56 Co 158/2024 - 158

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o splnění povinnosti o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih z 28. 2. 2024, č. j. 25 C 49/2023-117 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 4. 2024, č. j. 25 C 49/2023-125 takto:

Výrok

Rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s opravným usnesením čl. 125 se potvrzuje. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost doložit žalobci náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh na služby a provedení vyúčtování za rok 2019 a aby bylo umožněno žalobci pořízení kopie podkladů, zamítl (výrok I), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému k rukám zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 17 424 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaný povinnost vyplývající pro něho z ust. § 8 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. splnil, žalobce žádné možnosti seznámit se s podklady nevyužil, žaloba proto nebyla shledána důvodnou. Žalobce ve včasném odvolání namítal neúplně zjištěný skutkový stav, nesprávné právní posouzení věci, výskyt vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud by soud prvního stupně vyslechl žalobcem navržené svědky, aby dle odvolatele tak bylo najisto postaveno, zda se 4. 8. 2021 konalo seznámení s podklady o hospodaření žalovaného (jak tvrdí žalovaný) nebo jiného subjektu (jak toto vyplývá z prezenční listiny založené v soudním spise). Soud prvního stupně pominul, že nebyl navrhován „opětovný výslech svědků“, když vypovídali před soudem ve věci 10 Co 21/2023 toliko dva svědkové, žalobce navrhoval výslech sedmi svědků, kteří podepsali dotčená čestná prohlášení. Závěr soudu prvního stupně, že by opakovaný výslech navrhovaných svědků nepřinesl ve věci nová zjištění, je dle odvolatele závěrem nepřezkoumatelným. Slyšení svědci vypovídali tendenčně a nepochybně účelově, odvolatel se blíže vyjadřoval k výpovědi svědka [tituly před jménem] [jméno FO]. Zamítnutí důkazního návrhu s odůvodněním prezentovaným soudem prvního stupně představuje zásadní vadu řízení a činí rozsudek nepřezkoumatelným. Skutečnost, že žalobce se jednání neúčastní a z jednání se omlouvá, nelze klást k tíži žalobce. Odvolatel namítal rozpor závěru soudu prvního stupně s provedeným dokazováním, neboť z oznámení ze dne 19. 7. 2021 nelze vyvozovat, zda se nahlížení do podkladů dne 4. 8. 2021 skutečně konalo, či nikoliv, přičemž s ohledem na datum vzniku žalovaného (17. března 2016) nemohlo být nahlíženo do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2015 ve vztahu k žalovanému. Je zřejmé, že se v daném případě mohlo dne 4. 8. 2021 nanejvýš konat seznámení s hospodařením zcela jiného subjektu, než je žalovaný. Dopis žalovaného ze dne 26. 10. 2023 nebyl žalobci nikdy doručen. Zřejmě došlo k záměně adresáta zásilky, když toto zavinil žalovaný, neboť si je vědom možnosti záměny řadu let, i přesto adresáta zásilky neoznačuje datem narození. Soud pouze uvedl, že otec žalobce měl dopis žalobci předat. Není zřejmé, z čeho měl otec žalobce vyvodit, že mu zásilka není určena. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně ohledně údajného neprokázání doručení výzev. Bylo poukazováno na jiný závěr učiněný ve věci sp. zn. 6 C 430/2022. Soud prvního stupně dle odvolatele nepostupoval předvídatelně, v důsledku čehož je řízení stiženo vadou. Soud prvního stupně se nezabýval tím, zda údajné seznámení se s podklady vyúčtování splňovalo podmínky pro řádné prostudování podkladů, aby byla příjemci služeb zajištěna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Soud tedy vůbec nezkoumal, zda žalovaný mohl svoji povinnost splnit. Dle odvolatele soud prvního stupně byl povinen toto zkoumat z úřední povinnosti. Z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, čím