57 A 1/2011 - 97

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobkyně W&P reklamní agentura, spol. s.r.o., se sídlem v Plzni, Prokopově 26, zastoupené Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkově 21, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, Škroupově 18, za účasti osoby zúčastněné na řízení České republiky -Ředitelství silnic a dálnic, se sídlem v Praze 4, Čerčanské 12, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 4, Valentově 1734/5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. listopadu 2010, čj. RR/4131/10 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 24.11.2010 čj. RR/4131/10 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povi n e n uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.520 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Milady Škvainové, advokátky.

III. Osoba na řízení zúčastněná ČR – Ředitelství silnic a dálnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Dne 18. 2. 2004 obdržel Městský úřad Rokycany, stavební odbor (dále jen „stavební úřad“) žádost obchodní společnosti W&P reklamní agentury, spol. s.r.o., (dále jen „žalobkyně“) „o prodloužení platnosti stavebního povolení“ na reklamní zařízení vybudovaná na dálnici D -5 Mýto - Rokycany a na dálnici D - 5 odpočívky Svojkovice - Rokycany na základě povolení Městského úřadu v Rokycanech, odboru stavebního, č.j. stav.531/94 ze dne 6.6.1994 a č.j. stav.883/94 ze dne 1.9.1994. Reklamní zařízení byla povolena jako stavby dočasné na dobu 10 let. Žádost byla doložena zmiňovanými povoleními, vyjádřením Ministerstva dopravy ze dne 19.11.2003, ověřeným rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 29.4.1994 a dodatkem č. 2 k nájemní smlouvě mezi Ředitelstvím silnic a dálnic Praha (dále jen „ŘSD“) a žalobkyní uzavřeným dne 3.12.2003. Jím bylo ujednáno prodloužení nájmu přesně specifikovaných pozemků na dálničních úsecích za účelem provozování předmětných reklamních zařízení do 30.11.2008. Rozhodnutím č.j. 19510/94-230 ze dne 29.4.1994 vydaným k žádosti žalobkyně povolilo Ministerstvo dopravy ČR jako příslušný orgán státní správy ve věcech dálnic v dohodě s Ministerstvem vnitra ČR podle § 8 odst. 1 zák. č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, zvláštní užívání dálnice D5, spočívající v umístění nosných konstrukcí pro osazování výměnných reklamních panelů na zemním tělese dálnice D 5 v místech podle seznamu uvedeného ve výroku rozhodnutí. Ve vyjádření adresovaném jednateli žalobkyně v reakci na její dotaz ze dne 29.10.2003 sdělilo Ministerstvo dopravy dne 19.11.2003 pod zn. 344/2003-120-STSP/2, že rozhodnutí, kterým bylo povoleno zvláštní užívání dálnice D 5, je platné v celém rozsahu. Po přerušení řízení dne 24. 2. 2004 a doplnění žádosti ze strany žalobkyně oznámil stavební úřad přípisem ze dne 13. 10.2004 účastníkům řízení a dotčeným orgánům státní správy zahájení řízení o změně v užívání stavby a nařízení ústní jednání ve věci na 3. 11.2004. Jednání se mimo jiné zúčastnil Městský úřad Rokycany, odbor životního prostředí (dále jen „OŽP“), který uvedl, že pro další umístění reklamních zařízení bude vydáno nové rozhodnutí dle § 12 zák. 114/1992 Sb., a Ministerstvo vnitra, které uvedlo, že se vyjádří do 20.11.2004. Při ústním jednání bylo rovněž k dispozici vyjádření odboru dopravy Městského úřadu Rokycany ze dne 16.4.2004, zn. OD/B/470/2004/280 adresované žalobkyni, ve kterém je uvedeno: „Dne 14.4.2004 jsme obdrželi Vaši žádost o vydání souhlasného rozhodnutí se zvláštním užíváním dálnice D5. K Vaší žádosti sdělujeme, že podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, § 40 odst. 2 písm. c) ve věcech dálnic a rychlostních silnic vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu Ministerstvo dopravy ČR. Pro vydání povolení zvláštního užívání dálnic je třeba předchozí souhlas Ministerstva vnitra ČR.“ Pakliže z jednání vyplynula nutnost dalšího doplnění žádosti, stavební úřad rozhodnutím ze dne 3. 11. 2004 řízení znovu přerušil a vyzval žalobkyni k doplnění žádosti mimo jiné o pravomocné rozhodnutí Městského úřadu Rokycany, odboru životního prostředí, dle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajina, ve znění pozdějších novel (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Dne 3.11.2004 obdržel stavební úřad od Ministerstva dopravy stanovisko k žádosti žalobkyně ze dne 27.10.2004 zn. 552/2004-120- STSP/2, ve kterém sděluje, že nemá námitek proti změně lhůty k užívání stavby reklamních zařízení. Dne 22.11.2004 dále obdržel od Ministerstva vnitra písemnost č.j. OBP-39-32/S- 2004 ze dne 16.11.2004. Ministerstvo vnitra pod písm. A) s odkazem na § 31 odst. 1 písm. b) zák.č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) neudělilo předchozí souhlas se zřízením a provozováním 9 konkrétně specifikovaných reklamních zařízení v ochranném pásmu dálnice D 5, a to na základě prověření míst z hlediska bezpečnosti provozu. Ke každému nesouhlasu uvedlo konkrétní důvody. Pod písm. B) souhlasilo s provozováním tří reklamních zařízení, označených čísly 7,11,12. Dne 13.12.2004 požádal stavební úřad Ministerstvo dopravy o vyjádření k rozporu mezi jeho stanoviskem ze dne 27.10.2004 a nesouhlasem MV ze dne 16.11.2004. V odpovědi ze dne 14.1.2005 Ministerstvo dopravy po projednání s odborem bezpečnostní politiky Ministerstva vnitra sdělilo, že v současné době by Ministerstvo vnitra nesouhlasilo s umístěním 9 z celkem 12 reklamních zařízení, s jejichž umístěním před vydáním rozhodnutí ze dne 29.4.1994 souhlasilo. „Tento rozpor vyplývá z aplikace zpřísněných podmínek při posuzování vhodnosti umístění reklamních zařízení Ministerstvem vnitra a změny stávajících podmínek v konkrétních lokalitách spočívajících např. v „zahuštění“ sítě provozovaných reklamních zařízení, osazení nových dopravních značek apod.“ Ministerstvo dopravy dále konstatovalo, že rozhodnutí ze dne 29.4.1994, vydané před účinností zák. č. 13/1997 Sb., je stále platné, a to v souladu s výrokem rozhodnutí do doby platnosti nájemní smlouvy s vlastníkem pozemku, ŘSD, tj. do 30.11.2008. „Vzhledem k tomu, že rozhodnutím nejsou stanoveny žádné další podmínky, které by podmiňovaly jeho platnost, je silniční správní úřad tímto rozhodnutím právně vázán, i když v současné době by posoudil v souladu se stanoviskem Ministerstva vnitra umístění dotčených reklamních zařízení jako nevhodná z hlediska vlivu na bezpečnost silničního provozu i z hlediska možné kolize s potřebou prostoru pro dopravní značení, pro případná nová alternativní stanoviště portálů nutných ke zpoplatnění, značek pro označování kulturních a turistických cílů, značek pro vyznačení kontrolních stanovišť Policie ČR a Celní správy apod.