56Co 292/2014

Rubrum

Subjekt bez potřebného oprávnění k dobývacímu prostoru, k provádění hornické činnosti a jiné sanační a rekultivační činnosti nemůže po vlastníku pozemku nacházejícího se v dobývacím prostoru požadovat, aby strpěl zásah do vlastnického práva spočívající v těchto činnostech. Právo těžby na pozemku v dobývacím prostoru náležející fyzické osoby nemůže být předmětem dědění.

Výrok

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kristiny Žídkové a soudkyň JUDr. Evy Placzkové a JUDr. Evy Zavrtálkové ve věci žalobce: CEE INVEST ENERGY a.s., IČ: 29385032, se sídlem Ostrava, Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 1727/108, zastoupeného JUDr. Matějem Zachvejou, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 108, proti žalovanému: PÍSEK OSTRAVA s.r.o., IČ: 26795213, se sídlem: Ostrava, Ostrava-Poruba, Slavíkova 1744/22, zastoupenému JUDr. Pavlínou Sglundovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Smetanovo náměstí č. 7, o stanovení povinnosti zdržet se zásahů do vlastnického práva, k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4.3.2014, č.j. 58 C 5/2012-228, t a k t o :

Odůvodnění

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení

Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému zdržet se zásahů do vlastnického práva žalobce k pozemku parc. č. 2816/1 v k.ú. Polanka nad Odrou, spočívajících v ukládání, skladování či v jiném nakládání s odpady či s jinými obdobnými věcmi a v provozování jakékoli hornické či jí (charakterem či rozsahem) obdobné činnosti na tomto pozemku. Současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 2.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalovaný. Podle jeho mínění základní otázkou celého sporu bylo, zda je žalovaný oprávněn na pozemku žalobce v dobývacím prostoru provádět hornickou činnost, aniž by měl s vlastníkem pozemku uzavřenu nájemní či obdobnou smlouvu. Odkázal na ust. § 33 a § 18a horního zákona, s tím, že v posuzované věci tzv. střety zájmů již byly vyřešeny při stanovení dobývacího prostoru. Je nepochybné, že pozemek žalobce se nachází v dobývacím prostoru, že se jedná o výhradní ložisko nevyhrazeného nerostu. Pokud okresní soud v odůvodněnísvého rozhodnutí uvedl, že v současné době se již za nerosty nepovažují mimo jiné štěrk a písek, pokud neobsahují vyhrazené nerosty v dobyvatelném množství, pochybil, neboť přesné znění § 2 odst. 2 písm. d) zákona č. 44/88 Sb. zní, že za nerosty se podle tohoto zákona nepovažují: bahno, písek, štěrk a valouny v korytech vodních toků, pokud neobsahují vyhrazené nerosty v dobyvatelném množství. Předmětný pozemek a dobývací prostor se nenachází v korytě vodního toku. Lze tedy uzavřít, že pod pozemkem žalobce se nachází výhradní ložisko, které je nerostným bohatstvím a je ve vlastnictví státu. K tomu byly provedeny soudem dostatečné důkazy. Odvolatel zdůraznil, že okresní soud, ač provedl důkaz přiznáními k úhradě dobývacích prostorů za roky 2011 až 2013, z těchto důkazů neučinil žádná skutková tvrzení. Odvolatel naopak obsah těchto listin považoval za důležitý, zejména s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 4As 68/2008. Toto rozhodnutí okresní soud zcela pominul stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 521/2003. Jestliže soud dospěl k závěru, že zásoba suroviny pod pozemkem žalobce byla převedena do kategorie štěrkopísku, tj. kategorie, která se nepovažuje za nerost a podle současně platné právní úpravy je majetkem osob, na jejíž pozemcích se surovina nachází, pak tento závěr není pravdivý a odporuje platné právní úpravě. Názor okresního soudu by byl správný pouze za předpokladu, že by v posuzovaném případě nešlo o výhradní ložisko nevyhrazeného nerostu. Odvolatel vyjádřil mínění, že právní důvod užívání pozemku ve vlastnictví žalobce je dán