56 Co 244/2023 - 146
Citované zákony (15)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 142 odst. 1 § 212 § 212a § 219 § 220 odst. 1 § 224 odst. 1
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 12 odst. 4 § 13
- o advokacii, 85/1996 Sb. — § 16
- o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, 48/1997 Sb. — § 2
- o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), 372/2011 Sb. — § 41 § 48 odst. 3
- občanský zákoník, 89/2012 Sb. — § 2636 § 2636 odst. 1 § 2636 odst. 2
Rubrum
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], zastoupený advokátkou [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno].[Anonymizováno]., [Anonymizováno] [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovaným: 1. [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0], 2. [Jméno zainteresované osoby 1/0], narozený dne [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno], bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0], oba zastoupeni advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o zaplacení 4 942 498 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 10. 2023 č. j. 12 C 475/2022 - 111 takto:
Výrok
Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a II potvrzuje. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 475 103,10 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným plnou náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 138 182 Kč do 3 dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalovaných.
Odůvodnění
Rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 12 C 475/2022 - 111 zamítl Okresní soud v Karlových Varech žalobu jíž se žalobce domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 4 935 054,44 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu také v části, v níž se žalobce domáhal, aby soud žalovaným uložil, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 7 443,56 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 26. 5. 2021 do zaplacení (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení v částce 335 112 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaných (výrok III). Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obě procesní strany. Odvolání žalovaných směřuje pouze proti výroku III rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení. Žalovaní nejsou srozuměni s tím, že jim soud prvního stupně neuznal jako účelně vynaložené náklady spojené s úkony právní služby zástupkyně žalovaných spočívající v nahlížení do soudního spisu u soudu prvního stupně dne 3. 4. 2023, včetně cestovného z [Anonymizováno] do [jméno FO] a zpět a náhrady za promeškaný čas na této cestě, dále nebyla přiznána náhrada nákladů za další poradu s 2. žalovaným ze dne 13. 4. 2023 trvající více než 1 hodinu a 2 úkony spočívající v sepisu vyjádření ze dne 8. 8. 2023 a 2 úkony spočívající v sepisu vyjádření ze dne 16. 10. 2023. Pokud jde o nahlížení do soudního spisu dne 3. 4. 2023 u Okresního soudu v Karlových Varech, žalovaní namítají, že soudem prvního stupně jim sice byla doručena žaloba, avšak již neměli k dispozici listiny tvořící přílohu této žaloby. Právní zástupkyně žalovaných byla nucena soudní spis prostudovat před sepisem samotného vyjádření k žalobě, a právě k tomu bylo nutné seznámit se se všemi předloženými listinami. Dále žalovaní nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně ohledně neúčelnosti vynaložených nákladů v podobě porady zástupkyně žalovaných s druhým žalovaným; žalovaní nespatřují v rozporu s právní úpravou situaci, kdy ve stejný den, kdy se konala tato porada, vyhotovila zástupkyně žalovaných písemné podání, které doručila soudu. Pokud jde o písemná podání ze dne 8. 8. 2023 a 16. 10. 