žalovaný splnil povinnost „doložit“. I z tohoto důvodu je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, vždy je však třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Realizace práva k nahlédnutí do podkladů k vyúčtování, které je jednostranně staveno poskytovatelem služeb, má proběhnout v duchu a účelu právní úpravy, přičemž příjemci služeb musí být jednoznačně umožněn jeho reálný výkon, nikoliv toliko formální. Bylo třeba zkoumat, zda v daný okamžik bylo možné se reálně s podklady vůbec seznámit, to znamená, zda byly k dispozici, zda byly kompletní, zda byl dán dostatečný časový i místní prostor k tomu, aby se s nimi mohly oprávněné osoby seznámit. Účinnou kontrolu správnosti vyúčtování může zmařit nepřítomnost byť jen jedné z listin. Soud prvního stupně se dle odvolatele měl zabývat otázkou, zda vůbec strana žalovaná mohla své povinnosti dle § 8 zákona č. 67/2013 Sb. bezvadně splnit. Soud prvního stupně nezdůvodnil, i kdyby jeho závěry byly přiléhavé, proč byl žalobce povinen se dostavit právě na seznámení se s podklady dne 4. 8. 2021 a dne 15. 11. 2023, když předtím žalovaný žádal žalobce o umožnění seznámení se s podklady minimálně ve čtyřech různých případech, v rámci kterých žalobce, jakožto slabší smluvní strana, nabídnul žalovanému desítky různých termínů. Jednostranným stanovením termínu nemohlo dojít ke splnění povinnosti ve smyslu ust. § 8 zákona č. 67/2013 Sb. Dle odvolatele se soud prvního stupně nevypořádal s důkazním návrhem žalobce - aby byla provedena jeho účastnická výpověď. Odvolatel navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně v tom směru, aby žalobě bylo vyhověno, pokud by odvolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, bylo navrhováno zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k odvolání žalobce vyjádřil v tom směru, že závěry soudu prvního stupně považuje za správné, argumentace žalobce není namístě, mnohdy se jedná o argumenty zcela irelevantní a nepodstatné, jindy o argumenty zcela nové. Odvolání je zjevně bezdůvodné. K odvolací námitce, že soud prvního stupně neprovedl všechny navrhované důkazy, žalovaný uvedl, že soud postupoval v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř., přičemž je na rozhodnutí soudu, které z navrhovaných důkazních prostředků provede, či neprovede, zejména pokud byla rozhodná skutečnost již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena. Bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný umožnil žalobci nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb za období roku 2019, a to minimálně dne 4. 8. 2021 a dne 15. 11. 2023, vedle toho nabídl možnost seznámit se s podklady na setkání s mediátorem dne 14. 11. 2023 a nabídl další možné termíny v novém sídle žalovaného. Skutečnost, že žalobce možnosti nevyužil, nelze klást k tíži žalovanému. Žalovaný splnil povinnost dle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., což vyšlo z provedených důkazů najevo, nebylo nutné přistupovat k provádění dalších důkazů, neboť by se jednalo o postup v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Žalobce dopisem ze dne 27. 5. 2020 žádal o doložení nákladů na jednotlivé služby za zúčtovací období roku 2019, žalovaný v návaznosti na doručenou výzvu umožnil žalobci nahlédnout do podkladů několikrát. Na dopis bylo žalobci odpovězeno přípisem dne 16. 6. 2020. Z oznámení žalovaného ze dne 19. 7. 2021, které žalobce obdržel dne 23. 7. 2021, má soud za prokázané, že žalobce byl žalovaným informován, že společenství vlastníků zajistilo nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2015 až 2020 ve společenské místnosti domu [adresa], [Anonymizováno], ve dnech 4. 8. 2021. Dopis byl dle doručenky doručen žalobci dne 23. 7. 2021. Soud vzal dále za prokázané, že žalovaný nabídl žalobci nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb za roky 2015 až 2022, a to při setkání s mediátorem dne 14. 