zákonem, a on vykonává resp. má v úmyslu vykonávat hornickou činnost na místě a za podmínek stanovených státem, stát rozhodl, komu svědčí právo těžby a převod z původního oprávněného byl řádně povolen a zaevidován. Pozemek žalobce a dalších osob se nachází v dobývacím prostoru a tito vlastníci jsou ze zákona omezeni ve svém vlastnickém právu a budou tak omezeni až do vytěžení nerostu. Žalovaný podle rozhodnutí soudu nesmí na pozemku vyvíjet hornickou činnost, nicméně dobývací prostor bude stále existovat a ani žalovaný ani Obvodní báňský úřad nemají v úmyslu dobývací prostor zrušit. Žalobce tak bude i nadále omezen ve svém vlastnickém právu nikoli žalovaným, ale zákonem. Součástí oprávnění žalovaného k těžbě je i jeho povinnost vytěžený pozemek sanovat a rekultivovat. K technické rekultivaci se používá zemina a jiný materiál a podle rozhodnutí Obvodního báňského úřadu z roku 1997 je možno pozemek zavážet zeminou, kamením a čistou vytříděnou stavební sutí. Jestliže rozhodnutí soudu zakazuje žalovanému nakládat s odpady či jinými obdobnými věcmi, pak žalovaný, který má povinnost provádět sanaci a rekultivaci pozemku, nemá jasno, jak a čím, když tuto činnost mu rozsudek okresního soudu zakazuje. Ani pojem hornické či jí charakterem či rozsahem obdobné činnosti není úplně přesný. Co je hornickou činností, je sice uvedeno v zákoně č. 61/88 Sb. v platném znění, avšak výklad toho, co je činností obdobnou, zde není a neuvádí to ani napadený rozsudek. Konečně tak jestliže soud poukázal na to, že ke stanovení předmětného dobývacího prostoru došlo za jiných společenských poměrů a práva fyzických osob nebyla předmětem ochrany v takovém rozsahu, odvolatel odkazoval na ust. § 43a, podle něhož ložiska nevyhrazených nerostů, o nichž bylo rozhodnuto podle dosavadních předpisů, že jsou vhodná pro potřeby národního hospodářství, se považují nadále za výhradní ložiska podle tohoto zákona. I když došlo k několikeré novelizaci horního zákona, zákonodárce nikdy nerozhodl tak, že by kontinuitu právního předpisu ukončil a upravil vztahy v dobývacím prostoru jiným, demokratičtějším způsobem. Odvolatel tedy navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo změněno tak, že žaloba žalobce bude zamítnuta. Žalobce ve svém vyjádření zdůraznil, že v průběhu řízení žalovaný nikdy nerozporoval zjištění, že na pozemku žalobce v rozhodné době prováděl hornickou či s ní související činnost, naopak provádění hornické činnosti v dobývacím prostoru sám připustil. V řízení bylo také prokázáno, že žalovaný zahájil provádění přípravných prací a žalobce pro přehlednost pak uváděl obsah některých rozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru životního prostředí, České inspekce životního prostředí, Ministerstva průmyslu a obchodu, provozního deníku a prohlášení žalovaného, prokazující aktivitu žalovaného na pozemku žalobce. Neztotožnil se s názorem žalovaného, totiž, že právní titul pro užívání pozemku žalobce představuje již sama zákonná úprava, jinými slovy, že zánik nájemního nebo podnájemního vztahu se oprávnění žalovaného užívat pozemek žalobce nijak nedotýká. Podle názoru žalobce se odvolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR daného právního vztahu vůbec nedotýkají. Žalobce zdůraznil, že dobývací prostor, ve kterém se nachází jeho pozemek, byl zřízen rozhodnutím Ministerstva hutního průmyslu v roce 1963 pro dobývací ložiska písku pro účely vysokopecní a stavební. Omezení vzniklá v důsledku zřízení dobývacího prostoru nemohl žádný z dřívějších vlastníků pozemku žalobce ovlivnit a podle výkladu preferovaného žalovaným by tak vlastník nebyl oprávněn rozhodnout ani o subjektu, který bude na pozemku realizovat hornickou činnost, tím by jeho vlastnické právo bylo pouze formální. Navíc těžený písek, původně slévárenský, byl vzhledem k