56 Az 92/2009 - 47

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Bystřickou v právní věci žalobci B. H., zastoupen Mgr. Marinou Melkonjan, poradkyní Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. se sídlem v Brně, Leitnerova 9, 602 00 proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.10.2009, č. j. OAM-10-376/LE-05-05-2007, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Tlumočnici Mgr. Šárce Dohnalové, bytem Nedbalova 29, Brno, se přiznává odměna za tlumočnický úkon ve výši 1.050,- Kč, která jí bude vyplacena do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Krajského soudu v Brně.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 20.10.2009, č. j. OAM-10-376/LE-05-05-2007, nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně v zákonem stanovené lhůtě se žalobce domáhá přezkoumání citovaného rozhodnutí v rozsahu celého výroku o neudělení mezinárodní ochrany, jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Podle žalobce správní orgán porušil § 3, § 50 odst. 2 a 4, neboť nezajistil dostatečné podklady pro rozhodnutí, nezjistil náležitě skutkový stav věci a nepřihlédl ke všemu , co vyšlo v řízení najevo. Dále namítl, že rozhodnutí nevyplývá z podkladů, chybí v něm logické vazby mezi zjištěnými skutečnostmi a rozhodnutími (tím žalobce namítl porušení § 68 odst. 3 správního řádu). Závěr správního orgánu o tom, že jediné tvrzené nebezpečí mu má hrozit od otce přítelkyní s níž udržoval proti jeho vůli intimní poměr, není správný. Žalobce opakovaně uváděl, že byl odsouzen k trestu smrti ukamenováním a tato skutečnost ho vedla k odchodu z vlasti a k podání žádosti o mezinárodní ochranu. Rovněž názor žalovaného o své nevěrohodnosti považuje za nepodložený a neopodstatněný. Pokud se týká pochybností ve vztahu k jeho cestě, žalobce cestoval autobusem nebo osobním autem, silniční kontroly se týkaly dokladů ve vztahu k dopravním prostředkům nebo řidičských průkazů. Není obvyklé, aby docházelo ke kontrole dokladů cestujících, proto mohl bez problémů dojet na hranici s Tureckem. Tu pak přešel za pomocí převaděčů, nelegálně. Rovněž nesrovnalosti ve vztahu k události ze dne 13.7.2007 dle názoru žalobce nemohly vést k závěru o nevěrohodnosti. Nemohl nic vypovídat o rodinném domku, neboť bydlí v činžovním domě o pěti poschodích, v bytě č.

16. Předpokládaná nesrovnalost vznikla v důsledku nepřesnosti překladu. Nesprávný je rovněž závěr žalovaného ve vztahu k rozsudku, které žalobce předložil a dle kterého byl odsouzen k bičování a ukamenování. Žalovaný tvrdí, že nesplňuje náležitosti právní listiny, ačkoliv datum, číslo rozsudku a označení soudu chybí v hlavičce, jsou uvedeny v textu samotného rozsudku. Pokud by se jednalo o padělek, bylo by snadné potřebné údaje doplnit v hlavičce rozsudku. Rovněž chybějící podpisy a razítka neprokazují závěr žalovaného o padělku, neboť je to známá praxe iránských soudů. Iránská vláda téměř nepřiznává rozsudky ukládající trest ukamenování vzhledem k mezinárodní kritice jak to prokazuje článek ze dne 13.1.2009. Jeho situace byla ovlivněna skutečností, že otec jeho přítelkyně je příslušníkem tajné služby a měl možnost ovlivnit celý soudní proces, takže nedošlo k potrestání jeho dcery, tak jak to mělo být podle pravidel Šariy. Jeho cílem bylo pouze zničit osobu žalobce. Dokázal ovlivnit řízení tak, aby jeho dcera unikla trestu, stejně jak tomu bylo v prvním případě. Žalobce poukázal na čl. 68 hlavy druhé trestního zákona, dle které, pokud nedojde k přiznání z cizoložství 4x, uloží soudce trest dle svého uvážení. Tak tomu bylo i v případě žalobce, kdy rozsudek byl vynesen v jeho nepřítomnosti