proti lidskosti, vždy by bylo nutné, aby k výše uvedenému přistoupil ještě další předpoklad, kterým je existence souvislosti mezi obávaným pronásledováním a pronásledováním z azylově relevantních důvodů. Žalovaný připustil, že v Rusku existují jednotlivci, kteří prchají z vojenské služby a mohou současně prokázat souvislost jejich pronásledování např. z důvodu příslušnosti k etnické skupině či menšině (viz zprávy o mobilizaci).

23. V posuzované věci bylo vydáno rozhodnutí, které je v souladu se zákonem o azylu a správním řádem.

24. S ohledem na výše uvedené žalovaný soudu navrhl, aby žalobu zamítl jako nedůvodnou.

IV. Posouzení věci krajským soudem

25. Soud v souladu s § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), a shledal, že žaloba je důvodná.

26. Soud nejprve ověřil skutková zjištění ze správního spisu. Z poskytnutých údajů k žádosti a z protokolu o pohovoru se žalobcem vyplynulo, že žalobce je státním příslušníkem Ruské federace, avšak dle jeho vyjádření měl i státní občanství Ukrajiny, což by mohl osvědčit občanským průkazem platným do roku 2022, který však zanechal v Rusku. Na základě toho žalobce nevěděl, zda ho Ukrajina považuje stále za svého státního příslušníka. Cítí se spíše Ukrajincem. Otec byl Ukrajinec a matka Ruska. Žalobce se narodil na Ukrajině a žil tam asi 15 let do ukončení střední školy v roce 2015 nebo 2016. Na Ukrajině bydlel v Charkově s matkou a babičkou, resp. většinou s babičkou, neboť matka žila střídavě na Ukrajině a v Rusku podle práce. Měla státní občanství Ukrajiny a Ruska. V roce 2015 žalobce odjel za matkou do Ruska a od roku 2016 tam trvale žil. V roce 2018 získal ruské občanství na základě toho, že matka je Ruska. Kvůli agresi byla na Ukrajině těžká situace už v roce 2015 a boje byly 50 až 60 km od jejich domu. Matka žalobce se bála války a chtěla, aby žalobce žil v bezpečí. Také měla problém s prací na Ukrajině, kde byla špatná ekonomická situace. Žalobce byl nezletilý a nemohl rozhodovat o tom, kam se bude stěhovat. Šel tam, kam chtěla jeho matka. V Rusku žil pouze v Kursku, studoval, nepracoval. V současné době má v Rusku pouze matku a nyní i babičku, která se kvůli zdravotnímu stavu do Ruska odstěhovala a jeho matka o ni pečuje. Na Ukrajině žalobci zůstala teta (sestra jeho matky) a dvě sestřenice. Otce viděl jen několikrát v dětství, protože rodiče spolu nežili. V ČR žalobce nikoho nemá, má jen pratetu v Německu. Žalobce popřel, že by byl v Rusku trestně stíhán, vyloučil také problémy s policií, bezpečnostními orgány, soudy nebo jinými státními orgány. V Rusku žalobce neměl žádné problémy, jen ve škole, když na něj měli spolužáci poznámky, že je Ukrajinec. Žalobce vyznává pravoslavné křesťanství a je schopen dorozumět se v ukrajinském, ruském, českém a anglickém jazyce. Nikdy nebyl členem politické strany a ani nevyvíjel žádnou politickou aktivitu. Je svobodný a bezdětný. K cestě z vlasti žalobce uvedl, že z Ruska vycestoval v srpnu 2021, kdy jel autem na Ukrajinu. Tam pobýval asi měsíc a poté v září 2021 odcestoval letecky do ČR, neboť měl od 1. 9. 2021 české studijní vízum. V prosinci 2021 vycestoval do Polska, odkud letěl do Charkova, kde pobýval asi 2 týdny, protože byl na Ukrajině navštívit rodinu, a poté odletěl z Kyjeva do ČR. V květnu 2022 byl žalobce na jednodenním výletě v Rakousku, jinak podle svých slov pobývá v ČR. Na území ČR vstoupil letecky dne 11. 5. 