nízké kvalitě překvalifikován na štěrkopísek. Původní účel těžby, pro který ložisko získalo charakter ložiska vyhrazeného, tak již odpadl. Neexistuje veřejný zájem na vytěžení pozemku žalobce a žalovaný sleduje výlučně své vlastní soukromé zájmy. Žalovaný pozbyl soukromoprávního oprávnění k užívání pozemku žalobce v důsledku porušení příslušné nájemní smlouvy. Dále se žalobce zabýval vztahem veřejného práva a soukromého práva, tedy v tomto případě vztahu veřejnoprávního povolení a soukromoprávního titulu k užívání cizího pozemku. Navrhoval, aby rozhodnutí okresního soudu bylo jako věcně správné potvrzeno. V důsledku odvolání žalovaného přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí, přihlédl k předcházejícímu obsahu spisu, při odvolacím jednání provedl znovu důkaz některými podstatnými listinami, doplnil si takto skutkový stav zjištěný okresním soudem a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Jak se podává z žaloby žalobce ze dne 24.1.2012, ten opíral svůj nárok, tedy stanovení povinnosti žalovaného zdržet se zásahů do vlastnického práva, o skutková tvrzení, podle nichž je na základě kupní smlouvy uzavřené s Jiřím S. jako prodávajícím dne 15.11.2011 výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 871/2 v katastrálním území Polanka nad Odrou. Pozemek je součástí dobývacího prostoru a část pozemku byla pronajata na základě smlouvy ze dne 20.8.2004 mezi Jiřím S. a společností BUDOUCNOST INVEST s.r.o. této společnosti. Ve smlouvě udělil tehdejší vlastník Jiří S. společnosti BUDOUCNOST INVEST s.r.o. souhlas s podnájmem předmětného pozemku ve prospěch žalovaného. Protože došlo k opakovanému porušování nájemní smlouvy a naplnění smluveného výpovědního důvodu, vypověděl Jiří S. nájemní smlouvu výpovědí ze dne 16.9.2011. Ta byla nájemci také doručena. Uplynutím výpovědní lhůty došlo ke skončení předmětného nájmu a tím zanikl i podnájem žalovaného. Tomu tedy nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného pozemku. Již na základě předběžného opatření bylo žalovanému uloženo zdržet se ukládání, skladování či jiného nakládání s odpady či jinými materiály a provozování jakékoliv hornické či jiné obdobné činnosti na předmětném pozemku. Žalovaný tak neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce tím, že deponuje na pozemku i nadále odpady, provozuje zde tzv. hornickou činnost a má v úmyslu i v budoucnu v této činnosti tj. skladování odpadů a provozování hornické činnosti pokračovat. Dále pak žalobce odkazoval na některá rozhodnutí vydaná Obvodním báňským úřadem a Krajským úřadem Moravskoslezského kraje, odborem životního prostředí, v nichž bylo posuzováno závadné jednání a porušování zákona žalovaným. Podstatou obrany žalovaného bylo, že je organizací ve smyslu ust. § 5a zák. č. 44/88 Sb., tedy organizací, která v rámci své podnikatelské činnosti při splnění podmínek stanovených právními předpisy vykonává vyhledávání, průzkum nebo dobývání výhradních ložisek nebo jinou hornickou činnost. Dobývací prostor, v němž se nachází pozemek žalobce, byl stanoven rozhodnutím Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů v roce 1963, rozhodnutím Obvodního báňského úřadu v Ostravě z roku 1970 byl schválen plán otvírky, přípravy a dobývání ložiska písku. Nositelem oprávnění k těžbě byla původně organizace VŽKG, n.p. a rozhodnutím Obvodního báňského úřadu z roku 1989 byla povolena této organizaci hornická činnost, když bylo konstatováno, že byly vyřešeny střety zájmů. Právo těžby písku bylo dále převedeno na organizaci LOKO-ateliér Ing. Jiří Lokša a poté s účinností k 1.5.2005 přešlo na organizaci žalovaného, a to rozhodnutím Obvodního báňského úřadu z 18.4.2005. Pozemek ve vlastnictví žalobce je tedy určen pro těžbu nerostů, slévárenských a stavebních písků, které byly státem určeny jako vyhrazené