a došlo k uložení trestu dle uvážení soudce. Dle názoru žalobce nesrovnalosti byly způsobeny špatnou kvalitou překladu výpovědi žalobce. Žalobce si je vědom, že svým podpisem odsouhlasil obsah protokolu, ovšem v jeho možnostech nebylo přesně kontrolovat celý protokol. Během správního řízení si opakovaně stěžoval na kvalitu tlumočení a rovněž na jednání pana M. M. K., který tlumočil, aniž k tomu měl jakoukoliv kvalifikaci. Žalobce je přesvědčen, že splňuje podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany. Dle § 14a zákona o azylu, neboť pokud by byl vrácen do Iránu, je ohrožen vykonáním trestu smrti. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Je přesvědčen o tom, že skutečnosti tvrzené žalobcem neopodstatňují udělení mezinárodní ochrany, a to s ohledem na vyhodnocení výpovědi žalobce a jejich konfrontaci s konkrétními informacemi ze země původu. Za nedůvodné považuje žalovaný tvrzení žalobce, že nesrovnalosti jeho výpovědí spočívají v osobách tlumočníků, neboť žalobce vyslovil nesouhlas se všemi tlumočníky, se kterými přišel ve správním řízení do styku. Dle žalovaného je klíčovým rozsudek předložený žalobcem a vyjádření ZÚ v Teheránu k tomuto rozsudku. Ten jej mimo jiné i po konzultaci s Iránským právníkem označil za jednoznačný padělek. Vysvětlení žalobce, že náležitosti chybí proto, že to zajistil otec jeho přítelkyně nevyznívá logicky, neboť dle vyjádření žalobce cílem otce přítelkyně bylo žalobce zničit. Podstatným momentem je také znění trestního zákona, podle kterého k ukamenování muže za cizoložství může dojít, pokud tento muž žil v trvalém manželském sňatku. Pohlavní styk s vdanou ženou není důvodem k odsouzení muže k ukamenováním. Rozporná byla rovněž tvrzení žalobce ohledně otce jeho dívky, neboť původně žalobce s naprostou jistotou sdělil, jakých složek měl být tento muž členem, v dalším pohovoru výlovně uvedl, že mu to není známo. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že dle jeho názoru, žalovaný nijak nereaguje na argumenty obsažené v žalobě. Vyjádření k výhradám vůči tlumočníkům je nepodložené. Ve správním řízení se žalobce setkal s třemi tlumočníky, pouze jeden z nich, pan M. R., je tlumočníkem jmenovaným soudem. Ostatní dle žalobce neměli k tlumočení potřebnou kvalifikaci. Ve věci proběhlo dne 26.11.2010 jednání před Krajským soudem v Brně. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že řada rozporů vznikla kvůli tlumočení, přičemž žalobce si ve správním řízení na kvalitu tlumočení stěžoval. Pokud se týká zpochybňování rozsudků předložených žalobcem kvůli nedostatku náležitostí úřední listiny, žalobci se podařilo získat rozsudek ve věci Sakine Aštiani, což je mediálně zajímavý případ. Tento rozsudek je dostupný na internetu a chybí v něm stejné náležitosti jako v rozsudku žalobce. Bezvýznamné je zjištění, že jméno žalobce není známo organizacím zabývajícím se lidskými právy, neboť jméno žalobce by mohlo vejít ve známost pouze pokud by již odsouzený žalobce čekal na výkon trestu smrti a nebo vůbec ne, neboť úřady se snaží takové případy tajit. V řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., přezkoumává soud napadené výroky rozhodnutí správního orgánu v mezích žalobních bodů a z těch hledisek, které žalobce v podané žalobě uvede, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.1 a odst. 2 věta první s. ř. s.). Žalobce namítal, že se žalovaný dopustil v průběhu správního řízení procesních pochybení. Po přezkoumání průběhu správního řízení soud konstatuje, že žádné pochybení žalovaného neshledal. Žalovaný postupoval tak, aby řádně zjistil skutkový stav věci, o něž nejsou důvodné