“ Ze správního spisu dále vyplývá, že u Městského úřadu Rokycany, OŽP, probíhalo paralelně se stavebním řízením řízení podle zákona o ochraně přírody a krajiny. K žádosti žalobkyně ze dne 21.4.2004 o vydání souhlasu k zásahu do krajinného rázu z důvodu umístění celkem 12 stávajících reklamních ploch vydal uvedený správní orgán původně dne 21.6.2004 podle § 12 odst. 2 zmíněného zákona závazné stanovisko (rozhodnutí), kterým neudělil souhlas k umístění reklamních ploch č. 2, č. 3, č. 4, č. 7, č. 8 a č.9 u dálnice D5; ve zbytku žádosti vyhověl. Krajský úřad Plzeňského kraje, OŽP, na základě odvolání rozhodnutím ze dne 5.10.2004, č.j. ŽP/7691/04 toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení. Ten rozhodl znovu shodně 10.12.2004 (č.j. OŽP 3240/04) a odvolací orgán dne 29. 3. 2005 odvolání žalobkyně zamítl a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil (č.j. ŽP/993/05). Žalobkyně proti rozhodnutí podala žalobu u zdejšího soudu a přípisem ze dne 29.6.2005 požádala stavební úřad, aby ohledně reklamních ploch, s jejichž umístěním byl dán souhlas, pokračoval v řízení a ohledně zbývajících řízení přerušil. Stavební úřad dopisem ze dne 22.7.2005 žádosti nevyhověl a prodloužil lhůtu k doplnění podkladů do 30.6.2007. Žaloba proti rozhodnutí vydanému dle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny byla původně odmítnuta usnesením Krajského soudu v Plzni č.j. 30 Ca 41/2005-13 ze dne 20.7.2005. Stavební úřad dne 1. 8. 2006 (poté, co získal usnesení soudu o odmítnutí žaloby) vydal rozhodnutí čj. Stav. 566/2004, kterým žádost žalobkyně o vydání rozhodnutí o změně v užívání stavby 12 reklamních ploch zamítl. Proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání. Žalovaný dne 19.12.2006 přerušil řízení do doby, než bude rozhodnuto o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě sp. zn. 30 Ca 41/2005 (č.j. RR/3969/06). Následně rozhodnutím ze dne 15.8.2008, č.j. RR/2747/08, žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Učinil tak proto, že zdejší soud (poté, co jeho usnesení č.j. 30 Ca 41/2005-13 ze dne 20.7.2005 zrušil Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 24.10.2006, č.j. 2 As 51/2005-34) rozsudkem ze dne 27.6.2008, č.j. 30 Ca 108/2006-94, zrušil jak odvolací (ze dne 29.3.2005), tak prvostupňové (ze dne 10.12.2004) rozhodnutí vydané podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a věc vrátil Krajskému úřadu Plzeňského kraje, OŽP, k dalšímu řízení. Stavební úřad dne 17.9.2008 znovu přerušil řízení o návrhu žalobkyně ze dne 18.2.2004 do nabytí právní moci nového rozhodnutí podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Městský úřad Rokycany, OŽP, vydal dne 17.12.2008 pod zn. 54-5/OŽP/05, rozhodnutí, kterým byl udělen souhlas k umístění reklamních ploch s výjimkou plochy č. 3 a č.

4. Krajský úřad Plzeňského kraje, OŽP, rozhodnutím ze dne 31.3.2009, č.j. ŽP/1995/09, prvoinstanční rozhodnutí změnil, avšak jen v označení účastníka řízení. Předmětná rozhodnutí poskytla žalobkyně stavebnímu úřadu dne 2.6.2009. Následně dne 29.6.2009 stavební úřad znovu vyzval žalobkyni k doplnění podkladů, krom dalších o doklady o tom, že reklamní poutače jsou vybaveny svodidly podle § 25 odst. 7 zákona o pozemních komunikacích, ve znění novely z roku 2009, a řízení přerušil. 15.10.2009 opět vyzval k doplnění podkladů k reklamnímu zařízení č.3 a č.4 a řízení přerušil a stejně tak učinil dne 12.1.2010, kdy mimo jiné požadoval doklad o právu stavebníka provozovat stavbu na pozemcích jiného vlastníka (3. prodloužení smlouvy s ŘSD končilo 31.12.2009). Dne 3.2.2010 žalobkyně předložila stavebnímu úřadu dodatek č.4 k původní nájemní smlouvě z roku 1994 se sjednanou dobou nájmu do 31.12.2013 a dne 10.3.2010 kopie dodacích listů na přeinstalaci reklamních nosičů na deformační stojany. Přípisem z 12.4.2010 sdělil stavební úřad účastníkům řízení a dotčeným orgánům státní správy termín ústního jednání dne 5.5.2010. V den ústního jednání bylo stavebnímu úřadu doručeno zamítavé stanovisko Policie ČR k reklamním zařízením, vydané DI Rokycany, které je „odůvodněné zněním zákona 361/2000 Sb.“ a poukazem na ustanovení mezinárodní dohody AGR-Evropské dohody o komunikacích s mezinárodním provozem a skutečnost, že Policií ČR nebyl vydán žádný souhlas s umístěním poutačů. Dne 3. 8. 2010 vydal stavební úřad pod čj. 7090/OST/lO rozhodnutí (dále jen „rozhodnutí stavebního úřadu“), kterým podle § 190 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších novel (dále jen „zák. 183/2006 Sb.“) a § 85 zák. č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších novel (dále jen „stavební zákon“) zamítl žádost žalobkyně o změnu užívání stavby 12 reklamních ploch spočívající v prodloužení trvání a užívání stavby do 31.12.2013. Rozhodnutí podrobně odůvodnil. Žalobkyně podala dne 18.8.2010 odvolání co do námitek shodné s žalobou. Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor regionálního rozvoje (dále jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 24.11.2010, č.j. RR/4131/10 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Neúplné označení rozhodnutí stavebního úřadu na třech místech výrokové části napadeného rozhodnutí (č.j. 090/OST/10 místo č.j. 7090/OST/10) přitom soud považoval za zřejmou vadu. Takové posouzení opřel jednak o předmět rozhodnutí, jednak o správné č.j. rozhodnutí stavebního úřadu uvedené v odůvodnění rozhodnutí (viz str. 3, čtvrtý odstavec shora). V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejdříve zrekapituloval průběh řízení. Dále uvedl, že v souladu s ustanovením § 59 odst. 1 správního řádu přezkoumal rozhodnutí stavebního úřadu v celém rozsahu a došel k závěru, že odvoláním napadené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v souladu s právními předpisy. „Stavební úřad shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí, navrhovateli umožnil se s nimi seznámit, vyjádřit se k nim a uplatnit námitky. Této možnosti navrhovatel nevyužil. V odůvodnění rozhodnutí stavební úřad v souladu s ustanovením § 47 odst. 3 správního řádu uvedl, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Stavební úřad podrobně odůvodnil zamítnutí jednotlivých reklamních zařízení a odvolací orgán se s tímto odůvodněním zcela ztotožňuje.