ložisko nevyhrazeného nerostu. Tvoří tedy nerostné bohatství ve vlastnictví státu. Předmětný pozemek se nachází v dobývacím prostoru od roku 1963 a pro všechny právní nástupce platí rozhodnutí vydaná dříve. Žalovaný tak nemusí řešit tzv. střety zájmů horního zákona, když tato otázka byla již vyřešena před jeho účinností. Proto není pravdivé tvrzení žalobce, že žalovaný do jeho vlastnického práva zasahuje bez právního důvodu. Právní důvod je zde jednoznačně dán. Žalovaný v rámci zákona vykonává hornickou činnost na místě, které stát určil jako dobývací prostor pro vytěžení nerostů ve vlastnictví státu. Samotná nájemní smlouva, která byla uzavřena s právním předchůdcem žalobce a následně vypovězena, v podstatě mohla řešit jen výši úplaty za užívání pozemku. I pokud by byla shledána jako neplatná, žalovaný má právní titul pozemek nadále užívat. Podle odůvodněnísvého rozhodnutí okresní soud provedl ve věci poměrně rozsáhlé dokazování účastníky navrhovanými důkazy, především listinami a z těchto důkazů vyvodil určitá skutková zjištění a následně pak i skutkový stav. Co se týče jednotlivých skutkových zjištění okresního soudu, odvolací soud k jejich správnosti nemá žádné připomínky, stejně tak jako ani odvolatel neměl ke skutkovým zjištěním žádné námitky. Za této situace odvolací soud v odvolacím řízení přebírá jednotlivá skutková zjištění okresního soudu, pro stručnost na ně odkazuje. Jinak tomu bylo již v otázce právního posouzení nároku žalobce a z toho vyplývajícího právního závěru okresního soudu. Okresní soud dovodil, že dobývací prostor „Polanka nad Odrou“ stanovený rozhodnutím Ministerstva v roce 1963 je i nadále dobývacím prostorem ve smyslu současné platné právní úpravy. Protože pozemek se nachází v dobývacím prostoru, nepřísluší soudu hodnotit, zda tento má v současné době ještě své opodstatnění. Znamená to, že vlastník pozemku je ve výkonu svého vlastnického práva již ze samotné podstaty existence dobývacího prostoru omezen, avšak okresní soud hodnotil, zda vlastník pozemku má právo svou svobodnou vůlí ovlivnit, rozhodnout, kdo a za jakých podmínek bude na jeho pozemku vykonávat práva spojená s hornickou činností včetně deponace odpadů vedoucích k rekultivaci pozemků v minulosti dotčených těžbou. Přihlédl i k tomu, že v roce 2011 byla zásoba suroviny na předmětném pozemku převedena do kategorie štěrkopísku, tedy suroviny, která podle současné platné právní úpravy horního zákona se již za nerost nepovažuje. Tím podle mínění okresního soudu došlo k faktickému oslabení nutnosti poskytování ochrany veřejnému zájmu na úkor vlastnického práva vlastníků pozemků. Podle současné právní úpravy je totiž štěrkopísek majetkem osob, na jejichž pozemcích se surovina nachází. Podle názoru soudu by bylo nespravedlivé, aby vlastníci pozemků neměli žádnou možnost ovlivnit, kdo a za jakých podmínek bude na jejich pozemku vykonávat práva spojená s hornickou činností v širším smyslu. Stejně tak jako by bylo nespravedlivé připustit, aby ve vytěžené části dobývacího prostoru, v níž je nutno provádět rekultivaci, neměl vlastník pozemku právo ovlivnit volbu subjektů a podmínky, za kterých se rekultivace bude provádět. Uzavřel, že vlastníkovi pozemků je třeba poskytnout právní ochranu před neoprávněným zásahem ze strany žalovaného do jeho vlastnictví. Mezi stranami sporu neexistuje žádný obligační vztah, v řízení bylo prokázáno, že žalovaný zasahoval a zasahuje do vlastnického práva žalobce k jeho pozemku a žalobce má právo domáhat se ochrany podle ust. § 126 zákona č. 40/64 Sb. shodně se současně platnou právní úpravou podle § 1042 zák. č. 89/2012 Sb. Základní otázkou sporu tedy bylo, zda žalovaný na základě předcházejících právních předpisů na základě předcházejících rozhodnutí Ministerstva hutního průmyslu, Ministerstva zemědělství, popř. Obvodního