pochybnosti. Skutkový stav zjišťoval s ohledem na obsah tvrzení žalobce. S ohledem na složitost věci a jištěné nesrovnalosti přistoupil rovněž k doplňujícímu pohovoru, při rozhodování vyšel i z písemných podání žalobce, v kterých se žalobce vyjadřoval k nesrovnalostem při pohovoru a vysvětloval některé rozpory. Přihlédl k veškerým podkladům předloženým žalobcem, rovněž sám ze své iniciativy opatřil v potřebném rozsahu informace o zemi původu. Podařilo se mu prostřednictvím ZÚ v Teheránu opatřit i zcela konkrétní informace k listinám předloženým žalobcem. V odůvodnění rozhodnutí ze zjištěných skutečností žalovaný vyvodil správný skutkový stav, který má oporu v provedených důkazech a vychází ze zjištěných skutečností. Dále žalobce namítal, že údajné rozpory v jeho výpovědích vznikly špatnou kvalitou tlumočení, tlumočníci nebyli dostatečně kvalifikovaní. Je pravdou, že žalobce vznášel námitky vůči tlumočníkům již v průběhu správního řízení, vždy to však bylo s odstupem od tlumočnického úkonu, nikdy to nebylo při tlumočení ani bezprostředně po jeho skončení. Při podání žádosti dne 27. 8. 2007 o mezinárodní ochranu tlumočil z perštiny pan R. M., ustanoven byl tlumočníkem dle §24 zákona č. 326/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících a složil slib tlumočníka dle §6 odst. 2 uvedeného zákona. Tlumočil i při pohovoru, který se rovněž konal 27. 8. 2007. Při uvedených úkonech neměl žalobce vůči tlumočníkovi žádných připomínek. Až přípisem ze dne 19. 12. 2007 žalovanému sdělil, že má obavy, zda tlumočník přeložil vše, co sdělil, neboť tlumočník na něho působil unaveným dojmem a zdálo se, že nevnímá vše, co žalobce říkal. Vzhledem k tomu požádal žalobce o doplňující pohovor. Výslovně však neuvedl, že by některé jeho tvrzení mělo být přeloženo špatně, námitka byl pouze obecná. Při doplňujícím pohovoru dne 15. 4. 2008 tlumočil pan M. M. K., téhož dne byl ustanoven tlumočníkem a složil příslušný slib. V průběhu pohovoru, ani při seznámení s protokolem žalobce neměl ke kvalitě tlumočení žádné připomínky. Dopisem ze dne 20. 1. 2009 však sdělil žalovanému, že uvedený tlumočník porušil ve vztahu k jeho osobě povinnost mlčenlivosti a v obecné rovině sdělil, že neví, zda vše přeložil správně. Dále žalobce vznesl přípisem ze dne 3. 7. 2009 námitky vůči tlumočení pohovoru ze de dne 1. 7. 2009. Tohoto data však proběhlo seznámení žalobce s podklady rozhodnutí, nikoliv k pohovoru, přítomna byla tlumočnice Z. K., která, jak vyplývá z č.l. 119 správního spisu, byla ustanovena tlumočníkem dle §24 zákona č. 326/1967 Sb. O znalcích a tlumočnících a složila slib tlumočníka dle §6 odst. 2 uvedeného zákona. V námitkách ze dne 3. 7. 2009 žalobce uváděl, že tlumočnice neovládá perštinu na takové úrovni, aby byla schopna vše korektně tlumočit. Namítal nesprávnost tlumočení ohledně datování událostí rokem 2008. Z protokolu o seznámení z podklady z 1. 7. 2009 však soud nezjistil, že by žalobce nějakým způsoben zpochybňoval způsobilost tlumočnice. Pokud by jazyk perský neovládala, tak jak to následně písemně namítl, jistě by na tuto skutečnost upozornil. Navíc soud z uvedeného protokolu nezjistil, že by došlo k nějaké nesrovnalosti ohledně uvedení roku 2008 . Další námitky v podání ze dne 3. 7. 