“ Žalovaný se dále vypořádal s námitkami žalobkyně uplatněnými v odvolání a posoudil je jako neoprávněné. Žalobkyně podala včasnou žalobu, kterou se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí stavebního úřadu. Tvrdila, že byla zkrácena na svých právech rozhodnutím žalovaného, který zcela převzal nesprávnou argumentaci správního orgánu prvního stupně. V žalobě dále formulovala celkem čtyři žalobní body. V prvním žalobním bodu vyjádřila nesouhlas se zamítnutím reklamních panelů č. 3 a 4, protože nezasahují do krajinného rázu takovou měrou, která by odůvodnila zamítnutí jejich dalšího trvání. K tomu dále uvedla, že stavební úřad zamítnutí odůvodnil pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Rokycany, OŽP, ze dne 17.12.2008, č.j. 54-5/OŽP/05, které považuje za rozhodnutí o předběžné otázce, kterým je podle § 40 odst. 1 správního řádu vázán. Žalobkyně s tím nesouhlasí a namítá, že reklamní plochy č. 3 a 4 se nacházejí přímo na tělese dálnice, která je bezesporu vždy v daném místě největší dominantou zasahující do rázu krajiny. Tento zásah je tak značný, že zásah reklamními panely je zcela zanedbatelný. To rovněž potvrzuje znalecký posudek č. 121/10/2008 vypracovaný Ing. Samuelem Burianem, soudním znalcem v oboru ochrany přírody - posuzování a ochrana krajinného rázu a plány péče chráněných území. Podle znalce je míra vlivu těchto panelů na krajinný ráz velmi malá. Ve druhém žalobním bodu tvrdila, že zamítnutí reklamních panelů č. 1 až 6 a 8 až 10 je v rozporu se zákonem. Ministerstvu vnitra přísluší vyjadřovat se formou předchozího souhlasu v rámci řízení silničního správního úřadu a nikoli formou vyjádření v době, kdy zvláštní užívání je již pravomocně příslušným orgánem povoleno. V důvodech tohoto žalobního bodu konstatovala, že stavební úřad zamítnutí panelů č. 1 až 6 a 8 až 10 odůvodnil stanoviskem Ministerstva vnitra ze dne 16.11.2004, č.j. OBP-39- 32/S-2004. Podle zákona č. 13/1997 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vykonává působnost silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic a rychlostních silnic Ministerstvo dopravy. Ministerstvo dopravy vydalo dne 29.04.1994 pod č.j. 19510/94-230 rozhodnutí, kterým povolilo zvláštní užívání dálnice D5, které spočívá v umístění nosných konstrukcí pro osazování výměnných reklamních panelů na zemním tělese dálnice D5 v místech přesně definovaných staničením dálnice. Dle vyjádření Ministerstva dopravy ze dne 19.11.2003 je toto rozhodnutí stále platné v celém rozsahu. Jedná se o rozhodnutí příslušného orgánu o předběžné otázce, kterým je správní orgán vázán a toto rozhodnutí bylo vydáno ve shodě s Ministerstvem vnitra. Dle názoru žalobkyně je stavební úřad oprávněn, ale zároveň povinen rozhodnout v souladu s pravomocným rozhodnutím Ministerstva dopravy a není oprávněn si v této záležitosti učinit vlastní úsudek, a to ani na základě stanoviska Ministerstva vnitra. Na této skutečnosti nemůže ničeho změnit ani následné zrušení právního předpisu, na základě kterého bylo rozhodnutí vydáno. To je zřejmé i z toho, že Ministerstvo dopravy již po zrušení původní právní normy potvrdilo dne 19.11.2003 platnost původního rozhodnutí. Ve třetím žalobním bodu namítala, že reklamní panely č. 11 a 12 jsou zcela v souladu se závaznou částí územního plánu obce Holoubkov a jejich zamítnutí je proto v rozporu se zákonem. Žalobkyně k tomu uvedla, že zamítnutí reklamních panelů č. 11 a 12 žalovaný odůvodnil územním plánem obce Holoubkov, na jejímž území jsou panely umístěny, když dle závazné části tohoto plánu se jedná o území monofunkční, veřejná a ochranná zeleň, řešené jako území nezastavitelné s tím, že reklamní panely nepovažuje za stavby umístěné na pozemní komunikaci, jelikož nesouvisí s provozem na pozemní komunikaci. Dle názoru žalobkyně územní plán obce Holoubkov hovoří toliko o stavbách umístěných na pozemních komunikacích a nikoli o stavbách na pozemních komunikacích, souvisejících s provozem na pozemních komunikacích. Takový výklad považuje žalobkyně za účelově extenzivní, a proto nepřípustný. Je proto toho názoru, že tyto panely neodporují územnímu plánu obce Holoubkov a jejich umístění je naopak plánem předvídáno. Skutečnost, že jsou umístěny přímo na tělese dálnice, vyplývá mimo jiné i z rozhodnutí Ministerstva dopravy č.j. 19510/94- 230 ze dne 29.04.1994. Nadto žalobkyně doplnila, že dle jejího názoru stavba reklamních panelů s provozem na pozemních komunikacích souvisí, když právě z důvodu provozu na pozemních komunikacích jsou panely na tělese komunikace umístěny a jsou užívány mimo jiné i pro kampaně na podporu bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích apod. Ve čtvrtém žalobním bodu k zamítnutí reklamního panelu č. 7 žalobkyně tvrdila, že bezpečnost a obsah dohody AGR byly řešeny a zohledněny již při vydání rozhodnutí Ministerstva dopravy č.j. 19510/94-230 ze dne 29.04.1994, které je nadále platné a účinné a stavebnímu úřadu nepřísluší, aby je v rámci stavebního řízení přezkoumával. Nadto provedla změnu konstrukce reklamních panelů tak, aby odpovídala ust. § 25 odst. 7 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. K poslednímu žalobnímu bodu žalobkyně uvedla, že zamítnutí reklamního panelu č. 7 správní orgán odůvodnil vyjádřením Policie ČR - DI Rokycany ze dne 4.5.2010 zn. KRPP- 320-136/ČJ-2010-030806, kterým upozornila na mezinárodní dohodu z roku 1975 AGR - Evropská dohoda o komunikacích s mezinárodním provozem (registrována v částce 26/1987 Sb.). V příloze č. II je skutečně uvedeno doporučení zákazu reklamních zařízení v okolí mezinárodních komunikací. Jedná se však o doporučení, které na straně jedné není závazné a na straně druhé bylo platné již v době rozhodování o umístění předmětných reklamních zařízení v roce 1994. V té době však nebylo Ministerstvem dopravy ani stavebním úřadem zohledněno. Stalo se tak až v rozhodnutí stavebního úřadu za situace, kdy tento zjevně již neměl pro nepovolení reklamního panelu č. 7 jiný důvod. Z pravomocného rozhodnutí Ministerstva dopravy č.j. 19510/94-230 vydaného v rámci působnosti silničního správního úřadu a speciálního stavebního úřadu ve věcech dálnic a rychlostních silnic mimo jiné vyplývá, že místa pro umístění reklamních zařízení byla vybrána speciální komisí složenou ze zástupců ministerstev vnitra, dopravy a Ředitelství silnic a dálnic. Dále v rozhodnutí stojí, že umísťování reklam na dálnicích je