báňského úřadu má právo bez ohledu na nájemní smlouvu uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a společností BUDOUCNOST INVEST s.r.o., v níž byl zřízen i tzv. podnájem pro žalovaného, provádět na pozemku ve vlastnictví žalobce hornickou činnost, tedy těžbu písku a následně pak sanaci a rekultivaci spočívající kromě jiného i v ukládání, skladování či jiném nakládání s odpady či jinými obdobnými věcmi a zda žalobce je povinen jako vlastník pozemku toto právo žalovaného strpět. V souladu se zjištěním učiněným okresním soudem odvolací soud shodně konstatuje, že rozhodnutím Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 24.5.1963 byl podle § 21 odst. 2 zákona č. 41/57 Sb. po dohodě s Ústředním báňským úřadem vymezen podniku Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, n.p. Ostrava dobývací prostor Polanka nad Odrou. Byl stanoven pro dobývání ložiska písku pro účely vysokopecní a stavební o celkové výměře 17,8963 ha. V té době se jednalo o těžbu vyhrazeného nerostu ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 41/57 Sb. a podle § 5 citovaného zákona všechna ložiska vyhrazených nerostů, jakož i ložiska nevyhrazených nerostů, která byla vhodná k průmyslovému dobývání, tvořila nerostné bohatství a byla výhradním národním majetkem (dále jen výhradní ložisko). Podle § 18 odst. 1 citovaného zákona bylo nutno pro dobývání výhradního ložiska stanovit těžebnímu podniku (§ 16) dobývací prostor, a to ústředním hospodářským orgánem, tedy příslušným ministerstvem. Podle ust. § 16 odst. 1 citovaného zákona výhradní ložiska dobýval stát zásadně prostřednictvím organizací státního socialistického sektoru. Takovou organizací nepochybně subjekt Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, n.p. Ostrava byl. Dne 26.2.1970 vydalo souhlas s dobývacím prostorem i Ministerstvo zemědělství a výživy, a to pro totožný subjekt podle zákona č. 53/66 Sb. V tomto souhlasu je už výslovně uvedeno, že v dobývacím prostoru se nachází slévárenské písky. Písky měly být těženy výhradně pro podnikovou potřebu. Dne 1.8.1989 Obvodní báňský úřad pro stejný subjekt, tedy Vítkovické železárny a strojírny Klementa Gottwalda vydal povolení k hornické činnosti - schválení plánu zajištění ložiska písku a likvidace vytěženého prostoru ve smyslu § 10 zák. č. 61/88 Sb. Rozhodnutí tedy již bylo vydáno za účinnosti zákona č. 44/88 Sb. a Obvodní báňský úřad konstatoval, že případné střety zájmů byly již vyřešeny. Zákon č. 41/57 Sb. neumožňoval převod tzv. těžebních práv smluvně. V ust. § 41 a 42 tohoto zákona byly upraveny vztahy při dobývání ložiska v dobývacím prostoru mezi těžebními podniky jako organizacemi státního socialistického sektoru na základě dohody při splnění zde uvedených podmínek i za možné účasti Státní báňské správy a ústředních hospodářských orgánů. Žalovaný však své oprávnění užívat pozemek žalobce zdůvodňoval převedením práva těžby písku z původního subjektu, tedy VŽKG, n.p. na organizaci LOKO-ateliér Ing. Jiří Lokša a následně pak z této organizace k 1.5.2005 na žalovaného. K tomu připojil rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Ostravě ze dne 18.4.2005. Podle této listiny, potvrzení, Obvodní báňský úřad tak reagoval na dopis ze dne 18.2.2005 subjektu LOKO-ateliér a vzal na vědomí ohlášení převodu dobývacího prostoru Polanka nad Odrou a potvrdil zaevidování jeho převodu z organizace LOKO-ateliér na organizaci PÍSEK OSTRAVA s.r.o. s odkazem na ust. § 27 odst. 7 zákona č. 44/88 Sb. s tím, že převod se uskuteční k datu 1.5.2005. Důvodem mělo být právní nástupnictví organizace k dobývacímu prostoru. Podkladem převodu bylo oznámení organizace o uskutečnění převodu a žádost o provedení změny záznamu v evidenci dobývacího prostoru ze dne 18.2.2005, rozhodnutí Obvodního báňského úřadu o udělení předchozího souhlasu