2009 se netýkaly tlumočnice, ale závěrů ZÚ Teherán, se kterými byl žalobce seznámen. Z uvedeného je zřejmé, že zjištěné rozpory v tvrzeních žalobce nelze přičíst špatnému tlumočení, neboť nebylo zjištěno žádné konkrétní pochybení tlumočníka při provedení tlumočnického úkonu. Soud v této souvislosti připomíná rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Azs 91/2008-66 ze dne 27.1.2009, kde je vysloven názor, že „pokud byl stěžovatel nespokojen s tím, jak byla jeho vyjádření tlumočena, měl to uvést již během pohovoru, popř. neměl podepisovat na každé straně protokolu o pohovoru prohlášení o tom, že s ním byl seznámen a že s protokolem souhlasí, nýbrž měl uvést, které části jeho pohovoru byly tlumočeny chybně. Měl k tomu obzvláště dobrou příležitost za situace, kdy u každého pohovoru s ním vedených byl přítomen jiný tlumočník. ….“ Dále žalobce vznesl námitku, že se ve správním řízení setkal s třemi tlumočníky, pouze jeden z nich, pan M. R., je tlumočníkem jmenovaným soudem. Ostatní dle žalobce neměli k tlumočení potřebnou kvalifikaci. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 36/1967 o znalcích a tlumočnících účelem zákona je zajištění řádného výkonu znalecké a tlumočnické činnosti v řízení před státními orgány a orgány, na které přešly orgány státních orgánů (dále jen státní správy), jakož i znalecké a tlumočnické činnosti prováděné v souvislosti s právními úkony občanů nebo organizací. Podle § 2 odst. 1 téhož zákona znaleckou a tlumočnickou činnost vykonávají znalci tlumočníci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků; znaleckou činnost vykonávají také ústavy. Podle odst. 2 osoby nezapsané do seznamu znalců a tlumočníků mohou být v řízení před státními orgány ustanoveny znalci nebo tlumočníky jen výjimečně za podmínek stanovených v § 24. Podle § 24 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona státní orgán může ustanovit znalcem (tlumočníkem) osobu, která není zapsána do seznamu a má potřebné odborné předpoklady proto, aby podala posudek (provedla tlumočnický úkon) a která z ustanovením vyslovila souhlas, jestliže by provedení úkonu znalcem (tlumočníkem) zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. Podle odst. 2 takto ustanovený znalec (tlumočník) nemůže podat posudek (provést tlumočnický úkon), dokud nesložil do rukou orgánu, který jej ustanovil slib podle § 6 odst.

2. Soudu je z úřední činnosti známo, že žalovaný v řízeních v žádostech o udělení mezinárodní ochrany používá tlumočníky, kteří nejsou zapsáni do seznamu tlumočníků, mají však potřebné odborné předpoklady. Dle názoru soudu tato praxe, za situace, pokud příslušné soby složí do rukou orgánu, který jej ustanovil, slib podle § 6 odst. 2, sama o sobě nezpůsobuje takový stav, aby průběh řízení před správním orgánem byl zpochybněn. Nejedná se o vady řízení, které by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Soud v této souvislosti připomíná, že v § 22 zákona o azylu se hovoří pouze o tlumočníkovi, není zde uvedeno, že by se muselo nutně jednat o tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků. Soudu jsou známa rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, např. rozsudku ze dne 17.6.1994 č.j. 6 A 580/93-28 a č.j. 6 A 502/93-59 ze dne 25.3.1994, kdy jsou označeny jako vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí situace, kdy správní orgán jednal se žadateli prostřednictvím tlumočníků, nezapsaných do seznamu znalců a tlumočníků. V obou těchto případech však za vadu byla shledána skutečnost, že o těchto osobách nebylo ze spisu zřejmé, že by byly vázány slibem ve smyslu § 24 odst. 2 zákona č. 36 /1967 Sb., v předmětné věci se však o takový případ nejedná, neboť, ač se jednalo o nezapsané tlumočníky do příslušného seznamu, všichni byli příslušným slibem vázáni. Soud v této souvislosti uzavírá, nelze přisvědčit námitce žalobce, že rozpory a nesrovnalosti byly způsobeny nesprávným tlumočením, neboť nebylo prokázáno žádné pochybení tlumočníků při tlumočnických úkonech. Žalobce navrhl, aby