možné, a to v souladu se závěry jednání zástupců FMD, FMV, MV ČR-SD, MV ČR HV VB, MV SR HS VB, ŘD Praha a RD Bratislava ve věci umísťování reklam na mezinárodních silnicích (na základě změny citované dohody AGR) dne 13.11.1990 v Praze. Je tedy zřejmé, že všechny aspekty, tedy i ochrana bezpečnosti a obsah dohody AGR byly při vydávání tohoto rozhodnutí zohledněny. Rozhodnutí je nadále platné a účinné v celém svém rozsahu a dle názoru žalobkyně je jím stavební úřad vázán. Žalobkyně rovněž uvedla, že zabezpečení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je nepochybně veřejným zájmem, ale jeho zabezpečení není úkolem stavebního úřadu. Tyto aspekty byly zohledněny a řešeny v rámci rozhodování o zvláštním užívání dálnice D5 Ministerstvem dopravy ve spolupráci s Ministerstvem vnitra. To jsou orgány k tomu oprávněné, které v řádném řízení vydaly rozhodnutí, kterým povolily zvláštní užívání dálnice D5 ve vybraných úsecích. Doplnila, že na základě výzvy stavebního úřadu provedla koncem roku 2009 nákladem cca 500 000 Kč změnu konstrukce reklamních panelů a všechny umístila na deformační stojny, které splňují náležitosti zabezpečení proti možnému střetu vozidel s konstrukcí reklamního zařízení tak, aby odpovídalo ust. § 25 odst. 7 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 19.4.2011 navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost a s ohledem na shodnost žalobních a odvolacích bodů odkázal na napadené rozhodnutí. Na poslední žalobní bod reagoval poukazem na stávající právní úpravu stavby pro reklamu, jejíž realizace vyžaduje vydání územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, popřípadě ohlášení stavebnímu úřadu. Stejně tak povolení změny v užívání dočasné stavby, u které uplynula stanovená doba jejího trvání, je podle § 129 odst. 5 stavebního zákona v kompetenci stavebního úřadu. Povolení zvláštního užívání pozemní komunikace je jedním z podkladů, které stavební úřad použije pro povolení změny v užívání dočasné stavby reklamního zařízení. Stavební úřad ani žalovaný tudíž rozhodnutí o povolení zvláštního užívání dálnice D5 nepřezkoumával. Žalobkyně v replice ze dne 9.5.2011 setrvala na obsahu žaloby a jejím petitu. Zdůraznila, že výběr lokalit pro umístění reklamních panelů byl prováděn právě a především s ohledem na bezpečnost a plynulost silničního provozu, když toto hledisko bylo rozhodným, a to včetně zohlednění existujících mezinárodních směrnic a dohod, ale i v souladu se závěry mezistátních jednání ve věci umisťování reklam na mezinárodních silnicích. Otázka bezpečnosti a plynulosti silničního provozu tak byla posouzena k tomu příslušným správním orgánem, žalovaný není oprávněn si o této otázce učinit vlastní úsudek a je tímto rozhodnutím vázán. Soud ve věci nařídil jednání. Žalobkyně nad rámec argumentace v písemných podáních doplnila, že při původním výběru míst pro reklamní panely byl vedle hlediska plynulosti a bezpečnosti silničního provozu dalším hlediskem zásah do krajinného rázu a jiné zohlednitelné okolnosti. Žalobkyně se zúčastnila výběrového řízení, na základě kterého uspěla jako nájemce těchto míst, když se jedná o jednu polovinu míst vytipovaných komisí. Druhá polovina byl pronajata firmě QUO. Rozhodnutí stavebního úřadu o umístění všech panelů byla oběma společnostem vydávána téměř souběžně a zatímco panely žalobkyně byly povoleny na dobu určitou stanovenou určitým datem, panely společnosti QUO byly povoleny na dobu trvání nájemní smlouvy. Zamítnutím prodloužení umístění panelů napadeným rozhodnutím tak bez jakéhokoliv opodstatnění zakládá nerovnost mezi těmito subjekty. Žalobkyně dále uvedla, že z rozhodnutí stavebního úřadu a napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgán hledal a nalézal důvody pro zamítnutí jednotlivých panelů. Zcela zřejmé je to u panelu č. 7, kdy již nebyl jiný důvod pro zamítnutí než ochrana plynulosti a bezpečnosti silničního provozu. V průběhu správního řízení se ochranou plynulosti a bezpečnosti silničního provozu zabývalo několik orgánů. Dle názoru žalobkyně jediným orgánem, kterému toto v rámci řízení přísluší, je Ministerstvo vnitra, které svůj souhlas vydalo při povolení zvláštního užívání dálnice. Reklamní panely jsou na dálnici umístěny od zahájení jejího užívání, za celou tuto dobu žalobkyně neeviduje žádnou dopravní nehodu, jejíž příčinou by byly reklamní panely, a neeviduje ani žádné stížnosti od policie či obcí na jejich umístění, a to nejen ve vztahu k plynulosti silničního provozu. Žalovaný setrval na názoru, že jeho rozhodnutí bylo vydáno v souladu s právními předpisy, a to především z důvodů uvedených v napadeném rozhodnutí a ve vyjádření k žalobě. Rovněž trval na tom, že rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 29.4.1994 již nebylo možné v řízení o povolení změny užívání stavby použít. Naopak v tomto řízení bylo třeba vycházet z neudělení předchozího souhlasu Ministerstva vnitra ze dne 16.11.2004. Při posuzování důvodnosti žaloby postupoval soud podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších novel (dále jen „s.ř.s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a napadené výroky rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první s.ř.s.). V posuzované věci se jednalo o problematiku změny v užívání stavby, slovy zákona informačních, reklamních a propagačních zařízení. Ačkoliv obě rozhodnutí (stavebního úřadu i napadené) byla vydána v roce 2010 (3.8. a 24.11.), tedy za účinnosti zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (účinnosti nabyl od 1.1.2007), posuzovaly správní orgány obou stupňů věc s ohledem na zahájení řízení (18.10.2004) a na přechodné ust. § 190 odst. 3 zákona č.183/2006 Sb. (řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů) správně podle předchozího stavebního zákona, tj. zák. č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších novel. Podle § 192 zák. č. 183/2006 Sb. na postupy a řízení se použijí ustanovení správního řádu, pokud tento zákon nestanoví jinak. V době vydání obou rozhodnutí byl platným a účinným právním předpisem upravujícím správní řízení zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (nabyl účinnosti dnem 1.1.2006). Podle jeho § 179 odst. 1, věty první, řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních předpisů. Jak bylo řečeno shora, řízení o změně v užívání stavby bylo zahájeno dne 18.2.2004 a ke dni 1.1.2006 nebylo pravomocně skončeno (dokonce první prvoinstanční rozhodnutí