k převodu dobývacího prostoru ze dne 11.11.2003, oprávnění organizace žalovaného vydané Obvodním báňským úřadem dne 3.9.2003, výpis z obchodního rejstříku pro organizaci PÍSEK OSTRAVA ze dne 17.2.2005 a smlouva o převodu dobývacího prostoru ze dne 8.2.2005. Tím měla organizace žalovaného přejímat veškeré povinnosti vyplývající z horního zákona k tomuto dobývacímu prostoru. Ze spisu sp.zn. 24Nc 427/2011 odvolací soud zjistil, že žalobce CEE INVEST ENERGY a.s. podal 23.12.2011 u Okresního soudu v Ostravě návrh na vydání předběžného opatření. V rámci listin založených do tohoto spisu je i povolení Obvodního báňského úřadu v Ostravě adresované Ing. Jiří Lokša - LOKO - ateliér ze dne 18.7.1997. Zde Obvodní báňský úřad s přihlédnutím ke kladným vyjádřením Magistrátu města Ostravy, odboru ekologie ze dne 12.3.1997, s přihlédnutím k výsledku inspekční prohlídky Obvodního báňského úřadu povolil podle § 10 odst. 6 zákona č. 61/88 Sb. této organizaci změnu povolené hornické činnosti týkající se sanace a rekultivace vytěžené části dobývacího prostoru v Polance tak, že sanace a rekultivace pozemků dotčených těžební činností bude prováděna v rozsahu podané žádosti, tj. podle předloženého projektu rekultivace těžebního prostoru - pískovna Polanka nad Odrou a upraveného plánu sanace a rekultivace pozemků dotčených těžbou výhradního ložiska písku. Podle zákona č. 44/88 Sb. konkrétně ust. § 3 odst. 1 vyhrazenými nerosty byly i sklářský a slévárenský písek, vyhrazené nerosty tvořily nerostné bohatství podle § 5 (dále jen výhradní ložisko) a takové nerostné bohatství na území České republiky i nadále bylo ve vlastnictví České republiky. Subjekty, které mohly vykonávat vyhledávání, průzkum nebo dobývání ložisek nebo jinou hornickou činnost a byly takto považovány za organizace podle tohoto zákona, mohly již být i právnické a fyzické osoby, které tak činily v rámci své podnikatelské činnosti. Podle § 24 citovaného zákona oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska vzniklo stanovením dobývacího prostoru. Zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru však mohla organizace až po vydání povolení Obvodním báňským úřadem. Nově pak podle § 27 odst. 7 citovaného zákona mohla organizace smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu Obvodního báňského úřadu a převedení dobývacího prostoru doložené stejnopisem smlouvy měla oznámit převádějící organizace Obvodnímu báňskému úřadu. Přechodná ustanovení tohoto zákona pak skutečně stanovila princip kontinuity dobývacích prostorů stanovených podle dosavadních předpisů a rozhodnutí příslušných ústředních orgánů státní správy o stanovení dobývacího prostoru. Z odůvodněnírozhodnutí Magistrátu města Ostravy, odboru ochrany životního prostředí z 28.5.2013 (jednalo se o rozhodnutí o uložení pokuty žalovanému) se podává, že právní subjekt Ing. Jiří Lokša - LOKO ateliér uzavřel podle § 269 obchodního zákoníku s Vítkovicemi, a.s. jako nástupcem právního subjektu Vítkovické železárny Klementa Gottwalda, n.p. smlouvu o převodu práv a povinností vyplývajících z rozhodnutí o dočasném odnětí zemědělské půdy v zemědělské výrobě pro dobývací prostor Polanka nad Odrou a zavázal se zajistit změnu předmětného rozhodnutí tak, aby se stal nositelem práv a povinností plynoucích z tohoto rozhodnutí. Odůvodněnívycházelo také z toho, že žalovaný tomuto odboru předložil listinu, která měla osvědčovat, že je právním nástupcem po zemřelém Ing. Jiřím L. a předložil smlouvu účinnou k 1.1.2004, uzavřenou podle § 269 obchodního zákoníku mezi Ing. Jiřím Lokšou LOKO-ateliér, který měl být zastoupen Alžbětou L., Ing. Lenkou A. a Naděždou N. jako zákonnými dědici, přičemž předmětem měl být převod práv a povinností těžby písku v lokalitě Ostrava- Polanka nad Odrou, s odkazem na rozhodnutí o stanovení dobývacího prostoru