soud jako důkaz provedl film na DVD získaný od společnosti Člověk v tísni, natočený v Iránu, ze kterého vyplývá, že pokud obviněná osoba neučiní přiznání k cizoložství 4x po sobě, může být trest uložen podle vůle soudce. K dotazu soudu zástupkyně žalobce uvedla, že z filmu nevyplývá, že může dojít k použití ustanovení trestního zákona, které se má týkat pouze ženatých mužů pro muže svobodného. Film pojednává o případech odsouzených žen, které neučinily přiznání dle čl. 68, tedy nepřiznaly se k cizoložství 4x a poté bylo na soudci, aby vybral ustanovení, podle kterého bude jejich případ posuzovat. Ve filmu nejsou bezprostřední informace o průběhu soudního řízení, film obsahuje výpověď aktivistky, která se těmito případy v Iránu zabývá. Dále žalobce prostřednictvím své zástupkyně navrhl, aby soud provedl důkaz kopií rozsudku ve věci paní Sakine Aštiani získaného z internetu, ve kterém chybí stejné náležitosti jako v rozsudku žalobce. Soud uvedené důkazní návrhy zamítl, neboť vzhledem k jejich obsahu by dle jeho názoru nikterak neovlivnily skutkový stav věci. Kopie rozsudku získaná z internetu nemusí obsahovat potřebné údaje a nelze ji použít jako důkaz o tom, že v Iránu je běžné, že odsouzení dostávají rozsudky v této formě. Rovněž obsah filmu by dle názoru soudu nemohl nijak ovlivnit rozhodnutí ve věci, neboť vypovídá o odlišných případech, zabývá se situací, kdy nedojde k přiznání cizoložství, může být na soudci, zda uzná vinu a jaký potom uloží trest nevypovídá nic o tom, zda může být uložen svobodnému mladému muži trest, který se dle příslušných článků trestního zákona ukládá pouze mužům ženatým a starším osobám. Při přezkumu napadeného rozhodnutí vyšel soud z obsahu správního spisu a doplnil dokazování čtením čl. 68 trestního zákoníku, ze kterého vyplývá, že pokud muž nebo žena zopakují své přiznání k cizoložství 4x před soudcem, dostanou stanovený trest, pokud zopakují přiznání méně než 4x spočívá rozsudek na rozhodnutí soudce a čl. 82 trestního zákoníku, ve kterém je uvedeno, v jakých případech je trestem za cizoložství smrt, přičemž nezáleží na věku ani na stavu. Překlad těchto článků provedla u jednání ústně do protokolu tlumočnice. Dále soud provedl dokazování článkem z internetu ze dne 15.11.2009, ze kterého vyplývá, že trest ukamenováním se aplikuje již málo, ale pokud k jeho aplikaci dojde, státní úřady to nepřiznávají. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 27.8.2007. V žádosti a následujících opakovaných pohovorech žalobce konzistentně vypovídal, že ze své vlasti odešel v červenci roku 2007, ilegálně přešel hranici do Turecka, následně za pomoci padělaného řeckého pasu, který mu zařídili převaděči chtěl jet do Anglie, ale po zadržení v ČR se rozhodl zde požádat o mezinárodní ochranu. Důvodem pro opuštění vlasti bylo, že je tam ohrožen na životě, hrozí mu trest smrti ukamenováním za trestní čin proti veřejné morálce, neboť měl nemanželský poměr s údajně vdanou ženou. Otec této dívky byl vlivný muž, který ovlivnil průběh řízení proti němu. S dotyčnou dívkou měl žalobce poměr již dříve, za kontakty s ní, byl odsouzen již v roce 2008 k trestu 6-ti měsíců vězení, její otec si nepřál, aby spolu měli vztah. I přesto se spolu i po prvním trestním stíháním stýkali a před otcem dívky to tajili. V červenci 2007 byla tato dívka u žalobce na návštěvě, neznámí muži vnikli do jejich domu, žalobci se podařilo utéct, jeho dívku odvedli domů. Následující den mu přišlo předvolání na policii s tím, že je obviněn z trestného činu proti veřejné morálce, neboť měl nemanželský poměr s údajně vdanou ženou, za což je trest ukamenováním. Na předvolání