bylo vydáno teprve dne 1.8.2006 a k pravomocnému ukončení řízení došlo až dne 26.11.2010). Proto podléhalo režimu zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších novel (dále jen „správní řád“), stejně jako před 1.1.2007 (s ohledem na § 140 zák. č. 50/1976 Sb.). Právní rámec změny v užívání stavby upravoval stavební zákon v § 85. Ten stanovil, že Stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení. Změny ve způsobu užívání stavby, v jejím provozním zařízení, ve způsobu nebo podstatném rozšíření výroby, popřípadě činnosti, která by mohla ohrozit zdraví a život nebo životní prostředí, jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby; na řízení se vztahují přiměřeně ustanovení § 76 až 84. (odst. 1). Změnu v užívání stavby, která je spojena se změnou stavby, projedná stavební úřad ve stavebním řízení a po jejím dokončení provede kolaudaci změny stavby (odst. 2). Změna v užívání stavby nemůže být povolena, pokud je v rozporu se závaznou částí územně plánovací dokumentace (odst. 3). Z citovaných ustanovení především vyplývá, že podle stavebního zákona klíčovými dokumenty pro posouzení, zda zamýšlená změna bude změnou v užívání stavby ve smyslu jeho § 85 či nikoliv, bylo kolaudační rozhodnutí nebo stavební povolení. Podle předchozí právní úpravy totiž toliko uvedené dva druhy individuálních správních aktů vydaných příslušnými stavebními úřady vymezovaly účel užívání stavby. Dále je zřejmé, že právní institut změny v užívání stavby zahrnuje jednak změny spojené se změnou stavby samotné, resp. části stavby (§ 139b odst. 3 stavebního zákona) (první kategorie změn), jednak změny, které jsou bez vlivu na stavební stav dokončené stavby (druhá kategorie změn). Pro první kategorii platí režim § 85 odst. 2 stavebního zákona. Druhá kategorie, u níž zákon předpokládá rozhodování stavebního úřadu, jsou změny, jejichž výčet obsahuje druhá věta § 85 odst. 1 stavebního zákona. Ty jsou blíže vymezeny buď vyjádřením, v čem mohou typicky spočívat (např. podstatné rozšíření výroby), nebo vyjádřením toho, jaké možné následky ve vztahu k veřejným zájmům mohou přivodit (např. ohrozit život). V pořadí druhá kategorie zahrnuje vedle dalších i změnu v užívání stavby původně dočasné, u níž se předem omezila doba jejího trvání (§ 139b odst. 2 písm. b) stavebního zákona), na časově neomezenou existenci stavby a jejího užívání (tj. změna stavby dočasné na trvalou), ale také další časově omezené trvání a užívání stavby k témuž účelu (tj. stavba zůstává stavbou dočasnou ve smyslu § 139b odst. 2 písm. b) stavebního zákona, získává však nový časově omezený veřejnoprávní titul pro další existenci). Konečně druhá věta § 85 odst. 1 stavebního zákona, za středníkem ukládá stavebnímu úřadu aplikovat na řízení o změně v užívání stavby přiměřeně ust. § 76 až 84 stavebního zákona, tedy ustanovení upravující kolaudaci staveb. V posuzovaném případě je nesporné, že účel užívání staveb jako reklamních zařízení byl vymezen dvěma stavebními povoleními ( ze 6.6.1994 a z 1.9.1994) a stavby 12 reklamních zařízení byly povoleny jako stavby dočasné na dobu 10 let (v obou stavebních povoleních podmínka č. 2). Před uplynutím desetileté lhůty žalobkyně požádala o změnu v užívání staveb spočívající v prodloužení doby jejich trvání a užívání a stavební úřad její žádost ve všech 12 případech zamítl. Negativní rozhodnutí u jednotlivých staveb reklamních zařízení opřel celkem o čtyři různé druhy důvodů, přičemž u některých z nich shledal pro nepovolení dalšího trvání dva i více důvodů. Další trvání staveb nebylo možné povolit zaprvé proto, že stavba č. 3 a č. 4 porušují krajinný ráz a orgán ochrany přírody neudělil souhlas podle zákona o ochraně přírody a krajiny ; zadruhé proto, že stavby č. 1 - č. 6 a č. 8 - č. 10 ohrožují bezpečnost (provozu na pozemních komunikacích, život a zdraví osob) a stavební úřad rozhodl v souladu s názorem ministerstva vnitra a ministerstva dopravy; zatřetí proto, že stavba č. 11 a č. 12 jsou v rozporu se závaznou částí územního plánu obce Holoubkov; začtvrté proto, že všechny stavby (tj. č. 1 - č. 12) podle názoru stavebního úřadu opřeného o Evropskou dohodu o hlavních silnicích s mezinárodním provozem (AGR) ohrožují bezpečnost. Žalovaný se s odůvodněním zamítnutí jednotlivých reklamních zařízení správním orgánem I. stupně ztotožnil a v rámci vypořádání se s odvolacími námitkami argumentaci částečně zpřesnil. Žalobce brojil ve své žalobě proti všem předestřeným důvodům. O jednotlivých žalobních bodech soud uvážil následujícím způsobem. První žalobní bod, jehož podstatou byl nesouhlas se zamítnutím reklamních panelů č. 3 a č. 4 proto, že nezasahují do krajinného rázu takovou měrou, která by odůvodnila zamítnutí jejich dalšího trvání, nemohl mít naději na úspěch pro právní povahu aktu orgánu ochrany přírody vydaného dle zákona o ochraně přírody a krajiny. Podle § 12 odst. 2 uvedeného zákona k umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Městský úřad Rokycany, OŽP, jako orgán ochrany přírody příslušný podle § 77 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny obdržel od žalobkyně žádost o vydání souhlasu k zásahu do krajinného rázu dne 21.4.2004. Ačkoliv řízení o této žádosti bylo ukončeno (byť „ve druhém kole“) prvoinstančním rozhodnutím dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny ze dne 10.12.2004 a to bylo potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 29.3.2005, zdejší soud obě rozhodnutí rozsudkem ze dne 27.6.2008 zrušil a věc vrátil odvolacímu orgánu k dalšímu řízení. Nové prvoinstanční rozhodnutí (závazné stanovisko) bylo vydáno na základě původní žádosti žalobkyně ze dne 21.4.2004 dne 17.12.2008 a odvolací orgán jej změnil toliko v označení účastníka řízení rozhodnutím ze dne 31.3.2009 (právní moc 9.4.2009). Řízení o změně v užívání stavby bylo zahájeno dne 18.2.2004 a pravomocně skončeno až 26.11.2010, tedy jak bylo výše uvedeno, řídilo se úpravou starého stavebního zákona za subsidiárního použití starého správního řádu. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14.5.2009, č.j. 1 As 20/2009-70 (dostupný ve Sb.NSS 8/2009), judikoval, že „souhlasné či nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody dle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny je považováno za rozhodnutí vydávané ve správním řízení (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 12. 10. 2004, čj. 6 A 97/2001 - 39). Toto stanovisko podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví, neboť se jím zasahuje do právní sféry jednotlivce. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že stanovisko může být pouze jedním z řetězících se správních rozhodnutí, na něhož navazují rozhodnutí další. Podmínkou je, že stanovisko musí být závazné pro výrokovou část navazujících správních rozhodnutí (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, čj. 6 As 7/2005 - 97, body 45 a 51-53, z dřívější judikatury shodně např. rozsudek ze dne 7. 8. 2007, čj. 4 As 59/2006 - 41)… . Výše citované závěry NSS plně dopadají na souhlasy vydané dle § 12 zákona č. 114/1992 Sb. do 31. 12. 2005. Nový správní řád, který vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2006, přinesl novou úpravu závazných stanovisek. Definici závazných stanovisek podává v § 149 odst. 1, dle níž je závazným stanoviskem úkon učiněný správním orgánem na základě zákona, který není samostatným rozhodnutím ve správním řízení a jehož obsah je závazný pro výrokovou část rozhodnutí správního orgánu. Na druhou stranu za správní rozhodnutí se považují takové úkony, které zakládají, mění či ruší práva a povinnosti, nebo závazně určují, že jednotlivec má nebo nemá určitá práva a povinnosti. Podle komentářové literatury zákon může určit, že akt, který je z materiálního hlediska závazným stanoviskem, je správním rozhodnutím vydávaným ve správním řízení (srov. Vedral, J. Správní řád. Komentář, BOVA POLYGON, Praha 2006, s. 394 a 833). Nepochybně je možná i opačná varianta, tedy aby akt, který je z materiálního hlediska rozhodnutím, byl na základě zákona považován za závazné stanovisko. Nový správní řád tedy nepřinesl žádnou změnu v náhledu na souhlasné či nesouhlasné stanovisko orgánu ochrany přírody dle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., které bylo již dříve kvalifikováno judikaturou jako správní rozhodnutí (viz bod [16] shora). Toto stanovisko splňuje po materiální stránce znaky samostatného správního rozhodnutí, a nenaplňuje tak definici závazného stanoviska. Od 1. 1. 2007 nabyl účinnosti nový stavební zákon, který v § 4 odst. 2 písm. a) uvádí, že dotčené orgány vydávají pro rozhodnutí dle stavebního zákona závazná stanoviska na základě zvláštních právních předpisů, která nejsou samostatným rozhodnutím ve správním řízení, nestanoví-li tyto zvláštní předpisy jinak. Oním zvláštním předpisem je v tomto případě zákon č. 114/1992 Sb., který byl v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona novelizován.Ustanovení § 90 odst. 1 tohoto zákona s účinností od 1. 1. 2007 (ve znění zákona č. 186/2006 Sb.) zní: Obecné předpisy o správním řízení se nevztahují na řízení podle § 24, 27, 38, § 45i odst. 1, § 46 odst. 2, § 52 a 69 tohoto zákona. Souhlasy a stanoviska vydávané podle tohoto zákona jako podklad pro rozhodnutí podle zvláštního právního předpisu nebo územní souhlas anebo ohlášení stavby jsou závazným stanoviskem podle správního řádu a nejsou samostatným správním rozhodnutím.“ V této konkrétní věci byla podána žádost o vydání souhlasu před 1. 1. 2007, avšak stanovisko bylo vydáno až po tomto datu (17.12.2008, resp. 31.3.2009). Pro takový případ stanoví zákon č. 186/2006 Sb.v čl. LVI, že řízení zahájená přede dnem účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních předpisů. Řízení o vydání souhlasu bylo zahájeno dne 21.4.2004, a proto muselo být dokončeno dle staré právní úpravy. Částečně nesouhlasné stanovisko, které vydal prvostupňový orgán ochrany přírody spolu s odvolacím orgánem, tak je po materiální i formální stránce samostatným správním rozhodnutím s vlastními přímými účinky. Má povahu rozhodnutí orgánu ochrany přírody o předběžné otázce (§ 40 správního řádu), kterým byl stavební úřad v řízení o změně v užívání stavby vázán. Ke stejnému (a správnému) závěru dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí, když uvedl: „Závazné stanovisko vydané formou správního rozhodnutí je pro stavební úřad závazné a stavební úřad není oprávněn ho jakkoliv hodnotit nebo rozhodnout v rozporu s ním na základě jiných podkladů. Pro reklamní panely v řízení označené jako č. 3 a 4 tedy nemohl stavební úřad vydat povolení k dalšímu užívání.“. Zbývá doplnit, že věcného posouzení výtek směřujících proti rozhodnutí orgánu ochrany přírody podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny mohla žalobkyně docílit výlučně cestou žaloby proti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, OŽP, ze dne 31.3.2009, tedy stejným postupem, který zvolila v roce 2005. To proto, že šlo o samostatné správní rozhodnutí podléhající samostatnému soudnímu přezkumu. Nadto nelze přehlédnout, že zamítnutí dalšího trvání reklamních panelů č. 3 a č. 4 se opírá o další dva důvody. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně tvrdila, že správní orgán byl povinen rozhodnout v souladu s pravomocným rozhodnutím Ministerstva dopravy ze dne 29.4.1994, které je rozhodnutím o předběžné otázce a není oprávněn si v této záležitosti učinit vlastní úsudek, a to ani na základě stanoviska Ministerstva vnitra. Soud předně nesdílí právní názor žalobkyně, že v řízení o změně v užívání stavby byl žalovaný povinen rozhodnout, vycházeje z pravomocného rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 29.4.1994. Právním podkladem pro uvedené rozhodnutí byl § 8 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích (silničního zákona), ve znění pozdějších novel, který byl zrušen k 1.1.1998 novým zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Podle zmíněného § 8 odst. 1 platilo, že k užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům než pro které jsou určeny (zvláštní užívání), je třeba povolení příslušného silničního správního orgánu vydaného v dohodě s dopravním inspektorátem; silniční správní orgán může v povolení stanovit podmínky zvláštního užívání a pro jejich nesplnění nebo v obecném zájmu může udělené povolení zrušit. Vyhláška č. 35/1984 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích (silniční zákon), pak v § 11 odst. 1 písm. b) za zvláštní užívání dálnic, silnic a místních komunikací označila umísťování zařízení nebo předmětů na dálnici, silnici a místní komunikaci, zejména prodejních, reklamních nebo zábavních. Výkon státní správy ve věcech dálnic příslušel ministerstvu dopravy (§ 3 odst. 2 zák. č. 135/1961 Sb.). Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 29.4.1994 bylo rozhodnutím dotčeného orgánu státní správy o předběžné otázce pro stavební řízení zakončená stavebními povoleními tehdejšího stavebního úřadu č.j. stav.531/94 ze dne 6.6.1994 a č.j. stav.883/94 ze dne 1.9.1994 ve smyslu § 126 stavebního zákona. Stavební úřad bez tohoto rozhodnutí nebyl oprávněn stavební povolení vydat a tímto rozhodnutím byl ve stavebním řízení vázán. Předmětné rozhodnutí přímo ovlivňovalo výrok stavebního povolení (jeho negativní povaha by byla překážkou pro vydání stavebního povolení). V souladu s § 66 stavebního zákona stavební úřad mimo jiné stanovil pro provedení a užívání stavby podmínku, že „Bude dodrženo rozhodnutí ministerstva dopravy ČR ze dne 29.4.1994, č.j. 19510/94-230.“ (podmínka č. 4, resp. č.6). Na rozdíl od stavebních povolení, v nichž byla předem omezena doba trvání staveb reklamních zařízení 10 lety, rozhodnutí ministerstva dopravy ze dne 29.4.1994 časové omezení platnosti neobsahovalo. Dlužno konstatovat, že důvod pro který byly stavby povoleny jako stavby dočasné, z odůvodnění stavebních povolení nelze seznat. I přes uvedené okolnosti (kdy nelze porovnat stav původní se stavem v době řízení o žádosti o změně v užívání stavby) zastává soud názor, že má-li stavební úřad rozhodnout o žádosti podle § 85 odst. 1 stavebního zákona, tedy vydat individuální správní akt konstitutivní povahy (založit nové právo, resp. posuzovat, zda takové právo může být konstituováno), musí být rozhodujícím stavem stav v době vydání rozhodnutí o takové žádosti, nikoliv stav, který existoval a z něhož vycházel v roce 1994. Opačný výklad by dle přesvědčení soudu předně odporoval logice věci, protože by nedovoloval zohlednit změny jak právní (zák. 13/1997 Sb.), tak faktické (např. stávající hustotu provozu na dálnicích, změnu četnosti dopravních značek, hustotu reklamních zařízení, apod.). Soud má dále zato, že pro uvedenou interpretaci svědčí i znění ust. § 81 odst. 1 stavebního zákona, které je stavební úřad povinen přiměřeně použít (§ 85 odst. 1 stavebního zákona). Podle jeho věty druhé je totiž stavební úřad povinen zkoumat, zda skutečné provedení stavby nebo její užívání nebude ohrožovat veřejné zájmy, především z hlediska ochrany života a zdraví osob, životního prostředí…Řečeno jinak, pro kolaudační řízení (které směřuje k vydání kolaudačního rozhodnutí) není rozhodným stavem stav při vydání stavebního povolení, nýbrž stav aktuální, reálně existující. Lze tedy uzavřít, že i při absenci výslovného ustanovení stavebního zákona a zejména správního řádu (starého i nového) je v řízení o změně v užívání stavby spočívající právně relevantním stavem stav v době rozhodování. To ve svém důsledku znamená, že stavební úřad byl ve smyslu § 126 odst. 1 stavebního zákona vydat rozhodnutí o změně v užívání staveb spočívající v prodloužení doby jejich trvání jen s aktuálním souhlasem dotčeného orgánu státní správy. Podle § 25 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (účinnost od 1.4.1997) k užívání dálnic, silnic a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než pro které jsou určeny (dále jen "zvláštní užívání"), je třeba povolení příslušného silničního správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, také s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní silnici, v ostatních případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky (odst. 1). Silniční správní úřad vydá rozhodnutí o povolení zvláštního užívání právnické nebo fyzické osobě na základě písemné žádosti na dobu určitou a v rozhodnutí stanoví podmínky zvláštního užívání (odst. 2). Silniční správní úřad může rozhodnout o změně vydaného povolení na základě odůvodněné žádosti držitele povolení ke zvláštnímu užívání (odst. 4). Zvláštním užíváním je podle § 25 odst. 6 téhož zákona i užití dálnice, silnice nebo místní komunikace a silničního pomocného pozemku pro umísťování a provozování reklamních poutačů, propagačních a jiných zařízení, světelných zdrojů, barevných ploch a jiných obdobných zařízení (dále jen "reklamní zařízení") (písm. c) bod 1). Podle § 31 stejného zákona v silničním ochranném pásmu lze povolit zřizování a provozování reklamních zařízení za podmínky, že reklamní zařízení nemohou být zaměněna s dopravními značkami nebo se světelnými signály nebo se zařízeními pro provozní informace nebo s dopravními zařízeními nebo nemohou oslnit uživatele dotčené pozemní komunikace nebo jinak narušit provoz na pozemních komunikacích. Povolení vydává příslušný silniční správní úřad po předchozím souhlasu a) vlastníka dotčené nemovitosti, na které má být reklamní zařízení zřizováno a provozováno, b) Ministerstva vnitra, jde-li o silniční ochranné pásmo dálnice a rychlostní silnice,c) příslušného orgánu Policie České republiky, jde-li o silniční ochranné pásmo silnice s výjimkou rychlostní silnice a místní komunikace (odst. 1). Silniční správní úřad vydá rozhodnutí o povolení zřizovat a provozovat reklamní zařízení právnické nebo fyzické osobě na základě písemné žádosti na dobu určitou, nejdéle na dobu pěti let, a v rozhodnutí stanoví podmínky zřizování a provozování reklamního zařízení (odst. 2). Působnost silničního správního úřadu ve věcech dálnic vykonává ministerstvo dopravy a spojů (§ 40 odst. 2 písm. c) zákona o pozemních komunikacích), dnes jen ministerstvo dopravy (§ 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů). V posuzovaném případě žalobkyně novou žádost ve smyslu § 25 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích u ministerstva dopravy nepodala, ač byla v tomto smyslu poučena přípisem Městského úřadu Rokycany, odboru dopravy, ze dne 16.4.2004, zn. OD/B/470/2004/280, jak soud zmínil na str. 2 tohoto rozsudku. Nepostupovala ani podle § 31. Procedurální postup upravený shora citovanými ust. § 25, resp. § 31 zákona o pozemních komunikacích tudíž neproběhl. Součástí správního spisu je však vyjádření ministerstva vnitra ze dne 16.11.2004, které neudělilo předchozí souhlas s provozováním 9 přesně specifikovaných reklamních zařízení z hlediska bezpečnosti provozu ze zcela konkrétních důvodů, a celkem tři vyjádření ministerstva dopravy ( ze dne 19.11.2003, 3.11.2004 a 14.5.2005). Poslední z nich zaujímá nejen aktuální stanovisko k další existenci reklamních zařízení, které je souladné se stanoviskem ministerstva vnitra, nýbrž vysvětluje i příčinu rozporu mezi stanoviskem svým ze dne 27.10.2004 a ministerstva vnitra se dne 16.11.2004. Žalobkyně nenamítá procesní postup odporující zákonu o pozemních komunikacích a vadnou formu