2023 žalovaní namítají, že s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti bylo podle jejich názoru vhodné seznámit soud s dostatečným předstihem s jejich argumentací. Mají za to, že veškeré úkony právní služby, které učinila zástupkyně žalovaných, jednoznačně sledovaly ochranu zájmů žalovaných a nikoliv zneužití práva na zastupování advokátem. Poukazují na ustanovení § 16 zákona o advokacii, podle kterého je advokát povinen při výkonu advokacie jednat čestně a svědomitě a je povinen využívat důsledně veškeré zákonné prostředky sloužící k uplatňování zájmů jeho klienta. V závěru odvolání žalovaní navrhují, aby odvolací soud změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným přizná plnou náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně. Odvolání žalobce směřuje vůči všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce poukazuje na to, že soud prvního stupně výrok I postavil na úvaze o tom, že poskytovatel zdravotní péče, který poskytl neodkladnou péči nepojištěnému cizinci, nemůže žádat od příjemce služeb cenu poskytnuté neodkladné péče bez ohledu na to, zda péče byla poskytnuta se souhlasem pacienta nebo jeho zákonného zástupce či nikoliv. Tato péče má být podle nezdůvodněného názoru soudu prvního stupně hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Tento právní názor vychází ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 436/2019, kterým byly aprobovány závěry Krajského soudu v Brně vyjádřené v rozsudku sp. zn. 70 C 146/2017, který však pojednává o nároku na úhradu neodkladné péče poskytnuté bez souhlasu pacienta, resp. jeho zákonného zástupce. Žalobce zdůrazňuje, že argumentace Nejvyššího soudu ČR v poukazovaném rozhodnutí se vztahuje výlučně k situaci, kdy byla péče poskytnuta bez souhlasu, a proto nebylo možno při posouzení věci aplikovat ust. § 41 zákona o zdravotních službách, který výslovně stanoví povinnost pacienta nebo zákonného zástupce uhradit cenu zdravotních služeb, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem. Ustanovení § 41 zákona o zdravotních službách přitom nerozlišuje, zda se jednalo o neodkladnou, akutní, nezbytnou nebo plánovanou péči, podstatné je pouze to, zda péče byla poskytnuta se souhlasem pacienta nebo jeho zákonného zástupce a pokud ano, je zde zákonem výslovně stanovena povinnost poskytnuté služby uhradit (pokud nejsou hrazeny z pojištění) a není důvod povinnost k platbě dovozovat analogicky. Z pohledu úhrady ceny poskytnutých zdravotních služeb je podle žalobce významné nikoliv to, zda se jednalo o neodkladnou péči nebo jiný druh zdravotní péče, ale to, zda byl s jejím poskytováním dán souhlas. S poukazem na ust. § 38 odst. 1 písm. c/ zákona o zdravotních službách žalobce dodává, že v případě hospitalizace je souhlas vyžadován i v případě, že je poskytována neodkladná péče. Jde-li o porod, potřebu poskytnutí neodkladné péče, či další výjimečné situace, je na úrovni zákona o zdravotních službách zakotvena povinnost poskytovatele zdravotních služeb přijmout a ošetřit i nepojištěnou osobu (§ 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách). Zcela jinou otázkou je však podle žalobce její bezplatnost, která je ústavním pořádkem zaručena výslovně pouze státním občanům České republiky. Pokud jde o projednávanou věc, má žalobce za to, že byť zdravotní stav novorozenců vyžadoval poskytnutí neodkladné péče, otec novorozenců dne 11. 8. 2020 udělil souhlas s jejich hospitalizací a tento souhlas nebyl nikdy otcem ani matkou odvolán. V informovaném souhlasu s hospitalizací dne 11. 8. 2020 otec dětí potvrdil, že byl informován o aktuálním zdravotním stavu novorozenců a rovněž potvrdil, že jako zákonný zástupce je povinen řídit se vnitřním řádem žalobce a uhradit cenu služeb nehrazených ze zdravotního pojištění. Dne 21. 8. 2020 pak byl rodičům k podpisu předložen návrh smlouvy, v němž se žalobce zavazuje poskytnout porodní a poporodní péči o matku a dítě, včetně úkonů nezbytných pro zachování života a zdraví matky a dítěte a rodiče byli informováni o ceně ošetřovacího dne (necelých 39 000 Kč za den), přičemž souhlas s hospitalizací neodvolali ani nevyslovili nesouhlas s poskytováním veškerých zdravotních služeb podle § 48 odst. 2 písm. c/ zákona o zdravotních službách, naopak poté, co byli lékařem informováni o zdravotním stavu novorozenců, trvali na dalším poskytování zdravotních služeb oběma novorozencům. Současně se sdělením ceny ošetřovacího dne bylo rodičům sděleno, že v této ceně nejsou zahrnuta laboratorní vyšetření, klinická vyšetření a léky s tím, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit, nicméně mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena průběžná aktuální cena dosud poskytnuté péče, včetně laboratorních vyšetření, klinických vyšetření a léků. Žalobce shrnuje, že péče poskytovaná novorozencům byla péčí neodkladnou, byla poskytována se souhlasem rodičů a podle § 41 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 zákona o zdravotních službách je k úhradě zdravotních služeb pasivně legitimován nejen pacient, ale i jeho zákonný zástupce (rodič), a to pod podmínkou souhlasu s poskytnutím péče. Přímo ze znění zákona o zdravotních službách vyplývá, že poskytnutí neodkladné péče neznamená automaticky, že souhlas nebude dán nebo zjišťován, a že v případě hospitalizace je souhlas vyžadován i v případě, že je poskytována neodkladné péče, přičemž souhlas s poskytnutím péče má za následek vznik povinnosti k úhradě. Žalobce poukazuje na to, že rodiče dětí věděli, a to nejpozději ode dne 11. 8. 2020, o tom, že péči, která nebude kryta z pojištění, budou nuceni uhradit a nejpozději ode dne 21. 8. 2020 měli informaci o tom, že jeden ošetřovací den jednoho novorozence bude stát necelých 39 000 Kč. S tímto vědomím trvali na poskytování další zdravotní péče oběma novorozencům. Žalobce je přesvědčen, že jeho nárok na úhradu poskytnuté péče je nepochybně dán, i když k podpisu smlouvy ze strany žalovaných nedošlo. Žalobce nezpochybňuje, že žalovaní splnili svou povinnost mít uzavřené komerční zdravotní pojištění, to však neznamená, že by nebyli povinni uhradit zdravotní péči poskytnutou jejich dětem s jejich souhlasem na základě výslovného ustanovení § 41 odst. 1 písm. c/ a odst. 2 zákona o zdravotních službách. Závěr soudu o tom, že neodkladná péče má být v daném případě uhrazena z veřejného zdravotního pojištění považuje žalobce za absurdní. Žalobce i pro své fungování považuje za důležité zodpovědět otázku, kdo má povinnost neodkladnou péči uhradit, jestliže k její úhradě podle názoru soudu nemá být zavázán nepojištěný cizinec, respektive nedostatečně komerčně pojištěný cizinec, s jehož souhlasem byla tato péče poskytována. Pokud jde o výrok II rozsudku soudu prvního stupně, žalobce potvrzuje, že skutečně žalovaným sdělil, že laboratorní vyšetření, klinická vyšetření a léky nejsou zahrnuty v ceně ošetřovacího dne a že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit, neboť se jednalo o stovky vyšetření nezbytných pro zachování života a zdraví novorozenců, prováděných v naprosté většině v průběhu hospitalizace v celkové hodnotě několika set tisíc Kč, přičemž jejich poskytnutí bylo kryto souhlasem rodičů. Již v informovaném souhlasu s hospitalizací ze dne 11. 8. 2020 otec potvrdil, že byl informován o aktuálním zdravotním stavu novorozenců a jeho předpokládaném vývoji a udělil souhlas nejen s jejich hospitalizací, ale také s odběrem biologického materiálu a vyšetřeními potřebnými k diagnosticko-léčebné péči, přičemž o nutnosti velkého množství vyšetření a aplikaci léků byli žalovaní informováni také následně v průběhu poskytování péče jejich dětem. Žalobce v obecné rovině souhlasí s tím, že je třeba informovat pacienta nebo jeho zákonného zástupce o ceně zdravotních služeb, avšak splnění dané povinnosti je třeba posuzovat optikou každého konkrétního případu a zhodnotit faktickou možnost poskytnout předem detailní informace o ceně zdravotních služeb vzhledem ke zdravotnímu stavu pacientů, který se neustále měnil a tedy nebylo možno s jistotou dopředu stanovit, zda a jaká vyšetření budou zapotřebí a kolik jich bude. Žalobce svůj nárok v tomto směru dovozuje primárně z ustanovení § 41 zákona o zdravotních službách a nikoliv z ustanovení § 2636 o. z., byť má za to, že smlouva o péči o zdraví byla uzavřena bezformálně již v okamžiku přijetí pacientů do péče. Žalobce vytýká soudu prvního stupně, že veškerou svou argumentaci soustředil na úpravu obsaženou v občanském zákoníku, aniž se zabýval úvahou, proč by v případě jiné než neodkladné péče měl být nárok žalobkyně vyplývající z § 41 zákona o zdravotních službách vyloučen. V závěru odvolání žalobce navrhuje, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k odvolání žalobce písemně vyjádřili. Na rozdíl od žalobce jsou přesvědčeni, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 436/2019 lze na projednávanou věc vztáhnout, neboť jde o prakticky totožný případ. Jednalo se rovněž o nepojištěné dítě cizince, kterému byla poskytnuta neodkladná zdravotní péče a skutkový stav dané věci je tak prakticky totožný. Ve prospěch žalovaných je nutno uvést, že měli řádně uzavřené zdravotní pojištění. V případě žalovaných se jednalo o mezeru v zákoně, která nemůže být přičítána k tíži žalovaných a je nutno zohlednit zvláštní ochranu dětí, která je zaručena Listinou základních práv a svobod. V této souvislosti žalovaní poukazují na to, že s účinností od 2. 8. 2021 byla provedena novela zákona o veřejném zdravotním pojištění a novorozenci, kteří se narodí matce s povoleným dlouhodobým pobytem, jsou bezlimitně veřejně zdravotně pojištěni po dobu 60 dnů jejich věku. S účinností od 1. 1. 2024 pak nezletilí do 18 let pobývající na území ČR na základě povolení k dlouhodobému pobytu jsou zdravotně pojištěni v českém systému veřejného zdravotního pojištění. Je tak zjevné, že mezera v zákoně byla těmito dvěma novelami zhojena. Děti žalovaných byly pojištěny na základě komerčního zdravotního pojištění a nelze přičítat k tíži žalovaných, že toto pojištění nepokrylo úhradu veškeré zdravotní péče, jestliže rodiče své děti pojistili maximálně a v tomto ohledu nemohli učinit více. Pokud jde o to, zda byl ze strany žalovaných, respektive žalovaného číslo 2, poskytnut žalobci informovaný souhlas s poskytnutím zdravotních služeb či nikoliv a zda byla mezi žalovanými a žalobcem uzavřena smlouva o poskytování zdravotních služeb, pak mají žalovaní za to, že žalovaný číslo 2 byl pouze odkázán na vnitřní předpis a nebyl tak kvalifikovaně poučen o ceně služeb nehrazených ze zdravotního pojištění. Pokud žalobce odkazuje na návrh smlouvy, který měl být žalovaným předložen, jednalo se o nedatovanou formulářovou smlouvu, z níž není ani zřejmé, že se jedná o návrh určený žalovaným. Žalovaní i nadále tvrdí, že s tímto návrhem nikdy seznámeni nebyli. Sám žalobce v odvolání uvádí, že žalovaným sdělil, že není schopen předběžnou cenu plánovaných úkonů stanovit a že žalovaní mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena aktuální cena již poskytnuté péče. Vzhledem k tomu, že žalovaní nebyli nikdy řádně předem informováni o ceně za poskytovanou zdravotní péči, nemohli k této nikdy informovaný souhlas sdělit a nemohli tedy ani platně uzavřít s žalobcem smlouvu o poskytování této péče, ať už jde o péči neodkladnou či běžnou. Žalovaní v době poskytování zdravotní péče nerozuměli česky a lze si jen těžko představit, jak zaměstnanci žalobce kvalifikovaně žalované informují. V závěru vyjádření žalovaní poukazují na vyhlášku ministerstva zahraničních věcí č. 118/1967 o dohodě mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Vietnamské demokratické republiky o spolupráci v oblasti zdravotnictví, která vstoupila v platnost dne 25. 6. 1967. Mají za to, že nárok na bezplatnou zdravotní péči týkající se neodkladné péče mají i podle zmíněné dohody. Žalovaní navrhovali, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil a ve výroku III rozsudek změnil v souladu s jejich odvoláním. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a o. s. ř., posoudil důvody k odvolání, vzal v úvahu vyjádření žalovaných k odvolání žalobce, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je nedůvodné a odvolání žalovaných je převážně důvodné. Napadeným rozsudkem rozhodl soud prvního stupně o žalobě žalobce podané u soudu prvního stupně dne 14. 12. 2022, jíž se žalobce domáhá zaplacení nákladů zdravotní péče poskytnuté žalobcem dětem žalovaných. Soud prvního stupně po provedeném řízení vyšel z ustanovení § 5 odst. 1 písm. a/ a § 48 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a opíraje se o názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 436/2019 ze dne 23. 12. 2021 dospěl k závěru, že v případě poskytnutí tzv. neodkladné péče žalobci právo na její zaplacení ze strany žalovaných nenáleží, neboť právním důvodem poskytnutí této zdravotní péče byla zákonná licence, tj. zákonná povinnost žalobkyně poskytnout zdravotní péči nezbytnou k záchraně života a zdraví nezletilých dětí žalovaných, kdy stát direktivně zdravotnickému zařízení nařizuje v konkrétních případech zdravotní péči poskytnout a pacientovi ukládá povinnost této péči se podrobit i proti své vůli. V této situaci považuje soud prvního stupně za přiléhavý i právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 436/2019, v němž sice byla řešena situace, kdy neodkladná zdravotní péče byla poskytnuta nezletilému dítěti bez souhlasu jeho rodičů, což je však nerozhodná skutečnost, a Nejvyšší soud ČR uzavřel, že poskytovatel zdravotní péče se domáhá uložení povinnosti k plnění tam, kde zákon o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci (odkaz na § 48 odst. 3 zákona o zdravotních službách) mlčí. Jestliže poskytovatel zdravotní péče, který poskytne neodkladnou péči i nepojištěnému cizinci, nemůže žádat od příjemce služeb cenu poskytnuté neodkladné péče, ta je poskytovateli hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Soud prvního stupně nesouhlasil s názorem žalobce, že v případě, kdy pacient poskytne souhlas s poskytnutím zdravotní péče, nelze již tuto péči považovat za neodkladnou. Takový výklad by podle soudu prvního stupně odporoval definici neodkladné péče obsažené v ust. § 5 odst. 1 písmeno a/ zák. č. 372/2011 Sb., která není na souhlas či nesouhlas pacienta vázána. Pokud se tedy žalobce žalobou domáhal úhrady neodkladné péče poskytnuté dětem žalovaných, soud prvního stupně v této části žalobu žalobce zamítl. Dále se soud prvního stupně zabýval žalobcem uplatněným nárokem na úhradu péče poskytnuté dětem žalovaných, která nemá charakter péče neodkladné a týká se laboratorního vyšetření mateřského mléka v ceně 5 750 Kč a klinického vyšetření (kontroly po propuštění z hospitalizace) v ceně 1 693,56 Kč. Vycházel z ustanovení § 41 odst. 1 písm. c/, odst. 2, § 45 odst. 2 písm. a/zák. č. 372/2011 Sb. a dále § 2636 odst. 1, 2 o. z., a vzhledem k tomu, že žalobce se žalovanými jako zákonnými zástupci dětí, jimž byla péče poskytnuta, neuzavřel smlouvu o péči o zdraví novorozenců obsahující též ujednání o odměně za tuto konkrétní péči, když se omezil pouze na sdělení žalovaným, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit s tím, že mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena aktuální cena dosud poskytnuté péče, včetně laboratorních vyšetření, klinických vyšetření a léků, nevznikl mu nárok na zaplacení této péče, a proto i v této části soud prvního stupně žalobu žalobce zamítl. Odvolací soud nemá výhrad k procesnímu postupu soudu prvního stupně pokud ve věci rozhodl na základě tvrzení žalobce, která nebyla žalovanými zpochybňována a ze kterých zjistil rozhodující skutková zjištění, která shrnul v odst. 5 odůvodnění napadeného rozsudku, tedy že žalobce přijal do péče první žalovanou, která dne 10. 8. 2020 předčasně porodila dvojčata, z nichž [jméno FO] 24. 8. 2020 zemřel a druhému z novorozenců [jméno FO] byla péče poskytována až do 9. 12. 2020, že otcem dětí je 2. žalovaný, že za neodkladnou péči poskytnutou novorozencům v době od 10. 8. 2020 do 9. 12. 2020 žalobce vyúčtoval po započtení úhrady ze strany komerční pojišťovny ve výši 500 000 Kč a zálohy zaplacené žalovanými ve výši 20 000 Kč částku 4 935 054,44 Kč na základě faktury ze dne 22. 3. 2021, že zbývající část žalované částky obsažené v téže faktuře představuje náklady žalobce na vyšetření mateřského mléka v ceně 5 750 Kč a na kontrolu po propuštění v ceně 1 693,56 Kč a že současně se sdělením ceny ošetřovacího dne bylo žalobcem žalovaným sděleno, že v této ceně nejsou zahrnuta laboratorní vyšetření, klinická vyšetření a léky s tím, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření a léků nelze pro takto komplikovaný případ stanovit, nicméně, že mají možnost se kdykoliv obrátit na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena (průběžná) aktuální cena dosud poskytnuté péče, včetně laboratorních vyšetření, klinických vyšetření a léků. Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že dětem žalovaných byla, vyjma úkonů uvedených ve výroku II rozsudku, poskytnuta neodkladná péče podle § 5 odst. 1 písm. a/ zák. č. 372/2011 Sb. Tato zdravotní péče byla dětem žalovaných poskytnuta, jak správně uzavřel soud prvního stupně, v rámci zákonné licence, tj. zákonné povinnosti poskytnout zdravotní péči nezbytnou k záchraně života a zdraví nezletilých dětí žalovaných, přičemž ust. § 48 odst. 3 zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, jednoznačně neumožňuje poskytovateli neodkladné zdravotní péče odmítnout přijetí pacienta do péče nebo ukončit péči o něj, aniž řeší otázku úhrady této neodkladné péče. Poskytnutí neodkladné péče není vázáno na souhlas pacienta a ust. § 41 odst. 1 písm. c/, odst. 2 zákona o zdravotních službách, které pacientovi, resp. jeho zákonnému zástupci ukládá povinnost uhradit poskytovateli cenu poskytnutých zdravotních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění nebo jiných zdrojů, které mu byly poskytnuty s jeho souhlasem, tak v dané věci nelze aplikovat. Případný souhlas rodičů dětí s poskytnutím neodkladné péče jejich dětem je tak zcela irelevantní. Novorozené děti žalovaných, kterým byla poskytnuta neodkladná péče, se narodily matce, která není občankou České republiky, avšak v době narození dětí měla povolený dlouhodobý pobyt v České republice, stejně jako otec dětí. Rodiče dětí tedy nebyli účastni veřejného zdravotního pojištění v České republice podle zák. č. 48/1997 Sb. Matka dětí však měla pro sebe i pro očekávané novorozence uzavřeno komerční pojištění cizinců Plus, které však ve vztahu k novorozenci bylo limitováno částkou 500 000 Kč, a jak vyplynulo ze zprávy pojišťovny VZP, a. s. ze 7. 6. 2023, vyžádané soudem prvního stupně, i v případě výhodnějšího komplexního zdravotního pojištění cizinců Exklusive byl limit na poporodní péči o novorozence 500 000 Kč eventuálně zvýšený na 800 000 Kč, což je částka, která by v daném případě poporodní péči o novorozence žalovaných stejně nepokryla. Nicméně v této souvislosti nelze přehlédnout, že matka novorozenců se zachovala zodpovědně, za nemalou částku (109 000 Kč) zařídila komerční pojištění v souvislosti s narozením dětí pro sebe i novorozence, avšak nemohla předpokládat, že porodí předčasně a že obě novorozené děti stihnou vážné zdravotní komplikace. Prakticky tak bylo vyloučeno, aby rodiče novorozené děti komerčně zdravotně pojistili, a to pro obecně známý postoj komerčních zdravotních pojišťoven k pojišťování již nemocných cizinců, jak je zmiňováno i v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/2015 ze dne 3. 5. 2017 či v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2016 sp. zn. 33 Cdo 2039/2015. Novorozeným dětem žalovaných byla ze strany žalobce poskytnuta neodkladná péče nezbytná k záchraně jejich života a zdraví. Poskytnutí této neodkladné péče není vázáno na souhlas pacienta, resp. zákonného zástupce. Jestliže v době poskytnutí této péče novorozeným dětem žalovaných zákon o povinnosti uhradit náklady na neodkladnou péči, která byla pacientovi poskytnuta v rámci povinnosti poskytovatele zdravotních služeb poskytnout péči i nepojištěnému cizinci, mlčel, pak skutkové okolnosti projednávané věci svědčí pro zamítnutí žaloby žalobce, a to ve shodě s právním názorem, který zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku ve dne 23. 12. 2021 sp. zn. 33 Cdo 436/2019. Právní názor Nejvyššího soudu ČR uvedený v odkazovaném rozhodnutí se opírá i o nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/15, který sice neshledal ústavně nekonformní právní úpravu § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b/ zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, avšak disentní stanoviska sedmi ústavních soudců k výroku a odůvodnění tohoto nálezu se zabývala zajištěním a finanční dostupností zdravotní péče pro děti cizinců, které nejsou vůbec schopny si zdravotní péči zajistit samy a nemohou se ani rozhodnout za zdravotní péčí odcestovat. Nacházejí se tedy ve zvlášť zranitelném postavení, a proto také zvláštní ochrana dětí musí být nutně vztažena i k realizaci práva na ochranu zdraví. V tomto směru disentní stanoviska odkazují na čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který všem dětem a mladistvým přiznává zvláštní ochranu, dále na Úmluvu o právech dítěte, která ve své preambuli uvádí, že dětství má nárok na zvláštní péči a pomoc a také na čl. 24 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, která poskytuje zvláštní záruky stran realizace práva dětí na ochranu zdraví. Podle disentního stanoviska soudců Ústavního soudu nelze za adekvátní alternativu ve vztahu k účasti na veřejném zdravotním pojištění považovat podle stavu právní úpravy možnost sjednání komerčního zdravotního pojištění. Sjednání komerčního zdravotního pojištění může být pro novorozené dítě obtížně dostupné, a to zejména za situace, kdy se u něj vyskytnou určité zdravotní komplikace. Při přímé úhradě zdravotní péče mohou přitom náklady dosahovat vysokých částek a disentní stanovisko považuje za nepřiměřené, aby děti, u nichž alespoň jeden z rodičů má v České republice dlouhodobý pobyt a navíc je sám účasten v systému veřejného zdravotního pojištění, byly vystaveny takové finanční zátěži způsobené odepřením jejich přístupu ke zdravotnímu pojištění. V projednávané věci se jedná o obdobný případ, kdy oba rodiče dětí měli v době narození dětí povolený dlouhodobý pobyt v České republice, a matka dětí byla v souvislosti s narozením dětí účastna komerčního pojištění. S ohledem na všechny okolnosti případu nelze dospět k závěru, že by se v případě první žalované jednalo o matku, která do České republiky přicestovala pouze za účelem čerpání zdravotní péče. Jak už je výše uvedeno, oba rodiče dětí měli v době narození dětí povolen dlouhodobý pobyt v České republice a od prosince 2021 mají oba rodiče povolený trvalý pobyt v České republice. V projednávané věci také nelze přehlédnout, že ve vztahu k ust. § 2 zákona č. 48/1997 Sb. došlo po narození dětí žalovaných k dvěma novelizacím, kdy s účinností od 1. 1. 2021 se pojištěncem podle uvedeného zákona stala osoba, která se na území České republiky narodila matce s povoleným dlouhodobým pobytem na území České republiky, a to do konce kalendářního měsíce, v němž tato osoba dovršila 60 dnů věku, a s účinností od 1. 7. 2023 se pojištěncem podle zmíněného zákona stala osoba nezletilá, které bylo vydáno povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Z uvedeného je zřejmé, že novelizace zákona o zdravotním pojištění směřovaly k zlepšení postavení dětí cizinců narozených na území České republiky ve vztahu k čerpání zdravotní péče. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku uplatněném žalobcem na úhradu nákladů neodkladné péče poskytnuté dětem žalovaných je věcně správné, a proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I podle § 219 potvrdil. Ve vztahu k úhradě jiné než neodkladné péče specifikované ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně i v této části nárok žalobce zamítl. Tento nárok lze posoudit podle ust. § 2636 o. z., který upravuje smlouvu o péči o zdraví. I když pojmovým znakem této smlouvy není její úplatnost, poskytovatel je oprávněn požadovat odměnu za poskytnuté služby, nejsou-li hrazeny z prostředků veřejného zdravotního pojištění, je-li to ujednáno. K takovému ujednání mezi účastníky ohledně zajištění laboratorního vyšetření mateřského mléka a kontroly po propuštění novorozence z hospitalizace nedošlo, jestliže žalobce nesdělil žalovaným, jak bylo zjištěno, cenu těchto úkonů a pouze je odkázal na oddělení úhrad, kde jim bude sdělena cena těchto úkonů až následně s tím, že předběžnou cenu jednotlivých vyšetření nelze pro takto komplikovaný případ stanovit. Pokud jde o zdravotní péči poskytnutou v rozsahu uvedeném ve výroku II napadeného rozsudku, nárok žalobci na její úhradu nevznikl, proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud dodává, že nesdílí názor žalovaných o tom, že bezplatné poskytování léčebné péče jim a jejich dětem zajišťuje čl. 9 Dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Vietnamské socialistické republiky o spolupráci v oblasti zdravotnictví z 30. 12. 1964, uveřejněná pod č. 118/1967 Sb. Tato dohoda se podle čl. 5 odst. 1 a 2 vztahuje jen na studenty lékařství a výměnu lékařů z druhé země, nikoli na kteréhokoli občana z druhé země. Tomuto výkladu odpovídá i sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 47/2023 Sb. m. s., jímž zmíněné ministerstvo sděluje, že nótou ze dne 4. 7. 2001 bylo Velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky v Praze informováno, že ustanovení čl. 9 výše uvedené Dohody vyhlášené pod č. 118/1967 Sb. bude nadále recipročně aplikováno pouze na osoby, jejichž výměna je dohodou upravena (čl. 5 odstavce 1 a 2). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal odvolací soud k odvolání žalovaných, kteří pochybení soudu prvního stupně spatřovali v tom, že jim soudem prvního stupně nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za 2 úkony právní služby spočívající ve studiu soudního spisu dne 3. 4. 2023, včetně cestovného zástupce žalovaných z [Anonymizováno] do [jméno FO] a zpět a náhrady za promeškaný čas na této cestě, a dále nebyla přiznána náhrada nákladů za další poradu s druhým žalovaným dne 13. 4. 2023 trvající více než jednu hodinu, 2 úkony spočívající v sepisu vyjádření ze dne 8. 8. 2023 a 2 úkony spočívající v sepisu vyjádření ze dne 16. 10. 2023. Žalovaní nesouhlasí se soudem prvního stupně, pokud dospěl k závěru, že tyto úkony právní služby nepředstavují účelně vynaložené náklady řízení. Žalovaní připouštějí, že žaloba podaná u soudu prvního stupně byla doručena druhému žalovanému, nicméně přílohy k této žalobě, resp. důkazy navrhované žalobcem, již žalovaní k dispozici neměli. Zástupkyně žalovaných tak byla nucena soudní spis prostudovat před sepisem samotného vyjádření k žalobě ze dne 13. 4. 2023, neboť bylo nutné seznámit se se všemi předkládanými listinami. Vzhledem k rozsáhlým skutkovým tvrzením ze strany žalobce se žalovaným jevilo jako účelné, aby se druhý žalovaný osobně sešel se svým právním zástupcem a celou věc společně prošli. Pokud žalovaní podávali vyjádření ze dne 8. 8. 2023 a 16. 10. 2023 činili tak s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti, když považovali za vhodné s dostatečným předstihem seznámit soud se svou argumentací. Veškeré úkony, které právní zástupce žalovaných činil, sledovaly ochranu zájmů žalovaných a nikoliv zneužití práva na zastupování advokátem, proto žalovaní navrhovali, aby odvolací soud změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaným přizná plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud po přezkoumání obsahu spisu soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odvolání žalovaných ve vztahu k výroku III je převážně důvodné a pouze pokud jde o repliku žalovaných k vyjádření žalobce datovanou 8. 8. 2023 (č. l. 56 spisu) má odvolací soud za to, že se nejedná o účelně vynaložený náklad řízení, kdy informace v tomto písemném podání uvedené mohly být sděleny soudu prvního stupně v rámci nařízeného soudního jednání. Ve vztahu k ostatním soudem prvního stupně opomenutým úkonům právní služby, tj. nahlížení do spisu, písemné vyjádření z 16. 10. 2023 a porada s klientem, včetně jízdného k nahlížení do spisu, shledal odvolací soud odvolání žalovaných důvodným, neboť náklady na tyto úkony jsou účelně vynaloženými ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 o. s. ř. výrok III napadeného rozsudku změnil a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně částce 475 103,10 Kč tj. za 1 úkon právní služby u každého z žalovaných v částce 22 480 Kč (§ 7 bod 6, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), tj. za 17 úkonů 382 160 Kč, na náhradě hotových výdajů podle § 13 advokátního tarifu 17 x 300 Kč, to je 5 100 Kč, dále na cestovném z [Anonymizováno] do [jméno FO] a zpět (studium spisu, 2 jednání) 3 x 1 195,74 Kč, tj. 3 587,20 Kč, na náhradě za ztrátu času podle § 14 na cestách zástupce žalovaných k soudu prvního stupně 3 x 6 půlhodin, tj. 1 800 Kč, tedy celkem náklady právního zastoupení 392 647,20 Kč, a k tomu náhrada na dani z přidané hodnoty v sazbě 21 % z této částky, tj. 82 455,90 Kč, tedy náklady řízení za řízení před soudem prvního stupně ve výši 475 103,10 Kč. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšným žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, kdy zástupkyně žalovaných učinila 3 úkony právní služby ve vztahu k 2 zastupovaným osobám, a to sepis odvolání, za který náleží mimosmluvní odměna ve výši 1/2 (odvolání proti rozhodnutí nikoliv ve věci samé), dále vyjádření k odvolání žalobce a účast u odvolacího jednání, tedy jde o 5 úkonů právní služby po 22 480 Kč tj. 112 400 Kč, dále náhrada hotových výdajů podle § 13 advokátního tarifu 6 x 300 Kč tj. 1 800 Kč, tj. celkem 114 200 Kč, a náhrada na dani z přidané hodnoty v sazbě 21% z této částky, tj. 23 982 Kč, tedy náklady odvolacího řízení celkem 138 182 Kč.