11. 2023, dále dne 15. 11. 2023 s možností domluvit náhradní termín s [jméno FO], který bude mít podklady od 15. 11. 2023 do 15. 12. 2023 u sebe a byla nabídnuta dále trvalá možnost nahlížet do podkladů pro vyúčtování v novém sídle [Anonymizováno] na adrese [adresa]. Dopis byl dle doručenky doručen žalobci dne 10. 11. 2023. Nahlížení proběhla v sídle žalovaného, což je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, ze dne 26. 4. 2022. Žalovaný dále poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, ze dne 24. 5. 2016. Zákon nestanovuje způsob a podrobné podmínky, za kterých musí nahlížení probíhat. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu stanovila, že musí jít „pouze“ o podmínky umožňující řádně prostudovat podklady. To bylo ze strany žalovaného splněno, a to několikrát. Tvrzení žalobce, že by měl být žalovaný informován, že na adrese [adresa] má doručovací adresu více osob, které se jmenují „[Jméno zainteresované osoby 0/0]“, je zcela nepravdivé a zejména nepodstatné ve vztahu k danému řízení. Žalovaný nemá žádnou informaci o tom, že by se na uvedené adrese měly zdržovat dvě osoby s totožným jménem. Pokud tomu tak je, nemá žalovaný žádnou možnost, jak uvedené zjistit a zajisté nemá ani povinnost toto zjišťovat. Žalovaný podotýká, že žalobce do dnešního dne ani neoznámil počet osob, které mají v předmětném bytě, který je v jeho vlastnictví, domácnost. Nesplnil tak dosud povinnost stanovenou v článku 4 odst. 2 písm. j) bod IV stanov žalovaného. Ve vztahu k oznámení o možnosti nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb prokazatelně existuje zavedená doručovací praxe mezi účastníky řízení. Možnost nahlížení do podkladů vyúčtování služeb je vždy oznamována všem uživatelům bytových jednotek vyvěšením příslušného oznámení do skleněné uzavíratelné vitríny v prostorách domu žalovaného. Vyvěšením listiny na nástěnce se doručuje většina písemností týkajících se chodu společenství a výkonu jeho práv a povinností. Jedná se tedy v rámci žalovaného o běžnou záležitost a obvyklou praxi ve způsobu doručování listin. Nadto se v článku 6 odst. 7, poslední větě stanov žalovaného výslovně uvádí, že tyto informační tabule slouží právě pro podávání informací statutárním orgánem žalovaného, z toho pak plyne i nutnost vlastníka jednotky se s informacemi na těchto tabulích seznamovat. Ostatně tato zavedená praxe stran byla již v několika soudních řízeních soudu uznána a potvrzena, a to jak u Okresního soudu Plzeň-jih, tak i u Krajského soudu v Plzni (např. sp. zn. 10 Co 210/2022, sp. zn. 61 Co 243/2022 a další). Z uvedeného vyplývá, že i doručení „pouze“ vyvěšením by bylo zcela dostačující. K další odvolací argumentaci ohledně rozlišování povinnosti umožnit a povinnosti doložit žalovaný poukazoval na skutečnost, že ust. § 8 zákona o službách je nadepsáno jako „nahlížení do podkladů k vyúčtování a vypořádání námitek“. Lze tedy usuzovat, že ono doložení má být uskutečněno v režimu nahlížení. Je pak zcela logické, že nahlížení je možno uskutečnit pouze po domluvě zúčastněných stran, a tedy pouze za součinnosti obou zúčastněných stran. Soud prvního stupně se věcí pečlivě zabýval. Žalovaný poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3141/2021, ze dne 26. 4. 2022 a rozsudek sp. zn. 26 Cdo 1261/2015, ze dne 24. 5. 