povolení zvláštního užívání dálnice. Byť ministerstvo vnitra opřelo předchozí souhlas, resp. nesouhlas o § 31 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona, ze znění ust. § 31 i § 25 vyplývá, že na rozhodování ministerstva dopravy participuje zcela stejným způsobem, tj. jako orgán státní správy na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu (§ 124 odst. 1, 7 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Bez předchozího souhlasu ministerstva vnitra ministerstvo dopravy nemůže kladně rozhodnout ani dle § 25 odst. 2, resp. 4, ani podle § 31 odst. 2, resp. 5 zákona o pozemních komunikacích. Řečeno jinak, ačkoliv ministerstvo dopravy rozhodnutí v posuzované věci nevydalo, je nepochybné, že by jej stran panelů č. 1 až 6 a 8 až 10 vydat nemohlo právě pro předchozí závazný nesouhlas ministerstva vnitra. Ke stejnému závěru s obdobnou argumentací dospěl i žalovaný. Soud i druhý žalobní bod považuje za neopodstatněný. Žalovaný stran reklamních zařízení označených jako č. 11 a č. 12 uvedl, že „Reklamní zařízení není možné považovat za drobné stavby, jejichž umístění je přípustné pro funkční využití plochy určené územním plánem obce Holoubkov jako území monofunkční. veřejná a ochranná zeleň, území nezastavitelné. Reklamní zařízení nelze podle názoru odvolacího orgánu považovat ani za stavby na dráze, pozemních komunikacích, liniové stavby technického vybavení, meliorací zemědělské a lesní půdy a úprav vodního roku. Za stavby na pozemních komunikacích lze považovat pouze takové stavby, které souvisí s provozem na pozemní komunikaci, např. dopravní značení, směrové tabule nebo portály pro měření mýtného, nikoliv reklamní tabule. Z tohoto důvodu je umístění reklamních zařízení v řízení označených jako č. 11 a 12 v rozporu s územním plánem obce Holoubkov.“ Žalobkyně ve třetím žalobním bodu namítá, že územní plán hovoří toliko o stavbách umístěných na pozemních komunikacích a nikoli o stavbách na pozemních komunikacích, souvisejících s provozem na pozemních komunikacích. Takový výklad považuje žalobce za účelově extenzivní, a proto nepřípustný. Podle již citovaného § 85 odst. 1 stavebního zákona rozpor se závaznou částí územně plánovací dokumentace brání tomu, aby stavební úřad povolil změnu v užívání stavby. Pro posouzení důvodnosti třetího žalobního bodu však chybí ve správním spisu podklad, tj. územní plán obce Holoubkov, resp. příslušná část, ze které správní orgán skutková zjištění činil. Za stavu, kdy žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění žalovaného a zároveň tvrdí, že územní plán obsahuje jiné formulace, je nezbytné v prvé řadě ověřit správnost tvrzení žalobkyně. Absence důkazního prostředku ve správním spisu má za následek, že rozhodnutí je v tomto rozsahu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Uvedené zjištění opodstatnilo zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení spočívající v nepřezkoumantelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů (§ 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.). Žalovaný konečně k reklamnímu zařízení č. 7 v napadeném rozhodnutí uvedl, že „Pro zamítnutí prodloužení užívání reklamního zařízení označeného v řízení jako č. 7 použil stavební úřad obecné požadavky na zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a vyšel z vyjádření Policie České republiky ze dne 4.5.2010 a z vyjádření Ministerstva vnitra čj. SC-9-76/2003 ze dne 14.11.2003. Podle obou těchto vyjádření je vzhledem ke zpřísnění předpisů a zintenzívnění provozu na dálnici D5 nevhodné povolovat reklamní zařízení v ochranném pásmu dálnice. Zabezpečení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je veřejný zájem, který musí stavební úřad vždy posuzovat. Proto odvolací orgán souhlasí se závěrem stavebního úřadu, že není možné povolit další užívání reklamního zařízení v řízení označeného číslem 7.“ S žalobkyní lze bezezbytku souhlasit, že nevyhovění žádosti v tomto rozsahu nemá zákonný důvod. Jak už shora řečeno, orgánem státní správy na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v tomto případě je ministerstvo vnitra (§ 124 odst. 1, 7 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). To je povoláno hájit zájem na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v rozsahu a způsobem stanoveným zvláštními zákony, nikoliv stavební úřad. Navíc úvaha stavebního úřadu koliduje s předchozím (ne)souhlasem ministerstva vnitra z 16.11.2004. V tomto rozsahu je rozhodnutí nezákonné a poslední žalobní bod důvodný. Zbývá dodat, že námitkou o nerovnosti mezi subjekty při vydávání stavebních povolení v roce 1994 vznesenou žalobkyní při ústním jednání se soud nezabýval pro pozdní uplatnění (§ 72 odst.1 a § 71 odst. 2 s.ř.s.) Žaloba byla důvodná, proto soud napadená rozhodnutí na podkladě § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil pro nezákonnost a vady řízení. Ve smyslu § 78 odst. 4 s.ř.s. současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán dle § 78 odst. 5 s.ř.s. v dalším řízení vázán (výrok I. rozsudku). Ve smyslu § 60 odst. 1 s.ř.s. soud přiznal úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení. Právo žalobkyni náleželo v rozsahu zaplaceného soudního poplatku 2.000 Kč a odměny advokáta za čtyři úkony právní služby [jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. a), dva úkony podle § 11 odst. 1 písm. d) a jeden úkon podle § 11 odst. 1 písm. g)] podle vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen advokátní tarif). Sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle s.ř.s. činí částku 2.100 Kč (§ 9 odst. 3 písm. f), § 7 ). Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Protože žalobce byl zastoupen advokátem, který je plátcem DPH, příslušelo mu zvýšení odměny o částku odpovídající této dani, t.j. o částku 1 920 Kč (sazba 20%), kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu a která patří k nákladům řízení (§ 57 odst. 2 s.ř.s, § 19a advokátního tarifu). Celkem má žalobce právo na náhradu nákladů řízení ve výši 13 520 Kč. Lhůtu k plnění stanovil soud podle § 160 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. a místo plnění určil v souladu s § 149 odst. 1 zák. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. (výrok II. rozsudku). V této věci soud osobě na řízení zúčastněné žádnou povinnost neuložil a proto jí v souladu se zněním ust. § 60 odst. 5, věty první, s.ř.s. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.rozsudku).

Poučení