ze dne 24.5.1963. Odvolací soud dále zjistil z úplného výpisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Ostravě, že obchodní firma Ing. Jiří Lokša - LOKO ateliér byla zapsána do obchodního rejstříku 24.1.1991, k výmazu došlo k 13.7.1999, a podle něho se k tomuto datu z obchodního rejstříku vymazal soukromý podnikatel Ing. Jiří L., podnikající pod obchodním jménem Ing. Jiří Lokša - LOKO ateliér s uvedením právního důvodu výmazu - úmrtí podnikatele k 25.2.1999. V předmětu podnikání neměla tato fyzická osoba uvedenou činnost - dobývání ložisek nevyhrazených nerostů, otvírku, přípravu a dobývání výhradních ložisek, popř. nakládání s odpady. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku Krajského soudu v Ostravě odvolací soud zjistil, že obchodní firma žalovaného byla zapsána do obchodního rejstříku 22.1.2003 a v předmětu podnikání má otvírku, přípravu a dobývání výhradních ložisek, jakož i dobývání ložisek nevýhradních a nakládání s odpady. Ze shora uvedených skutečností se podává, že podle zákona č. 44/88 Sb. ve znění pozdějších doplňků nemohlo mezi původním subjektem, podnikem Vítkovice, a.s. a Ing. Jiřím Lokšou - LOKO ateliér dojít k platnému smluvnímu převodu dobývacího prostoru v Polance nad Odrou ve smyslu § 27 odst. 7 citovaného zákona. Podle tohoto ustanovení organizace mohla smluvně převést dobývací prostor na jinou organizaci po předchozím souhlasu Obvodního báňského úřadu. Organizací se však ve smyslu ust. § 5a tohoto zákona rozuměly pouze takové právnické a fyzické osoby, které v rámci své podnikatelské činnosti při splnění podmínek stanovených právními předpisy vykonávají zde uvedenou hornickou činnost. Subjekt Ing. Jiří Lokša - LOKO ateliér neměl podle výpisu z obchodního rejstříku nikdy oprávnění, podle vymezeného předmětu činnosti, k tzv. hornické činnosti či nakládání s odpady. Podle názoru odvolacího soudu k platnému a účinnému převodu dobývacího prostoru smlouvou nemohlo dojít ani mezi subjektem Ing. Jiří Lokša - LOKO ateliér a společností žalovaného. Subjekt Ing. Jiří Lokša - LOKO ateliér byl fyzickou osobou, podnikatelem a z obchodního rejstříku byl vymazán ke dni 13.7.1999 v důsledku úmrtí k 25.2.1999. Společnost žalovaného však byla zapsána do obchodního rejstříku až 22.1.2003, tedy zhruba 4 roky po úmrtí Ing. Jiřího L. Obvodní báňský úřad v Ostravě tedy stěží mohl 18.4.2005 vydat potvrzení o zaevidování převodu dobývacího prostoru v Polance nad Odrou k datu 1.5.2005, na základě oznámení organizace ze dne 18.2.2005, na základě smlouvy o převodu dobývacího prostoru ze dne 8.12.2005, popř. na základě dalších listin (předchozí souhlas k převodu dobývacího prostoru ze dne 11.11.2003). K žádné smlouvě o převodu dobývacího prostoru mezi Ing. Jiřím Lokšou - LOKO ateliér a žalovaným z hlediska shora uvedené časové posloupnosti nemohlo dojít. Jestliže se rozhodnutí Magistrátu města, odboru ochrany životního prostředí ze dne 28.5.2013 ve svém odůvodněníopírá o listinu předloženou žalovaným, totiž o smlouvu o převodu práv a povinností mezi zemřelým Ing. Jiřím Lokšou - LOKO ateliér zastoupeným zákonnými dědici, která měla být uzavřena 8.12.2003 a jejímž předmětem měl být převod práv a povinností těžby písku v lokalitě Ostrava - Polanka nad Odrou, pak takovou smlouvou nikdy nemohlo dojít k převodu dobývacího prostoru podle § 27 odst. 7 zákona č. 44/88 Sb. Tento zákon totiž neumožňoval a neumožňuje přechod práv k dobývacímu prostoru děděním, tedy přechodem v důsledku úmrtí fyzické osoby na zákonné dědice - fyzické osoby. Dědicové Ing. Jiřího L. platně a účinně takovou smlouvu nemohli uzavřít a na tomto závěru nemění nic ani rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Ostravě ze dne 11.11.2003 o udělení předchozího souhlasu k návrhu na převod dobývacího prostoru v Polance nad Odrou a potvrzení téhož subjektu ze dne 18.4.2005 o zaevidování převodu dobývacího prostoru. Z tohoto pohledu je podle názoru odvolacího soudu nutno pohlížet i na smlouvu o nájmu za užívání pozemku z 20.8.2004 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce Jiřím S. a společností BUDOUCNOST INVEST s.r.o. Podle předmětu této smlouvy Jiří S. jako vlastník pozemku parc. č. 871/2 v katastrálním území Polanka nad Odrou pronajal společnosti BUDOUCNOST INVEST s.r.o. část pozemku k využití pro těžbu písku a závozu vytěženého prostoru a následnou rekultivaci tzn. uvedení do původního stavu podle přiloženého rekultivačního plánu. Udělil také souhlas s tzv. podnájmem třetí osobě, žalovanému, který měl vlastní činnost, tj. těžbu písku, závoz vytěženého prostoru, následnou rekultivaci a činnost s tím související reálně provádět s odkazem na rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Ostravě z 11.11.2003. Předmět pronájmu tak, jak byl mezi těmito stranami ve smlouvě dohodnut, bylo užívání pozemku pro těžbu písku, závoz vytěženého prostoru a následná rekultivace a činnosti s tím spojené, tedy činnost, ke které jak společnost BUDOUCNOST INVEST s.r.o., tak společnost žalovaného neměla žádné oprávnění, jednalo se tedy o činnost nedovolenou, v rozporu se zákonem. Na takovou smlouvu nemůže být pohlíženo jako na smlouvu platně sjednanou. Předmětem smlouvy nemůže být užívání pozemku k činnosti nedovolené, bez potřebného oprávnění podle příslušných ustanovení horního zákona. Závěrem shrnuto, žalovanému tedy k užívání pozemku za účelem těžby vyhrazeného nerostu v dobývacím prostoru, za účelem sanace a rekultivace vytěženého prostoru nesvědčí jak soukromoprávní titul (smlouva) tak ani veřejnoprávní titul (příslušná rozhodnutí, povolení a smluvní převody podle zákona č. 44/88 Sb.). Za dané situace platí, že žalobce jako vlastník pozemku byl ve smyslu § 123 zákona č. 40/64 Sb. v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Od 1.1.2014 mu toto oprávnění náleží i podle § 1012 zákona č. 89/2012 Sb. Podle ust. § 1042 citovaného zákona se pak může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje. Podle článku 4 Listiny základních práv a svobod povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Zákonná omezení základních práv nesmějí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Podle článku 11 Listiny základních práv a svobod každý má právo vlastnit majetek, nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu a na základě zákona. Žalobce je vlastník pozemku, na němž podle předcházejících rozhodnutí příslušných orgánů je umístěno ložisko vyhrazeného nerostu, u něhož bylo rozhodnuto o dobývacím prostoru, o povolení hornické činnosti jinému subjektu a byly schváleny plány otvírky, přípravy a dobývání nerostu. Jako takový bude omezen ve svém vlastnickém právu do doby, než rozhodnutím příslušných správních orgánů dojde ke zrušení dobývacího prostoru na jeho pozemku. Omezen však může být na základě zákona a rozhodnutí příslušných úřadů pouze subjektem, v jehož prospěch tak bylo rozhodnuto, ne za situace, kdy těžební organizace nemůže prokázat své oprávnění k dobývacímu prostoru a hornické činnosti. Subjekt bez potřebného oprávnění k dobývacímu prostoru, k provádění hornické činnosti a jiné sanační a rekultivační činnosti nemůže po vlastníku pozemku nacházejícího se v dobývacím prostoru požadovat, aby strpěl zásah do vlastnického práva. To byly okolnosti, které vedly odvolací soud k závěru o věcné správnosti rozhodnutí okresního soudu. Ve smyslu § 219 o.s.ř. je tedy jako věcně správné potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn skutečností, že v odvolacím řízení odvolatel úspěšný nebyl a byl by povinen hradit druhé straně náklady odvolacího řízení. Žalobce se však práva na náhradu těchto nákladů řízení výslovně vzdal.

Rubrum