2016. Žalobce v odvolání rovněž fabuluje s tím, že soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval otázkou, zda žalovaný svou povinnost vůbec mohl splnit. Žalobce se dle žalovaného chytá pouze velmi slabých argumentů, s jejichž pomocí se snaží přeformulovat a zkreslit meritum věci způsobem, aby vytvořil dojem, že soud prvního stupně něčeho opomněl, či jinak pochybil. Z provedeného dokazování však jasně vyplynulo, že žalovaný opakovaně umožnil žalobci do podkladů nahlížet a rovněž mu dal možnost domluvy jiného termínu. Nemá smysl se snažit hodnotit umožněné nahlížení z kvalitativního hlediska, pokud žalobce žádné nabídnuté možnosti nahlížení ani nevyužil, jak správně uvedl soud prvního stupně. Pokud bylo v odvolání namítáno, že soud prvního stupně neprovedl důkaz účastnickou výpovědí žalobce, žalovaný namítal, že žalobce konkrétně neuvedl, co mělo být tímto důkazním prostředkem prokázáno. Soud prvního stupně dle žalovaného postupoval v souladu s ust. § 120 odst. 1 o. s. ř., kdy je na rozhodnutí soudu, které z navrhovaných důkazních prostředků provede, či nikoliv, přičemž navrhovaný důkazní prostředek neprovede, pokud nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Žalobcem navrhovaný účastnický výslech je důkazním prostředkem ultima ratio, což vyplývá z dikce tohoto ustanovení, které mimo jiné stanoví, že „důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak“. V daném případě byl účastnický výslech nepochybně nadbytečný a soud ho neprovedl po právu. Postup soudu byl v souladu se zásadou rychlosti a účelnosti řízení. Je zapotřebí uvést, že účastnický výslech bývá zpravidla subjektivně zabarven zájmem účastníka na výsledku sporu a nelze mu tak přisuzovat takovou vypovídající hodnotu, jako právě například důkazům provedenými listinami. Z protokolu o jednání konaném dne 24. 11. 2023 navíc jasně plyne, že skutečnost, že žalovaný předmětnou výzvu ze dne 27. 5. 2020 obdržel, je mezi stranami nesporná. Soud proto postupoval v souladu s ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., pokud vzal shodné prohlášení účastníků za dostatečné. Soud prvního stupně tedy správně uzavřel, že žalovaný umožnil žalobci nahlédnout do podkladů k vyúčtování za období roku 2019 a prokazatelně tak splnil zákonem stanovenou povinnost dle ust. § 8 odst. 1 zákona o službách. Bylo navrhováno potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně předcházejícího řízení dle § 212 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále o. s. ř.), přihlédl k odvolání žalobce, vyjádření žalovaného, dospěl poté k závěru, že odvolání nelze shledat důvodným. Žalobce před započetím jednání odvolacího soudu namítl, že nebyla zachována desetidenní lhůta k přípravě, proto na pokyn svého klienta žádá o odročení jednání. Odvolací soud žádosti nevyhověl a věc při jednání dne 13. 8. 2024 projednal. Dle § 115 odst. 2 o. s. ř. předvolání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, pokud nepředcházelo přípravné jednání. Odvolací soud k žádosti zástupce žalobce uvádí následující. Odvolací jednání bylo nařízeno původně na 21. 8. 2024. Zástupci žalobce bylo předvolání k jednání doručeno dne 1. 8. 2024. Zástupce žalobce dne 2. 8. 2024 požádal o odročení jednání z důvodu kolize, kdy na den 21. 8. 2024 je nařízeno hlavní líčení ve vazební věci, kde zástupce žalobce vystupuje jakožto obhájce obžalovaného. Odvolací soud žádosti žalobce vyhověl. Jelikož na den 13. 8. 2024 v 8.30 hod. bylo nařízeno jednání týkající se týchž účastníků, pouze v obráceném postavení, přičemž věc vyřizoval stejný odvolací senát, odvolací soud jednání odročené v předmětné věci přenařídil na 13. 8. 2024 v 10.00 hod. s tím, že považoval i pro účastníky za praktické, aby obě jednání proběhla v jeden den. Lhůta stanovená v ust. § 115 odst. 2 o. s. ř. je lhůtou pořádkovou, její nedodržení není vadou řízení, pokud s ohledem na okolnosti projednávaného případu a poměry účastníků k přípravě a k zajištění účasti při jednání postačí vzhledem k okolnostem případu kratší doba. Soud nemusí lhůtu pro přípravu dodržet, souhlasí-li účastník s projednáním věci i přes její nedodržení. Obligatorně musí být desetidenní lhůta pro přípravu dodržena jen tehdy, zamýšlí-li soud vydat rozsudek pro zmeškání. V posuzované věci