2022. České studijní vízum měl žalobce od září 2021 do srpna 2022. Ke svému zdravotnímu stavu žalobce uvedl, že je zdráv a nemá žádná zdravotní omezení. K důvodům podané žádosti o mezinárodní ochranu žalobce uvedl, že má v Rusku vojenskou povinnost a v případě návratu by byl odveden hned do armády. Kursk je přímo na hranici s Ukrajinou. Vzhledem k tomu, že je žalobce Ukrajinec, nechce se účastnit vojenských zločinů, které Rusko na Ukrajině páchá. Prohlásil se za antimilitaristu. Žalobce potvrdil, že má podle ruských zákonů vojenskou povinnost, a když by do Ruska přijel, odvedli by ho do armády. Po návratu do Ruska musí každý občan nahlásit ve vojenském středisku, že přijel. Prezident Putin v televizi říkal, že všichni branci, kteří bydlí ve městech Kursk a Belgorod, musí hned jít bojovat na hranici proti Ukrajincům. Žalobce zatím povinnou vojenskou službu nevykonal, a to je také důvod, proč odjel do ČR. V době studia na střední škole v Rusku absolvoval žalobce povinnou vojenskou lékařskou prohlídku, kde byl shledán zcela zdráv a schopen vojenské služby. Tehdy mu sdělili, že jakmile ukončí studium, tak po prázdninách v období září – prosinec 2021 nastoupí povinnou vojenskou službu. Při vycestování z Ruska v srpnu 2021 žalobce neměl žádné problémy, neboť kontrola na hranicích podle něj nespolupracovala s Ministerstvem obrany. Nyní už spolupracuje. Povolávací rozkaz dosud žalobce nedostal, neboť je v zahraničí. Ukrajince považuje za pokrevní bratry, má na Ukrajině spoustu kamarádů, spolužáků, část rodiny a další vzdálené příbuzné, a také jeho otec je Ukrajinec. Proti Ukrajincům nechce proto žalobce bojovat. V Rusku bylo dříve možné plnit náhradní vojenskou službu, nyní už to možné není. Pokud by chtěl plnit náhradní vojenskou službu, musel by to sdělit při tehdejší zdravotní prohlídce, což ale neučinil, neboť věděl, že pojede studovat do ČR. Při zdravotní prohlídce byl zařazen do skupiny A, což znamená speciální vojenskou skupinu, kam vezmou pouze fyzicky zcela zdravé lidi. Zdravotní prohlídky probíhají každý rok. Pokud žadatel studuje, musí do armády ihned po ukončení studia. Kvůli odmítání vojenské služby by žalobce zavřeli do vězení. V pohovoru žalobce dále uvedl, že je studentem Mendelovy univerzity v Brně a byla mu zamítnuta žádost o další dlouhodobý pobyt. To vysvětlil tak, že při jeho pobytu na koleji byla špatná situace s doručováním pošty, proto si zřídil datovou schránku. Od té pak ztratil přístupové údaje. Následně se přestěhoval do jiného bytu a očekával dopis od úřadu. Na internetu posléze zjistil, že jeho žádost byla zamítnuta, přitom nedostal žádný dopis. Po poradě s právníkem si zajistil nové přístupové údaje k datové schránce, kde našel dopisy od ministerstva, včetně výzvy k doložení potvrzení o studiu, neboť mu univerzita vydala špatné potvrzení o studiu, protože uvedli chybné datum. Datovou schránku žalobce nemohl zkontrolovat, protože neměl přístupové údaje, a proto se o výzvě nedozvěděl včas. Přístupové údaje si neobnovil, jelikož se přestěhoval do jiného bytu a domníval se, že již datovou schránku nepotřebuje. Studijní oddělení univerzity následně vydalo nové potvrzení o studiu a poslalo jej spolu s ostatními podklady přímo na ministerstvo. Podané odvolání bylo žalobci zamítnuto kvůli včasnému nereagování na ministerské výzvy. Kdyby nebyla válka na Ukrajině, mohl by požádat o studentské vízum v zahraničí. ČR teď ale Rusům nedává víza. Pro postup do dalšího ročníku má splněny všechny zkoušky, nicméně nemá studentské vízum.

27. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil potvrzení o studiu ze dne 8. 3. 2023 vydané Mendelovou univerzitou v Brně a dále rozhodnutí OAMP Ministerstva vnitra ČR ze dne 28. 2. 2023, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu. Žádný z dokumentů nesvědčil o cíleném pronásledování žalobce ve smyslu zákona o azylu ani o bezprostředně hrozícím nebezpečí vážné újmy v případě jeho návratu do Ruska.