se nedostavil, následující den dostal další předvolání, ve kterém byl informován, že soud vydal příkaz k jeho zadržení, a pokud se to 48 hodin nedostaví bude vydán zatykač. Žalobce se tedy rozhodl svou vlast opustit. Cestu z Teheránu na hranice absolvoval autobusem, prošel mnoha kontrolami, ale protože nejsou vybaveni počítači, nezjistili, že je hledaný. Po svém odsouzení v roce 1998 měl v Iránu těžký život, protože měl záznam v trestním rejstříku, složitě se mu hledalo zaměstnání. Jeho situace byla ovlivněna také tím, že otec jeho dívky rozšiřoval informaci, že byl trestaný a že je nespolehlivý. V svých výpovědích, pokud popisoval konkrétní situace a události, se žalobce dopustil rozporů, v důsledku kterých žalovaný dospěl k závěru, že příběh žalobce je nevěrohodný a neshledal podmínky pro udělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem. Žalovaný rovněž vyšel při rozhodování z listin, předložených žalobcem. Ke své žádosti o udělení mezinárodní ochrany přiložil dokumenty v perském jazyce. Uvedl, že se jedná o fotokopii výpisu z rejstříku trestů Iránu ze dne 8.6.2005, předvolání na policii ze dne 14. a 18.7.2007. Uvedené dokumenty následně předložil žalobce znovu. Dne 11.4.2008 předložil fotokopii rozsudku ze dne 17.2.2008. Uvedené listiny byly opatřeny překladem do českého jazyka. Informace zjištěné z předloženého rozsudku a rovněž z výpisu z rejstříku trestů se následně staly rovněž důvodem pro závěr o nevěrohodnosti žalobce. Žalobce namítal, že žalovaný nesprávně vyhodnotil, že se v zemi původu obává pouze otce své přítelkyně, zatímco on opakovaně uváděl, že ho k odchodu z vlasti vedla skutečnost, že byl odsouzen trestu smrti ukamenováním. Tuto námitku soud neshledává důvodnou, neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný se především zabýval otázkou, zda je věrohodné a reálné tvrzení žalobce, že byl odsouzen k trestu ukamenování. Dále žalobce označil za nesprávný závěr žalovaného o své nevěrohodnosti. Konkrétně v žalobě namítal nesprávnost závěrů žalovaného pokud se týká jeho cesty z Teheránu. V dané souvislosti žalovaný vyslovil pochybnosti, že pokud by byl žalobce hledán policií, mohl by běžným způsobem cestovat a projít řadou kontrol. Žalovaný v žalobě namítal, že silniční kontroly během této cesty se týkaly pouze technických dokladů dopravních prostředků a řidičských průkazů řidičů. Soud konstatuje, že ve správním řízení žalovaný obdobným způsobem nevypovídal. Uvedl totiž, že ač cestou prošel řadou kontrol, nebyl zadržen, i když byl na něho vydán zatykač proto, že bezpečnostní složky nejsou propojeny počítači a nebylo tedy známo, že je hledán. Skutečnosti uvedené žalobcem v žalobě jsou tedy rozdílné od jeho výpovědi ve správním řízení a dle názoru soudu dále opodstatňují pochybnosti o věrohodnosti výpovědí žalobce. Dále namítal nesprávnost závěrů o věrohodnosti, pokud se týká údajů, zda bydlel v rodinném domku, nebo činžovním domě. Soud tyto rozpory Pokládá za málo významné a připouští, že mohly vzniknout v důsledku užití rozdílných výrazů. Zdůrazňuje však, že tyto nesrovnalosti rozhodně nebyly podstatným důvodem pro závěr o nevěrohodnosti. Žalobce rovněž v žalobě zpochybnil závěr žalovaného ohledně jím předloženého rozsudku. Ve shodě se žalovaným pokládá soud pro posouzení věci žalobcem předložený rozsudek, dle kterého měl být žalobce odsouzen dle §84 a §83 písm. a) islámského trestního zákona k trestu 100 ran bičem a potom „rajam“ za stěžejní. Zastupitelský Teherán uvedený rozsudek z více důvodů označil za padělek. Uvedl, že neobsahuje podstatné náležitosti, upozorňoval na problematicky uvedenou adresu žalující