odvolací soud z důvodů výše uvedených žádosti o odročení jednání nevyhověl. Zástupce žalobce, jak výše uvedeno, žádal o odročení jednání na pokyn žalobce. V průběhu následně uskutečněného jednání odvolacího soudu zástupce žalobce vystupoval obdobným způsobem jako při předcházejícím jednání v jiné věci týchž účastníků, které probíhalo od 8.30. hod. téhož dne, ve věci se plynule a zcela připraveně vyjadřoval a reagoval zcela adekvátně na všechny podněty při jednání nastalé. Odvolací soud vzal do úvahy i skutečnost, že se jednalo o odvolací jednání, kdy předmětem řízení byl přezkum rozsudku soudu prvního stupně z podnětu odvolání podaného žalobcem. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu nelze shledat, že bylo na újmu žalobce, pokud odvolací soud věc projednal. Kromě výše uvedeného z potvrzení o dodání a doručení do datové schránky bylo zjištěno, že předvolání bylo do datové schránky dodáno dne 5. 8. 2024, doručeno bylo dne 12. 8. 2024. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím pro zjištění skutkového stavu věci, učinil skutkové a právní závěry, se kterými se odvolací soud ztotožňuje a odkazuje na ně, přičemž je pouze dílčím způsobem upřesňuje a doplňuje. Odvolací soud v prvé řadě poukazuje na následující: Předmětnou žalobou se žalobce domáhal doložení podkladů týkajících se vyúčtování za rok 2019. Usnesením Nejvyššího soudu z 21. 2. 2024, č. j. 26 Cdo 1381/2023-303, bylo odmítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni z 13. 10. 2022, č. j. 10 Co 210/2022-244, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih z 25. 5. 2022, č. j. 23 C 178/2021-178, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti témuž žalovanému doručit témuž žalobci vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky, jejímž je vlastníkem, za zúčtovací období za rok 2019, obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti, s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na cenu ve správné výši. Nejvyšší soud konstatoval, že žalobci se nepodařilo zpochybnit správnost závěrů odvolacího soudu, že žalovaný neporušil svou povinnost umožnit mu seznámit se s podklady pro vyúčtování služeb za rok 2019. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci byla prokazatelně dána možnost seznámit se s podklady pro vyúčtování za rok 2019, žalobce žádné možnosti seznámit se s podklady nevyužil. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutím správně vyložil dikci ust. § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., podle něhož je poskytovatel služeb na základě písemné žádosti příjemce služeb povinen nejpozději do pěti měsíců po skončení zúčtovacího období doložit příjemci služeb náklady na jednotlivé služby, způsob jejich rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle tohoto zákona a umožnit příjemci služeb pořízení kopie podkladů. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce žádostí ze dne 27. 5. 2020 požádal žalovaného o doložení nákladů na jednotlivé služby, způsobu jejich rozúčtování, způsobu stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování dle zákona č. 67/2013 Sb. a umožnění pořízení kopií podkladů. Žalovaný převzetí dopisu od žalobce potvrdil. Z dopisu žalovaného ze dne 16. 6. 2020 vzal soud prvního stupně za prokázané, že na žádost žalobce žalovaný reagoval dopisem, nebylo však prokázáno, že předmětný dopis žalobce obdržel, když žalovaný nedoložil potvrzení o doručení. Z oznámení žalovaného ze dne 19. 7. 2021, které žalovaný obdržel dne 23. 7. 2021, má soud za prokázané, že byl žalobce žalovaným informován, že společenství vlastníků zajistilo nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb za rok 2015–2020 ve společenské místnosti domu [adresa], [Anonymizováno] dne 4. 8. 2021. Předmětný dopis byl dle doručenky doručen žalobci dne 23. 7. 