28. Žalovaný v průběhu správního řízení shromáždil celou řadu podkladů ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Rusku. Konkrétně vycházel z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 24. 1. 2023, Informace Finské imigrační služby – Ruská federace – Vyhýbání se odvodu během mobilizace ze dne 15. 9. 2023, dále Informace OAMP – Ruská federace – Základní vojenská služba, účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině ze dne 21. 3. 2024, dále Informace OAMP – Ruská federace – Náhradní civilní služba ze dne 21. 3. 2024, dále Informace OAMP – Ruská federace – Situace navrátilců do Ruské federace po krátkodobém či dlouhodobém pobytu v zahraničí ze dne 31. 10. 2023 a Informace OAMP – Ruská federace – Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 31. 10. 2023. Veškeré uvedené podklady tvoří součást správního spisu v této věci.

29. V řízení bylo objasněno, že důvodem podané žádosti o mezinárodní ochranu byla na jedné straně snaha žalobce legalizovat si pobyt na území ČR za účelem pokračování ve studiu na vysoké škole a současně na druhé straně vyhnout se povolání k výkonu základní vojenské služby a zapojení do ozbrojeného konfliktu na Ukrajině, protože se žalobce nechce účastnit vojenských zločinů, které ruské vojsko páchá na Ukrajině.

30. Jelikož žalobce směřoval svoji žalobu pouze proti nedostatečnému vyhodnocení důvodů azylu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, přezkoumal soud napadené rozhodnutí právě v tomto rozsahu.

31. Podle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

32. Podle čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“) platí, aby bylo jednání považováno za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy, musí být a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze odchýlit, nebo b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).

33. Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání: e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2.

34. Podle čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice se mezi tato jednání řadí zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti ve smyslu mezinárodních dokumentů obsahujících ustanovení o těchto zločinech a činy, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN uvedenými v preambuli a v článcích 1 a 2 Charty OSN.

35. K první části žalobních námitek, kde žalobce vyjadřoval své obavy z povolání k vojenské službě a bojům na Ukrajině, uvádí soud následující.

36. Obecně lze souhlasit se žalovaným, že branná povinnost a výkon vojenské služby představuje základní státoobčanskou povinnost a není bez dalšího důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani v případě, pokud by byl spojen s rizikem povolání do bojových akcí ve válečném konfliktu nebo s hrozbou trestní sankce za nenastoupení vojenské služby. K tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, rozsudek ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012–44, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 2 Azs 41/2018–39, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015–30, ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015–31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015–43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015–34. V usnesení ze dne 2. 9. 2021, č. j. 9 Azs 159/2021–23, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Stěžovatelova obava z povolání do armády není sama o sobě azylově relevantním důvodem, jelikož odmítání výkonu vojenské služby „odůvodněné obavy“ z pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu.“ (srov. rozsudky NSS ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004–49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012–44). Branná povinnost sama o sobě je zcela legitimním požadavkem každého státu kladeným na jeho občany. Potenciálně hrozící trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby zakládá azylově relevantní důvody jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací odporujících mezinárodnímu právu, nebo že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv (srov. např. usnesení NSS ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016–34).“ 37. Jak je patrné z citovaného rozsudku NSS, z tohoto obecného pravidla existují výjimky, které žalovaný opomněl vzít v úvahu, přestože můžou být relevantní právě v případě žalobce. V důsledku toho jsou úvodní úvahy žalovaného týkající se posouzení výkonu vojenské služby jako možného azylově relevantního důvodu chybné, což se následně promítá do hodnocení podkladů a konkrétního azylového příběhu žalobce. Je nezbytné upozornit zejména na rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020–45, podle kterého „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 ani § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud je daným státem respektována možnost odepření výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení, ať již zavedením náhradní (civilní) služby nebo jiným způsobem, nebo přinejmenším, pokud takové odepření výkonu vojenské služby není ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) směrnice 2011/95/EU trestáno nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi. Branná povinnost spojená s účastí na ozbrojeném konfliktu naopak může být důvodem pro udělení azylu dle § 12 písm. b) citovaného zákona mimo jiné tehdy, pokud žadateli ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. e) uvedené směrnice hrozí trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu takové vojenské služby během konfliktu za situace, kdy by tento výkon mohl zahrnovat přímou či nepřímou účast žadatele na mezinárodních válečných zločinech, zločinech proti lidskosti, jiných vážných nepolitických zločinech nebo činech, které jsou v rozporu se zásadami a cíli OSN, a pokud je zároveň dána souvislost mezi tímto způsobem pronásledování žadatele a azylově relevantními důvody pronásledování ve smyslu § 12 písm. b) uvedeného zákona, resp. čl. 2 písm. d) a čl. 10 citované směrnice.“ 38. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012–44, platí, že „azylově relevantní by bylo také odmítání vojenské služby odůvodněné tím, že by znamenalo ve smyslu rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, č. j. 6 A 509/94–27, „podílet se na bojových akcích, z hlediska přirozenoprávního mezinárodním společenstvím obecně odmítaných (jako např. genocida, etnické čistky, kruté vedení války proti civilnímu obyvatelstvu, vraždění zajatců ap.) právě z těchto důvodů (a nikoli z pouhé averze k vojenské službě nebo ze strachu o život).“ 39. Je obecně známou skutečností, že na Ukrajině probíhá ode dne 24. 2. 2022 mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území státu, k tomu např. rozsudek NSS ze dne 26. 10. 2022, č.j. 4 Azs 214/2022–41, „Nicméně v dané věci je třeba přihlédnout k bezprecedentní situaci, která nastala v domovské zemi stěžovatelů po vpádu jejích vojsk na Ukrajinu dne 24. 2. 2022. Během této vojenské agrese dochází nejen k páchání zločinů proti míru a lidskosti okupační armádou vůči Ukrajině a jejímu civilnímu obyvatelstvu, nýbrž i k masivnímu potírání mezinárodně garantovaných základních práv vlastního obyvatelstva orgány Ruské federace na jejím území a k vynucené účasti významné části jejích občanů na této útočné válce. Česká republika se přitom v reakci na zmíněnou vojenskou invazi připojila k celé řadě sankcí vůči Rusku a mnoha způsoby pomáhá Ukrajině při její obraně vůči agresorovi, takže je vnímána v domovské zemi stěžovatelů jako nepřátelská země.“ Dále k tomu např. rozsudky NSS ze dne 10. 3. 2022, č.j. 10 Azs 537/2021–31, a ze dne 22. 4. 2022, č.j. 5 Azs 218/2020–28.

40. Rovněž je třeba v této souvislosti poukázat na rozsudek Soudního dvora EU (dále též „SDEU“) ze dne 26. 2. 2015, Shepherd, C–472/13, ECLI:EU:C:2015:117, který stanovil, že podle ustanovení čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2004/83 musí být vykládána v tom smyslu, že „se vztahují na všechny příslušníky ozbrojených sil, včetně logistického nebo podpůrného personálu“, dále „se týkají situace, kdy by spáchání válečných zločinů v daném konfliktu předpokládala samotná vykonávaná vojenská služba, včetně situací, kdy by se žadatel o přiznání postavení uprchlíka účastnil spáchání takových zločinů jen nepřímo, jelikož by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů“ a v neposlední řadě „odepření výkonu vojenské služby musí být jediným prostředkem umožňujícím žadateli o přiznání postavení uprchlíka vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech, a že pokud tedy tento žadatel nevyužil řízení za účelem získání postavení odpírače vojenské služby z důvodu svědomí, taková okolnost vylučuje jakoukoli ochranu podle čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2004/83, ledaže uvedený žadatel prokáže, že neměl žádné řízení takové povahy ve své konkrétní situaci k dispozici.“ S rozsudkem ve věci Shepherd souvisí i rozsudek SDEU ze dne 19. 11. 2020, EZ, C–283/19, ECLI:EU:C:2020:945, týkající se odepření výkonu vojenské služby.

41. Obecně známou skutečností je již i to, že vojenská invaze Ruské federace na Ukrajinu je aktem mezinárodní agrese, v rámci které ruská vojska páchají zločiny proti míru a proti lidskosti a v jejímž důsledku přijala Česká republika společně s dalšími státy sankce proti Ruské federaci (viz také rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021–49, č. 4364/2022 Sb. NSS). Ruská federace tak svými činy proti Ukrajině naplňuje zločiny a jednání ve smyslu čl. 12 odst. 2 kvalifikační směrnice (k tomu srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, č.j. 40 Az 1/2024–28, či ze dne 31. 1. 2024, č.j. 40 Az 13/2023–22). V případě branné povinnosti v Rusku se tedy nejedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které by bylo v souladu s mezinárodním právem (viz rovněž rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2023, č. j. 19 Az 16/2023–21).

42. Shora uvedené vyplývá i z podkladů shromážděných žalovaným, neboť z Informace OAMP ze dne 31. 10. 2023, Ruská federace, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Vybrané otázky z oblasti občanských svobod a lidských práv, stav: říjen 2023, vyplývá, že „V průběhu invaze se ruské jednotky na území Ukrajiny dopustily řady činů, které jsou považovány a nyní i vyšetřovány jako válečné zločiny (např. znásilňování, mučení, mimosoudní popravy, únosy). Na jejich vyšetřování se podílí mimo jiné Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu spolu s ukrajinskými úřady. Během vojenských operací uplatňují ruské jednotky taktiku „spálené země“ a ostřelují cíle (civilní, vojenské) po celém území Ukrajiny. Evropská unie uvalila na Rusko po jeho invazi na Ukrajinu rozsáhlé sankce.“ Žalovaný však tuto část důležité zprávy opomenul a nijak se s ní nevypořádal. V tomto smyslu je tak skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, v rozporu se spisem. Přitom právě v této Informaci žalovaný potvrzuje naprostou mimořádnost situace, v níž se žalobce chce vyhnout výkonu vojenské služby, neboť nechce být zapojen do ozbrojeného vojenského konfliktu a páchání vojenských zločinů Ruska na Ukrajině. Navíc s argumentací, že se sám na Ukrajině narodil, do 15 let tam žil a má tam část rodiny (před válkou ji naposledy navštívil na Vánoce 2021). Právě s ohledem na ruskými vojsky páchané zločiny proti míru a lidskosti na Ukrajině se v případě branné povinnosti v Rusku zjevně nejedná o plnění povinností v regulérní armádě demokratického typu právního státu, které by bylo v souladu s mezinárodním právem.

43. V případě žalobce tak bylo namístě blíže posoudit, zda výkon povinné vojenské služby za daných okolností může představovat pronásledování nebo vážnou újmu. Takové posouzení však v rozhodnutí chybí.

44. Soud dále přisvědčil žalobní argumentaci v tom, že žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela bagatelizoval riziko nasazení žalobce v ozbrojeném konfliktu na Ukrajině, ačkoliv takové riziko vyplývá ze samotného textu Informace OAMP, Ruská federace – Základní vojenská služba – Účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině ze dne 21. 3. 2024, z níž žalovaný ve věci vycházel. Z této Informace mj. vyplývá, že obecně vzrostl tlak na brance v základní vojenské službě, aby podepsali smlouvu s armádou. Předchozí požadavek na minimálně tříměsíční vojenskou službu před podpisem profesionální smlouvy byl snížen na 1 měsíc, resp. 1 den s vidinou podpisu roční smlouvy. Ačkoliv ruská legislativa neumožňuje vysílání branců mimo území Ruska, tito mohou povinnou vojenskou službu absolvovat v tzv. mírových misích. Anexe 4 oblastí– Luhanské, Doněcké, Chersonské a Záporožské v legislativní rovině umožňuje vyslání/umístění branců i do těchto oblastí. Úřady mohou brance využít také pro ostrahu hranic, včetně rusko–ukrajinských hranic v Bělgorodské, Kurské a Brjanské oblasti. Zároveň platí, že jsou branci umisťováni primárně v blízkosti místa bydliště a konečné slovo má odvodová komise. Informace také cituje, že se od počátku války na Ukrajině objevovaly ve veřejně dostupných zdrojích rozporuplné informace o účasti branců v bojových operacích na Ukrajině, včetně úmrtí branců.

45. Z Informace OAMP, Ruská federace – Základní vojenská služba – Účast vojáků základní vojenské služby ve válce na Ukrajině ze dne 21. 3. 2024, tedy vyplývá reálné riziko nepřímé účasti žalobce v rámci ozbrojeného konfliktu v případě jeho nástupu povinné vojenské služby, a to minimálně v podobě ostrahy rusko–ukrajinských hranic, které se nachází v blízkosti jeho posledního bydliště v Kursku. Ani těmto skutečnostem a hrozícímu riziku, jenž vyplývají z předmětné informace, se žalovaný nevěnoval, pročež je jeho rozhodnutí i v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

46. Žalobce také uvedl, že odepření výkonu vojenské služby představuje jediný prostředek umožňující mu se vyhnout účasti na tvrzených válečných zločinech. Pokud jde totiž o možnost konat náhradní civilní službu, tak s tímto se žalovaný vůbec nevypořádal. I této argumentaci žalobce musel soud přisvědčit. Napadené rozhodnutí totiž v tomto směru obsahuje pouze kusé tvrzení, že „základní vojenskou službu lze nadále absolvovat v rámci tzv. náhradní civilní služby“ (strana 7 a 11 napadeného rozhodnutí). Žalovaný se ale nijak nevypořádal s tím, zda je tato možnost pro žalobce vůbec reálně dostupná. Soud jeho postup pokládá za nepřezkoumatelný. Žalobce již v rámci pohovoru poukázal na to, že možnost náhradní civilní služby v Rusku již možná není. Také uvedl, že pokud o ni chtěl vůbec usilovat, měl povinnost to oznámit v minulosti při zdravotní prohlídce, kterou absolvoval na střední škole, a to neučinil. Žalovaný na to nijak nereagoval. Z Informace OAMP ze dne 21. 3. 2025 relevantní informace v tomto ohledu nevyplývají (komu a za jakých podmínek je tato služba umožněna), ovšem je zde uvedeno, že podle vyjádření ruských úřadů nebyla náhradní civilní služba v prvních měsících mobilizace poskytována a nebyla možná, přičemž nebyla přesněji legislativně ošetřena. Také bylo v informaci zmíněno, že rozhodování komise není dostatečně transparentní a nestranné. Za situace, kdy žalovaný neprokázal dostupnost možnosti náhradní civilní služby pro žalobce, nemohl vycházet z toho, že tato služba je pro něj dostupná. Jediným prostředkem, jak se vyhnout podílu na páchání válečných zločinů, tak zjevně zůstalo pouze odepření výkonu vojenské služby.

47. Žalobce již v rámci pohovoru k žádosti uvedl, že za odepření výkonu povinné vojenské služby mu hrozí vězení. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí tímto nezabýval a nezjistil, resp. neuvedl, zda a jaký trest žalobci hrozí za odepření výkonu povinné vojenské služby. Z hlediska naplnění znaků v článku 9 odstavec 2 písmeno e) kvalifikační směrnice jde o úvahu klíčovou a vzhledem k tomu, že jí žalovaný neučinil, je nepřezkoumatelný jeho závěr o tom, že v případě žalobce nebyly dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 písmeno b) zákona o azylu.

48. Žalobce v řízení také uváděl konkrétní informace ohledně své osoby z hlediska vztahu k armádě a Ukrajině. S těmito tvrzeními však žalovaný nijak nepracoval. Při pohovoru žalobce mimo jiné uvedl, že základní vojenskou službu nevykonal, protože studoval. Měl do ní nastoupit hned po studiu v Rusku, nicméně v srpnu 2021 odjel dál studovat do ČR vysokou školu, kde získal studijní vízum. Vzhledem k tomu, že nepobýval v Rusku, neobdržel prozatím povolávací rozkaz. Soud k tomu doplňuje, že od května 2023 bylo přijato několik zákonů, které situaci záložníků i branců zpřísňují (viz Informace Finské imigrační služby ze dne 15. 9. 2023). Nejvýznamnější změny se týkají elektronického vojenského registru a elektronického povolávacího rozkazu. Tyto změny umožňují vytvoření elektronických databází branců a povolávaných osob v Rusku. Výzva k výkonu vojenské služby už nemusí být předána osobně, nýbrž stačí předání elektronickou formou bez potvrzení přijetí. Zde soud spatřuje zpřísnění legislativy a případné další komplikace pro žalobce. Žalobce dále také uvedl, že absolvoval na střední škole v Rusku vojenskou lékařskou prohlídku, kde byl shledán zcela zdráv a zdravotně způsobilý vojenské služby. Byl zařazen do kategorie A, což znamená, že by musel jít do speciální vojenské skupiny, kam přijímají pouze fyzicky zcela zdravé lidi. Pokud jde o zamítnutí jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, žalobce vysvětlil, že došlo k nedopatření, doložil chybné potvrzení vysoké školy o studiu (chybně vyplnili datum studia), a když potom z důvodu stěhování a ztráty přístupových údajů k datové schránce nepřevzal výzvu k nápravě, včas na ni nemohl zareagovat. Jinak studijní povinnosti splnil řádně k postupu do dalšího ročníku. Pokud žalovaný uvedené vyhodnotil tak, že jde o čistě účelovou žádost o mezinárodní ochranu s cílem pouze si zajistit pobytový statut v ČR, pak takový závěr žalovaného nemá podle soudu oporu ve správním spise a shora provedené citaci jednotlivých tvrzení žalobce. Naopak s těmito tvrzeními se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal a jeho závěry jsou rozporné s údaji uvedenými žalobcem při pohovoru.

49. Žalobce jasně uváděl při pohovoru, že je původem Ukrajinec, na Ukrajině žil do 15 let a nechce se účastnit vojenských zločinů, které Rusko páchá na Ukrajině, protože na Ukrajině má spoustu kamarádů, spolužáků a část rodiny, když otec je rovněž Ukrajinec. Na tato tvrzení žalovaný reagoval jen tak, že žalobce uvedené neprokázal. Je pravdou, že žalobce přicestoval do ČR v souvislosti se studiem od září 2021, tedy ještě před invazí ruských vojsk na Ukrajinu 24. 2. 2022. S touto invazí v žádném případě nelze srovnávat operování ruských vojáků na Ukrajině od roku 2014 (např. anexe Krymu) a toto ještě přičítat k tíži žalobci. Za zcela logický lze považovat postup žalobce v tom, že nepožádal o mezinárodní ochranu ihned po svém příjezdu do ČR, protože v té době měl platné pobytové oprávnění za účelem studia a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl o něj přijít. Jak vyplývá z jeho tvrzení, studium mu umožňovalo vyhnout se legálně povinné vojenské službě. Hrozba, že se bude muset žalobce vrátit do vlasti a čelit případnému trestnímu stíhání za odepření výkonu povinné vojenské služby pro odmítání účasti ve válce na Ukrajině se stala reálnou teprve ve chvíli, kdy došlo k zamítnutí jeho žádosti o dlouhodobý pobyt.

50. Napadené rozhodnutí nemůže obstát, neboť jak je uvedeno výše, výkon vojenské služby za určitých podmínek může být azylově relevantním důvodem, ať už z hlediska azylu či doplňkové ochrany. S ohledem také na to, že se žalovaný nevypořádal s některými shora citovanými materiály a tvrzeními žalobce, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a tyto nedostatky musí žalovaný v dalším řízení odstranit.

51. Soud ještě poukazuje na rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2024, č. j. 1 Azs 253/2023–31, dle kterého: „Nicméně od mobilizace je třeba odlišit riziko zapojení žalobce do bojů na XA, které mu hrozí v souvislosti s výkonem základní vojenské služby. Stěžovatel tuto část tvrzení žalobce posoudil nedostatečně, jestliže pouze uzavřel, že plnění branné povinnosti není azylově relevantním důvodem. Neopatřil si totiž žádné podklady, které se týkají možnosti nasazení vojáků do bojů na XA v rámci výkonu základní vojenské služby, na což žalobce v průběhu správního řízení upozorňoval (při pohovoru k žádosti tvrdil, že jej mohou do bojů poslat i v rámci základního výcviku, navzdory veřejným vyjádřením). Z veřejně dostupných informací přitom vyplývá, že k takovým praktikám v XB dochází (viz: https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni–rusti–poslanci–zvysili–horni–vekovou–hranici–pro–sluzbu–v–armade–40438767). K těmto okolnostem stěžovatel neshromáždil žádné podklady.“ 52. Žalovaný se tedy měl zabývat otázkou, zda a za jakých podmínek mohou být vojáci v rámci základní vojenské služby nasazeni do bojů na Ukrajině, jak na to ve výše uvedeném rozsudku upozornil Nejvyšší správní soud, a dále též otázkou, zda a jaký trest by žalobci hrozil za případné odepření této služby a zda by byla dána souvislost mezi případným pronásledováním žalobce a azylově relevantními důvody pronásledování.