osoby. Dále pak poukazoval na to, že čl 83, který je v tomto rozsudku uveden a dle kterého měl být žalobce odsouzen k trestu smrti ukamenováním, se vztahuje na ženatého muže, který žije v trvalém manželském svazku, z čl. 84 pak vyplývá, že trest bičování před ukamenováním se dává pouze starým osobám. Dle názoru soudu žalobce nevyvrátil, že se jedná o padělek. Předložil kopii rozsudku ve věci Sakine Aštiani, v kterém dle jeho tvrzení chybí stejné náležitosti jako v rozsudku žalobce a který získá z internetu. Soud zamítl provedení důkazu tímto rozsudkem, neboť dle názoru nemohl žalobce tímto prokázat, že vydávání obdobných rozsudků je v Iránu běžné. Kopie rozsudku umístěná na internet nemusí nutně obsahovat nutné náležitosti, může být z nejrůznějších důvodů upravena. Za nejpodstatnější soud pokládá uvedení ustanovení islámského trestního zákona, která měla být vůči žalobci užita, a která se týkají pouze mužů starých a ženatých. Žalobce argumentoval čl. 68 islámského trestního zákona, dle kterého pokud muž nebo žena před soudcem zopakují přiznání k cizoložství méně než 4x, spočívá rozsudek na rozhodnutí soudce. Z tohoto článku však nevyplývá, že by v takovém případě soud mohl použít v případě mladého a svobodného muže ustanovení týkající nepouze starých a ženatých mužů. Soud uvádí, že např. čl. 82 uvedeného trestního zákoníku umožňuje uložit trest smrti bez ohledu na věk a stav. Dle názoru soudu je nepravděpodobné, že všechny nelogičnosti a nesrovnalosti rozsudku mohl ovlivnit otec přítelkyně žalobce a že by vzhledem k situaci v Iránu vystavoval nebezpečí svou dceru, a tvrdil, že je vdaná, když jak vyplynulo z podkladů, především příslušných ustanovení islámského trestního zákoníku, by za těchto okolností hrozil trest ukamenování právě jí. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval a rozebral další skutečnosti, kvůli kterým shledal žalobce nevěrohodným. Protože v tomto směru žalobce nevznesl konkrétní žalobní námitky, soud se zabýval pouze nejpodstatnějšími z nich. Žalobce tvrdil, že v roce 1998 na něho poprvé podal otec jeho přítelkyně trestní oznámení, v důsledku čehož byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců a k osmdesáti ranám „kabelem“. K dotazu správního orgánu uvedl, že neví, podle kterého zákona a paragrafu byl tenkrát souzen, odkázal na výpis z rejstříku trestů. Pokud byl upozorněn, že ve výpisu z předloženého rejstříku trestů z 8. 6. 2005 není tento trest zaznamenán, uvedl, že ve vězení byl a ve výpise je to zaznamenáno. Z uvedené listiny však bylo pouze jištěné, že v roce 1999 byl žalobce obviněn ze „všeobecného mravního pohoršení“, o trestu zde není žádná záznam. Soud v souladu se žalovaným pokládá za málo pravděpodobné, že žalobce by si nebyl vědom, dle jakého zákona byl tenkrát souzen. V pohovoru, který s ním byl se žalobcem veden dne 27.8.2007 žalobce uváděl, že otec jeho dívky byl příslušníkem tajné služby Edare Hefazate Etelah. Při pohovoru dne 15.4.2008 však uvedl, že byl zaměstnaný v tajných službách, ale on neví přesně v jakých. Rozporně žalobce rovněž o tom, zda otec dívky věděl o tom, že od roku 1998 se spolu i nadále stýkali. Při pohovoru dne 27.8.2007 uváděl, že svůj vztah velmi dobře tajili, otec dívky to zjistil až v roce 2007. Pouze připustil, že mohl mít jisté podezření, protože mu občas vzkázal, že pokud se s dcerou bude kontaktovat, zničí ho. Při pohovoru dne 15.4.2008 žalobce uvedl, že jejich vztah nebyl tajemstvím, byl zcela viditelný, trávili spolu volný čas, chodili do kina a do parku, cestovali spolu po Iránu. Pokud byl dotázán, jak takový vztah mohli utajit před otcem dívky, uvedl, že nic netajili. Uvedl rovněž, že se z otcem dívky pokoušel mluvit, ale on jej od sebe odháněl a pokládal mu telefony, choval se k němu přezíravě, své dceři chtěl sám vybrat manžela. Vzhledem k uvedenému soud pokládá za oprávněný závěr žalovaného o nevěrohodnosti žalobce, který vedl k tomu, že žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana v žádné z jejích forem. Rozpory se vyskytly jednak ve skutečnostech uváděných žalobcem v jednotlivých fázích správního řízení, spornými se ukázaly rovněž listiny, kterými žalobce především chtěl prokázat svá tvrzení – a to uvedený rozsudek a výpis z rejstříku trestů. Soud při svých úvahách vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2006, čj. 6 Azs 386/2004-40, podle kterého „Jelikož často není v možnostech žadatele o azyl prokázat svá tvrzení jiným způsobem než vlastní věrohodnou výpovědí, je srovnání skutečností jím uvedeným v žádosti o azyl, vlastnoručně psaném prohlášení a v pohovoru významným měřítkem jeho věrohodnosti…..“ pokračování 56 Az 92/2009-51 Dále se řídil rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, čj. 7 Azs 25/2008-105, podle kterého „Nevěrohodnost tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o azyl podmínky pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ A inspiroval se rovněž Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2006, čj. 48 Az 44/2005-25, podle kterého „Posouzení věrohodnosti žadatele o udělení azylu je výsledkem celkového hodnotícího procesu a úvah správního orgánu o osobnosti žadatele s přihlédnutím k míře reálnosti, resp. věrohodnosti jím tvrzených důvodů odchodu ze země původu v konfrontaci s obecnými informacemi o situaci v zemi původu. Rozhodující pro závěr o nevěrohodnosti žadatele nemohou být jen některé dílčí nepřesnosti nebo pouhým omylem vysvětlitelné nejasnosti v tvrzeních žadatele, nýbrž jen zásadní rozpory v jeho výpovědích, které správní orgán shledá. “ (rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz) Žalobce předložil rovněž řadu informací týkajících se dodržování lidských práv v Iránu a používání trestu ukamenování pořízených z internetu. Rovněž žalovaný opatřil řadu informací. Soud pokládal za nadbytečné zabývat se rozborem těchto informací, neboť žalovaný ani soud nezpochybňují, že zemi původu žalobce nelze označit za stát, ve kterém se dodržují lidská práva, rovněž nezpochybňují, že tam dochází k aplikaci trestu ukamenování. V daném případě však byla zjištěna nevěrohodnost žalobce, a za této situace ani skutečnost, že v zemi původu nejsou dodržována lidská práva, není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, a to ani ve formě doplňkové ochrany. Nebylo totiž prokázáno, že obavy žalobce z vážné újmy v případě návratu do země původu jsou důvodné, a že je vážnou újmou skutečně ohrožen. Soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 6 Azs 88/2005- 77 ze dne 24. 8. 2005, www.nssoud.cz , podle kterého „…správní orgán posoudil existenci překážek vycestování správně, neboť nemohl nepřihlédnout k tomu, že při rozhodování o udělení či neudělení azylu podle §12 zákona o azylu zhodnotil příběh stěžovatele nevěrohodným “. Krajský soud v Brně na závěr konstatuje, že vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že správní rozhodnutí bylo vydáno ve shodě se zákonem a žalobu jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. V souladu s § 59 odst. 2 s.ř.s. byla přiznána odměna tlumočnice za 3 hodiny tlumočení u jednání soudu dne 26. 11. 2010 ve výši 1 050,- Kč. Podle § 17 odst. 1 položka 1 vyhl. č. 37/1967 Sb. ve znění pozdějších předpisů činí odměna 350,- Kč za 1 hodinu tlumočení.

Poučení