2021. Z dopisu žalovaného ze dne 26. 7. 2023 nazvaného „oznámení možnosti nahlížet do podkladů k vyúčtování“ vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný nabídl žalobci nahlédnout do podkladů k vyúčtování služeb za roky 2015–2022, a to při setkání s mediátorem dne 14. 11. 2023, které bylo soudem nařízeno, dále dne 15. 11. 2023 od 17.00 hod. ve společenské místnosti domu [adresa], [Anonymizováno] s možností domluvit náhradní termín s [jméno FO], který měl mít podklady v blíže specifikované termíny u sebe, a trvalou možnost nahlížet do podkladů pro vyúčtování v novém sídle SVJ na adrese [adresa]. Předmětný dopis byl dle doručenky doručen žalobci dne 10. 11. 2023. Soud prvního stupně shledal neprokázaným, zda žalobce předžalobní výzvy, které zaslal dne 23. 10. 2021, dne 1. 6. 2022, dne 30. 9. 2022 a dne 1. 8. 2023, doručil žalovanému. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce obdržel vyúčtování za rok 2019. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že na adrese [adresa], [adresa] vedle žalobce má hlášené bydliště další osoba téhož jména, kdy se jedná o otce žalobce. Byl učiněn závěr, že za situace, kdy má jeden byt a jednu domácnost obývat vedle žalobce rovněž další osoba téhož jména, přičemž jde o otce žalobce, dostal se dopis do dispozice žalobce i tehdy, pokud jej převezme osoba žijící s žalobcem. Tedy pokud jde o dopis doručený dne 23. 7. 2021, i o dopis doručený dne 10. 11. 2023, byla nejprve adresátovi doručena výzva a k převzetí dopisu došlo až následně. Lze tak mít za to, že se dopis i předchozí oznámení pošty o uložení zásilky dostaly do dispozice žalobce obdobně, jako by byly doručeny do domovní schránky. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že se dopisy žalovaného dostaly do dispozice žalobce, kdy pokud dopisy nepřevzal sám žalobce, jak tvrdí, převzal je rodinný příslušník, se kterým žalobce má sdílet byt i domovní schránku, tím dostal žalobce objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Pokud jej skutečně převzal místo žalobce jeho otec, pak z obsahu zásilky je seznatelné, že adresátem je žalobce, coby vlastník bytu, a otec mu měl dopis předat. Soud prvního stupně dále uzavřel, že pokud žalobci činí problémy ohledně doručování skutečnost, že je v jeho bytě více osob shodného jména, je na něm, aby jako jediný vlastník bytu učinil kroky, aby k potížím s doručováním nedocházelo. Bylo poukázáno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 1239/2016. Odvolací soud se tudíž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci byla prokazatelně dána možnost seznámit se s podklady pro vyúčtování za rok 2019, žalobce žádné možnosti seznámit se s podklady nevyužil. Odvolací soud neshledal pochybení v postupu soudu prvního stupně, který neprovedl navrhovaný výslech svědků, kteří podepsali čestné prohlášení a prezenční listinu ohledně seznámení se s podklady pro vyúčtování. Soud prvního stupně poukazoval na to, že svědci vypovídali před soudem prvního stupně ve věci sp. zn. 11 C 261/2020 a dále v odvolacím řízení v dané věci před Krajským soudem v Plzni sp. zn. 10 Co 21/2023, přičemž řízení se týkalo rovněž průběhu seznámení se s podklady k vyúčtování, dále vyrozumívání o možnosti seznámit se s podklady. Soud prvního stupně uvedl, že opětovný výslech svědků shledal nadbytečným a v rozporu se zásadou hospodárnosti, opakovaný výslech svědků by dle soudu prvního stupně nepřinesl ve věci nová zjištění. Soud prvního stupně poukazoval na to, že žalobce navrhuje opakované výslechy shodných svědků ve vícero sporech za situace, kdy se sám jednání neúčastní a z jednání se omlouvá. Soud prvního stupně se proto spokojil se čtením protokolu z jiného jednání, kde byli svědci ke shodné skutečnosti slyšeni. Odvolací soud sice shledal, že nikoli u všech navržených svědků by se jednalo o opakovaný výslech, přesto se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o důkaz nadbytečný, a to i ohledně navržené účastnické výpovědi žalobce. Žalobce navrhl k důkazu svoji účastnickou výpověď v žalobě, konkrétně neuváděl, co by mělo být tímto důkazním prostředkem prokázáno. Pokud v žalobě tento důkazní návrh směřoval k pasáži týkající se žádosti o nahlížení ze dne 27. 