53. Žalovaný v napadeném rozhodnutí díle uvedl, že žalobcovy obavy jsou více než předčasné, protože „v Rusku pobývají miliony mužů v žadatelově věku a situaci, kdy pouze zlomek z nich, pokud vůbec absolvuje základní vojenskou službu, je povolán do bojových operací na Ukrajině a pouze zlomek z nich se tomuto nedokáže legálními cestami vyhnout a pouze zlomek z nich při bojích utrpí zranění či zemře.“ Takové úvahy žalovaného jsou však zcela neurčité, neobsahují žádné konkrétní údaje, není ani zřejmé, z jakého zdroje žalovaný takové informace čerpal; jedná se tak o zcela nepřezkoumatelné závěry. Dále žalovaný uváděl, že mezinárodní ochrana nebyla udělována ani žadatelům z Ukrajiny či Sýrie za účelem vyhýbání se občanské povinnosti, tak o to více nemůže být udělena ani žadatelům z Ruska, tedy země, která zapříčinila současný vojenský konflikt. Občané napadené Ukrajiny nemají žádné záruky na zajištění bezpečí a zachování života, když jejich sousední země ve vztahu k nim porušuje všechny mezinárodní závazky, jichž se paradoxně u správního orgánu domáhá ke své osobě žalobce (strana 8 napadeného rozhodnutí). Všechny tyto výroky žalovaného více méně vyčítají žalobci chování představitelů jeho vlasti, ale nereagují na tvrzení žalobce a skutečnou realitu jeho života v zemi původu či na ukrajinské frontě a v rusko–ukrajinském pohraničí (blíže viz výklad shora). Ve stejném duchu uvedl žalovaný na straně 6 napadeného rozhodnutí, že legitimním právem každého státu je odmítnout udělit víza či povolení k pobytu občanům země, která porušila mezinárodní závazky, provedla invazi do sousedního státu, útočí na civilní obyvatelstvo a její představitelé i vojáci jsou obviňováni z páchání válečných zločinů. Tedy občanům Ruska nic nebrání, aby svá vysokoškolská studia absolvovali a dokončili v zemi jejich státní příslušnosti. I tato použitá argumentace žalovaného nereaguje na skutečná tvrzení žalobce. Připouští však porušování mezinárodních závazků ze strany Ruska, a také možnost páchání válečných zločinů představiteli této země a jejich vojáků.

54. Lze také uvést, že žalovaný neshromáždil dostatečné podklady o zemi původu, které by mohl pro hodnocení situace žalobce využít. Jednalo se především o okolnosti týkající se páchání vojenských zločinů na Ukrajině, možnosti vyslat žalobce do bojů na Ukrajině nebo ke střežení ukrajinsko–ruských hranic, možnosti konat náhradní civilní službu a hrozbu konkrétní sankce za odepření výkonu vojenské služby. Tyto vady bude třeba odstranit v navazujícím správním řízení.

V. Závěr a náklady řízení

55. S ohledem na shora uvedené soud napadené rozhodnutí podle ust. § 78 odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. zrušil. V souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku žalovaného v dalším řízení zavazuje (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

56. O nákladech řízení soud rozhodl dle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce byl ve věci samé úspěšný, proto mu přísluší právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému. Náklady vynaložené žalobcem v daném řízení představují náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za 2 úkony právní služby po 3 100 Kč, tedy celkem 6 200 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění do 31. 12. 2024, tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu) a náhradě hotových výdajů po 300 Kč za jeden úkon, celkem 600 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Celková výše nákladů řízení tedy činí částku 6 800 Kč + DPH v sazbě 21% (1428 Kč), celkem tedy 8 228 Kč včetně DPH. K úhradě nákladů řízení soud stanovil přiměřenou lhůtu.

Poučení

I. Vymezení věci II. Shrnutí žalobních argumentů III. Vyjádření žalovaného k žalobě IV. Posouzení věci krajským soudem V. Závěr a náklady řízení