5. 2020, pak žalovaný doručení této žádosti o nahlížení nesporoval. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce (§ 121 o. s. ř.). Důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Závěry soudu prvního stupně jsou v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3141/2021 ze dne 26. 4. 2022, jakož i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 ze dne 24. 5. 2016. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v souladu s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu. Soud prvního stupně provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry pečlivě odůvodnil. Na všechny závěry soudu prvního stupně odvolací soud odkazuje. Nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které byv žalobce nemohl své právo na nahlížení do pokladů podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. realizovat. Nebylo nutné zabývat se otázkou, zda nahlížení do podkladů splňovalo podmínky umožňující podklady vyúčtování řádně prostudovat, tedy, zda byly k dispozici všechny podklady a zda byl dán dostatečný časový prostor se s nimi seznámit, neboť podle obsahu spisu nevyšly najevo žádné skutečnosti, z nichž by takové pochybnosti vyplynuly. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný opakovaně umožnil žalobci do podkladů nahlížet a rovněž mu dal možnost domluvy jiného termínu. Ve vztahu k oznámení o možnosti nahlížení do podkladů k vyúčtování služeb prokazatelně existuje i zavedená doručovací praxe mezi účastníky řízení. Možnost nahlížení do podkladů je vždy oznamována všem uživatelům bytových jednotek vyvěšením příslušného oznámení do skleněné uzavíratelné vitríny v prostorách domu žalovaného. Vyvěšením listiny na nástěnce se doručuje většina písemností týkajících se chodu společenství a výkonu jeho práv a povinností. Jedná se v rámci žalovaného o běžnou záležitost a obvyklou praxi ve způsobu doručování listin. V článku 6 odst. 7 stanov žalovaného je uvedeno, že předmětné informační tabule slouží právě pro podávání informací statutárním orgánem žalovaného. Tato zavedená praxe stran byla potvrzena i v jiných soudních řízeních, např. v odvolacím řízení sp. zn. 10 Co 210/2022, sp. zn. 61 Co 243/2022. Odvolací soud z výše uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné a zákonu odpovídající postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně výroku o nákladech řízení, kdy soud prvního stupně správně postupoval dle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž výše nákladů řízení byla určena způsobem souladným s vyhl. č. 177/1996 Sb., rozsah poskytnutých právních služeb vyplývá z obsahu spisu. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení se opírá o ust. § 224 a 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud uložil v odvolacím řízení neúspěšnému žalobci zaplatit žalovanému k rukám zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) náhradu nákladů řízení v částce 6 534 Kč, jež sestává ze 3 úkonů právní pomoci (další porada s klientem přesahující 1 hodinu dne 16. 7. 2024 – čl. 153 spisu, vyjádření k odvolání ze dne 30. 7. 2024, účast na jednání odvolacího soudu dne 13. 8. 2024) po 1 500 Kč (§ 9 odst. 1, § 11 odst. 1 vyhlášky), ze 3 režijních náhrad po 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl.), z 21% DPH v částce 1 134 Kč (§ 137 o. s. ř.). Žalobce je povinen zaplatit náklady řízení v zákonné třídenní lhůtě, běžící od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení